20 Ad 5/2025

Rubrum

č. j. 20 Ad 5/2025-30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobkyně: X, narozená dne X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2025, č. j. MPSV-2025/55867-925, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2025, č. j. MPSV-2025/55867-925 (dále jen „napadené rozhodnutí”), kterým bylo k odvolání žalobkyně podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změněno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hl. m. Prahu (dále jen „ÚP“), kontaktní pracoviště Praha 2 a 3 ze dne 21. 8. 2024, č. j. 22103/2024/AAB (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobkyni přiznán příspěvek na péči ve výši 880 Kč měsíčně od prosince 2023, tak, že se příspěvek na péči nepřiznává. 2 20 Ad 5/2025 II. Žaloba a její podstatný obsah 2. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že ÚP rozhodl o její žádosti o příspěvku na péči tak, že jí přiznal příspěvek v prvním stupni (lehká závislost). S tímto rozhodnutím žalobkyně nesouhlasila, neboť je přesvědčena, že její zdravotní stav je závažnější a odpovídá spíše druhému stupni závislosti (střední závislost). Proti prvostupňovému rozhodnutí proto podala ve stanovené lhůtě odvolání. V odvolacím řízení dospěl nadřízený orgán, Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“), k závěru, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky ani pro přiznání příspěvku v prvním stupni, a že rozhodnutí ÚP bylo nesprávné. Žalovaný proto původní rozhodnutí změnil tak, že žalobkyni nepřiznal nárok na příspěvek na péči ani v prvním stupni.

3. Žalobkyně dále namítla, že žalovaný rozhodl zcela opačně oproti tomu, co navrhovala. Současně uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za věcně nesprávné, neboť neodpovídá předloženým důkazům, a zároveň za vadné i z procesního hlediska. Z těchto důvodů je podle jejího názoru rozhodnutí žalovaného nezákonné.

4. Žalobkyně rozvedla, že žalovaný ve svém rozhodnutí argumentuje přezkumem jejího zdravotního stavu posudkovou komisí, jež dospěla k odlišnému závěru než posudkový lékař. Žalobkyně byla vyzvána k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí. Žalobkyně svého práva využila a zaslala žalovanému písemné vyjádření, doplněné o tři aktuální zdravotní zprávy od ošetřujících lékařů a dále požádala o přítomnost při jednání posudkové komise, resp. o osobní lékařskou prohlídku při přezkumu jejího zdravotního stavu a o nové sociální šetření v místě bydliště. Žalobkyně v domnění, že žalovaný bude rozhodovat o nároku na příspěvek na péči v prvním nebo druhém stupni závislosti, prokazovala zhoršení jejího zdravotního stavu a současně sociální aspekty jejího zdravotního stavu způsobující nemožnost zvládání vícero základních životních potřeb ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“).

5. Žalobkyně namítla, že jednání před posudkovou komisí proběhlo bez její přítomnosti a bez osobního posouzení jejího zdravotního stavu, aniž byl tento postup v odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitě vysvětlen. Má za to, že její zdravotní stav byl posouzen nesprávně a nedostatečně. Zásadní pochybení spatřuje v tom, že žalovaný rozhodoval v obou stupních řízení výlučně na základě spisové dokumentace, aniž by došlo k jejímu osobnímu vyšetření či alespoň k přímému kontaktu s ní, ačkoliv o to výslovně žádala. Takový postup proto považuje za nesprávný. Dále uvedla, že žalovaný nezohlednil podklady, které předložila spolu se svým vyjádřením, a jejím námitkám se fakticky nevěnoval, když v odůvodnění pouze stručně konstatoval, že jde o tvrzení subjektivní povahy, která nebyla objektivizována. Podle žalobkyně je však odpovědností žalovaného, že k jejich objektivizaci nedošlo, neboť jí neumožnil osobní účast při jednání posudkové komise, neprovedl osobní vyšetření a nevzal v úvahu předložené aktuální lékařské zprávy. Žalobkyně si je vědoma, že právní předpisy nestanoví povinnost provést v každém případě zjišťovací lékařskou prohlídku, jak vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 4 Ads 65/2012–31. Upozornila však, že § 8 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění 3 20 Ad 5/2025 sociálního zabezpečení (dále jen „zákon o provádění sociálního zabezpečení“), dává příslušnému správnímu orgánu možnost takovou prohlídku vyžádat. Podle jejího názoru měla být tato možnost v jejím případě využita. Žalobkyně současně poukázala na rozpor mezi posouzením schopnosti zvládat základní životní potřeby v napadeném rozhodnutí a v předchozím rozhodnutí ÚP. Tento rozpor je dle jejího názoru možné přesvědčivě odstranit pouze prostřednictvím osobního lékařského vyšetření. Za dané situace proto nemá jistotu, že její zdravotní stav byl posouzen správně.

6. Žalobkyně dále uvedla, že napadené rozhodnutí je nesprávné a nezákonné také z toho důvodu, že žalovaný nedostatečně odůvodnil, proč v novém rozhodnutí, vydaném o několik měsíců později, dospěl k odlišnému závěru ohledně schopnosti žalobkyně zvládat základní životní potřeby ve smyslu zákona o sociálních službách. V tomto ohledu je podle žalobkyně rozhodování žalovaného nekonzistentní a vnitřně rozporné. Žalobkyně má za to, že žalovaný byl povinen řádně a přesvědčivě vysvětlit, z jakých důvodů dospěl k jinému skutkovému závěru než v předchozím rozhodnutí. Posudkové závěry proto považuje za nepřesvědčivé, neboť postrádají jasné, srozumitelné a dostatečné odůvodnění, zejména pokud jde o to, jaké změny ve zdravotním stavu žalobkyně od vydání předchozího rozhodnutí nastaly.

7. Žalobkyně dále poukázala na tzv. test úplnosti, přesvědčivosti a správnosti, vymezený konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003-54 (č. 511/2005 Sb. NSS). Podle jejího názoru se žalovaný nevypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi, zejména s námitkami uplatněnými v průběhu odvolacího řízení. Žalobkyně svůj zdravotní stav doložila příslušnými lékařskými nálezy, přičemž z žádného z těchto posudků ani z posudku posudkového lékaře, nevyplývá, že by došlo ke zlepšení jejího zdravotního stavu oproti stavu, ze kterého vycházel ÚP v předchozím rozhodnutí.

8. Žalobkyně nad rámec již uvedeného doplnila, že již od 16. 11. 2021 je v zásadě nepřetržitě v pracovní neschopnosti. Zdravotní stav žalobkyně se postupně zhoršuje stejně jako její schopnost zvládat základní životní potřeby ve smyslu zákona o sociálních službách dle definice nároku na dávku příspěvek na péči. Žalobkyně je osobně přesvědčena, že nezvládá spíše čtyři a více životních potřeb, a to konkrétně – osobní aktivity, mobilita, péče o domácnost, oblékání, obouvání a osobní hygiena.

9. Žalobkyně uvedla, že se primárně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí doručeného dne 5. 3. 2025. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že i rozhodnutí ÚP je nezákonné a nesprávné, navrhuje, aby soud zrušil rovněž toto rozhodnutí.

10. Žalobkyně závěrem navrhla, aby Městský soud přezkoumal správní řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí z hlediska věcné správnosti a zákonnosti (případně i rozhodnutí ÚP) a poté napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

11. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 17. 4. 2025 shrnul průběh předcházejícího řízení, včetně posuzování zdravotního stavu žalobkyně.

12. V prvním stupni byl žalobkyni na základě posouzení jejího zdravotního stavu přiznán příspěvek na péči v prvním stupni. Za nezvládané základní životní potřeby byly uznány mobilita, osobní aktivity a péče o domácnost. Proti tomuto rozhodnutí podala 4 20 Ad 5/2025 žalobkyně odvolání, v němž namítala, že kromě uvedených nezvládá také oblékání a obouvání (zejména není schopna se obout) a péči o osobní hygienu (není schopna vstoupit do vany).

13. V odvolacím řízení byl zdravotní stav žalobkyně posouzen posudkovou komisí složenou z posudkového lékaře a odborného lékaře se specializací v oboru chirurgie a traumatologie. Komise hodnotila zdravotní stav žalobkyně jako dlouhodobě nepříznivý, a to zejména s ohledem na X. Za nezvládané základní životní potřeby byly uznány osobní aktivity a péče o domácnost. Posudková komise současně uvedla, že po provedení X lze očekávat zlepšení zdravotního stavu žalobkyně a obnovení schopnosti zvládat i tyto činnosti. Celková výkonnost žalobkyně a dosah její chůze jsou dle posudku omezeny X. Podle ortopedických nálezů se však jedná o mírnější omezení flexe pravé kyčle, přičemž funkce kloubu je stále dostatečná pro zvládání chůze po schodech i sebeobslužných činností v přijatelném standardu, a to s využitím běžně dostupných kompenzačních pomůcek. Ostatní onemocnění žalobkyni v provádění základních životních potřeb zásadním způsobem neomezují. Z hlediska mobility je žalobkyně schopna zvládat základní aktivity v přijatelném standardu, tj. změny poloh, stoj, chůzi na vzdálenost přibližně 200 metrů s možnými přestávkami, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra s oporou zábradlí, manipulaci s dveřmi i využití dopravních prostředků včetně nástupu a výstupu. Chůze s opěrnými pomůckami je považována za součást běžného standardu. Předchozí posouzení mobility provedené Institutem posuzování zdravotního stavu (dále jen „IPZS“) v prvním stupni řízení označila komise za nesprávné, neboť dle jejího názoru vycházelo z nesprávné aplikace posudkových kritérií. Současně bylo konstatováno, že žalobkyně netrpí X, které by vedlo k nezvládání jednotlivých základních životních potřeb.

14. Žalovaný dále uvedl, že z hlediska sebeobslužných činností (stravování, oblékání obouvání, tělesné hygieny a výkonu fyziologické potřeby) komise hodnotila, že žalobkyně chodila samostatně, svalová síla a pohyblivost horních končetin a levé dolní končetiny byly přiměřené, na pravé dolní končetině je lehce omezeno ohýbání kyčle, pro výkon sebeobsluhy tedy byly pohybové funkce, včetně funkce pravé dolní končetiny i celková výkonnost dostatečné. Jako přijatelný standard lze akceptovat zvládání sebeobsluhy v sedě. Přemístit nápoj a stravu na místo konzumace mohla posunutím na jídelní desku v rámci kuchyňské linky nebo převezením v chodítku s deskou. Celkovou hygienu byla schopna provádět za pomoci mycí houby na dlouhé rukojeti v sedě na sedačce, případně pomocí madel ve vhodném hygienickém zařízení. K oblékání ponožek mohla použít navlékač, obouvání je schopna zvládnout pomocí dlouhé obouvací lžíce a vhodným výběrem obuvi (bez tkaniček). Pro oblékání kalhot a spodního prádla byl rozsah pohybu pravé kyčle při dobrém pohybu ostatních nosných kloubů dostačující.

15. Žalovaný závěrem navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Replika žalobkyně

16. Na vyjádření žalovaného reagovala žalobkyně podáním ze dne 7. 5. 2025. V něm odmítla závěry posudkové komise, která při svém hodnocení vycházela z předpokladu zlepšení jejího zdravotního stavu po implantaci totální endoprotézy. Takový postup považuje žalobkyně za nezákonný, neboť při posuzování nároku na příspěvek na péči je podle jejího názoru možné vycházet výhradně z aktuálního zdravotního stavu a z omezení z 5 20 Ad 5/2025 něj plynoucích, která jí neumožňují zvládat základní životní potřeby dle příslušné právní úpravy. Zároveň zdůraznila, že budoucí vývoj zdravotního stavu po plánovaném chirurgickém zákroku nelze spolehlivě předjímat, neboť není jisté, zda k operaci vůbec dojde, kdy bude provedena a jaký bude její výsledek.

17. Žalobkyně dále podrobněji popsala svůj zdravotní stav s tím, že ani po implantaci totální endoprotézy, která proběhla v lednu 2025, ještě nedošlo k úplnému doléčení. Zároveň uvedla, které základní životní potřeby není nadále schopna samostatně zvládat.

18. Žalobkyně dále odmítla tvrzení žalovaného, že některé z uvedených činností je schopna vykonávat s využitím pomůcek v tzv. přijatelném standardu. Podle jejího názoru toto tvrzení neodpovídá skutečnosti ani jejímu reálnému zdravotnímu stavu. Současně namítla, že žalovaný se jejím zdravotním stavem nezabýval dostatečně, když sice shledal posouzení ÚP nesprávným, avšak nové posouzení proběhlo bez osobního vyšetření žalobkyně a bylo učiněno pouze „od stolu“.

19. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný podle jejího názoru rezignoval na řádné dokazování i na postup odpovídající správnímu řízení, když své nové rozhodnutí založil pouze na přezkoumání původních podkladů. Současně žalovanému vytkla, že nijak neodůvodnil, proč se od těchto podkladů, jakož i od předchozích rozhodnutí, odchýlil, a to navíc zcela zásadním způsobem.

20. Závěrem žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.

V. Obsah správního spisu

21. Ze správního spisu zjistil zdejší soud tyto pro řízení podstatné skutečnosti.

22. Žalobkyně podala dne 1. 12. 2023 žádost o příspěvek na péči u ÚP, kontaktní pracoviště Praha 2 a 3. Dne 6. 12. 2022 byl vypracován záznam ze sociálního šetření. Ze záznamu vyplývá, že žalobkyně využívá péči pana X, který ji navštěvuje 4–5× týdně na základě písemné smlouvy, která je součástí spisu. Zajišťuje jí nákupy, doprovod, pomoc s hygienou, oblékáním, úklid, vyzvedávání léků a stravování. Žalobkyně se po bytě pohybuje pouze s oporou nábytku či zdí, ven chodí jen s doprovodem. Trpí X, je dušná, její chůze je pomalá a nejistá. Schody zvládá s oporou, vstávání i usedání pouze s pomocí. MHD využívá minimálně a jen s doprovodem. Zrak má zhoršený, sluch špatný. Je orientovaná, avšak má zhoršenou paměť. Komunikace je zachována. Zvládá základní úkony jako lehké vaření vsedě, užívání léků či základní hygienu, ve většině činností (oblékání, koupání, péče o tělo) však potřebuje pomoc. Péči o domácnost nezvládá – úklid, praní i nákupy zajišťuje pečující osoba. Bydlí ve 3. patře domu bez výtahu, byt opouští pouze s doprovodem. Je bez příjmů, pobírá příspěvek na živobytí a bydlení, hospodaří samostatně. Pomáhá jí rodina i přátelé. Přes den převážně odpočívá nebo sleduje televizi.

23. Následně si správní orgán prvního stupně nechal prostřednictvím PSSZ-LPS vypracovat posudek o zdravotním stavu žalobkyně – posouzení stupně závislosti osoby pro účely příspěvku na péči ze dne 1. 12. 2023. V jeho rámci dospěla posuzující lékařka žalovaného k závěru, že žalobkyně z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři základní životní potřeby, a to konkrétně mobilitu, osobní aktivity a péči o domácnost. Jde tedy o osobu, jež se podle § 8 odst. 2 písm. zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby v prvním stupni (lehká závislost), jde o osobu starší 18 let věku, která nezvládá tři nebo čtyři základní životní 6 20 Ad 5/2025 potřeby a vyžaduje každodenní pomoc, dohled a péči jiné fyzické osoby. Na základě tohoto posudku ÚP vydal prvnostupňové rozhodnutí, proti němuž podala žalobkyně námitky dne 10. 2. 2025, v nichž namítala, že potřebuje pomoc i se zvládáním dalších potřeb, a požádala o uznání druhého stupně závislosti. ÚP postoupil odvolání a spisovou dokumentaci MPSV, Oddělení odvolání správní agendy Praha a střední Čechy.

24. Za účelem rozhodnutí o podaném odvolání požádal žalovaný posudkovou komisi o posouzení stupně závislosti žalobkyně. Komise vypracovala posudek ze dne 13. 1. 2025, ev. č. SZ/2024/2209-PH. Z něj vyplývá, že posudková komise shledala, že zdravotnická dokumentace byla dostačující k posouzení zdravotního stavu žalobkyně. Vyšla z posudkového spisu IPSZ, spisu odvolacího orgánu, lékařských nálezů zaslaných žalobkyní a sociálního šetření, provedeného ÚP dne 6. 12. 2023. Komise se obsáhle vyjádřila k základním životním potřebám a dospěla k závěru, že po naplánované implantaci totální endoprotézy pravého kyčelního kloubu se předpokládá zlepšení stavu a nabytí schopnosti zvládat i péči o domácnost a osobní aktivity. Žalovaný dále rozvedl, že důvodem přijetí posudkového závěru posudkové komise MPSV v neprospěch účastnice řízení je nesprávný posudkový závěr IPZS, jež vycházel z nesprávné aplikace posudkových kritérií. K datu vydání napadeného rozhodnutí posudková komise MPSV konstatuje dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a na jeho základě nezvládnutí dvou základních potřeb, a to konkrétně osobní aktivity a péči o domácnost. K odvolacím námitkám komise uvedla, že byly vyhodnoceny ve vztahu ke zjištěnému dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu. Odvolací orgán neshledal důvod pro vyžádání doplňujícího posouzení zdravotního stavu žalobkyně, jelikož žalobkyně nevznesla vůči posudku relevantní námitky, které by měl dostatečnou oporu v doložených lékařských zprávách.

25. Ve správní spise je dále založená komunikace mezi žalobkyní, žalovaným a ÚP týkající se neposkytnutí součinnosti, k čemuž žalobkyně podala dne 6. 3. 2024 vysvětlení na ÚP.

26. Žalovaný tedy následně vydal napadené rozhodnutí, v němž vyšel ze závěrů uvedených v předchozím posudkovém zhodnocení a také v doplňujícím posudku.

VI. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

27. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu dotčeném žalobou, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán podle ustanovení § 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodoval bez nařízení jednání, neboť žalovaný výslovně s takovým postupem souhlasil a žalobkyně k výzvě a poučení soudu podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. nevyjádřila s takovým projednáním věci nesouhlas. Zdejší soud zároveň za této situace a s ohledem na obsah správního spisu nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel zejména z následujících ustanovení právních předpisů.

28. Podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona o sociálních službách má nárok na příspěvek osoba uvedená v § 4 odst. 1, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8 , pokud jí tuto pomoc poskytuje osoba blízká nebo asistent sociální péče uvedený v § 83 nebo poskytovatel sociálních služeb, který je zapsán v registru 7 20 Ad 5/2025 poskytovatelů sociálních služeb podle § 85 odst. 1, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nebo dětský domov, anebo speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu; nárok na příspěvek má tato osoba i po dobu, po kterou je jí podle zvláštního právního předpisu poskytována zdravotní péče v průběhu hospitalizace.

29. Podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách se osoba starší 18 let věku považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.

30. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách se při posuzování stupně závislosti hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče o domácnost.

31. Podle ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“) se schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti hodnotí podle aktivit, které jsou pro jednotlivé základní životní potřeby vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce.

32. Podle ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 505/2006 Sb. se schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby.

33. Podle ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb. se za neschopnost zvládání základní životní potřeby považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. Přijatelným standardem se rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby.

34. Ustanovení § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb. stanoví, že pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

35. Zdejší soud předesílá, že jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o sociálních službách, je rozhodnutí o příspěvku na péči závislé na určení stupně závislosti ve smyslu 8 20 Ad 5/2025 ustanovení § 8 zákona o sociálních službách, a tedy je vázáno na posouzení zdravotního stavu žadatele (srov. např. bod 18 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2021, č. j. 2 Ads 69/2020-22). V rozsudku ze dne 21. 9. 2020, č. j. 1 Ads 224/2019-20, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že posudkové řízení je specifickou formou správní činnosti (srov. § 16a zákona č. 582/1991 Sb.) spočívající v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství (Srov též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2022, č. j. 5 Ads 38/2021-26.).

36. Posouzení zdravotního stavu je tedy věcí odborně medicínskou, přičemž soudy a ani správní orgány nemají v tomto ohledu potřebné znalosti. Vycházejí proto z vyjádření subjektů, které tyto znalosti mají (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 Ads 24/2013-34, nebo ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 68/2014-37). Soudy ani správní orgány tak nemohou samy učinit úsudek o tom, zda posuzovaná osoba zvládá základní životní potřebu, potažmo o stupni závislosti. Toto hodnocení může provést pouze posudkový orgán, jímž je v řízení o odvolání posudková komise zřízená Ministerstvem práce a sociálních věcí (k tomu viz body 24 a 25 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2023, č. j. 5 Ads 8/2023-25).

37. V rozsudku ze dne 21. 9. 2020, č. j. 1 Ads 224/2019-20, Nejvyšší správní soud dále dovodil, že „[v]ýsledkem posouzení je potom odborný posudek, který je pro správní orgán stěžejním důkazem, a na který je při nedostatku odborné erudice odkázán. Proto je třeba klást zvýšený důraz na jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost každého takového posudku. Tyto náležitosti posudek splňuje pouze v případě, že se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným účastníkem řízení, výsledkům sociálního šetření a lékařským zprávám. Své závěry musí posudková komise náležitě podložit a odůvodnit. Je nezbytné, aby posudek obsahoval vysvětlení, jakým způsobem posudková komise hodnotila veškeré posudkové podklady, které z nich považovala za relevantní, případně z jakého důvodu se od závěrů uvedených v některých z nich odchýlila. Posuzovaný zdravotní stav potom musí být popsán dostatečně jasně a přesně, aby nevystávaly žádné další pochybnosti (srov. např. rozsudek ze dne 5. března 2015, č. j. 6 Ads 299/2014–25, či ze dne 30. 1. 2019, č. j. 6 Ads 34/2018–17).“ (Srov. též např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2023, č. j. 2 Ads 12/2022-35).

38. Pro úplnost zdejší soud odkazuje i na rozsudek ze dne 28. 4. 2017, č. j. 5 Ads 80/2016- 22, v němž Nejvyšší správní soud přehledně shrnul východiska judikatury vztahující se právě k posuzování zdravotního stavu při rozhodování o příspěvku na péči. Konkrétně uvedl: „Pro posouzení zdravotního stavu žadatele o příspěvek na péči je třeba odborných medicínských znalostí, kterými disponují speciální posudkové komise. Pro účely odvolacího správního řízení, jehož předmětem je příspěvek na péči, posuzuje zdravotní stav osoby posudková komise zřízená žalovaným na základě odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v relevantním znění. V řízeních, v rámci, nichž je rozhodováno o příspěvku na péči, se musí vycházet z hodnocení všech podkladů uvedených v § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách. Stěžejním důkazem v tomto řízení je lékařský posudek, a proto je na něho kladen požadavek úplnosti a přesvědčivosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009–53). Tento požadavek vychází z premisy, že odborné závěry, které jsou v posudcích vysloveny, nemohou být 9 20 Ad 5/2025 přezkoumávány ze strany správních orgánů či soudů, neboť ty k takovému posouzení nedisponují potřebnými znalostmi (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3 Ads 129/2014–24). V řízeních o žalobách proti rozhodnutím, jež jsou založeny na zmíněných posudcích, správní soudy podrobují posudky testu jednoznačnosti, úplnosti a přesvědčivosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 Ads 24/2013 - 34, ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 68/2014 - 37, ze dne 26. 3. 2015, č. j. 4 Ads 263/2014 - 60, anebo ze dne 15. 4. 2015, č. j. 6 Ads 217/2014 - 23). Aby byl posudek jednoznačný, úplný a přesvědčivý, je třeba, aby se vypořádal se všemi relevantními podklady (viz § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách) a přezkoumatelnou úvahou z nich vyvodil závěry podstatné pro posouzení zdravotního stavu osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Ads 156/2014 - 28). V souladu s § 2a vyhlášky posudková komise musí posoudit zvládnutí dané životní potřeby skrze dílčí aktivity vymezené pro jednotlivé potřeby v příloze č. 1 vyhlášky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 68/2014–37). Nezvládnutí, byť jen jedné z vymezených aktivit znamená nezvládnutí dané životní potřeby (§ 2a vyhlášky). Jestliže na základě podkladů lékařského posudku lze konstatovat, že posuzovaný některou z aktivit nutných pro celkové zvládnutí určité životní potřeby sám a bez pomoci jiné osoby nezvládá a posudková komise dospěje k závěru, že tato životní potřeba je i přesto zvládána, musí tento závěr dostatečně a přesvědčivě zdůvodnit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 50/2013 - 32). Vyplývají-li z jednotlivých podkladů rozporné závěry, posudková komise musí tyto rozpory přesvědčivě vysvětlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 68/2014–37). Postaví-li posudková komise své hodnocení na rozporných základech, aniž by rozpory odstranila či vysvětlila, je povinností žalovaného žádat doplnění posudku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013–25).“ (Viz též např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Ads 271/2018-34, ze dne 10. 2. 2021, č. j. 2 Ads 69/2020-22, ze dne 24. 9. 2021, č. j. 5 Ads 52/2020-68, nebo ze dne 28. 6. 2023, č. j. 7 Ads 25/2022-32.)

39. Z citované judikatury Nejvyššího správního soudu tedy vyplývá, že ani v projednávané věci nemůže zdejší soud přezkoumat odborné závěry vyslovené posudkovou komisí v posudku, neboť k takovému přezkumu není dostatečně odborně vybaven. Musí však klást zvýšený důraz na jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost odborných posudků, jak již bylo uvedeno výše. Stran přezkoumatelnosti je zdejší soud povinen posoudit zejména to, zda se posudková komise vypořádala se všemi hledisky stanovenými právními předpisy, tvrzeními žalobkyně a předloženými lékařskými zprávami (viz např. bod 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2023, č. j. 5 Ads 8/2023-25). V souvislosti s žalobkyní uplatněnými námitkami (týkajícími se obsahu posudků a zhodnocení jejího zdravotního stavu ve vztahu k některým základním životním potřebám) proto zdejší soud předmětné posudky přezkoumal z hlediska shora uvedených požadavků.

40. Žalobkyně v podané žalobě zpochybnila posouzení svého zdravotního stavu. Uvedla přitom, že není schopna zvládat nejméně čtyři základní životní potřeby, zejména v oblasti osobních aktivit, mobility, péče o domácnost, oblékání a obouvání a osobní hygieny.

41. Posudková komise MPSV ve složení předsedkyně X, odborného lékaře X se specializací v oboru chirurgie a traumatologie a tajemnice X., dospěla k závěru, že žalobkyně není schopna zvládat pouze dvě základní životní potřeby. Z tohoto důvodu ji nepovažuje za 10 20 Ad 5/2025 osobu starší 18 let závislou na pomoci jiné fyzické osoby, neboť v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není neschopna zvládat alespoň tři, resp. čtyři základní životní potřeby. Ve vztahu k odvolacím námitkám a výsledkům sociálního šetření komise dále uvedla, že po implantaci totální endoprotézy pravého kyčelního kloubu lze předpokládat zlepšení zdravotního stavu a obnovení schopnosti zvládat péči o domácnost i osobní aktivity.

42. Zdejší soud považuje shora citovaný posudek posudkové komise MPSV za úplný, srozumitelný, přesvědčivý a vnitřně konzistentní. Zdravotní stav žalobkyně byl posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace a se zohledněním všech jí tvrzených obtíží. Posudková komise, za účasti odborného lékaře v oboru chirurgie a traumatologie, vycházela z kompletní spisové dokumentace, zejména ze závěrů sociálního šetření ze dne 6. 12. 2023, dále ze spisu odvolacího orgánu, posudkového spisu IPZS Praha a lékařských nálezů předložených žalobkyní. Na základě těchto podkladů komise dospěla k závěru, že žalobkyni nelze považovat za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ani ve stupni prvním. Podle názoru soudu se posudková komise zabývala všemi relevantními okolnostmi, které náležitě vyhodnotila a své závěry logicky a bez vnitřních rozporů odůvodnila. Soud tak má za to, že žalovaný nepochybil, pokud ze závěrů posudku posudkové komise MPSV při svém rozhodování vycházel.

43. K námitce žalobkyně týkající se neprovedení osobního vyšetření v její přítomnosti soud uvádí, že podle § 8 odst. 2 zákona o provádění sociálního zabezpečení je podmínkou provedení zjišťovací lékařské prohlídky ze strany žalovaného pouze žádost správního orgánu, který vede řízení, pro jehož účely je posudek vyžadován. Uvedené ustanovení přitom nijak blíže nevymezuje okruh posudkově významných skutečností, jejichž zjištění závisí vždy na konkrétních okolnostech daného případu a na odborném posouzení posudkového lékaře. Současná metodická pravidla upravující postup žalovaného navíc vycházejí ze zásady, že kontrolní lékařské prohlídky, případně časově omezená platnost posudku v nepojistných agendách, mají být indikovány především tehdy, pokud lze s ohledem na konkrétní medicínské okolnosti důvodně očekávat změnu dosavadních posudkových závěrů. Takovými okolnostmi mohou být zejména předpoklad zlepšení či stabilizace zdravotního stavu, adaptace na zdravotní postižení nebo očekávaný vývoj v oblasti funkčních schopností. V tomto případě, tedy nelze samotnou absenci osobního lékařského vyšetření považovat za pochybení na straně žalovaného či posudkové komise.

44. Zdejší soud nijak nebagatelizuje zdravotní obtíže žalobkyně a důsledky z toho plynoucí. I těmi se však zabývala posudková komise, a i při jejich zohlednění shledala, že žalobkyně nezvládá toliko dvě ze základních životních potřeb. Skutečnost, že žalobkyně subjektivně vnímá své zdravotní postižení jako závažnější bez dalšího nezakládá nezákonnost postupu správních orgánů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 7 Ads 231/2022-19). Soud má zároveň za to, že žalobkyně nepředložila správnímu orgánu, posudkovým orgánům ani zdejšímu soudu žádnou lékařskou zprávu či posudek, které by měly potenciál vyvrátit závěry posudkové komise. Požadavek na objektivní doložení žalobkyní uváděných zdravotních problémů přitom nelze považovat za přepjatý formalismus (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013-20).

45. Posudková komise MPSV ve svém posudku rovněž dostatečně objasnila, proč zdravotní stav žalobkyně ohledně mobility posoudila odlišně od posudku IPZS, kdy uvedla, že 11 20 Ad 5/2025 zjištěné postižení pravého kyčelního kloubu jí umožňovalo změny poloh, stoj, chůzi krok za krokem v dosahu alespoň 200 m se zastávkami a to i po nerovném povrchu případně s pomocí opěrných pomůcek, chůzi do schodů i ze schodů v rozsahu 1 patrna s pomocí zábradlí, otevírat a zavírat dveře, použít dopravní prostředek, včetně nastoupení a vystoupení, pročež mobilita byla u žalobkyně posouzena jako zvládaná základní životní potřeba.

46. Pokud pak jde o námitku žalobkyně ohledně vyjádření posudkové komise MPSV v tom směru, že po implantaci totální endoprotézy předpokládá zlepšení stavu a nabytí schopnosti zvládat i péči o domácnost a osobní aktivity, lze dát žalobkyni za pravdu v tom, že rozhodující je stávající stav a nikoli stav budoucí. Posudková komise nicméně na základě této své odborné prognózy nijak nekorigovala své posouzení aktuálního zdravotního stavu žalobkyně, když uzavřela, že žalobkyně osobní aktivity a péči o domácnost nezvládá. Vyjádření odborného odhadu zdravotního stavu žalobkyně po implantaci totální endoprotézy ze strany posudkové komise může z určitého úhlu pohledu působit již nadbytečně, avšak to samo o sobě nepředstavuje žádnou zásadní vadu posudku.

VII. Závěr a náklady řízení

47. Zdejší soud tak ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek v podobě, v jaké byly žalobkyní uplatněny. Zároveň v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti. Podanou žalobu proto zdejší soud zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

48. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků rozhodl zdejší soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci neměla úspěch, proto ji náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s., a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. 12 20 Ad 5/2025 V Praze, dne 17. června 2026 JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r. samosoudce