23 A 21/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivetou Postulkovou ve věci žalobce: N. V. H., narozený dne X, státní občan X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2026 č. j. CPR-9377-4/ČJ-2026-930310- V217, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž žalovaný potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „cizinecká policie“) ze dne 1. 2. 2026 č. j. KRPA-40211-14/ČJ-2026-000022-SV. Tímto rozhodnutím cizinecká policie uložila žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZPC“) a stanovila dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace na 1 rok (dále též „EU a smluvní státy“); současně mu stanovila podle § 118 odst. 3 ZPC dobu k vycestování z území EU a smluvních států do země státního občanství cizince nebo třetí země, kde je oprávněn pobývat nebo která ho přijme, a to 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

2. Proti uvedenému rozhodnutí brojí žalobce podanou žalobou.

3. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatečně zjištěný stav věci a délku uloženého správního vyhoštění považuje za nepřiměřenou, rozpornou s běžnou praxí žalovaného. Zdůrazňuje, že má čistý trestní rejstřík, nepáchal žádnou trestnou činnost, spolupracoval se správním orgánem, a jeho v pořadí první nelegální pobyt zde trval jen 10 měsíců. Napadené rozhodnutí má proto za nezákonné, odporující základním zásadám činnosti správních orgánů, zejména proporcionality a právní jistoty. Podle žalobce v napadeném rozhodnutí absentují zjištění k posouzení přiměřenosti dopadů do jeho soukromého a rodinného života podle rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015 č. j. 3 Azs 240/2014-37 a ze dne 28. 2. 2014 č. j. 5 As 102/2013-34. Žalovaný mohl žalobci uložit povinnost opustit území, což by do jeho života tolik nezasáhlo.

4. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě ji navrhuje jako nedůvodnou zamítnout. Odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém namítané otázky přezkoumatelným způsobem vypořádal, včetně přiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce podle § 119a odst. 2 v návaznosti na § 174a ZPC. Správní vyhoštění uložil žalobci v zákonném rozpětí. Napadené rozhodnutí shledává souladné se zákonem.

5. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

6. U jednání konaného dne 7. 8. 2026 právní zástupce žalobce, který žalobce omluvil, setrval na své argumentaci, žádný důkaz nenavrhl. Žalovaný se z jednání předem a včas také omluvil. Tato skutečnost nebránila soudu, aby ve věci jednal a rozhodl ji.

7. Ze správního spisu vyplývají tyto podstatné skutečnosti.

8. Dne 1. 2. 2026 žalobce při pobytové kontrole na ulici X, předložil policejní hlídce v 8:45 hodin cestovní pas s maďarským povolením k pobytu s platností do 21. 4. 2025. Ze vstupního razítka bylo zjištěno, že žalobce vstoupil na území schengenského prostoru dne 7. 7. 2023. Nebyla na místě zjištěna žádná skutečnost, která by žalobce opravňovala k pobytu na území ČR.

9. K dotazu žalovaného maďarská policie dne 1. 2. 2026 potvrdila, že žalobce byl držitelem maďarského pobytového oprávnění platného do dne 21. 4. 2025 s tím, že aktuálně není držitelem žádného pobytového oprávnění v Maďarsku.

10. Do protokolu o výslechu účastníka správního řízení žalobce uvedl, že dne 6. 7. 2023 odletěl z Vietnamu a dne 7. 7. 2023 přiletěl do Maďarska, měl maďarské vízum. V Maďarsku žil a pracoval do dubna 2024, kdy se přestěhoval do České republiky za prací na platné vízum, které mu zde skončilo a neprodlužoval si jej. Je si vědom, že poté od 22. 4. 2025 je na území schengenského prostoru bez oprávnění k pobytu a nelegálně a též si je vědom, že jako občan Vietnamu může pobývat na území pouze na základě oprávnění k pobytu vydaného členským státem EU. Na území České republiky se k pobytu nepřihlásil, žádné vízum nemá. Žije poblíž tržnice X, adresu nezná, bydlí na ubytovně, pracuje jako skladník v X, kde si vydělává nějaké finanční prostředky. V ČR nevlastní žádnou nemovitost ani žádný majetek, nemá zde žádné kulturní ani společenské vazby. Je zdravý, žádné léky neužívá, žádného lékaře nenavštěvuje, zdravotní pojištění nemá. Nikdy nežádal v EU o azyl. Je svobodný, bezdětný, v ČR nemá nikoho z blízké rodiny a na území ČR se ani nenachází osoba, vůči níž by měl oficiálně vyživovací povinnost nebo ji měl v péči. Na území ČR nemá též žádnou osobu, kvůli které by ukončení jeho pobytu na území bylo z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života nepřiměřené. V ČR nesdílí společnou domácnost s občanem EU. Žádné vazby k ČR nemá, ani žádné závazky či pohledávky. Trestnou činnost na území ČR ani Vietnamu nepáchal. Ve Vietnamu má matku a sedm sourozenců. Před odjezdem žil s matkou v jejím domě, kam se může vrátit. Může vycestovat dobrovolně, v zemi původu mu nehrozí žádné nebezpečí.

11. Cizinecká policie rozhodnutím (ze dne 1. 2. 2026 č. j. KRPA-40211-14/ČJ-2026-000022-SV) uložila žalobci správní vyhoštění popsané pod bodem 1. tohoto rozsudku. V odůvodnění uvedla, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 ZPC, neboť v ČR pobýval vědomě bez platného pobytového oprávnění od 22. 4. 2025 do zajištění policejní hlídkou dne 1. 2. 2026, tedy nelegálně. Proti tomuto rozhodnutí žalobce prostřednictvím shora jmenovaného zástupce brojil obvoláním, o němž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím.

12. Žalovaný napadeným rozhodnutím (ze dne 1. 6. 2026 č. j. CPR-9377-4/ČJ-2026-930310- V217) rozhodnutí cizinecké policie potvrdil. V odůvodnění odkázal na rozhodnutí cizinecké policie, s ním se ztotožnil. Lhůtu správního vyhoštění shledává za adekvátní, lze ji stanovit až na 5 let. Rozhodnutí cizinecké policie koresponduje smyslu i účelu ZPC a je přiměřené podle § 2 odst. 3, 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Protiprávní jednání žalobce shora uvedené bylo prokázáno nade vší pochybnost. Cizinecká policie přitom postupovala v souladu s právními předpisy, prokázala neoprávněný pobyt žalobce, shromáždila potřebné podklady a zjišťovala všechny rozhodné okolnosti ve prospěch i v neprospěch žalobce.

13. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 ZPC policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

14. Podle § 119a odst. 2 ZPC rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Ustanovení § 174a stejného zákona pak stanoví, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

15. Soud věc posoudil takto.

16. Soud se nejprve zabýval tvrzenou námitkou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Pokud by uvedená námitka byla důvodná, bránila by taková vada věcnému posouzení napadeného rozhodnutí.

17. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí spočívá podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů; důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelných (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008 č. j. 3 As 51/2007-84). Za nesrozumitelnost rozhodnutí soudy považují například případy, kdy odůvodnění nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, které vedly správní orgán k vydání rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003 č. j. 7 A 547/2002-24); pro rozpor výroku s odůvodněním (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003 č. j. 2 Ads 33/2003-78) či pro výrok, který nemá oporu v zákoně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2003 č. j. 7 A 181/2000- 29), nebo není-li rozhodnutí rozčleněno na výrok a odůvodnění, pročež není zřejmé, zda správní orgán rozhodl o všech návrzích účastníka řízení (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 1994, č. j. 6A 63/93-22).

18. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže z jeho odůvodnění není seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti tvrzené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008 č. j. 7 Afs 212/2006–76). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.

19. Soud dodává, že s ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení je nutné rozhodnutí cizinecké policie i rozhodnutí žalovaného posuzovat jako celek; případné vady odůvodnění rozhodnutí cizinecké policie tak mohl zhojit žalovaný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013 č. j. 6 Ads 134/2012-47). Soud rovněž uvádí, že zrušení správního rozhodnutí výlučně pro nepřezkoumatelnost vylučuje možnost věcného posouzení žalobních bodů, a tím pádem se prodlužuje celková délka sporu, což neprospívá ani účastníkům řízení, ani správním orgánům. Námitku nepřezkoumatelnost je tedy nutné hodnotit i ve vztahu k hospodárné a k racionální aplikaci práva.

20. Napadená rozhodnutí posoudil soud optikou výše uvedené judikatury a dospěl k závěru, že rozhodnutí nepřezkoumatelná nejsou. Z jejich odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu správní orgány vyšly, jak vyhodnotily pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudily. Rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a jsou plně srozumitelná. Žalovaný uvedl řešení otázky, která byla předmětem řízení, včetně důvodu, pro který rozhodl. Podle soudu napadené rozhodnutí obsahuje veškeré náležitosti stanovené § 68 odst. 2 správního řádu. Totéž pak lze vztáhnout na rozhodnutí cizinecké policie, kdy v jeho výrokové části jsou uvedena zákonná ustanovení, na jejichž základě ve věci žalobce rozhodl. Tato dílčí námitka není důvodná.

21. K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu soud shledal, že v rámci správního řízení bylo prokázáno písemnostmi, jimž korespondovala i výpověď žalobce, že jmenovaný pobýval na území schengenského prostoru a na území ČR vědomě nelegálně bez platného pobytového povolení, ač k tomu nebyl oprávněn, v období od 22. 4. 2025 do jeho pobytové kontroly dne 1. 2. 2026. Z kopie cestovního pasu žalobce je zřejmé, že žalobce přicestoval do schengenského prostoru, do Maďarska, dne 7. 7. 2023, poté již nevycestoval, nemá vyznačeno žádné výstupní přechodové razítko. Maďarská policie k uvedenému potvrdila pobytové oprávnění žalobce v Maďarsku do dne 21. 4. 2025. Z toho plyne, že se žalobce na území schengenského prostoru fakticky zdržoval až do okamžiku, kdy byl kontrolován dne 1. 2. 2026, což ani nepopírá, jeho výpověď se s uvedeným shoduje. Žalobce ode dne 22. 4. 2025 nedisponuje žádným platným povolením k pobytu na území EU ani smluvních států a ani o žádné nežádal. Správní orgány podle soudu zjistily v právě projednávané věci skutkový stav zcela dostatečně, žalobce tím naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 ZPC. Žalobce přitom neuvedl, co konkrétního správní orgány ještě ke skutkovému stavu, který ani nepopírá, měly podle něho zjistit. Soud obsah správního spisu považuje za dostatečný a úplný. Dodává, že měl-li žalobce potřebu dále upozornit správní orgány na nějakou skutečnost, mohl tak učinit při výpovědi do protokolu o výslechu dne 1. 2. 2026 na otázku: „Žádáte doplnění výpovědi nebo chcete uvést nějaké další skutečnosti k předmětné věci?“. Odpověděl však na ni: „To je vše, co mohu k dané věci uvést. Žádných dalších změn ani doplnění nežádám.“. Popř. tak žalobce mohl učinit následně při seznámení s podklady před vydáním rozhodnutí cizinecké policie dne 1. 2.2026. Bez výhrad jej však podepsal a uvedl, že se spisem „se seznámil a nechci si jakkoli vyjádřit k podkladům, ani navrhnout žádné doplnění.“ Námitka uplatněná v žalobě se tudíž míjí s projevem vůle žalobce v řízení před správními orgány a je lichá.

22. Žalobce považuje délku uloženého správního vyhoštění za nepřiměřenou, v rozporu s běžnou praxí žalovaného. Zdůraznil, že má čistý trestní rejstřík, nepáchal žádnou trestnou činnost, spolupracoval se správním orgánem, a jeho v pořadí první nelegální pobyt zde trval jen 10 měsíců.

23. Soud konstatuje k tvrzenému, že žalobce na žádnou běžnou praxi žalovaného nepoukázal. Soudu je naopak z úřední činnosti známo, že doba zákazu vstupu na území EU a smluvních států v délce 1 roku podle rozhodnutí cizinecké policie nevybočuje ze správní praxe žalovaného a je v mantinelech zákonného rozpětí podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 ZPC (viz shora). Je na uvážení správního orgánu, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, jak dlouhou dobu pro správní vyhoštění uloží. Posouzení této otázky podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu, soud pouze zkoumá, zda posouzení správních orgánů nebylo excesivní či svévolné a zda bylo dostatečně odůvodněno (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018 č. j. 2 Azs 289/2017-31). Shodný závěr plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003 č. j. 5 A 139/2002-46, kdy úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Uvedené soud shledal za doložené. Zbývá tedy posoudit otázku, zda při stanovení délky zákazu vstupu na území EU nepřekročily správní orgány meze správního uvážení, tj. zda rozhodnutí „nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003 č. j. 3 Azs 12/2003-38). Správní orgány odůvodnily dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území, tak, že byla stanovena při spodní hranici zákonné sazby, přičemž bylo přihlédnuto ke všem okolnostem případu, kdy zde žalobce pobýval více než 9 měsíců nelegálně. Soud dále doplňuje, že zde evidentně i po tuto dobu nelegálně pracoval, tedy ani neodváděl příslušné daně z příjmu. Jako polehčující okolnost hodnotila cizinecká policie skutečnost, že žalobce po celou dobu správního řízení spolupracoval. Na druhé straně vzala v potaz povahu žalobcova protiprávního jednání a délku jeho protiprávního pobytu na území schengenského prostoru a ČR. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 ZPC je možné cizinci uložit dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, až na 5 let. Soud proto neshledal, že by v napadeném rozhodnutí stanovená doba byla nepřiměřená, či přímo excesivní, nebo že by neodpovídala okolnostem daného případu. Soud rovněž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 1 Azs 416/2017-29, v něm Nejvyšší správní soud neshledal nepřiměřeným správní vyhoštění cizince v délce jednoho roku za neoprávněný pobyt na území ČR i v řádu několika hodin. Ve zde konstatovaném soud žádnou nezákonnost neshledal, ani rozpor se zásadami činnosti správních orgánů, či se zásadou proporcionality a právní jistoty. Jinými slovy, žalobce neuvedl, v čem konkrétním taková porušení spatřuje. Soud k uvedenému odkazuje na zásadu dispozitivnosti soudního řízení správního, v něm není možné, aby žalobce předmět soudního přezkumu vymezil jen nekonkrétními odkazy bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz. Musí se jednat o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu či listinách zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005-58). Soud je povinen vypořádat jednotlivé žalobní body, aby nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, není ale povinen na základě vágních odkazů žalobní body či podpůrné argumenty dohledávat ve spisech či v zaslaných dokumentech. Opačný postup by porušoval popsanou dispoziční zásadu a zasahoval by do rovného postavení účastníků řízení (§ 36 odst. 1 s. ř. s.). Není proto na soudu, aby v odkazovaných podáních vyhledával skutečnosti, které jsou způsobilé být součástí žaloby. Uvedená dílčí námitka není důvodná.

24. Z § 119a a § 174a ZPC citovaných výše plyne, že rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem. K tomu musí žalobce poskytnout veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

25. Správní soudy při posuzování této otázky vychází především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se ke čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006 Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.

26. Na tomto místě je vhodné poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. 8 As 109/2013-34, v němž Nejvyšší správní soud judikoval, že není třeba, aby se správní orgán rozhodující o vyhoštění výslovně vyjadřoval ke všem kritériím uvedeným v § 174a ZPC, nelze však upustit od požadavku, aby z rozhodnutí bylo zřejmé, že ve vztahu ke kritériím v daném případě relevantním činil správní orgán skutková zjištění a posuzoval je.

27. Soud neshledal v postupu správních orgánů pochybení, která by výše zmíněnému odporovala. Zásah do soukromého a rodinného života žalobce byl dostatečným a přezkoumatelným způsobem posuzován a hodnocen, přičemž závěry byly řádně odůvodněny. Jak již soud vyslovil výše, v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce svým shora popsaným jednáním naplnil skutkovou podstatu uvedenou v § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 ZPC. Ve světle skutkových okolností případu žalobce nelze podle soudu hovořit o takových vazbách žalobce na území ČR, aby převážily zájem státu na ochraně veřejného pořádku. Žalobce ostatně ve správním řízení, a to jak před cizineckou policií, tak před žalovaným, ani v rámci podané žaloby žádné konkrétní relevantní vazby netvrdil a tím spíše neprokázal vazbu, jež by jej ke zdejšímu území vázala natolik pevně, aby její narušení na dobu 1 roku, bylo možno považovat za nepřiměřené. Správní orgány kritérium přiměřenosti podrobně zkoumaly. Žalobce je zdravý muž v produktivním věku, ve Vietnamu žije jeho matka se sedmi sourozenci, k ní se může nastěhovat zpět. Při návratu do domovského státu tak bude mít žalobce zázemí a má se kam vrátit, žádné vazby na ČR zde nemá, jak i sám uvedl v protokolu o výslechu.

28. Soud podotýká, že rozhodnutí o správním vyhoštění představuje vždy určitý zásah do soukromého a rodinného života cizince, a proto se v každém individuálním případě posuzuje proporcionalita mezi veřejným zájmem na vyhoštění cizince a zájmem nad ochranou jeho soukromého a rodinného života. Je v zájmu cizinců, aby dodržovali zákony a právní předpisy platné na území ČR, chtějí-li zde požívat plné ochrany. Pokud tak nečiní, musí nést případné nepříjemné následky spojené se správním vyhoštěním. Zároveň je třeba podotknout, že právo pobývat na území ČR nepatří do kategorie základních lidských práv a zásah do soukromého a rodinného života cizince je připuštěn, děje-li se tak v souladu se zákonem a v oblasti zájmů chráněných státem. V případě žalobce pak správní orgány řádně posoudily jeho individuální situaci a zcela správně dospěly k závěru, že rozhodnutím o správním vyhoštění žalobce nedojde k žádnému nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Napadené rozhodnutí bylo proto vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, který má oporu ve spise. Správní orgány dostatečným, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem uvedly, z jakých skutečností a úvah dospěly k závěru, že rozhodnutím o správním vyhoštění žalobce nedojde k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Nelze této dílčí námitce přisvědčit.

29. S ohledem na závěr správních orgánů, podle kterého správní vyhoštění nebude nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce, nebyl prostor pro možnost upuštění od správního vyhoštění a namísto toho pro uložení povinnosti opustit území podle § 50a ZPC. Jestliže byla naplněna některá ze skutkových podstat podle § 119 ZPC, může správní orgán od uložení správního vyhoštění upustit a uložit místo něj povinnost opustit území podle § 50a ZPC pouze v případě, pokud by rozhodnutí nebylo přiměřené.

30. Soud neshledal ve věci rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou citovanou v žalobě, s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-35, ani s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014 č. j. 5 As 102/2013-31, žádné vazby žalobce na území nemá.

31. V daném případě se soud ztotožnil se závěrem správních orgánů, že došlo k naplnění zákonných podmínek pro uložení správního vyhoštění, které představuje s ohledem na výše uvedené přiměřené řešení dané situace.

32. Ze shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

33. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nepřísluší mu právo na náhradu nákladů, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Žalovanému pod výrokem III. tohoto rozsudku soud náhradu nákladů řízení přiznat nemohl, neboť podle stávající judikatury neshledal, že by v projednávané věci přesáhly jeho běžnou administrativní činnost.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 7. srpna 2026 Mgr. Iveta Postulková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. S.