18 Co 265/2019

Plný text

Soudní rozhodnutí - 18Co 265/2019 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 18Co 265/2019 Soud: Městský soud v Praze ECLI: ECLI:CZ:MSPH:2019:

18. CO.265.2019.1 Datum rozhodnutí: 23.10.2019 Forma rozhodnutí: Rozsudek Heslo: Náhrada škody Pravomoc soudu Promlčení Dotčené předpisy: Nařízení () č. 1215/2012 Nařízení (ES) č. 261/2004 Nařízení (ES) č. 593/2008 Kategorie rozhodnutí: EU ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobkyně: J. S. N ., narozená dne xxx bytem R. T., S. P., B. f. r. zastoupená advokátem Mgr. Petrem Novákem sídlem Vídeňská 546/55, 639 00 Brno proti žalované: České aerolinie a. s. , IČO 45795908 sídlem Evropská 846/176a, 160 00 Praha 6 o zaplacení 600 EUR s příslušenstvím , k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. července 2019, č. j. 10 C 147/2019-42, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění:

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou by bylo uloženo žalované zaplatit žalobkyni částku 600 EUR se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a procesně úspěšné žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala úhrady částky 600 EUR s příslušenstvím s tvrzením, že se jedná o nárok na paušalizovanou náhradu škody z důvodu zpožděného letu dne 4. 5. 2017 žalované č. xxx z Prahy do P. a dále do S. P., když v P. z důvodu zpoždění nestihla spoj do S. P. a do cílové destinace přiletěla až druhého dne v 6:20 hodin. Z těchto důvodů, s odkazem na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, má nárok na částku 600 EUR se specifikovaným příslušenstvím. Žalovaná ke své obraně tvrdila, že nárok žalobkyně je s odkazem na ust. § 2553 o. z. promlčen, když let byl uskutečněn dne 4. 5. 2017, ale výzvu k plnění podala žalobkyně až dne 6. 10. 2018. Nadto ke zpoždění uvedeného letu došlo pro mimořádné okolnosti spočívající jednak v nepřízni počasí, jednak z důvodu nedostatečného počtu řídících letového provozu.

3. Soud I. stupně svoji mezinárodní příslušnost dovodil z článku 7 bod 1. písm. b) Nařízení Brusel I bis ve spojení s rozsudkem SDEU C-204/08, když plánovaný oplet letadla byl obvodu soudu I. stupně. Po provedeném dokazování dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Výše citované Nařízení č. 261/2004, které upravuje nárok cestujících na paušalizovanou náhradu škody i v případě zpoždění letu, otázku promlčení neupravuje a ponechává její řešení na národním právu. Posuzovaný let byl uskutečněn již dne 4. 5. 2017, žalobkyně u žalované nárok uplatnila výzvou k plnění ze dne 20. 9. 2018. Po citaci ust. § 2553 odst. 3 o. z. dovodil, že se tak stalo až po uplynutí šesti měsíců od vzniku škody. Neboť je nepochybné, že nárok žalobkyně je promlčen a žalovaná námitku promlčení uplatnila, žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když se žalovaná náhrady nákladů řízení výslovně vzdala.

4. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně. Sporovala možnost aplikace ust. § 2553 odst. 3 o. z. na daný vztah. Citované ustanovení je pouhým převzetím úpravy původního občanského zákoníku v ust. § 760 ve spojení s § 108 obč. zák. Nařízení 261/2004 notifikaci nepožaduje a neupravuje, proto nelze omezovat práva spotřebitele vnitrostátním předpisem a jeho lhůtami. Dle jazykového výkladu se toto ustanovení má týkat přepravních řádů, žalobkyně však uplatňuje nárok z komunitárního předpisu. I pokud by se toto ustanovení na danou věc vztahovalo, je lhůta šesti měsíců určena k notifikaci vzniklé újmy a její výše u přepravce, nikoli k podání žaloby soudu. Lhůta k podání žaloby je pak standardní, tříletou lhůtou dle občanského zákoníku. Z těchto důvodů navrhla zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a v návaznosti na to i závěry právní.

8. Soud I. stupně správně dovodil svoji mezinárodní příslušnost (která je dána i článkem 26 odst. 2 Nařízení Brusel I bis) i přímou aplikovatelnost Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje Nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen Nařízení). Správně mlčky dovodil i rozhodné české právo pro posouzení řešené otázky promlčení, které vyplývá z článku 12 písm. d) ve spojení s článkem 5 odst. 2 věta druhá Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), když ″bydlištěm″ žalované ve smyslu článku 19 odst. 1 (tj. místem jeho ústřední správy) je Česká republika a Nařízení otázku promlčení neupravuje (viz rozhodnutí ESD C-139/11 - Cuadrench Moré).

9. Jak správně vystihl soud I. stupně, podstatnou otázkou pro toto řízení bylo, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané v ust. § 2553 odst. 3 občanského zákoníku. Se závěry, ke kterým došel soud I. stupně, se odvolací zcela ztotožnil.

10. Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise https://ec.europa.eu/transport/sites/transport/files/themes/passengers/air/doc/complain_form/eu_complaint_form_cs.pdf ). Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět.

11. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení). K tvrzení žalobkyně, že v daném vztahu je spotřebitelem, nemohl odvolací soud přihlížet (§ 205a o. s. ř.), neboť v rozporu se zásadou koncentrace řízení nastalou před soudem I. stupně (ust. § 118b odst. 1 o. s. ř.) jej žalobkyně uvedla až v průběhu odvolacího řízení, které se však řídí zásadou neúplné apelace (viz shodně rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 61/2002). Navíc toto tvrzení žalobkyně z obsahu spisu nevyplývá.

12. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek, dle ust. § 219 o. s. ř., jako věcně správný potvrdil.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v řízení zcela úspěšná. Její náklady spočívaly ve dvou paušálech po 300 Kč, a to s odkazem na ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za přípravu k jednání a samotné jednání odvolacího soudu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Praha 23. října 2019 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu