19 A 13/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobkyně: X, narozená dne X zastoupená advokátem JUDr. Jiřím Pokorným, Ph. D. sídlem Blanická 1008/28, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 15. 4. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-388456/DO-2026, pro nepřijatelnost takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil 15. 4. 2026 žalobkyni jako nepřijatelnou její žádost o dočasnou ochranu, evidovanou pod č. j. OAM-388456/DO-2026, byl nezákonný.

II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu ze dne 15. 4. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-388456/DO-2026.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 270 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se domáhala určení, že zásah žalovaného, kterým vrátil žalobkyni žádost jako nepřijatelnou podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lex Ukrajina“), byl nezákonný. Zároveň navrhla, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování práva žalobkyně na dočasnou ochranu a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany.

2. Žalobkyně v žalobě uvedla, že po zahájení ozbrojeného konfliktu na Ukrajině vycestovala v březnu 2022 do Spolkové republiky X (dále jen „X“), kde jí bylo uděleno povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany s platností do 4. 3. 2024. Pro případné prodloužení ochrany bylo třeba, aby o to žalobkyně požádala, což neučinila, a odcestovala zpět na Ukrajinu. Následně, pro přetrvávající nebezpečí, odcestovala žalobkyně do České republiky (dále jen „ČR“), kde rovněž zažádala o udělení dočasné ochrany, žalovaný ovšem žádost žalobkyně odmítl přijmout z důvodu nepřijatelnosti. Žalobkyně již nebyla držitelkou ochrany v žádném z členských států Evropské unie. Žalobkyně v žalobě primárně tvrdila, že prokázání státní příslušnosti (nebo mezinárodní ochrany udělené na Ukrajině) a pobytu na Ukrajině je dostatečné k okamžité registraci osoby k dočasné ochraně, a postup žalovaného je v rozporu s právem Evropské unie. Klíčové ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina je totiž v rozporu s čl. 28 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), a s Operačními pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného odlivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, zveřejněno pod č. 2022/C 126 I/01, (dále jen „operační pokyny“). Nad rámec uvedeného žalobkyně doplnila, že dle čl. 15 preambule Prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2022“), se členské státy dohodly, že nebudou uplatňovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, přičemž ČR sice jednostranným prohlášením od této dohody odstoupila, ale Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 dovodil, že toto prohlášení nemělo právní význam.

3. Žalobkyně zdůraznila, že podle rozsudku NSS ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024-28 je účelem ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina „procesně zabránit tomu, aby o žádosti téhož cizince běželo současně řízení i v dalším členském státě než v ČR (resp. aby se ve dvou různých členských státech vedlo řízení o tomtéž), nebo aby byla cizinci poskytována dočasná ochrana v ČR a v dalším členském státě zároveň. Tedy zabránit nežádoucímu zdvojení ochrany, která by měla být poskytována vždy jen v jednom členském státě (srov. čl. 11, 15 a 26 směrnice 2001/55/ES a bod 16 odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady). Smyslem těchto ustanovení zákona naopak nemá být „jednou provždy“ zabránit cizincům, kteří v minulosti byť jen podali žádost v jiném členském státě, požádat o udělení dočasné ochrany v ČR poté, co řízení o žádosti jinde už neběží (cizinci by např. vzali svou žádost zpět nebo jim jiný členský stát dočasnou ochranu nakonec neudělil) nebo co jim už dočasná ochrana jinde poskytována není.“ V tomto rozsudku dále NSS dovodil, že za zneužívání institutu dočasné ochrany, před kterým mají chránit právě ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d), lze považovat primárně žádost v dalším členském státě za současného čerpání výhod z dočasné ochrany v původním státě s cílem čerpat tyto výhody ve vícero státech, případně žádost v dalším členském státě po účelovém vzdání se dočasné ochrany v původním státě pro vidinu „lepších“ výhod. Nicméně i „v takových případech by bylo namístě provést správní řízení, žádost věcně posoudit a v zamítavém rozhodnutí závěr o zneužití práva odůvodnit, nikoli žádost odmítnout „od stolu“ zaškrtnutím políčka ve formuláři.“ Obdobně rozhodl NSS i v rozsudku ze dne 2. 4. 2025, č. j. 5 Azs 272/2023-31, ve kterém dovodil „že čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně nelze ve světle rozsudku Soudního dvora EU ve věci Krasiliva vykládat jinak, než že členský stát je povinen udělit povolení k pobytu každé vysídlené osobě požívající dočasné ochrany, která v danou chvíli nedisponuje povolením k pobytu v jiném členském státě.“ Dále žalobkyně odkázala na obdobné rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a ze dne 8. 8. 2025, č. j. 8 Azs 217/2024-54.

4. Žalobkyně dále odkázala na postup, který NSS vymezil v citovaném rozsudku, totiž: „pokud Česká republika obdrží žádost a zjistí, že žadatel má dočasnou ochranu v jiném státě, pak ji musí přijmout k věcnému posouzení a žadatele poučit, že dvojí ochrana není možná. Pokud právo hostitelské země stanoví, že vydáním českého povolení tamní oprávnění zaniká, pak ministerstvo povolení vydá a provede záznam v informačním systému členských států Temporary Protection Platform (TPD). Pokud taková úprava není nebo ji nelze ověřit, pak ministerstvo vyzve žadatele, aby s jeho součinností ukončil cizí oprávnění v přiměřené lhůtě; nedoloží-li kroky včas, žádost zamítne, doloží-li je, povolení vydá a zaznamená do TPD. Pokud cizí orgány nekonají, pak to nejde k tíži žadatele a ministerstvo samo uvědomí příslušný stát a provede záznam; pokud žadatel trvá na povolení v České republice při zachování práv v původním státě, pak se žádost zamítne.“ Žalobkyně svou argumentaci uzavřela s tím, že žalovaný dlouhodobě rozhoduje v rozporu s judikaturou NSS a evropskou legislativou, na což ho ostatně soudy dlouhodobě upozorňují (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 7. 2025, č. j. 1 Azs 111/2025-34, rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2025, č. j. 5 Azs 168/2025-17). Správní orgán byl povinen žádost žalobkyně přijmout a vyhovět jí, nikoli ji vrátit jako nepřijatelnou.

5. Žalovaný k žalobě uvedl, že žalobkyně figuruje v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform, dále též „TPP“) jako držitelka dočasné ochrany ve X. Svědčí o tom, znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Tento znak je zkratkou anglického „Temporary protection“ a používá se tam, kde cizinec získal v členském státě povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany. Z formulace předmětného ustanovení zákona o azylu plyne, že k nepřijetí žádosti postačuje, že žadatel již dočasnou ochranu získal v jiném státě, přičemž není rozhodné, zda je aktuálně držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany. Žalovaný tedy postupoval v souladu se zákonem, když vyhodnotil žádost žalobkyně jako nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, neboť situace předpokládaná v tomto ustanovení v projednávaném případě nastala. Ministr vnitra učinil oznámení Evropské komisi, jak předpokládá § 3 odst. 3 lex Ukrajina, a žalobkyně již dříve získala oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie, v X. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23, podle žalovaného nechal členským státům otevřenu možnost odepřít povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany těm osobám, které již toto povolení získaly v jiném členském státě. Podle názoru žalovaného byl zpochybněn výklad Evropské komise, která měla za to, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, zakládá právo na získání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v dalším členském státě, do kterého se držitel tohoto pobytového oprávnění v jiném členském státě přesune. Žalovaný trval na tom, že právo na sekundární pohyb neplyne ze směrnice o dočasné ochraně. Naopak z bodů 4 a 6 preambule prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022 vyplývá že druhotné pohyby osob požívajících dočasnou ochranu by měly být bez dalšího zamítnuty. Dle žalovaného příslušníci třetích zemí nemají právo přesunu v rámci EU a Rada nemůže rozšířit obsah práv osob požívajících dočasnou ochranu pouhým prováděcím rozhodnutím. Žalovaný zpochybnil též výklad Nejvyššího správního soudu k čl. 11 směrnice o dočasné ochraně.

6. Žalovaný byl přesvědčen o souladu § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina s unijním právem a že nepostupoval nezákonně, když posoudil žádost žalobkyně jako nepřijatelnou. Žalovaný shrnul, že dokud nebude SDEU jednoznačně zodpovězena otázka, zda má nebo nemá osoba, která již získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jednom členském státě, právo se mimo postup v čl. 26 či 15 směrnice o dočasné ochraně přesunout do jiného členského státu a získat stejné pobytové oprávnění v něm, bude nejspíše stále aplikovat ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Navrhl, aby městský soud předběžnou otázku položil. Rozvedl možnou argumentaci, podle názoru žalovaného nepoužívání čl. 11 mezi členskými státy nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě, poukázal též na nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2025“).

II. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

7. Ve věci samé soud rozhodl bez nařízení jednání, s čímž účastníci řízení souhlasili (§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro potřeby dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, jenž žalobkyně podala u žalovaného a který ji žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je oběma stranám z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby nadto primárně záleží na zodpovězení právní otázky.

8. Žaloba byla včasná a přípustná (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024- 42, č. 4682/2025 Sb. NSS). Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobkyně byla přímo (1. podmínka) zkrácena na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti ní nebo v jeho důsledku bylo proti ní přímo zasaženo (5. podmínka).

9. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyně představuje přímý zásah do práv žalobkyně, čímž jsou splněny první, druhá a pátá podmínka. Z judikatury dále vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost může být zásahem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS), čímž je tedy splněna i čtvrtá podmínka. Otázkou tak zůstává, zda se jedná o zásah v rozporu s právními přepisy.

10. Podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, mimo jiné jestliže c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

11. Dle formuláře byla žádost žalovaným odmítnuta podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Žalobkyně ostatně sama uvedla, že ji dříve byla udělena dočasná ochrana v X a dokládá to i výpis z TPP (mezi stranami tato skutečnost není sporná). Žalobkyně v žalobě sice nepřesně odkázala na § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., z obsahu žaloby, zejména z argumentace zpochybňující nepřijatelnost žádosti založenou na dřívějším držení dočasné ochrany v jiném členském státě, je ale zjevné, že žalobní námitky věcně směřovaly proti důvodu skutečně aplikovanému žalovaným. Soud proto tuto nepřesnost v označení ustanovení nepovažoval za překážku věcného vypořádání žalobních bodů.

12. Postup žalovaného dle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je dlouhodobě předmětem ustálené judikatury NSS, která dovozuje, že je v rozporu s právem Evropské unie a ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 26. 3. 2026, č. j. 9 Azs 179/2025-18; ze dne 26. 3. 2026, č. j. 9 Azs 181/2025-24; ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2025-18; ze dne 30. 1. 2026, č. j. 8 Azs 183/2025-23; ze dne 23. 2. 2026, č. j. 4 Azs 260/2025-30; či ze dne 25. 2. 2026, č. j. 8 Azs 184/2025-22.

13. Odmítání žádostí o dočasnou ochranu postupem dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina a nyní podle písm. f), které z nich vychází, bez věcného posouzení je klíčovým důvodem kritiky ze strany Nejvyššího správního soudu v jeho již ustálené judikatuře. Za situace, kdy tato judikatura, navazující na rozsudek ve věci Krasiliva, komplexně vysvětluje důvody nezákonnosti takového postupu a v unijním právu nedošlo od přijetí onoho rozsudku SDEU k takové změně, která by popřela správnost judikatury SDEU a Nejvyššího správního soudu, neshledal městský soud důvod k položení předběžné otázky SDEU.

14. První část § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina představuje pouze reformulované a navzájem sloučené podmínky nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona. Dle soudu tedy nadále zůstává klíčovým, že cizinci (žadateli) vzniká nárok na přiznání dočasné ochrany již na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, a to pokud splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022. Současně s tím žadateli vzniká také nárok zvolit si hostitelský členský stát. Nebude-li pak vůči němu uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, vzniká mu pak rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU. Jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl. Jde-li o teze žalovaného, jak vykládat čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, ustanovení čl. 15 představuje minimální standard a čl. 26 lze uplatnit jen se souhlasem dotčeného žadatele (srov. i recitál 12 směrnice o dočasné ochraně). Skutečnost, že směrnice o dočasné ochraně blíže neupravuje konkrétní případy druhotného pohybu žadatelů, neznamená, že jej zakazuje, jak dříve mylně namítal žalovaný. Jakkoli se tomu žalovaný brání, žádost o dočasnou ochranu není správní orgán oprávněn vrátit jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil.

15. Žalovaný v tvrzení ohledně absence práva na sekundární pohyb na základě směrnice o dočasné ochraně pomíjí předchozí judikaturu NSS. Nejvyšší správní soud dovozuje, že žadatelé mají právo i na sekundární volbu hostitelského státu a mohou se tak v rámci států Evropské unie přesouvat, byť ochranu mohou čerpat pouze v jednom členském státě. Právo na druhotnou volbu státu lze nalézt v rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024-42, nebo v rozsudku ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024-29, č. 4638/2024 Sb. NSS, argumentace žalovaného je tak v tomto kontextu v rozporu s ustálenou judikaturou NSS.

16. NSS se již vypořádal i argumentaci založenou na bodech 4 a 6 preambule prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2025. Například v rozsudku ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025-28, shledal, že uvedené body preambule prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2025 pouze potvrzují nemožnost získat práva spojená s dočasnou ochranou v několika státech současně. V bodě 15 téhož rozsudku se Nejvyšší správní soud vyjádřil k námitkám ohledně nemožnosti rozšíření práv poskytnutých držitelům oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany prováděcím rozhodnutím Rady, stejně jako k absenci právní relevance jednostranných prohlášení ČR a X k návrhům prováděcích rozhodnutí. V obou případech NSS jasně vysvětlil, proč je názor žalovaného o nemožnosti sekundárního pohybu žadatelů chybný.

17. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v TPP jako osoba, která měla udělenou dočasnou ochranu nebo stále disponuje povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU, je povinen takovou žádost přijmout a vést o ní řádné správní řízení. V rámci řízení je povinen poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, tedy ke dni rozhodování správního orgánu, trvá. Pokud by dočasná ochrana v jiném členském státě trvala, žalovaný musí takového žadatele poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Jestliže bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde dle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění žalovaný vydá oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném hostitelském státě. K tomu žalovaný poskytne potřebnou součinnost.

18. Vzhledem k tomu, že žalobkyně již byla držitelkou pobytového oprávnění v X, lze předpokládat, že první podmínku splňuje a žalovaný ani tentokrát nevyvrátil výše nastíněné závěry judikatury NSS. Jeho postup nelze akceptovat tím spíše v situaci, kdy žalobkyně tvrdí, že její pobytové oprávnění v X zaniklo. V důsledku toho, že žalobkyni vrátil žádost jako nepřijatelnou, žalovaný vůbec neřešil okolnosti získání či ztráty pobytového oprávnění. Při vlastním „náběru“ žádosti lze dle soudu vycházet pouze z toho, že cizinec splňuje kritéria pro přiznání dočasné ochrany ve smyslu prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022.

19. Na právě uvedeném nic nemění ani „aktualizační“ prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2025 o prodloužení dočasné ochrany, jež nabylo účinnosti dne 13. 8. 2025 (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025-28, bod 11 a násl., a na něj navazující judikaturu). Podstatné je, že z aktualizačního prováděcího rozhodnutí ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl žádost žalobkyně mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení.

20. Žalobkyně tak svými námitkami úspěšně zpochybnila základní předpoklad, jehož je třeba k tomu, aby mohla být její žádost nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina (soud dodává, že jiný důvod nepřijatelnosti přitom žalovaný ani v řízení před soudem netvrdil).

21. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nově „přidaná“ druhá podmínka, kdy v důsledku novely č. 314/2025 Sb., která do lex Ukrajina vložila § 5 odst. 1 písm. f), žalovaný mohl od 3. 9. 2025 jako nepřijatelnou shledat žádost, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst.

3. Judikatura zdejšího soudu již dovodila, že daná podmínka nepřináší jinou „kvalitu“, pokud jde o dřívější závěry k důvodu dle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina.

22. Předmětné oznámení dle § 3 odst. 3 lex Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Nicméně, jak uvedl zdejší soud v rozsudcích ze dne 21. 10. 2025, č. j. 17 A 123/2025-26, nebo ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 102/2025-21, jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Tato žádost je politickým aktem a nemůže mít dopad na rozsah práv žadatelů o dočasnou ochranu. Pokud směrnice o dočasné ochraně nepočítá s tím, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita, mělo jakékoli přímé důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu, nemůže takový důsledek v podobě vytvoření „nepřekročitelné procesní brány“ založit politický akt v podobě oznámení o pouhém riziku překročení kapacity (argument a maiori ad minus). Alespoň prozatím tento nový důvod nepřijatelnosti nenachází oporu v právu EU, které stanoví minimální požadavky stran dočasné ochrany. V právu EU tedy nemůže vyvolávat ani žádné právní účinky. Proto nemůže být zákonným ani postup žalovaného, který v rozporu s právem EU použil § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s novým § 3 odst. 3 lex Ukrajina (shodně bod 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2026, č. j. 9 Azs 179/2025-20).

23. Se zřetelem ke shora uvedeným závěrům nemohl zákonodárcem nově vložený a žalovaným využitý důvod nepřijatelnosti žádosti [§ 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s novým § 3 odst. 3 lex Ukrajina] zvrátit bytelné základy dubnové judikatury. Nový důvod nepřijatelnosti není způsobilý odůvodnit plošné odmítání žádostí pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení.

24. Soud neshledal důvod k doplnění dokazování rozhodnutím německého správního orgánu Landratsamt Erzgebirgskreis ze dne 14. 11. 2025, neboť tato listina nemohla nic změnit na právních závěrech zdejšího soudu, podobně jako dopis Evropské komisi ze dne 25. 8. 2024.

III. Závěr a náklady řízení

25. Proto soud dle § 87 odst. 2 věty první s. ř. s. určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil její žádost jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Žalovanému přikázal, aby obnovil stav před vrácením této žádosti. Soud se přitom nezabýval jinými případnými důvody nepřijatelnosti, neboť na žádné jiné důvody žalovaný nepoukázal.

26. Žalovaný je povinen žádost žalobkyně přijmout, vést o ní řádné správní řízení, v jeho rámci poučit žalobkyni o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo žalobkyni v X zrušeno, případně ověří, zda vydáním povolení k pobytu žalobkyně za účelem dočasné ochrany v ČR její předchozí pobytové oprávnění v X zanikne, a pokud tomu tak nebude, poskytne žalobkyni přiměřenou lhůtu k tomu, aby učinila potřebné kroky k ukončení tohoto povolení a aby tuto skutečnost žalovanému doložila.

27. Výrok III. o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně byla ve věci samé úspěšná, proto ji přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady vynaložené žalobkyní v daném řízení představují náhradu nákladů právního zastoupení spočívajících v odměně za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a písemné podání – žaloba [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], tedy dva úkony právní služby po 4 620 Kč, v součtu tedy 9 240 Kč. Dále byla žalobkyni přiznána náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 450 Kč, celkem tedy paušální náhrada činí 900 Kč. Odměna advokáta byla zvýšena o DPH ve výši 21 %, tj. 2 130 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně činí 12 270 Kč.

28. Soud neshledal důvod pro žalobkyní navrhované mimořádné zvýšení tarifní hodnoty podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Posuzovaná věc sice zahrnovala unijní právo a vyžadovala využití cizího jazyka, nicméně procesní úkony žalobkyně a jejího právního zástupce tuto obtížnost plně neodrážejí a nelze je považovat za výjimečně časově náročné. Advokát sice v řízení zastupuje cizinku, ale tato okolnost sama o sobě podle názoru soudu nedokládá aspekt výjimečnosti případu, jenž by zvýšení tarifní hodnoty odůvodnil. Věc nelze ani jinak označit za mimořádně složitou s ohledem na existenci robustní judikatury správních soudů, jež se k této problematice opakovaně vyjadřovaly. Ustálený výklad posuzované situace správními soudy je též snadno zjistitelný z veřejně přístupných databází judikatury; zástupce žalobkyně ostatně danou problematiku neřešil poprvé (obdobně rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 1. 2026, č. j. 10 A 186/2025-31, bod 37).

29. Soud nepřiznal náhradu nákladů řízení za stručnou repliku ze dne 19. 5. 2026, která zopakovala žalobní argumentaci. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 30. července 2026 JUDr. Lenka Loudová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje X