18 Co 200/2026

Plný text

USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: xxx xxx, xxx , IČO xxx sídlem xxx, xxx Praha zastoupená advokátem xxx. P. D. sídlem xxx, xxx Praha proti žalované: A. K. G. , narozená xxx bytem xxx, xxx, xxx, Polská republika o zaplacení 4.365,37 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 4. 2026, č. j. 14 C 252/2025-34, takto:

I. Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje .

II. Žadný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění:

1. Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalobkyni vrátil soudní poplatek (výrok III.).

2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 365,37 Kč z titulu neuhrazené ceny elektřiny a smluvních pokut vyplývajících ze smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny uzavřené dne xxx pro odběrné místo v Praze (dále jen „Smlouva“). Soud se nejprve zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti a dospěl k závěru, že ve věci není dána pravomoc českých soudů.

3. Vyšel ze zjištění, že žalovaná je státní příslušnicí Polské republiky, nikdy neměla na území České republiky povolen pobyt, ve smlouvě sama uvedla adresu bydliště v Polsku a na této adrese si rovněž osobně přebírá poštovní zásilky. Přestože z uzavřené smlouvy bylo možné dovodit, že v roce 2024 na území České republiky fakticky pobývala a užívala zde odběrné místo, soud neshledal žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by měla v České republice své skutečné bydliště nebo středisko životních zájmů. Pobyt v České republice proto považoval pouze za přechodný.

4. Právní vztah mezi účastníky posoudil jako spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen „nařízení č. 1215/2012“), neboť žalobkyně jednala v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná vystupovala jako spotřebitel mimo rámec své podnikatelské nebo profesní činnosti. Z toho dovodil použitelnost zvláštní úpravy příslušnosti ve spotřebitelských věcech obsažené v oddílu 4 uvedeného nařízení.

5. S odkazem na čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 uzavřel, že podnikatel může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště. Z provedených zjištění měl za prokázané, že bydliště žalované se nachází v Polské republice, nikoliv v České republice, a proto českým soudům nesvědčí mezinárodní příslušnost k projednání věci. Současně vyloučil založení příslušnosti postupem podle čl. 26 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 (tacitní prorogace), neboť žalovaná se řízení nijak neúčastnila, přestože jí byly písemnosti řádně doručeny do Polska.

6. Nedostatek mezinárodní příslušnosti posoudil jako neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a o vrácení soudního poplatku podle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soud současně odkázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, zejména na rozsudek Océano Grupo Editorial (spojené věci C-240/98 až C-244/98), a dále na rozsudky ve věcech Feichter (C-419/11) a Emrek (C-218/12), z nichž dovodil, že pro určení bydliště spotřebitele je rozhodující jeho skutečné středisko životních zájmů, nikoli pouze dočasný pobyt v jiném členském státě.

7. Proti tomuto usnesení podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně. Namítá, že žalovanou v žalobě řádně identifikovala a její identifikaci doložila nájemní smlouvou ze dne 21. 5. 2023 a dodatkem ze dne 27. 5. 2024, z nichž vyplývá, že žalovaná měla užívací titul k nemovitosti na adrese xxx v Praze. Nájemní smlouva obsahuje kromě data narození a adresy bydliště také číslo občanského průkazu, telefonní kontakty a e-mail žalované. I když jí není známo, zda žalovaná měla v době podání žaloby bydliště na území České republiky, považuje místní příslušnost českého soudu za danou s odkazem na čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 1215/2012, podle něhož lze osobu s bydlištěm v některém členském státě žalovat ve věcech smluvních u soudu místa, kde byl nebo měl být splněn závazek, o který jde. Zdůrazňuje, že čl. 7 nařízení upravuje nejen mezinárodní, ale i místní příslušnost soudu, a v rozsahu jeho použití se proto neuplatní pravidla místní příslušnosti podle vnitrostátního práva.

8. Na podporu svého stanoviska žalobkyně poukazuje na rozsudek SDEU ve věci C-327/10 Hypoteční banka, a. s. proti Udo Mike Lindnerovi. Z tohoto rozhodnutí dovozuje, že pravidla nařízení Brusel I, respektive nyní nařízení Brusel I bis, se použijí i tehdy, není-li možné zjistit aktuální bydliště žalovaného a vyvozuje, že v projednávané věci nebyl dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.

9. Nad rámec této argumentace namítá, že ani procesní postup soudu I. stupně nebyl správný. Má za to, že soud neměl řízení zastavit, ale měl postupovat podle § 174a odst. 4 o. s. ř., a pokud dospěl k závěru o nedostatcích návrhu, měl návrh na vydání elektronického platebního rozkazu odmítnout a současně rozhodnout o vrácení soudního poplatku. Navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, a aby současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

10. Žalovaná se k odvolání vyjádřila a napadené usnesení považuje za věcně správné. Uvádí, že žalobkyně měla po celou dobu smluvního vztahu jednoznačnou vědomost o tom, že je občankou Polské republiky a že její skutečné a trvalé bydliště se nachází v Polsku. Polská adresa jí byla známa již při uzavření smlouvy, byla jí po celou dobu smluvního vztahu k dispozici a bylo možné zjistit místo, kde se zdržuje. Dále uvádí, že její pobyt na území České republiky měl vždy pouze dočasný a přechodný charakter. Nikdy neměla v České republice trvalý pobyt a centrum jejích osobních, rodinných i životních zájmů se po celou dobu nacházelo v Polsku. Smlouvu, z níž žalobkyně uplatňuje nárok uzavřela v postavení spotřebitele, nikoli v souvislosti s podnikatelskou činností, proto se podle jejího názoru plně uplatní ochrana spotřebitele podle práva Evropské unie. Odkazuje na čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, podle něhož může podnikatel podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. V době zahájení řízení měla žalovaná bydliště výhradně v Polské republice, a české soudy proto podle jejího názoru postrádají mezinárodní příslušnost. Zdůrazňuje, že žalobkyně byla po celou dobu v pravidelném kontaktu jak s ní, tak s jejím zmocněncem T. B.. Podle jejího tvrzení byly některé platby uhrazeny i s příslušnými úroky z prodlení a v jednom případě došlo dokonce k přerušení dodávky elektrické energie do doby, než byla částka osobně uhrazena. I tyto skutečnosti mají podle žalované potvrzovat, že mezi stranami existoval přímý kontakt a že se nikdy nesnažila vyhýbat svým povinnostem. Závěrem opakuje, že žalobkyně od počátku věděla, že uzavírá smlouvu se spotřebitelem s bydlištěm mimo území České republiky, a nyní se podle ní snaží obejít kogentní pravidla evropské ochrany spotřebitele a založit jurisdikci českých soudů v rozporu s právem Evropské unie. Navrhuje proto potvrzení napadeného usnesení.

11. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. V posuzovaném případě se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť je sporem vyplývajícím ze Smlouvy uzavřené mezi státním příslušníkem Polské republiky a společností se sídlem v České republice, založené dle práva České republiky. Pravomoc českých soudů bylo proto nutno přednostně posoudit dle dvoustranné mezinárodní smlouvy uzavřené dne 21. 12. 1987 mezi bývalou ČSSR a PLR (publikována pod č. 42/89 Sb.). Citovaná dvoustranná mezinárodní smlouva, a to pokud upravovala pravomoc soudů smluvních stran ve věcech smluvních (čl. 39 odst. 2 cit. mezinárodní smlouvy), byla však modifikována po vstupu Polska i České republiky do Evropské unie ve spotřebitelských věcech Nařízením (ES) č. 1215/2012. Přestože tedy dvoustranná smlouva mezi ČR a Polskem ze dne 21. 12. 1987 je i nadále platná, při posouzení otázky pravomoci (resp. příslušnosti dle pojmů komunitárního práva) soudů v této soukromoprávní věci bylo nutno vycházet z Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, jak správně uvedl soud I. stupně. Dlužno přitom podotknout, že aplikace Nařízení má přednost před vnitrostátním právem (v tomto případě o. s. ř.).

13. Podle čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) e všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.

14. Podle čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.

15. Podle čl. 19 odst. 3 písm. c) nařízení č. 1215/2012 od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze dohodou uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná.

16. Podle článku 62 nařízení č. 1215/2012 pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Nemá-li strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl návrh podán, použije soud pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v jiném členském státě, právo tohoto členského státu.

17. Z obsahu spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno dne 27. 11. 2025 doručením návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaná je státní příslušnice Polské republiky, která při sjednávání Smlouvy uvedla svou adresu trvalého bydliště v Polské repulice a korespondenční adresu v České republice v obvodu Prahy. Soud I. stupně s ohledem na existenci cizího prvku ve sporu daného státní příslušností žalované správně dovodil nutnost zkoumání své pravomoci ve věci.

18. Z obsahu spisu vyplývá, že soud I. stupně učinil šetření ke zjištění faktického pobytu a doručení soudních zásilek žalované v České republice, avšak bezúspěšně. Úspěšně doručil soudní zásilku žalované na její adresu v domovském státě. V reakci na tuto zásilku žalovaná deklarovala, že Smlouvu o sdružených dodávkách elektřiny uzavřela v postavení spořebitele. Z obsahu spisu, zejména z výše uvedené Smlouvy, je zřejmé, že žalovaná jí uzavřela za účelem odběru elektřina do domácnosti pro odběrné místo xxx, xxx Praha. Tuto adresu zároveň uvedla jako adresu pro doručování zásilek. Ve smlouvě deklarovala své bydliště na adrese v Polsku, přičemž ve vyjádření uvedla, že se na této adrese zdržuje trvale, neboť její pobyt v České republice měl pouze přechodný charakter. S žalobkyní předložených nájemních smluv, kterou žalovaná osvědčila užívací titul k odběrnému místu je zřejmé, že nájem bytu žalobkyní trval od 21. 5. 2023 do 30. 9. 2024. Žalobkyně užívala spolu se svou rodinou byt k bydlení a výkonu podnikatelské činnosti (kancelář).

19. Žalovaná byla podle žalobkyní předložených listin stranou Smlouvy, kterou uzavřela jako spotřebitel, ze smlouvy neplyne, že by byla uzavřena výhradně pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalované. Žalovaná měla v době uzavření smlouvy bydliště v České republice, kde žalobkyně provozovala podnikatelskou činnost, do jejíhož rozsahu smlouva spadá, mezinárodní prvek vznikl teprve později přesunem bydliště spotřebitele do jiného státu EU. V době podání žaloby dne 27. 11. 2025 je z obsahu prohlášení žalované, jakož i z dodatku nájemní smlouvy, jíž byl nájem žalované na odběrném místě prodloužen do 30. 9. 2024, zřejmé, že v době zahájení řízení měla žalovaná bydliště v Polsku na adrese xxx, xxx, xxx .

20. V rozsudku SDEU ze dne 30. 9. 2021 ve věci C-296/20, Commerzbank AG v E.O., který řešil obdobný případ podle Luganské úmluvy II, avšak jeho závěry jsou významné i pro výklad čl. 17 až 19 nařízení č. 1215/2012, protože příslušná ustanovení sledují stejný účel a mají prakticky totožnou konstrukci (srov. čl. 15 odst. 1 písm. c/ Luganské úmluvy II), SDEU uzavřel, že ustanovení o spotřebitelské příslušnosti určuje příslušnost i tehdy, když spotřebitel a podnikatel měli při uzavření smlouvy bydliště ve stejném státě a mezinárodní prvek vznikl až následným přestěhováním spotřebitele do jiného státu vázaného úmluvou, jak tomu je v daném sporu. Soudní dvůr zdůraznil, že účelem zvláštních pravidel o příslušnosti je ochrana spotřebitele jako slabší smluvní strany. Tato ochrana by byla výrazně oslabena, pokud by se posuzovala pouze situace existující v okamžiku uzavření smlouvy. Vzhledem k tomu, že pravidla o mezinárodní příslušnosti mají určit soud příslušný pro konkrétní spor, je logické vycházet ze situace existující v okamžiku podání žaloby, nikoli pouze ze stavu při vzniku smluvního vztahu, přičemž podnikatel musí počítat s tím, že spotřebitel může změnit bydliště. Přesun spotřebitele do jiného státu proto sám o sobě neodůvodňuje omezení ochrany, kterou mu evropské procesní právo poskytuje.

21. Pokud žalobkyně v odvolání argumentuje rozsudkem SDEU ve věci C-327/10 Hypoteční banka, který řešil situaci, kdy nebylo možné zjistit aktuální bydliště spotřebitele, nelze přehlédnout, že nyní je bydliště žalované v Polsku známé a žalobkyně o něm dlouhodobě věděla.

22. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že čl. 12.9. obchodních podmínek 7/2023 obsahuje ustanovení: „ V případě soudního řízení vedeného proti osobě s trvalým pobytem nebo sídlem v zahraničí je místně příslušný vždy soud podle sídla innogy “. Uvedené ustanovení však nelze bez dalšího považovat za platnou prorogační dohodu ve smyslu čl. 19 nařízení č. 1215/2012. Jde o smluvní ujednání obsažené v předem připravených obchodních podmínkách podnikatele, které bylo sjednáno před vznikem sporu a směřuje k založení příslušnosti soudu podle sídla podnikatele. Je-li odběratel v postavení spotřebitele, nelze takovým ujednáním prolomit ochranu poskytovanou čl. 18 odst. 2 citovaného nařízení, podle něhož může být spotřebitel žalován zásadně pouze u soudů členského státu svého bydliště.

23. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že soud I. stupně pochybil, jestliže řízení zastavil namísto toho, aby postupoval podle § 174a odst. 4 o. s. ř. Uvedené ustanovení dopadá na případy, kdy návrh na vydání elektronického platebního rozkazu neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, případně je nesrozumitelný nebo neurčitý a pro tyto vady nelze v řízení pokračovat. Soud I. stupně však v projednávané věci nezjistil existenci vad návrhu ve smyslu citovaného ustanovení. Důvodem jeho rozhodnutí nebyla neúplnost, nesrozumitelnost ani neurčitost žaloby, nýbrž závěr o nedostatku podmínky řízení spočívajícím v absenci mezinárodní příslušnosti českých soudů. Za této situace byl soud I. stupně povinen zabývat se otázkou své pravomoci a příslušnosti z úřední povinnosti ještě před meritorním projednáním věci. Dospěl-li přitom k závěru, že podmínky řízení nejsou splněny, nebyl namístě postup podle § 174a odst. 4 o. s. ř., který řeší výlučně vady návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nikoliv nedostatek soudní pravomoci či mezinárodní příslušnosti. Proto nelze soudu prvního stupně vytýkat, že se nezabýval odmítnutím návrhu podle uvedeného ustanovení, ale posoudil existenci podmínek řízení, k čemuž byl povinen z úřední povinnosti.

24. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že spotřebitel s odkazem na oddíl 4 nařízení č. 1215/2012 požívá ochrany v místě svého aktuálního bydliště, i když smlouvu původně uzavřel v jiném státě, a závěr soudu I. stupně o nedostatku podmínek řízení je správný. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, které se podává do 2 měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, za podmínek ust. § 237, § 239 a násl. o. s. ř. Praha 24. července 2026 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu