20 Az 14/2024

Rubrum

20 Az 14/2024-56 USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D. ve věci žalobkyně: S. K., narozená dne X státní příslušnost X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 4. 2024, č. j. OAM-441/LE-BE01- P09-PD1-2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl o její žádosti o prodloužení doplňkové ochrany tak, že se podle § 53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), doplňková ochrana prodlužuje o dobu 12 měsíců.

2. Zdejší soud svým rozsudkem ze dne 28. 1. 2025, č.j. 20 Az 14/2024-24, žalobu žalobkyně zamítl. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že svým rozsudkem ze dne 13. května 2025, č.j. 9 Azs 17/2025-46, shora označený rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud současně uložil Městskému soudu v Praze, aby žalobkyni vyzval k odstranění vady žaloby spočívající podle jeho názoru v nesouladu mezi žalobním návrhem a odůvodněním žaloby. Nejvyšší správní soud tento nesoulad spatřoval v tom, že žalobkyně uplatnila argumentaci, která odpovídá návrhu na zrušení rozhodnutí žalovaného jako celku, výslovně ale navrhla zrušení jen části výroku tohoto rozhodnutí.

3. Jelikož je zdejší soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve shora označeném rozsudku, nezbylo mu než vyzvat žalobkyni, aby shora uvedeným způsobem svoji žalobu upřesnila a odstranila tak její vady. Městský soud tak učinil svým usnesením ze dne 29. května 2025, č.j. 20 Az 14/2024-44, kterým žalobkyni vyzval k tomu, aby upřesnila, zda se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí jako celku nebo jen jeho části. K tomu jí stanovil lhůtu v trvání 15 dnů od doručení usnesení. pokračování 2 20 Az 14/2024 4. Na to žalobkyně reagovala svým podáním ze dne 18. 6. 2025, ve kterém upřesnila, že se domáhá vskutku zrušení napadeného rozhodnutí jen v části, ve které je stanovena doba prodloužení doplňkové ochrany pouze o 12 měsíců; tj. v části výroku napadeného rozhodnutí vymezené slovy: „…o dobu 12 měsíců.“ 5. Uvedla přitom, že v případě úspěchu své žaloby a zrušení napadeného rozhodnutí jako celku by se dostala zpět do pozice žadatelky o prodloužení doplňkové ochrany a svědčila by jí sice fikce pobytu, avšak v praxi by se střetávala s konkrétními překážkami, čímž by se dostala do horšího právního postavení. Uznala současně, že výrok napadeného rozhodnutí je jen těžko oddělitelný, avšak dodala, že tato skutečnost jí nemůže jít k tíži. Podle žalobkyně je výrok napadeného rozhodnutí formálně výrokem jedním, avšak materiálně obsahuje výroky dva. Žalobkyně také uvedla, že kasační princip byl ve věcech mezinárodní ochrany již prolomen, když odkázala na to, že v některých věcech je kupř. soud oprávněn udělit mezinárodní ochranu přímo a tím tak změnit rozhodnutí správního orgánu a nahradit je rozhodnutím vlastním. Žalobkyně rovněž upozornila na povinnost úplného a ex nunc přezkumu rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany a ohledně oddělitelnosti výroku ve věci azylu a doplňkové ochrany odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1642/21.

6. Soud má za to, že je nyní postaveno zcela najisto, že se žalobkyně domáhá zrušení jen části napadeného rozhodnutí.

7. V návaznosti na závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v rozsudku ze dne 13. května 2025, č.j. 9 Azs 17/2025-46, které jsou pro zdejší soud závazné, je třeba předně posoudit, zda se jedná o část rozhodnutí oddělitelnou a zda takto oddělené části rozhodnutí nejsou vůči sobě v závislém vztahu nebo zda jsou (mohou být) na sobě zcela nezávislé, tedy „zda oddělením jedné části rozhodnutí od zbytku rozhodnutí (oddělení jednoho materiálního rozhodnutí od druhého, popř. ostatních materiálních rozhodnutí) e nestane rozhodnutí jako celek (rozhodnutí ve formálním smyslu) nebo zbylá část tohoto rozhodnutí nezákonnou nebo nelogickou. Takový stav může mít s ohledem na různorodost řízení vedených před správními orgány nejrůznější podobu. Např. jeden výrok podmiňuje výrok druhý (výrok o porušení právní povinnosti a výrok o sankci); zrušením jednoho výroku by došlo k faktické změně rozhodnutí správního orgánu, což by ve svém důsledku znamenalo zavedení nového způsobu rozhodování soudu (zrušením omezujících podmínek při povolení nějaké činnosti by došlo k povolení činnosti bez omezení) apod.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2006, č. j. 4 Azs 11/2005-90; k možnosti zrušit jen část rozhodnutí správního orgánu srov. též např. rozsudky NSS ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 As 63/2016-40, odst. [24], nebo ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 As 175/2018-36, odst. [11] až [14]).

8. Shora uvedené posouzení již provedl sám Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. května 2025, č.j. 9 Azs 17/2025-46, ve kterém dospěl k závěru, že žalobou proti části rozhodnutí by se žalobkyně domáhala změny jeho obsahu a tím fakticky nahrazení rozhodnutí příslušného správního orgánu rozhodnutím správního soudu. Takovéto oprávnění nevyplývá z § 65 odst. 1 s. ř. s., který stanoví pouze pravomoc rozhodovat o zrušení rozhodnutí správního orgánu, a jeho připuštění by bylo možné jen ve zvláštních případech stanovených zákonem (srov. § 78 odst. 2 s. ř. s.). Bez zvláštní úpravy správní soud nemá pravomoc ke změně rozhodnutí správního orgánu a takovýto návrh podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. musí odmítnut z důvodu, že nejsou splněny podmínky řízení (srov. odst. [12]). pokračování 3 20 Az 14/2024 9. Podle Nejvyššího správního soudu zvláštní úpravu umožňující změnu rozhodnutí správním soudem zákon nestanoví ani ve vztahu k rozhodnutí žalovaného, kterým se prodlužuje doplňková ochrana podle § 53a odst. 4 zákona o azylu. Žalobkyně se domáhá právě takovéto změny rozhodnutí, neboť navrhuje zrušení výroku rozhodnutí žalovaného jen v části vymezené slovy „o dobu 12 měsíců“. I když současně požaduje vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, za situace, kdy by v rozporu s uvedeným ustanovením existovalo pravomocné rozhodnutí o prodloužení doplňkové ochrany bez specifikace doby prodloužení (tedy ve své podstatě na dobu neurčitou), by žalovaný nemohl samostatně znovu rozhodovat o prodloužení doplňkové ochrany, byť tentokrát o jinou dobu (srov. rozsudek ze dne 13. května 2025, č.j. 9 Azs 17/2025-46, odst. [13]).

10. Jelikož je zdejší soud shora uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu vázán, nezbývá mu než konstatovat, že část napadeného rozhodnutí, jejíhož zrušení se žalobkyně domáhá, není oddělitelná od jeho zbývající části, což ostatně nakonec připouští i sama žalobkyně, která se tak fakticky domáhá změny napadeného rozhodnutí, k čemuž správní soudy rozhodující na kasačním principu nemají pravomoc, pročež nejsou splněny podmínky řízení, jak uzavřel Nejvyšší správní soud (srov. rozsudek ze dne 13. května 2025, č.j. 9 Azs 17/2025-46, odst. [12]). Jedná se o nedostatek odstranitelný, který však žalovanou ani přes výzvu soudu nebyl odstraněn. Proto zdejší soud jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.

11. K polemice žalobkyně se závěry Nejvyššího správního soudu obsažné v jejím podání ze dne 18. 6. 2025 pak zdejší soud uvádí předně, že hodnocení jejího postavení jakožto horšího v případě, že by úspěšně navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí jako celku, je přinejmenším diskutabilní a předčasné, neboť by se sice dostala zpět do pozice žadatelky o prodloužení mezinárodní ochrany, avšak pouze dočasně a současně za otevření možnosti prodloužení doplňkové ochrany o delší dobu v dalším řízení, když právě doba prodloužení doplňkové ochrany je mezi žalobkyní a žalovaným jediným předmětem sporu. Soud tak v tomto případě nepovažuje za zcela případný odkaz žalobkyně na porušení zásady zákazu reformatio in peius. I kdyby však bylo možné dovodit, že by se v takovém případě jednalo o zhoršení postavení žalobkyně, bylo by nutné je jako výjimku ze zásady zákazu reformatio in peius připustit, neboť výrok napadeného rozhodnutí je nedělitelný (jak uvedeno shora a jak sama naznala i sama žalobkyně) a zrušení celého rozhodnutí by bylo jedinou možností, kterak žalobkyní správně formulované žalobě případně vyhovět.

12. Pokud jde o závěry žalobkyně v tom směru, že napadené rozhodnutí obsahuje materiálně dva výroky, těmto podle mínění zdejšího soudu rovněž popřát sluchu nelze, a to zejména proto, že takto žalovanou provedený “rozklad na prvočinitele” by vedl ke dvěma výrokům, z nichž by přinejmenším ten zbývající ve smyslu žalobního návrhu samostatně neobstál, neboť platná právní úprava neumožňuje prodloužení doplňkové ochrany bez časového omezení, tj. na dobu neurčitou. O tom, co navrhuje žalobkyně do budoucna ohledně dvou výroků rozhodnutí ve věci doplňkové ochrany či jejího prodloužení, lze jistě uvažovat, avšak platná právní úprava, podle které jsou soudy povinny věc posuzovat nyní, je postavena na jiné koncepci.

13. K námitce žalobkyně o prolomení kasačního principu ve věcech mezinárodní ochrany soud uvádí, že tato okolnost nemůže vést k závěru, že kasační princip ve věcech mezinárodní ochrany již en bloc neplatí. Naopak, pokud má být výjimečně prolomen, pokračování 4 20 Az 14/2024 musí to být za splnění všech podmínek uvedených např. v žalobkyní odkazovaném rozhodnutí SDEU C-556/17 (Torubarov), tj. zde zejména to, že správní orgán po soudním zásahu znovu rozhodne v rozporu se zákonem a závěry soudu. Taková situace však ve věci žalobkyně zdaleka nenastala.

14. A konečně pokud jde o odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1642/21, tento zdejší soud nepovažuje za přiléhavý, neboť v něm Ústavní soud dospěl k závěru o oddělitelnosti výroku v části o udělení (či neudělení) azylu a v části o udělení doplňkové ochrany. Další dělením výroku v části o udělení doplňkové ochrany (natož pak o jejím prodloužení) se nijak nezabýval, což by mimo jiné bylo možné vyložit i jako argument proti oddělitelnosti výroku o prodloužení doplňkové ochrany.

15. Ve zmíněném nálezu se Ústavní soud také vyjádřil k zásadě zákazu reformationis in peius, a to tak, že z ústavního pořádku neplyne uvedená zásada obecně a absolutně, tj. nelze dovodit, že obsahem ústavních garancí řádného soudního a jiného řízení je obecný zákaz změny v neprospěch toho, kdo využije opravného prostředku [srov. usnesení ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. III. ÚS 880/08 (U 1/52 SbNU) či bod 15 nálezu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 525/15 (N 210/83 SbNU 341)].

16. S ohledem na vše shora uvedené soud shrnuje, že žaloba trpí vadou spočívající v tom, že nejsou splněny podmínky řízení. Zdejší soud umožnil žalobkyni tuto vadu odstranit, avšak tato ani přes poučení soudu o následcích neodstranění vady a s vědomím závěrů Nejvyššího správního soudu tak neučinila. Žaloba proto zůstala neprojednatelná a soudu tak nezbylo než postupovat podle ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s. a podanou žalobu odmítnout podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s., neboť nejsou splněny podmínky řízení. Z toho důvodu se již nezabýval žalobkyní namítanou povinností úplného a ex nunc přezkumu rozhodnutí ve věcem mezinárodní ochrany.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení se řídí ustanovením § 60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. pokračování 5 20 Az 14/2024 V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze, dne 28. května 2026 JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r. samosoudce