19 Az 6/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou v právní věci žalobce: X, narozený dne X státní příslušnost: X zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2026, č. j. OAM-1330/ZA-ZA11-D07- R2-2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný shledal žádost žalobce nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, neboť státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, ve znění do 11. 6. 2026 (dále jen „nařízení Dublin III“), je Litevská republika (dále jen „Litva“).

II. Žalobní body

2. Žalobce uvedl, že pochází z X (dále jen „X“) a po příjezdu do Evropské unie nejprve pobýval přibližně rok a pět měsíců na území Litvy, kde měl potíže se svým zaměstnavatelem, a proto se přesunul do České republiky (dále jen „ČR“), s cílem vydělat si prostředky na zápůjčku, ze které financoval náklady na léčbu nemocné matky žijící v domovském státě. V X se žalobce obával nebezpečí pronásledování a v ČR podal dne 19. 11. 2025 žádost o udělení mezinárodní ochrany. V ČR má, na rozdíl od Litvy, vytvořené funkční zázemí a je zde plně integrován.

3. Žalovaný dovodil nepřípustnost žádosti žalobce podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, přičemž žalobce namítl, že se žalovaný nikterak nezabýval obavami žalobce z vycestování do domovského státu, respektive do Litvy, a napadené rozhodnutí náležitě neodůvodnil, v čemž žalobce spatřoval nezákonnost rozhodnutí pro nedostatek jeho odůvodnění, což odporuje § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce měl dále za to, že žalovaný porušil čl. 17 nařízení Dublin III, resp. se tímto článkem nezákonně vůbec nezabýval. V případě, kdy správní orgán nevyužije diskreční pravomoci dle tohoto článku, je jeho povinností vyložit, proč takto neučinil.

4. Žalovaný ve své argumentaci odkázal na probíhající řízení v Litvě. Ve správním spise o této skutečnosti ale řádně získaný důkaz chybí a žalovaný nikterak neprokázal tvrzenou informaci o uznání příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu Litvou. Pro postup, který žalovaný využil, bylo třeba postavit tyto informace na jisto, k čemuž nedošlo.

5. Před zastavením řízení měl navíc žalovaný žádost alespoň obecně posoudit na základě pravidla non-refoulement v kontextu mezinárodního práva a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Žalovaný zcela nedostatečně posoudil možnost přesunu žalobce zpět do Litvy. Odkázal přitom na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 49 Az 90/2015- 29, ve kterém se soud zabýval podmínkami pro přemístění žadatele dle nařízení Dublin III do Litvy. S ohledem na tento rozsudek měl za to, že napadené rozhodnutí je nejen v rozporu se zásadou materiální pravdy, ale je i zmatečné, neboť žalovaný nesměl postupovat tak, že vydá formalistické procesní rozhodnutí, aniž by zjišťoval závažné překážky aplikace čl. 3 nařízení Dublin III a vyloučil diskreční pravomoc čl. 17, napadené rozhodnutí je tak pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelné.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že je přesvědčen, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu, správním řádem i nařízením Dublin III, žalobní námitky nepovažoval za důvodné. Zjistil skutkový stav v nezbytném rozsahu pro rozhodnutí a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Žalovaný se podrobně zabýval žalobcovými osobními poměry a důvody pobytu v ČR i v Litvě, které uváděl žalobce ve své žádosti, a v napadeném rozhodnutí se věnoval i postupu podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, přičemž neshledal důvody pro převzetí příslušnosti ČR a svůj závěr řádně odůvodnil. Žalobce netvrdil ani neprokázal existenci mimořádných okolností, které by odůvodňovaly odchýlení od pravidel stanovených nařízením Dublin III.

7. K důkazu o průběhu řízení v Litvě žalovaný doplnil, že postupoval v souladu s nařízením Dublin III, když 15. 11. 2025 odeslal Litvě žádost o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Dne 10. 12. 2025 obdržel žalovaný od litevských orgánů stanovisko, ve kterém uznaly svou příslušnost. Žalovaný doplnil, že žalobce byl držitelem litevského pobytového oprávnění vydaného dne 15. 5. 2024, a postup žalovaného tak byl v souladu i s čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III.

8. Žalovaný dále připomněl, že žalobce uvedl pouze osobní důvod pro odcestování z Litvy, který ale nesouvisel se stavem azylového řízení v zemi. V tomto kontextu žalovaný obecně odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) a rozsudek Soudního dvoru Evropské unie ve věci N. S. proti Secretary of State for Home Department, podle níž je třeba vycházet ze zásady důvěry mezi členskými státy Evropské unie a k nepředání žadatele lze přistoupit pouze pokud existují závažné a doložené důvody pro domněnku o nesrovnalostech. Aktuálním stavem fungování azylového řízení v Litvě se žalovaný zabýval ve svém rozhodnutí a dospěl k závěru, že ačkoli byl litevský azylový systém v minulosti kritizován, v současné době neexistuje důvod domnívat se, že tyto nedostatky přetrvávají.

IV. Obsah správního spisu

9. Žalobce podal dne 19. 11. 2025 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Dne 25. 11. 2025 poskytl údaje k žádosti, kde uvedl, že je státním příslušníkem X, X národnosti. Hovoří X. Nikdy nebyl politicky aktivní. Je X. Je X a má X děti, X. Cestoval letecky dne X přímým letem do ČR. Již před odletem získal pobytovou kartu Litvy s platností do roku 2026. Do Litvy z ČR odcestoval za prací, ale kvůli konfliktu se zaměstnavatelem, X, dne X odcestoval X zpět do ČR. X. Jiné pobyty ve státech EU neměl. Toto je jeho první žádost o mezinárodní ochranu. Jeho zdravotní stav je dobrý. O mezinárodní ochranu žádal, protože potřebuje vydělat finanční prostředky X. V ČR se mu líbí. S dalšími problémy se v X nesetkal.

10. Téhož dne byl se žalobcem proveden pohovor, žalobce uvedl, že v Litvě pracoval ve X. Z Litvy odcestoval z důvodu X. Do ČR přicestoval zejména proto, že zde má známé a že se mu tady líbí. Jiný důvod svého odchodu z Litvy neuvedl. X. V ČR má vybudované sociální kontakty a v minulosti zde již pobýval za účelem zaměstnání. České prostředí mu vyhovuje.

11. Ve spisu se nachází žádost o převzetí, zaslaná Litvě. Z reakce Litvy vyplývá, že potvrdila svou příslušnost podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany.

12. Dne 5. 1. 2026 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. OAM-1330/ZA-ZA11-D07-2025 (dále jen „první rozhodnutí“), ve kterém rozhodl, že žádost žalobce je dle § 10a odst. 1 písm. b) nepřípustná a řízení o udělení mezinárodní ochrany se podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje. Ve svém rozhodnutí se primárně opíral o argumentaci, že „na úrovni Evropské unie, (...), ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Litevské republice dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie.“ Žalovaný se dále odkazoval na Informaci OAMP – Litva: Azylový systém. Řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, zranitelné osoby, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové a dublinské statistiky, ze dne 17. 6. 2025 (dále jen „Informace OAMP ze dne 17. 6. 2025“), ze které dovodil, že Litva, člen Evropské unie, s dalšími mezinárodními lidskoprávními závazky, je jako funkční demokratický a právní stát schopna vymáhat dodržování těchto lidskoprávních závazků a vytvářet prostředí pro jejich kontrolu nejen občanskou společností. V tomto kontextu žalovaný odkázal i na rozsudek NSS ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018-28, ve kterém soud dovodil, že v případě většiny členských států Evropské unie nelze říct, že by trpěly systémovými nedostatky. Z tohoto rozsudku navíc lze dovodit, že u států Evropské unie platí zásada vzájemné důvěry nad dodržováním lidských práv v jednotlivých členských státech. Žalovaný dodal, že Litva není jedním ze států, u kterých by bylo možné historicky dovodit výskyt systémových nedostatků způsobených například větší mírou podaných žádostí o mezinárodní ochranu.

13. Žalobce proti prvnímu rozhodnutí podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně. V podané žalobě namítl, že první rozhodnutí není dostatečně odůvodněno. Zejména vytýkal žalovanému, že náležitě neposoudil možnost využití diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení, ačkoli k tomu podle jeho názoru existovaly relevantní důvody vyplývající ze stavu azylového systému v Litvě. Současně namítl, že správní orgán při posouzení jeho věci postupoval přehnaně formalisticky.

14. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 2. 2026, č. j. 40 Az 3/2026-25, první rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Námitky žalobce směřující k nedostatečnému zjištění skutkového stavu ohledně příslušnosti Litvy a neodůvodnění nevyužití diskreční pravomoci shledal krajský soud jako nedůvodné, ale došel k závěru, že žalovaný skutečně nedostatečně posoudil podmínky azylového řízení v Litvě. Dodržování lidských práv, na základě judikatury, skutečně je vyvratitelnou domněnkou, přičemž pro případ Litvy zatím vyvrácena nebyla. Ale „to žalovaného nezbavuje povinnosti tamní systém dostatečně vyhodnotit ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Takové hodnocení se musí opírat o dostatečné informace k situaci v tamním azylovém systému.“ Jediný podklad pro tvrzení žalovaného přitom byla Informace OAMP ze dne 17. 6. 2025, ve které je „výslovně uvedeno, že jediné registrační litevské středisko se nachází v Pabradé (další dvě byla uzavřena) s tím, že v tomto registračním středisku existovaly nedostatky jako nedostatečné vytápění, nevyhovující strava, nevhodný přístup ze strany personálu, problematický přístup k lékařské péči; zařízení je podle této zprávy předmětem rozsáhlé kritiky ze strany pozorovatelů a nevládních organizací kvůli špatným podmínkám, opakovaným obviněním z nepřiměřeného použití síly a přelidnění. K zajištění navíc dochází i ve zvláštních zařízeních na hranicích nebo tranzitních zónách, jejichž úplný seznam není k dispozici a jejichž kvalita se výrazně odlišuje; tato zařízení byla kritizována za nevyhovující hygienické podmínky, vybavení, stravování a uprchlíci v nich mohou být drženi až 28 dní.“ Krajský soud v Brně tak došel k závěru, že tvrzení žalovaného, že v Litvě nedochází k systémovým nedostatkům, nenachází oporu ve spisovém materiálu, když jediný důkaz, Informace OAMP ze dne 17. 6. 2025 naopak na možné nedostatky poukazuje. První rozhodnutí tak nemohlo obstát, neboť žalovaný dostatečně neodůvodnil, proč nedostatky uváděné v Informaci OAMP ze dne 17. 6. 2025 nejsou pro věc podstatné. Krajský soud tak první rozhodnutí zrušil a žalovaného vyzval k doplnění správního spisu tak, „aby podklady v něm založené skutečně odpovídaly závěrům žalovaného, že Litevská republika není státem, v němž dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení do té míry, že by žalobci hrozilo nelidské či ponižující zacházení.“ 15. Po prvním rozsudku žalovaný dále doplnil následující podklady: Informace OAMP – Litva: Azylový systém. Řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, zranitelné osoby, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové a dublinské statistiky, ze dne 6. 5. 2026 (dále jen „Informace OAMP ze dne 6. 5. 2026“), data o počtu žadatelů o azyl v Litvě, zprávu European Union Agency for Asylum: Ex post evaluation report. Lithuania operational plan 2022-2023 z července 2023, zprávu European Union Agency for Asylum: Ex post evaluation report. Lithuania operational plan 2023-2024 z května 2025. Dále se žalovaný obrátil na Ministerstvo vnitra Litvy s dotazem na obecný průběh řízení o žádosti o mezinárodní ochranu v případech předání žadatele podle příslušného nařízení. Na tento dotaz bylo odpovězeno elektronickou cestou dne 19. 3. 2026.

16. Na základě těchto podkladů žalovaný řízení o žádosti opět zastavil. Nejdříve shrnul právní úpravu a posuzoval jednotlivá kritéria dle nařízení Dublin III. Zkoumal, zda je ve smyslu uvedeného nařízení dána příslušnost ČR k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V souladu s čl. 7 nařízení Dublin III přistoupil k hodnocení kritérií pro určení příslušného členského státu pro posouzení žádosti. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení se kritéria pro určení příslušného členského státu uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena, pro použití čl. 8 až 11 neshledal žalovaný podmínky.

17. Žalovaný konstatoval na základě informací poskytnutých Litvou, že žadatel byl držitelem pobytového oprávnění vydaného Litvou s platností od 15. 5. 2024, které bylo zneplatněno dne 27. 12. 2024. Žádost o udělení mezinárodní ochrany na území ČR podal dne 19. 11. 2025. V případě žalobce tak bylo nezbytné aplikovat kritérium dané článkem 12 odst. 4 nařízení Dublin III. Litva uznala svoji příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu dne 10. 12. 2025 (Letter of acceptance ze dne 10. 12. 2025, č. l. 33 správního spisu).

18. Žalovaný následně hodnotil podmínky azylového řízení v Litvě. Na základě doplněných podkladů dospěl k závěru, že žalobci nehrozí v Litvě nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a případný nižší životní standard při pobytu v litevských azylových zařízeních není překážkou, jež by byla neslučitelná se závazky článku 4 Listiny základních práv Evropské unie a odpovídala by systémovým nedostatkům ve smyslu článku 3 odst. 2 druhý pododstavec Nařízení Dublin III.

19. Správní orgán čerpal informace především z Informace OAMP ze dne 6. 5. 2026. Žalovaný uvedl, že řízení o mezinárodní ochraně začíná podáním žádosti o mezinárodní ochranu, žádost je následně předána odboru pro migraci ministerstva vnitra, který je odpovědný za její posouzení. Za tímto účelem s žadatelem provede další pohovor zaměřený na azylové důvody žádosti. Součástí řízení jsou minimálně dva pohovory s žadatelem, dle potřeby mohou být provedeny pohovory doplňující. V průběhu pohovorů i odvolacích řízení před soudem má žadatel právo na tlumočení do mateřského jazyka nebo jazyka, který mu je srozumitelný. Dle platné legislativy mohou žadatelé v průběhu celého řízení, včetně odvolání, využít služeb právního zástupce, a to buď na vlastní náklady, nebo přiděleného ex offo ze strany státu (na žádost žadatele bez dostatečných finančních prostředků). Na hmotnou a finanční pomoc mají nárok žadatelé, kteří nedisponují dostatečnými vlastními finančními prostředky. Pomoc dle platné legislativy zahrnuje ubytování v přijímacím středisku (či jiném vládou určeném zařízení), stravu, poskytnutí informací týkající se práv a povinností žadatele, bezplatné úřední služby pro úkony související se žádostí o mezinárodní ochranu, právní a tlumočnickou pomoc, proplacení nákladů na veřejnou dopravu při přesunech souvisejících se žádostí a měsíční kapesné ve výši 10 % tzv. hraničního příjmu pro státní podporu. Žadatelé mají právo na nezbytnou lékařskou péči, která je poskytována přímo v registračním/ubytovacím středisku. Žadatelé o mezinárodní ochranu mají nárok na přístup na pracovní trh, pokud není o jejich žádosti o mezinárodní ochranu rozhodnuto ve lhůtě 6 měsíců. Všechny instituce jsou povinny zajistit žadateli nezbytnou lékařskou a psychologickou péči, včetně pravidelných návštěv zdravotnického personálu. Žadatel má garantovaný přístup k řádnému řízení o mezinárodní ochraně v souladu s místní legislativou a nařízeními EU, včetně povinných lhůt a odkladného účinku odvolání. Lhůta pro podání odvolání činí 14 dnů od oznámení rozhodnutí. Od poloviny roku 2021 Litva zaznamenala zvýšený tlak na azylový systém vlivem probíhající hybridní války a snahy proniknutí žadatelů o udělení mezinárodní ochrany na území Evropské unie neoprávněnými cestami z území (zejména) Běloruské republiky. Vzhledem ke zvýšeným nárokům na azylový systém vypracovala Agentura Evropské unie pro azyl (dále jen „EUAA“) společně s litevskými orgány operační plán pro období 2022 - 2023 a následně operační plán pro období 2023 - 2024, které měly zajistit podporu v oblasti přijímání, technickou strategickou podporu a budování kapacit. Již v době implementace probíhal operační program v rychle se měnícím prostředí, které vykazovalo postupné snižování počtu žadatelů o azyl a přesunu odpovědností na národní orgány. V roce 2025 proběhla kompletní restrukturalizace azylového systému a správa agendy přešla na novou Agenturu pro přijímání a integraci působící pod Ministerstvem sociálního zabezpečení a práce. Byly provedeny reformy v rámci dvou projektů financovaných Evropskou unií. Litevská agentura pro přijímání a integraci zavádí strategické reformy na zlepšení životních podmínek migrantů a podporu jejich integrace do litevské společnosti.

20. Pokud jde o zprávu ombudsmana Litvy z roku 2022, vzhledem k markantnímu snížení počtu žadatelů a navýšení kapacit již není aktuální. Problematické přijímací zařízení v Kybartai je již druhým rokem uzavřené. Stejně tak zařízení v Medininkai bylo uzavřeno v září 2023. Provozní centra, která vykazovala závažné nedostatky, byla uzavřena a náhradní centra již splňují standardy Evropské unie. Středisko v Pabradě má kapacitu 685 míst. Podle statistických údajů již v roce 2023 klesl počet žadatelů na 575 osob a v roce 2024 na 362 osob. Žalovaný zdůraznil, že v minulosti byly problémy v souvislosti s migračním tlakem uměle vyvolaným otevřením nové migrační trasy se záměrem destabilizace evropského prostoru. Situace žadatele je odlišná od situace osob, které v minulosti v masovém měřítku vstupovaly neoprávněně z Běloruské republiky. Žadatel přicestoval na území Evropské unie oprávněně leteckou cestou za využití litevského oprávnění. Jeho situace nenasvědčuje nutnosti zajištění v detenčním centru v Litvě.

21. Současné zlepšení stavu ubytovacích kapacit i jejich kvality potvrzují i oba dokumenty EUAA hodnotící operační plány z let 2022-2023 a 2023-2024 (Lithuania operational plan 2022-2023: Ex post evaluation report, Lithuania operational plan 2023-2024: Ex post evaluation report). Tyto dokumenty poskytují podrobný přehled o spolupráci mezi Litvou a EUAA a opatřeních přijatých k nápravě situace v azylových zařízeních. Z hodnocení EUAA se jeví klíčovým bodem nápravy zvýšení kapacity přijímacích zařízení. Litva díky podpoře EUAA zprovoznila nové přijímací prostory a zavedla flexibilní modulární ubytování, které umožňují rychle reagovat na změny v počtu příchozích. Za podpory odborníků z EUAA prostřednictvím školení a personální výpomoci došlo k zefektivnění posuzování žádostí o azyl, včetně lepší identifikace zranitelných osob. Litevské úřady naplánovaly centralizovat všechna ubytovací místa pod novou Agenturu a zajistit 3 000 - 4 000 stabilních míst. Modulárními jednotkami určenými k ubytování se tak vylepšuje schopnost rychle řešit aktuální situace. Podpora EUAA byla zaměřena i na vyšší informovanost žadatelů a celkově se vylepšuje profesionalizace personálu. Z hodnocení EUAA vychází i to, že počet žadatelů o azyl v přijímacích centrech klesl přibližně z 2 600 v červnu 2022 na 151 v březnu 2023, což představuje pokles o 93 %, čímž došlo k nespornému uvolnění možností a kapacit pro lepší fungování ubytovacích zařízení a jejich materiálního zabezpečení. Z dokumentu plyne, že má být garantována stejná úroveň služeb ve všech zařízeních. Nízký počet nových žádostí v roce 2024 (362) svědčí o tom, že kapacitní a personální zajištění azylového systému je dostatečné i pro převzetí dalších případů, což potvrzuje i zpráva Červeného kříže. Z Informace OAMP ze dne 6. 5. 2026 plyne, že zařízení v Rukle a Naujininkai jsou rekonstruována, zatímco problematická registrační centra v Medininkai a Kybartai byla již uzavřena. Ač životní podmínky v litevských azylových zařízeních mohly vykazovat nižší životní standard, ten není překážkou, jež by byla neslučitelná se závazky článku 4 Listiny základních práv Evropské unie a odpovídala by systémovým nedostatkům ve smyslu článku 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III. S ohledem na výše uvedené lze považovat markantní pokles žadatelů, uzavření problematických azylových zařízení a snahu o zlepšení ubytovacích kapacit a materiálního zabezpečení za dostatečné záruky v nápravě systémových nedostatků uváděných litevským ombudsmanem ve zprávě z roku 2022.

22. Žadatel je X a zcela soběstačný, nepotýká se s žádným zdravotním omezením, z jeho výpovědi je zřejmé, že je vlastními silami schopen si obstarat prostředky k pokrytí svých životních potřeb. Jeho žádost bude posouzena v souladu s právními předpisy Evropské unie a Litvy. Správní orgán nadto dodává, že Litva je právní stát a součást Evropské unie a žadatel se v případě obav může obrátit na litevské orgány, které jsou povinny se jeho stížností zabývat. Závěrem dodal, že na úrovni Evropské unie, ať již jednotlivých výkonných orgánů či Evropského soudního dvora, ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Litvě, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie. Rovněž Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním a naplňováním Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Newyorského protokolu z roku 1967, nevydal žádné stanovisko, požadující, aby se členské státy Evropské unie zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Litvy, jak to učinil v minulosti v případě Řecka. Litva je členem Evropské unie, státní moc zde dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopná zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů. Litva ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv. Litva je rovněž považována za bezpečnou zemi původu nejen ČR, nýbrž i ostatními státy Evropské unie. Dle přesvědčení správního orgánu nehrozí ani výše jmenovanému v Litvě nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů.

23. Napadené rozhodnutí se dále zabývalo postupem dle čl. 17 nařízení Dublin III, podle kterého se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Žalobce nemá na území ČR žádné rodinné vazby ani blízké sociální vazby, je plnoletý, samostatný, nemá žádná zdravotní omezení, není závislý na jiné osobě. V Litvě mu bude zajištěno ubytování a bude moci čerpat z další přijímací pomoci. Žalobce nevyjádřil žádné zásadní výhrady proti pobytu v Litvě, ani proti řízení o udělení mezinárodní ochrany v Litvě. V Litvě se setkal pouze s problémy v souvislosti s výkonem zaměstnání, tyto nijak nesouvisí s vyřízením jeho žádosti. Správní orgán žádné důvody pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III neshledal.

24. Dle ustanovení § 10a písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie. Dle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Vzhledem ke skutečnosti, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla shledána nepřípustnou, správní řízení o této žádosti bylo v souladu s ustanovením § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

25. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jelikož žalobce se na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil a žalovaný souhlasil s rozhodnutím ve věci bez jednání. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

26. Podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie.

27. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení se dále zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

28. Podle čl. 3 odst. 1, 2 nařízení Dublin III členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem.

29. Podle čl. 7 odst. 1, 2 nařízení Dublin III kritéria pro určení příslušného členského státu se uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena v této kapitole. Členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v této kapitole, se určuje na základě stavu v době, kdy žadatel podal první žádost o mezinárodní ochranu v některém členském státě.

30. Podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států.

31. Podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.

32. Žalobce tvrdil, že žalovaný dostatečně neprokázal, že státem příslušným k projednání jeho žádosti je Litva. Součástí správního spisu nicméně je dokument Letter of acceptance ze dne 10. 12. 2025, ze kterého vyplývá, že Litva uznala svou příslušnost k žádosti žadatele na základě čl. 12 odst. 4 nařízení. Žalobce byl totiž držitelem litevského povolení k pobytu s platností od 15. 5. 2024, což ostatně sám potvrdil v poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu. Námitka, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, z něhož vycházel při určení příslušnosti Litvy coby členského státu ve smyslu kritérií podle čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 7 nařízení Dublin III není důvodná.

33. Soud neshledal důvodnou ani námitku nedostatečného odůvodnění nevyužití diskrečního oprávnění. Diskreční oprávnění dává státům možnost atrakce příslušnosti k rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, kterou lze využít v případech, kdy je příslušnost členského státu k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany určena dle čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení. Žalobce namítl, že žalovaný dostatečně nezdůvodnil nevyužití této své pravomoci.

34. Využití diskrečního oprávnění se věnuje ustálená judikatura NSS, která dochází k závěru, že správní orgán obecně není povinen odůvodňovat, proč nepřistoupil k použití této pravomoci. Povinnost zdůvodnění nevyužití tohoto postupu má správní orgán pouze v případě, že z okolností případu plyne, že se jedná o věc hodnou zvláštního zřetele (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 7. 2018 č. j. 7 Azs 200/2018-16). K případům hodným zvláštního zřetele přitom NSS v rozhodnutí ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24 dovodil následující: „Případy hodné zvláštního zřetele nelze žádným vyčerpávajícím způsobem obecně popsat, přesto však v rámci nich jsou patrné dvě významnější skupiny, které lze typově charakterizovat: V první řadě případy, kdy má žadatel o mezinárodní ochranu zvláštní vztah k České republice, resp. Česká republika má zvláštní zájem na jeho ochraně (např. za prokázané služby našemu státu či pro jiný specifický vztah k němu). Další skupinou jsou případy, kdy by aplikace určené příslušnosti jiného členského státu mohla mít nežádoucí důsledky jiné než takové, s nimiž samotné nařízení Dublin III typově počítá a pro něž stanovuje konkrétní specifická pravidla (viz jeho čl. 3 odst. 2). V druhé z popsaných typových skupin případů je v první řadě na místě nejprve zkoumat, zda by tyto důsledky mohly skutečně s významnou pravděpodobností nastat, a pokud ano, zda stát příslušný dle nařízení může sám učinit opatření, která by zajistila ochranu žadatele před těmito důsledky.“ 35. Žalobce v žalobě pouze ve velmi obecné rovině namítl, že žalovaný rozhodl „aniž by zjišťoval závažné překážky aplikace čl. 3 Nařízení, aniž by řádně posoudil a důvodně vyloučil diskreční pravomoc čl. 17 Nařízení.“ Ze správního spisu ale nevyplývají žádné důvody pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III, když sám žalobce uvádí, že do Litvy se nechce vrátit primárně pro své negativní pracovní zkušenosti. Žalobce není zranitelnou osobou dle § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu, v Litvě se nesetkal s žádnými relevantními vážnými problémy a důvody žalobcova přicestování do ČR jsou čistě socioekonomické. Žalobce zároveň neuvedl, v čem jeho „plná integrace“ v ČR má spočívat, nebo jaké zázemí zde byl schopen vybudovat. Z obsahu spisu plyne toliko skutečnost, že nehovoří českým jazykem. Žalobce konkrétní důvody nesprávnosti napadeného rozhodnutí neuvádí, soud došel k závěru, že v kontextu citované judikatury NSS žalovaný nevyužití zmíněného postupu dostatečně odůvodnil a v kontextu tohoto žalobního bodu může odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 40 Az 3/2026-25.

36. Pokud žalobce namítal, že se žalovaný měl zabývat důvody podání žádosti, ani tato žalobní námitka není důvodná, neboť napadeným rozhodnutím nejsou posuzovány samotné důvody, pro které se žalobce domáhá udělení mezinárodní ochrany, pouze byla deklarována příslušnost k projednání jeho žádosti jiným státem.

37. K situaci v Litvě žalobce namítal, že žalovaný měl posoudit obavy žalobce z vycestování do Litvy, žalobce však žádné takové obavy netvrdil, podle pohovoru v Litvě měl potíž jen s vyplácením mzdy od svého zaměstnavatele. Žalobce v průběhu pobytu v Litvě nečelil žádným systémovým obtížím.

38. Pokud jde o podmínky azylového řízení v Litvě, žalobce namítá, že „je rovněž přesvědčen o tom, že je zcela nedostatečné posouzení správního orgánu, pokud se týká samotné možnosti přesunu žalobce do Litvy a vedení azylového řízení zde, když správní orgán toliko konstatuje obecně, že není příslušný k vedení azylového řízení“. Dále namítal, že „přezkum je třeba zaměřit i na situaci v členském státě, do kterého je žadatel přemísťován“.

39. Soud k této žalobní námitce konstatuje, že je velmi obecná, v podstatě nereaguje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Lze z ní obtížně dovodit, jaké konkrétní výtky žalobce vůči postupu žalovaného či k obsahu odůvodnění žalovaného vznáší.

40. Judikatura Nejvyššího správního soudu nicméně v případech přezkumu rozhodnutí o dublinském přemístění a zvláště pak existence systémových nedostatků v členském státě, kam má být transfer uskutečněn, dovodila možné překročení rámce žalobních bodů, pokud by striktní aplikace § 75 odst. 2 s. ř. s. vedla k porušení principu non-refoulement (viz rozsudek ze dne 30. 11. 2016, č. j. 2 Azs 304/2016-24).

41. Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud zejména v rozsudku ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016-22, z čl. 3 nařízení Dublin III vyplývá, že v rámci dublinského systému nelze přemisťovat žadatele o mezinárodní ochranu do zemí, v nichž azylové řízení nebo podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu vykazují natolik závažné, tedy systémové nedostatky z hlediska závazných standardů Společného evropského azylového systému (resp. z hlediska srovnatelných závazků ostatních zemí dublinského systému, které nejsou právními předpisy Společného evropského azylového systému v té či oné míře vázány), že by zde v případě přemístění žadatele do dané země dublinského systému vzniklo riziko nelidského či ponižujícího zacházení s tímto žadatelem rozporné s požadavky zejména čl. 4 Listiny základních práv EU, resp. čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak byly konkretizovány v judikatuře obou evropských soudů, tedy Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva (přímo k možnosti vzniku takové újmy v rámci uplatňování dublinského systému srov. zejména rozsudky velkého senátu Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, N. S . a M . E ., C-411/10 a C-493/10, EU:C:2011:865; ze dne 14. 11. 2013, Puid, C-4/11, EU:C:2013:740 a ze dne 10. 12. 2013, Abdullahi, C-394/12; EU:C:2013:813 a dále rozsudky velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 2011 ve věci M.S.S. proti Belgii a Řecku, stížnost č. 30696/09 a ze dne 4. 11. 2014 ve věci Tarakhel proti Švýcarsku, stížnost č. 29217/12). Nejvyšší správní soud v této souvislosti rovněž judikoval, že úvaha správního orgánu týkající se možnosti přemístění žadatele ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III musí být obsažena v každém rozhodnutí o přemístění žadatele, bez ohledu na to, do jaké země má být žadatel přemístěn (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27). Rovněž v rozsudku ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016-44, soud konstatoval, že závěry správního orgánu o tom, zda přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do státu určeného jako stát příslušný pro posouzení jeho žádosti nebrání systémové nedostatky, musí mít oporu ve zprávách o fungování azylového systému v tomto státě, případně v dalších podkladech, které budou obsaženy ve správním spise.

42. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 252/2019-41, nezpochybnil, že v otázce azylového řízení mezi členskými státy platí domněnka vzájemné důvěry, žadatel tak musí uvést hodnověrná tvrzení o systémových nedostatcích v azylovém řízení v konkrétní zemi, jež by důkladně podepřel relevantními důkazy. Domněnka vzájemné důvěry je vyvratitelná, to však neznamená, že jakékoli porušení základního práva členským státem automaticky znemožňuje přemístění žadatele o azyl do tohoto členského státu. Je tomu tak pouze tehdy, je-li třeba se vážně obávat, že dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení a podmínek příjmu žadatelů v příslušném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení.

43. V projednávaném případě žalobce nenamítal nic ani k použitým zprávám (k jejich vypovídací hodnotě či obsahu), ani jejich závěry nezpochybnil jinými zdroji. Soud má po posouzení obsahu spisu ve shodě s žalovaným za to, že tyto zprávy systémovým nedostatkům v Litvě aktuálně nenasvědčují.

44. Žalobce pouze ve velmi obecné rovině namítl nedostatečnost přezkumu situace v Litvě žalovaným, žalovaný se však situací v Litvě zabýval detailně na straně 5, 6 a 7 napadeného rozhodnutí. Žalovaný po zrušení prvního rozhodnutí Krajským soudem v Brně doplnil důkazní materiál, který potvrzuje zlepšení podmínek azylového řízení od předchozích let. Žalovaný vycházel nejen z Informace OAMP ze dne 6. 5. 2026, ale i dalších podkladů, čímž dle soudu naplnil požadavek na posouzení situace dle rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 40 Az 3/2026-25, i výše zmíněné judikatury Nejvyššího správního soudu.

45. V prvním rozhodnutí se žalovaný omezil na obecné principy a odkazy na judikaturu, ve svém druhém rozhodnutí se detailně zabýval podmínkami azylového řízení v Litvě, dovodil významné zlepšení situace v souvislosti s poklesem migrační vlny z roku 2021 a první poloviny roku 2022. K samotnému stavu podmínek azylového řízení v Litvě žalovaný nerozporoval, že litevské azylové podmínky byly po náporu žadatelů o azyl, v kontextu geopolitických událostí, nevhodné, nicméně dostatečně doložil, že došlo k jejich zlepšení. Nejen, že nápor na azylový systém Litvy významně opadl, ale zároveň došlo k dílčím reformám, uzavření nejhorších zařízení a s pomocí Evropské unie došlo ke zlepšení podmínek azylového řízení.

46. Soud shrnuje, že přestože některé nevládní organizace stále poukazují na určité problémy týkající se zacházení s migranty a žadateli o mezinárodní ochranu, zejména v souvislosti s režimem na běloruské hranici a podmínkami některých forem zajištění, soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že žalobci tyto obtíže nehrozí, do země bude předán v souladu s nařízením Dublin III, tedy legálně a s vědomím litevských státních orgánů.

47. Argumentace žalovaného je v souladu se závěry usnesení NSS ze dne 22. 12. 2023, č. j. 8 Azs 222/2023-28, ve kterém soud posuzoval podobný případ přesunu žadatele o mezinárodní ochranu dle nařízení Dublin III do Litvy a kasační stížnost žadatele odmítl pro nepřijatelnost.

48. Pro úplnost lze dodat, že Informace OAMP ze dne 6. 5. 2026 popisuje některé přetrvávající problémy, v této souvislosti však většinou odkazuje na starší zdroje, případně na situaci nelegálních příchodů (např. The Republic of Lithuania Law on the Legal Status of Foreigners, z roku 2004, na internetu je dohledatelná konsolidovaná verze z roku 2023 – pozn. soudu, nejde tak o aktuální informaci). Dostupné na https://migracija.lrv.lt/en/legal-information/republic-of-lithuania-law-on-the-legal-status-of-foreigners/ https://www.refworld.org/sites/default/files/2024-02/lithuania_primary_leg_- _foreigners_0.pdf.

49. V případě zprávy Global Detention Project, Lithuania: Follow-Up Report to the UN Committee on Economics, Social, Cultural Rights ze dne 14. 1. 2026, pokud jde o informaci o překračování lhůty pro zajištění, jde o zjištění z roku 2024. Pokud jde o informaci o nevhodných hygienických podmínkách a stravě v některých zařízeních, odkazovaná zpráva je zmiňuje v souvislosti s nelegálními příjezdy do země, kdy jsou žadatelé obvykle zpočátku zadržováni v pohraničních jednotkách, kde jsou ubytováni v „domcích typu kontejneru“ [As of January 2026, Lithuania operates one dedicated immigration detention centre–Pabradė Foreigners Reception Centre (FRC) (which partially functions as a non-secure accommodation facility) –as well as two rooms at Vilnius Airport (the Vilnius Airport Border Guard Station) and rooms in numerous border units. According to the Lithuanian Red Cross (LRC), irregular arrivals are typically initially detained in border units where they are accommodated in “container-type houses.” In 2024, the LRC found that most foreigners spent three to five days in these units (exceeding the 48-hour limit foreseen by the Law on Aliens), and some reported that conditions were poor, with no opportunity to wash and detainees prevented from using phones or contacting relatives.]. Dostupné na https://www.globaldetentionproject.org/lithuania-follow-up-report-to-the-un-committee-on-economic-social-and-cultural-rights-cescr.

50. Ani tyto pasáže z Informace OAMP ze dne 6. 5. 2026 tedy podle názoru soudu neprokazují úroveň nedostatků systémových a nepotvrzují možné porušení zásady non-refoulement v případě žalobce.

51. Soud též nad rámec základního odůvodnění dodává, že ověřil aktuálnost informace o snižování počtu žádostí o azyl, když z materiálu Migration Yearbook 2025 plyne, že v roce 2025 bylo v Litvě podáno 381 žádostí o azyl, jde tedy o počet významně nižší než v problematických letech 2021 (4 259 žádostí) a 2022 (1 051 žádostí), materiál je dostupný na https://migracija.lrv.lt/public/canonical/1775713190/1573/yearbook2025.pdf.

52. Pokud jde o odkaz žalobce na rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 49 Az 90/2015-29, zdejší soud jeho obecná východiska nezpochybňuje, nicméně řešil situaci ve vztahu k Maďarsku, nikoliv k Litvě.

53. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

54. Žalobce zároveň požádal o přiznání odkladného účinku jeho žalobě. Soud o tomto návrhu samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl bezodkladně ve věci samé.

55. O náhradě nákladů řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 27. července 2026 JUDr. Lenka Loudová v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje X.