20 A 16/2026

Rubrum

č. j. 20 A 16/2026 – 37 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., v právní věci žalobci: a) nezl. R. M., narozený dne X b) nezl. M. M., narozený dne X oba státní příslušností X oba bytem v ČR X oba zastoupeni Y. B., narozena dne X, státní příslušností X, bytem v ČR X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonnými zásahy žalovaného, které spočívaly ve vrácení žádostí o dočasnou ochranu ze dne 23. 3. 2026 pro nepřijatelnost takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci a) vrátil dne 23. 3. 2026 jeho žádost o dočasnou ochranu, evidovanou pod č. j. OAM-0383664/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobce a) ze dne 23. 3. 2026, evidované pod č. j. OAM-0383664/DO-2026.

II. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci b) vrátil dne 23. 3. 2026 jeho žádost o dočasnou ochranu, evidovanou pod č. j. OAM-0383663/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobce b) ze dne 23. 3. 2026, evidované pod č. j. OAM-0383663/DO-2026. 2 20 A 16/2026

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce a) a žalobce b) se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhali ochrany před nezákonnými zásahy žalovaného, který spatřovali v tom, že jim žalovaný dne 23. 3. 2026 vrátil žádosti o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelné ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). Současně žalobce a) navrhl, aby soud rozsudkem určil, že posouzení jeho žádosti o dočasnou ochranu ze dne 3. 3. 2026, č. j. OAM-0383664/DO-2026, jako nepřijatelné představuje nezákonný zásah žalovaného, v jehož důsledku dochází k porušování práva žalobce na udělení dočasné ochrany. Obdobně žalobce b) navrhl, aby soud rozsudkem určil, že posouzení jeho žádosti o dočasnou ochranu ze dne 3. 3. 2026, č. j. OAM-0383663/DO-2026, jako nepřijatelné je nezákonným zásahem žalovaného, v jehož důsledku dochází k porušování jeho práva na udělení dočasné ochrany. Žalobci dále navrhli, aby soud žalovanému zakázal opakované porušování práva žalobců na dočasnou ochranu a byl obnoven stav před vrácením žádostí o dočasnou ochranu žalobcům.

II. Podstatný obsah žaloby

2. Žalobci předně uvedli, že jsou válečnými uprchlíky z Ukrajiny ve věku 11 a 9 let. Dne 23. 3. 2026 se společně se zástupkyní, která je přítelkyní jejich otce a o žalobce pečuje (jak vyplývá i z přiložené plné moci založené ve spise), dostavili do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Brně, kde požádali o udělení dočasné ochrany. Žalovaný jim však formuláře žádosti vrátil s tím, že jsou nepřijatelné. Jako důvod nepřijatelnosti ve formulářích vyznačil, že „žadatel je nebo byl držitelem ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina“. Žalobci uvedli, že v minulosti skutečně měli přiznanou dočasnou ochranu ve Slovenské republice (dále též jen „SR“), jak ostatně vyplývá i z předložených žádostí, avšak touto ochranou již v současnosti nedisponují. Současně zdůraznili, že jejich otec a jeho přítelkyně žijí v České republice (dále též jen „ČR“), kde se nyní také žalobci domáhají udělení dočasné ochrany.

3. Žalobci se dále stručně vyjádřili k přípustnosti žaloby. Odkázali přitom na § 5 odst. 2 Lex Ukrajina, který je podle jejich názoru v rozporu s unijním právem. Svou argumentaci opřeli o rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23 Krasiliva (dále jen „Krasiliva“). V odpovědi na druhou předběžnou otázku SDEU uvedl, že čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55 ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že osoba požívající dočasné ochrany má právo na účinný prostředek nápravy před soudem proti rozhodnutí, jímž je žádost o udělení povolení k pobytu podle uvedeného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Na tomto základě žalobci uzavřeli, že jejich žaloba je přípustná i přes existenci zákonné výluky, která vylučuje soudní přezkum posouzení nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu. 3 20 A 16/2026 4. Žalobci dále namítli, že podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, ve znění účinném od 3. 9. 2025, Ministerstvo vnitra zasílá Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí spojeného s jejich přijetím; toto oznámení zároveň zveřejňuje na svých internetových stránkách. V návaznosti na toto ustanovení pak § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina zavádí nový důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu, a to v případě, že je žádost podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo ve státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi oznámení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina. Žalobci dále poukázali na novelu č. 314/2025 Sb., přičemž uvedli, že je podle jejich názoru v rozporu s unijním právem, a proto ji nelze v projednávané věci aplikovat. Žalobci rovněž argumentovali ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), z níž vyplývá, že druhotný pohyb osob, jimž byla dříve udělena dočasná ochrana v jiném státě, je přípustný. Dovodili proto, že právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina je s tímto výkladem v rozporu, a nelze ji tudíž aplikovat. V této souvislosti odkázali zejména na rozsudek NSS ze dne 8. 4. 2025, č. j. 9 Azs 20/2024-37 (bod 32), a dále na rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 366/2024-42 (body 53–70). Tento právní názor je dnes již ustálený, neboť byl opakovaně potvrzen v desítkách následných rozhodnutí NSS (srov. např. rozsudky ze dne 30. 4. 2025, č. j. 2 Azs 360/2023-42, č. j. 6 Azs 1/2024-30, č. j. 7 Azs 218/2024-37, č. j. 8 Azs 249/2023-47, č. j. 9 Azs 212/2024-36; dále ze dne 29. 4. 2025, č. j. 4 Azs 26/2025-39; ze dne 25. 4. 2025, č. j. 5 Azs 21/2025-31; a ze dne 24. 4. 2025, č. j. 3 Azs 166/2024-32 či č. j. 10 Azs 4/2025-49) i judikaturou Městského soudu v Praze (srov. např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025, č. j. 10 A 6/2025-61; ze dne 30. 4. 2025, č. j. 5 A 36/2025-38; ze dne 16. 5. 2025, č. j. 10 A 42/2025-33; ze dne 20. 5. 2025, č. j. 5 A 42/2025-39; ze dne 3. 6. 2025, č. j. 18 A 22/2025-52; ze dne 17. 6. 2025, č. j. 10 A 56/2025-39; a ze dne 17. 7. 2025, č. j. 18 A 49/2025-33). Z aktuální judikatury jednoznačně plyne, že žalovaný nemůže považovat žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou pouze z důvodu, že žadatel – občan Ukrajiny – má nebo v minulosti měl dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie. S ohledem na dosud platnou dohodu členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně totiž unijní právo nijak neomezuje druhotné pohyby osob požívajících dočasné ochrany; vylučuje pouze souběžné čerpání výhod spojených s touto ochranou ve více členských státech současně. Na uvedeném závěru nic nemění ani přijetí nového prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, účinného od 13. 8. 2025 (srov. k tomu rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025-28, body 12–15).

5. Žalobci dále zhodnotili novou právní úpravu, která měla na citovanou judikaturu reagovat. Místo odstranění ustanovení odporujících unijnímu právu však zákonodárce přijal další, které s ním rovněž koliduje. Výsledkem je fakticky stejný stav jako u § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina, tedy znemožnění získat dočasnou ochranu osobám, které ji mají nebo dříve měly v jiném členském státě. NSS přitom opakovaně dovodil, že taková úprava je pro rozpor s právem EU neaplikovatelná. Směrnice o dočasné ochraně neumožňuje členským státům jednostranně odmítat žádosti s odkazem na vyčerpání kapacit. Předpokládá naopak, že státy své kapacity předem vyjádří a jejich 4 20 A 16/2026 naplnění je průběžně sledováno na úrovni Unie; v případě přetížení pak přijímá vhodná opatření Rada. Mechanismus je tedy založen na solidaritě a koordinaci na unijní úrovni, nikoliv na izolovaných krocích jednotlivých států. Postup ČR, spočívající v dodatečném oznámení hrozícího vyčerpání kapacit a následném odepření přístupu k dočasné ochraně určité skupině osob, proto nemá oporu v unijním právu a je právně irelevantní. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je s právem EU v rozporu a nelze je aplikovat. Ačkoliv je pochopitelné, že přijímací kapacity nejsou neomezené, řešení těchto situací musí být hledáno na úrovni EU prostřednictvím nástrojů solidarity. Česká republika nemůže jednostranně přijímat opatření, která odporují unijnímu právu, a tím fakticky omezují přístup k dočasné ochraně.

6. Součástí žaloby byl rovněž návrh na vydání předběžného opatření, v němž žalobci uvedli, že jako osoby bez vízové povinnosti mohou na území ČR pobývat nejvýše 90 dnů během 180 dní, přičemž tato lhůta jim brzy uplyne a hrozí jim nelegální pobyt. Návrat na Ukrajinu není možný z důvodu války, v SR nemají pobyt ani zázemí, zatímco v ČR žijí s otcem, který o ně pečuje, a navštěvují zde školu. Jiný pobytový status, než dočasnou ochranu podle platného práva získat nemohou. Bez vydání předběžného opatření jim reálně hrozí zahájení řízení o správním vyhoštění, sankce i evidence v příslušných registrech, a to navzdory tomu, že jejich situace vznikla postupem žalovaného. Současně by byli nuceni setrvat v nelegálním postavení, bez přístupu ke zdravotnímu pojištění a základním právům, což by představovalo vážnou újmu. Za této situace žalobci navrhují, aby soud podle § 38 s. ř. s. uložil žalovanému i Policii ČR povinnost strpět jejich pobyt na území České republiky po dobu soudního řízení. Takový postup odpovídá dosavadní judikatuře krajských soudů a je jediným prostředkem, jak dočasně upravit jejich poměry, než bude o věci rozhodnuto.

7. Závěrem žalobci navrhli, aby soud vydal rozsudek, jímž určí, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádostí žalobců o dočasnou ochranu ze dne 23. 3. 2026, č. j. OAM- 0383664/DO-2026 a OAM-0383663/DO-2026, jako nepřijatelných, byl nezákonný. Dále navrhují, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobců a uložil mu povinnost obnovit stav před vrácením žádostí o dočasnou ochranu.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný uvedl, že postupoval v souladu se zákonem, když žádosti žalobců o dočasnou ochranu vyhodnotil jako nepřijatelné. Zdůraznil, že žalobci jsou v systému Temporary Protection Database (dále jen „TPD“) evidováni jako bývalí držitelé dočasné ochrany ve SR, z čehož podle něj jednoznačně vyplývá, že nesplňují podmínky pro její udělení dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. Skutečnost, že žalobci disponovali pobytovým oprávněním ve SR, dokládají jak záznamy v informačním systému TPD, tak i jejich vlastní tvrzení obsažená v žádosti, kde uvedli, že držiteli dočasné ochrany byli. Žalovaný proto považuje skutkový stav věci za nesporný.

9. Žalovaný dále namítl, že při posuzování žádostí o udělení dočasné ochrany standardně vychází z údajů obsažených v systému TPD, do něhož členské státy přímo zapisují informace o jednotlivých cizincích. V projednávané věci přitom vycházel i z toho, že žalobci v podaných žádostech sami uvedli, že byli držiteli dočasné ochrany ve SR. Žalovaný je proto přesvědčen, že skutkový stav zjistil bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro posouzení věci. V této souvislosti odkázal na judikaturu NSS, 5 20 A 16/2026 konkrétně na rozsudek ze dne 13. 2. 2025, č. j. 1 Azs 305/2024–27, který zdůrazňuje zásadu rychlosti a hospodárnosti v řízeních o dočasné ochraně a uvádí, že pokud je zjevné, že žadatel podle platné právní úpravy nemůže dočasnou ochranu v České republice získat, není namístě žádost dále podrobně posuzovat. Žalovaný má za to, že na základě údajů z informačního systému TPD a obsahu žádostí žalobců disponoval dostatečnými podklady k tomu, aby bez pochybností dospěl k závěru, že žalobci nesplňují zákonné ani unijní podmínky pro udělení dočasné ochrany.

10. K samotnému důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina žalovaný uvedl, že oznámení dle § 3 odst. 3 tohoto zákona Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi dne 25. 8. 2025. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti pak postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal a žádná další podmínka již není třeba. Dále uvedl, že nemá za to, že by bylo skutečně postaveno najisto, že předmětné ustanovení je v rozporu s právem EU, když je to SDEU, který by takový nesoulad měl konstatovat. Připomněl, že SDEU se k otázce druhotného pohybu osob, které již získaly oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, v rozsudku ve věci Krasiliva nevyjádřil. Dle žalovaného SDEU nechal členským státům otevřenou možnost odepřít dočasnou ochranu těm osobám, která již toto povolení získaly v jiném členském státě. V návaznosti na to pak bylo přijato prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí z roku 2025”). Dle žalovaného tak byl zpochybněn a překonán výklad Evropské komise, která měla za to, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2001/55/ES zakládá právo na získání dočasné ochrany v dalším členském státě, do kterého se držitel dočasné ochrany v jiném členském státě přesune.

11. Žalovaný dále odkázal na praxi Spolkové republiky Německo, která zamítá žádosti o dočasnou ochranu držitelům dočasné ochrany v ČR. Žalovaný proto navrhoval, aby soud zvážil položení předběžné otázky SDEU stran použitého ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.

12. Dále žalovaný uvedl, že směrnice č. 2001/55/ES vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Stejně tak nepoužívání čl. 11 této směrnice nemůže dle žalovaného samo o sobě takové právo založit, neboť se v tomto případě jedná pouze o politickou dohodu členských států.

13. Závěrem pak žalovaný odkázal na nové recitály k prováděcímu rozhodnutí z roku 2025, z nichž vyplývá, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2001/55/ES nemá vliv na aplikaci čl. 8 odst. 1 téže směrnice. Druhotný pohyb držitelů oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany je dle těchto recitálů nežádoucí.

14. K návrhu žalobců na vydání předběžného opatření žalovaný uvedl, že žalobci neuvedli žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo patrné, jaký konkrétní dopad by pro ně nevydání předběžného opatření mělo; omezili se pouze na obecná tvrzení a hypotetické úvahy. Podle žalovaného nelze v případném neoprávněném pobytu na území a jeho důsledcích — zejména v hrozbě uložení správního vyhoštění či zaevidování v evidenci nežádoucích osob a v Schengenském informačním systému — spatřovat závažnou újmu, neboť taková situace je důsledkem vlastního rozhodnutí žalobců, nikoli okolností nezávislých na jejich vůli. Žalobci již jednou využili možnosti získat pobytové 6 20 A 16/2026 oprávnění z titulu dočasné ochrany ve SR; podle žalovaného jim však nevzniká právo na udělení téhož oprávnění v jiném členském státě, tedy ani v České republice. Pokud se skutečně obávají návratu na Ukrajinu, měli by podle žalovaného využít možností, které jim poskytuje dočasná ochrana ve SR, a znovu se tam usadit. Žalovaný rovněž odmítá tvrzení, že by žalobci neměli jinou možnost legalizace pobytu na území, neboť občanům Ukrajiny je v současnosti zpřístupněna možnost žádat o vybraná pobytová oprávnění prostřednictvím zastupitelských úřadů, a to včetně případů, kdy lze upustit od povinnosti osobního podání žádosti.

15. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Hodnocení Městským soudem v Praze

16. Městský soud v Praze v souladu s § 82 s.ř.s., přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s.ř.s.).

17. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobci v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. nevyjádřili svůj nesouhlas s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný naproti tomu s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasil. Soud neshledal důvod provádět ve věci dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly obě procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v jimi doložených písemnostech, které jim byly předem známy.

18. Podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

19. Podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže (…) c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, (…) f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

20. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice 2001/55/ES členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR.

21. Podle čl. 25 odst. 3 téže směrnice, pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc. 7 20 A 16/2026 22. Soud předně uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci Krasiliva dovodil, že soudní výluka dle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina je v rozporu s čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv EU. Tím byly překonány závěry rozsudku NSS ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022-46. Tyto závěry je třeba v otázce přípustnosti vztáhnout i na věci týkající se nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 85/2025-21). Vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti tudíž lze přezkoumat.

23. Žalobci jsou občané Ukrajiny a dne 23. 3. 2026 požádali o dočasnou ochranu. Jejich žádost byla označena jako nepřijatelná, neboť žalobci jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina.

24. Ochranu podle § 82 a násl. s.ř.s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Není-li, byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).

25. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádostí o dočasnou ochranu žalobcům pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jejich práv, a to bez ohledu na to, že jim již v minulosti byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě EU (v SK). Z judikatury vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost může být zásahem ve smyslu § 82 s.ř.s. (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádosti o dočasnou ochranu žalobcům vrátil jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.

26. Námitky žalobce směřovaly proti postupu žalovaného, který shledal jejich žádosti nepřijatelné, protože v minulosti získali dočasnou ochranu ve SR. Okolnost, že žadatelé v minulosti získali dočasnou ochranu v jiném členském státě, je jednou ze dvou kumulativních podmínek nepřijatelnosti podle tohoto ustanovení. Na důvod nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet v souladu s dosavadní judikaturou k důvodům nepřijatelnosti podle písm. c) a d) téhož ustanovení.

27. Soud má za to, že je třeba znovu připomenout závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina a v kontextu projednávané věci též shora zmíněný rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, na nějž NSS navázal „dubnovou“ judikaturou v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42, a mnoho dalších. Soud se s tam vyslovenými závěry plně ztotožnil s tím, že v podrobnostech na ně již v minulosti v četných rozsudcích odkázal. 8 20 A 16/2026 28. Žalovaný shledal žádosti žalobců nepřijatelné podle relativně nového důvodu nepřijatelnosti [§ 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina], přesto na posouzení žaloby plně dopadají východiska dřívější již zmíněné „dubnové“ judikatury NSS. Ta se uplatní proto, že § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, stejně jako důvody nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d), vylučuje z věcného přezkumu žádosti cizinců, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této původní (byť formulačně upravené) podmínce pak v podobě nepřijatelnosti podle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, kterým Ministerstvo vnitra vyrozumělo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).

29. K první podmínce soud předně uvádí, že první část § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina představuje pouze reformulované a navzájem sloučené podmínky nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) Lex Ukrajina. Klíčovým zůstává, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí z roku 2022”), na kterou této osobě vzniká nárok na základě čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou z toho důvodu, že tato osoba o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany požádala nebo jí bylo toto povolení uděleno také v jiném členském státě EU (bez ohledu na to, zda jím dosud disponuje či nikoli). Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je nebo byla vedena v platformě TPD jako držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení dle zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, v jeho rámci poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.

30. Žalobci tedy splňují (optikou první podmínky) shora uvedená kritéria pro přiznání dočasné ochrany ve smyslu prováděcího rozhodnutí z roku 2022. Svědčí jim tudíž i právo sekundární volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného, jenž jim podanou žádost vrátil jako nepřijatelnou, nemohli realizovat.

31. Na právě uvedeném nic nemění prováděcí rozhodnutí z roku 2025. Z tohoto rozhodnutí, ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl, zvlášť v situaci, jaká nastala v nynějším případě, žádosti žalobců mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelné bez toho, aby je „propustil“ k věcnému posouzení. Žalobci přiznávají, že dočasnou ochranu získali ve SR. Okolnosti trvání dočasné ochrany proto musí být blíže zjišťovány ve správním řízení v souladu s „dubnovou“ judikaturou NSS.

32. Ke druhé podmínce soud znovu opakuje, že § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina představuje pouze reformulaci a sloučení důvodů dle písm. c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 9 20 A 16/2026 Lex Ukrajina určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

33. Soudu předně není zřejmé, proč by takové oznámení mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. NSS tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí z roku 2022 a současného vyloučení aplikace čl. 11 směrnice 2001/55/ES. Na tom se nic nezměnilo, když se změnila pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU (rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. 15 A 128/2025-19, bod 26). Žalovaný nemůže využitím nového důvodu vázaného na tutéž podmínku, kterou soudy opakovaně odmítly, nadále plošně odmítat žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení.

34. Oznámení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice 2001/55/ES. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU – je tedy politickým aktem, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikaturních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav pak spočívá v zásadě jen v tom, že § 3 odst. 3 Lex Ukrajina hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco čl. 25 odst. 3 směrnice 2001/55/ES až o překročení kapacit.

35. Z pohledu soudu tak § 3 odst. 3 (ve spojení s § 5 odst. 1 písm. f)) Lex Ukrajina představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí 2001/55/ES – z této směrnice neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě § 3 odst. 3 Lex Ukrajina ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí, jedná se tedy o méně závažný stav, než předvídá směrnice o dočasné ochraně.

36. Měl-li tedy zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury NSS, pak k tomu z výše uvedených důvodů tímto způsobem dojít nemohlo. Ostatně i NSS dospěl k závěru, že ani projednání v příslušných výborech Poslanecké sněmovny a souhlas napříč politickým spektrem nemůže nikterak zvrátit skutečnost, že přijatá změna je v rozporu s unijním právem (srov. rozsudek ze dne 17. 12. 2025, č. j. 6 Azs 157/2025-18).

37. K obdobným závěrům dospěl NSS i v rozsudku ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2025- 18, kdy v bodě 29 uvedl, že žalovaný „ani neuvádí, kdy a jakým způsobem za účinnosti § 3 odst. 3 Lex Ukrajina takové oznámení zaslal či na jaké webové adrese bylo zveřejněno. Odkazuje toliko na dopis ze dne 25. 8. 2025, který však byl dle údaje obsaženého i ve správním spisu odeslán již dne 28. 8. 2025, tedy před účinností novely Lex Ukrajina (zákon č. 314/2025 Sb., jehož přílepkem změna Lex Ukrajina byla, byl vyhlášen dne 2. 9. 2025 a nabyl účinnosti dne 3. 9. 2025). NSS podotýká, že dopis neobsahoval žádné detaily ohledně toho, jaké vlastně jsou kapacity České republiky a ve kterých konkrétních oblastech jsou překročeny, resp. hrozí, že budou překročeny. Z veřejně dostupných zdrojů (např. zpráv stěžovatele o situaci v oblasti migrace), přitom na první pohled neplyne, že by se situace v měsících před odesláním dopisu nějak skokově ‘zhoršila’. Jak již však upozornil městský soud, případný náhlý hromadný příliv vysídlených osob by představoval důvod pro aplikaci čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné 10 20 A 16/2026 ochraně a koordinované řešení ze strany orgánů EU. I kdyby tedy k takovému náhlému nárůstu došlo, nemohlo by to ospravedlnit vracení jednotlivých žádostí o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany jako nepřijatelných, tedy bez věcného posouzení, podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, neboť takový postup směrnice o dočasné ochraně neumožňuje.” 38. Žalovaný tudíž v této věci nepostupoval v souladu s právem, jak bylo vyloženo ve shora citované judikatuře NSS, která je plně aplikovatelná i na § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. NSS dovodil, že druhotný pohyb osob, na které se vztahuje § 3 Lex Ukrajina, je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení.

39. Žalovaný proto tím, že žalobcům vrátil jejich žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost, zasáhl do práv žalobců nezákonným způsobem, neboť posouzení jejich žádostí jako nepřijatelných bylo v rozporu s evropskými předpisy.

40. Závěrem je třeba odkázat na rozsudek NSS ze dne 17. 7. 2025 č.j. 1 Azs 111/2025-34, kde se vyjádřil k otázce závaznosti jeho judikatury: „Jak již NSS opakovaně dovodil, správní orgány jsou povinny jeho judikaturu v obdobných případech (tj. i mimo kasační závaznost v individuálním případě) respektovat. V opačném případě se jejich postup stává zcela svévolným a popírajícím jak základní zásady fungování veřejné správy, tak i fundamentální principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce. Lze připomenout, že NSS již ve své judikatuře dokonce konstatoval, že „[o]odmítne-li se nicméně správní orgán řídit názorem NSS vysloveným v obdobné věci pouze s odkazem na údajně nedostatečnou kvalitu odůvodnění, jedná v rozporu s výše uvedenými ustanoveními soudního řádu správního, čímž překračuje své pravomoci, a porušuje tak čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“ (rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 2 Afs 15/2017 - 23, bod 27).“ 41. Soud o věci rozhodl přednostně, neboť jde o věc dočasné ochrany, která spadá do mezinárodní ochrany a má být projednávána přednostně.

42. Soud nerozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, neboť o žalobě soud rozhodl bez zbytečného odkladu po obstarání podkladů nutných pro rozhodnutí a ve lhůtě 30 dnů od podání žaloby ve smyslu § 38 odst. 3 s.ř.s. Případné předběžné opatření přitom působí jen do skončení řízení před soudem. V této situaci by tedy již rozhodování o předběžném opatření bylo bezpředmětné.

V. Závěr a náklady řízení

43. Soud s ohledem na vše shora uvedené podle § 87 odst. 2 věty první s. ř. s. určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobcům vrátil jejich žádosti jako nepřijatelné, byl nezákonný. Žalovanému přikázal, aby obnovil stav před vrácením těchto žádostí. Soud se přitom nezabýval jinými případnými důvody nepřijatelnosti, neboť na žádné jiné důvody žalovaný nepoukázal.

44. Žalovaný je povinen žádosti žalobců přijmout, vést o nich řádné správní řízení, v jeho rámci poučit žalobce o jejich právech a v návaznosti na jejich případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo žalobcům v SR skutečně zrušeno, případně ověří, zda vydáním povolení k pobytu 11 20 A 16/2026 žalobcům za účelem dočasné ochrany v ČR jejich předchozí obdobné pobytové oprávnění v SK zanikne, a pokud tomu tak nebude, poskytne žalobcům přiměřenou lhůtu k tomu, aby učinili potřebné kroky k ukončení tohoto povolení a aby tuto skutečnost žalovanému doložil.

45. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobci měli ve věci úspěch, náležela by jim proto náhrada nákladů řízení dle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. Žalobci však netvrdili, že by jim v této souvislosti vznikly náklady řízení (srov. též rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2017 č. j. 4 Azs 227/2015-58), ani ze spisu nevyplývá, že by jim nějaké náklady vznikly. Od soudního poplatku pak byli osvobozeni ze zákona. Lze tedy uzavřít, že jim žádné náklady nevznikly ani jejich náhradu nežádali. Žalovaný ve věci úspěšný nebyl, právo na náhradu nákladů řízení tak nemá. Z uvedených důvodů soud ve třetím výroku žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze, dne 5. června 2026 JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r. samosoudce