19 A 10/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: I. S., narozený dne X státní příslušnost Ukrajina zastoupený advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 27. 2. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-366292/DO-2026, pro nepřijatelnost, takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil 27. 2. 2026 žalobci jako nepřijatelnou jeho žádost o dočasnou ochranu, evidovanou pod č. j. OAM-366292/DO-2026, byl nezákonný.

II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu ze dne 27. 2. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-366292/DO-2026.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 270 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se domáhá určení, že zásah žalovaného, kterým mu vrátil žádost jako nepřijatelnou podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lex Ukrajina“), byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování práva žalobce na dočasnou ochranu a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany.

2. Důvodem nepřijatelnosti žádosti podle žalovaného bylo, že žalobce je sice státním občanem Ukrajiny, nicméně k datu 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobýval, protože dle hraničních razítek o vstupech a výstupech v cestovním dokladu vstoupil na území členských států Evropské Unie (dále jen „EU“) a Schengenského prostoru již dne X jako držitel dlouhodobého víza vydaného X. Ze vstupních razítek v cestovním dokladu plyne, že se žalobce ke dni 24. 2. 2022 nenacházel na území Ukrajiny.

3. Podstata sporu spočívá v tom, zda v případě žalobce jsou splněny podmínky pro využití institutu nepřijatelnosti, pokud mu žalovaný správní orgán vrátil žádost s odkazem na ustanovení § 3 lex Ukrajina.

II. Žalobní námitky

4. Žalobce je přesvědčen, že k dnešnímu dni splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice (dále též jen „ČR“), a proto jeho žádost o dočasnou ochranu neměla být vyhodnocena jako nepřijatelná. Žalovaný nikterak po žalobci nepožadoval jakékoliv prokazování tvrzené skutečnosti nad běžný rámec, kdy ve smyslu zásady dispoziční žalobce dostatečně jasně prokázal, že je občanem Ukrajiny a že nedisponuje žádným jiným pobytovým oprávněním na území EU, v jeho zemi je válka. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, opřený o judikaturu Evropské unie, zejména o rozsudek Krasiliva.

5. Žalobce též odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2025, č. j. 8 A 140/2025-25, kde se soud velice detailně zaobíral totožnou problematikou a kdy soud vyhodnotil zásah do práv jako nezákonný. V rozsudku ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024- 21, Nejvyšší správní soud zformuloval právní větu: „Z pouhé existence víza uděleného v jiném členském státě nelze dovozovat, že žadatel není osobou podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, respektive že mu není možno udělit dočasnou ochranu dle § 3 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace. Správní orgán musí zkoumat individuální skutkové okolnosti žadatele a prokázat, že žadatel skutečně vízum jiného státu aktivně využíval.“ 6. Obdobně judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 8. 2025, č. j. 22 Azs 57/2025- 32: „Z čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2001/55/ES ani z žádných jiných unijních ustanovení neplyne, že vysídlenou osobou je pouze taková osoba, která na území členských států Evropské unie vstoupila bezprostředně ze země zasažené válkou, respektive že by o status vysídlené osoby mohla později přijít tím, že vycestuje do třetího státu na základě platného právního titulu, který ji opravňuje k dlouhodobému pobytu v tomto třetím státě, a následně se na území členských států vrátí.“ 7. V projednávané věci v případě žalobce není dostatečně objasněn skutečný stav věci, pokud jde o jeho pobyt mimo území Ukrajiny před datem 24. 2. 2022. Pro aplikaci ust. § 3 lex Ukrajina je podstatné, jakou povahu pobyt žalobce mimo území Ukrajiny měl. Jak uvedeno výše, podle judikatury Městského soudu v Praze je třeba pojem „pobývat“ vykládat tak, že musí jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tedy že žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně. Pod takovou definici by pravděpodobně nebylo možno podřadit případ, pokud by žalobce měl před 24. 2. 2022 mimo území Ukrajiny povolen například trvalý pobyt, ať již za jakýmkoliv účelem, a takto by mimo Ukrajinu skutečně pobýval. Žalobce je držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny, když žalobce je občanem Ukrajiny. Žalobce z Ukrajiny utekl, resp. se na ní nemůže vrátit v obavě o svůj život, kdy se rozhodl žít svobodně v ČR, společně se svými příbuznými a přáteli. Zároveň je žalobci znám obsah závazného stanoviska MVČR k možnosti vycestování cizince, č. j. MV-93965-1/OAM-2022 ze dne 20. 5. 2022, kdy není možné jeho nuceného vycestování na území Ukrajiny z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Pro svou cestu z Ukrajiny si žalobce zvolil nejprve bezpečné X, kde disponoval dlouhodobým vízem s platností od X do X a kde nějakou dobu pobýval. V době, kdy se žalobce rozhodl přemístit do ČR, ohlásil tuto skutečnost na příslušném úřadě v Polsku a po ukončení platnosti svého dlouhodobého víza následně přicestoval do ČR, kde se pokusil dne 27. 2. 2026 podat svou žádost o pobyt prostřednictvím žalovaného, včetně potřebných náležitostí a včetně svého sdělení. Žalobce při podání své žádosti předpokládal, že žalovaný vezme v potaz jeho projev vůle a vyřídí mu pobyt zde na území ČR, formou dočasné ochrany. Žádost žalobce byla však žalovaným vyhodnocena jako nepřijatelná. Žádost měla být žalovaným přijata a žalobce měl být vyzván k jasnému postupu, jak případně odstranit v přiměřené lhůtě případné nedostatky.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný na výzvu soudu uvedl, že vyhodnotil žádost žalobce o udělení dočasné ochrany ze dne 27. 2. 2026 jako nepřijatelnou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina. Podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina platí, že žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3 téhož zákona. Podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina se dočasná ochrana udělí v případě cizinců, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady (EU) č. 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku pět směrnice č. 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „rozhodnutí Rady z roku 2022“). Podle článku 2 odst. 1 se rozhodnutí Rady z roku 2022 vztahuje na konkrétně určené kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala. Žalobce je sice státním občanem Ukrajiny, nicméně ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobýval, protože vstoupil na území členských států Schengenského prostoru již dne X přes hraniční přechod X v X jako držitel dlouhodobého víza vydaného X (s platností od X do X). V X pobýval již několikrát před tím. Žalovaný má za to, že ze vstupních a výstupních razítek otištěných v cestovním dokladu žalobce je potvrzeno, že se ke dni 24. 2. 2022 nenacházel na území Ukrajiny.

9. Z čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), je patrné, že se vztahuje pouze na osoby, které zemi původu opustily, respektive „museli opustit“ v důsledku situace, která v této zemi nastala a v důsledku jejího trvání se do ní nemohou bezpečně a na trvalo vrátit. Jinak by totiž zemi původu opouštět nebyly nuceny, tedy opouštět by ji „nemusel“. Jedná se například o osoby, které opustily zemi původu v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, který stále trvá. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním tedy musí existovat příčinná souvislost, tedy jinými slovy situace v zemi původu musí být důvodem, pro který daná osoba tuto zemi opustila. Jedině tak může být pro účely směrnice o dočasné ochraně považována za osobu vysídlenou, která má nárok na poskytnutí dočasné ochrany. Aby bylo možno určitou osobu považovat za osobu vysídlenou, nedostačuje, že se tato osoba nemůže bezpečně a trvale vrátit do země původu kvůli tamní situaci, ale je především nutné, aby tato situace byla důvodem, proč zemi původu vůbec opustila. Toto vyplývá jak z článku 2 písmene c) směrnice o dočasné ochraně, tak i ze samotného rozhodnutí Rady z roku 2022. Na udělení dočasné ochrany podle směrnice tak v zásadě nemají nárok ti občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny, ať už z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných či zdravotních důvodů apod. V případě žalobce tedy popsaná příčinná souvislost dána není, neboť tento opustil Ukrajinu nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů.

10. S ohledem na výše uvedené, má tedy žalovaný za to, že v případě žalobce nejsou splněny podmínky uvedené v § 3 zákona Lex Ukrajina, tedy, že není osobou, na kterou se vztahuje rozhodnutí Rady z roku 2022 a jeho žádost o dočasnou ochranu je nepřijatelná z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 72/2024-21 byl vydán na základě odlišné skutkové situace. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu na ochranu před nezákonným zásahem zamítl jako nedůvodnou.

IV. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

11. Ve věci samé soud rozhodl bez nařízení jednání, s čímž účastníci řízení souhlasili, žalovaný výslovně a žalobce konkludentně (§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro potřeby dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, jenž žalobce podal u žalovaného a který mu žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je oběma stranám z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby nadto záleží na zodpovězení právní otázky.

12. Žaloba je včasná a přípustná [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS]. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky nutno splnit kumulativně. Není-li, byť jen jediná z podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).

13. V této věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, že mu již v minulosti jiný členský stát EU udělil dočasnou ochranu. Z judikatury vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost může být zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu vrátil jako nepřijatelnou.

14. Dle formuláře byla žádost žalovaným odmítnuta pro nepřijatelnost, neboť nebylo prokázáno, že žadatel je osobou podle § 3 lex Ukrajina. Z kopie cestovního dokladu předložené žalovaným plyne, že žalobce disponoval dlouhodobým vízem platným od X do X a od X do X, z předložených materiálů neplyne, že by žalobce disponoval dlouhodobým vízem platným od X do X, jak tvrdil žalovaný. Razítka v pase nasvědčují tomu, že se žalobce na území Ukrajiny zřejmě nacházel do X, kdy vycestoval s návratem dne X, Další vycestování bylo dne X s návratem dne X, další vycestování dne 5X s návratem dne X a poslední vycestování proběhlo dne X.

15. V projednávané věci je sporné, zda žalobce spadá pod zákonnou kategorii osob, jímž se povinně uděluje dočasná ochrana, tedy zda jej lze považovat za osobu pobývající na území Ukrajiny ke dni 24. 2. 2022, když žalobce přede dnem 24. 2. 2022 vycestoval na území X na základě dlouhodobého víza.

16. Podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, mimo jiné jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3. V § 3 uvedeného zákona jsou vymezeny osoby, na něž se zákon (dočasná ochrana) vztahuje. Podle § 3 odst. 1 uděluje žalovaný dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady. V prováděcím rozhodnutí Rady z roku 2022, jež aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně, jsou takové osoby vymezeny zejména jako ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022, kteří byli z Ukrajiny vysídleni dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil [čl. 2 odst. 1 písm. a)].

17. Pro posouzení zákonnosti zásahu je podstatné, zda je žalobce osobou, na niž se vztahuje dočasná ochrana ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022, a zda mu proto má v ČR svědčit příslušné pobytové oprávnění podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina. Článek 2 zmíněného prováděcího rozhodnutí Rady obsahuje pro udělení pobytového oprávnění ukrajinským státním příslušníkům dvě podmínky, jež musí být kumulativně splněny. Jednak museli být vysídleni z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu, jednak museli pobývat na Ukrajině před tímto datem (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2026, č. j. 8 Azs 166/2025-32, bod 24).

18. Stanovení rozhodného dne (24. 2. 2022) odlišuje osoby, které opustily Ukrajinu již před zahájením plné invaze ozbrojených sil Ruské federace (z důvodů zpravidla nesouvisejících s ruskou agresí), od těch, které odešly až poté. U druhé skupiny osob lze vycházet z toho, že hlavním důvodem opuštění země původu pro ně byla právě ruská agrese, což může platit též pro žalobce, neboť naposledy opustil Ukrajinu v průběhu ozbrojeného konfliktu.

19. Obdobným případem se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2026, č. j. 2 Azs 70/2026-18, který shrnul dosavadní judikaturu a vypořádal i obdobnou argumentaci žalovaného a konstatoval následující: „Jistě nelze zpochybňovat to, že žalobce v období před 24. 2. 2022 pobýval (opakovaně) i na území Polska. Ovšem stejně tak opakovaně před tímto datem pobýval na území Ukrajiny. Pouhá dispozice určitým druhem pobytového oprávnění mimo Ukrajinu proto neznamená, že přesunul těžiště svých zájmů na území jiného státu s úmyslem Ukrajinu reálně opustit. Nejvyšší správní soud již v minulosti dospěl k závěru, že není podstatné, jestli se žadatel ke dni 24. 2. 2022 fyzicky nacházel na území Ukrajiny, ale zda lze na jeho pobyt na Ukrajině hledět jako na stálejší a dlouhodobější (příkladmo lze jako ukazatel naplnění tohoto kritéria uvést bydliště žadatele na Ukrajině, úmysl žít tam, mít tam těžiště svých zájmů). V rozsudku ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, na který v nyní napadeném rozsudku odkázal i městský soud, pak Nejvyšší správní soud konkrétně uzavřel, že je na stěžovateli, aby prokázal, že žalobce na území Ukrajiny skutečně nepobýval a že byl naopak usazený jinde. Dodal, že pouhé udělení víza a jeho krátkodobé využití k závěru stěžovatele nepostačuje (bod 18 rozsudku NSS č. j. 5 Azs 72/2024-21, obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2025, č. j. 4 Azs 225/2024-20). Z pouhé existence víza uděleného v jiném členském státě tedy nelze dovozovat, že žadatel není osobou podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, resp. že mu není možno udělit dočasnou ochranu podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina. Poukazuje-li pak stěžovatel na popření smyslu prováděcího rozhodnutí Rady kvůli extenzivnímu výkladu jeho čl. 2 odst. 1 písm. a), je k tomu třeba uvést, že výklad provedený městským soudem textaci tohoto článku respektuje a o extenzivní výklad se nejedná. K obdobným závěrům již Nejvyšší správní soud dospěl například i v rozsudku ze dne 6. 3. 2025, č. j. 5 Azs 258/2025-14, ve věci, v níž stěžovatel uplatnil argumentaci obdobnou té nynější, a to včetně poukazu na rozdílnou judikaturu krajských soudů (viz zejména body 23 a 24 zmíněného rozsudku). Závěry odkazovaného rozsudku jsou aplikovatelné i ve věci nyní projednávané a Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od nich odchýlit. Je zde navíc třeba zdůraznit, že městský soud v nyní napadeném rozsudku ani netvrdí, že by sporná podmínka dle prováděcího rozhodnutí Rady byla jednoznačně splněna. V bodě 32 napadeného rozsudku výslovně uvádí, že v případě žalobce „není dostatečně objasněn skutečný stav věci“, pokud jde o jeho pobyt mimo území Ukrajiny před datem 24. 2. 2022. Požadavek městského soudu, aby stěžovatel tyto skutečnosti objasnil, je tedy v souladu se shora uvedenou judikaturou. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelem tvrzený ztížený přístup k požadovaným informacím. Stěžovatel může žádost vrátit z důvodu její nepřijatelnosti pouze v případě, že prokáže splnění zákonných podmínek pro takový postup. Má v tomto směru povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Neposkytuje-li požadované informace Vízový informační systém, je stěžovatel povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti jiným způsobem, který zákon předpokládá (srov. § 50 a 51 správního řádu). Ztížený přístup stěžovatele ke zjištění rozhodných okolností nemůže být na úkor žalobce důvodem pro formalistické posouzení žádosti bez zohlednění souvisejících skutečností. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že návrat žalobce na Ukrajinu a její opětovné opuštění mohou být ze strany žalobce zcela pochopitelné, pokud má v této zemi nadále těžiště svých zájmů a zároveň zde stále probíhá ozbrojený konflikt. Není možné se spokojit s „šablonovitým“ postupem stěžovatele vycházejícím zjednodušeně a bez dalšího pouze z předchozího vycestování žalobce z Ukrajiny, bez ohledu na charakter jeho pobytu mimo Ukrajinu a skutkový vývoj po 24. 2. 2022. V této souvislosti nelze přehlížet, že dočasná ochrana je mimořádným nástrojem, který reaguje na akutní situaci hromadného přílivu vysídlených osob, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů, což může být i případ žalobce, jehož v tomto ohledu nijak nediskvalifikuje skutečnost, že Ukrajinu opustil před 24. 2. 2022, poté se na její území vrátil a následně ji znovu opustil nejspíše v souvislosti s přetrvávajícím ozbrojeným konfliktem (shodně srov. rozsudek městského soudu ze dne 20. 6. 2025, č. j. 5 A 15/2025-37, na který navázal Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025-14; rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, na nějž přiléhavě odkázal městský soud v projednávané věci, či nedávný rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2026, č. j. 7 Azs 5/2026-18).“ 20. Nejvyšší správní soud doplnil, že operační pokyny Komise jsou právně nezávazné („soft law“) unijní dokumenty. Takovým dokumentům přiznává judikatura Soudního dvora EU (již rozsudek ze dne 13. 12. 1987, G., C 322/88, EU:C:1989:366, bod 18, nověji např. rozsudek ze dne 25. 3. 2021, BT, C 501/18, EU:C:2021:249, bod 80 a judikatura tam citovaná) i judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015-40, bod 50) roli možných výkladových vodítek, ostatně stejně jako jakémukoliv jinému dokumentu, který může silou přesvědčivosti ozřejmit obsah určitého právního předpisu (rozsudek ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, obdobně také rozsudek ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27). S ohledem na dobu jejich vzniku i jejich obsah je zřejmé, že vůbec nepočítaly s variantou, že by existovala kategorie ukrajinských státních příslušníků, kteří by se po datu 24. 2. 2022 vraceli na Ukrajinu a teprve poté (nebo i opětovně) uprchli z Ukrajiny před ozbrojeným konfliktem. Operační pokyny byly přijaty dne 21. 3. 2022, tedy takřka bezprostředně po přijetí prováděcího rozhodnutí Rady, ke kterému došlo dne 4. 3. 2022, a po vypuknutí ozbrojeného konfliktu dne 24. 2. 2022. Komise v nich (v souladu se 14. bodem odůvodnění rozhodnutí Rady) členské státy „důrazně vybízí, aby zvážily rozšíření dočasné ochrany zejména na osoby, které z Ukrajiny uprchly krátce před 24. únorem 2022 (osoby uvedené v bodech 1 a 2 výše) v důsledku nárůstu napětí nebo které se těsně před tímto datem ocitly na území Unie nebo jiné třetí země (například na dovolené nebo z pracovních či rodinných důvodů) a v důsledku ozbrojeného konfliktu se na Ukrajinu nemohou vrátit“. Jako důvod pro toto doporučení uvádí operační pokyny „skutečnost, že se tyto osoby v současné situaci v žádném případě nebudou moci vrátit na Ukrajinu, která je jejich zemí původu nebo útočištěm“. Z toho vyplývá, že operační pokyny vůbec nepředpokládaly situaci, která nastala v právě projednávané věci, tedy že se státní příslušník Ukrajiny po 24. 2. 2022 na Ukrajinu vrátí i přes přetrvávající ozbrojený konflikt. Slovy preambule operačních pokynů jsou tyto pokyny zamýšleny jako živý dokument, který bude muset být pravidelně aktualizován na základě nových otázek obdržených od členských států tak, aby odrážel situaci na místě a náležitě zohledňoval vyvíjející se potřeby členských států. I tato slova potvrzují, že nebylo ambicí Komise pamatovat na všechny situace, které by v průběhu ozbrojeného konfliktu (zejména v případě jeho delšího trvání) mohly nastat. Operační pokyny naopak počítaly s tím, že případné nové situace, jakou může být právě návrat osob na Ukrajinu a její případné opětovné opuštění, budou řešeny aktualizacemi. To se však nestalo. Tato okolnost ovšem nemůže mít za následek nutnost „aplikace“ operačních pokynů ve znění, v jakém byly vydány, bez reflexe doby, kdy byly vydány, a vývoje rusko-ukrajinského konfliktu, k němuž došlo poté. Je totiž nutno zopakovat, že se nejedná o právní předpis, nýbrž pouze o výkladové vodítko. Jediným důsledkem tak může být pouze to, že je nelze použít jako výkladové vodítko pro vyčerpávající vymezení okruhu osob, které mají či nemají nárok na dočasnou ochranu, zejména jde-li o osoby, které se na Ukrajinu v průběhu ozbrojeného konfliktu navrátily a opět ji opustily.

21. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku č. j. 2 Azs 70/2026-18 neshledal důvod ničeho měnit na své dosavadní judikatuře a opakuje, že pro posouzení otázky, zda je žalobce osobou, na niž se vztahuje dočasná ochrana ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady, resp. osobou pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022, je rozhodující, v jaké zemi měl žalobce před tímto dnem těžiště svých zájmů. Jakkoliv může být relevantní, z jakého titulu žalobce v X pobýval, stěžejní je především charakter tohoto pobytu.

22. Pokud žalovaný poukázal, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21), se týkal skutkově odlišné věci, tyto závěry lze přes určitou skutkovou odlišnost aplikovat i na případ žalobce, neboť kladou důraz na povinnost správního orgánu zkoumat individuální skutkové okolnosti žadatele a posuzovat, za jakých okolností v tu kterou dobu pobýval na tom, kterém území, resp. jakou povahu daný pobyt měl.

23. V projednávané věci má soud za to, že v případě žalobce není dostatečně objasněn skutečný stav věci, pokud jde o jeho pobyt mimo území Ukrajiny před datem 24. 2. 2022. Pro aplikaci ustanovení § 3 lex Ukrajina je podstatné, jakou povahu pobyt žalobce mimo území Ukrajiny měl. Jak uvedeno výše, podle judikatury Městského soudu v Praze je třeba pojem „pobývat“ vykládat tak, že musí jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tedy že žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.

24. Pod takovou definici by pravděpodobně nebylo možno podřadit případ, pokud by žalobce měl před 24. 2. 2022 mimo území Ukrajiny povolen například trvalý pobyt, ať již za jakýmkoliv účelem, a takto by mimo Ukrajinu skutečně pobýval, tedy měl by mimo Ukrajinu bydliště, těžiště svých zájmů, žil tam a podobně. Naopak by ale bylo nutno mu postavení vysídlené osoby přiznat tehdy, jestliže by se mimo území Ukrajiny zdržoval toliko dočasně, například z důvodu dovolené, návštěvy rodinných příslušníků žijících mimo Ukrajinu, studia anebo i z důvodu výkonu zaměstnání či podnikání, pokud by šlo o aktivitu dočasnou a přechodnou.

25. Ve věci nyní rozhodované však není zřejmé, že by žalobce území Ukrajiny opustil, tedy že měl v úmyslu trvale žít v jiném státě, ať již v rámci Schengenského prostoru či kdekoliv jinde. Na tom by nic neměnila ani skutečnost, pokud by žalobce disponoval oprávněním k pobytu v jiném státě, jak argumentuje žalovaný. Existence prostého oprávnění ještě nedokazuje, že žalobce skutečně mimo území svého domovského státu pobýval, resp. že měl v úmyslu se tam již nevrátit.

26. Soud se tedy neztotožnil s výkladem žalovaného, podle něhož opuštění Ukrajiny krátce před vypuknutím válečného konfliktu automaticky vylučuje z možnosti získat dočasnou ochranu. Taková interpretace a aplikace by znamenala, že státní občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli dočasně mimo její území, a kterým stav vzniklý v důsledku napadení ozbrojenými silami Ruské federace znemožňuje vrátit se do svého domovského státu a bezpečně a neomezeně tam pobývat (tedy bezpečný a trvalý návrat), byli v horším postavení než ti, kteří se k uvedenému datu na území Ukrajiny fyzicky nacházeli. Pro takové odlišné postavení přitom neexistuje žádný rozumný a omluvitelný důvod, neboť jedni i druzí jsou agresí ze strany Ruské federace zasaženi či ohroženi stejně.

V. Závěr a náklady řízení

27. Městský soud v Praze tak konstatoval, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce pro nepřijatelnost byl nezákonný (ust. § 87 odst. 2 s. ř. s.). Jelikož následky tohoto nezákonného zásahu stále trvají, přikázal soud žalovanému, aby obnovil stav před zásahem. Žalovaný je vázán právním závěrem soudu, tedy že žádost z jím specifikovaného důvodu nemůže považovat za nepřijatelnou.

28. Soud proto žalovanému uložil, aby přestal porušovat práva žalobce a aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. Žalovaný nejprve s dostatečnou určitostí objasní, zda žalobce s ohledem na to, kde a za jakých okolností pobýval dne 24. 2. 2022, náleží postavení vysídlené osoby podle lex Ukrajina nebo nikoliv.

29. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci samé úspěšný, má proto právo na náhradu nákladů řízení. Náklady sestávají z odměny za zastupování advokátkou, která ve věci učinila dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby), přičemž za každý z nich náleží částka 4 620 Kč [§ 9 odst. 5, § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu]. Dále přísluší náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč za každý úkon. Celkem tedy žalobci náleží na náhradě nákladů řízení 10 140 Kč plus DPH ve výši 2 130 Kč, tedy 12 270 Kč. Lhůtu k platbě náhrady nákladů řízení stanovil soud podle § 160 odst. 1 v části věty za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, ve spojení s § 64 s. ř. s.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 20. července 2026 JUDr. Lenka Loudová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje S. T.