20 A 13/2026

Rubrum

č. j. 20 A 13/2026 – 23 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., v právní věci žalobce: X, narozený dne X státní příslušností Ukrajina proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 25. 2. 2026, evidované pod č. j. OAM-363946/DO-2026, pro nepřijatelnost takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 25. 2. 2026 jeho žádost o udělení dočasné ochrany, evidovanou pod č. j. OAM-363946/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 25. 2. 2026, evidované pod č. j. OAM-363946/DO-2026.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2 20 A 13/2026

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že mu žalovaný dne 25. 2. 2026 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “Lex Ukrajina”). Zároveň žalobce navrhl, aby soud vydal rozsudek, kterým bude určeno, že posouzení jeho žádosti o dočasnou ochranu ze dne 25. 2. 2026, č. j. OAM-363946/DO-2026, jako nepřijatelné je nezákonným zásahem žalovaného, v jehož důsledku dochází k porušování práva žalobce na udělení dočasné ochrany. Žalobce současně navrhl, aby byl vydán zákaz opakovaného porušování práva žalobce na dočasnou ochranu.

II. Podstatný obsah žaloby

2. Ke skutkovým okolnostem případu žalobce předně uvedl, že se dne 25. 2. 2026 dostavil na pracoviště Policie České republiky v Českých Budějovicích, kde požádal o dočasnou ochranu. Žalovaný mu vrátil formulář žádosti s tím, že je nepřijatelná. Jako důvod nepřijatelnosti ve formuláři žalovaný označil „žadatel je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina.“ Žalobce dále uvedl, že pobýval před 24. 2. 2022 na Ukrajině a tím pádem spadá do osobního rozsahu Prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 a náleží mu pobytové oprávnění na základě dočasné ochrany. Žalobce upřesnil, že byl držitelem přechodného pobytu v Slovenské republice za účelem studia, které ovšem ukončil již v roce 2024 (dle § 36 slovenského zákona o pobytu cudzinov je neplnění účelu důvodem pro zrušení pobytového oprávnění). Žalobce Slovenskou republiku opustil již po 6 měsících a v červnu 2025 odjel do Německa, kde požádal o dočasnou ochranu, která mu nebyla udělena. Po krátkém pobytu v Německu v průběhu měsíců červen a červenec 2025 odjel zpátky do země původu, odkud musel pro obavy o svůj život uprchnout. Žalobce měl v České republice okruh přátel, a proto vyjel v únoru 2026 přes Moldávii do ČR, kde okamžitě požádal o dočasnou ochranu. Správní orgán nicméně odmítl žádost o dočasnou ochranu přijmout a zabývat se jejím posouzení a odmítl ji jako nepřijatelnou. Žádost žalobce byla správním orgánem zaevidována pod číslem jednacím OAM-363946/DO-2026. Tento zásah ze dne 25. 2. 2026 proto žalobce napadá touto žalobou a domáhá se, aby byl prohlášen za nezákonný a aby soud zakázal pokračovat v porušování práv žalobce.

3. Žalobce se dále vyjádřil k přípustnosti žaloby. Uvedl, že podle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina platí: „ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen.“ Žalobce považuje toto ustanovení za rozporné s unijním právem. Na tuto skutečnost poukázal rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 27. února 2025 ve věci C-753/23 Krasiliva. V odpovědi na druhou předběžnou otázku Soudní dvůr uvedl, že čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55 ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie je třeba vykládat v tom smyslu, 3 20 A 13/2026 že osoba požívající dočasné ochrany má právo na účinný soudní prostředek proti rozhodnutí. Na základě toho žalobce dovozuje, že žaloba je přípustná, a to i přes zákonnou výluku soudního přezkumu rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu.

4. Žalobce dále namítl nezákonnost postupu ve vztahu k § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, podle něhož Ministerstvo vnitra oznamuje Evropské komisi riziko vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebu přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí spojeného s přijetím těchto osob. Současně poukázal na § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, který zavádí nový důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu spočívající v tom, že žádost podá cizinec, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo ve státě plně uplatňujícím Schengenský hraniční kodex, a to poté, co Ministerstvo vnitra učinilo oznámení podle § 3 odst. 3 uvedeného zákona. Žalobce dále uvedl, že uvedená právní úprava byla do zákona Lex Ukrajina začleněna novelou č. 314/2025 Sb. na základě pozměňovacího návrhu poslance Letochy. Z důvodové zprávy k tomuto návrhu plyne, že jeho cílem bylo reagovat na rozpor mezi dosavadním zněním zákona a aktuální judikaturou Nejvyššího správního soudu v otázkách tzv. druhotných pohybů osob požívajících dočasné ochrany, resp. osob, které se této ochrany vzdaly, jakož i na vývoj na úrovni Evropské unie. Podle uvedeného odůvodnění je Česká republika v rámci Evropské unie jedním ze států s nejvyšším počtem držitelů dočasné ochrany v přepočtu na počet obyvatel, což představuje značnou zátěž pro systémy zajišťující důstojné životní podmínky vysídlených osob. Zachování volných kapacit je přitom nezbytné pro případný další příliv osob. Návrh vychází ze směrnice 2001/55/ES o dočasné ochraně, která předpokládá spravedlivé rozdělení zátěže mezi členské státy. Zároveň směřuje k řešení situací tzv. druhotných pohybů, jež tato směrnice výslovně neupravuje; k této otázce se ostatně nevyjádřil ani Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ve věci C-753/23 (Krasiliva).

5. Žalobce namítl, že nová právní úprava je v rozporu s právem Evropské unie, a proto ji nelze aplikovat. V této souvislosti poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně dospěl k závěru, že tzv. druhotné pohyby osob, kterým byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě, jsou přípustné. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024-37, bod 32, uvedl, že „z práva Evropské unie vyplývá právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, na přemístění se do jiného členského státu. Tento členský stát jim musí v souladu s čl. 8 směrnice o dočasné ochraně udělit povolení k pobytu. Právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. je s tímto právem v rozporu, a proto ji nelze použít“. Obdobné závěry vyplývají i z rozsudků NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, body 53–70, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 366/2024-42, body 53–70. Tento právní názor lze považovat za ustálený, neboť na něj navázaly desítky dalších rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 30. 4. 2025, č. j. 2 Azs 360/2023-42, č. j. 6 Azs 1/2024-30, č. j. 7 Azs 218/2024-37, č. j. 8 Azs 249/2023-47, č. j. 9 Azs 212/2024-36, ze dne 29. 4. 2025, č. j. 4 Azs 26/2025-39, ze dne 25. 4. 2025, č. j. 5 Azs 21/2025-31, ze dne 24. 4. 2025, č. j. 3 Azs 166/2024-32 či č. j. 10 Azs 4/2025-49), jakož i judikatura Městského soudu v Praze (např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025, č. j. 10 A 6/2025-61, ze dne 30. 4. 2025, č. j. 5 A 36/2025-38, ze dne 16. 5. 2025, č. j. 10 A 4 20 A 13/2026 42/2025-33, ze dne 20. 5. 2025, č. j. 5 A 42/2025-39, ze dne 3. 6. 2025, č. j. 18 A 22/2025-52, ze dne 17. 6. 2025, č. j. 10 A 56/2025-39 a ze dne 17. 7. 2025, č. j. 18 A 49/2025-33). Z aktuální judikatury tedy plyne, že žalovaný nemůže považovat žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou pouze z důvodu, že žadatel má nebo měl dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie. S ohledem na přetrvávající dohodu členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně právo EU druhotné pohyby držitelů dočasné ochrany nijak neomezuje; vylučuje pouze souběžné čerpání výhod spojených s dočasnou ochranou ve více státech současně. Na tomto závěru nic nemění ani přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené rozhodnutím (EU) 2022/382, účinného od 13. 8. 2025 (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025-28, body 12–15).

6. Žalobce dále uvedl, že nová právní úprava má sice reagovat na judikaturu, ve skutečnosti však místo odstranění protiunijních ustanovení zavádí další, které s právem EU rovněž není v souladu. Její dopad je totožný jako u § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina, tedy znemožnění získání dočasné ochrany osobám, které ji mají nebo měly v jiném členském státě, což Nejvyšší správní soud shledal neaplikovatelným. Podle žalobce směrnice o dočasné ochraně neumožňuje členským státům jednostranně oznamovat vyčerpání kapacit a na tomto základě odmítat žádosti. Řešení takových situací náleží orgánům EU v rámci mechanismu solidarity podle čl. 25 směrnice. Postup České republiky proto směrnice nepředpokládá a oznámení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina je právně irelevantní. Z toho žalobce dovozuje, že § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina odporuje unijnímu právu a nelze jej aplikovat; k tomuto závěru se přiklonil i Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2025-18).

7. Žalobce dále uvedl, že je nepochybně třeba ocenit přístup České republiky, která po vypuknutí války na Ukrajině projevila vůči ukrajinským uprchlíkům mimořádnou solidaritu a otevřenost. Současně je pochopitelné, že kapacity pro přijímání vysídlených osob nejsou neomezené. Obdobným výzvám však již delší dobu čelí i jiné členské státy, zejména Řecko či Itálie, při přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, přičemž jejich opakované výzvy k posílení solidarity nebyly ze strany některých států, včetně České republiky, vždy reflektovány. Řešení těchto situací je proto třeba hledat na úrovni Evropské unie. Migrační a azylová politika představuje sdílenou pravomoc Unie, a jednotlivé členské státy proto nemohou jednostranně přijímat opatření, která jsou v rozporu s unijním právem. Domnívá-li se Česká republika, že je vystavena nepřiměřené zátěži, může využít mechanismy předvídané směrnicí o dočasné ochraně, zejména požádat o podporu ze strany orgánů Unie. Přijetí vnitrostátní úpravy, která fakticky znemožňuje určité skupině vysídlených osob přístup k dočasné ochraně, je však nejen v rozporu s právem EU, ale může zároveň oslabovat důvěru v právní stát i v samotný princip unijní solidarity, jehož se Česká republika dovolává. Žalobce současně zdůraznil, že dočasnou ochranu v Německu nikdy nezískal a pobýval tam pouze po dobu dvou měsíců. Důvod, pro který byla jeho žádost odmítnuta, tak neodpovídá skutečnému stavu a s ohledem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23 Krasiliva je proto takový postup nezákonný.

8. Žalobce závěrem navrhl, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 25. 2. 2026, č. j. OAM-363946/DO-2026, 5 20 A 13/2026 jako nepřijatelné, byl nezákonný, dále aby žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a uložil mu povinnost obnovit stav existující před vrácením této žádosti.

III. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný uvedl, že postupoval v souladu se zákonem, když vyhodnotil žádost žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Uvedl, že žalobce figuruje v platformě Temporary Protection Database – TPD jako držitel dočasné ochrany ve Spolkové republice Německo. Svědčí o tom znak „ia“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Tento znak je zkratkou anglického slova „inactive“ a používá se tam, kde dočasná ochrana byla cizinci udělena, resp. bylo vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, ovšem toto povolení již není platné. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je však rozhodné pouze to, že žalobce dočasnou ochranu v jiném členském státě získal. Žalovaný má tedy za to, že skutkově je případ žalobce nesporný v tom, že žalobce získal oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie, potažmo v rámci Schengenského prostoru.

10. K samotnému důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina žalovaný uvedl, že oznámení dle § 3 odst. 3 tohoto zákona Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi dne 25. 8. 2025. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti pak postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. Dále uvedl, že nemá za to, že by bylo skutečně postaveno najisto, že předmětné ustanovení je v rozporu s právem EU, když je to SDEU, který by takový nesoulad měl konstatovat. Připomněl, že SDEU se k otázce druhotného pohybu osob, které již získaly oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, v rozsudku ve věci Krasiliva nevyjádřil. Dle žalovaného SDEU nechal členským státům otevřenou možnost odepřít dočasnou ochranu těm osobám, které již toto povolení získaly v jiném členském státě. V návaznosti na to pak bylo přijato prováděcí rozhodnutí Rady (EU) č. 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany do roku 2027 se dvěma novými body preambule. Z obsahu těchto dvou nových bodů preambule ve svém důsledku vyplývá utvrzení, že evropský zákonodárce nikdy neměl a ani nemá v úmyslu zakotvit osobám požívajícím dočasné ochrany právo na „volný pohyb“ uvnitř členských států, tedy právo získat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v členském státě, když již jednou stejné pobytové oprávnění získal v jiném členském státě, a to bez ohledu, zda je stále jeho držitelem nebo ne. Dle žalovaného tak byl zpochybněn a překonán výklad Evropské komise, která měla za to, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2001/55/ES zakládá právo na získání dočasné ochrany v dalším členském státě, do kterého se držitel dočasné ochrany v jiném členském státě přesune.

11. Žalovaný dále odkázal na praxi Spolkové republiky Německo, která zamítá žádosti o dočasnou ochranu držitelům dočasné ochrany v ČR. Žalovaný proto navrhoval, aby soud zvážil položení předběžné otázky SDEU stran použitého § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.

12. Dále žalovaný uvedl, že směrnice č. 2001/55/ES vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Stejně tak nepoužívání čl. 11 této 6 20 A 13/2026 směrnice nemůže dle žalovaného samo o sobě takové právo založit, neboť se v tomto případě jedná pouze o politickou dohodu členských států.

13. Žalovaný pak odkázal na nové recitály k prováděcímu rozhodnutí Rady (EU) č. 2025/1460, z nichž vyplývá, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2001/55/ES nemá vliv na aplikaci čl. 8 odst. 1 téže směrnice. Druhotný pohyb držitelů oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany je dle těchto recitálů nežádoucí.

14. Žalovaný uzavřel, že interpretace unijní právní úpravy, která by umožňovala sekundární pobyty osob požívajících dočasné ochrany na základě jejich individuální volby, není slučitelná se smyslem, účelem ani systematickým zařazením institutu dočasné ochrany v rámci azylové politiky Evropské unie. Připomněl též, že při posuzování každé žádosti o udělení dočasné ochrany je správní orgán povinen přednostně zkoumat, zda nejsou naplněny důvody její nepřijatelnosti podle § 5 zákona č. 65/2022 Sb. Tento postup žalovaný v projednávaném případě dodržel a dospěl k závěru, že žádost žalobkyně je nepřijatelná z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. f) uvedeného zákona.

15. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Hodnocení Městským soudem v Praze

16. Městský soud v Praze v souladu s § 82 s.ř.s., přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s.ř.s.).

17. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. nevyjádřili svůj nesouhlas s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný naproti tomu s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasil. Soud neshledal důvod provádět ve věci dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly obě procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v jimi doložených písemnostech, které jim byly předem známy.

18. Podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

19. Podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže (…) c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, (…) f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

20. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice 2001/55/ES členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady 7 20 A 13/2026 uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR.

21. Podle čl. 25 odst. 3 téže směrnice, pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

22. Soud předně uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci Krasiliva dovodil, že soudní výluka dle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina je v rozporu s čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv EU. Tím byly překonány závěry rozsudku NSS ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022-46. Tyto závěry je třeba v otázce přípustnosti vztáhnout i na věci týkající se nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 85/2025-21). Vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti tudíž lze přezkoumat.

23. Žalobce je občanem Ukrajiny, na území České republiky dne 25. 2. 2026 požádal o dočasnou ochranu. Jeho žádost byla označena jako nepřijatelná, neboť žalobce je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina.

24. Ochranu podle § 82 a násl. s.ř.s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Není-li, byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).

25. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, že mu již v minulosti byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě EU (v Německu). Z judikatury vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost může být zásahem ve smyslu § 82 s.ř.s. (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.

26. Námitky žalobce směřovaly proti postupu žalovaného, který shledal jeho žádost nepřijatelnou, protože v minulosti získal dočasnou ochranu ve Spolkové republice Německo. Okolnost, že žadatel v minulosti získal dočasnou ochranu v jiném členském státě, je jednou ze dvou kumulativních podmínek nepřijatelnosti podle tohoto ustanovení. Na důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet v souladu s dosavadní judikaturou k důvodům nepřijatelnosti podle písm. c) a d) téhož ustanovení. 8 20 A 13/2026 27. Soud žalovanému připomíná dosavadní závěry judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina a v kontextu projednávané věci též shora zmíněný rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, na nějž NSS navázal „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42, a mnoho dalších. Soud se s tam vyslovenými závěry plně ztotožnil s tím, že v podrobnostech na ně již v minulosti v četných rozsudcích odkázal.

28. Žalovaný shledal žádost žalobce nepřijatelnou podle relativně nového důvodu nepřijatelnosti [§ 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina], přesto na posouzení žaloby plně dopadají východiska dřívější již zmíněné „dubnové“ judikatury NSS. Ta se uplatní proto, že § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, stejně jako důvody nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d), vylučuje z věcného přezkumu žádosti cizinců, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této původní (byť formulačně upravené) podmínce pak v podobě nepřijatelnosti podle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, kterým Ministerstvo vnitra vyrozumělo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).

29. K první podmínce soud předně uvádí, že první část § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina představuje pouze reformulované a navzájem sloučené podmínky nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina. Klíčovým zůstává, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí (EU) 2022/382, na kterou této osobě vzniká nárok na základě čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou z toho důvodu, že tato osoba o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany požádala nebo jí bylo toto povolení uděleno také v jiném členském státě EU (bez ohledu na to, zda jím dosud disponuje či nikoli). Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je nebo byla vedena v platformě TPD jako držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení dle zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, v jeho rámci poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.

30. Žalobce tedy splňuje (optikou první podmínky) shora uvedená kritéria pro přiznání dočasné ochrany ve smyslu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Svědčí mu tudíž i právo sekundární volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného, jenž mu podanou žádost vrátil jako nepřijatelnou, nemohl realizovat.

31. Na právě uvedeném nic nemění prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382. Z tohoto rozhodnutí, ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl, zvlášť v situaci, jaká nastala v nynějším případě, žádost žalobce mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení. 9 20 A 13/2026 Žalobce přiznává, že byl držitelem přechodného pobytu v Slovenské republice, a to za účelem studia, které v roce 2024 ukončil a Slovenskou republiku po 6 měsících opustil, v červnu 2025 odjel do Německa, kde požádal o dočasnou ochranu, jež mu podle jeho tvrzení nebyla udělena. Okolnosti získání a případného trvání dočasné ochrany proto musí být blíže zjišťovány ve správním řízení v souladu s „dubnovou“ judikaturou NSS.

32. Ke druhé podmínce soud znovu opakuje, že § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina představuje pouze reformulaci a sloučení důvodů dle písm. c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

33. Soudu předně není zřejmé, proč by takové oznámení mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. NSS tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Na tom se nic nezměnilo, když se změnila pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU (rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. 15 A 128/2025- 19, bod 26). Žalovaný nemůže využitím nového důvodu vázaného na tutéž podmínku, kterou soudy opakovaně odmítly, nadále plošně odmítat žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení.

34. Oznámení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice 2001/55/ES. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU – je tedy politickým aktem, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikaturních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav pak spočívá v zásadě jen v tom, že § 3 odst. 3 Lex Ukrajina hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco čl. 25 odst. 3 směrnice 2001/55/ES až o překročení kapacit.

35. Z pohledu soudu tak § 3 odst. 3 (ve spojení s § 5 odst. 1 písm. f)) Lex Ukrajina představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí 2001/55/ES – z této směrnice neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě § 3 odst. 3 Lex Ukrajina ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí a jedná se tedy o méně závažný stav, než předvídá směrnice o dočasné ochraně.

36. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je nadto zjevně diskriminační, neboť se má týkat selektivně jen těch žadatelů, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu.

37. Měl-li tedy zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy), pak k tomu z výše uvedených důvodů tímto způsobem dojít nemohlo. Ostatně i NSS dospěl k závěru, že ani projednání v příslušných výborech Poslanecké sněmovny a souhlas napříč politickým spektrem nemůže nikterak zvrátit 10 20 A 13/2026 skutečnost, že přijatá změna je v rozporu s unijním právem (srov. rozsudek ze dne 17. 12. 2025, č. j. 6 Azs 157/2025-18).

38. K obdobným závěrům dospěl NSS i v rozsudku ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2025- 18, kdy v bodě [29] uvedl, že žalovaný „ani neuvádí, kdy a jakým způsobem za účinnosti § 3 odst. 3 Lex Ukrajina takové oznámení zaslal či na jaké webové adrese bylo zveřejněno. Odkazuje toliko na dopis ze dne 25. 8. 2025, který však byl dle údaje obsaženého i ve správním spisu odeslán již dne 28. 8. 2025, tedy před účinností novely Lex Ukrajina (zákon č. 314/2025 Sb., jehož přílepkem změna Lex Ukrajina byla, byl vyhlášen dne 2. 9. 2025 a nabyl účinnosti dne 3. 9. 2025). Nejvyšší správní soud podotýká, že dopis neobsahoval žádné detaily ohledně toho, jaké vlastně jsou kapacity České republiky a ve kterých konkrétních oblastech jsou překročeny, resp. hrozí, že budou překročeny. Z veřejně dostupných zdrojů (např. zpráv stěžovatele o situaci v oblasti migrace), přitom na první pohled neplyne, že by se situace v měsících před odesláním dopisu nějak skokově ‘zhoršila’. Jak již však upozornil městský soud, případný náhlý hromadný příliv vysídlených osob by představoval důvod pro aplikaci čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně a koordinované řešení ze strany orgánů EU. I kdyby tedy k takovému náhlému nárůstu došlo, nemohlo by to ospravedlnit vracení jednotlivých žádostí o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany jako nepřijatelných, tedy bez věcného posouzení, podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, neboť takový postup směrnice o dočasné ochraně neumožňuje.” 39. Žalovaný tudíž v této věci nepostupoval v souladu s právem, jak bylo vyloženo ve shora citované judikatuře NSS, která je plně aplikovatelná i na § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. NSS dovodil, že druhotný pohyb osob, na které se vztahuje § 3 Lex Ukrajina, je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení.

40. Žalovaný proto tím, že žalobci vrátil jeho žádost o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost, zasáhl do práv žalobce nezákonným způsobem a posouzení jeho žádosti jako nepřijatelné bylo v rozporu s evropskými předpisy.

41. Závěrem je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025 č.j. 1 Azs 111/2025-34, ve kterém vyjádřil k otázce závaznosti jeho judikatury: „Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, správní orgány jsou povinny jeho judikaturu v obdobných případech (tj. i mimo kasační závaznost v individuálním případě) respektovat. V opačném případě se jejich postup stává zcela svévolným a popírajícím jak základní zásady fungování veřejné správy, tak i fundamentální principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce. Lze připomenout, že Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře dokonce konstatoval, že „[o]odmítne-li se nicméně správní orgán řídit názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v obdobné věci pouze s odkazem na údajně nedostatečnou kvalitu odůvodnění, jedná v rozporu s výše uvedenými ustanoveními soudního řádu správního, čímž překračuje své pravomoci, a porušuje tak čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“ (rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 2 Afs 15/2017 - 23, bod 27)“ V. Závěr a náklady řízení 11 20 A 13/2026 42. Soud s ohledem na vše shora uvedené podle § 87 odst. 2 věty první s. ř. s. určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil jeho žádost jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Žalovanému přikázal, aby obnovil stav před vrácením této žádosti. Soud se přitom nezabýval jinými případnými důvody nepřijatelnosti, neboť na žádné jiné důvody žalovaný nepoukázal.

43. Žalovaný je povinen žádost žalobce přijmout a vést o ní řádné správní řízení, v jehož rámci žalobce poučí o jeho právech a v návaznosti na jeho případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověří, zda bylo žalobci ve Spolkové republice Německo uděleno povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany a zda jeho případné udělení v České republice povede k zániku tohoto předchozího pobytového oprávnění v Německu (pokud bylo žalobci uděleno). Pokud žalobci pobytové oprávnění ve Spolkové republice Německo uděleno bylo a jeho případné udělení v České republice by nevedlo k jeho zániku ve Spolkové republice Německo, poskytne žalovaný žalobci přiměřenou lhůtu k učinění potřebných kroků k ukončení tohoto povolení a k doložení této skutečnosti žalovanému.

44. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce měl ve věci úspěch, náležela by mu proto náhrada nákladů řízení dle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. Žalobce v řízení o žalobě nebyl zastoupen. Ostatně ani netvrdil, že by mu v této souvislosti vznikly náklady řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017 č. j. 4 Azs 227/2015-58). Od soudního poplatku pak byl osvobozen ze zákona. Žádné náklady mu tedy nevznikly ani jejich náhradu nežádal. Žalovaný ve věci úspěšný nebyl, právo na náhradu nákladů řízení tak nemá. Z uvedených důvodů soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze, dne 4. června 2026 12 20 A 13/2026 JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r. samosoudce