23 Az 4/2026

Rubrum

č. j. 23 Az 4/2026- 37 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivetou Postulkovou ve věci žalobce: S. L., narozený dne X, občan X pobytem na území republiky X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2026 č. j. OAM-304/ZA-ZA11-K08-2025, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2026 č. j. OAM-304/ZA-ZA11-K08-2025 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Podanou žalobou brojí žalobce proti shora označenému rozhodnutí, jímž žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZoA“).

2. Žalobce, státní příslušník Ukrajiny, dne 14. 3. 2025 požádal o mezinárodní ochranu. Při poskytnutí údajů k žádosti dne 19. 3. 2025 vypovídal v ruském jazyce a uvedl, že je ukrajinské národnosti, pochází z města X, ze X na Ukrajině, kde žil, vyznává X a není členem žádné politické strany, je svobodný, bezdětný. Do ČR přijel před 16 lety na pracovní vízum. Otec mu zemřel, matka přijela do ČR. V ČR mu byl udělen trvalý pobyt, ale byl mu zrušen, protože v Maďarsku byl odsouzen na 1 rok a měsíc a byl ve vězení za trestný čin X. Na Ukrajině byl naposledy před pěti lety. Ke zdravotnímu stav uvedl, že před 8 lety měl X, Shodu s prvopisem potvrzuje J. S. 2 23 Az 4/2026 léky nebere, nemá žádná omezení ani zvláštní potřeby. Za důvod žádosti označil snahu o soužití s matkou, o kterou se musí starat, dále uvedl práci a probíhající vojenský konflikt ve vlasti.

3. Žalovaný s žalobcem provedl téhož dne, tj. 19. 3. 2025, pohovor, rovněž v ruském jazyce. V jeho průběhu žalobce zopakoval, že důvodem žádosti je zrušení trvalého pobytu, na Ukrajině je válka a v ČR má matku. Když byl ve vězení, matka byla na Ukrajině a on jí posílal peníze, bere nízký důchod. Matka žije v X, ve společné domácnosti spolu nežijí, žalobce bydlí v X. Žádné problémy ohledně rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k sociální skupině či politickému přesvědčení ve vlasti neměl, nebyl tam trestně stíhán. Ke konkrétním obavám uvedl, že se obává války.

4. Žalovaný napadeným rozhodnutím (ze dne 13. 3. 2026 č. j. OAM-304/ZA-ZA11-K08-2025) neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b ZoA. V odůvodnění konstatoval, že tvrzeným důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je obava z válečného konfliktu na Ukrajině a soužití s rodinou v ČR. Při posuzování podmínek pro udělení azylu shledal, že žalobce nesplňuje podmínky podle § 12 písm. a) ZoA, žalobce neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, ani že by byl politicky aktivní. Současně neshledal splnění podmínek podle § 12 písm. b) ZoA, žalobce neprokázal odůvodněný strach z pronásledování z důvodu některého z azylově relevantních důvodů. Za důvod udělení azylu neshledal ani aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině, hlavní důvod žádosti. Konstatoval, že samotná existence konfliktu není důvodem pro udělení azylu, ten je určen k ochraně před individuálním pronásledováním a otázku bezpečnostní situace žalovaný posuzoval v rámci doplňkové ochrany. Dále konstatoval, že byť válečným konfliktem je zasaženo celé území Ukrajiny, z hlediska pozemních bojů je situace stabilizovaná na linii bojů na východě a jihovýchodě země, pozemní střety probíhají mezi ruskými a ukrajinskými jednotkami v Charkovské, Luhanské, Doněcké, Záporožské a Chersonské oblasti [viz informace Informace OAMP Ukrajina, Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny; Přeshraniční pohyb ze dne 12. ledna 2026 (dále též „Informace o bezpečnostní situaci“)], vzdušné útoky primárně míří do oblastí v okolí linie bojů Charkovské, Luhanské, Doněcké, Záporožské a Chersonské oblasti. Žalovaný k obavám žalobce, že bude povolán do války, uvádí, že branná povinnost a vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem, ve smyslu i Úmluvy o právním postavení uprchlíků, tzv. Ženevské konvence z r. 1951, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech či Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Státy jsou oprávněny žádat po svých občanech splnění vojenských povinností a občané jsou povinni je vykonat. Dezerce či vyhýbání se nástupu vojenské služby není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (např. viz rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2004 č. j. 7 Azs 321/2004). Mobilizace na Ukrajině probíhá podle Informace LANDINFO ze dne 2. 5. 2025 obecně bez diskriminace. K tvrzení žalobce setrvat v ČR se svou rodinou žalovaný konstatoval, že výčet důvodů podle § 12 ZoA je taxativní, tento v něm není obsažený a z jiných důvodů nelze azyl udělit. Odkázal na rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 5 Azs 37/2003, podle něhož poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR. Žalobce s matkou nesdílí společnou domácnost, dlouhodobě bydlel cca 84 km od ní, měl ji pouze finančně podporovat, může tak činit i z Ukrajiny. Absence zázemí v zemi původu nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z r. 1951, žádné dopady do rasové, národnostní, náboženské, sociální či politické oblasti žalobce netvrdí. Žalobce je svéprávný, zdravý a práceschopný, je schopen Shodu s prvopisem potvrzuje J. S. 3 23 Az 4/2026 se o sebe postarat a vytvořit si zázemí, které by si musel vytvořit i v ČR. Důvody podle § 12b ZoA žalovaný také neshledal. Žalovaný k § 13 ZoA uvedl, že z podkladů nevyplývá, že by v ČR byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobce. Důvod pro aplikaci účelu sloučení rodiny není podle § 13 ZoA ve věci žalobce dán.

5. Žalovaný ohledně důvodu pro udělení doplňkové ochrany posuzoval, zda žalobci hrozí vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu. Konstatoval, že žalobci nehrozí trest smrti ani mučení či nelidské zacházení a jeho osobní situace neodůvodňuje závěr o reálném nebezpečí takové újmy. Posoudil individuální situaci žalobce, nijak nerozporoval existenci probíhajícího ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, zároveň však s odkazem na rozsudek NSS ze dne 13. 3. 2009 č. j. 5 Azs 28/2008-68 dospěl k závěru, že žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí. Na základě Informace o bezpečnostní situaci žalovaný dovodil, že situaci na Ukrajině nelze klasifikovat za totální konflikt, ve kterém z důvodu pouhé přítomnosti na daném území je vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy každý civilista. Poukázal na usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 2620/24 ze dne 22. 10. 2024, podle něhož situaci na Ukrajině nelze charakterizovat jako totální konflikt. Žalovaný si je vědom, že žalobce pochází z města Sumy, které se nachází v blízkosti frontové linie, to se za oblast návratu neoznačuje. Žalobce se na Ukrajinu může vrátit do oblastí návratu, jimiž jsou oblasti: Černovická, Chmelnycká, Ivanofrankivská, Kyjevská, Lvovská, Rovenská, Ternopilská, Vinnycká, Volyňská, Zakarpatská, Žytomyrská a hlavní město Kyjev, kde nerozlišující násilí nehrozí. Dále zdůraznil, že Ukrajina poskytuje vnitřně vysídleným osobám podporu a žalobce je v produktivním věku, zdravý a práceschopný, jeho přesídlení je reálně proveditelné a přiměřené. Žalovaný uzavřel, že v současné době lze považovat oblasti návratu na Ukrajině za stabilní, tudíž v zemi původu žalobce neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za hrozbu vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. c) ZoA hrozící na celém území žalobcovy vlasti. Pokud jde o další formy mezinárodní ochrany, žalovaný neshledal splnění podmínek pro udělení azylu ani doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle § 14b ZoA, neboť žalobce nespadá do okruhu osob, na které se tato ustanovení vztahují. Podle žalovaného žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany v žádné z jejích forem, a proto jeho žádost zamítl.

6. Proti tomuto rozhodnutí brojí žalobce podanou žalobou.

7. Žalobce v žalobě namítá zkrácení práv, nesprávné skutkové i právní závěry. Pochází z Ukrajiny, ze X, kterou opustil, v návratu mu brání probíhající ozbrojený konflikt. Ačkoli žalovaný existenci války na Ukrajině v napadeném rozhodnutí nezpochybňuje, nesprávně dovodil, že žalobci nehrozí vážné a individuální ohrožení života, a odkázal jej na možnost vnitřního přesídlení do oblastí střední a západní Ukrajiny, do oblastí návratu.

8. Žalobce k vymezení oblastí návratu uvádí, že žalovaný označil za relativně bezpečné oblasti: Černovickou, Chmelnyckou, Ivanofrankivskou, Kyjevskou, Lvovskou, Rovenskou, Ternopilskou, Vinnyckou, Volyňskou, Zakarpatskou a Žytomyrskou a hlavní město Kyjev, přičemž vycházel z nižší frekvence útoků v těchto regionech. Podle žalobce jmenované oblasti mohly být sice relativně méně zatíženy boji než východ země, avšak nesouhlasí, že by byly bezpečné, neboť i zde dochází k vzdušným útokům a civilním ztrátám, jak vyplývá i z podkladů žalovaného. S odkazem na zprávu agentury Reuters nazvanou „Russian drone, missile attack kills three in Ukraine“ ze dne 24. 3. 2026 poukázal žalobce na konkrétní vzdušný útok z téhož dne, dále zmínil ruský útok na město Ternopil v listopadu 2025 a Kyjev označil Shodu s prvopisem potvrzuje J. S. 4 23 Az 4/2026 za nejčastější cíl vzdušných útoků. Podle žalobce, přestože frekvence, intenzita a počty obětí útoků, jsou v západních oblastech Ukrajiny nižší, nelze je vyhodnotit za zcela bezpečné, neboť i v nich stále dochází ke ztrátám na životech. Uvedené potvrzují například tabulky na str. 9 a 10 zprávy ze zjišťovací mise na Ukrajinu OAMP MVČR z února 2026 (dále též „zjišťovací mise“). Žalobce dále namítá, že žalovaný nevysvětlil, podle jakých kritérií považoval určité oblasti za bezpečné, ani nezohlednil prospektivní povahu posuzování, tedy možnost další eskalace konfliktu. Žalobce má za to, že žalovaný se odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe, jelikož po dobu několika let uděloval žadatelům z Ukrajiny doplňkovou ochranu s odkazem na probíhající ozbrojený konflikt. Podle žalobce není zřejmé, jaké změny v bezpečnostní situaci vedly k tomuto obratu žalovaného, když dostupné informace spíše ukazují na zhoršení situace a nárůst počtu civilních obětí.

9. Žalobce k otázce vnitřního přesídlení uvádí, že žalovaný sice konstatoval blízkost frontové linie ve vztahu k městu Sumy, odkud žalobce pochází, avšak nedostatečně posoudil reálnou možnost jeho přesídlení do jiných částí země. Zdůrazňuje, že osoby pocházející z východních oblastí, můžou čelit diskriminaci, což dokládá zprávou International Organization for Migration nazvanou „Displacement and Social Cohesion in Ukraine“ z února 2025. V této souvislosti uvádí, že jeho individuální situace, včetně jeho původu, zvyšuje riziko potencionálního neúspěšného přesídlení.

10. Žalobce má rovněž za to, že žalovaný nesprávně odkazuje na judikaturu ÚS vydanou v extradičních věcech, která se podle žalobce od projednávané věci liší povahou řízení i posuzovanými okolnostmi, proto ji není možné bez dalšího aplikovat na řízení o mezinárodní ochraně.

11. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě ji navrhuje jako nedůvodnou zamítnout. S žalobcem nesouhlasí a poukazuje na to, že žalobce může své obavy řešit přesídlením do bezpečnějších částí Ukrajiny. Většina území Ukrajiny je pod správou státní moci, kde nebezpečí deklarované žalobcem není na pořadu dne. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a nálezy ÚS, podle nichž samotná existence konfliktu brání návratu pouze ve zcela extrémních případech. Vnitřní přesídlení do bezpečnějších oblastí Ukrajiny považuje žalovaný za možnost reálnou a přiměřenou, konflikt na území Ukrajiny neprobíhá na všech místech stejnou intenzitou. Ukrajina za více než 4 roky bránění má zkušenosti s vnitřně vysídlenými osobami, kterým je v centrálních a západních oblastech Ukrajiny bez větších obtíží dostupná humanitární pomoc i veškeré služby. Žalovaný neudělil žalobci doplňkovou ochranu, jelikož na základě individuálního posouzení neshledal přítomnost opodstatněných obav ze skutečného nebezpečí vážné újmy. Tvrzení žalobce netvoří logický předpoklad vystavení osoby žalobce riziku pronásledování či skutečného nebezpečí vážné újmy pro případ návratu na Ukrajinu. Východiskem pro žalobce je, situaci řešit prostřednictvím zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.

12. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“). Soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť oba účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Při přezkumu vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku. Uvedený postup se opírá o čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který se s ohledem na čl. 79 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Shodu s prvopisem potvrzuje J. S. 5 23 Az 4/2026 Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“) použije i na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026.

13. V nyní posuzované věci žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu a rozhodné skutečnosti k žádosti poskytl přede dnem 12. 6. 2026. Soud proto postupoval v souladu s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, s čl. 79 odst. 3 procedurálního nařízení, i s přechodnými ustanoveními zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění ZoA, a věc posoudil podle právní úpravy účinné přede dnem 12. 6. 2026.

14. Podle § 2 odst. 7 ZoA pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má, nebo, je-li osobou bez státního občanství, státu jeho posledního trvalého bydliště a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a) nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou.

15. Podle § 14a odst. 1 ZoA doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

16. Podle § 14a odst. 2 ZoA za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

17. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“) v rámci posuzování žádosti o mezinárodní ochranu mohou členské státy dospět k závěru, že určitý žadatel nepotřebuje mezinárodní ochranu, pokud v určité části země původu a) nemá opodstatněný důvod se obávat pronásledování ani mu nehrozí reálné nebezpečí vážné újmy nebo b) má přístup k ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou, jak je vymezena v článku 7, a pokud do této části země původu může bezpečně a legálně odcestovat, je mu do ní umožněn vstup a lze důvodně předpokládat, že se v ní může usadit.

18. Soud shledal v dané věci, že žaloba je důvodná.

19. Podstatou předmětného sporu je posouzení otázky možnosti vnitřního přesídlení žalobce do tzv. oblastí návratu v částech střední a západní Ukrajiny a s tím spojená hrozba vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) ZoA. Podle žalovaného konflikt na Ukrajině nelze považovat za tzv. totální konflikt, žalobce své obavy může vyřešit přestěhováním v rámci země do oblastí: Černovické, Chmelnycké, Ivanofrankivské, Kyjevské, Lvovské, Rovenské, Ternopilské, Vinnycké, Volyňské, Zakarpatské, Žytomyrské, či hlavního města Kyjeva, kde mu nerozlišující násilí nehrozí. Žalovaný zdůraznil, že Ukrajina poskytuje vnitřně vysídleným osobám podporu. Žalobce nesouhlasil, že jmenované oblasti návratu jsou Shodu s prvopisem potvrzuje J. S. 6 23 Az 4/2026 bezpečné, když i zde dochází k vzdušným útokům a civilním ztrátám. Přestože frekvence, intenzita a počty obětí útoků jsou v západních oblastech Ukrajiny nižší, nelze je vyhodnotit za oblasti zcela bezpečné, neboť i v nich stále dochází ke ztrátám na životech. Současně osoby pocházející z východních oblastí, což je i oblast X, kterou nelze za bezpečnou považovat, mohou čelit diskriminaci z důvodu jejich původu.

20. K otázce vnitřního přesídlení soud odkazuje na konstantní judikaturu. NSS v rozsudku ze dne 24. 1. 2008 č. j. 4 Azs 99/22007–93 dovodil, že „při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. Je třeba se zabývat zejména její dostupností, celkovými poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení.“ Podle rozsudku NSS ze dne 28. 7. 2009 č. j. 5 Azs 40/2009–74 „při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nutné posoudit čtyři kritéria: (1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv. Tyto čtyři podmínky musí být splněny kumulativně a při jejich posouzení je třeba brát v potaz celkové poměry panující v zemi původu a osobní poměry žadatele“ (též viz usnesení NSS ze dne 1. 3. 2012 č. j. 2 Azs 29/2011–70, nebo usnesení NSS ze dne 8. 3. 2012 č. j. 7 Azs 3/2012–44, anebo usnesení NSS ze dne 29. 5. 2014 č. j. 6 Azs 22/2014–61).

21. Žalovaný při posouzení otázky hrozby vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. c) ZoA na str. 7 napadeného rozhodnutí odkázal na rozsudek NSS ze dne 13. 3. 2009 č. j. 5 Azs 28/2008- 68, ve kterém NSS dovodil, že „[p]ro existenci skutečného nebezpečí vážné újmy zakotvené v § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu musí být kumulativně splněny následující podmínky: (1) země původu žadatele o mezinárodní ochranu se nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu; (2) žadatel o mezinárodní ochranu je civilista; (3) žadatel o mezinárodní ochranu by byl v souvislosti s tímto konfliktem v zemi původu vystaven vážnému a individuálnímu ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí.“ Žalovaný v napadeném rozhodnutí dovodil přes kladné odpovědi na první dvě otázky, že žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí (viz str. 7 a 8 napadeného rozhodnutí).

22. Žalovaný při hodnocení povahy konfliktu na Ukrajině vyšel z Informace o bezpečnostní situaci. Dovodil z ní, že situaci na Ukrajině nelze klasifikovat jako „totální konflikt“, ve kterém je z povahy věci, tj. z důvodu pouhé přítomnosti na daném území, vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy každý civilista. Podle žalovaného z Informace o bezpečnostní situaci vyplývá o zemi původu, že situace pozemních bojů zůstávala stabilizovaná na linii bojů na východě a jihovýchodě země a vzdušné útoky míří primárně do okolních oblastí této linie, do oblastí Charkovská, Záporožská, Luhanská, Chersonská, Doněcká, popřípadě do míst s kritickou infrastrukturou v dalších oblastech, například na rafinérie, chemické a zbrojní závody nebo energetickou infrastrukturu. Uvedl, že v západních oblastech země je zadokumentován menší počet útoků i jejich nižší časová frekvence. Tyto oblasti čelí především nepřímým důsledkům ozbrojeného konfliktu, zejména zvýšenému zatížení civilní infrastruktury vlivem přítomnosti vnitřně vysídlených osob. Ačkoli jsou útoky Shodu s prvopisem potvrzuje J. S. 7 23 Az 4/2026 častější například v případě hlavního města Kyjeva a Kyjevské oblasti, právě zde patří protivzdušná obrana mezi nejefektivnější a nejpokročilejší.

23. Z dokumentu Informace o bezpečnostní situaci, jež žalovaný hodnotil, soud zjistil i další skutečnosti, které žalovaný podle soudu nedostatečně hodnotil. Těmito skutečnostmi jsou informace, že ruské jednotky jsou schopny ostřelovat celé ukrajinské území. Strategie ruské armády cílí na vojenskou i civilní energetickou a průmyslovou infrastrukturu Ukrajiny (např. rozvody elektrické sítě, teplárny, přístavy apod.), i na civilní objekty (nemocnice, obytné domy, obchody, restaurace, dětská hřiště). V roce 2025 se zvýšila intenzita ruského ostřelování a snížila se úspěšnost protivzdušné ukrajinské obrany zejména vůči balistickým/ hypersonickým raketám. Menší počet útoků a nižší časová frekvence, tj. nižší jednotky až nižší desítky útoků od počátku ruské invaze, jsou zdokumentovány v šesti západoukrajinských oblastech: Lvovské, Ivanofrankivské, Ternopilské, Volyňské, Rovenské, Černovické, Zakarpatské. Podle konstatovaných zdrojů všechny jmenované oblasti čelily od 24. února 2022 nižším jednotkám ruských leteckých/dronových útoků. Celkově vyšší počet útoků (vyšší desítky) byl evidován v oblastech Vinnycké, Žytomyrské, Chmelnycké. Uvedené oblasti se staly opětovně cílem ruského ostřelování v jarních měsících roku 2025 během zesílené kampaně proti ukrajinské energetické infrastruktuře. Kyjev, respektive Kyjevská oblast, patří k častým terčům ruských leteckých/dronových útoků. Z mapy obsažené v Informaci o bezpečnostní situaci, která zachycuje vzdušné útoky na Ukrajinu v období 1. 1. 2025 až 1. 1. 2026 (ACLED) vyplývá, že všechny oblasti Ukrajiny čelily vzdušnému útoku, většina z nich směřovala na východ a jihovýchod Ukrajiny, avšak ani západ Ukrajiny se nevyhnul útokům, byť v nižší míře. Město „Kyjev, resp. Kyjevská oblast patří k častým terčům ruských leteckých/dronových útoků“. V X „dochází k přestřelkám a střetům, vč. intenzivnějších vzdušných útoků“. V Ternopilské oblasti bylo zaznamenáno, že administrativní centrum oblasti město Ternopil bylo cílem vzdušného útoku, při něm zemřelo podle odhadů až třicet čtyři obětí.

24. Z dokumentu zjišťovací mise soud dále ověřil, že od října 2022 provádí Ruská federace rozsáhlé a nepřetržité letecké útoky prostřednictvím raket a dronů, které se zaměřují na vojenské a průmyslové cíle, i na civilní a energetickou infrastrukturu. Vzrůstající počty útoků jsou patrné z analýzy CSIS (viz CSIS, Russian Firepower Strike Tracker: Analyzing Missile Attacks in Ukraine), podle níž Ukrajina čelila diametrálně vyššímu počtu vzdušných útoků v roce 2025 oproti předcházejícím letům. V roce 2025 útočily ruské jednotky v průměru 4 400 až 5 000 drony či balistickými raketami měsíčně. Vysoká intenzita útoků je patrná zejména ve frontových oblastech na východní Ukrajině, v posledních osmnácti měsících roste počet a intenzita koordinovaných vzdušných útoků i na západní Ukrajinu. Nejvyšší intenzita bezpečnostních incidentů je soustředěna v hlavním městě Kyjevě a Kyjevské oblasti, které vykazují nejvyšší počty explozí, obětí i protivzdušných výstrah. Zvýšená míra bezpečnostních incidentů je patrná rovněž v dalších centrálních oblastech, konkrétně v Žytomyrské oblasti, ve Vinnycké oblasti a v Chmelnycké oblasti. Naopak západní oblasti vykazují nižší intenzitu útoků i jejich dopadů. Výjimku představuje Ternopilská oblast, kde bylo evidováno třicet osm obětí, což je výrazně více než v jiných západních oblastech. Předložené dokládá, že i oblasti s nižší frekvencí útoků mohou být zasaženy vážnými incidenty.

25. Ze článků mezinárodních organizací, na které žalobce v žalobě odkazuje, vyplývá, že Ruská federace v posledních šesti měsících stupňuje zejména dronové útoky na místa a cíle po celé Ukrajině, nikoli pouze na oblasti frontové linie. Žalobce odkazuje na str. 5 žaloby, obdobně Shodu s prvopisem potvrzuje J. S. 8 23 Az 4/2026 jako zjišťovací mise, na zprávu Office of the United Nations High Commissioner for Human Rights nazvanou Protection of Civilians in Armed Conflict“, podle níž v roce 2025 byl počet zabitých civilistů nejvyšší od začátku války.

26. Soud s ohledem na shora zmiňované skutečnosti ohledně stávající bezpečnostní situace na Ukrajině se nemohl ztotožnit se žalovaným, že západ a střed Ukrajiny lze považovat za bezpečné, proto navrhuje žalobci možnost přesídlení do nich jako do oblastí návratu. Takové úvahy soud považuje v dané situaci ještě za předčasné. Z informací doložených žalovaným vyplývá, že Ruská federace provádí útoky nediskriminačně a nerozlišujícím způsobem i vůči civilnímu obyvatelstvu a civilní infrastruktuře (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2026 č. j. 74 Az 8/2026-38). Ačkoliv z uvedených podkladů lze dovodit, že některé oblasti západní Ukrajiny vykazují relativně příznivější bezpečnostní situaci oproti oblastem centrálním, nelze z toho bez dalšího učinit závěr, že tzv. oblasti návratu jsou natolik bezpečné, aby žalobci v případě návratu do země původu nehrozilo vážné a individuální ohrožení života či tělesné integrity v důsledku svévolného (nerozlišujícího) násilí. Takto zobecňující závěr neodpovídá povaze zjištěných informací o bezpečnostní situaci v zemi původu žalobce, které soud uvedl shora. Soud uzavírá, že přemístění do žalovaným jmenovaných oblastí návratu nelze považovat za opatření poskytující účinnou ochranu před vážnou újmou ve smyslu judikatury NSS.

27. Žalovaný vycházel z předpokladu, že situaci na Ukrajině nelze charakterizovat jako „totální konflikt“ ve smyslu závěrů usnesení Ústavního soudu III. ÚS 2620/24 ze dne 22. 10. 2024, že „pro Ústavní soud je podstatné, že soudy dostatečně vysvětlily, proč probíhající ozbrojený konflikt vyvolaný ruskou agresí nebrání vydání stěžovatele. Vycházeli přitom z aktuálních informací a podkladů, z nichž vyvodily, že válečný konflikt na Ukrajině je teritoriálně lokalizovaný bez zásadních dynamicky se vyvíjejících územních ztrát nebo zisků a bezprostředně se netýká celého území Ukrajiny.“ Dále ÚS uvedl, že „samotná přítomnost osoby v oblastech Ukrajiny, které nejsou bezprostředně ohroženy ruskou agresí, nevede k riziku vážné újmy ve smyslu principu non-refoulement.“ Soud nepovažuje uvedené usnesení z října 2024 za přiléhavé pro nyní projednávanou věc, neboť tamní řízení se týkalo extradičního řízení, nikoli řízení o mezinárodní ochraně. V tamním případě šlo o posouzení přípustnosti vydání stěžovatele do konkrétní části území Ukrajiny, oproti tomu v dané věci jde o žalobce, u něhož žalovaný dovozuje možnost přesídlení do tzv. oblastí návratu, které jsou, byť v různé intenzitě, vystaveny probíhajícím útokům. Zároveň soud přihlíží k aktuálnímu vývoji bezpečnostní situace, zejména k otázce eskalace konfliktu a nárůstu útoků zejména na civilní infrastrukturu, jakož i tomu odpovídajícímu zvýšení počtu civilních obětí na celém území Ukrajiny. K obdobnému závěru dospěl i NSS v usnesení ze dne 27. 5. 2026 č. j. 1 Azs 39/2026- 23, v něm odkázal na ustálenou judikaturu týkající se situace na Ukrajině po zahájení ruské agrese. Vyplývá z ní nutnost respektovat čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se zásadou non-refoulement (viz rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2022 č. j. 5 Azs 89/2022–24, body 21 až 23). Současně bylo judikováno, že bezpečnostní situace na Ukrajině představuje překážku vycestování (viz rozsudek NSS ze dne 7. 9. 2023 č. j. 9 Azs 126/2023–35, bod 19).

28. Soud se dále zabýval otázkou reálnosti a přiměřenosti vnitřního přesídlení ve vztahu k žalobcově původu ze X. Při posouzení vyšel z rozsudku NSS ze dne 24. 1. 2007 č. j. 4 Azs 99/2007-93, v něm soud při posouzení ekonomických potíží použil za vodítko doporučení UNHCR (Vysoký úřad komisaře OSN pro uprchlíky) v oblasti mezinárodní ochrany z 23. července 2003. V tomto doporučení (v bodech 29 a 30) se konstatuje, že pokud by nastala Shodu s prvopisem potvrzuje J. S. 9 23 Az 4/2026 situace, kdy by žadatel neměl možnost zajistit si obživu, získat ubytování nebo by mu nemohla být poskytnuta lékařská péče, případně by byla tato péče zcela nedostatečná, nelze vnitřní přesídlení považovat za rozumnou ani za použitelnou alternativu. Bylo by totiž nepřiměřené, mimo jiné z hlediska lidských práv, očekávat, že se žadatel přesune a bude žít v bídě či krajní nouzi, či na úrovni pod životním minimem. Na druhou stranu samotné snížení životní úrovně či zhoršení ekonomického postavení žadatele nemusí automaticky znamenat, že vnitřní přesídlení není možné. Podmínky v cílové části země musí být takové, aby žadatel mohl vést relativně běžný život s ohledem na celkovou situaci v zemi původu. Soud opětovně poukazuje na to, že je obecně známou informací, že se ruské útoky se neomezují na válečnou frontu, nýbrž cílí i na civilní obyvatelstvo a civilní infrastrukturu (viz např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2026 č. j. 60 Az 2/2025-33, rozsudek krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 5. 2026 č. j. 74 Az 8/2026-38). Jedná se o skutečnost natolik medializovanou, že se již jedná o notorietu, k níž není potřeba provádět dokazování. Rok 2025 byl na Ukrajině druhým nejtragičtějším co do počtu civilních obětí války na Ukrajině. Zahynulo nejméně téměř 3 tisíce civilistů, dalších téměř 20 tisíc bylo zraněno, přičemž 79 % mrtvých připadá na území kontrolované Ukrajinci (viz https://ct24.ceskatelevize.cz/ clanek/svet/loni-bylo-na-ukrajine-zabito- nejmene-2514-civilistu-tvrdi-osn-369182).

29. Na základě shora konstatovaného v rámci výše uvedeného testu při posuzování hrozby vážné újmy zakotvené v § 14a odst. 2 písm. c) ZoA (viz bod 21. tohoto rozsudku) se soud nemůže ztotožnit se žalovaným, že žalobci v případě návratu do vlasti, resp. do oblastí návratu, nehrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí.

30. Žalobce v žalobě dále namítl, že žalovaný jeho individuální charakteristiky při posuzování možnosti vnitřního přesídlení nijak nezhodnotil. Podle žalobce napadené rozhodnutí pouze popisuje program registrace vnitřně vysídlených osob, přičemž konstatuje, že žalobce má určité předpoklady pro udělení statusu vnitřně vysídlené osoby a s ní související podporu získat. Žalovaný na základě zpráv o zemi původu dovodil, že Ukrajina poskytuje vnitřně vysídleným osobám podporu. K individuálním charakteristikám žalobce žalovaný uvedl, že žalobce je práceschopnou osobou v produktivním věku bez zdravotních omezení či specifických potřeb. Na tomto základě dospěl k závěru, že jeho vnitřní přesídlení na území Ukrajiny nepovede k extrémnímu zhoršení jeho sociálního ani ekonomického postavení. Žalovaný dále konstatoval, že ačkoliv ne všichni ukrajinští občané mají při přesídlení nárok na finanční podporu či status vnitřně vysídlené osoby, tento status může být přiznán mimo jiné osobám, jejichž obydlí bylo zničeno v důsledku ozbrojeného konfliktu (viz str. 10 napadeného rozhodnutí) a uzavřel, že žalobce má předpoklady k získání uvedeného statusu. Zároveň uvedl, že i v případě jeho nepřiznání nic žalobci nebrání v přesídlení do bezpečnějších oblastí a v životě bez finanční podpory. S odkazem na zjišťovací misi žalovaný dovodil, že registrace jako vnitřně vysídlené osoby není povinná a neomezuje přístup ke službám, které jsou obecně dostupné i vnitřně vysídleným osobám, které zpravidla nečelí překážkám v přístupu ke zdravotní péči, vzdělání ani dalším službám.

31. Soud má za to, že žalovaný posoudil žalobcovy individuální charakteristiky přiměřeně. Žalovaný příhodně vycházel z toho, že žalobce je práceschopnou osobou bez specifických potřeb, přičemž zprávy o zemi původu potvrzují, že navrátilci i vnitřně vysídlené osoby mají ekvivalentní přístup ke službám jako osoby, které nebyly vysídleny. Zprávy dále potvrzují, že v cílových oblastech jsou základní služby dostupné a základní potřeby jsou zajištěny, Shodu s prvopisem potvrzuje J. S. 10 23 Az 4/2026 přičemž nebyla zjištěna systematická diskriminace ani zásadně zhoršené podmínky pro navrátilce. Případné napětí mezi místní komunitou a vnitřně vysídlenými osobami má pouze „anekdotický charakter“. Současně, ač se podle zdrojů objevují jazykové a případně sociokulturní otázky, jež mají často sensitivní povahu, zejména kvůli užívání ruského jazyka osob ze západních oblastí, obecně je patrná vzrůstající tendence užívání ukrajinštiny i mezi vnitřně vysídlenými osobami. Zároveň oblasti s vysokým podílem obyvatelstva mluvícího ukrajinským jazykem v současné době dosáhly větší míry evakuace (např. Sumské, Černihivské, Záporožské nebo Chersonské), a jazyková otázka není v současné době relevantní. Přesto představuje podle Informace o bezpečnostní situaci užití ruštiny (v níž žalobce vypovídal) v západoukrajinských oblastech, zejména Lvovské a Ivanofrankivské, velmi citlivé téma, ale v oblastech hraničících s Běloruskem, např. Volyňské, či Rovenské, není otázka ruského jazyka vnímána až tolik sensitivně. V centrálních oblastech, např. v Kyjevě, není užívání ruštiny vnímáno za problém. S ohledem na výše uvedené nemůže obstát odkaz žalobce na rozsudek NSS ze dne 16. 10. 2020 sp. zn. 5 Azs 73/2019, neboť od jeho vydání došlo k zásadní změně okolností v důsledku ozbrojeného napadení Ukrajiny Ruskou federací a s tím souvisejícího nuceného vysídlení několika milionů ukrajinských občanů. Námitku, že individuální situace žalobce nebyla posouzena, proto nelze považovat za důvodnou.

32. Soud pro úplnost dodává, že je třeba situaci každého žadatele o mezinárodní ochranu posoudit individuálně, nelze proto poukazovat na odchýlení se od dosavadní praxe žalovaného.

33. V daném případě proto žalovaný s ohledem na výše uvedené posoudí možnost návratu žalobce do konkrétních oblastí Ukrajiny označovaných jako „oblasti návratu“ pro každou jednotlivou oblast samostatně, zda přesídlení do konkrétní oblasti představuje pro žalobce reálnou, účinnou a přiměřenou alternativu ochrany, tedy zda by žalobci v dané lokalitě nehrozilo vážné a individuální ohrožení života či tělesné integrity, a zda by zde mohl vést důstojný a relativně běžný život. Při tomto posouzení zohlední i dynamický vývoj aktuální bezpečnostní situace a skutečnost, že ozbrojené útoky zasahují, byť v různé intenzitě, celé území Ukrajiny, včetně oblastí dříve považovaných za relativně bezpečnější, v souladu s judikaturou NSS. Na základě posouzení jednotlivých oblastí návratu žalovaný znovu vyhodnotí splnění či nesplnění podmínek žalobce pro poskytnutí či neposkytnutí mezinárodní ochrany.

34. S ohledem na shora uvedené soud napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušil a rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. bude žalovaný v dalším řízení vázán právním názorem soudu.

35. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl úspěšný, vzniklo mu právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Žádné nevyčíslil, soud mu je proto nepřiznal. Žalovanému jako neúspěšnému účastníkovi řízení právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Shodu s prvopisem potvrzuje J. S. 11 23 Az 4/2026

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 19. června 2026 Mgr. Iveta Postulková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje J. S.