19 Co 129/2024

Plný text

Soudní rozhodnutí - 19Co 129/2024 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 19Co 129/2024 Soud: Městský soud v Praze ECLI: ECLI:CZ:MSPH:2024:

19. CO.129.2024.1 Datum rozhodnutí: 18.06.2024 Forma rozhodnutí: Usnesení Heslo: Bydliště Místní příslušnost Trvalý pobyt Dotčené předpisy: Nařízení (ES) č. 2019/1111 Kategorie rozhodnutí: EU USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň JUDr. Heleny Karetové a Mgr. Alice Žáčkové ve věci nezletilého: J. K., narozený xxx bytem B., C., Spolková republika Německo zastoupený opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí sídlem Š., Brno syna otce: P. K., narozený xxx bytem J., Praha zastoupený advokátkou V. Š. sídlem N., Praha a matky E. A. D ., narozená xxx bytem B ., C., Spolková republika Německo zastoupená advokátem V. N. sídlem O., Praha o návrhu otce na úpravu poměrů k nezletilému , k odvolání otce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. března 2024, č. j. 31 Nc 4/2024-16, 31 P a Nc 9/2024, takto: I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění:

1. Shora označeným usnesením soud prvního stupně vyslovil svoji nepříslušnost k projednání návrhu otce ze dne 19. 2. 2024 (výrok I.), řízení o něm zastavil (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že na ni nemá právo žádný z účastníků (výrok III.).

2. Rozhodl tak v řízení, v němž otec navrhoval, aby nezletilý žil s ním v Praze namísto C. v Německu, kde nezletilý pobývá s matkou nyní. Z návrhu mimo jiné vyplynulo, že nezletilý se narodil xxx ve městě F. v Německu, v období od 12. 3. 2020 žil s rodiči v Praze. Od 1. 5. 2023 se pak rodiče s nezletilým přestěhovali do C. v Německu, kde také byli oba rodiče zaměstnáni. Matka s nezletilým v C. žije a dosud pracuje, zatímco otec od 1. 9. 2023 pracuje na xxx a žije v Praze. Nezletilý v C. chodí do mateřské školky.

3. Soud prvního stupně na základě skutečností uvedených samotným otcem v podaném návrhu dospěl k závěru, že ve věci není dána pravomoc českých soudů, neboť místo „obvyklého pobytu“ nezletilého ve smyslu článku 7 odst. 1 nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25.6.2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále jen „nařízení Brusel II ter“ ) se nachází v Německu. Nezletilý od 1. 5. 2023 v C. sdílel s oběma rodiči společnou domácnost, v době podání návrhu otce nezletilý chodil do mateřské školy v C. a bydlel v tomto městě s matkou, tj. nezletilý žil již x měsíců mimo území České republiky. Soud prvního stupně proto z uvedených důvodů řízení podle ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O nákladech řízení rozhodl prvostupňový soud podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

4. Proti tomuto usnesení podal včasné odvolání otec, jenž namítal, že obvyklé bydliště nezletilého je stále dáno v České republice, neboť přemístění života rodiny do Německa dne 1. 5. 2023 je pouze přechodným stavem a od počátku bylo počítáno s návratem rodiny zpět do České republiky, jakmile otec opět nastoupí do zaměstnání v České republice. Nezletilý je od března 2020 nahlášen v Praze k trvalému pobytu a dne 1. 6. 2022 byl registrován k dětské zubařce. Otec až do ledna 2023 pracoval v České republice na xxx, již v únoru 2023 vstoupil do kontaktu s vedením xxx. Protože nové zaměstnání otce bylo dáno až od nového akademického roku 2023/2024, tj. od září 2023, souhlasil otec pouze s dočasným přestěhováním do Německa. Otec poté řádně v září 2023 nastoupil do nového zaměstnání v L., matka se však odmítla vrátit zpět do České republiky a otci se nepodařilo ji do současné doby přemluvit. Do konce roku 2023 otec z C. do L. dojížděl obvykle jeden den v týdnu, od ledna 2024 již musel v České republice každý týden trávit alespoň dny tři. O úmyslu otce setrvat obvyklým bydlištěm svým i nezletilého v Praze pak svědčí také komunikace s pražskou mateřskou školkou, z níž plyne, že ačkoli byla docházka nezletilého ukončena dne 30. 4. 2023, otec preferoval, aby nezletilý do této školy docházet nepřestával, a dotazoval se školky, zda by se do ní mohl nezletilý po letních prázdninách vrátit. Odvolacímu soudu proto otec navrhl napadené usnesení změnit tak, že se nepříslušnost českých soudů nevyslovuje a řízení se nezastavuje.

5. Matka ve svém vyjádření k odvolání navrhla prvostupňové usnesení potvrdit a uvedla, že naopak český pobyt oba rodiče vnímali jako dočasný s tím, že rodina bude bydlet stabilně právě v C. Matka se synem původně do roku 2020 bydlela v C. (sama bez otce), do České republiky se se synem přestěhovali v březnu 2020, tedy krátce před uzavřením českoněmeckých hranic z důvodu covidové pandemie, aby otec neměl se synem (v důsledku uzavření hranic) ztížený kontakt. Během rodičovské dovolené umožnil zaměstnavatel matce „home office“, ale vícekrát zdůraznil, že je to věc dočasná, a od května 2023 požadoval matčinu každodenní přítomnost na pracovišti. Poté co byl s otcem ukončen pracovní poměr na xxx, matka na otcovu žádost využila svých kontaktů v C. a otec zde byl přijat jako xxx v instituci zabývající se xxx, a to na plný úvazek, který měl být ukončen k 31. 7. 2024 s možností prodloužení. Jako úplná rodina se tedy rodiče s nezletilým vrátili do C. Že je C. pro otce jen dočasným řešením, vyjevil až v únoru 2024. Matka je Polka s německými kořeny, má k německé kultuře, způsobu života i německému jazyku velmi blízko, absolvovala zde dvě studia, obhájila xxx a většinu svého pracovního života strávila právě v Německu. Vzhledem k tomu, že matka pracuje jako xxx instituce pro xxx, v Česku by dále nenašla obdobné pracovní uplatnění. Nezletilý byl v péči českých lékařů ponechán pro jejich odbornost a pro případ pobytů v České republice, souběžně s tím však byl (a je) také v péči lékařů německých. Obdobně jako je nezletilý hlášen k trvalému pobytu v Praze, byl k němu zaevidován též v C. (dne 1. 5. 2023). Nezletilý od 1. 5. 2023 v C. rovněž navštěvuje mateřskou školku a má zde kamarády jak ve školce, tak mimo ni. Od března 2024 se účastní také nácviku motorických schopností psaní, čeká jej zde očkování. Učitel ve školce s nezletilým komunikuje polsky a matce sdělil, že nezletilý začíná mluvit německy a hodně rozumí. Matka s nezletilým chodí alespoň jednou týdně také do dětské kavárny, kde se utvořila skupinka známých dětí, a etablování do života v Německu představuje také tamní česká komunita, stejně jako komunita xxx. V Německu bylo rovněž k žádosti matky vydáno rozhodnutí ze dne 1. 3. 2024, sp. zn. 54 F 41/24, o zákazu vycestování nezletilého. Jestliže otec jednal o přijetí nezletilého do české školky, rozhodně o tom neinformoval matku, a ta s tím nevyslovila souhlas.

6. Kolizní opatrovník nezletilého k otcovu odvolání uvedl, že v tuto chvíli není schopen posoudit, ve kterém státě měl nezletilý v době zahájení řízení své obvyklé bydliště. Navrhl proto odvolacímu soudu napadené rozhodnutí zrušit a věc prvostupňovému soudu vrátit k dalšímu řízení za účelem ověření podmínek obvyklého bydliště a tím posouzení podmínek mezinárodní pravomoci (příslušnosti) českých soudů.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené rozhodnutí podle ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. ve spojení s § 212 a § 212a o. s. ř., za použití § 28 z. ř. s., a aniž nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

8. Pojem „obvyklého pobytu“ dítěte ve smyslu článku 7 odst. 1 nařízení Brusel II ter je nutné vykládat v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“ ), který již v řadě svých rozhodnutí poskytl vnitrostátním soudům několik interpretačních vodítek a zásad. V případech legálního přemístění dítěte z jednoho státu Evropské unie do druhého tak bývají při určování, který z nich je zemí obvyklého pobytu dítěte, upřednostňována tzv. objektivní kritéria, typicky kde „v každodenním životě bydlí“ a na základě dlouhodobé pracovní smlouvy pracuje rodič, který o dítě fakticky pečuje ( srov. rozsudek SDEU ze dne 28. 6. 2018, HR, C-512/17, ECLI:EU:C:2018:51 ). Pojem „obvyklé bydliště“ dítěte pak současně musí odpovídat místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí ( srov. rozsudek SDEU ze dne 2. 4. 2009, A, C-523/07, ECLI:EU:C:2009:225 ). Samotný (tvrzený) záměr rodičů usadit se s dítětem v daném členském státě naopak nemůže být pro určení obvyklého bydliště dítěte rozhodující, a může se jednat spíše jen o „indicii“ doplňující soubor dalších shodujících se skutečností ( srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 8. června 2018 ve věci OL, C-111/17 PPU, ECLI:EU:C:2017:436 ).

9. Stěžejní skutečností spornou mezi rodiči přitom právě bylo, jaký měl který z nich při (jinak nerozporovaném) přestěhování do C. v Německu dne 1. 5. 2023 úmysl, tj. zda otec mohl mít legitimně za to, že se jedná i v očích matky pouze o krátkodobější pobyt nemající na obvyklý pobyt nezletilého vliv, či zda naopak matka mohla důvodně předpokládat, že do Německa rodina jednomyslně odchází natrvalo. Vzhledem k tomu, že by se však jednotlivé záměry, případné změny těchto záměrů a povšechné vědomí rodičů ohledně důsledků jejich přestěhování mohly v předmětné věci u kteréhokoli z nich prokazovat jen velice těžko (rodiče v tomto ohledu nedisponují relevantní vzájemnou komunikací či jinými důkazními prostředky zachycujícími tehdejší úvahy členů rodiny) a shora citovaná judikatura Soudního dvora z nich navíc činí v zásadě otázku až sekundárního významu, zaměřil se odvolací soud zejména na již výše uvedená tzv. objektivní (faktická) kritéria obvyklého pobytu nezletilého a zkoumal v první řadě podmínky pracovního poměru každého z rodičů. Zatímco pak otec sám uvedl, že do ledna 2023 působil na xxx v Brně a poté se nechal právě v souvislosti s přestěhováním do C. nově zaměstnat u tamního, německého zaměstnavatele (byť jen do října 2023), matka v tomto ohledu zůstala německým zaměstnancem konstantně, neboť se v pracovním poměru u xxx zaměstnavatele nacházela ještě před narozením nezletilého. Vazba rodiny na Německo se tak ve zkoumaném období jeví již z tohoto důvodu jako pevnější než vazba s Českem. Ačkoli pak v odvolání otec namítal, že již od února roku 2023 komunikoval s dalším českým zaměstnavatelem (xxx), doložil v této souvislosti pouze oznámení o výsledcích výběrového řízení ze dne 1. 6. 2023 (na č. l. 45 spisu), z nějž nelze nesouhlas otce s obvyklým pobytem nezletilého v Německu v rozhodném období žádným způsobem dovodit, obzvláště poukázal-li otec v návrhu dále na to, že až do konce roku 2023 jezdil na xxx jen jeden den v týdnu. Ani z tohoto otcova dalšího zaměstnání tak významná či převládající vazba rodiny na Českou republiku v rozhodném období neplyne.

10. Pobývala-li naopak matka v Česku od března 2020, činila tak v době trvání své mateřské a rodičovské dovolené (popřípadě jejich zahraničního ekvivalentu), tedy v době jejích zásadně omezených pracovněprávních povinností. Důvěryhodným se tak v tomto ohledu zdá i matčino odůvodnění pobytu v tuzemsku zapříčiněné především covidovou krizí. Lze se totiž domnívat, že setrvání rodiny v Německu by mohlo otci zamezit v tehdejším přeshraničním dojíždění na xxx (v důsledku protiepidemických vládních opatření a od něj odvislého uzavření hranic mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo), zatímco u matky na mateřské či rodičovské dovolené by podobná komplikace mohla bez dalšího nastat jen stěží. Jakmile potom restrikce v souvislosti s onemocněním Covid-19 opadly a matce skončila rodičovská dovolená, je nadále ve věci evidentní snaha matky o návrat do Německa, kde se nezletilý mimo jiné dle matčina přání narodil a první dva měsíce po porodu zde spolu pobývali (což ostatně ve svém návrhu uvedl sám otec). K tomuto návratu pak dne 1. 5. 2023 skutečně došlo. Zatímco tedy pracovní zázemí obou rodičů vedlo odvolací soud k závěru o trvalejším pojítku rodiny na Německo, pobyt matky s nezletilým v tuzemsku vykazuje spíše přechodný charakter reagující na pandemii Covid-19 a obvyklé bydliště nezletilého v České republice z něj dovozovat nelze.

11. Otec dále argumentoval integrací nezletilého do českého zdravotnického i školského systému, nicméně také tuto jeho námitku vyvrací stejně komplexní začlenění nezletilého do systému německého. Opět dle návrhových tvrzení samotného otce nezletilý dochází do mateřské školky i v C. a je dle listin doložených matkou přihlášen do německého systému zdravotního pojištění (viz překlad potvrzení zdravotní pojišťovny na č. l. 89 spisu), přičemž zdravotnických služeb v Německu také skutečně využívá (viz překlad potvrzení a návštěvách lékaře na č. l. 90 spisu, popřípadě č. l. 119 spisu). Rodiče se s nezletilým k trvalému pobytu přihlásili taktéž v Německu (jak plyne z potvrzení a žádosti ze dne 28. 4. 2023 na č. l. 84 a 106 spisu). Rovněž zázemí širší rodiny je v C. i Praze obdobné (opět již podle otcova návrhu totiž v žádném z těchto měst širší rodina nezletilého nežije a musí případně dojíždět). Zohlední-li se přitom výše rozvedené pracovněprávní počínání obou rodičů, je se za této patové situace (určitá míra integrace nezletilého v obou státech) nutné přiklonit spíše k argumentaci matky, z jejíhož jednání neplyne žádná nekonzistence v úmyslu pracovně působit pouze v jedné z těchto zemí (Německu). Ať už tedy otec původně pohlížel na přestěhování rodiny do C. jako na dočasné nebo na trvalé, z jeho změny zaměstnání a přesídlení do Německa lze usuzovat na ochotu založit obvyklý pobyt rodiny v Německu, zatímco naopak z matčina konstantního pracovního poměru v Německu a setrvání v Česku zejména v období pandemie Covid 19 odvolací soud vůli trvale pobývat s rodinou v České republice nedovodil. Za situace, kdy společnou domluvu rodičů na konkrétním místě pobytu nezletilého trvalé povahy nelze zjistit jinak (ostatní skutečnosti uváděné kterýmkoli z rodičů již nebyly pro odvolací soud relevantní), bylo takovéto zjištění pro odvolací soud dostatečným a definitivním určovatelem. Lze dodat, že o otcem tvrzené domluvě rodičů nemůže svědčit vyjádření české mateřské školky (č. l. 46 spisu), s níž však zjevně jednal pouze otec bez účasti matky.

12. Vzhledem k tomu, že následný rozkol rodičů a návrat otce do České republiky nemohou mít na obvyklý pobyt nezletilého, určovaný zásadně jen dle nejlepšího zájmu dítěte ( srov. výše uvedenou judikaturu SDEU, stejně jako článek 3 sdělení č. 104/1991 Sb., o sjednání Úmluvy o právech dítěte ), samy o sobě žádný vliv, odvolací soud mohl uzavřít, že zastavení řízení pro nedostatek pravomoci (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) bylo za uvedených podmínek namístě. Soud prvního stupně správně rozhodl též o náhradě nákladů řízení, pročež napadené usnesení bylo v celém rozsahu jako věcně správné potvrzeno (§219 o. s. ř.).

13. Závěrem odvolací soud dodává, že tyto závěry nemají žádný vliv na rodičovská práva otce a zejména na jeho právo styku s nezletilým, jehož se však otec bude muset domáhat u příslušného německého soudního orgánu. Německá příslušnost pro případnou rychlou reakci na nastalou rodinnou situaci bude založena již článkem 15 nařízení Brusel II ter, umožňujícím rodičům domáhat se úpravy poměrů k dítěti u soudu, v jehož obvodu se dítě aktuálně nachází.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 23 z. ř. s. a právo na ni nepřiznal žádnému z účastníků. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Praha 18. června 2024 Mgr. Pavel Freibert v. r. předseda senátu