20 A 11/2026

Rubrum

č. j. 20 A 11/2026 – 30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., v právní věci žalobce: X, narozený dne X státní příslušností Ukrajina zastoupen JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou, se sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 27. 2. 2026, evidované pod č. j. OAM-366321/DO-2026, pro nepřijatelnost takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal určení, že zásah žalovaného, kterým mu vrátil žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu 2 20 A 11/2026 nepřijatelnosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) a f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “Lex Ukrajina”), byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování práva žalobce na dočasnou ochranu a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti jako nepřijatelné. Žalovaný vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou, protože žalobce, byť je Ukrajincem, není podle žalovaného osobou podle § 3 Lex Ukrajina, když ke dni 24. 2. 2022 nepobýval na území Ukrajiny, ale na území Polské republiky, a současně byl držitelem dočasné ochrany v jiném státě EU nebo Schengenského prostoru (v Spolkové republice Německo) a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina.

II. Podstatný obsah žaloby

2. Žalobce předně konstatoval, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v ČR, a proto by jeho žádost neměla být vyhodnocena jako nepřijatelná. Nemohl se ztotožnit s tím, že by jeho žádost měla být posouzena jako nepřezkoumatelná ve smyslu ust. § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, pokud bylo učiněno prohlášení podle ust. § 3 odst. 3 téhož zákona.

3. Poukázal na to, že se neztotožňuje s „učiněným prohlášením Ministerstva Vnitra“, jež má podle názoru žalobce ambici přesahovat váhu práva Evropské unie, neboť se opírá o „nový“ § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, jehož úprava účelově vybočuje z historicky ustálených kontinentálních tradic EU či ČR a současně působí kontra lege EU, respektive proti ustálené judikatuře Evropského soudního dvora (dále jen „ESD“). Žalobce dále argumentoval rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 85/2025-21 a to konkrétně bodem 19., rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55, kdy v podobném případě vedeném pod sp. zn. OAM-0415944-11/DO-2024, MV-2690-9/OAM-2025, došlo k udělení pobytového oprávnění poté, co žadatel své pobytové oprávnění v Rumunsku dříve zrušil.

4. Upozornil též na rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, opřený o platnou judikaturu EU, např. o rozsudek ve věci Krasiliva. Stran soudní přezkoumatelnosti tvrzeného zásahu žalobce odkázal na bod 5 zmiňovaného rozsudku NSS.

5. Žalobce ještě upřesnil, že je držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny, když je žalobce občanem Ukrajiny. Žalobce z Ukrajiny utekl, respektive se na ni nemůže vrátit v obavě o svůj život, kdy se rozhodl žít svobodně v České republice, společně se svými příbuznými a přáteli. Zároveň, je žalobci znám obsah závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR k možnosti vycestování cizince, č. j. MV-93965- 1/OAM-2022 ze dne 20. 5. 2022, kdy není možné jeho nucené vycestování na území Ukrajiny z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce získal dočasnou ochranu EU dne 8. 1. 2024 v Německu, kdy mu byl do pasu vylepen štítek potvrzující ve smyslu § 24 zákona o pobytu na území Německa statut dočasné ochrany. Žalobce v následujícím půlroce zjistil, že v sousední České republice má širší rodinu, jež mu je schopna zajistit sociální zázemí a práci, kterou v sousedním Německu neměl. Žalobce před svým odjezdem z Německa ohlásil v uprchlickém táboře, 3 20 A 11/2026 kde plnil svou ohlašovací povinnost, svůj záměr o přesídlení a žalobci bylo sděleno, že jeho vízum zanikne automaticky ke dni 4. 3. 2025. Poté, co žalobce zjistil, že žalovaný udělil pobytové oprávnění jinému žadateli, pokusil se dne 27. 2. 2026 podat svou žádost prostřednictvím žalovaného, včetně potřebných náležitostí a včetně svého sdělení. Žádost byla v místě a čase vyhodnocena jako nepřijatelná, s čím žalobce nesouzní. Žalobce nadto navíc ještě dne 5. 4. 2026 potvrdil Německé republice, že se od 28. 7. 2025 nachází trvale mimo Německo, kdy tento projev vůle je definitivní.

6. Žalobce uvedl, že v souladu se zákonem provedl vše nezbytné k tomu, aby mohl na území ČR zůstat. Žalobce je přesvědčen, že bránění podání jeho žádosti o pobyt představuje nezákonný zásah žalovaného, jež krátí žalobce na jeho právech. Žalobce opět citoval z rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a to konktrétně z odstavce 32 odůvodnění rozsudku, podle kterého udělení dočasné ochrany ve smyslu Lex Ukrajina ve skutečnosti znamená poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle rozhodnutí Rady č. 2022/382, nikoli udělení, respektive přiznání dočasné ochrany jako takové.

7. Žalobce závěrem navrhl, aby soud vydal rozsudek, kterým bude určeno, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 27. 2. 2026, č. j. OAM-366321/DO-2026, jako nepřijatelné, je nezákonným zásahem žalovaného, v jehož důsledku dochází k porušování práva žalobce na udělení dočasné ochrany. Žalobce současně navrhl, aby soud vydal zákaz pokračování porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 29. 4. 2026 uvedl, že vyhodnotil žalobcovu žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) a f) Lex Ukrajina. Důvodem nepřijatelnosti je, že žalobce nepobýval před 24. 2. 2022 na území Ukrajiny, ale nacházel se na území Polské republiky a tuto skutečnost sám žalobce uvedl ve své žádosti o poskytnutí dočasné ochrany. Žalovaný své vyjádření strukturoval do dvou částí.

9. K nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina žalovaný uvedl, že podle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina se dočasná ochrana uděluje cizincům, na které se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 (dále jen „první prováděcí rozhodnutí“), tj. vztahuje se na kategorie osob vymezené ve čl. 2 odst. 1 prvního prováděcího rozhodnutí. Žalobce je sice státním příslušníkem Ukrajiny, avšak na jejím území se ke dni 24. 2. 2022 nenacházel. Z otisků zahraničních razítek v cestovním dokladu žalobce č. X vyplývá, že dne 2. 1. 2022 vstoupil na území EU. Žalobce v podané žádosti o udělení dočasné ochrany sám uvedl, že se dne 24. 2. 2022 nacházel na území Polské republiky a že dočasnou ochranu získal ve Spolkové republice Německo. Žalovaný proto považuje tyto skutečnosti za dostatečně prokázané.

10. Žalovaný dále zdůraznil význam časového odstupu mezi odcestováním žalobce z Ukrajiny a podáním žádosti o udělení dočasné ochrany v České republice. Na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že žalobce se pravděpodobně pokusil účelově využít institut dočasné ochrany jako prostředek usnadňující migraci mezi členskými státy, což je v rozporu se smyslem a účelem tohoto institutu. Dočasná ochrana je svou povahou určena osobám, které byly nuceny opustit své domovy v důsledku ruské invaze na 4 20 A 11/2026 Ukrajinu. Legalizace pobytu z jiných důvodů, například za účelem ekonomické migrace, kterou žalobce zjevně sleduje, může být přitom dosažena standardními pobytovými nástroji. Žalovaný si je přitom vědom, že podle ustálené judikatury je třeba pojem „pobývat na území Ukrajiny“ vykládat extenzivně, tedy jako dlouhodobější a stabilní pobyt spojený s existencí těžiště zájmů v této zemi. Uvedl, že tento výklad formuloval zdejší soud např. v rozsudku ze dne 17. 8. 2023, č. j. 18 A 54/2023-32, z něhož při svém rozhodování vycházel.

11. Žalovaný uvedl, že měl k dispozici dostatečné skutečnosti k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro přiznání dočasné ochrany ve smyslu prováděcího rozhodnutí. Dále se vyjádřil k námitce žalobce odkazující na judikaturu zdejšího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 14. 4. 2024, č. j. 23 A 8/2026-18. Z bodů 15–18 tohoto rozsudku podle žalovaného vyplývá, že je-li prokázáno, že se cizinec ke dni vypuknutí invaze nenacházel na území Ukrajiny, je na něm, aby doložil, že měl na Ukrajině těžiště svých zájmů. Pokud existenci tohoto těžiště neprokáže, případně ji ani netvrdí, nelze po žalovaném požadovat, aby aktivně vyhledával skutečnosti odůvodňující udělení dočasné ochrany. Jelikož žalobce existenci těžiště svých zájmů na Ukrajině neuvedl ani v žádosti o udělení dočasné ochrany, neměl žalovaný jinou zákonnou možnost než tuto žádost vrátit. Žalobce tuto skutečnost nezmínil ani v podané žalobě, a žalovaný se proto domnívá, že soud by měl postupovat obdobně jako ve výše citovaném rozsudku. Žalovaný v této souvislosti rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2025, č.j. 1 Azs 305/2024 - 27, konkrétně na bod 21, v němž NSS dospěl k závěru, že řízení o udělení dočasné ochrany se řídí zásadami rychlosti a hospodárnosti. Podle tohoto závěru není namístě žádost podrobovat dalšímu hlubšímu posouzení, je-li bez pochyb zřejmé, že žadatel podle platné právní úpravy nemůže dočasnou ochranu v České republice získat. Z údajů předložených žalobcem, zejména z cestovního pasu a samotné žádosti, bylo přitom podle žalovaného pracovníkovi správního orgánu zřejmé, že žalobce podmínky pro udělení dočasné ochrany nesplňuje, a žalovaný proto nebyl povinen se žádostí dále meritorně zabývat.

12. Žalovaný dále zmínil sdělení Komise EU č. 2022/C 126 I/01 nazvané „Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana“, jež bylo v rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, označeno za „soft law“. Z něj následně žalovaný citoval pasáž, podle které nárok na dočasnou ochranu (nebo odpovídající ochranu podle vnitrostátního práva) v zásadě nemají nárok státní příslušníci Ukrajiny, kteří byli z Ukrajiny vysídleni před 24. 2. 2022 nebo se před tímto datem mimo Ukrajinu nacházeli např. z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, zdravotním prohlídkám nebo z jiných důvodů.

13. K nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina žalovaný uvedl předně, že žalobce figuruje v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (dále jen „TPD“) jako držitel dočasné ochrany ve Spolkové republice Německo. Žalovaný má za to, že prostřednictvím informační platformy TPD a na základě podané žádosti získal dostatek relevantních informací, 5 20 A 11/2026 které mu umožnily bez důvodných pochybností dospět k závěru, že žalobce nesplňuje zákonné ani unijní podmínky pro udělení dočasné ochrany.

14. Žalovaný dále pro úplnost podotkl, že žalobce v žádosti neuvedl přítomnost žádného svého rodinného příslušníka na území České republiky, který by byl držitelem dočasné ochrany. Žalovaný proto nemohl zvažovat udělení dočasné ochrany ani z důvodu sloučení rodiny podle § 51 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně, ani z důvodů hodných zvláštního zřetele podle § 52 téhož zákona. Za této situace žalovaný neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou.

15. Žalovaný se stručně vyjádřil k argumentu žalobce týkajícího se řízení vedeného pod spisovou značkou OAM-415944/DO-2024, v němž bylo žádosti vyhověno až na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55, a to tak, že v daném případě bylo žádosti vyhověno pouze v důsledku uvedeného rozsudku a ještě před přijetím nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/140, kterým se prodlužuje dočasná ochrana do roku 2027 a které obsahuje 2 nové recitály, z nichž je zřejmé, že osoby které již získaly pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, nemají právo na získání pobytového oprávnění ze stejného titulu v jiném členském státě. Navíc se tak stalo v době, kdy důvod nepřijatelnosti uvedený v § 5 odst. 1 písm. f) součástí zákona 65/2022 Sb. ještě nebyl.

16. K samotnému důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina žalovaný uvedl, že oznámení dle § 3 odst. 3 tohoto zákona Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi dne 25. 8. 2025. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. Dále žalovaný uvedl, že nemá za to, že by bylo skutečně postaveno najisto, že předmětné ustanovení je v rozporu s právem EU, když je to SDEU, který by takový nesoulad měl konstatovat. Žalovaný také připomněl, že SDEU se k otázce druhotného pohybu osob, které již získaly oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, v rozsudku ve věci Krasiliva nevyjádřil. Dle žalovaného SDEU nechal členským státům otevřenou možnost odepřít dočasnou ochranu těm osobám, které již toto povolení získaly v jiném členském státě. V návaznosti na to pak bylo přijato prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím z roku 2022 (dále jen „druhé prováděcí rozhodnutí“). Dle žalovaného tak byl zpochybněn a překonán výklad Evropské komise, která měla za to, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2001/55/ES zakládá právo na získání dočasné ochrany v dalším členském státě, do kterého se držitel dočasné ochrany v jiném členském státě přesune.

17. Žalovaný dále odkázal na praxi Spolkové republiky Německo a Irské republiky. Sousední Německo zamítá žádosti o dočasnou ochranu držitelům dočasné ochrany v ČR. Žalovaný proto navrhoval, aby soud zvážil položení předběžné otázky SDEU stran použitého ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.

18. Dále žalovaný uvedl, že směrnice č. 2001/55/ES vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Stejně tak nepoužívání čl. 11 této směrnice nemůže dle žalovaného samo o sobě takové právo založit, neboť se v tomto případě jedná pouze o politickou dohodu členských států. 6 20 A 11/2026 19. Žalovaný dále odkázal na nové recitály k druhému prováděcímu rozhodnutí, z nichž vyplývá, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2001/55/ES nemá vliv na aplikaci čl. 8 odst. 1 téže směrnice. Druhotný pohyb držitelů oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany je dle těchto recitálů nežádoucí.

20. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu před zákonným zásahem zamítnul.

IV. Hodnocení Městským soudem v Praze

21. Městský soud v Praze v souladu s § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.).

22. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. nevyjádřil svůj nesouhlas s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný naproti tomu s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasil. Soud neshledal důvod provádět ve věci dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly obě procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v jimi doložených písemnostech, které jim byly předem známy.

23. Podle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).

24. Podle § 3 odst. 2 Lex Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky dále, je-li účinné rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a), uděluje dočasnou ochranu cizinci, který doloží, že a) byl ke dni uvedenému v rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

25. Podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

26. Podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže a) není podána osobně, b) je podána cizincem, který není uveden v § 3, c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d)je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, e) je podána cizincem, který je občanem Evropské unie, státu, který je vázán mezinárodní smlouvou sjednanou s Evropskou unií2), z níž mu vyplývá právo na volný pohyb 7 20 A 11/2026 rovnocenné takovému právu občanů Evropské unie, nebo státu, který je vázán Dohodou o Evropském hospodářském prostoru3), nebo f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

27. Podle čl. 2 odst. 1 rozhodnutí Rady Evropské unie 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu čl. 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, se toto rozhodnutí vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala: a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022; b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b).

28. Podle čl. 25 odst 1 směrnice 2001/55/ES členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR.

29. Podle čl. 25 odst. 3 téže směrnice, pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

30. Soud předně uvádí, že se skutkově obdobnými věcmi [pokud jde o důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina] již zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2025, č. j. 5 A 120/2025-24, nebo v rozsudku ze dne 5. 1. 2026, č. j. 3 A 181/2025-24. Soud se s jejich závěry ztotožnil, a i v nyní posuzovaném případě z nich vyšel.

31. Přestože § 5 odst. 2 Lex Ukrajina vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024- 42 jednoznačně potvrdil, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu ministerstvem z důvodu její nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina lze přezkoumat (srov. bod 25 citovaného rozsudku).

32. Dále soud připomíná, že i řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu ovládající řízení před správními soudy soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli 8 20 A 11/2026 advokáta jedné ze stran sporu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011-95, nebo ze dne 6. 10. 2015, č. j. 6 Afs 9/2015-31, obecně k řízení před správními soudy též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2025, č. j. 6 As 60/2024-110 či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024, č. j. 10 A 53/2022-157).

33. Současně, ačkoli z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2022, č. j. 6 As 237/2021-56) plyne, že „v řízení o zásahové žalobě podle § 82 a násl. s. ř. s. správní soud neposuzuje zákonnost důvodů a úvah, které správní orgán vedly k zásahu, nýbrž zákonnost zásahu jako takového. […] Soud se musí zabývat zákonností zásahu ze všech hledisek, která jsou mezi stranami sporná, a to i když se stanou spornými teprve během řízení před soudem“ (obdobně srov. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2021, č. j. 5 As 462/2019-35, body [42] a [43], nebo ze dne 11. 11. 2025, č. j. 2 As 54/2025-50, body [25] až [28]), z tohoto obecného pravidla existuje výjimka: „Jelikož soud plně posuzuje zákonnost zásahu, není obecně vzato rozhodující, o jaké právní důvody správní orgán svůj zásah opřel. Toto odůvodnění může být relevantní, vyžaduje-li právní úprava, aby důvody zásahu byly sděleny osobě, které se zásah týká“ (bod [27] citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 237/2021, srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2018, č. j. 1 As 145/2018-57). Na posuzovanou věc se aplikuje právě tato výjimka, jelikož Lex Ukrajina v § 5 odst. 2 stanoví, že Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti.

34. V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu tak soud přezkoumává pouze zákonnost sděleného důvodu nepřijatelnosti této žádosti a nikoliv jiný. To odpovídá i bodu [23] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2025, č. j. 9 Azs 256/2023-31, kde Nejvyšší správní soud uvedl, že „i chybné uvedení důvodu vrácení žádosti bylo samo o sobě nezákonným zásahem, jelikož nemělo oporu v žalobcem v žádosti uvedených skutečnostech.“ 35. V posuzované věci žalovaný žádost žalobci vrátil podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina z důvodu, že žalobce není osobou, na kterou se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382. Žalobce přitom v žalobě opírá svou argumentaci o rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 174/2024-42, ve kterém však žalovaný vrátil dočasnou ochranu jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina. Žalobní argumentace se tak zde míjí s rozhodným důvodem (resp. s jedním z nich), pro který byla žalobci žádost vrácena jako nepřijatelná. S ohledem na uvedené soud pouze v míře obecnosti odpovídající argumentaci žalobce přezkoumal zákonnost rozhodného důvodu, pro který žalovaný přijetí jeho žádosti odepřel a tuto mu pro nepřijatelnost vrátil.

36. K vlastnímu věcnému posouzení žaloby soud nejprve připomíná, že ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li, byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. 9 20 A 11/2026 poskytnout (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65).

37. První, druhou, čtvrtou a pátou podmínku má soud za splněnou; nemá pochybnosti o tom, že vrácení žádosti směřuje přímo proti žalobci a že neudělení dočasné ochrany jej zkracuje na právech. Podstatou sporu je splnění třetí podmínky – zda šlo o zásah zákonný či nikoli.

38. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina je žádost nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3. V § 3 uvedeného zákona jsou vymezeny osoby, na něž se zákon (dočasná ochrana) vztahuje. Podle § 3 odst. 1 tohoto zákona uděluje žalovaný dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí.

39. V prvním prováděcím rozhodnutí, jež aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně, jsou takové osoby vymezeny zejména jako ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022, kteří byli z Ukrajiny vysídleni dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil [čl. 2 odst. 1 písm. a)].

40. Pro přiznání ukrajinskému státnímu příslušníku postavení osoby oprávněné podle § 3 Lex Ukrajina je tak zapotřebí kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.

41. Žalovaný má za to, že již první podmínka, a to podmínka existence pobytu na Ukrajině přede dnem 24. 2. 2022, v případě žalobce splněna nebyla, a to z důvodu, že žalobce k tomuto dni na území Ukrajiny prokazatelně nepobýval. Z žalobcova cestovního dokladu č. X bylo zjištěno, že dne 2. 1. 2022 vstoupil na území EU. Žalobce sám v podané žádosti o dočasnou ochranu uvedl, že se dne 24. 2. 2022 nacházel na území Polské republiky a o dočasnou ochranu požádal ve Spolkové republice Německo.

42. Žalobce se ve své žalobě nevymezil vůči argumentům žalovaného o neexistenci splnění podmínky „pobývání na území Ukrajiny“ přede dnem 24. 2. 2022. Svou argumentaci žalobce nedoplnil ani v návaznosti na vyjádření žalovaného, které žalobci soud zaslal. V souladu s dispoziční zásadou je to přitom žalobce, kdo by měl tato tvrzení uvádět. Soud si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, uvedl, že žalovaný neprokázal, že žalobce se měl na území Ukrajiny nejen právě „fyzicky“ nacházet, ale mělo by se jednat o stálejší a dlouhodobější pobyt. V posuzovaném případě soud z pobytové historie žalobce shledal, že žalobce pobýval na území schengenského prostoru k rozhodnému datu, což představuje dostatečnou oporu pro vrácení jeho žádosti jako nepřijatelné.

43. V návaznosti na výše uvedené soud ze správního spisu ověřil, že žalobce sám v žádosti o poskytnutí dočasné ochrany deklaroval, že ke dni 24. 2. 2022 pobýval na území Polska. S tím korespondují i skutečnosti vyplývající ze správního spisu. Již první podmínka stanovená v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, tedy podmínka, že jde o osobu pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022 [čl. 2 odst. 1 písm. a)], tak v případě žalobce nebyla splněna. Vzhledem k tomu, že zákonná úprava [§ 5 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 3 odst. 1 Lex Ukrajina] žádá, aby pro přijetí žádosti o udělení dočasné ochrany byly kumulativně splněny obě podmínky stanovené v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, nepostupoval žalovaný prima facie nezákonně, pokud 10 20 A 11/2026 přijetí žádosti žalobce z důvodu nesplnění již jen první z uvedených podmínek odmítl. Postup žalovaného při odmítnutí přijetí žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany ze dne 27. 2. 2026 tak soud neshledal nezákonným.

44. Námitky žalobce směřovaly proti postupu žalovaného, který shledal jeho žádost nepřijatelnou též proto, že v minulosti získal dočasnou ochranu ve Spolkové republice Německo. Na důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet v souladu s dosavadní judikaturou k důvodům nepřijatelnosti podle písm. c) a d) téhož ustanovení.

45. Soud tedy poukazuje na závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina. Sluší se proto i v kontextu nynějšího případu připomenout rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, na nějž NSS navázal v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42 (dále též jen „dubnová judikatura“), a mnoho dalších. Soud se s vyslovenými závěry plně ztotožnil a v podrobnostech na ně již v minulosti v četných rozsudcích odkázal.

46. Žalovaný shledal žádost žalobce nepřijatelnou též podle relativně nového důvodu nepřijatelnosti [§ 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina], avšak na posouzení žaloby ohledně tohoto důvodu nepřijatelnosti plně dopadají východiska dřívější již zmíněné dubnové judikatury NSS. Ta se uplatní proto, že § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, stejně jako důvody nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d), vylučuje z věcného přezkumu žádosti cizinců, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této původní (byť formulačně upravené) podmínce pak v podobě nepřijatelnosti podle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, kterým Ministerstvo vnitra vyrozumělo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).

47. K první podmínce soud předně uvádí, že první část § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina představuje pouze reformulované a navzájem sloučené podmínky nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina. Klíčovým zůstává, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, na kterou této osobě vzniká nárok na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou jen z toho důvodu, že tato osoba o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany požádala nebo jí bylo toto povolení uděleno také v jiném členském státě EU (bez ohledu na to, zda jím dosud disponuje či nikoli).

48. Ke druhé podmínce soud znovu opakuje, že § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina představuje pouze reformulaci a sloučení důvodů dle písm. c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. 11 20 A 11/2026 49. Soudu není zřejmé, proč by takové oznámení mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. NSS tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí a za současného vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Na tom se nic nezměnilo, když se změnila pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU (rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. 15 A 128/2025-19, bod 26). Žalovaný nemůže pouze využitím nového důvodu vázaného na tutéž podmínku, kterou soudy opakovaně odmítly, nadále plošně odmítat žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení.

50. Oznámení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU – je tedy politickým aktem, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikaturních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav pak spočívá v zásadě jen v tom, že § 3 odst. 3 Lex Ukrajina hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně až o překročení kapacit.

51. Z pohledu soudu § 3 odst. 3 [ve spojení s § 5 odst. 1 písm. f)] Lex Ukrajina představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně. Z této směrnice neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě § 3 odst. 3 Lex Ukrajina ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí, jedná se tedy o méně závažný stav, než předvídá směrnice o dočasné ochraně.

52. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je nadto zjevně diskriminační, neboť se má týkat selektivně jen těch žadatelů, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu.

53. Soud shrnuje, že žalovaný tudíž v této části věci, tj. nepřijatelnosti žádosti z důvodu § 5 odst. 1 písm. f), nepostupoval v souladu s právem, jak bylo vyloženo ve shora citované judikatuře NSS, která je plně aplikovatelná i na § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. NSS dovodil, že druhotný pohyb osob, na které se vztahuje § 3 Lex Ukrajina, je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení.

V. Závěr a náklady řízení

54. Soud ovšem nakonec žalobu jako celek důvodnou neshledal. Ve věci žalovaný konstatoval nepřijatelnost žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) a písm. f) Lex Ukrajina. Soud sice dospěl k závěru, že žalovaný pochybil, pokud žádost žalobce o dočasnou ochranu posoudil jako nepřijatelnou z důvodu uvedeného v ust. § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, avšak důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina zpochybněn nebyl, když žalobce proti němu ani nijak argumentačně nebrojil. Ve smyslu ust. § 5 odst. 1 Lex Ukrajina přitom k tomu, aby byla žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, postačí, je-li dán alespoň jeden z důvodů nepřijatelnosti, neboť zákonný výčet těchto důvodů obsažený v citovaném ustanovení Lex Ukrajina má alternativní povahu. 12 20 A 11/2026 55. Soud o věci rozhodl přednostně, neboť jde o věc dočasné ochrany, která spadá do mezinárodní ochrany a má být projednávána přednostně.

56. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze, dne 15. června 2026 JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r. samosoudce