20 Ad 25/2023

Rubrum

č. j. 20 Ad 25/2023-79 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobce: X, narozený dne X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2023, č. j. MPSV-2023/208313-911, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 9. 8. 2023, č. j. 2 20 Ad 25/2023 1303079/23/AB (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně nepřiznal žalobci dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení od 1. 9. 2022.

II. Podstatný obsah žaloby

2. Žalobce ve své žalobě doručené zdejšímu soudu dne 15. 10. 2023 předně namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, když žalovaný řádně neodůvodnil svoje závěry v tom směru, že pro vyloučení z okruhu společně posuzovaných osob nestačí prohlášení rodičů žalobce nebo provedení sociálního šetření, ale musí být od rodičů těchto dětí doloženo potvrzení, že na tyto děti neuplatňují daňové zvýhodnění.

3. Dále žalobce namítal, že z žádného ustanovení zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), nevyplývá podmínka pro přiznání příspěvku na bydlení v podobě neuplatňování daňového zvýhodnění na dítě ze strany jeho rodičů. Tuto podmínku žalobce nenachází ani při výkladu zákona o životním a existenčním minimu. Žalobce měl přitom za to, že jím předloženými podklady a místním šetřením bylo jasně prokázáno, že bydlí a užívá byt v X, když současně v X studuje a pracuje.

4. Žalobce měl též za to, že posuzování dítěte spolu s rodiči má povahu tzv. vyvratitelné právní domněnky, tj. použije se, pokud v řízení nevyjde najevo opak. Opačný závěr by podle něj znamenal, že o přiznání nebo nepřiznání dávky nerozhoduje její potřeba, ale jakási právní fikce. Pokud žadatel o dávku – nezaopatřené dítě ve správním řízení prokáže, že s rodiči nebydlí, že bydlí jinde a hradí náklady na bydlení samostatně (což u něj bylo prokázáno i šetřením na místě), pak je podle žalobce nutné žadatele posuzovat samostatně, nezávisle na rodičích. Úřad práce může k prokázání skutečnosti, že dítě nebydlí s rodiči použít různé důkazní prostředky (nájemní smlouva, protokol o místním šetření). Nemůže si ale vymínit jeden konkrétní důkazní prostředek, pokud jej zákon jako jediný možný důkazní prostředek nestanoví.

5. Žalovaný rovněž podle žalobce zcela ignoroval ústavněprávní rozměr celého problému. Ten spočívá jednak v nepřípustnosti restriktivního výkladu jiného předpisu jako důvodu nepřiznání sociální dávky, tak i z hlediska práva na bydlení a práva na vzdělání, jako základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod, o níž žalovaný tvrdí, že je nižší právní síly než zákon o státní sociální podpoře. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, v němž Ústavní soudu uvedl, že „právo na bydlení zahrnuje i schopnost platit nájem a stát by tak měl upravit příspěvky na nájem ve prospěch těch, kteří na jeho placení nemají prostředky. Zdůraznil také potřebu ochrany nájemníků proti excesivním nájmům a excesivnímu zvyšování nájmu. Zajišťovat právo na bydlení je dle něj povinností státu“. Žalobce měl v této souvislosti za to, že správní orgány jdou cestou pochybného restriktivního výkladu nároku na příspěvek na bydlení, v jehož důsledku všem vysokoškolským studentům tuto dávku upírají, a proto je na místě, aby v odůvodnění svých rozhodnutí obhájily, že tento výklad již nenarušuje samu podstatu ústavně zaručeného práva na bydlení, a že je tedy odepření přiznání dávky přiměřené ve vztahu k hodnotě, kterou chce žalovaný chránit. Žalovanému pak vytkl, že se o nic takového nepokusil.

III. Vyjádření žalovaného 3 20 Ad 25/2023

6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že požadavek nalézacího správního orgánu na předložení potvrzení matky žalobce, že na žalobce neuplatňuje daňové zvýhodnění, byl důvodný a v důsledku jeho nepředložení nemohly být odstraněny pochybnosti o tom, kdo je společně posuzovanou osobou a nebylo možné rozhodnout o nároku na dávku a o její výši.

7. Žalovaný souhlasil se žalobcem v tom, že potvrzení plátce daně o neuplatňování daňového zvýhodnění na nezaopatřené dítě není povinným důkazem v řízení o příspěvek na bydlení, avšak jedná se o důkaz vhodný v situaci, kdy vznikla pochybnost o tom, zda žalobce žije s rodičem ve společné domácnosti, když podle žalovaného nelze v jednom řízení tvrdit, že dítě s rodičem ve společné domácnosti žije a v druhém řízení tvrdit, že ve společné domácnosti nežije podle toho, co je v danou chvíli pro účastníka řízení výhodnější bez ohledu na skutečný stav. V případě žalobce tak podle žalovaného pochybnosti o skutečném stavu věci odstraněny nebyly, naopak se zvýraznily poté, co žalobce odmítl potvrzení plátce daně své matky doložit, ačkoli potvrzení otce doložil.

8. K námitce žalobce ohledně „nadřazenosti“ zákona o státní sociální podpoře nad Listinou základních práv a svobod žalovaný uvedl, že v napadeném rozhodnutí užitá formulace může působit jako zavádějící, nicméně v kontextu lze dovodit, že správní orgán považuje za souladné s Listinou, když požaduje prokázání zákonných podmínek s tím, že na obsah napadeného rozhodnutí předmětná formulace neměla vliv.

9. Závěrem žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Replika žalobce

10. Žalobce ještě na vyjádření žalovaného reagoval replikou, v níž uvedl, že se žalovaný tvrzením o pochybnostech o skutkovém stavu snaží obhájit svoji soustavnou praxi, kdy „skutkové pochybnosti“ v něm vyvolává zcela normální životní situace, kdy student vysoké školy žádá o příspěvek na bydlení. Tato samotná skutečnost ale ve skutečnosti podle žalobce nezakládá žádné skutkové pochybnosti, pro které by měl následovat nějaký specifický postup. Skutkové pochybnosti mohou naopak vyplynout z konkrétních údajů uvedených v žádosti, např. přemrštěná výše nájmu, nedoložení rozhodných příjmů a podobně.

11. Dále žalobce poukázal na to, že žalovaný uznal, že potvrzení o neuplatňování daňového zvýhodnění na vyživované dítě není obligatorním důkazem v řízení o přiznání příspěvku na bydlení, přesto však na jeho předložení trvá a odmítá provedení jakéhokoliv jiného důkazu v řízení, ačkoli v případě jeho žádosti o příspěvek na bydlení provedl nalézací správní orgán v domácnosti žalobce místní šetření, kterým osvědčil, že v domácnosti reálně žije, a že v ní žije sám. Přesto správní orgány podle žalobce ignorovaly svoje vlastní skutková zjištění, a stále vytvářejí jakousi zásadu legální teorie důkazní, kdy trvají na jednom konkrétním důkazu, ačkoli současně žalovaný sám přiznává, že zákon o státní sociální podpoře tento důkaz nevyžaduje.

12. Žalobce se rovněž ohradil proti tvrzení žalovaného, že potvrzení otce o neuplatnění daňového zvýhodnění dobrovolně předložil již k žádosti, když naopak toto doložil až k výzvě správního orgánu a ve snaze dosáhnout brzkého přiznání dávky.

V. Obsah správního spisu 4 20 Ad 25/2023

13. Ze správního spisu zjistil zdejší soud tyto skutečnosti podstatné z hlediska předmětu řízení.

14. Žalobce podal dne 18. 11. 2022 správnímu orgánu prvního stupně žádost o příspěvek na bydlení, kterou žádal o přiznání příspěvku na bydlení od 1. 9. 2022. V souvislosti s touto žádostí doložil mimo jiné smlouvu o podnájmu bytu, doklad o studiu a potvrzení zaměstnavatele otce žalobce (X) o tom, že neuplatňuje daňové zvýhodnění na vyživované dítě žijící s poplatníkem ve společné domácnosti pro roky 2022 a 2023.

15. Správní orgán prvního stupně provedl dne 9. 5. 2023 místní šetření v bytě, na který žalobce uplatnil nárok na příspěvek na bydlení, se závěrem vše v pořádku, kdy nezjistil žádné pochybnosti.

16. Z čestných prohlášení rodičů žalobce doložených žalobcem se podává, že žalobci již ani jeden z nich neplatí žádné výživné, neboť je výdělečně činný. Z potvrzení Bytového družstva X ze dne 12. 1. 2023 se podává mimo jiné, že žalobce v předmětném bytě, s jehož podnájmem družstvo projevilo souhlas, skutečně bydlí.

17. Správní orgán prvního stupně výzvou ze dne 21. 2. 2023 vyzval žalobce, aby doložil mimo jiné potvrzení od své matky o tom, že si na žalobce neuplatňuje daňové zvýhodnění. K této výzvě se žalobce podáním ze dne 20. 3. 2023 vyjádřil tak, že tento požadavek má za nezákonný, pročež požadované potvrzení předkládat nebude.

18. Správní orgán prvního stupně následně poté, co umožnil žalobci seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, vydal dne 2. 6. 2023 rozhodnutí, kterým žalobci nepřiznal příspěvek na bydlení ode dne 1. 9. 2022. Proti tomuto rozhodnutí si žalobce podal odvolání, na základě kterého žalovaný toto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil, a to svým rozhodnutím ze dne 20. 7. 2023, č.j. MPSV-2023/154567-911 (pozn. toto rozhodnutí žalovaného se v předloženém správním spise nenachází).

19. Následně správní orgán prvního stupně vydal prvostupňové rozhodnutí, proti kterému žalobce opět podal odvolání, které bylo napadeným rozhodnutím žalovaného zamítnuto.

VI. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

20. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu dotčeném žalobou, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán podle ustanovení § 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodoval znovu poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 13. 5. 2025, č. j. 20 Ad 25/2023-32 (dále jen „předchozí rozsudek“), byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2025, č. j. 2 Ads 110/2025-32 (dále jen „zrušující rozsudek“), a to bez nařízení jednání, neboť oba účastníci výslovně s takovým postupem souhlasili. Zdejší soud zároveň za této situace a s ohledem na obsah správního spisu nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel zejména z následujících ustanovení právních předpisů.

21. Podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře (ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí) nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který byt užívá, jestliže náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu vlastníka, nebo nájemce bytu a společně posuzovaných osob a koeficientu 0,30 a současně 5 20 Ad 25/2023 součin rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

22. Podle ustanovení § 24 odst. 2 věta třetí zákona o státní sociální podpoře za nájemce bytu se pro účely tohoto zákona považuje i podnájemce celého bytu, který byt užívá se souhlasem vlastníka bytu.

23. Podle ustanovení § 7 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře jde-li o příspěvek na bydlení, považují se za rodinu všechny osoby, s výjimkou osob uvedených v odstavci 4, vymezené podle zvláštního právního předpisu upravujícího životní a existenční minimum.

24. Podle ustanovení § 7 odst. 8 zákona o státní sociální podpoře společně posuzovanými osobami podle odstavců 2, 3 a 5 jsou i osoby, které se přechodně z důvodů soustavné přípravy na budoucí povolání (§ 12), zdravotních nebo pracovních zdržují mimo místo, kde jsou hlášeny k trvalému pobytu.

25. Podle ust. § 50 zákona o sociální podpoře podmínkou nároku na výplatu dávky je písemný souhlas oprávněné osoby a společně s ní posuzovaných osob (§ 7) s tím, aby státní orgány a další právnické osoby a fyzické osoby sdělily orgánům státní sociální podpory, pokud o dávce rozhodují, vyplácí ji nebo kontrolují, výši příjmu těchto osob, skutečnosti prokazující nezaopatřenost dítěte, nepříznivý zdravotní stav, údaje o přihlášení se k trvalému pobytu a další údaje, které tvoří náležitosti žádosti podle § 68, a to v rozsahu potřebném pro rozhodování o dávce, její výši a výplatě. Pro nárok na výplatu rodičovského příspěvku se nevyžaduje podmínka písemného souhlasu rodiče, který neuplatnil nárok na rodičovský příspěvek. Mělo-li nezaopatřené dítě nárok na dávku před dovršením zletilosti, náleží mu výplata dávky po dovršení zletilosti, udělí-li takové dítě písemný souhlas podle věty první. Věta třetí platí obdobně pro nárok na výplatu rodičovského příspěvku rodiče po dovršení 16 let.

26. Podle ustanovení § 61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře byl-li příjemce dávky vyzván příslušným orgánem státní sociální podpory, aby osvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu, je povinen této výzvě vyhovět, a to ve lhůtě do osmi dnů ode dne doručení výzvy, neurčil-li orgán státní sociální podpory delší lhůtu; neučiní-li tak v určené lhůtě, může být výplata dávky zastavena, dávka může být odejmuta nebo nepřiznána, jestliže příjemce byl ve výzvě na tento následek prokazatelně upozorněn.

27. Podle ust. § 63 odst. 1 zákona o sociální podpoře státní orgány, další právnické osoby a fyzické osoby, vyjma příjemců dávek, oprávněných osob a osob společně posuzovaných, jsou povinny na výzvu příslušného orgánu státní sociální podpory, který o dávce rozhoduje nebo ji vyplácí, nebo na požádání žadatele o dávku a osoby společně posuzované, sdělit bezplatně údaje rozhodné podle tohoto zákona pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu; jde-li však o údaje týkající se zdravotního stavu vyžádané orgánem státní sociální podpory a nejde o případy posouzení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu podle zákona upravujícího organizaci a provádění sociálního zabezpečení, platí o úhradě zdravotních výkonů poskytovaných poskytovateli zdravotních služeb zvláštní předpisy.

28. Podle ust. § 4 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), se za společně posuzované osoby posuzují rodiče a zletilé děti, pokud tyto děti společně s rodiči užívají byt a nejsou společně posuzovány s jinými osobami podle písmene b) nebo d). 6 20 Ad 25/2023 29. Podle § 4 odst. 3 zákona o životním a existenčním minimu, pokud bylo nezletilé nezaopatřené dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu, neposuzuje se společně s druhým rodičem, nestanoví-li tento zákon jinak. V případě svěření dítěte do společné nebo střídavé péče rodičů se dítě posuzuje společně s tím rodičem, se kterým má být posuzováno podle souhlasného prohlášení rodičů. Rodiče mohou měnit toto prohlášení nejdříve po uplynutí kalendářního měsíce. Společně s nezaopatřeným dítětem se posuzuje pro účely tohoto zákona vždy rodič, který prohlašuje pro účely zvláštního právního předpisu4) [poznámka pod čarou č. 4 odkazuje příkladmo na § 35c zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů], že spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby3) [poznámka pod čarou č. 3 odkazuje na § 115 občanského zákoníku z roku 1964, podle něhož domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklad na své potřeby].

30. Podle ustanovení § 35c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, má poplatník uvedený v § 2 má nárok na daňové zvýhodnění na vyživované dítě žijící s ním ve společně hospodařící domácnosti na území členského státu Evropské unie nebo státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, (dále jen "daňové zvýhodnění") ve výši 15 204 Kč ročně na jedno dítě, 22 320 Kč ročně na druhé dítě a 27 840 Kč ročně na třetí a každé další dítě, pokud neuplatňuje slevu na dani podle § 35a nebo § 35b.

31. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) správa daní je neveřejná. Osoby zúčastněné na správě daní a úřední osoby jsou povinny za podmínek stanovených tímto nebo jiným zákonem zachovávat mlčenlivost o všem, co se v souvislosti se správou daní dozvěděly.

32. Podle ust. § 52 odst. 1 daňového řádu úřední osoby a osoby zúčastněné na správě daní jsou vázány povinností mlčenlivosti o tom, co se při správě daní dozvěděly o poměrech jiných osob. To neplatí pro daňový subjekt, pokud jde o informace získané nebo použité při správě jeho daní.

33. Podle ust. § 53 odst. 1 písm. e) daňového řádu o porušení povinnosti mlčenlivosti nejde, poskytne-li správce daně informace získané při správě daní Ministerstvu práce a sociálních věcí při výkonu jeho působnosti a dalším orgánům sociálního zabezpečení při výkonu jejich působnosti, jde-li o údaje, které mohou tyto úřady vyžadovat v rozsahu nezbytném k plnění úkolů ve své působnosti.

34. Zdejší soud předně uvádí, že napadené rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné, neboť je z jeho odůvodnění v míře umožňující soudní přezkum patrné, z jakých důvodů žalovaný zamítl odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný totiž správnost požadavku správních orgánů na doložení potvrzení, že rodiče na žalobce neuplatňují daňové zvýhodnění, odůvodnil tím, že případným uplatněním daňového zvýhodnění by deklarovali, že s nimi žalobce žije ve společné domácnosti a musí být s nimi společně posuzován.

35. Zdejší soud k tomu podotýká, že otázkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se již opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud ve své judikatuře. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neuvede-li správní orgán konkrétní důvody, o které své rozhodnutí opírá, a nevypořádá-li se s námitkami a argumentací účastníka řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, č. j. 2 As 37/2006- 63). Kupř. v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, č. j. 8 As 170/2016-86, Nejvyšší správní soud uvedl: „V obecné rovině lze k otázce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí podotknout, 7 20 Ad 25/2023 že nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi uplatněnými námitkami, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, čj. 6 A 48/1992-23, nebo rozsudky NSS ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008-71, a ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012-45).“ 36. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí nicméně není projevem nenaplněné představy o tom, jak podrobně by mělo být rozhodnutí odůvodněno. Jedná se o objektivní překážku, která znemožňuje napadené rozhodnutí přezkoumat. Musí být tedy vykládána jako skutečná nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí kvůli nemožnosti zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. např rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2023, č. j. 7 As 113/2022-32, ze dne 8. 11. 2024, č. j. 5 As 200/2023- 51, či ze dne 6. 12. 2024, č. j. 10 As 195/2024-33). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost tak je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, u nichž pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, č. j. 5 As 341/2022-35, a ze dne 30. 9. 2024, č. j. 6 As 181/2024-29). To se v posuzované věci nestalo, jak uvedeno shora. Správní orgány také nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou a všemi jejími aspekty, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí; takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014-43, a ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38). To žalovaný učinil, když dostatečně zdůvodnil, proč žalobci nemohl být příspěvek na bydlení přiznán.

37. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nakonec neshledal ani Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku.

38. Naproti tomu v něm Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že nepovažuje praxi žalovaného, který si opatřuje údaje o uplatňování či neuplatňování daňového zvýhodnění na dítě, za nezákonnou. Využití těchto údajů jako podpůrného podkladu v řízení o dávkách státní sociální podpory není podle Nejvyššího správního soudu v rozporu se zákonem. Instituty daňového zvýhodnění a státní sociální podpory se funkčně překrývají, přičemž právní úprava umožňuje jejich vzájemné využití. Zákon o daních z příjmů v § 35c odst. 6 přebírá definici nezaopatřeného dítěte z § 12 až 15 zákona o státní sociální podpoře, což potvrzuje legislativní propojení obou režimů. Nejvyšší správní soud uzavřel, že údaje o daňovém zvýhodnění tak mohou být relevantním podkladem pro určení okruhu společně posuzovaných osob.

39. Právní názor Nejvyššího správního soudu je zdejší soud povinen následovat a současně přitom respektovat jeho závazné pokyny pro další řízení. 8 20 Ad 25/2023 40. Nejvyšší správní soud předně zdejšímu soudu uložil, aby zohlednil, že údaje o uplatnění daňového zvýhodnění poplatníka na dítě mohou představovat relevantní podklad pro určení okruhu společně posuzovaných osob, což je rozhodující pro posouzení žádosti o příspěvek na bydlení. Poté měl zdejší soud ověřit, zda úřadu práce něco bránilo v tom, aby si opatřil údaje ohledně případného uplatnění daňového zvýhodnění matkou žalobce bez součinnosti se žalobcem či jeho matkou [zejména by se nabízel v úvahu postup podle § 63 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře ve spojení s § 53 odst. 1 písm. e) daňového řádu].

41. Z ust. § 63 odst. 1 zákona o sociální podpoře sice vyplývá, že státní orgány, další právnické osoby a fyzické osoby, vyjma příjemců dávek, oprávněných osob a osob společně posuzovaných, jsou povinny na výzvu příslušného orgánu státní sociální podpory, který o dávce rozhoduje nebo ji vyplácí, nebo na požádání žadatele o dávku a osoby společně posuzované, sdělit bezplatně údaje rozhodné podle tohoto zákona pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu. Podle ust. § 50 zákona o sociální podpoře platného a účinného v době rozhodování správních orgánů je ovšem podmínkou nároku na výplatu dávky písemný souhlas oprávněné osoby a společně s ní posuzovaných osob (§ 7) s tím, aby státní orgány a další právnické osoby a fyzické osoby sdělily orgánům státní sociální podpory, pokud o dávce rozhodují, vyplácí ji nebo kontrolují, výši příjmu těchto osob, skutečnosti prokazující nezaopatřenost dítěte, nepříznivý zdravotní stav, údaje o přihlášení se k trvalému pobytu a další údaje, které tvoří náležitosti žádosti podle § 68, a to v rozsahu potřebném pro rozhodování o dávce, její výši a výplatě. Z toho vyplývá, že by si úřad práce mohl opatřit údaje ohledně případného uplatnění daňového zvýhodnění matkou žalobce bez součinnosti se žalobcem či jeho matkou, avšak pouze za předpokladu existence písemného souhlasu matky žalobce s tím, aby mu státní orgány (zde zejména orgány daňové správy) a právnické osoby (zde zejména zaměstnavatel matky). Takový písemný souhlas matky žalobce nebyl součástí žádosti žalobce (ani k ní nebyl přiložen) a rovněž ani později nebyl do správního spisu založen. Absence tohoto písemného souhlasu matky poté bránila úřadu práce v tom, aby si opatřil údaje ohledně případného uplatnění daňového zvýhodnění matkou žalobce bez součinnosti se žalobcem či jeho matkou.

42. Za situace, kdy podle právního názoru Nejvyššího správního soudu mohou údaje o uplatnění daňového zvýhodnění poplatníka na dítě představovat relevantní podklad pro určení okruhu společně posuzovaných osob, byla při absenci písemného souhlasu matky ve správním spise výzva žalobci ze strany úřadu práce k tomu, aby předložil doklad o tom, že si matka žalobce na něj neuplatňuje daňové zvýhodnění, důvodná a v souladu s právními předpisy. Žalobce poté tím, že součinnost v tomto směru neposkytl, založil zákonný důvod k zamítnutí žádosti žalobce pro neposkytnutí součinnosti i k následnému zamítnutí odvolání žalobce napadeným rozhodnutím, ačkoli byl ve výzvě úřadu práce poučen následcích nevyhovění výzvě (srov. ust. § 61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře).

43. Z právní úpravy platné a účinné v době rozhodování žalovaného ani ze stanoviska Generálního finančního ředitelství (na č. l. 60 – 61), které soud pro úplnost vyžádal, tedy nevyplývá žádná možnost, jak by si úřad práce ve své sféře mohl a měl opatřit předmětné údaje o tom, že si matka žalobce v relevantním období neuplatňovala na žalobce daňové zvýhodnění dle § 35c odst. 1 zákona o daních z příjmů, aniž by k tomu potřeboval její písemný souhlas. 9 20 Ad 25/2023 44. K námitkám žalobce uvedeným zejména v jeho podání ze dne 9. 6. 2026 soud uvádí předně to, že se závěry zrušujícího rozsudku si nemůže v zásadě poradit jinak než, že je bude respektovat.

45. Nejvyšší správní soud sice připustil další skutkovou variantu, jež je dobře představitelná na základě zatím dostupných podkladů, že středobodem životních poměrů žalobce se (zřejmě v souvislosti se studiem v X) stal byt v X, avšak současně dodal, že takovou skutkovou variantu musí správní orgány zjistit pro účely posouzení, zda je žádost žalobce o příspěvek na bydlení oprávněná. Pokud je to možné, opatří si správní orgány podklady pro rozhodnutí primárně ve své sféře [§ 6 odst. 2 správního řádu; § 63 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře ve spojení s § 53 odst. 1 písm. e) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu]. Nestačí-li to, je žalobce povinen při zjišťování skutkového stavu poskytnout správním orgánům nezbytnou součinnost, tedy zejména doložit jimi požadované rozhodné skutečnosti v míře, v jaké je toho rozumně schopen při vynaložení přiměřeného úsilí. Z povahy věci po něm samozřejmě nemůže být žádáno, aby poskytl informace nacházející se mimo jeho sféru (u jiných osob); je však povinen správním orgánům sdělit, že a z jakých důvodů informace není schopen poskytnout.

46. Z bodu 39 zrušujícího rozsudku pak podle zdejšího soudu nevyplývá, že z dalších podkladů pro vydání rozhodnutí může vzejít závěr, že dávka žadateli náleží, prokáže-li se, že byt, na který žalobce dávku žádá, je středobodem jeho života a trvale se zde zdržuje. V tomto bodě se Nejvyšší správní soud vyjádřil k zákonnosti praxe žalovaného, který si opatřuje údaje o uplatňování či neuplatňování daňového zvýhodnění na dítě.

47. Zdejší soud má tak za to, že závěry zrušujícího rozsudku rozhodně nelze interpretovat tak, že správní orgány měly žalobci příspěvek na bydlení přiznat na základě dalších podkladů prokazujících, že byt, na který o dávku žádal, je středobodem jeho života a žalobce se zde trvale zdržuje. Taková interpretace také přinejmenším nesouzní s tím, že Nejvyšší správní soud předchozí rozsudek zdejšího soudu zrušil.

VII. Závěr a náklady řízení

48. Ze všech výše uvedených důvodů jsa vázán právním názorem a pokyny Nejvyššího správního soudu dospěl zdejší soud k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek v podobě, v jaké byly žalobcem uplatněny. Zároveň v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti. Zdejšímu soudu proto nezbylo než žalobu zamítnout podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

49. O náhradě nákladů řízení rozhodl zdejší soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve věci neměl úspěch, a proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovaný sice úspěšný byl, ale žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. 10 20 Ad 25/2023 Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s., a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze, dne 30. června 2026 JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r. samosoudce