20 Co 194/2006

Plný text

Soudní rozhodnutí - 20Co 194/2006 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 20Co 194/2006 Právní věta: Oznamovací povinnost ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči stanovená v § 191a odst. 1 o.s.ř. je dána ve všech případech, kdy nebyl do 24 hodin dán písemný souhlas osoby (příp. jejího zákonného zástupce) převzaté do ústavu, s tímto převzetím, nikoli jen v případech, kdy tato osoba (její zákonný zástupce) svůj souhlas s převzetím do ústavu odmítla udělit. Ústav je oprávněn podat odvolání proti usnesení, jímž soud I. stupně k jeho podnětu dle § 191a odst. 1 o.s.ř. rozhodl, že se „řízení nezahajuje“. Soud: Městský soud v Praze ECLI: ECLI:CZ:MSPH:2006:

20. CO.194.2006.1 Datum rozhodnutí: 19.05.2006 Forma rozhodnutí: Usnesení Heslo: Zdravotnické zařízení Kategorie rozhodnutí: A 20 Co 194/2006 – 13 U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Hübnera a soudců JUDr. Ireny Saralievové a JUDr. Ivany Klimešové ve věci nemocného F. H., bez uvedení bydliště, t.č. umístěného v N. N. F., k podnětu N. N. F. s poliklinikou, se sídlem v P-1, N. F. 847/8, o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení nemocného do ústavu zdravotnické péče, k odvolání N. N. F. s poliklinikou proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10.4.2006 č.j. 32 L 1/2006-2 t a k t o: Usnesení soudu I. stupně se m ě n í tak, že se z a h a j u j e řízení o přípustnosti převzetí nebo držení nemocného F. H. do ústavu zdravotnické péče. O ustanovení opatrovníka nemocnému rozhodne soud I. stupně. O d ů v o d n ě n í Faxovým podáním došlým dne 7.4.2006 oznámil soudu I. stupně ošetřující lékař N. N. F. s poliklinikou, že dne 3.4.2006 byl do ústavní péče převzat pacient F. H. z důvodu dle § 23 odst. 4 písm. c/ (zák.č. 20/1966 Sb.), a žádal o rozhodnutí, že k jeho převzetí došlo ze zákonných důvodů. Soud I. stupně usnesením ze dne 10.4.2006 rozhodl, že se řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení nemocného v ústavu nezahajuje. Při rozhodování vycházel z oznámení ošetřujícího lékaře, podaného telefonicky, že „nemocného našli doma v bezvědomí a po zajištění jeho životních funkcí byl přijat na resuscitační oddělení nemocnice. S ohledem na svůj zdravotní stav není schopen udělit svůj písemný souhlas se svým převzetím do ústavu“ (záznam telefonického sdělení se ve spisu nenachází). Své rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně právním názorem, že je-li nemocný v takovém zdravotním stavu, že je třeba vykonat úkony nutné k záchraně jeho života či zdraví a není možné vyžádat jeho souhlas, nelze ani reálně postupovat dle § 191a a násl. o.s.ř., t.j. provést výslech nemocného a zjistit od něj, zda si zvolí zástupce. Soud pak nemá jinou možnost než konstatovat, že nemocný je v ústavu držen v souladu s hmotněprávním předpisem, aby byl zachráněn jeho život. Taková ingerence soudu – pokračuje soud I. stupně – do čistě odborných zdravotnických záležitostí, je nadbytečná a zatěžující státní rozpočet v souvislosti s neúčelným ustanovováním advokátů. Poukazoval na právní úpravu obsaženou v občanském soudním řádu z r. 1950, kdy se pamatovalo zejména na situace umístění nemocného v psychiatrické léčebně, přičemž současnou praxi, kdy nemocnice vyžadují písemný souhlas od každého pacienta, kterého přijímají do ústavní léčby, nebo se obracejí na soud, označil za snahu nemocnic „ochránit se před žalobami o náhradu škody a ochranu osobnosti“. Smyslem úpravy o detenčním řízení je zaručení osobní svobody, přičemž nemocný, u něhož je třeba provést neodkladné úkony k záchraně jeho života či zdraví, ale který je např. v bezvědomí, nemůže své právo na osobní svobodu realizovat a není zde tak právo, jehož ochranu by soud v detenčním řízení zabezpečoval. Vyslovil právní názor, že obsah § 191a odst. 1 o.s.ř. je třeba vykládat tak, že oznamovací povinnost ústavu se vztahuje pouze na případy těch nemocných, kteří odmítli dát písemný souhlas se svou hospitalizací, a nikoli na případy nemocných, kteří jej objektivně dát nemohou. Teprve až se zdravotní stav nemocného zlepší natolik, že je objektivně schopen udělit souhlas s držením v ústavu, ale neučiní tak, začne dle názoru soudu I. stupně běžet ústavu lhůta 24 hodin pro oznámení dle § 191a o.s.ř. Proti tomuto usnesení podala N. N. F. s poliklinikou (dále jen „ústav“) včasné odvolání. Namítal, že obsah § 23 odst. 4 písm. c/ zák. č. 20/1966 Sb., a § 191a odst. 1 o.s.ř. je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti, přičemž ústav je povinen oznámit soudu převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu, a pokud by zákonodárce mínil vázat oznamovací povinnost jen na případy odmítnutí souhlasu s hospitalizací, jistě by to v zákoně jasně vyjádřil. Poukázal na nález pléna Ústavního soudu ČR sp.zn. Pl. ÚS 23/97, že jedině soudu přísluší konečné rozhodnutí o zákonnosti umístění v ústavu na základě oznamovací povinnosti ústavu, s výjimkou převzetí a držení osoby v ústavu, které nařídil soud v jiném řízení (např. dle § 72 tr. zák.). Navrhl zrušení napadeného usnesení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nejprve posoudil, zda jde o usnesení, proti němuž je odvolání přípustné, a dále zda ústav je oprávněn podat proti tomuto usnesení odvolání. Se zřetelem k věcnému obsahu výroku napadeného usnesení je odvolání proti němu přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto, že se „řízení nezahajuje“ (srov. § 202 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. výkladem a contrario). Dále dospěl k závěru, že i když v tomto případě je ústav pouze subjektem, který podal podnět k zahájení řízení dle § 191a odst. 1 o.s.ř., t.j. nikoli navrhovatelem, jak jej označil soud I. stupně, jde (na rozdíl od ostatních subjektů, podávajících podnět k zahájení řízení dle svého uvážení) o realizaci jeho zákonné procesní povinnosti , výslovně upravené speciální normou. Usnesení o zahájení řízení mu sice výslovně nemusí být doručeno (je však předpokladem rozhodnutí dle § 191b odst. 4 o.s.ř., proti němuž je ústav výslovně oprávněn podat odvolání - § 191c odst. 2 ), tedy i negativní rozhodnutí, že se „řízení nezahajuje“, se přímo dotýká jeho zákonných práv a povinností a ústav je tak subjektivně oprávněn podat odvolání proti tomuto usnesení, neboť má zde specifické postavení „účastníka“ pro tuto fázi řízení a rozhodnutí soudu pro něj - z procesního hlediska - vyznělo negativně, přičemž je jediným subjektem, který v této situaci může hájit i dotčená práva nemocného (umístěného), který sám procesně aktivní být objektivně nemůže. Lze tak dovozovat, že ústav je subjektivně oprávněn podat odvolání ve smyslu § 201 o.s.ř. proti usnesení soudu I. stupně, jímž bylo k jeho podnětu dle § 191a odst. 1, § 191b odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto, že se „řízení nezahajuje“. Napadené usnesení bylo ústavu doručeno dne 18.4.2006, odvolání bylo podáno dne 2.5.2006, je tedy včasné (§ 204 odst. 1, § 57 o.s.ř.). Následně odvolací soud přezkoumal napadené usnesení bez omezení odvolacími důvody, aniž k tomu bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), a zjistil, že odvolání je důvodné. Podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) je osobní svoboda zaručena. Dle čl. 8 odst. 6 LSPZ zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů. Dle § 23 odst. 4 zák. č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, je možné bez souhlasu nemocného provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče a) jde-li o nemoci stanovené zvláštním předpisem, u nichž lze uložit povinné léčení, b) jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí, anebo c) není-li možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si jeho souhlas a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví, d) jde-li o nosiče. Dle § 24 cit. zák. převzetí nemocného bez jeho písemného souhlasu do ústavní péče z důvodů uvedených v § 23 odst. 4 je zdravotnické zařízení povinno do 24 hodin oznámit soudu, v jehož obvodu má sídlo. Převzetí se soudu neoznamuje, jestliže nemocný dodatečně ve lhůtě 24 hodin projevil souhlas s ústavní péčí. Dle § 191a odst. 1 o.s.ř. ústav vykonávající zdravotnickou péči (dále jen "ústav"), ve kterém jsou umisťovány osoby z důvodů uvedených ve zvláštním předpise, je povinen oznámit do 24 hodin soudu, v jehož obvodu ústav je, převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu. Dle § 191b odst. 1 o.s.ř. o každém, o němž je ústav povinen učinit oznámení podle § 191a (dále jen "umístěný"), zahájí soud, v jehož obvodu je ústav, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí podle § 191a odst. 1 nebo omezení podle § 191a odst. 2 (dále jen "převzetí") a dalším držení v ústavu, ledaže převzetí a držení nařídil soud v jiném řízení. Dle odst. 4 cit. ust. do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k omezení podle § 191a, soud usnesením rozhodne, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů (§ 191a odst. 1). Ze shora uvedených zákonných ustanovení je zřejmé, že právní názor soudu I. stupně o tom, že oznamovací povinnost ústavu dle § 191a o.s.ř. se týká jen těch umístěných, kteří ke svému umístění do ústavu odmítli dát písemný souhlas, není správný. Odvolací soud se naopak ztotožnil s argumenty ústavu, že oznamovací povinnost se týká všech, kteří byli v ústavu umístěni bez svého písemného souhlasu, t.j. i těch, kteří svůj souhlas objektivně nemohli dát (nemohli svoji vůli projevit) pro svůj nepříznivý zdravotní stav. Zákon č. 20/1966 Sb.,o zdraví lidu, jako zvláštní předpis ve smyslu § 191a odst. 1 o.s.ř. vymezuje situace, kdy ústav může převzít (umístit) nemocného do ústavní péče bez jeho písemného souhlasu, a to v případech, které jsou natolik společensky odůvodněné, že zájem na odstranění škodlivého následku v osobní sféře umístěného či jiné osoby objektivně převažuje nad zájmem umísťované osoby na zachování její osobní svobody (srov. čl. 8 odst. 1 a odst. 6 LZPS). Právě proto, že jde o zásah do jednoho ze zaručených základních práv občana (práva na osobní svobodu), nemůže být ponecháno jen na ústavu zdravotnické péče, jak jeho odborní pracovníci vyhodnotí splnění podmínek zákona pro umístění osoby bez jejího písemného souhlasu do ústavní péče, ale musí zde být vytvořena zákonná pojistka, totiž soudní přezkum postupu ústavu tak, aby nemohlo dojít k nesprávnému vyhodnocení situace ze strany ústavu při omezení osobní svobody občana, příp. snad i ke zneužití tohoto umístění v rozporu s objektivními zájmy umístěného. Zákon (§ 24 zák. o zdraví lidu, § 191a odst. 1 o.s.ř.) proto s kategorickým požadavkem čl. 8 odst. 6 LZPS ukládá ústavu, aby v určené lhůtě oznámil soudu převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu , bez ohledu na to, zda umístěný (event. za něj jeho zákonný zástupce) odmítl dát souhlas s tímto umístěním, nebo zda umístěný objektivně svůj souhlas se svým umístěním do ústavu dát nemohl, např. proto, že byl přijat v bezvědomí či obdobném stavu, kdy svoji skutečnou vůli nemohl projevit. V tomto směru je ustanovení čl. 8 odst. 6 věta druhá LZPS jednak generální pro všechna v úvahu přicházející převzetí osob do ústavu bez jejich písemného souhlasu, jednak kogentní (srov. dikci „ takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu..“ ), nepřipouštějící jiný výklad. Tomuto požadavku pak odpovídá i zákonná úprava dle § 191a odst. 1 o.s.ř., svojí povahou rovněž kogentní, ukládající povinnost ústavu oznámit převzetí každého , kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu. Soud pak o každém, o němž je ústav povinen učinit oznámení, zahájí řízení, s výjimkou případů dle § 191b odst. 1 in fine o.s.ř. V daném případě byl F. H. dle sdělení ústavu přijat do ústavní péče z důvodu uvedeného v § 23 odst. 4 písm. c/ zák.č. 20/1966 Sb., bylo proto zákonnou povinností ústavu oznámit jeho umístění soudu do 24 hodin od převzetí a následně byl soud povinen zahájit řízení o vyslovení přípustnosti jeho převzetí (umístění) do ústavu dle § 191ab odst. 1 o.s.ř. Argument soudu I. stupně, že reálně nebylo možno provést důkazy pro posouzení zákonnosti důvodů převzetí dle § 191b odst. 3 o.s.ř. (výslech umístěného, umožnění mu zvolit si zástupce a pod.) a že proto je zahajování řízení a rozhodování v detenčním řízení neúčelné a nadbytečné, nemůže obstát z praktických ani teoretických důvodů. Podle obsahu spisu došlo k převzetí F. H. do ústavu dne 3.4.2006, ústav jeho umístění oznámil až dne 7.4.2006 (nedodržel tak zákonnou 24 hodinovou lhůtu) a soud rozhodl prakticky bez jakýchkoli úkonů dne 10.4.2006. Není zřejmé, na základě jakých zjištění učinil soud I. stupně závěr, že v době rozhodnutí (t.j. týden po umístění jmenovaného do ústavu) není tento schopen jakéhokoli výslechu či vyjádření ke svému umístění, že není schopen zvolit si zástupce a pod. Odkaz v odůvodnění usnesení na „telefonické doplnění“ původního oznámení ošetřujícím lékařem je zcela neurčitý, při absenci záznamu obsahu telefonického sdělení do spisu i nepřezkoumatelným (který lékař a co k věci sdělil, kterého dne se tak stalo, proč není umístěný schopen udělit písemný souhlas s umístěním do ústavu atd.). Postup soudu je dále nesoustředěný, neboť v telefonickém doplnění měl lékař sdělit, že jmenovaného našli doma v bezvědomí, ale soud v této souvislosti ani nezjistil, kde má jmenovaný své bydliště (kde byl „doma“ nalezen), za jakých okolností se tak stalo, zda má jmenovaný nějaké příbuzné či jsou zde jiné osoby, které by o něm mohly podat informace, příp. z nichž by si mohl zvolit svého zástupce pro řízení dle § 191b odst. 2 o.s.ř. V tomto směru je třeba ovšem vytknout i ústavu, že ve formuláři, jímž oznámil soudu převzetí F.H. do ústavu, žádný z těchto údajů nesdělil a omezil se na zcela obecnou informaci o převzetí jmenovaného dle § 23 odst. 4 písm. c/ zák. č. 20/1966 Sb., bez uvedení konkrétních okolností při nalezení jmenovaného, adresy bydliště, alespoň obecné informace o jeho zdravotním stavu, uvedení osob, které lékaře přivolaly, příp. uvedení osob, které by mohly být o hospitalizaci uvědoměny a pod. Takové údaje jsou nutné pro alespoň základní orientaci soudu při volbě procesního postupu - třeba i velmi neformálního v zájmu urychleného rozhodnutí - v detenčním řízení. Jak je zřejmé, soud I. stupně v době svého rozhodnutí neměl (alespoň podle obsahu spisu) žádné relevantní podklady pro závěr, že nelze umístěného ani vyslechnout ani jej poučit o možnosti zvolit si zástupce pro řízení. Jeho závěr je tak nepřezkoumatelný, navíc okolnost, že umístěný je údajně v bezvědomí, nemůže být překážkou, aby si soud, považuje-li to za nutné v konkrétním případě, tuto skutečnost ověřil i osobní návštěvou v ústavu tak, aby mohl za přítomnosti ošetřujícího lékaře posoudit, zda předchozí písemné sdělení lékaře (zde chybějící) odpovídá i v době rozhodnutí aktuální skutečnosti. Nelze přisvědčit názoru soudu I. stupně, že ústavu by vznikla oznamovací povinnost až ve lhůtě 24 hodin od doby, kdy se zdravotní stav nemocného přijatého v bezvědomí „zlepší natolik, že je objektivně schopen udělit souhlas s držením v ústavu, ale neučiní tak“. Jednak jde o právní názor jsoucí v rozporu se shora uvedeným výkladem odvolacího soudu, jednak by nemuselo být ve všech případech zřejmé, kdy již nastal okamžik zlepšení zdravotního stavu umístěného, že „by mohl udělit souhlas, ale neučinil tak“, a tedy kdy počala běžet ústavu zákonná lhůta k oznámení jeho převzetí soudu. Nelze předjímat všechny možné situace a okolnosti převzetí osob do ústavu a všechny možné objektivní důvody, pro které nemohou udělení svého souhlasu s umístěním v ústavu tyto osoby uvážit či vyjádřit, proto zákon zcela logicky stanoví konkrétní okamžik vzniku oznamovací povinnosti ústavu ohledně převzaté (umístěné) osoby bez jejího souhlasu do ústavu, jímž je právě objektivně zjistitelný okamžik jejího převzetí ústavem do ústavní péče. Argument soudu I. stupně o nadbytečnosti zahajování řízení (při převzetí osoby v bezvědomí apod.), či dokonce argument vzniku nákladů „v souvislosti s neúčelným ustanovováním advokátů“ je zcela nepřípadný a rezignující na ústavní záruku ochrany osobní svobody občanů, což by bylo v rozporu s účelem detenčního řízení a s naplňováním nezastupitelné úlohy soudu při posuzování přípustnosti převzetí osob do ústavu zdravotní péče bez jejich písemného souhlasu. Formulaci „převzetí každého, kdo v něm (v ústavu) byl umístěn bez svého písemného souhlasu“, je nutno vykládat tak, že se jedná o všechny případy, kdy zde písemný souhlas osoby (příp. jejího zákonného zástupce) s převzetím (umístěním) do ústavu do 24 hodin od převzetí prostě není, bez ohledu na to, z jakého důvodu nebyl dán, a nelze jej omezovat jen na případy - jak učinil soud I. stupně - kdy osoba svůj souhlas s umístěním do ústavu dát odmítne. Výklad soudu I. stupně je nepřijatelně restriktivní, přičemž jde o ustanovení, které má být pojistkou proti případnému nezákonnému omezování osobní svobody občanů, kdy soudní kontrola každého omezení osobní svobody musí být co nejširší, proto jakýkoli restriktivní výklad rozsahu takové záruky (v neprospěch zaručeného ústavního práva) není přijatelný. Uvedené principy zastává i právní teorie (srov. např. B. J., D.L., K.Z., M.M., Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vyd. Praha: C.H.Beck, 2003, str. 806 a násl.) Na základě výše uvedených důvodů odvolací soud změnil napadené usnesení dle § 220 odst. 3 o.s.ř., jak ve výroku uvedeno. Nemohl však současně ustanovit umístěnému opatrovníka pro řízení, neboť dosud nelze činit spolehlivý závěr, že umístěný si nemůže sám zvolit svého zástupce (§ 191b odst. 2 o.s.ř.). Je proto na soudu I. stupně, aby bez jakýchkoli průtahů doručil rozhodnutí odvolacího soudu ústavu, aby od ústavu vyžádal obratem zprávu o zdravotním stavu umístěného v době umístění do ústavu i v současnosti (včetně údajů o jeho bydlišti, příbuzných osobách apod.) a aby současně zjistil, zda umístěný je již schopen vyjádřit svoji vůli, když postačí i telefonicky či elektronickou poštou učiněný dotaz u příslušného ošetřujícího lékaře, s poučením (prostřednictvím lékaře), že si může zvolit zástupce pro řízení. V případě, že tohoto projevu není umístěný dosud objektivně schopen, uváží soud, zda pro rozhodnutí o zákonnosti převzetí do ústavu postačí obsah vyžádané lékařské zprávy a výslech ošetřujícího lékaře o okolnostech převzetí jmenovaného do ústavu, či je nezbytné osobní zjištění soudce o jeho rámcovém zdravotním stavu, a ustanoví mu pro řízení opatrovníka z řad advokátů a následně rozhodne, zda k převzetí jmenovaného do ústavní péče došlo ze zákonných důvodů. Jestliže však jmenovaný je již schopen vyjádření k věci i ke zvolení svého zástupce, bude soud postupovat v závislosti na tomto zjištění. I pro případ, že již dodatečně udělil svůj písemný souhlas s převzetím do ústavu (nebo byl již z ústavu propuštěn), je nutné rozhodnout usnesením o přípustnosti jeho převzetí do ústavu, a to bez zbytečného odkladu. Případné další řízení dle § 191d odst. 1 o.s.ř. je závislé na vyřešení shora uvedených otázek a na konkrétních aktuálních skutkových okolnostech. Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. v Praze dne 19. května 2006 JUDr. Petr H ü b n e r , v.r. předseda senátu