20 Az 30/2025

Rubrum

č. j. 20 Az 30/2025-39 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D. v právní věci žalobkyně: X, narozená dne X bytem X zastoupená advokátem Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2025, č. j. OAM-939/ZA-ZA11-HA15- 2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) se neuděluje.

II. Podstatný obsah žaloby 2 20 Az 30/2025

2. Žalobkyně v podané žalobě namítá nedostatečné posouzení jednotlivých důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany a je přesvědčena, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, respektive tento skutkový stav nesprávně vyložil, čímž došel k nesprávným závěrům. Toto pochybení se podle žalobkyně nejvíce projevuje ve vztahu k neudělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu a k neudělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu.

3. Dále namítá, že došlo k pochybení žalovaného, když žalobkyni neudělil humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu. Žalobkyně si je plně vědoma skutečnosti, že v případě azylu z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu se plně uplatňuje institut správního uvážení a že na jeho udělení žadatel nemá subjektivní právo. Podotýká však, že i takto vydaná rozhodnutí musí být přezkoumatelná soudem. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje, mimo jiné, na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. j. 3 As 24/2004, ze dne 30. 11. 2004, a také č. j. 5 Azs 47/2003, ze dne 22. 1. 2004, ze kterých plyne, že přezkum závěrů žalovaného zde přichází v úvahu pouze stran toho, zda nevybočily z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda jsou v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy tohoto posouzení byly zjištěny řádným procesním postupem. Dále odkazuje na rozhodnutí NSS č. j. 6 A 25/2002, ze dne 23. 3. 2025, z něhož plyne, že takové rozhodnutí je nutné náležitě a patřičně odůvodnit. Pochybení žalovaného tedy žalobkyně vidí v nedostatečném odůvodnění závěrů žalovaného stran neudělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu, přičemž tvrdí, že z napadeného rozhodnutí nelze dobře vysledovat úvahy a hodnocení žalovaného ve vztahu k důvodům zvláštního zřetele. Namítá tedy nepřezkoumatelnost těchto závěrů žalovaného.

4. Žalobkyně tvrdí, že splňuje důvod pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. V této souvislosti zmiňuje skutečnost, že jí ve Vietnamu hrozí pronásledování z důvodu dluhů, které má ve Vietnamu a svým obavám z věřitelů. Ve Vietnamu by žalobkyně čelila existenčním problémům, neboť by nezvládala uhradit dluh, který má z minulosti.

5. Na základě výše uvedeného žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě popíral oprávněnost žalobních námitek, nesouhlasil s nimi a odkázal na obsah správního spisu. Trval na správnosti vydaného rozhodnutí, protože zjistil skutečný stav věci, posoudil případ ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobkyně uvedla během správního řízení, a opatřil si potřebné podklady. Nezjistil žádné důvody pro udělení mezinárodní ochrany v žádné z jejích forem.

7. Žalovaný podotýká, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je legalizace pobytu žalobkyně na území ČR, neboť zde pozbyla pobytové oprávnění a hodlá zde i nadále zůstat se svým přítelem. Návrat do Vietnamu odmítá kvůli dluhům, které tam má, a obavám z jednání svých věřitelů. Stran namítaného tvrzení porušení zásady materiální pravdy žalovaný uvedl, že v rámci řízení s žalobkyní provedl podrobný pohovor, v rámci kterého jí byl poskytnut neomezený prostor k uvedení všech důvodů žádosti. Žalobkyně v závěru pohovoru výslovně potvrdila, že vše podstatné uvedla. K obavám žalobkyně z věřitelů žalovaný uvedl, že se jedná čistě o soukromoprávní spor, přičemž potíže se soukromými věřiteli nepředstavují pronásledování z důvodů předvídaných § 12 zákona o azylu. Dále podotkl, že mezinárodní ochrana je „ultima ratio“. Z výpovědi žalobkyně však vyplývá, že ona sama se ve Vietnamu na policii 3 20 Az 30/2025 nikdy neobrátila. Vietnam přitom disponuje funkční legislativou postihující lichvu (při sazbě nad 100 % p. a. se jedná o trestný čin). Žalovaný v této souvislosti odkazuje na judikaturu NSS (například sp. zn. 3 Azs 48/2008), podle které nelze udělit ochranu, pokud žadatel nevyužil všech prostředků ochrany ve své vlasti. Připomněl, že žalobkyně ve Vietnamu pobývala v létě 2024 a následně se dobrovolně vrátila do ČR. Pokud by jí ve vlasti hrozilo bezprostřední nebezpečí ze strany mafie, lze předpokládat, že by situaci řešila již tehdy, nikoliv až po vypršení platnosti svého českého víza.

8. Žalovaný nedospěl ani k závěru, že by v případě žalobkyně došlo k naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Ve Vietnamu neprobíhá žádný ozbrojený konflikt a žalobkyni nehrozí vážná újma ze strany státní moci. Stran jejího vztahu s přítelem odkázal žalovaný žalobkyni na zákon o pobytu cizinců.

9. K podané žalobě pak žalovaný konstatoval, že žalobkyně omezila svou argumentaci pouze na institut humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu, přičemž jí podaná žaloba neobsahuje žádná relevantní tvrzení či důkazy, které by svědčily o existenci okolností hodných zvláštního zřetele. V této souvislosti odkázal na ustálenou judikaturu NSS, která stanoví, že ekonomické potíže nejsou důvodem pro udělení humanitárního azylu.

10. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Obsah správního spisu

11. Ze správního spisu zjistil zdejší soud tyto pro řízení podstatné skutečnosti.

12. Žalobkyně podala dne 19. 8. 2025 v České republice žádost o mezinárodní ochranu a v poskytnutí údajů k žádosti ze dne 26. 8. 2025 uvedla, že je vietnamskou státní příslušnicí, národnosti kinh, dohovoří se vietnamsky a anglicky. Nevyznává žádné náboženství, politické přesvědčení nemá, členem žádné strany taktéž není. Je svobodná a bezdětná. Ve vlasti naposledy bydlela na adrese X, kde bydlela se svými rodiči. Tam naposledy pobývala na konci roku 2022. Do ČR přicestovala letecky v říjnu roku 2022. Dne 30. 5. 2024 letecky vycestovala do Vietnamu na měsíc a půl, navštívila rodiče a do ČR se letecky vrátila 17. 7. 2024. Od té doby ČR neopustila. Žalobkyně v ČR pobývala na základě studijního víza od října 2022 do 7. 5. 2025. Víza či povolení k pobytu v jiných státech EU jí nebyla udělena. V minulosti nežádala o mezinárodní ochranu v ČR ani v jiných státech. Má čistý trestní rejstřík, nikdy neměla problémy se zákonem, ani ve vlasti, ani v ČR. Je zdravá, s ničím se neléčí, nemá žádná zdravotní omezení ani žádné zvláštní potřeby. O mezinárodní ochranu žádá, protože má ve Vietnamu dluhy a obává se svých věřitelů. Také má v ČR přítele. Ten se jmenuje X, narozen X, a je vietnamské státní příslušnosti. V ČR nyní studuje, má zde dlouhodobý pobyt. Od srpna 2023 s ním sdílí domácnost. Jiné důvody neuvedla.

13. Při pohovoru dne 26. 8. 2025 žalobkyně uvedla, že jedinými důvody její žádosti o mezinárodní ochranu jsou dluhy, které má ve Vietnamu, přičemž se obává jednání věřitelů, a skutečnost, že zde má přítele. Ve Vietnamu bydlela pouze v X. Tam žijí její rodiče a starší bratr. V dubnu roku 2025 je navštívili věřitelé, hodili jim do domu láhve a dům zašpinili. Chtěli, aby se žalobkyně vrátila do Vietnamu. V ČR nemá v současné době kromě svého přítele nikoho. Dluh v domovské zemi vznikl v červenci 2024 během návštěvy žalobkyně, když si půjčila peníze od jedné skupiny poskytující půjčky. Jednalo se o fyzické osoby, které poskytují takzvané „černé půjčky“. Půjčku jí poskytlo více lidí, věřitele tedy označila jako skupinu. Sama však tyto osoby nezná, kontaktovala je prostřednictvím kamarádů. Jeden z věřitelů se jmenuje X, druhý Y. Bylo tam více lidí, žalobkyně však zná pouze tato dvě 4 20 Az 30/2025 jména. Jednala s nimi, když navštívila jejich kancelář. Smlouvu nemá k dispozici, ale něco podepsala. Má ji ve Vietnamu. Půjčila si částku odpovídající 100 000 Kč. Peníze měla vrátit do ledna 2025. Nesplácení půjčky nebylo ve smlouvě nijak upraveno. Měsíční úroky byly sjednány ve výši 15 %. Z této půjčky uhradila žalobkyně asi 50 %. Splácela ji tak, že posílala peníze z ČR svým rodičům do Vietnamu a oni ji spláceli. Půjčku si vzala na své jméno. Obává se jednání svých věřitelů, a to kvůli špatným zkušenostem, které nabyla z vyprávění ostatních lidí. Když člověk nemůže splácet své dluhy, může přijít o život. V dubnu 2025 její věřitelé nabyli dojmu, že byla vyhoštěna z ČR do Vietnamu. Přijeli, aby od ní získali své peníze. O svých problémech s pobytem v ČR informovala své kamarády a rodiče. Věřitelé pak dorazili před jejich dům, kde bouchali na bránu, hodili do dvora láhve a zašpinili dům. Rodiče zavolali na policii, ta přijela, ale situaci řešila jen obecně a moc do ní nezasahovala. Policie uvedla, že se jedná o občanský spor. Věřitelé byli na místě přítomni i během příjezdu policie. Po jejím odjezdu na místě ještě chvíli zůstali, pak také odešli. Před touto událostí je věřitelé nikdy nenavštívili. Poté však přijeli ještě čtyřikrát. Většinou přijeli v podvečer, házeli do domu věci, čímž chtěli na žalobkyni vyvinout nátlak, aby zaplatila. O těchto událostech ji informovali rodiče, kteří jí také doporučili, aby zůstala v ČR. S rodiči je v kontaktu každý týden. Událost se stala na začátku dubna 2025, žalobkyně se o ní dozvěděla od rodičů, kteří ji hned informovali. Rodiče zavolali policii pouze při první události, při dalších návštěvách věřitelů už policii nekontaktovali. České vízum měla žalobkyně platné do 31. 8. 2024. Poté podala novou žádost o studijní vízum, která byla v době konání pohovoru stále v řízení. Ke splacení dluhu potřebuje finanční pomoc rodičů, a také by si něco vydělávala. Peníze by si chtěla půjčit od kamarádů i rodičů, aby mohla dluh splatit. K tomu, proč si peníze od rodičů či kamarádů nepůjčila, uvedla, že už si půjčila, ale kvůli vysokým úrokům půjčku nezvládala splácet. Myslela si, že to zvládne sama. K tomu, že na cizinecké policii uvedla, že jí ve Vietnamu nehrozí žádné nebezpečí a až v rámci pohovoru hovořila o výhrůžkách věřitelů, uvedla, že tehdy věřila, že je schopna to řešit sama. V té době se spoléhala na přítele, že jí pomůže, ale nakonec se nedomluvili, dluh stále má. Svou situaci neřeší vyřízením nového pobytového oprávnění v ČR, protože nechce ČR opustit, má tu přítele. Kvůli dluhům se však obává vrátit se domů. Ve Vietnamu nemá jiné možnosti, kam by se mohla přestěhovat, aby se vyhnula věřitelům. Nemá peníze, ani známosti, které by jí umožnily přestěhovat se na jiné místo. Ve vlasti neměla žádné problémy s policií, bezpečnostními orgány, soudy ani jinými státními orgány a nebyla tam trestně stíhána ani odsouzena za spáchání trestného činu. Peníze si půjčila na pokrytí životních nákladů v ČR. Potvrdila, že v ČR dříve pracovala. Po návratu z návštěvy vlasti začala mít problémy s pobytovým oprávněním, čekala na jeho vyřízení, což jí znemožnilo dále pracovat. Ve vlasti neměla žádné jiné potíže než ty související s věřiteli.

14. Žalovaný shromáždil tyto podklady týkající se situace ve Vietnamu: Informace OAMP – Vietnam – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, stav: květen 2025, ze dne 23. 5. 2025 a Informace MZV ČR – Vietnam, č. j. 100348-6/2025-MZV/LPTP, ze dne 21. ledna 2025, Půjčky, úvěry a lichva.

15. Dle Informace OAMP shrnující bezpečnostní a politickou situaci v zemi platí, že ve Vietnamu vládne Komunistická strana Vietnamu, volby nemohou být považovány za svobodné a spravedlivé, Vietnam je členem OSN a přistoupil k základním úmluvám v oblasti lidských práv a základních svobod, ústava a zákony zakazují mučení, týrání, nátlak, fyzické tresty či podobné zacházení u zadržených či vězněných osob. Trest smrti v zemi nebyl zrušen, hrozí za velezradu, špionáž, povstání, terorismus, účast na výrobě, přepravě či 5 20 Az 30/2025 obchodu s narkotiky, vraždu, znásilnění dítěte či braní úplatků. V zemi neprobíhala občanská válka, ani konflikt s jinou zemí.

16. Z druhé jmenované zprávy plyne, že ve Vietnamu existují tři druhy půjček: bankovní, nebankovní a půjčky mezi fyzickými osobami. Maximální úroková sazba je 20 % p. a. Legální půjčky jsou ve Vietnamu velice dostupné. Mezi Vietnamci však panuje značná nedůvěra k bankovním institucím, i u půjček tedy využívají i nelegálních a neoficiálních služeb. Státní instituce proti nelegálním půjčkám mezi fyzickými osobami bojují, a to prostřednictvím institutů nezákonně vysokého úroku či lichvy. Lichvou je půjčka, jejíž úroková sazba činí nejméně 100 % p. a., lidé jí postižení se mohou obrátit na policii, státní prokuraturu či soud. Oběť lichvy není za uzavření úvěru nijak postihována. Legislativní základ pro potírání této praxe je hodnocen jako dostatečný.

17. Dne 24. 9. 2025 byla žalobkyně předvolána k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř., které mělo proběhnout dne 1. 10. 2025. Žalobkyně se k tomuto správnímu úkonu nedostavila, o čemž žalovaný učinil dne 1. 10. 2025 úřední záznam.

18. Následně žalovaný vydal dne 16. 10. 2025 napadené rozhodnutí. K jeho převzetí byla žalobkyně dne 22. 10. 2025 předvolána na den 4. 11. 2025. Rozhodnutí si žalobkyně převzala, čímž nabylo právní moci podle § 31a zákona o azylu.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

19. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů ve smyslu ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, a po projednání věci, k němuž nařídil jednání, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

20. Zdejší soud po zohlednění skutečností, které vyplynuly z obsahu správního spisu, vycházel při přezkumu napadeného rozhodnutí zejména z následujících ustanovení právních předpisů.

21. Podle ust. § 2 odst. 6 zákona o azylu původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.

22. Podle ustanovení ust. § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje: a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní 6 20 Az 30/2025 ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

23. Podle ust. § 23c zákona o azylu podkladem pro vydání rozhodnutí mohou být zejména a) žádost o udělení mezinárodní ochrany a údaje k jejímu doplnění, b) protokol o pohovoru, c) přesné a aktuální informace z různých zdrojů o státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství o státu jejího posledního trvalého bydliště.

24. Podle přechodného ustanovení ve čl. II bodu 1 zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 314/2025 Sb.“), v řízeních podle zákona č. 325/1999 Sb. zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona provádí Ministerstvo vnitra jednotlivé úkony podle ustanovení upravujících vedení řízení uvedených v zákoně č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ke dni provádění příslušného úkonu.

25. Podle přechodného ustanovení ve čl. II bodu 9 zákona č. 314/2025 Sb., v řízeních podle bodu 1 nelze ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona udělit národní humanitární azyl.

26. Podle ust. § 3 s. ř. nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

27. Žalobkyně vznáší proti rozhodnutí dvě žalobní námitky. Za prvé, žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci a následně ho nesprávně a v rozporu se skutečností vyložil, což se projevilo zejména v rámci neudělení mezinárodní ochrany na základě §§ 14 a 14a zákona o azylu. Za druhé, žalovaný při neudělení humanitárního azylu žalobkyni podle § 14 zákona o azylu nedostatečně odůvodnil své závěry, žalobkyně tedy namítá nepřezkoumatelnost závěrů žalovaného.

28. Co se první námitky žalobkyně týče, soud odkazuje předně na ust. § 23c zákona o azylu, který obsahuje demonstrativní výčet podkladů, jichž lze pro rozhodnutí o mezinárodní ochraně použít. Žalovaný opřel závěry napadeného rozhodnutí o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, protokol zachycující pohovor s žalobkyní, a také o výše zmiňované zprávy, které obsahují informace o státu původu žalobkyně, tedy Vietnamu. K tomu soud podotýká, že žalobkyně nevyužila svého práva dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád a nedošlo tak k doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí podle jejího uvážení. Tyto podklady by žalovaný musel zohlednit v rámci rozhodování o udělení mezinárodní ochrany či zdůvodnit, proč tak neučinil. V podané žalobě pak žalobkyně nijak nespecifikovala, v čem by mělo nedostatečné zjištění skutkového stavu ze strany žalovaného konkrétně spočívat. Problematiku ohledně namítaného neudělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu soud shrnuje níže, když se zde zaměří na neudělení mezinárodní ochrany podle §§ 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Tato ochrana podle § 14a by byla žalobkyni udělena, pokud by zde byly důvodné obavy, že jí bude ve Vietnamu hrozit nebezpečí vážné újmy a zároveň žalobkyně nebude z důvodu existence tohoto nebezpečí ochotna využít ochrany vietnamských státních orgánů, či to nebude možné. Soud konstatuje, že žalobkyně se obává jednání svých věřitelů, což jsou soukromé osoby, v souladu s výše citovaným § 2 odst. 6 zákona o azylu je pro posouzení její situace tedy rozhodující, zdali jsou jí vietnamské státní orgány schopny nebo ochotny zajistit ochranu před vážnou újmou ze strany těchto 7 20 Az 30/2025 soukromých osob. V souladu s názorem žalovaného však neshledal, že by jí tyto orgány nebyly schopny či ochotny ochranu zajistit, neboť z výše zmíněné Informace MZV ČR vyplývá, že poskytování půjček s úrokovou sazbou převyšující 20 % p. a. je ve Vietnamu zakázáno a v případě poskytnutí půjčky s úrokovou sazbou 100 % p. a. a výše je kriminalizováno. Oběť, které byla taková půjčka poskytnuta, však kriminalizována není. Může se tak bez obav obrátit na policii, která proti půjčkám tohoto typu bojuje, lze se však obrátit i na další orgány činné v trestním řízení, kterými jsou státní prokuratura či soudy. V rámci pohovoru žalobkyně vypověděla, že při prvním incidentu s věřiteli v dubnu 2025 kontaktovali její rodiče policii, která však nic nepodnikla. Při dalších návštěvách věřitelů se na ni s žádostí o pomoc již neobrátili a nevyužita zůstala i možnost obrátit se s žádostí o pomoc například na státní prokuraturu. K výše uvedenému soud dodává, že žalobkyně ve Vietnamu nikdy neměla potíže s policií, bezpečnostními orgány, soudy či jinými státními orgány. Soud tak přisvědčuje žalovanému, že žádné skutečnosti uvedené ve výše zmíněných podkladech nebo žalobkyní samotnou v rámci pohovoru či jeho dalších vyjádření nenasvědčují tomu, že by jí ve Vietnamu hrozilo nebezpečí vážné újmy, respektive že by nemohla využít ochrany poskytované vietnamskými státními orgány. Soud tedy zastává názor, že v průběhu řízení byl shromážděn potřebný spisový materiál a žalovaný se zabýval existencí skutečného nebezpečí vážné újmy a schopností vietnamských státních orgánů poskytnout žalobkyni ochranu před touto újmou. Tato námitka tak není důvodná.

29. Žalobkyní tvrzená vážná újma hrozící z důvodu jejích dluhů poté není nijak relevantní ve vztahu k doplňkové ochraně podle ust. § 14b zákona o azylu, když žalobkyně netvrdila, že by v ČR byla udělena doplňková ochrana některému z jejích rodinných příslušníků uvedených v ust. § 14b odst. 2 zákona o azylu. Nic takové nevyplývá ani z podkladů rozhodnutí.

30. K námitce ohledně neudělení humanitárního azylu (ust. § 14 zákona o azylu) je zapotřebí uvést, že v průběhu správního řízení došlo k legislativní změně, kterou bylo ust. § 14 zákona o azylu s účinností od 1. 10. 2025 zrušeno. Z přechodných ustanovení, která mají za cíl upravit situace, kdy ke změně dojde v průběhu řízení, plyne, že není možné udělit humanitární azyl v řízení, které bylo zahájeno před účinností výše popsané legislativní změny, a to ode dne nabytí její účinnosti, tzn. od 1. 10. 2025. Vzhledem ke skutečnosti, že k vydání napadeného rozhodnutí došlo až 16. 10. 2025 soud konstatuje, že žalovaný toto v napadeném rozhodnutí reflektoval a o udělení humanitárního azylu v rámci tohoto rozhodnutí nerozhodoval. Dle názoru soudu žalovaný postupoval správně, neboť z výše uvedených přechodných ustanovení plyne, že humanitární azyl již žalobkyni nelze udělit. Z toho důvodu se soud pro nadbytečnost již nezabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí z hlediska neudělení humanitárního azylu žalobkyni. Tato námitka tedy také není důvodná.

31. Soud podotýká, že žalobkyně svou pobytovou situaci může řešit prostřednictvím institutů zákona o pobytu cizinců, a nikoli pomocí žádosti o mezinárodní ochranu, která není k takovému účelu určena.

32. Pro úplnost soud uvádí, že žalovaný se politickou a bezpečnostní situací v zemi původu žalobkyně zabýval také v souvislosti s posouzením důvodů pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 zákona o azylu, a to na podkladě aktuální informace o zemi původu, kdy však s ohledem na individuální situaci žalobkyně neshledal, že by byla ve Vietnamu pronásledována. Nebyly tedy dány žádné důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 8 20 Az 30/2025 12 zákona o azylu, s čímž se soud ztotožňuje. Žalobkyně k tomu žádné konkrétní námitky neuplatnila.

VI. Závěr a náklady řízení

33. Zdejší soud tak ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek v podobě, v jaké byly žalobkyní uplatněny. Zároveň v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti. Podanou žalobu proto zdejší soud zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.

34. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků rozhodl zdejší soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci neměla úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze, dne 15. 6. 2026 JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r. samosoudce