23 Co 40/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a Mgr. Andrey Grycové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená obecným zmocněncem Jméno zmocněnce bytem Adresa zmocněnce proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení, že vyúčtování bytu a služeb spojených s užíváním bytu za období 01.2024-12.2024 je neoprávněné a neplatné a stanovení povinnosti vystavení opravného vyúčtování, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. listopadu 2025, č. j. 36 C 135/2025-70,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 700 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky.

1. Rozsudkem ze dne 25. 11. 2025 soud prvního stupně zamítl žalobu v celém rozsahu, když nevyhověl jak návrhu na určení, že řádné vyúčtování užívání bytu a služeb spojených s jeho užíváním za období od 1.1.2024 do 31.12.2024 vystavené žalobkyni žalovaným a doručené dne 28. 4. 2025, je neplatné (výrok I), tak ani návrhu na uložení povinnosti žalovanému vystavit opravné vyúčtování a doručit je žalobci ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II), a současně rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 7 530 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud určil neplatnost vyúčtování užívání bytu a služeb spojených s jeho užíváním za období od 1.1.2024 do 31.12.2024, doručeného dne 28.4.2025, a dále aby žalovanému byla uložena povinnost vystavit a žalobkyni doručit opravné vyúčtování. Žalobkyně svou žalobu odůvodňovala zejména nesouhlasem s mimořádně vysokým nedoplatkem za spotřebu teplé a studené vody ve výši 23 736 Kč, který byl stanoven odhadem a navýšen o 200 %, ačkoliv byt byl užíván jen minimálně a žalobkyně řádně hradila zálohy. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, přičemž především namítal nedostatek své pasivní věcné legitimace s tím, že není poskytovatelem služeb ve smyslu zákona, neboť vystupuje toliko jako správce domu a současně jako statutární orgán společenství vlastníků jednotek, které je samostatným subjektem povinným k provádění vyúčtování.

3. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami, přičemž učinil skutkový závěr, že žalobkyně je vlastníkem bytové jednotky č. , číslo, na adrese , adresa, a členem společenství vlastníků jednotek , adresa, , sídlem , adresa, ; žalovaný vykonává správu domu na základě příkazní smlouvy ze dne 7. 12. 2022 a zároveň působí jako předseda společenství vlastníků jednotek; vyúčtování služeb za období leden 2024 až prosinec 2024 bylo provedeno s použitím odhadu a navýšení o 200 % z důvodu nezpřístupnění bytu k výměně měřidel, a žalobkyni bylo doručeno dne 28. 4. 2025, přičemž žalobkyně vyúčtovaný nedoplatek ve výši 23 736 Kč uhradila.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), zejména podle § 2 odst. 1 písm. a), § 7 odst. 1 a 3 tohoto zákona, a dále podle § 80 a § 41a odst. 2 občanského soudního řádu. Dospěl k právnímu závěru, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován, neboť povinnost provést a doručit vyúčtování tíží výlučně společenství vlastníků jednotek jako poskytovatele služeb, nikoli jeho statutární orgán či správce. K podmíněnému návrhu žalobkyně na změnu účastníka soud prvního stupně nepřihlížel. Dále soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti vyúčtování, když vyúčtovaný nedoplatek dobrovolně uhradila a lze žalovat o splnění povinnosti. Na základě těchto úvah soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

5. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, přiznal právo na náhradu nákladů řízení v částce 7 530 Kč, skládající se z odměny ve výši 2 060 Kč za každý ze 3 úkonů právní služby a 3 režijních paušálů po 450 Kč. Doplnil, že právní zástupkyně žalovaného není plátcem DPH.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Namítala nesprávné právní posouzení otázky pasivní věcné legitimace, přepjatý formalismus a procesní postup, který jí znemožnil meritorní projednání věci. Soud prvního stupně založil zamítnutí žaloby výlučně na závěru o tom, že žalovaný není poskytovatelem služeb ve smyslu zákona č. 67/2013 Sb., aniž by se ale zabýval konkrétními skutkovými okolnostmi, zejména tím, kdo vůči žalobkyni fakticky vystupoval, kdo vyúčtování sestavil, doručil, vyřizoval reklamace a kdo s ní v celé věci jednal. Podle žalobkyně soud mechanicky upřednostnil formální hledisko před reálným fungováním vztahů mezi účastníky, a to navzdory tomu, že žalovaný v dané věci vystupoval současně jako správce domu, jako předseda statutárního orgánu společenství vlastníků jednotek a jako osoba činící veškeré relevantní právní i faktické úkony navenek. V tomto kontextu měla být posouzena možnost, že žaloba trpí pouze vadou v označení účastníka, případně že fakticky směřuje proti subjektu, za nějž žalovaný jednal, nikoli být bez dalšího zamítnuta. Žalobkyně dále namítala, že soud prvního stupně postupoval excesivně formalisticky, když odmítl návrh na záměnu či přistoupení účastníka řízení s odkazem na § 41a odst. 2 o. s. ř., ačkoli tento návrh byl reakcí na právní názor soudu, který žalobkyně nemohla předem znát. Tím soud podle jejího názoru porušil povinnost postupovat tak, aby odstraňoval překážky bránící projednání věci, nikoli aby je vytvářel. Za další zásadní vadu považuje žalobkyně závěr soudu o absenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě jen proto, že sporné vyúčtování uhradila. Zdůraznila, že úhrada částky 23 736 Kč byla učiněna z právní opatrnosti, aby předešla sankcím a vymáhání, a neznamená souhlas se správností vyúčtování ani vzdání se práva na soudní ochranu. Současně poukázala na trvající a budoucí účinky vyúčtování, neboť na jeho základě jí byl stanoven nový předpis záloh na služby s účinností od 1.1.2026, což prohlubuje právní nejistotu jejího postavení. Podle žalobkyně tak napadený rozsudek vytváří procesní past, kdy je účastník nucen volit mezi rizikem sankcí a ztrátou přístupu k soudu. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaný se k odvolání žalobkyně vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné a plně se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že soud prvního stupně postupoval v řízení správně, když po provedeném dokazování dospěl k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, neboť žalovaný vystupoval pouze jako správce domu a statutární orgán společenství vlastníků jednotek, nikoli jako poskytovatel služeb ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 67/2013 Sb. Žalovaný zdůraznil, že soud prvního stupně tuto otázku posoudil v souladu se zákonem i ustáleným výkladem, přičemž správně uzavřel, že povinnost provést a doručit vyúčtování tíží výlučně společenství vlastníků jednotek. Za neopodstatněné označil rovněž námitky směřující proti procesnímu postupu soudu, neboť z obsahu spisu podle jeho názoru jednoznačně plyne, že žalobkyně byla v průběhu jednání opakovaně poučena o možnosti záměny účastníka řízení, kterou však výslovně nevyužila a setrvala na žalobě vedené proti žalovanému. Stejně tak považovala za správný i závěr soudu prvního stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, když předmětný nedoplatek ve výši 23 736 Kč žalobkyně dobrovolně uhradila. Podle žalovaného se soud prvního stupně nedopustil přepjatého formalismu ani odepření soudní ochrany, když respektoval rozsah žalobního návrhu i procesní postoje účastníků řízení. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

9. Žalobkyně v řízení brojila proti vyúčtování bytu a služeb spojených s užíváním bytu za období leden až prosinec 2024, neboť nesouhlasila s vyúčtováním teplé a studené vody.

10. Jak vyplývá z ust. § 2 odst. 1 písm. a) a § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, tak vyúčtování skutečné výše nákladů a záloh za jednotlivé služby činí poskytovatel služeb, kterým v případě bytového spoluvlastnictví je společenství vlastníků jednotek.

11. V posuzované věci bylo prokázáno, že žalovaný není společenstvím vlastníků jednotek, ale je statutárním orgánem společenství vlastníků jednotek a jeho správcem. Žalobkyně tak podala žalobu proti žalovanému, který není nositelem hmotněprávní povinnosti, a proto není ve sporu pasivně věcně legitimován. Soud prvního stupně správně poukázal na to, že pasivní věcnou legitimaci žalovaného ve sporu nezakládá ani smluvní zastoupení poskytovatele služeb na základě příkazní smlouvy.

12. Soud prvního stupně tedy na základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu posoudil věc správně i po právní stránce a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. V průběhu řízení se nedopustil žádného procesního pochybení, neboť žalobkyně určitě a nezaměnitelně označila žalovanou osobu a na své volbě setrvala i poté, co jí soud prvního stupně při jednání dne 25. 11. 2025 poučil, že k jejímu alternativnímu návrhu na změnu účastníka nelze přihlížet podle § 41a odst. 2 o. s. ř. Pánem sporu je žalobkyně, je na její volbě, a odpovědnosti, koho označí za žalovaného. Soud je tím vázán. Nemůže postupovat v rozporu se zákonem, sám dosazovat jiného žalovaného podle své libovůle, nebo ukládat povinnost účastníku, který ji podle hmotného práva nemá. Proto není důvodná námitka žalobkyně vůči postupu soudu prvního stupně, jež označila za formalistický.

13. Soud prvního stupně rovněž správně poukázal na to, že žaloba na určení neplatnosti řádného vyúčtování za období roku 2024 je žalobou podle § 80 o. s. ř., kde předpokladem úspěšnosti žaloby je prokázání naléhavého právnímu zájmu na požadovaném určení. V daném případě není dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť žalobkyně na základě sporného vyúčtování dobrovolně uhradila vyúčtovaný nedoplatek ve výši 23 736 Kč. V případech, kdy lze žalovat na plnění, není naléhavý právní zájem na určovací žalobě.

14. S ohledem na zaujatý právní názor na danou věc odvolací soud nepovažoval za potřebné doplňovat dokazování, a proto zamítl návrh žalobkyně na doplnění dokazování listinami – předpisem záloh na rok 2026 a e-mailovou komunikací se žalovaným ohledně stanovení tohoto předpisu.

15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Odvolací soud potvrdil i akcesorický výrok o nákladech řízení mezi účastníky, neboť o základu nároku bylo rozhodnuto správně a s výší náhrady byl žalovaný spokojen.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že odvolací soud přiznal jejich náhradu žalovanému, který byl v odvolacím řízení procesně zcela úspěšný. Žalovanému vznikly náklady v souvislosti s právním zastoupením. Advokátka učinila v odvolacím řízení dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) – vyjádření k odvolání žalobkyně, účast na jednání odvolacího soudu. Předmětem odvolacího řízení byly dva nároky žalobkyně, a to určení neplatnosti vyúčtování a uložení povinnosti žalovanému vydat opravené vyúčtování, proto podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. V případě nároku na určení neplatnosti vyúčtování se podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu považuje za tarifní hodnotu částka 65 000 Kč, v případě nároku na vydání opraveného vyúčtování se podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu považuje za tarifního hodnotu částka 30 000 Kč. Z tarifní hodnoty 95 000 Kč činí odměna za jeden úkon právní služby 4 900 Kč, za dva úkony 9 800 Kč. Náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu činí 900 Kč (jeden úkon á 450 Kč). Právní zástupkyně žalovaného není plátkyní DPH, proto se náhrada nezvyšuje o náhradu za DPH z přiznané odměny a náhrad. Výše náhrady nákladů odvolacího řízení, která náleží žalovanému, činí celkem 10 700 Kč. Ke splnění povinnosti byla žalobkyni stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), platebním místem je advokátka žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).