20 Co 132/2003

Plný text

Soudní rozhodnutí - 20Co 132/2003 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 20Co 132/2003 Právní věta: Zaměstnavatel se ve smyslu druhé věty § 60a odst. 1 zák. práce může zavázat k poskytnutí vyššího odstupného buďto smlouvou s odborovým orgánem (§ 20 zák. práce) nebo svým jednostranným prohlášením ve vnitřním pracovním předpise (§ 21 odst. 1 zák. práce), vždy však musí jít o vymezení podmínek nároku na vyšší odstupné obecně ve vztahu ke všem zaměstnancům, případně k určité jejich skupině. Jestliže některým z uvedených způsobů zaměstnavatel vyšší odstupné pro své zaměstnance nesjednal ani neurčil, pak je dohoda o poskytnutí takového odstupného, uzavřená samostatně s jedním z nich, pro rozpor se zákonem neplatná podle § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce. Soud: Městský soud v Praze ECLI: ECLI:CZ:MSPH:2003:

20. CO.132.2003.1 Datum rozhodnutí: 10.04.2003 Forma rozhodnutí: Rozsudek Heslo: Odstupné Kategorie rozhodnutí: B 20 Co 132/2003 - 40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudců JUDr. Ivany Klimešové a JUDr. Elišky Mrázkové v právní věci žalobkyně: J. P., nar. 21.2.1965, bytem B. 32, P-2, zast. advokátem se sídlem Z. 5, P-l, proti žalovanému: S.C., spol. s r. o., se sídlem Ú. 450/40, P-1, zast. advokátem se sídlem L. 60, B., o zaplacení 2.163,- Kč s přísl., k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15.10.2002 č.j. 23 C 41/2002-25 t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé p o t v r z u j e . II. Ve výroku o nákladech řízení se rozsudek m ě n í tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobkyně po připuštěné změně žaloby domáhala zaplacení 2.163,- Kč s přísl. a uložil jí povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 7.225,- Kč. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení odstupného při skončení pracovního poměru podle § 60a odst. l zák. práce, původně ve výši 57.157,-Kč, z nichž žalovaný 51.725,-Kč po podání žaloby uhradil. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že dohodou ze dne 28.2.2002 se účastníci dohodli na ukončení pracovního poměru žalobkyně, vzniklého na základě pracovní smlouvy ze dne 17.9.2001, z důvodu organizačních změn podle § 46 odst. l písm. c) ZP ke dni 28.2.2002 a žalovaný se zavázal vyplatit žalobkyni odstupné ve výši pětinásobku průměrného výdělku ve smyslu § 60a odst. l ZP. Dospěl poté k závěru, že žaloba důvodná není, neboť závazek k vyplacení odstupného ve výši pětinásobku průměrného výdělku žalobkyně žalovaný převzal bez právního důvodu. Kogentní ustanovení zákoníku práce zaměstnavateli neumožňují zavázat se k proplacení vyššího odstupného mimo případy, uvedené v § 60a odst. l ZP. Proto je třeba dohodu ze dne 28.2.2002 považovat zčásti za neplatnou pro rozpor se zákonem podle § 242 odst. l písm. a) a odst. 3 ZP. Na podkladě tohoto závěru soud I. stupně žalobu zamítl a úspěšnému žalovanému přiznal podle § 142 odst. l o.s.ř. náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Soudu I. stupně vytkla nesprávný výklad § 60a odst. l ZP, podle názoru žalobkyně je tímto ustanovení kogentně určena jen spodní hranice odstupného, zatímco horní hranice je neomezená a závisí na vůli zaměstnavatele. Toto stanovisko je zastáváno i v odborné literatuře, např. v komentáři k zákoníku práce z nakladatelství Anag, druhé doplnění vydání z roku 2002, se uvádí, že nová úprava stanovení zvýšeného odstupného se ponechává na úplné smluvní volnosti zaměstnavatele a příslušného odborového orgánu, popřípadě tam, kde odborový orgán nepůsobí, na zaměstnavateli. Soud I. stupně nevzal v úvahu, že uzavření dohody o skončení pracovního poměru bylo v zájmu zaměstnavatele, který výší odstupného kompenzoval výpovědní lhůtu. Odvolatelka navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolatelka uplatňuje odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu, daném § 212 a § 212a o.s.ř, a odvolání opodstatněným neshledal. Soudu I. stupně lze vytknout nesprávný procesní postup, když o částečném zpětvzetí žaloby žalobkyní rozhodl jako o změně žaloby podle § 95 odst. l o.s.ř., ačkoliv měl postupovat podle § 96 odst. 2 o.s.ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavit. Protože však toto procesní pochybení nemohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, odvolací soud k němu při svém rozhodování v souladu s § 212a odst. 5 o.s.ř. nepřihlédl. S právním posouzením věci soudem I. stupně, založeném na výkladu § 60a odst. l ZP, se odvolací soud ztotožňuje. Podle tohoto ustanovení náleží zaměstnanci při ukončení pracovního poměru z důvodů podle § 46 odst. l písm. a) až c) ZP ze zákona odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Poskytnutí dalšího odstupného v neomezené výši lze sjednat v kolektivní smlouvě (uzavřené s příslušným odborovým orgánem), případně může zaměstnavatel nárok na ně stanovit ve svém vlastním vnitřním předpisu. Zaměstnavatel se tedy ve smyslu druhé věty § 60a odst. l ZP může zavázat k poskytnutí vyššího odstupného buďto smlouvou s odborovým orgánem (§ 20 ZP) anebo svým jednostranným prohlášením ve vnitřním pracovním předpise (§ 21 odst. l ZP), vždy však musí jít o vymezení podmínek nároku na vyšší odstupné obecně ve vztahu ke všem zaměstnancům, případně k určité jejich skupině (určené např. počtem odpracovaných let). Jestliže některým z uvedených způsobu zaměstnavatel vyšší odstupné pro své zaměstnance v obecné rovině nesjednal ani neurčil, pak je dohoda o poskytnutí takového odstupného, uzavřená samostatně s jedním z nich, pro rozpor se zákonem neplatná podle § 242 odst. l písm. a) ZP. Soud I. stupně proto správně dovodil, že dohoda ze dne 28.2.2002 je v části, týkající se vyššího než zákonného odstupného, neplatná podle § 242 odst. 3 ZP. Odstupné, odpovídající dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku, již bylo žalobkyni žalovaným zaplaceno, a na další odstupné nemá v důsledku neplatnosti ujednání o něm právní nárok. Částka, přijatá žalobkyní nad rámec zákonného odstupného, je pak z pracovněprávního hlediska bezdůvodným obohacením, které však není povinna žalovanému vracet, neboť neplatnost dohody o odstupném nezpůsobila výlučně sama, proto jí nemůže být na újmu (§ 243 odst. 4 ZP). Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věcí samé podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Žalovaný měl ve věci úspěch, odvolací soud však shledal v tomto sporu důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření náhrady nákladů úspěšnému účastníku na podkladě § 150 o.s.ř. Tyto důvody spočívají v prvé řadě v povaze věci, neboť žalobou byl uplatněn nárok z pracovněprávního vztahu, ohledně něhož žalobkyně byla s ohledem na zaměstnavatelem podepsanou dohodu v dobré víře, že jí přísluší a neplatnost této dohody, kterou výlučně sama nezpůsobila, jí nemůže být na újmu (§ 243 odst. 4 ZP). Současně nutno přihlédnout i k majetkové situaci žalobkyně, u níž byly shledány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud proto výrok rozsudku soudu I. stupně o nákladech řízení podle § 220 odst. l o.s.ř. změnil a úspěšnému žalovanému jejich náhradu nepřiznal. Obdobně rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. l o.s.ř. i o nákladech řízení odvolacího. Proti tomuto rozsudku n e n í přípustné dovolání. V Praze dne 10. dubna 2003 JUDr. Irena S a r a l i e v o v á , v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Balcarová