25 A 30/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Bašnou v právní věci žalobce: N. D. Q., nar. X st. příslušnost X zastoupen Mgr. Markem Eichlerem, advokátem sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2026, č.j. KRPA-239748-11/ČJ-2026- 000022-ZZC, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 30. 7. 2026 domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „žalovaný“), jímž bylo podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění; doba zajištění byla stanovena na dobu 30 dní ode dne omezení osobní svobody dle § 124 odst.. 3 zákona o pobytu cizinců.

I. Žalobní body

2. Žalobce v úvodu žaloby nazvaném Náhled na soudní i správní praxi připomněl, že řízení o zajištění je mimořádným opatřením, kdy před jeho přijetím je nutno řádně zkoumat, zdali nelze ve věci využít možnost prioritního použití mírnějších prostředků, což žalovaný v dané věci nezkoumal (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 As 5/2010). Žalobce vytkl žalovanému, že v napadeném rozhodnutí výslovně neuvedl, proč je v případě žalobce zajištění opatřením nezbytným k dosažení účelu správního řízení; tímto měl postup žalovaného za porušení zásady přiměřenosti zásahu; pravidla racionálního zdůvodnění zásahu (zákazu svévole) a zákazu nadbytečného použití jinak racionálně zvolených nástrojů regulace (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/01). Namítal, že žalovaný nehodnotil, zdali je výkon rozhodnutí potencionálně možný, tj. zdali výkonu vyhoštění nebrání objektivní skutečnosti, např. rodinné vazby v České republice.

3. Žalobce v další části žaloby nazvané Věcná argumentace rozporoval důvody, které vedly žalovaného k vydání napadeného rozhodnutí. Připomněl, že žalobce byl kontrolován cizineckou policií a předložil platné potvrzení o strpění cizince platné do 1. 9. 2026, náhradní průkaz pojištěnce a doklad o ubytování. Akcentoval, že žalobce před cizineckou policií neutíkal, naopak s ní spolupracoval. Žalobce se navíc domníval, že jeho kasační stížnost je řešena před Nejvyšším správním soudem, ale cizinecká policie zjistila, že Nejvyšší správní soud již kasační stížnost zamítla a žalobce se tak ke dni 16. 7. 2026 nachází na území České republiky nelegálně. Právní zástupce žalobce vysvětlil, že mu byl předmětný rozsudek Nejvyššího správního soudu doručen do datové schránky v době dovolené a pak administrativním pochybením nedošlo ke zpracování dané pošty, proto právní zástupce žalobce o nutnosti jeho vycestování neinformoval. Žalobce tudíž o své povinnosti vycestovat z území České republiky nevěděl, přislíbil cizinecké policii dobrovolné vycestování poté, co si zařídí potřebné záležitosti.

4. Žalobce namítal, že žalovaná nezkoumala možnost přednostní aplikace zvláštních opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Ke zvláštnímu opatření dle § 123b písm. a) zákona o pobytu cizinců uvedl, že sdělil cizinecké policii adresu místa pobytu (J. 290/7, P.), což i doložil dokladem o ubytování. Tvrzení žalovaného, že nelze tuto adresu ověřit a možnost hrozby skrývání považoval žalobce za absurdní. Ke zvláštnímu opatření dle § 123b písm. b) zákona o pobytu cizinců žalobce poukázal na to, že nabídl žalovanému složení finanční záruky ve výši 150 000 Kč, avšak žalovaný mu nedal časový prostor, aby žalobcova známá finanční prostředky přivezla. Právní zástupce žalovaného se ostře ohradil proti požadavku žalovaného, aby on osobně za žalobce složil finanční záruku. Žalobce nesouhlasil s tím, že by jím navržená částka záruky neodpovídala minimálním nákladům na vyhoštění (tyto náklady vyčíslil na částky 155 Kč cestovného; odmítl, že by jednosměrná letenka měla činit částku 22 000 K; náklady za stravu a ubytování vyčíslil částkou 7 260 Kč; částku mzdy policistů a jejich ubytování a nepředvídatelné náklady určil částkou 30 000 Kč; tudíž celkem tyto náklady spočetl na částku 103 415 Kč). Ke zvláštnímu opatření dle § 123b písm. c) zákona o pobytu cizinců žalobce poukázal na to, že cizinecké policii sdělil adresu pobytu, pravidelně se dostavoval k prodlužování průkazu azylanta, k prodlužování strpění a je navíc zastoupen advokátem, tudíž měl odůvodnění žalovaného, jenž konstatoval, že žalobce byl nekontaktní za mylné. Ke zvláštnímu opatření dle § 123b písm. d) zákona o pobytu cizinců žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného, že by příp. nájemní smlouva byla pro žalobce a pronajímatele riziková.

5. Žalobce shrnul, že v napadeném rozhodnutí absentují úvahy o důvodech, proč přistoupil přímo k vydání rozhodnutí o zajištění. Upozornil, že dle soudní judikatury nepostačuje pouhé konstatování o tom, že mírnější opatření není možné uložit s odkazem na dřívější protiprávní jednání cizince, a proto měl žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nezákonné (viz rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 1 A 91/2016-23, ze dne 16. 7. 2026, č. j. 52 A 5/2026-32, ze dne 26. 2. 2016 sp. zn. 1 A 13/2016, ze dne 16. 7. 2026, č. j. 52 A 5/2026-32).

6. Žalobce navrhl soudu zrušit napadené rozhodnutí.

II. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve vyjádření ze dne 3. 8. 2026 uvedl, že v dané věci shledal naplnění kumulativních podmínek dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Konstatoval, že první podmínka pro možnost zajištění cizince (staršího 15 let) byla splněna tím, že dne 5. 5. 2025 nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění vydané Policií České republiky, Odborem cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Krajského ředitelství hl. m. Prahy ze dne 15. 1. 2025 pod č. j. KRPA-17889-18/ČJ-2025-050022, na dobu 12 měsíců. Žalobci byla současně stanovena doba k vycestování z území smluvních států do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce si poté dne 19. 7. 2025 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, která mu byla dne 29. 9. 2025 zamítnuta, žalobce si dne 19. 11. 2025 podal žalobu ke Krajskému soudu, která byla zamítnuta. Proti zamítnutí žaloby si žalobce podal dne 30. 3. 2026 kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta dne 16. 6. 2026. Žalobce tak měl vycestovat z České republiky do 30 dnů, tj. dne 16. 7. 2026. Žalobce je zařazen do Evidence nežádoucích osob od 5. 5. 2025 do 31. 12. 2999.

8. Žalovaný odmítl námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí s tím, že se s veškerými podstatnými skutečnostmi vypořádal, tj. i s otázkou možné realizovatelnosti správního vyhoštění a dospěl k závěru, neexistují žádné dlouhodobé překážky, které by znemožňovaly žalobce vyhostit. K poukazu právního zástupce žalobce, že žalobce nebyl včas informován o povinnosti vycestovat z území České republiky, žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 10 Azs 39/2016-21, kde byla řešena stejná procesní situace a Nejvyšší správní soud zavřel, že není rozhodné, zdali účastník věděl či nevěděl, že se neoprávněného pobytu dopustil, jelikož se jedná o tzv. objektivní odpovědnost, bez ohledu na zavinění.

9. K výtce žalobce, že nebyla řádně z jeho strany zvažována aplikace mírnějších opatření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a akcentoval, že u žalobce absentovala především objektivní složka uložit zvláštní opatření, tudíž uložení opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců nepřipadalo v úvahu.

10. Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu zamítl.

III. Obsah správního spisu

11. Soud ze správního spisu zjistil, že již dne 5. 5. 2025 nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace vydané Policií ČR, Odborem cizinecké policie Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 15. 1. 2025, č. j. KRPA-17889-18/ČJ-2025-000022-SV, s dobou zákazu pobytu na 12 měsíců. Žalobci byla zároveň stanovena doba k vycestování z území smluvních států do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění měsíců (ve spojení s rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 5. 5. 2025, č. j. CPR-6102-2/ČJ-2025-930310-V217, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí). Žalobce však z území ČR nevycestoval a od 26. 5. 2025 se zde nacházel neoprávněně, tj. v rozporu se zákonem.

12. Žalobce dne 19. 7. 2025 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, jež mu byla správním orgánem zamítnuta, a proto podal žalobu ke zdejšímu soudu, která mu byla rovněž zamítnuta, a to rozsudkem ze dne 11. 3. 2026, č. j. 16 Az 30/2025-28; následně byla žalobci odmítnuta i podaná kasační stížnost, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2026, č. j. 4 Azs 61/2026-32, v právní moci dne 16. 6. 2026.

13. Z úředního záznamu žalovaného ze dne 21. 7. 2026, č. j. KRPA-239748-1/ČJ-2026- 000022, vyplynulo, že žalobce byl kontrolován hlídkou Policie ČR dne 21. 7. 2026 v obvodu městské části Praha 4, přitom bylo lustrací zjištěno, že se žalobce zdržuje na území České republiky v rozporu se shora zmíněným rozhodnutím o správním vyhoštění, za situace, kdy mu byla žádost o azyl odmítnuta Nejvyšším správním soudem dne 9. 6. 2026 (v právní moci dne 16. 6. 2026). Proto byl téhož dne zajištěn a omezen na osobní svobodě (viz úřední záznam o zajištění cizince ze dne 21. 7. 2026, č. j. KRPA- 239748-2/ČJ-2026-000022).

14. Při podání vysvětlení dne 21. 7. 2026 žalobce potvrdil, že si je vědom toho, že z území České republiky dle rozhodnutí o správním vyhoštění dobrovolně nevycestoval; nicméně v mezidobí požádal o azyl, tudíž obdržel vízum strpění od 1. 9. 2026. Žalobce uvedl, že nevěděl o tom, že již bylo rozhodnuto o neudělení azylu, jelikož jej o této skutečnosti právní zástupce neinformoval, tudíž dosud nevycestoval. Do České republiky přijel v lednu 2025 na návštěvu kamaráda, a to na základě pobytové karty z M.; připustil, že při kontrole dne 13. 1. 2025 bylo zjištěno, že se jedná o neplatnou kartu, tudíž došlo k jeho zadržení. V České republice nepracuje, rodinu (manželku a dvě děti) má ve V., kde jeho rodina vlastní dům; v České republice nemá žádné příbuzné, majetek, není rodinným příslušníkem občana České republiky či EU a nežije s občanem České republiky ve společné domácnosti. Výslovně potvrdil, že ve V. má kde bydlet a nehrozí mu tam žádné nebezpečí. Nemá žádné vazby k České republice a žádnou trestnou činnost tu nepáchal. Je zdráv, žádné lékaře nenavštěvuje (viz Protokol o podání vysvětlení ze dne 21. 7. 2026, č. j. č. j. KRPA-239748-10/ČJ-2026-000022-ZZC).

15. Na základě shora zjištěného skutkového stavu vydal žalovaný dne 22. 7. 2026 rozhodnutí o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (č. j. KRPA- 239748-11/ČJ-2026-000022-ZZC), které nabylo právní moci 22. 7. 2026, tj. žalobou napadené rozhodnutí. Žalovaný rozhodnutí odůvodnil tím, že po zhodnocení dosavadního chování žalobce dospěl k závěru, že na jeho straně existuje důvodná obava, že i nadále nebude respektovat rozhodnutí správních orgánů. K obraně žalobce, že z území České republiky nevycestoval, neboť jej jeho právní zástupce neinformoval o ukončení azylového řízení, žalovaný předně upozornil, že toto tvrzení nebylo ani žalobcem, a ani jeho právním zástupcem nikterak osvědčeno (např. sjetinou přístupů do datové schránky), a rovněž tak akcentoval, že žalobce si z vlastní vůle zvolil právního zástupce, kterého pověřil zastupováním; nad to i žalobce sám mohl projevit aktivitu a informovat se o stavu azylového řízení. Dále žalovaný vysvětlil, že volba mírnějších opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců je vázána na předpoklad, že u cizince neexistuje důvodná obava, že se nebude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění. V této souvislosti připomněl, že pobyt žalobce na území České republiky nebyl nikdy oprávněný, nejprve zde pobýval neoprávněně hned po svém příjezdu, a pak pouze na základě vedených správních řízení, tudíž pobyt žalobce zde byl vždy toliko trpěný. Již po dvakráte dostal žalobce možnost, aby sám a dobrovolně z území vycestoval, což neučinil. Zopakoval, že si žalobce musel být vědom své povinnosti vycestovat z území České republiky iiž po obdržení rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 5. 5. 2025, namísto dobrovolného vycestování však žalobce požádal o azyl. Žalovaný akcentoval, že žalobce po celou dobu pobytu v České republice nepřistoupil k řešení svého pobytového statutu dle právních předpisů. S ohledem na uvedené tak žalovaný dospěl k názoru, že by bylo velmi pravděpodobné, že by po propuštění žalobce došlo k opakování jeho předchozího protiprávního jednání. Žalovaný dále přihlédl k tomu, že žalobce nemá na území České republiky žádné rodinné, osobní, soukromé či majetkové vazby, naopak je má v zemi původu. Taktéž vzal žalovaný v potaz, že žalobce v protokolu o podání vysvětlení potvrdil, že nemá na území České republiky žádné závazky, které by mu ve vycestování bránily, nežije zde ve společné domácnosti s občanem EU a nemá vyživovací povinnost, nepracuje zde a V. považuje za bezpečnou zemi. Žalovaný se zabýval i možností uložení mírnějších opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Konkrétně se k § 123b písm. a) zákona o pobytu cizinců vyjádřil tak, že byť žalobce splnil povinnost oznámit policii adresu pobytu, sama o sobě tato skutečnost ve světle ostatních zjištěných okolností, neskýtá záruku, že se na uvedené adrese bude žalobce skutečně zdržovat, jelikož u něj hrozí důvodná obava, že žalobce nebude respektovat správní vyhoštění a stane se nedohledatelným. K § 123b písm. b) zákona o pobytu cizinců žalovaný akcentoval, že žalobce nesložil žádné peněžní prostředky, jimiž by měly být pokryty náklady spojené s jeho správním vyhoštěním Žalobce v protokolu o podání vysvětlení potvrdil, že takovéto prostředky nemá, navrhl sice, že by jeho známá byla ochotna za něj částku 150 000 Kč složit, ale do dne 22. 7. 2026, kdy došlo k zajištění žalobce nebyla ze strany známé žalobce žádná peněžní částka nabídnuta či složena, a ani právní zástupce žalobce nebyl ochoten za žalobce finanční jistinu nabídnout. K § 123b písm. c) zákona o pobytu cizinců žalovaný uvedl, že z dosavadního jednání žalobce vyplývá, že nectí zákony České republiky, jelikož pokud by plnil právními předpisy stanovené povinnosti, nedostal by se nyní do řízení o zajištění. Žalovaný proto dovodil, že nelze dospět k závěru, že by žalobce dobrovolně plnil povinnost osobně se hlásit na policii v určené době. K § 123b písm. d) zákona o pobytu cizinců žalovaný konstatoval, že přestože žalobce uvedl, že má registrovánu pobytovou adresu, kde se údajně zdržuje, žalobce není oprávněn zde pobývat, tudíž nemá nikde oprávněný pobyt. Dle žalovaného pak nelze dospět k závěru o žalobcově řádném způsobu ubytování, potažmo ani o řádném nahlášení adresy jak žalobcem, tak ubytovatelem. S ohledem na shora uvedené žalovaný uzavřel, že žalobce dle předchozího vzorce chování, kdy opakovaně nerespektoval uložené právní povinnosti, neskýtá záruku, že tyto bude respektovat nyní.

IV. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

16. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez jednání dle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, jelikož účastníci řízení v zákonné pětidenní lhůtě po podání žaloby nenavrhli projednání věci při ústním jednání a soud nepovažuje nařízení ústního jednání za nezbytné.

17. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobcem uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). V souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, C-704/20 a C-39/21, soud z úřední povinnosti přezkoumal i podmínky zákonnosti zajištění žalobcem nenamítané. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

18. Podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím nebo Švýcarskou konfederací zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.

19. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

20. Zvláštní opatření za účelem vycestování představují alternativní řešení s cílem minimalizace omezování osobní svobody v případě zajištění cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 7. 12. 2011, č. j.: 1 As 132/2011-51). Užití těchto mírnějších opatření předpokládá, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při jejich realizaci, bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí a že neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Možnost aplikace tohoto opatření nutně závisí také na důvodu zajištění. Základním pravidlem je, že uložení zvláštního opatření nesmí ohrozit výkon vycestování cizince dle § 123b odst. 4 věta druhá zákona o pobytu cizinců; toto ohrožení bude rozdílné s ohledem na typově odlišné případy důvodů zajištění. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že uložení zvláštního opatření nepostačuje, je povinen svůj závěr přezkoumatelným způsobem odůvodnit. V nyní posuzované věci se žalovaný možností uložení některého ze zvláštních opatření podrobně zabýval na stranách 6 až 9 napadeného rozhodnutí; přičemž dospěl k závěru, že by takový postup nebyl účelný, a to zejména s ohledem na žalobcovo dlouhodobé, resp. po celou dobu pobytu žalobce v České republice, nerespektování právních předpisů, což započalo již žalobcovým nelegálním příjezdem do České republiky na základě neplatného dokladu z Maďarska a pokračovalo nedodržením povinnosti vycestovat stanovené mu rozhodnutím o správním vyhoštění, což zřetelně demonstruje jeho negativní postoj k právnímu řádu České republiky. Žalobce sice výslovně tvrdil, že si je vědom své povinnosti z území České republiky vycestovat, a že dobrovolně z České republiky vycestuje, nicméně tak ani jednou neučinil; současně potvrdil, že nedisponuje finanční hotovostí ke složení finanční záruky, byť uvedl, že za něj složí tuto záruku třetí osoba, do dne vydání rozhodnutí se tak nestalo. Žalovaný se dle názoru soudu řádně vypořádal i s obranou žalobce, že o povinnosti vycestovat z území České republiky po skončení azylového řízení nevěděl, jelikož jej jeho právní zástupce včas neinformoval; žalovaný totiž předně akcentoval, že dané tvrzení, byť jej právní zástupce potvrdil, nebylo řádně osvědčeno, např. sjetinou vstupů do datové schránky; ale zejména zcela logicky vysvětlil, že pokud si žalobce ze své vůle zvolil právního zástupce, sám se pak o stav řízení nikterak nezajímal a bez dalšího spoléhal na jednání právního zástupce, následky nesplnění povinnosti právního zástupce nese toliko žalobce, jenž se tímto způsobem nemůže vyvinit ze svých zákonem stanovených povinností. Soud odkazuje na odstavec 17. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 10 Azs 39/2016-21, kde NSS pregnantně ke sporné otázce konstatoval následující: „[n]ení rozhodné, zda stěžovatel jednal v rozporu s rozhodnutím vědomě či nevědomě. Zákon o pobytu cizinců nerozlišuje formu zavinění, jež zahrnuje skutečnost (ne)oprávněnosti pobytu na území České republiky. Jedná se o tzv. odpovědnost objektivní, bez ohledu na zavinění. Nejvyšší správní soud tudíž souhlasí se závěry městského soudu, že stěžovatelem tvrzená nevědomost jej v žádném případě nezbavuje odpovědnosti. Neoprávněného pobytu se dopustil bez ohledu na to, že byl dle nyní uplatněného tvrzení přesvědčen o legalitě svého pobytu na území České republiky.“. Žalovaný ze zjištěných skutkových okolností věci rovněž poukázal na další podstatné okolnosti a to, že žalobce je bez finančních prostředků a byť má registrovánu adresu pobytu v České republice a slibuje řádné hlášení se na policii nelze s ohledem na jeho předcházející negativní vzorec chování dospět ke kladnému závěru o dobrovolném splnění zákonem stanovených povinností z jeho strany. Na základě shora uvedeného žalovaný správně vyložil, že nelze očekávat, že by žalobce řádně plnil povinnosti mu uložené. Naopak se soudu jeví jako logické úvahy žalovaného, že s ohledem na uvedené zaujme žalobce takový postoj, aby nemohlo být přikročeno k jeho vycestování z území České republiky.

21. Soud tedy přisvědčuje závěru žalovaného, že za této situace by uložení zvláštních opatření podle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců nesplnilo kýžený účel, neboť postoj žalobce, jenž přes deklarovaná prohlášení o dobrovolném vycestování tak nikdy neučinil, je proto zřejmé, že na jeho straně existuje a trvá důvodná obava, že by uložením toliko zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění. Soud k tomu doplňuje, že v daném případě se nejedná o porušení zásady proporcionality nebo zásady minimalizace zásahů do osobní svobody cizince. Nejde totiž o standardní situaci, kdy postačuje vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, na jehož základě cizinec z území vycestuje (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2011, č. j.: 1 As 132/2011-51), což lze dovodit z žalobcovy pobytové historie. Žalobce svým předchozím chováním, kdy přijel do České republiky na základě neplatného dokladu a úmyslně nevycestoval z území České republiky, oslabil svou důvěryhodnost, a tak nelze očekávat, že by poskytoval správním orgánům potřebnou součinnost při vycestování, natož pak, že by z území České republiky vycestoval sám dobrovolně. Žalobce se tedy mýlí, pokud dovozuje splnění zákonné podmínky součinnosti ze svého jednání spočívající v tom, že se správními orgány spolupracoval, uvedl adresu registrovaného pobytu, neutíkal před policejní hlídkou a předložil platný doklad o strpění, průkaz pojištěnce a doklad o ubytování. Soud s odkazem na shora uvedené navíc upozorňuje, že doklad o strpění byl žalobci vydán jen na dobu, po kterou bude vedeno soudní řízení před Nejvyšším správním soudem o jeho kasační stížnosti proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, v potvrzení je sice uvedeno orientační časové období, po které bude pobyt žalobce na území České republiky strpěn, nicméně je zde zároveň výslovně dáno jasné poučení, že strpění zaniká bez ohledu na v něm stanovenou dobu, a to dnem nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v předmětném azylovém řízení (viz Potvrzení o strpění cizince ze dne 1. 6. 2026, č. j. OAM-798/ZA-ZA15-2025). Jelikož žalobcova kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany byla odmítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2026, č. j. 4 Azs 61/2026-32, v právní moci dne 16. 6. 2026, je tím vyvrácena námitka žalobce, že během kontroly dne 21. 7. 2026 žalobce disponoval „platným“ dokladem o strpění pobytu, jelikož účinky strpění ke dni 16. 6. 2026 zanikly. Za této procesní situace je tak zcela bez vlivu i skutečnost, že žalobce předložil průkaz pojištěnce a doklad o ubytování. K námitce žalobce, že o povinnosti vycestovat nevěděl, neboť o ní nebyl právním zástupcem řádně a včas informován, soud odkazuje na vypořádání této obrany žalobce žalovaným v napadeném rozhodnutí (viz strana 8 napadeného rozhodnutí), s nímž se soud, jak shora uvedeno, plně ztotožnil.

22. Taktéž soud nevešel na námitku žalobce, že žalovaný nezkoumal možnost přednostní aplikace zvláštních opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Soud opět odkazuje na odstavce 15 a 20 tohoto rozsudku, kde se již danou problematikou zabýval. K jednotlivým žalobním výtkám, v nichž žalobce označuje posouzení adresy registrovaného pobytu žalobce, snahy žalobce složit finanční jistinu, slibu osobně se hlásit policii a případné nájemní smlouvy žalobce za rizikové, soud konstatuje, že se jedná o vytržení jednotlivých argumentů z celkového odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný totiž argumenty týkající se poskytnuté adresy pobytu, slibu žalobce osobně se dostavovat na policii a dobrovolně z území České republiky vycestovat, zasadil do kontextu zjištěného dlouhodobého předchozího negativního vzorce chování žalobce, neboť bylo bezrozporně zjištěno, že byť žalobce věděl o svém nelegálním pobytu v České republice, opakovaně dobrovolně nevycestoval, za tohoto skutkového stavu věci nelze než přitakat žalovanému, že na sliby a deklarace o dobrovolném vycestování žalobce není možno brát zřetel a považovat je za hodnověrná tvrzení. Co se týče výtky žalobce, že nedostal dostatek časového prostoru ke složení finanční záruky soud akcentuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce žádnými finančními prostředky nedisponuje, tudíž není schopen tuto povinnost splnit. Je pravdou, že žalobce navrhl, že za něj tyto prostředky složí třetí osoba, nicméně tato osoba žalovaného ani na druhý den po zadržení žalobce nekontaktovala a složení finančních prostředků ani nenabídla, natož aby je složila na příslušný účet. Žalovaný dle názoru soudu postupoval velmi vstřícně a ryze ve prospěch žalobce, pokud vyzval ke složení finančních prostředků za žalobce i jeho právního zástupce, naopak to byl právní zástupce, který tuto výzvu ve prospěch svého klienta ostře odmítl. Za dané skutkové situace, kdy žalobce neměl k dispozici žádné finanční prostředky a žalovaným mu bylo dokonce umožněno, aby za něj finanční záruku nabídla třetí osoba, což se nestalo, neboť tato osoba žalovaného ani na druhý nekontaktovala, natož aby nabízela či složila finanční záruku za žalobce, a i jeho právní zástupce ostře odmítl za něj záruku složit, nelze pak než dospět k závěru, že žalobci bylo v dané věci dáno zcela přiměřené časové období, v němž mu bylo objektivně umožněno nabídnout a potažmo i složit finanční záruku. Výtky žalobce týkajícím se výše a výpočtu finanční záruky soud nebude vypořádávat, jelikož pro rozhodnutí v dané věci bylo podstatným jen a pouze to, že žádná finanční záruka ze strany žalobce v souladu s § 123b písm. b) zákona o pobytu cizinců nebyla za žalobce složena, tudíž argumenty žalobce ohledně výše a výpočtu finanční záruky jsou bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé. Ohledně výtky žalobce, že žalovaný v napadeném rozhodnutí měl příp. nájemní smlouvu mezi žalobcem a pronajímatelem posoudit jako rizikovou, soud konstatuje, že se jednalo o úvahu žalovaného nad rámec podstatného právního posouzení věci, která se ve své podstatě nikterak negativně do meritorního rozhodnutí ve věci nepromítla.

23. Soud taktéž připomíná, že žalovaný velmi pečlivě zkoumal a hodnotil (viz strana 3 napadeného rozhodnutí) osobní, rodinné, kulturní, sociální, majetkové a zdravotní podmínky na straně žalobce optikou uvážení, zdali je žalobcovo vycestování do V. možné. Přičemž po zjištění, že žalobce je zdráv, nemá zde žádný majetek, závazky, jež by musel plnit, nepracuje zde a nemá na území České republiky ani žádné osobní, rodinné, sociální či kulturní vazby, které má naopak všechny v zemi původu, dospěl ke správnému závěru, že vycestování žalobce je možné a nikterak by nezasáhlo do žalobcova osobního a rodinného života dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

24. S ohledem na shora uvedené má soud za nedůvodnou i námitku žalobce, že žalovaný přistoupil k vydání napadeného rozhodnutí přímo aniž by uvedl úvahy o důvodech jeho vydání. Jak shora uvedeno žalovaný zjišťoval a náležitě hodnotil veškeré, v úvahu připadající skutkové okolnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci. Soud konstatuje, že žalovaný poté, co dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci, formuloval v odůvodnění napadeného rozhodnutí své právní závěry zcela konkrétním, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem, když odůvodnil, proč přistoupil k zajištění žalobce za účelem jeho správního vyhoštění a proč nebylo užito mírnějšího opatření. Zároveň soud neshledal, že by úvahy žalovaného při hodnocení jednání žalobce byly jednostranné či účelné v neprospěch žalobce, dle názoru soudu žalovaný přihlédl ke všem zjištěným skutkovým okolnostem, které, jak soud ověřil, vyplývají ze správního spisu. Soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí neshledal žádné pochybení, které by mělo za následek nezákonnost či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

25. Lze shrnout, že všechny podmínky vyžadované zákonem o pobytu cizinců pro vydání napadeného rozhodnutí byly v případě žalobce naplněny, nebyly indikovány žádné překážky v realizovatelnosti správního vyhoštění žalobce, nebylo možné použít mírnějších opatření, přičemž použití daného institutu zajištění nebylo v případě žalobce nepřiměřené, stanovená délka zajištění nepřesahovala zákonné rozmezí a byla dostatečně odůvodněna (viz strana 9 napadeného rozhodnutí).

26. S ohledem na výše uvedené závěry soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 7. srpna 2026 Mgr. Gabriela Bašná v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem provedla S. K.