21 Co 20/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Andrey Lomozové a Mgr. Lucie Markové ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Orgán veřejné moci, IČO IČO orgánu veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci za níž jedná Orgán veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci o náhradu škody a nemajetkové újmy, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. září 2025, č. j. 45 C 64/2023-286,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III co do částky 490 000 Kč potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II co do částky 9 973,01 Kč potvrzuje, co do částky 29 120,01 Kč se mění tak, že se žaloba zamítá.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II co do částky 4 150 Kč, IV, V a VI ruší a věc se v tomto rozsahu mu vrací k dalšímu řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 1 000 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 129 279,59 Kč (výrok II), zamítl žalobu v rozsahu částky 3 843 041 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu (výrok IV) a mezi účastníky řízení (výrok V).

2. Takto rozhodl v pořadí již druhým rozsudkem o žalobě, jíž se žalobce po žalované domáhal náhrady škody v původně žalované souhrnné výši 251 719 Kč a dále se po ní domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 3 000 000 Kč, jež mu měly být způsobeny v důsledku nezákonného trestního stíhání, vedeného ve fázi po podání obžaloby u Orgán veřejné moci pod sp. zn. spisová značka (dále jen „Trestní řízení“), které pro žalobce skončilo zproštěním obžaloby poté, co byl dříve vydaný, pravomocný odsuzující rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne datum, č. j. spisová značka (dále jen „Odsuzující rozsudek“), ve znění usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, č. j. spisová značka (jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce; dále jen „Usnesení o odvolání“), k dovolání žalobce zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne datum, č. j. spisová značka (dále jen „Usnesení Nejvyššího soudu“). Po nabytí právní moci Odsuzujícího rozsudku přestal žalobce coby strážník obecní policie splňovat podmínku bezúhonnosti, proto dohodou ze dne datum rozvázal se zaměstnavatelem – právnická osoba (dále jen „Zaměstnavatel“) pracovní poměr, a to s účinností ke dni datum. Žalobce byl shledán dočasně práce neschopným, následně nastoupil do jiného zaměstnání a po pravomocném zproštění obžaloby se na místo strážníka obecní policie u Zaměstnavatele vrátil.

3. Soud prvního stupně již dříve rozhodl o nárocích žalobce rozsudkem ze dne datum, č. j. spisová značka, doplněným usnesením ze dne datum, č. j. spisová značka, jímž uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 228 073 Kč (výrok I), v rozsahu částky 3 023 646 Kč žalobu zamítnul (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III, IV a V); k odvolání obou účastníků odvolací soud svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne datum, č. j. spisová značka, ve znění opravného usnesení ze dne datum, č. j. spisová značka, výrok II napadeného rozsudku v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 120 596 Kč potvrdil (výrok I) a ve zbylém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Potvrzující výrok ve vztahu k částečnému zamítnutí žaloby odvolací soud opřel mimo jiné o věcně správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaná po podání žaloby částečně plnila žalobci částkou 100 556 Kč (z toho 45 556 Kč na náhradu nákladů obhajoby a 55 000 Kč na satisfakci nemajetkové újmy), aniž by žalobce na toto částečné plnění procesně reagoval částečným zpětvzetím žaloby, tedy v tomto rozsahu dílčí nároky žalobce zcela, resp. částečně zanikly.

4. V rozsahu zrušujícího výroku odvolací soud sice potvrdil obecně správný závěr soudu prvního stupně o oprávněnosti základu nároku žalobce na peněžní satisfakci nemajetkové újmy za Trestní řízení, vytkl však soudu prvního stupně absenci přesvědčivého srovnání dalších případů, založeného na posouzení společných znaků takových případů s Trestním řízením. Dále vytknul soudu prvního stupně absenci závěru o ne/existenci příčinné souvislosti mezi zánikem pracovního poměru žalobce a jeho pracovní neschopností na straně jedné a Trestním řízením na straně druhé, to vše s ohledem na uzavření dohody o skončení pracovního poměru u Zaměstnavatele. Dle odvolacího soudu se soud prvního stupně dále nedostatečně zabýval tvrzeními žalobce, vztahujícími se k jemu vytrpěné újmě. Soud prvního stupně rovněž nedospěl k jasně formulovanému závěru o vlivu medializace Trestního řízení na rozsah újmy žalobce a dále zcela rezignoval na přezkoumatelný výpočet přiznané částky ušlého výdělku a na odůvodnění účelnosti cestovních výdajů v rámci zaměstnání v adresa.

5. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení provedl dokazování k jednotlivým kritériím újmy žalobce a dále aby se zabýval otázkou příčinné souvislosti mezi skončením pracovního poměru žalobce a jednotlivými jeho dílčími majetkovými nároky, případně žalobce poučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). S ohledem na částečné zrušení předmětného rozsudku byly zrušeny i akcesorické výroky o náhradě nákladů řízení.

6. Předmětem dalšího řízení zůstal toliko nárok žalobce na náhradu škody sestávající z dílčího nároku na náhradu ušlého výdělku v částce 71 845 Kč (a to za měsíce srpen až prosinec 2021 a dále za měsíc březen 2022, byť v podané žalobě jsou výdělky za jednotlivé měsíce formálně nesprávně označeny měsícem, v němž došlo k výplatě konkrétního platu, jak potvrdil žalobce v průběhu odvolacího jednání – pozn. odvolacího soudu), z dílčího nároku na náhradu související s přerušením platového postupu v částce 4 150 Kč a z dílčího nároku na náhradu nákladů vynaložených na obnovení zbrojního průkazu v částce 1 000 Kč; a dále zůstal předmětem řízení nárok žalobce na peněžní satisfakci nemajetkové újmy způsobené Trestním řízením v částce 2 945 000 Kč.

7. Po právní moci rozsudku odvolacího soudu ze dne datum soud prvního stupně věc znovu projednal a ve věci rozhodl Napadeným rozsudkem (způsobem popsaným v bodu 1 odůvodnění tohoto rozsudku).

8. Vzal za prokázané, že žalobce byl trestně stíhán, a to v rámci Trestního řízení, vedeného u Orgán veřejné moci pod sp. zn. spisová značka od února 2020 do října 2022. Dne datum byl žalobce Odsuzujícím rozsudkem, ve znění Usnesení o odvolání, uznán vinným a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let, přičemž dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 70 147 Kč. Odsuzující rozsudek a Usnesení o odvolání byly dne datum zrušeny Usnesením Nejvyššího soudu a žalobce byl následně rozsudkem Orgán veřejné moci ze dne datum zproštěn obžaloby; odvolání státního zástupce bylo zamítnuto rozhodnutím Orgán veřejné moci ze dne datum.

9. Ve vztahu k nároku žalobce na náhradu ušlého výdělku vzal soud prvního stupně za prokázané, že v důsledku Odsuzujícího rozsudku žalobce přestal být bezúhonným. Dne datum proto uzavřel se Zaměstnavatelem dohodu o ukončení pracovního poměru s účinností od datum (resp. s účinností k datum – pozn. odvolacího soudu). Následně byl žalobce od datum do datum uznán práce neschopným a pobíral nemocenské dávky. Od datum pak sice nastoupil do zaměstnání u společnosti právnická osoba v adresa, jeho mzda však nedosahovala původní výše platu u Zaměstnavatele. Do pracovního poměru u Zaměstnavatele na pozici strážníka se vrátil v červenci 2022. Na základě výplatních pásek za červen, červenec a srpen 2021 dospěl soud prvního stupně ke stanovení průměrné čisté měsíční mzdy žalobce, a to částkou 34 225,67 Kč, kterou by tedy za běžných okolností pobíral i nadále, pokud by nedošlo k zásahu do jeho výdělečné činnosti v důsledku nezákonného Trestního řízení. Rozdílem mezi prokázanými částkami žalobcem obdržených dávek nemocenského pojištění a jím dosaženého výdělku v měsících září 2021 až červen 2022, s výjimkou měsíců ledna, února, dubna, května a června roku 2022, za něž žalobce náhradu ušlého výdělku nepožadoval, na straně jedné a mezi soudem prvního stupně stanoveným žalobcovým průměrným čistým příjmem na straně druhé dospěl soud prvního stupně k výpočtu ušlého výdělku částkou 39 092,65 Kč – v podrobnostech k jednotlivým částkám odvolací soud odkazuje na obsah bodu 71 odůvodnění napadeného rozsudku (správně bod 72 – pozn. odvolacího soudu). Počátek období, za které byla žalobci náhrada ušlého výdělku přiznána, byl soudem prvního stupně stanoven na základě skutkového zjištění z dohody o ukončení pracovního poměru ze dne datum, kterou se žalobce dohodl s Orgán veřejné moci, že jeho pracovní poměr skončí dnem datum, a to bez uvedení důvodu, a dále na základě obsahu zprávy tituly před jménem jméno FO, lékaře interního oddělení právnická osoba (dále jen „Lékař“), z datum, dle níž byl žalobce shledán práce neschopným od datum. Lékař do zprávy uvedl nervozitu, nízký krevní tlak (hodnota) a potřebu vystavit dočasnou pracovní neschopnost, a dále že žalobce nezvládal práci, což bylo dáno psychickým stavem po odsuzujícím rozsudku.

10. Ve vztahu k žalobcem požadované peněžní satisfakci nemajetkové újmy v částce 3 000 000 Kč vycházel soud prvního stupně z jím v řízení provedených srovnávacích případů, ve všech případech vedených u soudu prvního stupně, kdy dospěl k následujícím zjištěním: Oproti případu sp. zn. spisová značka (odškodnění v částce 95 000 Kč) byla délka Trestního řízení žalobce kratší, čelil však obvinění ze závažnějšího trestného činu s vyšší trestní sazbou a musel ukončit pracovní poměr, nicméně v porovnávaném případě byly dopady do soukromého života obžalovaného (rozpad vztahu, finanční problémy) výraznější. Oproti případu sp. zn. spisová značka (odškodnění v částce 80 000 Kč) trvalo Trestní řízení žalobce podstatně déle (32 měsíců, v porovnávaném případě pouze 5 měsíců), žalobce navíc čelil nejdříve pravomocnému odsouzení a musel ukončit pracovní poměr (v porovnávaném případě byl obžalovaný pouze zproštěn výkonu služby a pobíral poloviční plat, což zasáhlo jeho rodinný život). Oproti případu sp. zn. spisová značka (odškodnění v částce 95 000 Kč) byla délka Trestního řízení žalobce sice kratší, čelil však obvinění ze závažnějšího trestného činu s vyšší trestní sazbou a musel ukončit pracovní poměr; v porovnávaném případě nicméně byly dopady do soukromého života obžalovaného (rozpad vztahu, finanční problémy) výraznější. Oproti případu sp. zn. spisová značka (odškodnění v částce 104 135 Kč) byla délka Trestního řízení žalobce delší a žalobce byl navíc pravomocně odsouzen a musel ukončit pracovní poměr, v porovnávaném případě však byla medializace rozsáhlá a negativní, zatímco u žalobce byla omezená a výhradně pozitivní. Oproti případu sp. zn. spisová značka (odškodnění v částce 35 000 Kč) byla délka Trestního řízení žalobce delší, trestní sazba vyšší a žalobce byl pravomocně odsouzen a musel ukončit pracovní poměr, v porovnávaném případě navíc byly dopady do života obžalovaného spíše omezené (vtípky mezi kolegy, zdravotní obtíže) a pracovní poměr nebyl ukončen. Oproti případu sp. zn. spisová značka (odškodnění v částce 50 000 Kč) byla délka Trestního řízení žalobce delší, trestní sazba vyšší a žalobce byl pravomocně odsouzen a musel ukončit pracovní poměr, v porovnávaném případě však byly dopady do soukromé sféry obžalovaného (rodinné vztahy, psychické obtíže) výraznější. Oproti případu sp. zn. spisová značka (odškodnění v částce 55 835 Kč) pak byla délka Trestního řízení žalobce delší, trestní sazba vyšší a žalobce byl pravomocně odsouzen a musel ukončit pracovní poměr, v porovnávaném případě však byly dopady do zdravotní sféry obžalovaného (deprese, astma, alergie) výraznější. Ve vztahu k těmto srovnávacím případům proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že odškodnění žalobce má být vyšší než právě v těchto porovnávaných případech. Oproti případu sp. zn. spisová značka (odškodnění v částce 500 000 Kč) byla délka Trestního řízení žalobce obdobná a trestní sazba srovnatelná, v porovnávaném případě však byly dopady do života obžalovaného mimořádně závažné (profesní likvidace, zdravotní komplikace, rozsáhlá medializace), zatímco u žalobce byly tyto dopady mírnější. Ve vztahu k tomuto srovnávacímu případu proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že odškodnění žalobce má být nižší než v porovnávaném případě, avšak vyšší než v ostatních, výše uvedených případech s kratší délkou řízení a méně závažnými dopady. Po stránce věcné pak soud prvního stupně uzavřel, že ve většině srovnávaných případů (kromě sp. zn. spisová značka) byla délka trestního stíhání kratší, v některých případech byla medializace rozsáhlá a negativní a soud prvního stupně jako zásadní profesní dopad zhodnotil pozbytí bezúhonnosti žalobce v důsledku pravomocného odsouzení, což vedlo k ukončení jeho pracovního poměru u Zaměstnavatele, do kterého se mohl vrátit až po zrušení rozsudku; s obdobnou váhou však soud prvního stupně posoudil podporu pro žalobce ze strany jeho pracovního kolektivu, prokázanou výslechy svědků. Pokud jde o medializaci případu, pak tři žalobcem doložené reportáže právnická osoba vyznívaly pro něj jednoznačně pozitivně, kdy v nich žalobce osobně vystupoval, hájil se proti obvinění a v reportážích se mu dostalo veřejné podpory ze strany kolegů i nadřízených, přičemž i reportér otevřeně vyjadřoval pochybnosti o důvodnosti Trestního řízení, čímž reportáže fakticky plnily funkci veřejné obhajoby žalobce. Okolnosti vzniku reportáží pak dle soudu prvního stupně naznačují, že podnět k jejich realizaci mohl vycházet z blízkého okolí žalobce. Skutečnost, že se o věci nezmiňovala jiná média, pak nasvědčuje tomu, že nešlo o spontánní veřejný zájem, ale spíše o cílenou snahu upozornit na okolnosti Trestního řízení. Zásah do zdravotní sféry života žalobce soud prvního stupně zhodnotil jako mírný, neboť žalobcem v prvé řadě předestřený dopad – obava z recidivy diagnóza – byla ryze subjektivního rázu. Argumentaci žalobce ve vztahu k negativnímu vlivu Trestního řízení na jeho schopnost navazovat partnerské vztahy soud prvního stupně nepřisvědčil, neboť takový účinek by bylo lze dovodit při stíhání osoby pro podezřelý výraz či podezřelý výraz, nikoliv v případě služebního zákroku donucovacími prostředky vůči agresivnímu muži. S ohledem na výše uvedené shledal soud prvního stupně zadostiučinění pro žalobce přiměřeným co do částky 110 000 Kč, přičemž plnila-li již žalovaná žalobci v rozsahu částky 55 000 Kč, je nárok žalobce důvodný co do částky zbylých 55 000 Kč.

11. V rozsahu nároků žalobce na náhradu cestovních výdajů (vyhověno co do částky 31 036,94 Kč, ve zbývající částce zamítnuto - bod 72 rozsudku) a na náhradu výdajů za opětovné pořízení zbrojního průkazu (zpětvzetí žaloby – bod 69 ve spojení s bodem 67 rozsudku) odkazuje odvolací soud ve stručnosti na odůvodnění napadeného rozsudku, neboť v tomto rozsahu nebyl rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním žádného z účastníků a nabyl tedy v daném rozsahu právní moci.

12. O náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu a mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

13. Žalobce podal proti zamítavému výroku III napadeného rozsudku, co do částky 490 000 Kč (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení), odvolání z důvodu podle § 205 odst. 1 písm. b) až g) o. s. ř., neboť výši přiznané peněžní satisfakce považuje za nedostatečnou s ohledem na nesprávné skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Za nesprávný označil v prvé řadě závěr soudu prvního stupně o pozitivním vyznění reportáží právnická osoba, resp. závěr o jejich roli coby prostředku veřejné podpory či obhajoby, stejně tak jako závěr o možném podnětu k jejich realizaci z blízkého okolí žalobce a dále závěr o nezájmu ostatních médií. Dle žalobce z výslechu svědka Krejčíka, provedeného v řízení před soudem prvního stupně, vyplynul zájem i dalších novinářů, kterým žalobce dával rozhovor, přičemž soud prvního stupně nijak nezohlednil toho času aktuální kauzu jméno FO z adresa. V dnešní době nadto zůstávají výstupy takové medializace k vidění po dlouhou dobu, i dlouho po zproštění žalobce obžaloby. Dle žalobce pak soud prvního stupně nesprávně zohlednil aspekt jemu poskytnuté podpory ze strany kolegů na pracovišti. Není pravdou, že uspořádaná sbírka ve prospěch žalobce dokládá důvěru vkládanou okolím v žalobce a dále jemu vyjádřenou podporu. Pro žalobce jako osobu důvěryhodnou totiž byly dopady stresu na jeho psychiku, reputaci a uplatnění tím spíše devastující, než kdyby byl osobou nedůvěryhodnou. Přes žalobci vyjadřovanou podporu dle něj vždy zůstanou lidé, kteří na něj budou hledět skrz prsty. Z výslechu svědka jméno FO mělo vyplynout, že přes radost kolegů ze zproštění žalobce obžaloby tento svědek pochyboval o schopnosti žalobce v budoucnu efektivně zakročit, proto jej občas zkontroluje. Soud prvního stupně měl dále bagatelizovat obavu žalobce z recidivy diagnóza pod tíhou stresu způsobeného Trestním řízením. Za nesprávný žalobce označil rovněž závěr soudu prvního stupně o neprokázání dopadu Trestního řízení na schopnost žalobce navazovat partnerské vztahy. Žalobce v tomto směru rekapituloval jeho dosavadní tvrzení vztahující se k proměně jeho osobnosti, kterou opřel o výpověď svědků jméno FO a jméno FO, provedené v řízení před soudem prvního stupně. V rovině právního posouzení žalobce vytknul soudu prvního stupně striktně formální přístup ke srovnání Trestního řízení s ostatními, porovnávanými případy, které navíc nejsou srovnatelné z hlediska reálné míry újmy poškozené osoby. Poukázal na delší dobu trvání Trestního řízení oproti srovnávaným případům, na prvotní pravomocné odsouzení žalobce a až následné zproštění obžaloby ve vztahu k jeho osobě, na ztrátu jeho bezúhonnosti a na přísnější hrozící trest, zvyšující dopady do všech sfér jeho života, kteréžto hledisko měl soud prvního stupně zohlednit rovněž nedostatečně. Jednotlivé aspekty zásahu Trestního řízení do života žalobce tento znovu rekapituloval, a to obsahově totožně s dosavadními vyjádřeními učiněnými v řízení před soudem prvního stupně. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. spisová značka, spisová značka, spisová značka a spisová značka) upozornil, že každé trestní řízení je i při respektování zásady presumpce neviny významným zásahem do života obžalovaného, tím spíše v případech mediálně sledovaných. Obecnou povinnost státu k náhradě újmy způsobené medializací nezákonného trestního stíhání žalobce dovozuje ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka. Dle žalobce nelze dopady medializace Trestního řízení zcela eliminovat ani po jeho pravomocném zproštění obžaloby, proto je třeba trvat na objektivní odpovědnosti státu i v tomto rozsahu. Žalobce rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, dle něhož může být relevantní i ta skutečnost, že (v daném případě – pozn. odvolacího soudu) informace o zatčení a vazbě byla šířena a za jakých okolností se tak stalo. Tento rozsudek lze dle žalobce vztáhnout rovněž na případ nezákonného Trestního řízení stejně jako rozsudkem vymezená kritéria pro posouzení odčinění nemajetkové újmy: povaha věci, délka řízení a následky v osobní sféře poškozené osoby. Postup soudu prvního stupně při stanovení výše peněžní satisfakce byl však dle žalobce mechanický. Soudem prvního stupně přiznaná částka 55 000 Kč, tj. celkem vyplacená částka 110 000 Kč, tedy 3 548 Kč za měsíc Trestního řízení, dle žalobce neodpovídá závažnosti případu, kdy např. v případě řízení sp. z. spisová značka (bez další identifikace řízení – pozn. odvolacího soudu) byla tamnímu žalobci přiznána satisfakce ve výši 8 300 Kč za měsíc řízení, v daném trestním řízení byl přitom tamní obžalovaný ohrožen trestem s nižší sazbou. Soudy by přitom dle žalobce měly k určení výše satisfakce přistupovat individuálně. S ohledem na výše uvedené žalobce považuje za adekvátní přisouzení dalších 490 000 Kč coby peněžní satisfakce. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v rozsahu výroků III, IV a VI zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Žalovaná podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání v rozsahu výroku II co do částky 43 242,65 Kč (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení), a to z důvodu podle § 205 odst. 1 písm. e) a g) o. s. ř. Co do náhrady ušlého výdělku žalovaná namítala, že soud prvního stupně v řízení nezohlednil dva zásadní faktory pro posouzení existence příčinné souvislosti mezi ušlým platem žalobce a jeho odsouzením, a sice 1) pracovní neschopnost žalobce, jejíž příčinnou souvislost s Trestním řízením žalobce neprokázal, a to ani lékařskou zprávou praktického lékaře z datum; a dále 2) uzavřenou dohodu o skončení pracovního poměru žalobce, neboť žalobce sice právní mocí Usnesení o odvolání přestal v srpnu 2021 splňovat podmínky pro výkon funkce strážníka obecní policie, ztráta předpokladů pro výkon takové funkce byla však důvodem pro výpověď z pracovního poměru Zaměstnavatelem podle § 52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „z. p.“ nebo „zákoník práce“), příslušná výpovědní doba by počala plynout na začátku září a uplynula by nejdříve koncem října roku 2021, pročež minimálně do konce tohoto měsíce nemůže být žalovaná odpovědnou za snížení příjmu žalobce. Dále namítala nesprávnost postupu soudu prvního stupně při výpočtu ušlého výdělku žalobce. Ten je dle žalobkyně dán § 354 z. p., dle něhož je pro výpočet průměrného měsíčního výdělku rozhodující období předcházejícího kalendářního čtvrtletí, tj. v projednávané věci měsíce duben až červen 2021, nikoliv měsíce červen až srpen 2021, s nimiž soud prvního stupně a žalobce operovali. Konečně žalovaná namítala, že žalobce implicitně nepožadoval náhradu ušlého výdělku za některé další měsíce, což však soud prvního stupně při výpočtu dílčího nároku na náhradu ušlého výdělku nezohlednil. Co do náhrady spojené s přerušením platového postupu žalovaná vytkla soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v rozsahu přiznané částky 4 150 Kč. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v předmětném výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá.

15. Oba účastníci na svých odvolacích námitkách setrvali rovněž při jednání odvolacího soudu dne datum, při němž odvolací soud podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování o následující listinné důkazy:

16. Mzdovým listem za rok 2021, vystaveným právnická osoba – Orgán veřejné moci dne datum, má odvolací soud za prokázané, že žalobce v rámci pracovního poměru u Zaměstnavatele odpracoval za druhé čtvrtletí roku 2021 v dubnu celkem hodnota hodin, v květnu 132 hodin a v červnu 184 hodin. Za tyto odpracované hodiny mu byl za duben stanoven vyměřovací základ částkou 37 527 Kč, zahrnující rovněž náhradu za dovolenou v částce 11 481 Kč; za květen mu byl stanoven vyměřovací základě částkou 41 102 Kč, rovněž zahrnující náhradu za dovolenou v částce 8 611 Kč; a za červen mu byl stanoven vyměřovací základ částkou 43 177 Kč, přičemž v daném měsíci mu náhrada za dovolenou vyplacena nebyla. Z téhož mzdového listu rovněž vyplývá, že pro následující čtvrtletí byla na základě uvedených hodnot žalobci vypočten průměrná náhrada za dovolenou v částce 244,50 Kč, přičemž tato hodnota odpovídá odvolacím soudem provedenému výpočtu průměrného hodinového platu žalobce (a to součtem vyměřovacích základů za jednotlivé měsíce po odečtení náhrad za dovolenou za tytéž měsíce, vyděleným počtem odpracovaných hodin za předmětné čtvrtletí, tj. [26 046 + 32 491 + 43 177] / 416).

17. Mzdovým listem za rok 2021, vystaveným společností právnická osoba dne datum, má odvolací soud za prokázané, že v listopadu 2021 byl žalobci v rámci pracovního poměru u této společnosti stanoven vyměřovací základ částkou 35 000 Kč a v prosinci 2021 byl žalobci stanoven vyměřovací základ částkou 35 309 Kč.

18. Mzdovým listem za rok 2022, vystaveným společností právnická osoba dne datum, má odvolací soud dále za prokázané, že v lednu 2022 byl žalobci v rámci pracovního poměru téže společnosti stanoven vyměřovací základ částkou 40 000 Kč, v únoru 2022 také částkou 40 000 Kč, v březnu 2022 částkou 39 097 Kč, v dubnu 2022 částkou 42 500 Kč, v květnu 2022 částkou 40 069 Kč a v červnu 2022 částkou 40 137 Kč.

19. Z rozsudku Obvodního soudu pro adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, tj. z rozsudku, jenž žalobce v rámci podaného odvolání označil za srovnatelné rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výše peněžní satisfakce za nemajetkovou újmu, odvolací soud toliko zjistil, že v dané věci byla tamnímu žalobci přiznána satisfakce za újmu způsobenou v rámci trestního řízení, vedeného pro podezření ze spáchání podezřelý výraz, tedy trestného činu zcela odlišného oproti trestným činům, jež byly kladeny za vinu žalobci v Trestním řízení. K tomuto skutkovému zjištění odvolacího soudu žalobce uvedl, že k označení zmíněného rozsudku za srovnatelný přistoupil bez znalosti jeho obsahu, jenž neměl k dispozici, a to na základě veřejně dostupné tabulky Orgán veřejné moci, zahrnující rovněž toto rozhodnutí pod kategoriemi, které žalobce pokládal při vyhledávání srovnatelných rozhodnutí za klíčové. Odvolací soud proto z obsahu předmětného rozsudku neučinil žádná další skutková zjištění podstatná pro rozhodnutí ve věci.

20. Po takto doplněném dokazování odvolací soud uzavřel, že odvolání žalobce není důvodné, odvolání žalované pak převážně důvodné je.

21. Ve vztahu k odvolání žalobce, směřujícímu se k výši přiznané peněžní satisfakce za Trestním řízením způsobenou nemajetkovou újmu, soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci a provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v § 132 o. s. ř.

22. Mezi účastníky nebylo sporným, že Odsuzující rozsudek, ve spojení s Usnesením o odvolání, byly rozhodnutími nezákonnými ve smyslu § 5 písm. a), § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), neboť po původním pravomocném odsouzení žalobce, odklizeném kasačním zásahem Nejvyššího soudu, byl žalobce zproštěn obžaloby, tedy řízení neskončilo pravomocným odsouzením žalobce a základ odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou Trestním řízením je tedy dán. K otázce, zda žalobci náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a OdpŠk v penězích, se ostatně odvolací soud vyjádřil již ve svém předchozím rozsudku ze dne datum (odst. 35 a 36 odůvodnění daného rozsudku) a na svých závěrech nemá důvod ničeho měnit. Jako přiměřená výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla soudem prvního stupně shledána částka v celkové výši 110 000 Kč a spornou tedy zůstala již jen otázka, zda je tato částka úměrná vytrpěné nemajetkové újmě žalobce či žalobci náleží částka vyšší.

23. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

24. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, vyslovil, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; a dále že soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

26. Obdobně se Nejvyšší soud vyslovil též v rozsudcích sp. zn. spisová značka, spisová značka; Ústavní soud se shodně vyjádřil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2175/16. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, rovněž přijal závěr, podle kterého výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.

27. Ze shora citované a již ustálené judikatury tedy vyplývá, že ve vztahu k úvaze o tom, jaká výše zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy je v případě žalobce přiměřená, je třeba hodnotit skutečnost, pro jakou trestnou činnost byl žalobce stíhán (zde pro podezřelý výraz a podezřelý výraz), dále skutečnost, že mu hrozil trest odnětí svobody v délce až deseti let, po jakou dobu trestní stíhání trvalo a konečně dopady do jeho osobnostních sfér.

28. V rozporu s odvolací argumentací žalobce odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně se v souladu s výše citovanou judikaturou a dále v souladu s pokyny, jež mu odvolací soud předestřel v rozsudku ze dne datum (odst. 48 odůvodnění daného rozsudku), výše uvedenými kritérii náležitě zabýval a tato kritéria v napadeném rozsudku rovněž zhodnotil.

29. Pakliže žalobce zvláště brojil proti závěru soudu prvního stupně o veskrze pozitivním vyznění odvysílaných reportáží právnická osoba, je tato odvolací námitka nedůvodná. Předně odvolací soud uvádí, že samotný aspekt medializace Trestního řízení byl soudem prvního stupně zohledněn, a to nejen v rámci presumovaného závěru o vzniku nároku žalobce na peněžní satisfakci, ale především v rámci procesu srovnání Trestního řízení s dalšími, rovněž medializovanými případy. Byť lze plně přisvědčit žalobci co do závěrů jím citované judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, pak ve vztahu ke stanovení výše peněžní satisfakce nelze zvažovanou částku paušálně navyšovat toliko pro obecný závěr o tom, že případ žalobce byl medializován, došel-li soud prvního stupně k přesvědčivému a věcně správnému závěru, že v některých porovnávaných případech byla oproti Trestnímu řízení žalobce medializace rozsáhlejší a výrazně více negativní. Soud prvního stupně v tomto směru jasně vyložil (bod 30 odůvodnění napadeného rozsudku), na základě jakých aspektů vyhodnotil povahu daných reportáží jako obhajujících a pro žalobce pozitivních, přičemž o celkovém vyznění reportáží jako takových nemá odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, žádných pochybností. Sama skutečnost, že tyto reportáže mohou být i nadále dohledatelné, resp. že informace v nich uvedené mohou být nadále zjišťovány třetími osobami, závažnost nemajetkové újmy nezvyšuje. Naopak, plnily-li předmětné reportáže prostředek fóra k vyjádření se jak pro žalobce coby obžalovaného, resp. později nezákonně odsouzeného, tak i pro jeho kolegy a nadřízené z pracovního prostředí, kteří se žalobce zastávali, má taková okolnost i pro budoucí adresáty těchto reportáží potenciál vyhodnotit kauzu žalobce v souladu s vyzněním předmětných reportáží, tedy mohou v adresátech převážně vzbudit nesouhlas s nespravedlivým stíháním strážníka obecní policie vykonávajícího jeho povinnosti. Lze proto shrnout, že medializace trestního stíhání, jež skončí zproštěním obžaloby, může prohloubit frustraci či stres nakonec nevinné osoby, má-li být však každý případ odškodnění za nezákonné trestní stíhání posuzován individuálně, tj. s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, pak v této konkrétní věci nelze shledat prohloubení újmy žalobce v reportážích, jež nabízely jeho pohled na věc a argumenty ve prospěch jeho neviny a zprostředkovaly projevy jeho podporovatelů z řad pracovního prostředí.

30. V této souvislosti je třeba za neopodstatněnou označit rovněž námitku žalobce, že újmu v rovině osobní cti a reputace prožíval o to silněji, byla-li jeho reputace v dané lokalitě na vysoké úrovni, byla-li na jeho materiální podporu uspořádána sbírka a byla-li mu vyjadřována podpora z řad jeho okolí. Byť mohl žalobce jako bezúhonný a v daném místě vážený člen společnosti subjektivně vnímat odsouzení o to silněji, byl-li coby strážník obecní policie osobou s určitou reputací, pak se právě tato jeho reputace prokazatelně projevila v jemu poskytované materiální i morální podpoře z řad jeho okolí. Vytrpěnou újmu je tedy třeba vnímat jako méně závažnou oproti situaci, kdyby na jeho osobu jeho nejbližší okolí zanevřelo a žádnou podporu mu neprojevovalo. Namítal-li žalobce, že přes jeho zproštění obžaloby se vždy najdou osoby, jež se na něj budou dívat tzv. „skrz prsty“, pak je taková dílčí námitka nerozhodná pro svou nekonkrétnost, neboť odpovědnost státu v tomto směru nemůže přesáhnout zcela běžné, vnitřní přesvědčení blíže neurčeného okruhu osob o žalobci, kteréžto přesvědčení je utvářeno mnoha i silně subjektivními faktory, nikoliv jen skutečností o jeho pravomocném, později zrušeném odsouzení. Pakliže měly dle žalobce z výpovědi svědka Krejčíka vyplynout pochyby o způsobilosti žalobce k možnému budoucímu efektivnímu zákroku v rámci služby, lze uzavřít, že takový postup nadřízeného je přirozeným důsledkem zásahu žalobce coby jeho podřízeného v každém případě, tedy i kdyby nebyl žalobce v jeho důsledku obviněn či odsouzen. Jde o notorický projev dohledu nad zaměstnancem, jenž se stal, ať už vlastní vinou či nezaviněně, účastníkem neběžné konfliktní situace, která jej mohla v každém případě v jeho dalším působení ovlivnit.

31. Vytýkal-li žalobce soudu prvního stupně bagatelizaci jeho obavy z návratu onkologického onemocnění, je tato výtka nepřípadná, neboť samotné zhoršení zdravotního stavu žalobce v řízení prokázáno nebylo a jím vytrpěnou újmu nelze bez dalšího paušálně zesilovat v útlém dětství prodělanou diagnóza, kdy nelze odhlédnout od skutečnosti, že (byť nezákonné) Trestní řízení bylo s žalobcem vedeno pro skutek související s jím vykonávaným povoláním, jež lze bez pochyb považovat za stresující, přičemž toto povolání si žalobce zvolil, a to i při vědomí svého zdravotního stavu.

32. Zcela se pak odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o neprokázaném vlivu Trestního řízení na navazování partnerských vztahů žalobcem. V řízení bylo prokázáno, že žalobce byl obviněn ze podezřelý výraz a podezřelý výraz, jichž se měl dopustit podezřelý výraz. Byť mělo obvinění žalobce souvislost s potenciálně podezřelý výraz, nemělo bez dalšího souvislost s jeho aktivními projevy vůči nejbližšímu okolí nebo ženám a byť byla žalobcem tvrzena skutečnost, že se v době Trestního řízení rozpadl jeho tehdejší vztah, nelze v tomto konkrétním případě shledat příčinnou souvislost mezi Trestním řízením žalobce a ztíženým navazováním partnerských vztahů žalobce s dalšími osobami.

33. Všechny výše uvedené aspekty přitom soud prvního stupně promítnul do jím provedeného srovnání Trestního řízení s jinými obdobnými případy. Ke srovnání byly užity případy, jež byly projednávány u soudu prvního stupně pod sp. zn. spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka a spisová značka, jež se právní kvalifikací či skutkově dotýkaly obdobné trestné činnosti, jaká byla kladena za vinu žalobci. Odkazoval-li se žalobce v podaném odvolání na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. spisová značka, jímž byly vymezeny aspekty určené k porovnávání jednotlivých případů, pak odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně takto definovanému srovnávacímu postupu dostál. Soud prvního stupně dostatečně, v souladu s dříve uloženými pokyny soudu odvolacího, zohlednil délku jednotlivých řízení, míru zásahu do života jednotlivých poškozených osob, míru medializace i tu skutečnost (pro žalobce ve vztahu k jeho nároku příznivou), že ve srovnávaných případech nedošlo ke zproštění až po zásahu Nejvyššího soudu tak, jako tomu bylo v případě Trestního řízení žalobce. Po porovnání okolností žalobcova případu se srovnávanými případy soud prvního stupně dospěl k adekvátním závěrům, s nimiž odvolací soud souhlasí. Lze proto zcela odkázat na odst. 44 až 50 odůvodnění napadeného rozsudku. Přitom odvolací soud dodává, a to i k opakované námitce žalobce o potřebě individuální přístupu k případu žalobce, že nikdy nelze nalézt naprosto shodný případ a vždy je třeba každou věc posoudit individuálně a srovnávané případy vzít jako jakési orientační vodítko, jež toliko slouží soudu ke spravedlivému rozhodnutí ve věci. V každé trestní věci jsou totiž okolnosti případu a zejména dopady do osobnostních sfér poškozených individuální.

34. Namítal-li žalobce mechaničnost postupu soudu prvního stupně, pak je třeba i tuto námitku odmítnout, neboť srovnávací postup soudu prvního stupně, jenž vedl k vymezení jistého rozsahu možné peněžní částky, a tedy i ke zpřesnění úvah o tom, jak vysoká by měla satisfakce být, lze považovat za adekvátní způsob srovnání za situace, kdy výsledkem takového postupu má být právě stanovení peněžité částky.

35. Ze všech důvodů vysvětlených shora dospěl odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, k závěru, že přiměřenou peněžní satisfakcí za vzniklou nemajetkovou újmu žalobce je částka 110 000 Kč. Proto odvolací soud výrokem I tohoto rozsudku potvrdil jako věcně správný zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně co do žalobcem požadované satisfakce ve výši dalších 490 000 Kč.

36. Pouze pro úplnost, k formulaci odvolací argumentace žalobce, že soudem přiznaná částka 55 000 Kč, resp. celkově vyplacená částka ve výši 110 000 Kč, je částkou nedostatečnou, odvolací soud upozorňuje, že k přiznání částky toliko ve výši 55 000 Kč došlo právě pro skutečnost, že žalovaná již částečně plnila v rozsahu dalších 55 000 Kč. Tedy částka 110 000 Kč jako celek (nikoliv pouze 55 000 Kč, jak by mohlo z odvolací argumentace žalobce vyplynout) je peněžní částkou odpovídající míře žalobcem vytrpěné újmy a dle odvolacího soudu odpovídá i soudní praxi.

37. Ve vztahu k odvolání žalované, napadajícímu rozsah a výši přiznané náhrady ušlého výdělku, odvolací soud v prvé řadě přisvědčil její odvolací námitce, že náhrada byla žalobci soudem prvního stupně přiznána v neopodstatněném rozsahu co do měsíců září a října 2021, neboť v období těchto měsíců nebyla prokázána příčinná souvislost mezi Trestním řízením a nižším výdělkem žalobce, resp. bylo prokázáno přerušení této příčinné souvislosti. Odvolací soud, odlišně od soudu prvního stupně, totiž přihlédl k té skutečnosti, že k rozvázání pracovního poměru žalobce se Zaměstnavatelem prokazatelně došlo dohodou o rozvázání pracovního poměru bez udání důvodu.

38. Na pracovní poměr žalobce – strážníka obecní policie – dopadá obecně aplikovatelná úprava zákoníku práce a v konkrétních odlišnostech pak zákon č. 553/1991 Sb., o obecní polici (dále jen „z. o. p.“). Pakliže v důsledku pravomocného odsouzení žalobce pozbyl ve smyslu § 4a odst. 1 písm. d) z. o. p. bezúhonnost, předpokládala tato skutečnost nejen postup podle § 5 z. o. p. (odnětí a zánik platnosti osvědčení žalobce coby strážníka), ale nepřímo umožňovala Zaměstnavateli převedení žalobce na jinou pracovní pozici, přičemž nebyla-li by tato možnost s ohledem na aktuální personální obsazenost pracoviště možná (což bylo v řízení rovněž prokázáno), byl Zaměstnavatel oprávněn (za předpokladu dalších okolností, a sice po právní moci rozhodnutí o odnětí osvědčení) dát žalobci výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. f) z. p., neboť ztrátou osvědčení žalobce pozbyl jeden z předpokladů stanoveného právními předpisy pro výkon sjednané práce strážníka obecní policie. Při dání výpovědi žalobci z právě uvedeného důvodu by se na pracovní poměr žalobce vztahovala dvouměsíční výpovědní doba ve smyslu § 51 odst. 1 z. p., ve znění účinném do datum, jež by v hypotetickém případě, že by byla žalobci dána výpověď v tentýž den, kdy byla uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru (datum), uplynula podle § 51 odst. 2 z. p., ve znění účinném do datum, koncem října 2021. Po tuto dobu by byl žalobce nadále zaměstnancem Zaměstnavatele a pobíral by příslušný plat či náhradu platu při překážce ve výkonu práce. Žalobce se však rozhodl dvoustranným právním jednáním pracovní poměr rozvázat, a to navíc se značně brzkým termínem ukončení pracovního poměru (datum) a tím se vzdal pomyslné ochrany v podobě výpovědní doby. Již pro tuto skutečnost nelze mít za prokázanou příčinnou souvislost mezi Trestním řízením žalobce a sníženým příjmem žalobce v září a říjnu 2021 a v rozsahu těchto měsíců nelze mít již samotný základ jeho dílčího nároku na náhradu škody v podobě ušlého výdělku za důvodný.

39. Pokud jde o spornou výši náhrady ušlého výdělku žalobce v období následujícím, tj. od listopadu 2021, je třeba zcela přisvědčit odvolací námitce žalované, poukazující na nesprávnost výpočtu ušlého výdělku žalobce v důsledku chybného procesu zjištění jeho tehdejšího průměrného výdělku. Soud prvního stupně, ve shodě se žalobcem, totiž nesprávně vycházel z průměrného čistého platu žalobce za období od června do srpna 2026 v částce 34 225,67 Kč.

40. Přitom podle § 351 z. p. platí, že má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy.

41. Průměrným výdělkem zaměstnance se podle § 352 z. p. rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

42. Konečně podle § 354 odst. 1 z. p. platí, že není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí (tj. v této věci období měsíců dubna až června 2021).

43. V odvolacím řízení byl mzdovým listem u Zaměstnavatele prokázán průměrný hrubý hodinový plat žalobce za druhé čtvrtletí roku 2021 v částce 244,50 Kč. Žalobce požadoval náhradu ušlého výdělku, mimo měsíce, v nichž mu nárok nevznikl (viz bod 52 odůvodnění tohoto rozsudku), výslovně toliko za měsíce listopad a prosince 2021 a březen 2022 (byť tyto měsíce žalobce v podané žalobě formálně nesprávně označil, viz bod 2 odůvodnění tohoto rozsudku). Při zjištěném průměrném hodinovém výdělku žalobce (244,50 Kč) a při obecně známé skutečnosti o počtu pracovních hodin v měsících listopadu 2021 (176 hodin), prosinci 2021 (184 hodin) a březnu 2022 (184 hodin), dospěl odvolací soud k předpokládaným výdělkům žalobce v částce 43 032 Kč za listopad 2021, v částce 44 988 Kč za prosinec 2021 a v částce 44 988 Kč za březen 2022. Mzdovými listy u pozdějšího zaměstnavatele bylo dále v odvolacím řízení prokázáno, že hrubý výdělek žalobce v listopadu 2021 činil 35 000 Kč, v prosinci 2021 činil 35 309 Kč a v březnu 2022 činil 39 097 Kč. Porovnáním rozdílů předpokládaných a prokázaných výdělků žalobce v jednotlivých měsících (8 032 Kč v listopadu 2021, 9 679 Kč v prosinci 2021 a 5 891 Kč v březnu 2022) na straně jedné a soudem přiznaných náhrad za dané měsíce (4 285,67 Kč v listopadu 2021, 4 211,67 Kč v prosinci 2021 a 1 475,67 Kč v březnu 2022, byť soud prvního stupně formálně nesprávně označil posledně zmíněnou náhradu jako náhradu za duben, viz bod 71 odůvodněné napadeného rozsudku) na straně druhé dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně, v souladu s žalobním požadavkem, jenž ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. a contrario nelze překročit a přisoudit tak více, věcně správně přiznal žalobci náhradu ušlého výdělku za měsíce listopad a prosinec 2021 a březen 2022 v částce 9 973,01 Kč, byť se jedná o částku nižší, než na jakou vznikl žalobci zákonný nárok.

44. Namítala-li však žalovaná, že soud prvního stupně nezohlednil tu skutečnost, že žalobce nepožadoval náhradu rovněž za další měsíce roku 2022, není tato námitka důvodná, neboť soud prvního stupně, byť chybně v měsíci březnu, rozsah žalobcem požadované náhrady zohlednil a promítl jej do výpočtu jím přisouzené částky (viz bod 71, správně 72 odůvodnění napadeného rozsudku). Nedůvodnou je rovněž námitka žalované, že soud prvního stupně nezohlednil nadprůměrný výdělek žalobce v květnu 2022, jenž měl být od náhrady odečten. Snížení výdělku žalobce je totiž třeba vnímat v kontextu širšího období, v tomto případě dle mzdového listu za rok 2022 dokládajícího výdělky žalobce za první pololetí roku 2022, jímž byl prokázán opakovaný snížený výdělek žalobce oproti jeho průměrnému výdělku před skončením pracovního poměru u Zaměstnavatele.

45. Proto odvolací soud napadený výrok II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 9 973,01 Kč potvrdil, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku. V rozsahu náhrad za měsíce srpen až říjen 2021 a dále v rozsahu náhrady za měsíc leden 2021, za nějž soud prvního stupně náhradu žalobci rovněž přiznal, byť ji žalobce v podané žalobě nepožadoval, je pak podaná žaloba nedůvodná (částečně viz bod 54 odůvodnění tohoto rozsudku) a odvolací soud proto předmětný výrok co do částky 29 120,01 Kč změnil tak, že se žaloba v daném rozsahu zamítá.

46. Pokud jde o dílčí nárok žalobce na náhradu související s přerušením platového postupu, uplatněný v částce 4 150 Kč, je třeba přisvědčit odvolací námitce žalované, že výrok II napadeného rozsudku soudu prvního stupně je v rozsahu dané částky nepřezkoumatelným. Soud prvního stupně sice v bodech 16 a 17 odůvodnění napadeného rozsudku analyzoval obsah listin „Potvrzení statutárního města adresa – Orgán veřejné moci z datum“ a „Vyjádření mzdové účetní Orgán veřejné moci z datum“, dle nichž měl žalobce přijít na základním platu o 4 150 Kč, toto dílčí skutkové zjištění však soud prvního stupně nijak nepromítnul do dalších úvah o skutkovém závěru ve věci, tím spíše ne do právního hodnocení zjištěného skutkového stavu. Přesto z kontextu odůvodnění přiznané částky (souhrnná částka 129 279,59 Kč po odečtení přiznaného zadostiučinění v částce 55 000 Kč, přiznané náhrady cestovních výdajů v částce 31 036,94 Kč a náhrady ušlého výdělku v částce 39 092,65 Kč) vyplývá, že rovněž tuto dílčí částku (4 150 Kč) soud prvního stupně žalobci přiznal.

47. Rozhodl-li tedy soud prvního stupně o dílčím nároku žalobce na náhradu spojenou s oddálením platového postupu v částce 4 150 Kč bez náležitého, přezkoumatelného odůvodnění, nelze napadený rozsudek v tomto rozsahu podrobit věcnému přezkumu v rámci odvolacího řízení, a proto nezbývá než napadený rozsudek v daném rozsahu zrušit a vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to včetně všech akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

48. Soud prvního stupně se v dalším řízení bude řídit pokyny soudu odvolacího, jím vyjádřenými ve vztahu k výše uvedenému dílčímu nároku již v usnesení ze dne datum, č. j. spisová značka, ve znění opravného usnesení ze dne datum, č. j. spisová značka. Po novém zhodnocení tohoto dílčího nároku žalobce soud prvního stupně znovu ve věci rozhodne, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

49. Při rozhodování o nákladech řízení soud prvního stupně neopomene podstatnou okolnost, že žalobce v řízení uplatnil více samostatných nároků (tj. nárok na peněžní satisfakci nemajetkové újmy a jednotlivé nároky na náhradu hmotné škody), přičemž v rámci výpočtu tarifní hodnoty a výše paušální odměny zohlední judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (především nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka a v něm uvedenou související judikaturu), z níž se mimo jiné podává závazný právní názor, že prokáže-li žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle OdpŠk základ jím uplatněného nároku, avšak přiměřené zadostiučinění mu není přiznáno v plné žalované výši, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů postupuje podle § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu, přičemž při rozhodování o náhradě nákladů řízení je nutné vycházet ze skutečnosti, že žalobce byl plně úspěšný při prokázání základu nároku a neúspěšný byl pouze při určení jeho výše, která ovšem závisela na úvaze soudu, kdy priorita prokázání základu nároku nad určením jeho přiměřené výše se uplatní i při rozhodování o nákladech řízení odvolacího. Soud prvního stupně rovněž dostojí taktéž obecně závaznému právnímu závěrů Ústavního soudu, vyjádřenému v témže nálezu, že při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok na peněžité plnění, je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, který se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu.

50. Soud prvního stupně tedy srozumitelným a přezkoumatelným způsobem stanoví u jednotlivých nároků žalobce odpovídající tarifní hodnotu pro účely náhrady nákladů řízení, zohlední skutečnost, že žalobce byl úspěšný v základu jím uplatněného nároku na peněžní satisfakci nemajetkové újmy, jež mu byla toliko přiznána v jiné než jím požadované výši, stanoví poměr uplatněných nároků v závislosti na úspěchu jednotlivých účastníků řízení a v návaznosti na takto zjištěné hodnoty stanoví výslednou povinnost konkrétního účastníka k náhradě nákladů řízení, a to jak ve vztahu k druhému z účastníků řízení, tak i ve vztahu k České republice, přičemž se vypořádá rovněž s argumentací žalované ohledně aplikace § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 541/1991 Sb., o soudních poplatcích. Proti výroku I tohoto rozsudku je přípustné dovolání, které se podává ve lhůtě dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně za podmínek § 237 o. s. ř. Proti výrokům II a III tohoto rozsudku není dovolání přípustné.