20 A 17/2026

Rubrum

č. j. 20 A 17/2026 – 29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., v právní věci žalobce: I. N., narozený dne X státní příslušností X bytem X zastoupen JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 11. 3. 2026, evidované pod č. j. OAM-0378578/DO-2026, pro nepřijatelnost takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou ze dne 11. 5. 2026, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal určení, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení jeho žádosti o dočasnou ochranu ze 2 20 A 17/2026 dne 11. 3. 2026, č. j. OAM-0378578/DO-2026, jako nepřijatelné podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále též jen „Lex Ukrajina“), byl nezákonný. Současně navrhl, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práva na dočasnou ochranu a uložil mu povinnost obnovit stav před vrácením uvedené žádosti jako nepřijatelné. Žalovaný posoudil žádost jako nepřijatelnou s odůvodněním, že žalobce, ač je státním občanem Ukrajiny, nesplňuje podmínky stanovené v § 3 Lex Ukrajina, neboť ke dni 24. 2. 2022 nepobýval na území Ukrajiny a současně je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiných členských státech Evropské unie nebo Schengenského prostoru (Slovenská republika a Polská republika), přičemž bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina.

II. Podstatný obsah žaloby

2. Žalobce je přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v ČR a jeho žádost by proto neměla být vyhodnocena jako nepřijatelná.

3. Poukázal na to, že se neztotožňuje s „učiněným prohlášením Ministerstva Vnitra“, jež má podle názoru žalobce ambici přesahovat váhu práva Evropské unie, neboť se opírá o „nový“ § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, jehož úprava účelově vybočuje z historicky ustálených kontinentálních tradic EU či ČR a současně působí kontra lege EU, respektive ustálené judikatuře Evropského soudního dvora. Žalobce dále argumentoval rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 85/2025-21 a to konkrétně bodem 19., rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“) ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55, kdy v podobném případě vedeném pod sp. zn. OAM-0415944-11/DO- 2024, MV-2690-9/OAM-2025, došlo k udělení pobytového oprávnění poté, co žadatel své pobytové oprávnění v Rumunsku dříve zrušil.

4. Žalobce též upozornil na rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, opřený o platnou judikaturu EU, např. ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23 Krasiliva (dále též jen „Krasiliva“). Stran soudní přezkoumatelnosti tvrzeného zásahu žalobce odkázal na bod 5 zmiňovaného rozsudku NSS.

5. Žalobce upřesnil, že je občanem Ukrajiny a držitelem platného povolení k trvalému pobytu na jejím území. Ukrajinu opustil, resp. nemůže se do ní vrátit z důvodu obav o svůj život. Rozhodl se proto žít svobodně v České republice, kde má své příbuzné a přátele. Jako první zemi Evropské unie si zvolil Slovenskou republiku, která mu udělila pobytový status ve formě „dočasné útočisko“ s platností od 3. 7. 2024 do 4. 3. 2025. Následně se však z vlastní vůle rozhodl k pobytu na území České republiky, kde má rodinné i sociální zázemí, přátele a kde žije v souladu s místními společenskými zvyklostmi. Poté, co žalobce zjistil, že žalovaný udělil pobytové oprávnění jinému žadateli v obdobné situaci, jak je uvedeno shora, pokusil se dne 11. 3. 2026 podat svou žádost o pobyt u žalovaného, a to včetně všech požadovaných náležitostí. Tato žádost však byla žalovaným v místě a v daném čase vyhodnocena jako nepřijatelná, s čímž žalobce nesouhlasí. Žalobce při podání žádosti oprávněně předpokládal, že žalovaný přihlédne k jeho projevu vůle a aktualizuje záznam v informačním systému TPD, čímž by legalizoval jeho pobyt na území České republiky, na který má žalobce dle svého přesvědčení nárok. Pro úplnost žalobce uvádí, že dne 10. 5. 2026 své pobytové oprávnění na území Slovenské republiky zrušil prostřednictvím online systému. 3 20 A 17/2026 6. Žalobce uvedl, že v souladu se zákonem provedl vše nezbytné k tomu, aby mohl na území ČR zůstat. Žalobce je přesvědčen, že bránění podání jeho žádosti o pobyt představuje nezákonný zásah žalovaného, jež krátí žalobce na jeho právech. Žalobce opět citoval z rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a to konktrétně z odstavce 32 odůvodnění rozsudku, podle kterého udělení dočasné ochrany ve smyslu Lex Ukrajina ve skutečnosti znamená poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle rozhodnutí Rady Evropské unie 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále též jen „prováděcí rozhodnutí“), nikoli udělení, respektive přiznání dočasné ochrany jako takové.

7. Žalobce v závěru navrhl, aby soud vydal rozsudek, jímž určí, že posouzení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 11. 3. 2026, č. j. OAM-0378578/DO-2026, jako nepřijatelné představuje nezákonný zásah žalovaného, v jehož důsledku dochází k porušování práva žalobce na udělení dočasné ochrany. Současně žalobce navrhl, aby soud žalovanému zakázal opakované porušování práva žalobce na dočasnou ochranu.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 4. 6. 2026 uvedl, že žádost žalobce o udělení dočasné ochrany posoudil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) a f) Lex Ukrajina. Nepřijatelnost shledal v tom, že žalobce nepobýval ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny, nýbrž se nacházel na území Polské republiky, což vyplývá ze záznamů v jeho cestovním dokladu. Své vyjádření žalovaný strukturoval do dvou částí.

9. K nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina žalovaný uvedl, že podle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina se dočasná ochrana uděluje cizincům, na něž dopadá prováděcí rozhodnutí, tedy osobám vymezeným v čl. 2 odst. 1 tohoto rozhodnutí. Ačkoliv je žalobce státním příslušníkem Ukrajiny, ke dni 24. 2. 2022 se podle žalovaného na jejím území nezdržoval. Tato skutečnost vyplývá ze záznamů v cestovním dokladu žalobce č. FY371797, z nichž je patrné, že dne 4. 2. 2022 vstoupil na území Evropské unie; absence dalších záznamů přitom podle žalovaného svědčí o tom, že území EU od té doby neopustil. Uvedené závěry podporuje i tvrzení samotného žalobce, který v žádosti o dočasnou ochranu uvedl, že se dne 24. 2. 2022 nacházel na území Polské republiky. Žalovaný proto považuje tuto skutečnost za dostatečně prokázanou a uzavírá, že žalobce nesplňuje základní podmínku stanovenou v čl. 2 prováděcího rozhodnutí, neboť se k rozhodnému dni nezdržoval na území Ukrajiny, a nelze jej tudíž považovat za osobu oprávněnou k udělení dočasné ochrany.

10. Žalovaný uvedl, že si je vědom toho, že dle ustálené judikatury je pojem „pobývat na území Ukrajiny“ nutno vykládat extenzivně, tedy jako dlouhodobější a stabilní pobyt spojený s těžištěm životních zájmů v této zemi, jak konstatoval Městský soud mimo jiné v bodu 27 svého rozsudku ze dne 17. 8. 2023, č. j. 18 A 54/2023-32. Žalovaný v plném souladu s tímto výkladem posoudil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, neboť z pobytové historie žalobce jednoznačně vyplývá, že již od počátku února 2022 na území Ukrajiny nepobýval a od té doby ji ani jednou nenavštívil. Nelze proto dovodit, že by se na Ukrajině nacházelo těžiště jeho životních zájmů. Ze znění směrnice Rady č. 2001/55/ES přitom vyplývá, že se vztahuje pouze na osoby, které svou zemi původu 4 20 A 17/2026 opustily, resp. „musely opustit“, v důsledku tamní situace a které se do ní nemohou bezpečně a trvale vrátit. Za vysídlenou osobu proto lze považovat výlučně tu, která zemi původu opustila právě v důsledku této situace, například ozbrojeného konfliktu. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním musí existovat příčinná souvislost, tj. situace v zemi původu musí být důvodem odchodu. Pouze za splnění této podmínky lze osobu považovat za vysídlenou ve smyslu směrnice č. 2011/55/ES a přiznat jí právo na dočasnou ochranu. Nestačí tedy, že se osoba nemůže do země původu bezpečně vrátit; zásadní je, aby právě tato situace byla důvodem jejího odchodu. Tento výklad vyplývá jak z čl. 2 písm. c) směrnice, tak z prováděcího rozhodnutí. Na udělení dočasné ochrany proto zpravidla nemají nárok ti občané Ukrajiny, kteří se již před 24. 2. 2022 nacházeli mimo její území, ať už z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných či zdravotních okolností. V případě žalobce je nesporné nejen to, že opustil Ukrajinu ještě před vypuknutím invaze, ale také to, že od 4. 2. 2022 území Evropské unie neopustil. Lze proto důvodně předpokládat, že si v některém členském státě (zejména v Polsku či na Slovensku) vytvořil stabilní zázemí, a to jak z hlediska ubytování, tak zajištění základních životních potřeb, případně i pracovní činnosti. Mezi zahájením invaze a přicestováním žalobce do České republiky tak zjevně chybí příčinná souvislost, kterou směrnice předpokládá pro vznik nároku na dočasnou ochranu. Žalovaný zároveň poukazuje na významnou časovou prodlevu mezi odchodem žalobce z Ukrajiny (4. 2. 2022) a podáním žádosti o dočasnou ochranu v České republice, která přesahuje čtyři roky. Žalovaný se proto domnívá, že žalobce se snaží institut dočasné ochrany využít účelově jako nástroj usnadňující sekundární migraci mezi členskými státy, což je v rozporu se smyslem a účelem tohoto institutu. Dočasná ochrana je totiž určena především osobám, které byly ze svých domovů na Ukrajině skutečně vyhnány důsledky ruské invaze. Legalizaci pobytu za účelem ekonomické migrace, který žalobce patrně sleduje, lze dosáhnout prostřednictvím jiných, standardních právních nástrojů. Žalovaný měl proto k dispozici dostatek podkladů, aby mohl dospět k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí.

11. Žalovaný dále reagoval na argumentaci žalobce odkazující na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze; poukazuje na rozsudek tohoto soudu ze dne 14. 4. 2024, č. j. 23 A 8/2026–18, z jehož bodů 15 až 18 vyplývá, že pokud je prokázáno, že se cizinec ke dni vypuknutí invaze nenacházel na území Ukrajiny, je na něm, aby prokázal existenci těžiště svých zájmů v této zemi. Neprokáže-li (ani netvrdí-li) existenci takového těžiště zájmů, nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby aktivně vyhledával skutečnosti svědčící ve prospěch udělení dočasné ochrany (srov. přiměřeně bod 19 citovaného rozsudku). Jelikož žalobce existenci těžiště svých zájmů na Ukrajině neuvedl již v žádosti o dočasnou ochranu, a neučinil tak ani v podané žalobě, neměl žalovaný jinou zákonnou možnost než žádost vrátit. Žalovaný má za to, že soud by měl postupovat obdobně, jak bylo učiněno ve výše citovaném rozhodnutí. Žalovaný dále připomíná, že NSS v bodě 21 rozsudku ze dne 13. 2. 2025, č. j. 1 Azs 305/2024-27, zdůraznil zásady rychlosti a hospodárnosti řízení o dočasné ochraně a konstatoval, že pokud je zřejmé, že žadatel nesplňuje zákonné podmínky, není důvod žádost hlouběji posuzovat. Z podkladů předložených žalobcem (cestovní pas a žádost) bylo již při prvotním posouzení zjevné, že podmínky pro udělení dočasné ochrany nesplňuje, a žalovaný proto nebyl povinen se věcí dále zabývat. 5 20 A 17/2026 12. Žalovaný dále zmínil sdělení Komise „Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana“, které bylo v rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, označeno za „soft law“, následně žalovaný citoval pasáž, podle které nárok na dočasnou ochranu (nebo odpovídající ochranu podle vnitrostátního práva) v zásadě nemají nárok státní příslušníci Ukrajiny, kteří byli z Ukrajiny vysídleni před 24. 2. 2022 nebo se před tímto datem mimo Ukrajinu nacházeli např. z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, zdravotním prohlídkám či jiných důvodů.

13. K nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona Lex Ukrajina žalovaný uvedl, že žalobce byl držitelem dočasné ochrany v Polsku a na Slovensku. Tato skutečnost vyplývá ze samotné žádosti, v níž žalobce existenci dočasné ochrany v uvedených státech sám uvedl. Žalovaný shrnul, že podle § 5 odst. 1 písm. f) citovaného zákona nelze dočasnou ochranu takovému cizinci udělit, a proto byl jeho postup zcela v souladu se zákonem, když žádost žalobce posoudil jako nepřijatelnou a vrátil ji.

14. Žalovaný dále pro úplnost uvedl, že žádost žalobce o udělení dočasné ochrany vyhodnotil jako nepřijatelnou rovněž s ohledem na § 2 odst. 1 zákona Lex Ukrajina, neboť žalobce usiloval o získání oprávnění k pobytu na území České republiky z titulu dočasné ochrany. Zdůraznil přitom, že dočasná ochrana ve smyslu zákona Lex Ukrajina představuje konkrétní oprávnění k pobytu na území České republiky, nikoli samotný institut dočasné ochrany jako takový. V kontextu unijního práva je pak žádost o udělení dočasné ochrany podle zákona Lex Ukrajina třeba chápat jako žádost o vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES.

15. K samotnému důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina žalovaný uvedl, že oznámení dle § 3 odst. 3 tohoto zákona Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi dne 25. 8. 2025. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. Dále žalovaný uvedl, že nemá za to, že by bylo skutečně postaveno najisto, že předmětné ustanovení je v rozporu s právem EU, když je to Soudní dvůr Evropské unie (dále téže jen „SDEU“), který by takový nesoulad měl konstatovat. Žalovaný připomněl, že SDEU se k otázce druhotného pohybu osob, které již získaly oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, v rozsudku ve věci Krasiliva nevyjádřil. Dle žalovaného SDEU nechal členským státům otevřenou možnost odepřít dočasnou ochranu těm osobám, které již toto povolení získaly v jiném členském státě. V návaznosti na to pak bylo přijato prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (dále jen „prováděcí rozhodnutí z roku 2025“). Dle žalovaného tak byl zpochybněn a překonán výklad Evropské komise, která měla za to, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2001/55/ES zakládá právo na získání dočasné ochrany v dalším členském státě, do kterého se držitel dočasné ochrany v jiném členském státě přesune.

16. Žalovaný dále pro úplnost podotknul, že žalobce v žádosti neuvedl, že by na území byl přítomen některý z jeho rodinných příslušníků, který by byl držitelem dočasné ochrany. Žalovaný tedy nemohl uvažovat ani o udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny podle § 51 zákona č. 221/ 2003 Sb., zákona o dočasné ochraně a ani o udělení dočasné ochrany z důvodu zřetele zvlášť hodných, podle § 52 téhož zákona. 6 20 A 17/2026 Žalovaný tedy neměl jinou zákonnou možnost než žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou.

17. K otázce zjišťování skutkového stavu žalovaný uvedl, že při posuzování žádosti o udělení dočasné ochrany vycházel obecně z údajů obsažených v informační platformě dočasné ochrany TPD, do níž členské státy průběžně zapisují relevantní údaje o jednotlivých cizincích. V projednávané věci však žalovaný vyšel rovněž z výslovného tvrzení žalobce, který ve své žádosti uvedl, že byl držitelem dočasné ochrany v Polsku i na Slovensku. Žalovaný má proto za to, že skutkový stav zjistil v rozsahu nezbytném pro daný úkon a bez důvodných pochybností. Jinak řečeno, lze si jen stěží představit přesvědčivější způsob prokázání skutečnosti spočívající v držení dočasné ochrany v jiném členském státě. V této souvislosti žalovaný opětovně odkázal na rozsudek NSS ze dne 13. 2. 2025, č. j. 1 Azs 305/2024–27, konkrétně na bod 21, který akcentuje zásadu rychlosti a hospodárnosti v řízeních týkajících se dočasné ochrany a dovozuje, že pokud není pochyb o tom, že žadatel podle platné právní úpravy nemůže dočasnou ochranu v České republice získat, není namístě žádost dále podrobněji posuzovat.

18. Žalovaný dále odkázal na praxi Spolkové republiky Německo, která zamítá žádosti o dočasnou ochranu držitelům dočasné ochrany v ČR. Zmínil i praxi Irské republiky. Žalovaný proto navrhoval, aby soud zvážil položení předběžné otázky SDEU stran použitého ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina.

19. Dále žalovaný uvedl, že směrnice o dočasné ochraně vůbec nepředpokládá, že by osoba, které byl přiznán status osoby požívající dočasné ochrany v jednom členském státě, mohla tentýž status získat i v jiném členském státě. Stejně tak nepoužívání čl. 11 směrnice 2001/55/ES nemůže dle žalovaného samo o sobě takové právo založit, neboť se v tomto případě jedná pouze o politickou dohodu členských států.

20. Žalovaný dále odkázal na nové recitály k prováděcímu rozhodnutí z roku 2025, z nichž vyplývá, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2001/55/ES nemá vliv na aplikaci čl. 8 odst. 1 téže směrnice. Druhotný pohyb držitelů oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany je dle těchto recitálů nežádoucí.

21. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu před zákonným zásahem zamítnul.

IV. Hodnocení Městským soudem v Praze

22. Městský soud v Praze v souladu s § 82 s.ř.s., přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s.ř.s.).

23. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. nevyjádřil svůj nesouhlas s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný naproti tomu s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasil. Soud neshledal důvod provádět ve věci dokazování a za tím účelem nařídit ústní jednání, neboť veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly obě procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v jimi doložených písemnostech, které jim byly předem známy.

24. Podle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a). 7 20 A 17/2026 25. Podle § 3 odst. 2 Lex Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky dále, je-li účinné rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a), uděluje dočasnou ochranu cizinci, který doloží, že a) byl ke dni uvedenému v rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

26. Podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

27. Podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže a) není podána osobně, b) je podána cizincem, který není uveden v § 3, c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie, d)je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, e) je podána cizincem, který je občanem Evropské unie, státu, který je vázán mezinárodní smlouvou sjednanou s Evropskou unií2), z níž mu vyplývá právo na volný pohyb rovnocenné takovému právu občanů Evropské unie, nebo státu, který je vázán Dohodou o Evropském hospodářském prostoru3), nebo f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

28. Podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí se toto rozhodnutí vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala: a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022; b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b).

29. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice 2001/55/ES členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR.

30. Podle čl. 25 odst. 3 téže směrnice, pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v 8 20 A 17/2026 odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

31. Soud předně uvádí, že se skutkově obdobnými věcmi [pokud jde o důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina] již zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2025, č. j. 5 A 120/2025-24, nebo v rozsudku ze dne 5. 1. 2026, č. j. 3 A 181/2025-24, jakož i v celé řadě dalších. Soud se s jejich závěry ztotožnil, a i v nyní posuzovaném případě z nich vyšel.

32. Přestože § 5 odst. 2 Lex Ukrajina vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci, NSS v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 jednoznačně potvrdil, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu ministerstvem z důvodu její nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina lze přezkoumat (srov. bod 25 citovaného rozsudku).

33. Dále soud připomíná, že i řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu ovládající řízení před správními soudy soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta jedné ze stran sporu (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008- 78, či rozsudek NSS ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011-95, nebo ze dne 6. 10. 2015, č. j. 6 Afs 9/2015-31, obecně k řízení před správními soudy též rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2025, č. j. 6 As 60/2024-110 či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024, č. j. 10 A 53/2022-157).

34. Současně, ačkoli z judikatury NSS (rozsudek NSS ze dne 1. 12. 2022, č. j. 6 As 237/2021- 56) plyne, že „v řízení o zásahové žalobě podle § 82 a násl. s. ř. s. správní soud neposuzuje zákonnost důvodů a úvah, které správní orgán vedly k zásahu, nýbrž zákonnost zásahu jako takového. […] Soud se musí zabývat zákonností zásahu ze všech hledisek, která jsou mezi stranami sporná, a to i když se stanou spornými teprve během řízení před soudem“ (obdobně srov. i rozsudky NSS ze dne 6. 9. 2021 č. j. 5 As 462/2019-35, body 42 a [43], nebo ze dne 11. 11. 2025 č. j. 2 As 54/2025-50, body 25 až 28), z tohoto obecného pravidla existuje výjimka: „Jelikož soud plně posuzuje zákonnost zásahu, není obecně vzato rozhodující, o jaké právní důvody správní orgán svůj zásah opřel. Toto odůvodnění může být relevantní, vyžaduje-li právní úprava, aby důvody zásahu byly sděleny osobě, které se zásah týká“ (bod 27 citovaného rozsudku NSS sp. zn. 6 As 237/2021, srov. i rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2018 č. j. 1 As 145/2018-57). Na posuzovanou věc se aplikuje právě tato výjimka, jelikož Lex Ukrajina v § 5 odst. 2 stanoví, že Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti.

35. V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu tak soud přezkoumává pouze zákonnost sděleného důvodu nepřijatelnosti této žádosti a nikoliv jiný. To odpovídá i bodu 23 rozsudku NSS ze dne 17. 4. 2025 č. j. 9 Azs 256/2023-31, kde NSS uvedl, že „i chybné uvedení důvodu vrácení žádosti bylo samo o sobě nezákonným zásahem, jelikož nemělo oporu v žalobcem v žádosti uvedených skutečnostech.“ 9 20 A 17/2026 36. V posuzované věci žalovaný žádost žalobci vrátil podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina z důvodu, že žalobce není osobou, na kterou se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí. Žalobce přitom v žalobě opírá svou argumentaci o rozsudek NSS č. j. 1 Azs 174/2024- 42, ve kterém však žalovaný vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina. Žalobní argumentace se tak míjí s rozhodným důvodem (resp. s jedním z nich), pro který byla žalobci žádost vrácena jako nepřijatelná. S ohledem na uvedené soud pouze v míře obecnosti odpovídající argumentaci žalobce přezkoumal zákonnost rozhodného důvodu, pro který žalovaný přijetí jeho žádosti odepřel a tuto mu pro nepřijatelnost vrátil.

37. K vlastnímu věcnému posouzení žaloby soud nejprve připomíná, že ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li, byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (k tomu viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65).

38. První, druhou, čtvrtou a pátou podmínku má soud za splněnou, když nemá pochybnosti o tom, že vrácení žádosti směřuje přímo proti žalobci a že neudělení dočasné ochrany jej zkracuje na právech. Podstatou sporu je splnění třetí podmínky – zda šlo o zásah zákonný či nikoli.

39. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina je žádost nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3. V § 3 uvedeného zákona jsou vymezeny osoby, na něž se zákon (dočasná ochrana) vztahuje. Podle § 3 odst. 1 tohoto zákona uděluje žalovaný dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí.

40. V prováděcím rozhodnutí, jež aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně, jsou takové osoby vymezeny zejména jako ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022, kteří byli z Ukrajiny vysídleni dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil [čl. 2 odst. 1 písm. a)].

41. Pro přiznání ukrajinskému státnímu příslušníku postavení osoby oprávněné podle § 3 Lex Ukrajina je tak zapotřebí kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.

42. Žalovaný má za to, že již první podmínka, a to podmínka existence pobytu na Ukrajině přede dnem 24. 2. 2022, v případě žalobce splněna nebyla, a to z důvodu, že žalobce k tomuto dni na území Ukrajiny prokazatelně nepobýval. Z žalobcova cestovního dokladu č. FY371797, ze kterého je patrné, že dne 4. 2. 2022 vstoupil na území EU. V cestovního dokladu je zřejmé, že žalobce již schengenský prostor neopustil.

43. Žalobce se ve své žalobě nevymezil vůči argumentům žalovaného o neexistenci splnění podmínky „pobývání na území Ukrajiny“ přede dnem 24. 2. 2022. Svou argumentaci žalobce nedoplnil ani v návaznosti na vyjádření žalovaného, které žalobci soud zaslal. V souladu s dispoziční zásadou je to přitom žalobce, kdo by měl tato tvrzení uvádět. Soud si je vědom judikatury NSS, který v rozsudku ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, 10 20 A 17/2026 uvedl, že žalovaný neprokázal, že žalobce se měl na území Ukrajiny nejen právě „fyzicky“ nacházet, ale mělo by se jednat o stálejší a dlouhodobější pobyt. V posuzovaném případě soud z pobytové historie žalobce shledal, že žalobce pobýval na území schengenského prostoru k rozhodnému datu, což představuje dostatečnou oporu pro vrácení jeho žádosti jako nepřijatelné.

44. V návaznosti na výše uvedené soud ze správního spisu ověřil, že žalobce sám v žádosti o poskytnutí dočasné ochrany deklaroval, že ke dni 24. 2. 2022 pobýval na území Polské republiky. S tím korespondují i skutečnosti vyplývající ze správního spisu. Již první podmínka stanovená v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí, tedy podmínka, že jde o osobu pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022 [čl. 2 odst. 1 písm. a)], tak v případě žalobce nebyla splněna. Vzhledem k tomu, že zákonná úprava [§ 5 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 3 odst. 1 Lex Ukrajina] žádá, aby pro přijetí žádosti o udělení dočasné ochrany byly kumulativně splněny obě podmínky stanovené v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí, nepostupoval žalovaný prima facie nezákonně, pokud přijetí žádosti žalobce z důvodu nesplnění již jen první z uvedených podmínek odmítl. Postup žalovaného při odmítnutí přijetí žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany ze dne 13. 11. 2025, tak soud neshledal nezákonným, pokud jde o důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina.

45. Námitky žalobce směřovaly proti postupu žalovaného, který shledal jeho žádost nepřijatelnou též proto, že v minulosti získal dočasnou ochranu v Slovenské a Polské republice. Na důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet v souladu s dosavadní judikaturou k důvodům nepřijatelnosti podle písm. c) a d) téhož ustanovení.

46. Soud tedy poukazuje na závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina. Sluší se proto i v kontextu nynějšího případu připomenout rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, na nějž NSS navázal v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42 (dále též jen „dubnová judikatura“), a mnoho dalších. Soud se s vyslovenými závěry plně ztotožnil a v podrobnostech na ně již v minulosti v četných rozsudcích odkázal.

47. Žalovaný shledal žádost žalobce nepřijatelnou též podle relativně nového důvodu nepřijatelnosti [§ 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina], avšak na posouzení žaloby ohledně tohoto důvodu nepřijatelnosti plně dopadají východiska dřívější již zmíněné dubnové judikatury NSS. Ta se uplatní proto, že § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, stejně jako důvody nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d), vylučuje z věcného přezkumu žádosti cizinců, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této původní (byť formulačně upravené) podmínce pak v podobě nepřijatelnosti podle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina, kterým Ministerstvo vnitra vyrozumělo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).

48. K první podmínce soud předně uvádí, že první část § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina představuje pouze reformulované a navzájem sloučené podmínky nepřijatelnosti podle 11 20 A 17/2026 § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina. Klíčovým zůstává, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí z roku 2025 není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou jen z toho důvodu, že tato osoba o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany požádala nebo jí bylo toto povolení uděleno také v jiném členském státě EU (bez ohledu na to, zda jím dosud disponuje či nikoli).

49. Ke druhé podmínce soud znovu opakuje, že § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina představuje pouze reformulaci a sloučení důvodů dle písm. c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

50. Soudu není zřejmé, proč by takové oznámení mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. NSS tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí a za současného vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Na tom se nic nezměnilo, když se změnila pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU (rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. 15 A 128/2025-19, bod 26). Žalovaný nemůže pouze využitím nového důvodu vázaného na tutéž podmínku, kterou soudy opakovaně odmítly, nadále plošně odmítat žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení.

51. Oznámení dle § 3 odst. 3 Lex Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU – je tedy politickým aktem, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikaturních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav pak spočívá v zásadě jen v tom, že § 3 odst. 3 Lex Ukrajina hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně až o překročení kapacit.

52. Z pohledu soudu tak § 3 odst. 3 [ve spojení s § 5 odst. 1 písm. f)] Lex Ukrajina představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně. Z této směrnice neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě § 3 odst. 3 Lex Ukrajina ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí, jedná se tedy o méně závažný stav, než předvídá směrnice o dočasné ochraně.

53. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je nadto zjevně diskriminační, neboť se má týkat selektivně jen těch žadatelů, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu.

54. Soud shrnuje, že žalovaný tudíž v této části věci, tj. nepřijatelnosti žádosti z důvodu § 5 odst. 1 písm. f), nepostupoval v souladu s právem, jak bylo vyloženo ve shora citované judikatuře NSS, která je plně aplikovatelná i na § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. NSS dovodil, že druhotný pohyb osob, na které se vztahuje § 3 Lex Ukrajina, je přípustný za 12 20 A 17/2026 podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení.

V. Závěr a náklady řízení

55. Soud ovšem nakonec žalobu jako celek důvodnou neshledal. Ve věci žalovaný konstatoval nepřijatelnost žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) a písm. f) Lex Ukrajina. Soud sice dospěl k závěru, že žalovaný pochybil, pokud žádost žalobce o dočasnou ochranu posoudil jako nepřijatelnou z důvodu uvedeného v ust. § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, avšak důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina zpochybněn nebyl. Ve smyslu ust. § 5 odst. 1 Lex Ukrajina přitom k tomu, aby byla žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, postačí, je-li dán alespoň jeden z důvodů nepřijatelnosti, neboť zákonný výčet těchto důvodů obsažený v citovaném ustanovení Lex Ukrajina má alternativní povahu.

56. Soud o věci rozhodl přednostně, neboť jde o věc dočasné ochrany, která spadá do mezinárodní ochrany a má být projednávána přednostně.

57. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze, dne 2. 7. 2026 JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r. 13 20 A 17/2026 samosoudce