19 A 19/2026

Rubrum

19 A 19/2026-19 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobkyně: X, narozená dne X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 29. 5. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-0396704/DO-2026, pro nepřijatelnost takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil 29. 5. 2026 žalobkyni jako nepřijatelnou její žádost o dočasnou ochranu, evidovanou pod č. j. OAM-0396704/DO-2026, byl nezákonný.

II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu ze dne 29. 5. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-0396704/DO-2026.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se domáhá určení, že zásah žalovaného, kterým vrátil žádost jako nepřijatelnou podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lex Ukrajina“), byl nezákonný. Zároveň navrhla, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování práva žalobkyně na dočasnou ochranu a přikázal mu obnovit stav Shodu s prvopisem potvrzuje X. 2 19 A 19/2026 před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany. Přitom odkázala na judikaturu správních soudů s tím, že žalovaný nemohl žádost shledat nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Žalobkyně popsala, že v minulosti disponovala pobytovým oprávněním za účelem dočasné ochrany v Německu s platností do 23. 2. 2026, toto doložila potvrzením. Nyní žalobkyně dočasnou ochranou nedisponuje.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že postupoval v souladu se zákonem, když vyhodnotil žádost žalobkyně jako nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, neboť situace předpokládaná v tomto ustanovení v projednávaném případě nastala. Ministr vnitra učinil oznámení Evropské komisi, jak předpokládá § 3 odst. 3 lex Ukrajina, a žalobkyně již dříve získala oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie, přesněji ve Spolkové republice Německo. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23, podle žalovaného nechal členským státům otevřenu možnost odepřít povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany těm osobám, které již toto povolení získaly v jiném členském státě. Podle názoru žalovaného byl zpochybněn výklad Evropské komise, která měla za to, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), zakládá právo na získání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v dalším členském státě, do kterého se držitel tohoto pobytového oprávnění v jiném členském státě přesune. Žalovaný trval na tom, že právo na sekundární pohyb neplyne ze směrnice o dočasné ochraně a z bodů 4 a 6 preambule prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2022“), vyplývá opak, tedy že druhotné pohyby osob požívajících dočasnou ochranu by měly být bez dalšího zamítnuty. Rada v preambuli též upřesnila význam dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Dle žalovaného příslušníci třetích zemí nemají právo stěhování se v rámci Evropské unie a Rada nemůže rozšířit obsah práv osob požívajících dočasnou ochranu pouhým prováděcím rozhodnutím. Žalovaný zpochybnil též výklad Nejvyššího správního soudu k čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Žalovaný je přesvědčen o souladu § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina s unijním právem a nepostupoval nezákonně, když posoudil žádost žalobkyně jako nepřijatelnou. Žalovaný shrnul, že dokud nebude SDEU jednoznačně zodpovězena otázka, zda má nebo nemá osoba, která již získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jednom členském státě, právo se mimo postup v čl. 26 či 15 směrnice o dočasné ochraně přesunout do jiného členského státu a získat stejné pobytové oprávnění v něm, bude nejspíše stále aplikovat ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Navrhl, aby městský soud předběžnou otázku položil. Rozvedl možnou argumentaci, podle názoru žalovaného nepoužívání čl. 11 mezi členskými státy nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě, poukázal též na nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2025“). Žalovaný též poukázal na rozhodovací praxi jiných unijních zemí – nejzřetelněji rozsudek Vyššího správního soudu spolkové země Hesensko Shodu s prvopisem potvrzuje X. 3 19 A 19/2026 (Hessischer Verwaltungsgerichtshof) ze dne 21. 04. 2026, sp. zn. 3 B 535/26, z nichž vyplývá, že sekundární migrace za účelem získání dočasné ochrany v jiném členském státě vyloučen.

II. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

3. Soud konstatuje, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě, je tedy včasná.

4. Podle § 5 odst. 2 lex Ukrajina platí, že „Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen.“ Správní soudy ale v minulosti konstatovaly, že výluku soudního přezkumu podle tohoto ustanovení nelze aplikovat pro její nesoulad s právem Evropské unie (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS, bod 25, a na něj navazující judikaturu). Žaloba je tedy také přípustná.

5. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť žalobkyně nesouhlas po poučení soudem neprojevila, souhlas s rozhodnutím bez jednání se tak presumuje, a žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil.

6. Soud vycházel jen z podkladů, které byly oběma stranám známy, a ke kterým se obě strany mohly vyjádřit, především tedy ze žádosti o dočasnou ochranu ze dne 29. 5. 2026 a z jejích podkladů, které žalobkyně žalovanému předložila.

7. Nařídit jednání nebylo třeba ani kvůli dokazování. To je podle názoru soudu pro věc zcela nadbytečné. Rozhodné skutečnosti vyplývají ze správního spisu a současně zásadní je otázka, zda lze v této situaci legitimně aplikovat důvod nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina.

8. Žalovaný ve vyjádření odkazoval na dohodu členských států o vyloučení článku 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento dokument byl podkladem pro přijetí prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022 (jde tedy o jeden z podkladů pro přípravu právního předpisu a do jisté míry o obdobu důvodové zprávy), soudu i žalovanému je jeho obsah znám z mnoha předchozích řízení o obdobných žalobách. Jde o veřejně dostupný dokument, s jehož obsahem se žalobkyně mohla seznámit a vyjádřit se k němu. Soud má proto za to, že jím není třeba provádět dokazování, což potvrzuje veškerá dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu, jenž jej v řadě níže citovaných rozsudků v obdobných věcech opakovaně hodnotil, aniž by jím on nebo příslušný krajský soud v předchozích řízeních provedl dokazování. Soud neshledal důvod provádět dokazování ani Dopisem Evropské komisi – Aktuální informace o migraci, neboť s ohledem na konstantní judikaturu správních soudů by bylo v tomto ohledu dokazování nadbytečné. Dokument Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady č. 2022/382 (Úř. Věst. C 126I) je přitom také veřejně dostupný a žalobkyně se k němu také mohla vyjádřit. Veřejně dostupné dokumenty k projednání návrhu směrnice o dočasné ochraně není také třeba důkazem provádět, neboť je to nadbytečné – Nejvyšší správní soud totiž již vysvětlil, že mechanismus přemístění byl upraven prováděcím rozhodnutím Rady z roku 2022 (v podrobnostech k tomu viz níže). Rozsudek Vyššího správního soudu spolkové země Hesensko (Hessischer Verwaltungsgerichtshof) ze dne 21. 04. 2026, sp. zn. 3 B 535/26, s českým překladem, ani rozhodnutí irského Ministerstva spravedlnosti, vnitra a migrace důkazem neprovedl, neboť uvedená rozhodnutí nejsou pro posuzované řízení relevantní, jak soud vysvětlí níže. Shodu s prvopisem potvrzuje X. 4 19 A 19/2026 9. Podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

10. Soud shledal, že ve věci není zapotřebí podávat předběžnou otázku.

11. Jak vyplývá z čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, povinnost položit předběžnou otázku SDEU, vyvstane-li otázka výkladu unijního práva v jeho věci (a nejsou-li dány výjimky acte clair či acte éclairé), má pouze soud, jehož rozhodnutí v dané věci nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva. Vzhledem k tomu, že rozsudek městského soudu lze napadnout kasační stížností, městský soud není povinen předběžnou otázku položit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2007, č. j. 3 As 22/2006-138, č. 1321/2007 Sb. NSS, a na něj navazující judikatura, recentně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2025, č. j. 6 Azs 1/2024-30). Nehraje přitom roli, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem. Z výše odkazované judikatury plyne, že první a základní podmínkou pro položení předběžné otázky krajským soudem nebo Nejvyšším správním soudem je, že tyto soudy považují rozhodnutí SDEU o předběžné otázce za nutné k tomu, aby ve věci mohly rozhodnout.

12. K takové situaci však podle názoru městského soudu ve zde posuzované situaci nedošlo. Jak již správní soudy judikovaly v minulosti (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 102/2025-21), ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina sestává ze dvou podmínek, přičemž ta první představuje toliko reformulované a navzájem sloučené podmínky nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona, které podle dosavadní judikatury nejsou v souladu s právem Evropské unie. K otázce, zda je namístě podávat k SDEU předběžnou otázku stran souladu § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, se přitom Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rámci tzv. „dubnové judikatury“ (viz např. body 43 až 47 rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS). Uvedené důvody pro výše konstatovanou podobnost přitom platí také stran § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina.

13. Jak konstatoval sám žalovaný, SDEU již měl příležitost vyjádřit se k druhotnému pohybu osob, které získaly pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany. Ve výše uvedeném rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024-42 se přitom Nejvyšší správní soud zabýval také bodem 30 rozsudku SDEU ve věci C-753/23 Krasiliva [srov. body 65 až 67] a žalovanému již vysvětlil, že uvedený odstavec z rozsudku SDEU nevylučuje možnost držitele dočasné ochrany přesunout se z jednoho členského státu do členského státu jiného. Pokud jde o nové prováděcí rozhodnutí Rady z roku 2025 a jeho novou preambuli, i k této otázce se již správní soudy opakovaně vyjadřovaly; v tomto ohledu městský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025-28, a na něj navazující judikaturu (recentně zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2026, č. j. 4 Azs 251/2025-31). Nejvyšší správní soud vyslovil, že cílem nových bodů recitálu uvedeného prováděcího rozhodnutí je zjevně pouze potvrdit nemožnost získat práva spojená s dočasnou ochranou v několika státech současně (srov. body 13 až 15 zmiňovaného rozsudku č. j. 1 Azs 126/2025-28). Aplikace evropského práva zde nečiní výkladové potíže a netvoří tedy ani překážku pro rozhodnutí městského soudu, pro žalovaným předestřené důvody proto není nutné podávat novou předběžnou otázku. Shodu s prvopisem potvrzuje X. 5 19 A 19/2026 14. Pokud jde o praxi jiných unijních zemí, ta nemůže obstát v kontrastu s ustáleným názorem českého Nejvyššího správního soudu, který městskému soudu předkládá jasná vodítka postupu při interpretaci evropské legislativy.

15. Městský soud proto nepovažuje za nutné podat k SDEU předběžnou otázku stran souladu § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina s právem EU, jak požadoval žalovaný. V tomto ohledu lze totiž vycházet z konstantní judikatury správních soudů a Nejvyššího správního soudu.

16. Soud v projednávané věci shledal, že důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je neaplikovatelný.

17. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005 65, č. 603/2005 Sb. NSS,).

18. V projednávané věci jsou splněny první, čtvrtá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyně pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jejích práv, a to bez ohledu na to, že jí již v minulosti byla dočasná ochrana udělena v Německu. Tato skutečnost přitom sama o sobě indikuje, že podmínky pro přiznání dočasné ochrany žalobkyně splňuje. Jde-li o hodnocení tohoto úkonu žalovaného, zde lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016- 52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je tím pádem taktéž splněna.

19. Zbývá tedy posoudit třetí podmínku, (ne)zákonnost zásahu žalovaného, a také druhou podmínku: otázku, zda takový zásah nějak zkrátil práva žalobkyně.

20. Soud připomíná, že podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

21. Důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina sestává ze dvou částí (podmínek): jednak z již existujících důvodů nepřijatelnosti žádostí podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, jednak připojuje dodatečnou podmínku učiněného oznámení podle § 3 odst. 3 téhož zákona.

22. Otázkou nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina se kasační soud zabýval po vydání rozsudku ve věci Krasiliva mnohokrát (např. v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 336/2024-42 a mnoha dalších). Existence práva oprávněné vysídlené osoby (držitele dočasné ochrany) na Shodu s prvopisem potvrzuje X. 6 19 A 19/2026 druhotnou volbu státu pobytu je podrobně popsána jednak v již odkazovaném rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024-42 (viz body 53 až 70), a poté i v celé řadě navazujících rozsudků Nejvyššího správního soudu, v nichž shledal postup stěžovatele vůči žadatelům jako nezákonný zásah. Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku zabýval také následky vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně (body 53 a následující), ale také otázkou přemístění podle článku 15 a 26 uvedené směrnice. Navzdory nesouhlasné argumentaci žalovaného nadále platí, že přijetím prováděcího rozhodnutí došlo k odchýlení od obecného režimu směrnice o dočasné ochraně vycházejícího z kapacitních možností jednotlivých členských států, k jejichž zachování slouží právě mechanismy přerozdělování podle článku 15 odst. 5 a článku 26 směrnice o dočasné ochraně (viz bod 55 uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Přímý účinek pravidla, podle něhož členské státy nemohou stanovit osobám požívajícím dočasné ochrany podmínky méně příznivé než ty vymezené ve směrnici o dočasné ochraně, je rozveden v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024-29 (viz body 42 až 45).

23. Judikatura správních soudů je tedy ustálena na názoru, že důvody nepřijatelnosti žádostí o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina nejsou v souladu s právem EU a nelze je proto aplikovat. Repetitivní argumentace žalovaného na uvedených závěrech ničeho nemění, není způsobilá je zvrátit.

24. Městský soud přitom již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného a nový důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina (např. rozsudky č. j. 10 A 186/2025-31, č. j. 10 A 157/2025-29 nebo č. j. 18 A 102/2025-21 a mnoho dalších). V uvedených rozsudcích již městský soud žalovanému předestřel také důvody, pro které oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina nemůže uvedený důvod nepřijatelnosti žádosti legitimovat. Uvedený závěr přitom již aproboval také Nejvyšší správní soud (např. v rozsudku ze dne 23. 2. 2026, č. j. 4 Azs 251/2025-31, bod 33).

25. Námitkami týkajícími se bodů 4 až 6 recitálu prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2025 se také již zabýval městský soud v rámci rozhodnutí odkazovaných v předcházejícím odstavci, Nejvyšší správní soud se těmito námitkami zabýval v rozsudku ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025-28 (a v dalších jej následujících, recentně např. v již odkazovaném rozsudku č. j. 4 Azs 251/2025-31, bod 28). Ani zde vyjádření žalovaného nepřináší ničeho nového a pouze opakuje argumentaci z předchozích řízení.

26. Městský soud proto nemá důvodu odchýlit se od své dosavadní judikatury a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k uplatnitelnosti důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. V tomto důvodu nepřijatelnosti žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu tedy městský soud spatřuje nezákonný zásah (3. podmínka), který současně krátí evropskou legislativou garantovaná práva žalobkyně na dočasnou ochranu (2. podmínka). Splněny byly všechny podmínky pro vyslovení nezákonnosti zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s.

III. Závěr a náklady řízení

27. Proto soud dle § 87 odst. 2 věty první s. ř. s. určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil její žádost jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Žalovanému přikázal, aby obnovil stav před vrácením této žádosti. Soud se přitom nezabýval jinými případnými důvody nepřijatelnosti, neboť na žádné jiné důvody žalovaný nepoukázal. Shodu s prvopisem potvrzuje X. 7 19 A 19/2026 28. V dalším řízení, i pokud by žalobkyně získala v minulosti, či v současnosti držela práva z dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie, žádost bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek vydat pobytové oprávnění (v podrobnostech viz bod 78 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, leč žádné náklady spojené se soudním řízením nekonkretizovala ani nedoložila, přičemž od soudního poplatku byla osvobozen ex lege dle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

30. Soud nerozhodoval samostatně o návrhu na vydání předběžného opatření, neboť bezodkladně rozhodl ve věci samé. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 26. června 2026 JUDr. Lenka Loudová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje X.