22 A 13/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Ludmilou Sandnerovou ve věci žalobce: N. P., narozený dne X, občan Ukrajiny pobytem na území republiky X zastoupený JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který vrátil žalobci žádost o dočasnou ochranu dne 23. 2. 2026, č. j. OAM-0361870/DO-2026, pro nepřijatelnost, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z úastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhá určení, že zásah žalovaného, kterým mu vrátil žádost jako nepřijatelnou podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (lex Ukrajina), byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti. Žalovaný vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou, protože žalobce, byť je Ukrajincem, není podle žalovaného osobou podle § 3 Lex Ukrajina. Ke dni 24. 2. 2022 totiž nepobýval na území Ukrajiny. Vyjádření účastníků 2. V žalobě uvedl žalobce, že žije společně se svými přáteli na Ukrajině těsně vedle hranic s Rumunskem, které prakticky každý den navštěvovali. Z rozhlasu se dne 24. 2. 2022 dozvěděl, že začala válka a tak odešel se svou rodinou pěšky do rumunského Sighetru, tak jak běžně dělával. Následně obdržel PKP, díky kterému v Rumunsku žil. Žádná práce v Rumunsku nebyla a tak se rozhodl, že přesídlí do České republiky. Před svým odchodem odevzdal svou pobytovou kartu. Dne 23. 2. 2026 požádal o dočasnou ochranu žalovaného, který mu však žádost vrátil jako nepřijatelnou. Na podporu uvedeného odkázal na několik soudních rozhodnutí, včetně rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS.

3. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvádí, že vyhodnotil žádost žalobce o udělení dočasné ochrany ze dne 23. 2. 2026 jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina. Podle tohoto ustanovení je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3 Lex Ukrajina. Žalobce je sice státním občanem Ukrajiny, nicméně ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobýval. Žalovanému je známo z jeho úřední činnosti, a to z otisků hraničních razítek o vstupech a výstupech na území členských států EU, konkrétně z cestovního pasu č. X, platného od 28. 2. 2019 do 28. 2029, že žalobce přede dnem 24. 2. 2022 nepobýval na území Ukrajiny, nýbrž pobýval na území členských států schengenského prostoru mnohokrát předtím a byl také držitelem rumunského víza č. X platného od 30. 9. 2021 do 29. 3. 2022. Dle žalovaného ze vstupních a výstupních razítek otištěných v cestovním pasu je potvrzeno, že se žalobce ke dni 24. 2. 2022 nenacházel na území Ukrajiny, což potvrdil i v podané žádosti. Žalovaný připomíná, že z čl. 2 písm. c) směrnice je patrné, že se vztahuje pouze na osoby, které musely opustit zemi původu a nemohou se s ohledem na stávající situaci v zemi vrátit za bezpečných a trvalých podmínek. Za osobu vysídlenou je možné považovat pouze tu osobu, která zemi původu opustila v důsledku situace, jež v této zemi nastala, například v důsledku již zmíněného ozbrojeného konfliktu. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním tedy musí existovat příčinná souvislost. V případě žalobce popsaná příčinná souvislost dána není, neboť opustil Ukrajinu nikoli v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů.

4. Žalobce na písemné vyjádření žalovaného k žalobě nereagoval. Posouzení věci 5. Městský soud v Praze v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí (§ 87 odst. 1 část věty před středníkem s. ř. s.).

6. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce v soudem stanovené lhůtě dvou týdnů nesouhlas s takovým projednáním věci nevyjádřil a žalovaný s takovým projednáním věci výslovně souhlasil (§ 51 s. ř. s.).

7. Soud neshledal důvod provádět ve věci dokazování. Všechny pro věc podstatné skutečnosti plynou z předloženého správního spisu, kterým se dokazování neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009 č. j. 9 Afs 8/2008-117). Pro rozhodnutí ve věci je stěžejní žádost žalobce o udělení dočasné ochrany, která je součástí předloženého správního spisu.

8. Soud konstatuje, že skutkově obdobným případem se již zdejší soud zabýval, např. pátý senát, s jehož závěry se soud i v této věci ztotožňuje a z rozsudku ze dne 9. 12. 2025 č. j. 5 A 120/2025-24 v projednávané věci vychází (obdobně rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 2. 2026, č.j. 2 A 2/2026-23 nebo ze dne 15 6. 2026, č. j. 20 A 11/2026-30).

9. Městský soud v Praze na úvod poznamenává, že přestože § 5 odst. 2 Lex Ukrajina vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 jednoznačně potvrdil, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu ministerstvem z důvodu její nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina lze přezkoumat (srov. bod [25] citovaného rozsudku).

10. Dále soud připomíná, že i řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu ovládající řízení před správními soudy soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta jedné ze stran sporu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010 č. j. 4 As 3/2008-78, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012 č. j. 1 Afs 57/2011-95, nebo ze dne 6. 10. 2015 č. j. 6 Afs 9/2015-31, obecně k řízení před správními soudy též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2025 č. j. 6 As 60/2024-110 či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024 č. j. 10 A 53/2022-157).

11. K vlastnímu věcnému posouzení žaloby soud uvádí, že ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005–65).

12. První, druhou, čtvrtou a pátou podmínku má soud za splněnou; nemá pochybnosti o tom, že vrácení žádosti směřuje přímo proti žalobci a že neudělení dočasné ochrany jej zkracuje na právech. Podstatou sporu je splnění třetí podmínky – zda šlo o zásah zákonný či nikoli.

13. Podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina je žádost nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3. V § 3 uvedeného zákona jsou vymezeny osoby, na něž se zákon (dočasná ochrana) vztahuje. Podle § 3 odst. 1 tohoto zákona uděluje žalovaný dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382.

14. V prováděcím rozhodnutí Rady 2022/382, jež aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně, jsou takové osoby vymezeny zejména jako ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022, kteří byli z Ukrajiny vysídleni dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil [čl. 2 odst. 1 písm. a)].

15. Pro přiznání ukrajinskému státnímu příslušníku postavení osoby oprávněné podle § 3 lex Ukrajina je tak zapotřebí kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.

16. Žalovaný má za to, že již první podmínka, a to podmínka existence pobytu na Ukrajině přede dnem 24. 2. 2022 v případě žalobce splněna nebyla. Je tomu tak z důvodu, že žalobce k tomuto dni byl držitelem rumunského víza č. X platného od 30. 9. 2021 do 29. 3. 2022 a z otisků hraničních razítek o vstupech a výstupech v cestovním pasu č. X, platného od 28. 2. 2019 do 28. 2029 vyplývá, že žalobce přede dnem 24. 2. 2022 pobýval v Rumunsku, kde se též fakticky i dne 24. 2. 2022 zdržoval, což žalobce nijak nezpochybňuje. Jinými slovy z razítek v cestovním pasu č. X vyplývá, že žalobce přede dnem 24. 2. 2022 nepobýval na území Ukrajiny, nýbrž žalobce pobýval rovněž na území členských států Schengenského prostoru mnohokrát předtím a to i na základě rumunského víza vydaného rumunskými orgány.

17. Žalobce v žalobě nepředkládá žádné argumenty brojící proti závěru žalovaného o neexistenci splnění podmínky „pobývání na území Ukrajiny“ přede dnem 24. 2. 2022. Svou argumentaci žalobce nedoplnil ani v návaznosti na vyjádření žalovaného, které žalobci soud zaslal. V souladu s dispoziční zásadou je to přitom žalobce, kdo by měl tato tvrzení uvádět. Úlohou soudu není za žalobci argumentaci domýšlet. Soud v této věci je si vědom judikatury NSS, který v rozsudku ze dne 7. března 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21 uvedl, že žalovaný neprokázal, že žalobce se měl na území Ukrajiny nejen „právě“ fyzicky nacházet, ale mělo se by jednat o stálejší a dlouhodobější pobyt. V posuzovaném případě soud shledal, že vydání víza vydaného rumunskými orgány s platností od 30. 9. 2021 do 29. 3. 2022, které měl žalobce k dispozici a používal ho ke vstupu na území schengenského prostoru, včetně otisků razítek v jeho cestovním pasu, je dostatečnou oporou pro vydání napadeného rozhodnutí. Soud zohlednil i skutečnost, že žalobce nijak nerozporoval skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, resp. žádným skutkovým tvrzením nezpochybňoval vydání víza vydaného rumunskými orgány s platností od 30. 9. 2021 do 29. 3. 2022 v souvislosti s jeho konkrétním případem. Skutečnost, že mu bylo vydáno vízum rumunskými orgány s platností od 30. 9. 2021 do 29. 3. 2022, vůbec v žalobě neuváděl, potažmo ani nevyvracel skutkový a právní závěr žalovaného, že žalobce opustil Ukrajinu nikoli v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů.

18. V návaznosti na výše uvedené soud ze správního spisu ověřil, že žalobce sám v žádosti uvedl, že ke dni 24. 2. 2022 pobýval v Rumunsku (žádost o poskytnutí dočasné ochrany). S tím korespondují i skutečnosti vyplývající ze správního spisu, a sice že žalobci bylo vydáno vízum rumunskými orgány s platností od 30. 9. 2021 do 29. 3. 2022 a četnost razítek v cestovním pasu č. X, platného od 28. 2. 2019 do 28. 2029, z nichž vyplývá, že žalobce přede dnem 24. 2. 2022 nepobýval na území Ukrajiny, nýbrž pobýval rovněž na území členských států schengenského prostoru mnohokrát předtím. Již první podmínka stanovená v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, tedy podmínka, že jde o osobu pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022 [čl. 2 odst. 1 písm. a)], tak v případě žalobce nebyla splněna. Vzhledem k tomu, že zákonná úprava [§ 5 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 3 odst. 1 Lex Ukrajina] žádá, aby pro přijetí žádosti o udělení dočasné ochrany byly kumulativně splněny obě podmínky stanovené v čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, nepostupoval žalovaný prima facie nezákonně, pokud přijetí žádosti žalobce z důvodu nesplnění již jen první z uvedených podmínek odmítl. Soud se shoduje s žalovaným, že žalobce opustil Ukrajin nikoli v důsledku probíhajícího válečného konfliktu, nýbrž, jak popsal v žalobě, protože bydlel těsně u hranic s Rumunskem, prakticky ho každý den navštěvoval. Postup žalovaného při odmítnutí přijetí žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany dne 23. 2. 2026 tak soud neshledal nezákonným.

19. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 7. července 2026 JUDr. Ludmila Sandnerová v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje M. H., DiS.