19 Co 88/2007

Plný text

Soudní rozhodnutí - 19Co 88/2007 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 19Co 88/2007 Právní věta: Při posouzení své příslušnosti (pravomoci) postupují soudy podle nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 a č. 44/2001 i tehdy je-li předmětem řízení úprava výchovy, výživy a styku s nezl., který není státním příslušníkem některého z členských států EU, ale má na území ČR své obvyklé bydliště. Soud: Městský soud v Praze ECLI: ECLI:CZ:MSPH:2007:

19. CO.88.2007.1 Datum rozhodnutí: 15.03.2007 Forma rozhodnutí: Usnesení Heslo: Pravomoc soudu Kategorie rozhodnutí: EU 19 Co 88/2007- 56 U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Ištvánkové a soudkyň JUDr. Marcely Kučerové a JUDr. Ivany Kotrčové v právní věci péče o nezletilého: M. S., bytem N. P. 33/1090, P-10, zastoupený M. č. P. 10, se sídlem V. 68, P-10, jako kolizním opatrovníkem, dítě matky: K. S. B., bytem N. P. 33/1090, P-10, zastoupená advokátem, a otce: M. S. , bytem P. 1471/77, P-6, o úpravu poměrů k nezletilému, o odvolání matky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. září 2006, č.j. 25 Nc 10/2005-44 t a k t o : Usnesení soudu I. stupně s e m ě n í tak, že řízení s e n e z a s t a v u j e . O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I. stupně zastavil řízení a o nákladech rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků právo. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí soudem I. stupně vyplývá, že poté, kdy matka opravila svůj návrh na zahájení řízení, zabýval se soud otázkou své pravomoci věc projednat a rozhodnout, a to za situace, kdy nezletilý, matka i otec jsou občany Íránské islámské republiky. Vycházel z ustanovení § 39 odstavec 3 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/63 Sb. (dále jen ZMPS) a vyslovil, že ve smyslu tohoto ustanovení je dán nedostatek jeho pravomoci. Úprava poměrů nezletilého a jeho styku s rodičem je rozhodnutím soudu ve věci samé, nikoliv opatřením nutným k ochraně jeho osoby a majetku, není tedy dána ani výjimka uvedená v ustanovení § 39 odstavec 3 ZMPS. Soud I. stupně proto postupoval podle § 104 odstavec 1 o. s. ř. a řízení zastavil. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 146 odstavec 1 písmeno c/ o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí se v zákonné lhůtě odvolala matka. Ve svém odvolání zejména namítala nesprávné posouzení věci. Dle matky nelze ustanovení § 39 odstavec 3 ZMPS vykládat tak, že by soud nemohl ve věcech týkajících se nezletilých cizinců rozhodovat ve věci samé. Pokud zákonodárce použil v ustanovení § 39 odstavec 3 ZMPS výraz „opatření“ rozumí se tím i rozhodnutí soudu ve věci samé. V daném případě je třeba nutné ochrany dítěte, aby nezletilému byl umožněn styk s matkou, což otec již několik měsíců znemožňuje a matku vyhodil i ze společného bytu. Nezletilý i oba rodiče, byť jsou občany Íránské islámské republiky, žijí dlouhou dobu na území České republiky a jediným oprávněným soudem vydat opatření nutné k ochraně zájmů nezletilého je český soud. Pravomoc soudu dále nepřímo vyplývá i z ustanovení Evropské úmluvy o právech dětí a Úmluvy o právech dítěte. Matka navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Otec ve svém vyjádření k odvolání matky souhlasil se závěry soudu I. stupně, dle kterých není dána pravomoc českých soudů spor rozhodovat. Podle tvrzení otce bydlí všichni účastníci, tedy i matka, ve společném bytě, matka s nezletilým může trávit tolik společného času, kolik si přeje. Podání návrhu matkou bylo způsobeno tím, že matka nezná dobře český jazyk a v českém právním řádu se neorientuje. Hlavní příčinou je pak snaha advokáta matky získat z kauzy vlastní profit. Otec navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odstavec 2 písmeno c/ o. s. ř.). Dovodil, že jsou dány důvody pro změnu napadeného rozhodnutí. Z obsahu spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno dne 25. 4. 2005, tedy po vstupu České republiky do Evropské unie k 1.5.2004. Z preambule nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 (dále jen nařízení č. 2201/2003), a to odst. 5 vyplývá, že v zájmu rovnosti všech dětí se toto nařízení vztahuje na veškerá rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, včetně opatření k ochraně dítěte, bez jakýchkoliv vazeb na řízení ve věcech manželských. Podle odstavce 12 preambule jsou pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti. Podle čl. 1 odst. 1 písmeno b) a odst. 2 písmeno a) nařízení č. 2201/2003, toto nařízení se bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se ve věcech rodičovské zodpovědnosti i práva péče o dítě a práva na styk s dítětem. Podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, pro účely tohoto nařízení „soud“ zahrnuje všechny orgány členských států příslušné k rozhodování ve věcech spadajících do oblasti působnosti tohoto nařízení podle článku 1. Podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Podle čl. 64 odst. 1 a čl. 72 nařízení č. 2201/2003, toto nařízení se použije na soudní řízení zahájená ode dne 1. března 2005. Podle odst. 11 preambule nařízení č. 2201/2003, toto nařízení se nevztahuje na vyživovací povinnosti, které jsou již upraveny nařízením Rady č. 44/2001. Soudy příslušné podle tohoto nařízení budou obecně příslušné k rozhodování o vyživovací povinnosti podle čl. 4 odst. 2 nařízení Rady č. 44/2001. Podle čl. 5 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (dále jen nařízení č. 44/2001), osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se výživného u soudu místa, kde má oprávněná osoba k výživě bydliště nebo místo obvyklého pobytu. Ve smyslu výše citovaných ustanovení neposoudil soud I. stupně správně otázku své pravomoci, pokud postupoval podle čl. 39 odstavec 3 ZMPS. Vstupem do Evropské unie se Česká republika zavázala respektovat předpisy EU, které jsou přímo aplikovatelné, mají přednost před vnitrostátním právem a tím sjednocují posuzování soudní příslušnosti ve všech občanskoprávních sporech, na něž dopadají, vedených před soudy některého z členských států (s výjimkou Dánska). Ve věcech rodičovské zodpovědnosti, do které spadá jak úprava výchovy nezletilého, tak i úprava styku s ním, se jedná o nařízení č. 2201/2003; otázka soudní příslušnosti ohledně vyživovací povinnosti k nezletilému se pak řídí dříve přijatým nařízením č. 44/2001. Oba citované předpisy Společenství přitom nepovažují za rozhodující kritérium pro posouzení soudní pravomoci podmínku státní příslušnosti účastníků k některému členskému státu EU. Zásadním a obecným kritériem při stanovení příslušnosti soudů je bydliště účastníků na území některého z členských států EU. Pro případ, že se princip bydliště nezletilého dítěte při stanovení soudní příslušnosti neuplatní, popřípadě pro případ specifických sporů (například únosů dětí), jsou stanoveny i další zásady, které jsou však v daném sporu irelevantní. Lze tedy shrnout, že při posouzení své příslušnosti (pravomoci) postupují soudy podle Nařízení (ES) č. 2201/2003 a č. 44/2001 i tehdy, je–li předmětem řízení úprava výchovy, výživy a styku s nezletilým, který není státním příslušníkem některého z členských států EU, ale má na území České republiky své obvyklé bydliště. V této právní věci z obsahu odvolání matky i z vyjádření otce vyplývá, že rodiče se s nezletilým dlouhodobě zdržují na území České republiky, když k návrhu bylo matkou předloženo i povolení policie k dlouhodobém pobytu matky i syna na území České republiky. Je tedy zřejmé, že nezletilý ke dni zahájení řízení měl své obvyklé bydliště na území České republiky jako jednoho z členských států EU. Pravomoc českých soudů (resp. příslušnost dle terminologie obou nařízení) k projednání věci péče o nezletilého Mehrada byla proto založena. Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud dle § 220 odstavec 3 o. s. ř. a napadené rozhodnutí změnil tak, že řízení zastaveno není. Pro úplnost odvolací soud dále dodává, že výše citované předpisy EU upravují pouze otázky soudní příslušnosti, nikoliv však problematiku aplikace použitelného práva v daném sporu. Jelikož ve vztahu mezi Íránem a ČR neexistuje žádná dvoustranná smlouva upravující pravidla mezinárodního práva soukromého a jelikož Írán není ani smluvním státem mnohostranné Haagské úmluvy ze dne 19. října 1996 (o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí), je zřejmé, že aplikaci použitelného práva bude třeba řešit podle kolizního ustanovení § 24 odstavec 1 ZMPS. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 15. března 2007 JUDr. Eva I š t v á n k o v á předsedkyně senátu