2 Az 45/2017

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci žalobce: V. S., státní příslušnost: Ukrajina, bytem v ČR: P., zastoupen JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2017, č. j. OAM-918/ZA-ZA11-ZA17- 2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2017, č. j. OAM-918/ZA-ZA11-ZA17-2016, jímž bylo rozhodnuto, že se žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

2. Žalobce v podané žalobě, resp. v doplnění ze dne 31. 5. 2017 uvedl, že napadeným rozhodnutím byla porušena ustanovení zákona o azylu, správního řádu a Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany z důvodu obavy před pronásledováním z důvodu odlišné sexuální orientace a ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny. Žalobce uvedl, že je z města Luhansk, kde žil do svých 17 let. Z důvodu sexuální orientace byl vyhozen fotbalovými fanoušky z pokoje na koleji. Byl zbit neznámými lidmi, když vycházel z podniku pro lidi s odlišnou sexuální orientací. Při nahlášení policii mu bylo sděleno, že takovou věc policie řešit nebude. Dále žalobce nijak nepostupoval, neboť si byl jistý, že se na Ukrajině spravedlnosti nedovolá. Do jiné oblasti než je Luhansk, se žalobcova rodina nemůže přestěhovat, neboť se jim nedostane finanční pomoci. Žalobce má tak za to, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k odlišné sociální skupině. Žalobce odkázal na čl. 10 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 11. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2017-52. Oba odkazy uvádí žalobce na podporu tvrzení, že odlišná sexuální orientace je znak příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce je tak příslušníkem odlišné sociální skupiny a z tohoto důvodu byl v zemi původu zbit a nebyla mu poskytnuta pomoc ze strany policejního orgánu. Žalobce odkázal na několik zpráv na podporu svého tvrzení, že na Ukrajině jsou diskriminace, negativní postoje a výskyty fyzických napadení z důvodu odlišné sexuální orientace. Ohledně bezpečností situace na Ukrajině žalobce uvedl, že ve východní části Ukrajiny stále probíhá vnitřní ozbrojený konflikt. Na podporu tvrzení žalobce rovněž odkazuje na několik zpráv o bezpečnostní situaci na Ukrajině. Žalobce pochází z Luhanské oblasti, kde neustále válečný konflikt probíhá a je vyloučené, aby se tam vrátil. Vnitřní přesídlení žalobce do jiného místa a Ukrajině není možné, neboť neexistuje dostatečná podpora vnitřně přesídlených osob ze strany ukrajinských státních orgánů. Na základě uvedených skutečností považuje žalobce napadené rozhodnutí nezákonné a navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nesouhlasí s obsahem podané žaloby, neboť žalovaný si opatřil dostatek podkladů ve správním spisu, které ve svém souhrnu uzavírají, že žalobce nebyl ve vlasti pronásledován ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu a nebyl shledán žádný relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný odkazuje a podporu svých tvrzení v napadeném rozhodnutí na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94. Žalovaný napadené rozhodnutí rovněž opřel o aktuální informační prameny. Žalobce žil před svým odjezdem z Ukrajiny v Kyjevě, kde studoval a kde je bezpečnostní situace zcela stabilní. Žalobní námitky tak žalovaný považuje za nedůvodné, proto navrhnul zamítnutí žaloby.

4. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného ze dne 20. 2. 2018 setrval na svých tvrzeních uvedených v podané žalobě.

5. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

6. Žalobce poskytl dne 26. 10. 2016 údaje k žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Uvedl, že je ukrajinské národnosti, náboženským přesvědčením je agnostik, nikdy nebyl členem žádné politické strany, je homosexuální orientace a příslušník LGBT komunity. Ve vlasti naposledy bydlel v Luhansku. Do ČR přicestoval v roce 2013 autobusem. O mezinárodní ochranu žádá, jelikož má strach o svůj život na Ukrajině z důvodu diskriminace kvůli jeho sexuální orientaci. Mnoho žalobcových příbuzných se přidalo na stranu domobrany a považují ho za černou ovci rodiny. Žalobce si myslí, že by ho na Ukrajině čekala smrt.

7. Dne 26. 10. 2016 byl se žalobcem rovněž sepsán protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce uvedl, že dříve nepožádal o udělení mezinárodní ochrany, neboť o této možnosti pro Ukrajince nevěděl. V případě návratu na Ukrajinu má obavu z policie, protože o něm mají informace, že se účastnil demonstrací. Do kontaktu s policií přišel rovněž v roce 2013, když jej přepadli, když vycházel z klubu pro homosexuály. Policisté si z žalobce dělali legraci a sdělili mu, že může být rád, že je naživu. Rodiče žalobce se ukrývají, neboť dobrého kamaráda rodičů v roce 2014 unesli a pustili ho až za několik měsíců. Další byl obyvatel z žalobcova domu, který jel ve svém autě a náhle zmizel. Následně jeho rodina dostala informaci, že již není naživu. V roce 2013 se žalobce zúčastnil akce Gay Pride, kde bylo zhruba 100 účastníků a velké množství policistů. K České republice má žalobce citový vztah a chce se zde realizovat a něco dokázat.

8. Dne 7. 2. 2017 byl žalobce předvolán k seznámení se s podklady, čehož využil a doložil články podporující jeho tvrzení o násilí a bojích na Ukrajině.

9. Žalovaný vydal dne 12. 4. 2017 rozhodnutí, jímž mezinárodní ochranu žalobci neudělil. V odůvodnění postupně uvedl, proč dospěl k závěru, že žalobce nemá z žádného důvodu nárok na udělení mezinárodní ochrany. Žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by dokazovaly, že by vyvíjel ve své vlasti činnost k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Ohledně účasti na demonstraci žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2016, č. j. 3 Azs 442/2004-61 a ze dne 17. 7. 2008, č. j. 9 Azs 29/2008-128. Nejvyšší správní soud zde konstatuje, že ojedinělý krok směřující k uplatňování politických práv, zejm. účast na demonstraci, není sama o sobě pronásledováním ve smyslu § 12 zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že žalobce svou účast na demonstraci nijak nerozvedl a není tak důvod proč se domnívat, že by měla být žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalovaný rovněž dospěl k závěru, že nelze udělit žalobci mezinárodní ochrana ani podle § 12 písm. b). Incident na policii ohledně napadení žalobce měl být řešen dále v rámci státních orgánů. Pokud žalobci jednou jedinkrát nepomohla policie a žalobce dál nevyužil vnitrostátních prostředků, nelze pak uzavřít, že využil všech prostředků ochrany ve smyslu rozsudku Nevyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003-43. Dále žalovaný odkazuje na zprávy o stavu situace na Ukrajině ohledně homosexuálně orientovaných osob a uzavírá, že neshledal ani důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Splnění podmínek podle § 13 zákona o azylu nebylo rovněž splněno, neboť žalobce neuvedl, že by chtěl udělit mezinárodní ochranu za účelem sloučení rodiny. Žalovaný též neshledal důvody podle § 14, 14a a 14b zákona o azylu. Z dostupných informací, které žalovaný shromáždil, nevyplývá, že by v Kyjevské oblasti měla žalobci hrozit nějaká bezpečnostní hrozba, neboť válečný konflikt probíhá pouze na východě země. Žalobce může využít vnitřní přesídlení, jak tomu ostatně udělal již dříve, když odstěhoval z Luhansku do Kyjeva. Proti tomuto rozhodnutí brojí žalobce podanou žalobou.

10. Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Soud ve věci rozhodl na žádost žalobce při jednání, při kterém strany odkázaly na svá podání.

12. Soud vyšel v dané věci z následujících právních předpisů:

13. Podle § 12 písm. b) zákona o azylu „[a]zyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště“.

14. Podle § 14 zákona o azylu „[j]estliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu“.

15. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu „[d]oplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště“.

16. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu „[z]a vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky“.

17. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu „[p]ronásledováním se rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování“.

18. Podle § 2 odst. 6 zákona o azylu „[p]ůvodcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit“.

19. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že by mu na území Ukrajiny hrozilo pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině, a sice osob s odlišnou sexuální orientací. Ze zpráv, které žalovaný zevrubně rozepsal v napadeném rozhodnutí, vyplývá, že bezpečnostní složky poskytují na Ukrajině podporu homosexuálům při jejich akcích na veřejnosti, což ostatně sám žalobce sdělil, když potvrdil, že se sám účastnil akce, na které bylo mnoho policistů na ochranu homosexuálních účastníků.

20. Soud si rovněž dovoluje odkázat na aktuální rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2018, č. j. 7 Azs 219/2018-30: „Jak přitom správně uvedl krajský soud, ze zpráv o zemi původu shromážděných žalovaným plyne, že na Ukrajině existuje dostupný mechanismus efektivní ochrany práv před jednáním, kterému byl stěžovatelem vystaven (viz informaci Ministerstva zahraničních věci ČR č. j. 107283/2016-LPTP). Ze zpráv o zemi původu plyne, že policie poskytuje ochranu různým LGBT (Lesbian, Gay, Bisexual, Transgender) akcím, např. Pochodům rovnosti. Z výroční zprávy Human Rights Watch 2018 ze dne 18. 1. 2018 se podává, že Ukrajina podnikla několik významných kroků k zlepšení ochrany a začlenění LGBT osob. Uvedené zprávy přitom stěžovatele relevantně nezpochybnil. Nelze přitom přehlédnout ani značné rozpory ve výpovědích stěžovatele stran údajného kontaktování ukrajinských orgánů s žádostí o pomoc před pronásledováním, resp. využitím všech prostředků ochrany. V souvislosti s možnostmi ochrany na území Ukrajiny lze zmínit i judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. usnesení ze dne 7. 8. 2013, č. j. 1 Azs 9/2013 - 36, ze kterého vyplývá, že Ukrajinu nelze považovat za zemi, ve které příslušné orgány vůbec nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu před pronásledováním způsobeným nestátními subjekty. Z toho vychází i pozdější judikatura Nejvyššího správního soudu, např. usnesení ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 312/2016 - 31.“ Jestliže se žalobce setkal s nepochopením své orientace u příslušníka bezpečnostního sboru, nelze automaticky předpokládat, že se k takovému postupu uchýlí i další státní orgány. Žalobce měl v prvé řadě využít možnosti garantované vnitrostátním právem, nikoliv shledávat tuto okolnost jako azylový důvod. Žalobce se navíc s těmito nenávistnými projevy ze strany státních orgánů setkal pouze jednou. Z dostupných informací je rovněž evidentní, že se situace od té doby mnohem zlepšila.

21. Dále lze poukázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2016, č. j. 10 Azs 2/2016-33, s tím, že s těmito závěry, které jsou aplikovatelné i pro projednávaný případ, zdejší soud souzní: „Pokud stěžovatel přece jen měl problémy se soukromými osobami nebo se domnívá, že neodůvodněně čelil zásahu státních bezpečnostních složek, mohl se v rámci Ukrajiny vnitřně přesídlit, jak NSS v řadě jiných případů již poukázal (viz rozsudky ze dne 24. 1. 2008, čj. 4 Azs 99/2007-93, č. 1551/2008 Sb. NSS; ze dne 19. 2. 2008, čj. 2 Azs 102/2007-78; k přesídlení v rámci území Ukrajiny pak viz usnesení ze dne 25. 3. 2015, čj. 3 Azs 259/2014-26; a ze dne 4. 8. 2015, čj. 6 Azs 113/2015-30). Také se mohl domáhat vnitrostátních prostředků nápravy (viz např. rozsudky NSS ze dne 22. 12. 2005, čj. 6 Azs 479/2004-41; ze dne 28. 2. 2007, čj. 4 Azs 146/2006-100; nebo ze dne 27. 10. 2011, čj. 6 Azs 22/2011-108). To mu ostatně ve shodě s ustálenými názory zdejšího soudu sdělil jak žalovaný, tak krajský soud. Ve vztahu ke zcela obecné výtce, že na Ukrajině bují korupce, nefunguje úřednický aparát a nejsou dodržována lidská práva, zdejší soud stěžovatele odkazuje na rozsudek NSS ze dne 21. 11. 2003, čj. 7 Azs 13/2003-40, dle něhož pouhá nespokojenost se stavem dodržování lidských práv, navíc žalobcem ani v zemi původu neprojevená, nezakládá azylový důvod.“ 22. Soud se rovněž neztotožnil s tvrzením, že žalobci hrozí vážná újma po celém území Ukrajiny a že není možné využít institut vnitřního přesídlení. Byť žalobce pochází z Luhanské oblasti, ze správního spisu vyplývá, že v posledních letech se zdržoval v hlavním městě Kyjev a zde podle aktuálních zpráv žádné boje neprobíhají a tato oblast je pod kontrolou ukrajinských státních orgánů. Jestliže by žalobci mohla hrozit závažná újma pouze v části země, nemůže tak zneužívat institut mezinárodní ochrany a volně si vybírat zem, v níž chce pobývat. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2015, č. j. 2 Azs 189/2015-22 uvedl: „Lokální problémy jsou také řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany.“ 23. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004, uvedl: „Azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Jak je patrné, zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na "složitost mechanizmů“, které tento upravuje.“ V souladu s uvedeným rozsudkem soud poukazuje na smysl institutu udělení mezinárodní ochrany jakožto mimořádné formy pomoci lidem z oblastí, kde hrozí porušování jejich práv ve smyslu mezinárodních konvencí.

24. Pokud jde o výčet nejrůznějších ustanovení právních předpisů, k jejichž porušení mělo ze strany žalovaného dojít (zákon o azylu, správní řád, Úmluva o právním postavení uprchlíků), ani toto nelze považovat za žalobní body, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 88/2018-38, kde je s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS, uvedeno, že výčet zákonných ustanovení, s nimiž má být napadené rozhodnutí dle názoru žalobce v rozporu, nelze považovat za žalobní body.

25. Soud tak nenalézá deficity v postupu žalovaného ani v žalobou napadeném rozhodnutí samotném, a to jak v odůvodnění, tak i výroku a poučení. Žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav, přičemž přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a uspokojivým způsobem své rozhodnutí odůvodnil, přijaté řešení také odpovídalo okolnostem daného případu; žalovaný postupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy, opatřil si dostatečné podklady pro rozhodnutí, zjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a provedl důkazy, které byly potřebné ke zjištění stavu věci. Všemi zjištěnými okolnostmi se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem objektivně zabýval a uspokojivě odůvodnil, proč se v případě žalobce nejedná o důvody pro udělení mezinárodní ochrany.

26. Soud z důvodů shora uvedených žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

27. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému náklady řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 13. března 2019 Mgr. Kamil Tojner v.r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje: J. M.