25 Az 3/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Gabrielou Bašnou v právní věci žalobce: M. M. A., nar. X státní příslušnost X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2026, č. j. OAM-786/ZA-ZA11-K18-PD3- 2017, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2026, č. j. OAM-786/ZA-ZA11-K18-PD3-2017, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný rozhodl o žádosti žalobce o prodloužení doplňkové ochrany podané dne 26. 5. 2025 tak, že podle § 53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) se doplňková ochrana neprodlužuje.

II. Žalobní body

2. Žalobce uvedl, že bezpečnostní situace v Sýrii je méně stabilní, než jak dokládá žalovaný. Podle žalobce tedy nepominuly důvody, pro které mu byla poskytnuta doplňková ochrana původním rozhodnutím o udělení mezinárodní ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, a to konkrétně z následujících právních a skutkových okolností.

3. V prvním hlavním žalobním bodě žalobce vytkl žalovanému způsob určení stability a bezpečnostní situace v Sýrii v době napadeného rozhodnutí, když vycházel pouze z dokumentu Informace OAMP – Syrská arabská republika: Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 1. 9. 2025 (dále jen „Informace OAMP 2025“), jejíž obsah je podle žalobce pro posouzení situace v celé zemi nedostatečný a celkově nevykresluje situaci takovou, jaká reálně je. Rozpor s realitou žalobce demonstroval ve třech bodech: (i) nová přechodná vláda Ahmada Al-Sharaay (dále jen „syrská vláda“) kontroluje méně než dvě třetiny území Sýrie, jak tvrdí žalovaný; (ii) žalovaný špatně určil síly, které se na území Sýrie vyskytují, zejména neuvedl jednotky Izraelských obranných sil (dále jen „IDF“), které mají podle žalobce operovat zejména na jihu Sýrie, a to i za pomocí těžké vojenské techniky. Skutečnost, že působení IDF a Izraele žalovaný nezmínil, považoval žalobce za naprosto zásadní pro kontext jeho rozhodnutí; (iii) žalovaný nezjistil dostatečně situaci v okolí Al Tanf Deconfliction Zone, kde podle žalobce působí „neidentifikované opoziční síly“, a v regionu Suvajdy. Obecně žalobce nesouhlasil s tím, že území ovládané syrskou vládou se podařilo získat plně pod kontrolu a že je tedy bezpečné a stabilní. Žalobce poukázal na to, že i na tomto území dochází k novým útokům a ztrátám na životech syrských občanů, což snižuje bezpečnost v celé zemi natolik, že mu i nadále hrozí vážné ohrožení života a lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního konfliktu. Na podporu svého tvrzení žalobce poukázal na konflikt v regionu Suvajdy, a především na konflikt mezi Syrskými demokratickými silami (dále jen „SDF“) a syrskou vládou, přičemž dopady tohoto konfliktu se týkají oblastí, ze kterých žalobce pochází a kam by se případně vracel. K tomu žalobce dále tvrdil, že ač konflikt, za cenu mnoha civilních i vojenských obětí, dospěl v průběhu doby správního řízení k příměří mezi oběma stranami, tak toto příměří nelze považovat za stabilní a současně bývá porušováno přestřelkami a dalšími incidenty. Boje tudíž pokračují, čímž je zvýšeno riziko, že v důsledku takových porušení se boje mohou opět rychle rozhořet, což lze doložit tím, že první příměří, zmíněné žalovaným v napadeném rozhodnutí, vystřídalo další v druhé polovině ledna 2026. Vzhledem k výše uvedenému pak žalobce označil zdroje a tím i obsah Informace OAMP 2025 jako nedostatečný a vzhledem k recentnímu vývoji ke dni rozhodnutí 5. 2. 2026 zastaralý, a tím nesplňující požadavky na informace o zemi původu ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008-71.

4. Jako druhý hlavní žalobní bod žalobce uvedl konflikt v širším regionu, který se rozhořel 28. 2. 2026, a má vliv na celkovou bezpečnost země původu žalobce a jeho individuální situaci. Vývoj podle žalobce prohlubuje atmosféru nejistoty v zemi. Již projevy konfliktu ke dni podání žaloby však posilují žalobcův názor, že nepominuly důvody, pro které mu byla přiznána doplňková ochrana, a že vycestování do země původu ani nadále není v jeho případě možné. Žalobce uznal, že nebylo chybou žalovaného, že situaci ve svém rozhodnutí neposoudil, neboť k ní došlo až po vydání rozhodnutí. Podle žalobce se ale jedná o tak závažnou skutečnost, že ji soud musí při svém rozhodování vzít v potaz i přes limitaci vycházející z § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a to zejména vzhledem k nutnosti dodržování principu non-refoulement. Žalobce nastínil tři hlavní důvody, kvůli kterým na něj tento konflikt přímo dopadá. Zaprvé se efekty konfliktu projevují také přímo na území jeho země původu v podobě padajících trosek raket a dronů, z většiny způsobených aktivitou izraelské protivzdušné obrany, přičemž je tento efekt nejsilnější v guvernorátorech Dar'á, Kunejtra a Damašek venkov, což jsou regiony blízké izraelským hranicím, jež žalovaný nesprávně považoval za bezpečné. Zadruhé se Sýrie sice nepřiklonila na žádnou ze stran konfliktu, nicméně i tak jí hrozí nebezpečí zatažení do této nesmírně složitě předvídatelné situace. Za příklad zmiňuje výhružky Sýrii ze strany polovojenské organizace podporované Íránem Katáib Hizballáh ze dne 11. 3. 2026, které tvrdí, že pokud Sýrie zasáhne do činnosti libanonského Hizballáhu, tak bude vtáhnuta do konfliktu. Napětí na syrsko-libanonské hranici již přitom přerostlo v místní útoky, přičemž konkrétní útoky z 10. 3. 2026 jsou připisovány libanonskému Hizballáhu. Také nelze podle žalobce opominout aktivity USA, které se snaží do konfliktu Sýrii zapojit a doporučují ji podniknout vojenskou akci proti libanonskému Hizballáhu. Zatřetí z reportu UNHCR ze dne 10. 3. 2026 vyplývá, že došlo k masivnímu exodu čítajícímu až 80 tisíc prchajících osob od začátku války, tudíž je nutné přezkoumat, zda je Sýrie připravena na reintegraci navrátivších osob ze zahraničí. Podle zprávy UNHCR jsou totiž vracející se osoby ze zahraničí odkázány na humanitární pomoc mezinárodních organizací a jsou ubytovávány v dočasných kempech. Taková situace podle žalobce nenaplňuje požadavek na trvalý návrat do stabilního prostředí, právě naopak by byl návrat do země v současné situaci v rozporu s principem nenavracení. Podle žalobce nelze opominout ani fakt, že v současné situaci do regionu Blízkého východu z důvodu nebezpečnosti nelétají komerční spoje, přičemž není známo, jak dlouho tato situace bude trvat, což je rozměr, který je také nutné vzít v potaz v případě posuzování možnosti vycestování. Žalobce k druhému žalobnímu bodu shrnuje, že obecné požadavky na ukončení doplňkové ochrany podle jeho názoru v případě aktuální situace v Sýrii naplněny nebyly. K tomu se odkazuje na čl. 16 odst. 1 a 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Podle žalobce současná situace v Sýrii nenaplňuje zejména požadavek dlouhodobosti změny okolností, a ani se nedá říct, že by byla zvlášť významná. Žalobce nevylučuje, že situace se v budoucnu může zlepšit a že vývoj do situace relativní stability dovede, nicméně v kontextu výše uvedených událostí v zemi tento stav ještě nenastal.

5. Žalobce dále tvrdil, že vzhledem k individuálním okolnostem žalobce, zejména sociálním a ekonomickým důvodům, by bylo jeho nucené navrácení do Sýrie porušením principu nenavracení. Situace v zemi je naprosto přetížena přílivem uprchlíků, a ani jeho poslední sociální vazby v zemi původu mu moc nepomohou – jak žalobce uvedl, jeho příbuzní na místě se sami nacházejí ve složité situaci, nemohou najít práci a problém je i ubytování. Zbylí příbuzní se nacházejí v České republice nebo jinde v Evropě. Žalobce pak zmínil zprávu UNHCR, která apeluje státy na to, aby osoby k návratu do Sýrie nenutily, neboť země nadále čelí obrovským výzvám, mezi nimiž jsou problémy s nepravidelností dodávek elektřiny, přístupu k pitné vodě a zdravotní péči. Možnosti obživy jsou nepravidelné a místní trhy trpí nedostatkem zboží, přičemž problém je rovněž nevybuchlá munice, která nadále ohrožuje lidské životy.

6. Svá tvrzení žalobce založil také na aktualizované zprávě Agentury EU pro Azyl o situaci v Sýrii z prosince 2025 (dále jen „EUAA“), aktualizovaných mapách Institute for the Study of War (dále jen „ISW“), a dalších internetových zdrojích.

7. Na základě výše uvedeného se žalobce domníval, že žalovaný při svém rozhodování postupoval nezákonně. Z tohoto důvodu navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc navrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný úvodem shrnul celou věc procesně v časové návaznosti. K žalobě uvedl, že ji považuje za nedůvodnou a účelovou. Předně konstatoval, že otázkou bezpečnostní situace v zemi původu žalobce se v napadeném rozhodnutí zabýval, a to poměrně podrobně. Přihlédl k obrazu tamní společnosti a řádně vysvětlil, proč považoval změny v bezpečnostní situaci v Sýrii za zásadní a trvalé, a to především ve vztahu k žalobcem prezentovaným potížím. Pokud jde o bezpečnostní situaci v důsledku konfliktu na Blízkém východě, žalovaný uvedl, že neviděl důvod, pro který by měla být Sýrie terčem některé ze stran konfliktu. Žalobce podle něj nic netvrdil o tom, jakým způsobem se ho tento mezinárodní konflikt týká.

9. Dále shrnul, že odůvodnění rozhodnutí v logickém sledu a srozumitelně reagovalo na zjištěné skutečnosti. Tvrzení žalobce, včetně jím shromážděných podkladových informací, ve svém souhrnu nevedou k závěru, že by žalobce v Sýrii čekalo pronásledování nebo vážná újma. Doplňková ochrana nebyla žalobci prodloužena, neboť na základě individuálního posouzení jeho případu již žalovaný neshledal přítomnost opodstatněných obav ze skutečného nebezpečí vážné újmy. Žalovaný odkazoval na konkrétní souvislosti uvedené v odůvodnění rozhodnutí, které vycházejí z aktuálních zpráv o zemi původu.

10. Závěrem navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Nárok na náhradu nákladů řízení neuplatňoval a nepožadoval nařízení jednání.

IV. Obsah správního spisu

11. Ze správního spisu soud zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti:

12. Žalobce dne 24. 9. 2017 požádal o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že vlast opustil dne 18. 9. 2017, jel autem do Bejrútu a odtud letadlem do Prahy. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu označil válku v Sýrii. Všechno bylo rozbité a zničené. Jiné důvody neměl.

13. Při pohovoru dne 27. 9. 2017 žalobce uvedl, že ze země původu odcestoval až v roce 2017 proto, že doufal, že to v Sýrii bude jako dřív, čekal, ale nic se nezměnilo, proto se rozhodl odjet. Chtěl, aby jeho žena přijela za ním do České republiky, jeho tři synové ne, ti už jsou dospělí, můžou si žít, jak chtějí. V Sýrii podnikal, měl tři obchody s domácími potřebami, žil si velice dobře a klidně. Pak ale přišla válka a vše se změnilo. Rozstříleli mu obchody, schovával se s rodinou doma a snažili se to společně přežít. Po opravách následovalo další ničení, vybombardovali mu i byt. Neměl jinou možnost než odejít. Bezpečnostní situace v Sýrii byla podle něj od roku 2011 do dne konání pohovoru stejná. Do roku 2012 žil v A., poté až do roku 2016 na chatě v Ch. (10 km od A.), v roce 2016 ještě žil pár měsíců v H., pak se opět vrátili na chatu v Ch. Následně odcestoval do České republiky. Poslední kapkou, kvůli které odcestoval, bylo to, že neměl žádnou práci a chtěl znovu začít pracovat. V Damašku by žít také nedokázal, v celé Sýrii to podle něj bylo nebezpečné. Kdyby bylo v Sýrii bezpečno, tak by se tam vrátil. Se správními složkami Sýrie nikdy žádné problémy neměl. Jeho žena a syn zůstali v Sýrii, kdyby se tam měl vrátit, tak si myslí, že by ho zabili nebo unesli.

14. Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 3. 2018, č. j. OAM-786/ZA-ZA11-P17-2017, byla žalobci udělena doplňková ochrana na dobu 24 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že: „[s]právnímu orgánu je tak na základě výše citovaných zdrojů známo, že v zemi původu žadatele probíhá v současné době ozbrojený konflikt spojený se svévolným násilím a ohrožením života lidské důstojnosti obyvatel země, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žadateli za vážnou újmu podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu“. Žalovaný při rozhodování vycházel mimo jiné z Informace Rady Bezpečnosti OSN – Sýrie, Zpráva generálního tajemníka, S/2017/244, ze dne 22. 3. 2017, ve které je mimo jiné uvedeno, že: „navzdory příměří, které bylo v platnosti od 30. prosince 2016, se v mnoha oblastech po celé zemi bojovalo, což vyústilo v úmrtí a zranění civilistů a rovněž destrukci civilní infrastruktury. Násilí se objevovalo v guvernorátech Aleppo, Dayr al-Zawr, Hasakah, Homs, Idlib a Rakka.“ Žalovaný také poukázal na výroční zprávu Human Rights Watch 2018 – Sýrie, ze dne 18. 1. 2018, která uvedla, že „podle Světové banky přišlo v souvislosti se syrským konfliktem o život od roku 2011 více než 400 000 lidí, podle agentur OSN hledá útočiště v zahraničí 5 milionů lidí a více než 6 milionů je vnitřně vysídleno“. Dále zpráva uvedla, že v zemi operovaly ozbrojené skupiny, které cíleně útočily na civilisty, unášely a svévolně zadržovaly aktivisty, užívaly nepřiměřenou sílu k potlačení protestů a bránily doručení humanitární pomoci. Žalovaný vycházel i z Výroční zprávy Amnesty International 2017 – Sýrie, ze dne 22. 2. 2017, v níž bylo konstatováno, že: „strany ozbrojených konfliktů v Sýrii beztrestně páchaly válečné zločiny, jiným vážným způsobem narušovaly mezinárodní humanitární právo a vážně porušovaly lidská práva. Vládní i spojenecké ruské síly prováděly nahodilé útoky i přímé útoky na civilisty nebo civilní objekty za použití leteckého bombardování a dělostřelectva, což vedlo k tisícům civilních obětí“. Konečně žalovaný zohlednil informaci ČTK, dle níž zdroje z organizace SOHR, která situaci monitorovala z Británie přes své místní kontakty v Sýrii, zjistily, že válka v Sýrii má za dobu svého šestiletého trvání až 465 tisíc obětí, z toho 100 tisíc civilistů, 12 milionů lidí muselo své domy v Sýrii opustit, a z toho až 4,8 milionu lidí uprchlo do zahraničí.

15. Žalobce dne 25. 2. 2020 požádal o prodloužení doby, na kterou mu byla udělena doplňková ochrana. Ve své žádosti jako důvod k prodloužení uvedl „Války v Sýrii“.

16. Dne 17. 4. 2020 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. OAM-786/ZA-ZA11-P05-PD1-2017, kterým žalobci podle § 53a odst. 4 zákona o azylu doplňkovou ochranu prodloužil o 36 měsíců do 28. 5. 2023. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný vycházel z Informace OAMP MV ČR – Syrská arabská republika – Bezpečnostní a politická situace v zemi, ze dne 18. 3. 2019, ze které jednoznačně vyplynulo, že v Sýrii nedošlo od udělení doplňkové ochrany žalobci ke zlepšení situace. Důvody, pro které žalovaný doplňkovou ochranu žalobci udělil, nepominuly. Současně u žalobce nenastaly okolnosti odůvodňující odnětí této formy mezinárodní ochrany.

17. Žalobce dne 20. 2. 2023 požádal podruhé o prodloužení doby, na kterou mu byla udělena doplňková ochrana. Ve své žádosti jako důvod k prodloužení uvedl „Válka v Sýrii a špatné situace“.

18. Dne 4. 5. 2023 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. OAM-786/ZA-ZA11-P05-PD2-2017, kterým žalobci podle § 53a odst. 4 zákona o azylu doplňkovou ochranu prodloužil o 24 měsíců. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný vycházel z Informace OAMP MV ČR – Syrská arabská republika – Bezpečnostní a politická situace v zemi, ze dne 2. 5. 2023, ze které opět jednoznačně vyplynulo, že v Sýrii nedošlo od udělení doplňkové ochrany k jakémukoli zlepšení situace. Důvody, pro které žalovaný doplňkovou ochranu žalobci udělil, nepominuly. Současně u žalobce opětovně nenastaly okolnosti odůvodňující odnětí této formy mezinárodní ochrany.

19. Žalobce dne 26. 5. 2025 požádal potřetí o prodloužení doby, na kterou mu byla udělena doplňková ochrana. Ve své žádosti jako důvod k prodloužení uvedl „Jsem 60 let a nemám nic v Sýrie nemám práce a už nemůžu pracovat, a nemám dům protože v 2016 můj dům a můj obchod byly zničeny ruskými leteckými údery“.

20. S žalobcem byl dne 19. 11. 2025 proveden doplňující pohovor k žádosti o prodloužení doplňkové ochrany. Na otázku, zda by se mohl do Sýrie vrátit, odpověděl: „ano, můžu se bez problému vrátit, nic by se mi tam nestalo. Politicky by se mi nic nestalo, ale mám ekonomické problémy.“ Ekonomické problémy rozvedl tak, že přišel o dům, ve kterém bydlel, také mu zničili provozovnu, kde pracoval, zároveň už je mu 60 let a je těžké znovu začít a budovat něco. Dále uvedl, že v Sýrii je nyní již bezpečno a kdyby neměl ekonomické problémy, tak by se určitě vrátil. Uvedl, že od roku 2017 v Sýrii nebyl, že vláda začíná s obnovou infrastruktury, ale bude trvat dlouho. Žije se synem a manželkou v pražském bytě v nájmu. Zopakoval, že v Sýrii už nic nevlastní, vše je zničené. Jeden syn žije v Sýrii v Idlibu, u něj by ale bydlet nemohl, protože má moc malý byt, nedaří se mu dobře, nemá práci, přežívá tam a bydlí v nájmu. Jeho třetí syn žije v Rakousku, také se snažil získat mezinárodní ochranu, doposud o ní ale nebylo rozhodnuto. O trvalý pobyt si za svého působení v České republice nepožádal z důvodu, že neumí dostatečně český jazyk, je to pro něj příliš těžké, zejména má potíže s čtením a psaním, hovorově se domluví. Po obdržení informace, že žadatelé nad 60 let doklad o potvrzení znalosti českého jazyka dokládat nemusejí, oznámil, že hned den po pohovoru si žádost o trvalý pobyt podá. V České republice pracoval formou brigády v provozně kebabu, neví ale, zda se jedná o legální práci a kde má pracovní smlouvu. Dostával příspěvek na bydlení, snažil se integrovat do české společnosti, má známé, s nimiž mluví česky, na běžný život mu to stačí. Během pobytu v České republice neměl žádné potíže s českými státními orgány, ani se syrskými orgány v Sýrii. Jako důkaz na podporu svých tvrzení o ekonomických problémech doložil video zachycující zbořený dům, o kterém uvedl, že jde o jeho dům v Sýrii. Žádné jiné důkazy na podporu svých tvrzení nepředložil.

21. Správní spis obsahuje následující zprávy o zemi původu: Výroční zpráva Amnesty International 2016/17 – Stav lidských práv ve světě – Sýrie ze dne 22. 2. 2017; zpráva ČTK ze dne 13. 3. 2017 – Válka v Sýrii má za šest let na 465 tisíc obětí; Výroční zpráva Human Rights Watch 2018 ze dne 18. 1. 2018; Provedení rezoluce Rady bezpečnosti č. 2139 (2014), č. 2165 (2014), č. 2191 (2014) a 2258 (2015) – Sýrie, Rada bezpečnosti OSN S/2017/244 ze dne 22. 3. 2017; Informace OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Syrská arabská republika ze dne 18. 3. 2019; Informace OAMP 2025.

22. Dne 5. 2. 2026 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, ve kterém v souladu s § 53a odst. 4 zákona o azylu žalobci doplňkovou ochranu neprodloužil a jeho žádost o prodloužení zamítl. V odůvodnění uvedl, že k udělení doplňkové ochrany žalobci nyní nepřistoupil, jelikož v době vydání původního rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany probíhal ozbrojený konflikt spojený se svévolným násilím, ohrožením života a lidské důstojnosti obyvatel země. K nyní posuzované žádosti o prodloužení doplňkové ochrany uvedl, že při rozhodování vycházel ze spisového materiálu k řízení, z obsahu žádosti o prodloužení doplňkové ochrany, z protokolu o pohovoru ze dne 19. 11. 2025, a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Sýrii, konkrétně vycházel zejména z Informace OAMP 2025, jejíž část v rozhodnutí citoval a následně z ní vyvodil závěry pro rozhodnutí. Doplnil, že žalobci byla dána možnost se seznámit s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, přičemž ani jedné z možností žalobce nevyužil. Následně žalovaný přistoupil k porovnání informací z řízení o udělení doplňkové ochrany a informací v současném řízení o prodloužení. Připomněl, že žalobci byla doplňková ochrana udělena, zejména z důvodu bezpečnostní situace v Sýrii, kde v roce 2011 došlo k protestnímu hnutí, které přerostlo do dlouholetého válečného konfliktu na území Sýrie a občanské války, jež následně způsobila největší uprchlickou krizi od druhé světové války, díky čemuž u žalobce došlo k naplnění důvodů k udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Z citované pasáže Informace OAMP 2025 o situaci v Sýrii v napadeném rozhodnutí následně dovodil, že: „v období od udělení doplňkové ochrany došlo v Sýrii k podstatnému vývoji bezpečnostní a politické situace, neboť vnitřní konflikt probíhající od roku 2011 do roku 2024 po zhroucení prezidenta Asada skončil, a osoby nacházející se na území Sýrie již nečelí ozbrojenému konfliktu spojenému se svévolným násilím a ohrožením života nebo lidské důstojnosti“. Dále neshledal ani žádné jiné zvláštního zřetele hodné důvody pro prodloužení. Žalovaný shledal žalobce jako právně způsobilého, zdravého, práceschopného, a dle názoru žalovaného nespadajícího ani do žádné skupiny obyvatelstva, které mohou v současnosti na území Sýrie čelit určitému znevýhodnění, neboť je arabské národnosti, vyznává sunnitský islám a je osobou v podstatě apolitickou. Jmenovaný není ani osobou zranitelnou dle § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Dále vyhodnotil, že žalobce bydlel v A., které je momentálně pod plnou kontrolou syrské vlády. V Sýrii také žije jeho syn a má tedy i úzké rodinné vazby. Uznal, že země čelí problémům ekonomickým a infrastrukturním, nicméně se jedná o stav, který postihuje všechny obyvatele stejně, a nebylo zjištěno, že by se mělo jednat o stav, který by odůvodňoval prodloužení doplňkové ochrany ve smyslu zákona o azylu žalobci. Žalovaný poznamenal, že ekonomické problémy a žalobcova existenční situace jsou jako důvody irelevantní z hlediska zákona o azylu a konstatoval, že vzhledem k jeho individuálním charakteristikám je schopen se se situací vypořádat. Konstatoval, že žalobcem nastíněné ekonomické problémy nelze podřadit pod žádný z důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 zákona o azylu. V závěru žalovaný shrnul, že v případě žalobce důvody pro prodloužení doplňkové ochrany pominuly, a že mu v případě jeho návratu do vlasti dle žalovaného již nehrozí nebezpečí vážné újmy dle § 14a zákona o azylu. K tomu dodal, že žadatel v průběhu správního řízení o prodloužení doplňkové ochrany neuvedl žádné nové či zvláštního zřetele hodné skutečnosti, pro které by mu měla být doplňková ochrana ponechána, a tyto neshledal v rámci své úřední činnosti ani žalovaný.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

23. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)], přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (procedurální směrnice), který se použije i na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026 na základě článku 79 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (procedurální nařízení).

24. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žádost o prodloužení doplňkové ochrany dne 26. 5. 2025 a údaje k této žádosti poskytl před 12. 6. 2026, rozhodoval soud v souladu s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, čl. 79 odst. 3 procedurálního nařízení a přechodnými ustanoveními měnící zákon o azylu podle znění zákona o azylu účinného přede dnem 12. 6. 2026. Soud při rozhodování vycházel z následujících ustanovení zákona:

25. Podle § 53a odst. 4 zákona o azylu (ve znění účinném do 11. 6. 2026) „osoba požívající doplňkové ochrany je oprávněna požádat o prodloužení doby, na kterou je doplňková ochrana udělena. Ministerstvo prodlouží dobu, po kterou je udělena doplňková ochrana, v případě, že osobě požívající doplňkové ochrany i nadále hrozí vážná újma (§ 14a) a nenastanou-li důvody pro její odejmutí (§ 17a); pohovor se neprovádí, pokud lze vydat rozhodnutí o prodloužení doplňkové ochrany. Doplňková ochrana se prodlouží nejméně o 2 roky; je-li důvodné nebezpečí, že by osoba požívající doplňkové ochrany mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ho již narušuje, prodlouží se doplňková ochrana o 1 rok. Při prodlužování doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny se postupuje obdobně. Ustanovení § 25 písm. d) se v řízení o prodloužení doplňkové ochrany použije obdobně.“ 26. Podle § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu (ve znění účinném do 11. 6. 2026) „doplňková ochrana se odejme, pokud okolnosti, které vedly k udělení doplňkové ochrany, zanikly nebo se změnily do té míry, že již doplňkové ochrany není zapotřebí“.

27. Podle § 17a odst. 2 zákona o azylu (ve znění účinném do 11. 6. 2026) „při posuzování důvodů uvedených v odstavci 1 ministerstvo přihlédne k tomu, zda změna okolností je tak významné a trvalé povahy, že osobě požívající doplňkové ochrany již nehrozí nebezpečí, že utrpí vážnou újmu. Dále se přihlédne k tomu, zda osoba požívající doplňkové ochrany uvede závažné okolnosti podložené předchozí vážnou újmou odůvodňující odmítnutí ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo, je-li osobou bez státního občanství, státu svého posledního trvalého bydliště“.

28. Soud připomíná, že žalovaný v minulosti udělil žalobci doplňkovou ochranu (viz body 14 až 19 rozsudku), neboť v Sýrii probíhal ozbrojený konflikt spojený se svévolným násilím, ohrožením života a lidské důstojnosti obyvatel země, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žadateli za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Takto formulovaný důvod byl značně obecný, nebyl vázán na individuální konflikt žalobce s určitým původcem újmy ani na působení konkrétního režimu vůči jeho osobě. Z tohoto důvodu jsou kladeny na zdůvodnění neprodloužení doplňkové ochrany vyšší nároky, jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2026, č. j. 5 Azs 64/2025-30, bodu 28: „[p]řitom platí, že čím obecnější a neurčitější jsou důvody pro udělení doplňkové ochrany, tím obtížnější bude odůvodnit její neprodloužení, což však nemůže jít k tíži žadateli o prodloužení doplňkové ochrany (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2022, č. j. 34 Az 14/2021-42).“ 29. Žalovaný tehdy posuzoval otázku, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. K tomu vycházel z informací popisujících boje v celé zemi, útoky na civilisty, rozsáhlé civilní oběti, ničení civilní infrastruktury a masové vysídlení obyvatelstva.

30. Žalovaný v nyní posuzovaném případě žalobci doplňkovou ochranu neprodloužil s odůvodněním, že vnitřní ozbrojený konflikt probíhající v Sýrii v letech 2011 až 2024 po pádu režimu prezidenta Asada skončil, a že osoby na území Sýrie již obecně nečelí ozbrojenému konfliktu spojenému se svévolným násilím a ohrožením života nebo lidské důstojnosti. Tento závěr žalovaný opřel zejména o zjištění provedená z Informace OAMP 2025.

31. Soud však vyhodnotil shora uvedený závěr žalovaného o neprodloužení doplňkové ochrany z důvodu zániku původních okolností jako nedostatečně důkazně podložený obsahem správního spisu včetně Informace OAMP 2025. Z citace Informace OAMP 2025 v rozhodnutí, ale i z celkového znění Informace OAMP 2025 dle názoru soudu vyplývá, že v Sýrii došlo k pádu režimu prezidenta Asada, v jehož důsledku byl prozatímním prezidentem jmenován Ahmad Šara. Samotná změna politického uspořádání a převzetí kontroly nad převážnou částí území, včetně žalobcova původního bydliště, A., syrskou vládou bez dalšího neprokazují, že zaniklo riziko svévolného násilí vůči civilnímu obyvatelstvu. Žalovaný měl v řízení doložit, že změna poměrů v zemi původu žalobce je natolik významná a trvalá, že žalobci již skutečně nehrozí vážná újma z důvodu ozbrojeného konfliktu v zemi původu tak, jak to konstatuje Nejvyšší správní soud v bodě 27 v rozsudku ze dne 30. 1. 2026, č. j. 5 Azs 64/2025-30, následovně: „[n]eprodloužení doplňkové ochrany dle citovaných ustanovení je založeno na klauzuli rebus sic stantibus, tj. podstatné a trvalé (tedy nikoli pouze přechodné) změně okolností. České znění čl. 16 odst. 2 kvalifikační směrnice hovoří v této souvislosti nepříliš přesně o změně okolností „významné a dlouhodobé“, ovšem danou cesační klauzuli týkající se ukončení doplňkové ochrany dle čl. 16 kvalifikační směrnice je třeba interpretovat v souvislosti s obdobnou cesační klauzulí dle čl. 11 odst. 1 písm. e) e f) a odst. 2 kvalifikační směrnice týkající se ukončení postavení uprchlíka pro změnu okolností v zemi původu. Zatímco jiné jazykové verze používají pro charakter změny těchto okolností v čl. 11 odst. 2 i v čl. 16 odst. 2 kvalifikační směrnice shodný výraz (např. anglická „non-temporary“, francouzská „non provisoire“, německá „nicht nur vorübergehend“), české znění směrnice v tom činí nedůvodný rozdíl, když v čl. 11 odst. 2 používá výraz „trvalá“ změna okolností, zatímco v čl. 16 odst. 2 výraz „dlouhodobá“ změna. Obdobně tomu bylo již v předchozí kvalifikační směrnici, v každém případě však výklad obou cesačních klauzulí musí odpovídat závěrům judikatury Soudního dvora EU, který ve vztahu k ukončení postavení uprchlíka z popisovaného důvodu již v rozsudku jeho velkého senátu ze dne 2. 3. 2010, Abdulla a další, C-175/08, C-176/08, C- 178/08 a C-179/08, ECLI:EU:C:2010:105, zdůraznil, že „[p]ostavení uprchlíka zaniká, jestliže vzhledem k významné a trvalé povaze změn poměrů v dotčené třetí zemi přestaly existovat okolnosti odůvodňující obavy uprchlíka z pronásledování z některého z důvodů uvedených v čl. 2 písm. c) směrnice 2004/83, na základě kterých došlo k přiznání postavení uprchlíka, a uprchlík nemá ani jiné důvody k obavám z „pronásledování“ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 2004/83“ (důraz doplněn), a zcela obdobné závěry Soudní dvůr přijal i k ukončení doplňkové ochrany z téhož důvodu, když v rozsudku ze dne 23. 5. 2019, Bilali, C- 720/17, ECLI:EU:C:2019:448, konstatoval, že tato změna okolností musí být „natolik významná a konečná, že dotčená osoba již není vystavena reálnému nebezpečí vážné újmy“ (důraz doplněn). Tomu ostatně odpovídá i citovaná dikce § 17a odst. 2 zákona o azylu, který rovněž používá výraz „trvalý“. Změna okolností ve smyslu čl. 16 odst. 2 kvalifikační směrnice přitom podle uvedeného rozsudku Soudního dvora „zpravidla vyplývá ze změny skutkových okolností ve třetí zemi, přičemž tato změna napravila příčiny, které vedly k přiznání statusu doplňkové ochrany“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2023, č. j. 7 Azs 115/2021-64).“ 32. Ač soud přitakává žalovanému v tom, že z dlouhodobého vývoje a perspektivy mohla být změna Asadova režimu významná, z napadeného rozhodnutí žalovaného však nevyplývá ve světle shora citované judikatury další podstatná skutečnost pro posouzení věci, a to že by se jednalo o takovou natolik významnou změnu, která by byla konečná, tj. že žalobce již není vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Z Informace OAMP 2025 totiž naopak mimo jiné vyplynulo, že v zemi přetrvávají aktivní vojenské konflikty. V zemi byli nadále přítomni zahraniční aktéři (Turecko, Rusko, Izrael, USA), kteří se ve vnitrostátním ozbrojeném konfliktu trvajícím od roku 2011 angažovali. Někteří z nich se přitom nadále angažovali v aktivních vnitřních ozbrojených konfliktech ke dni vydání zprávy. Dále v aktivních vnitřních ozbrojených konfliktech působí i další ozbrojení aktéři, jako jsou bojovníci Islámského státu a ozbrojenci svrženého režimu. Napadené rozhodnutí ale neobsahuje v tomto směru žádnou úvahu, z níž by bylo lze dovodit názor žalovaného, zdali se žalobce nemůže stát obětí těchto konfliktů a do jaké míry tito aktéři ovlivňují bezpečnostní situaci v zemi. Taktéž vývoj politické situace nemusí sám o sobě nutně znamenat pozitivní vývoj, žalovaný tudíž nezdůvodnil, zda by žalobci nemohla hrozit vážná újma v důsledku vedení nové syrské vlády. Navíc dostatečně nezdůvodnil, zda není země zpustošená do takové míry, že dopady stávajících konfliktů a pozůstatky předchozích konfliktů nemohou dopadnout na život žalobce tak, i s ohledem na jeho individuální okolnostmi, že se situace stabilizovala do takové míry, že mu již nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy z důvodů udělených, nebo důvodů jiných, jak plyne z dlouhodobé judikatury Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2026, č. j. 5 Azs 64/2025-30, bod 28: „[z] dikce citovaného § 53a odst. 4 zákona o azylu pak plyne, že je presumováno trvání původních důvodů pro udělení doplňkové ochrany do doby, než je prokázán opak. Žalovaný proto nese v této otázce důkazní břemeno, tedy pro případ neprodloužení doplňkové ochrany musí prokázat, že se situace v zemi původu beneficiáře doplňkové ochrany stabilizovala do té míry, že ji lze považovat za trvalou, a že tato změna je zároveň natolik významné povahy, že dané osobě již nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, a to ať již z důvodů, pro něž byla doplňková ochrana původně udělena, či z důvodů jiných.“ Žalovaný sice v rozhodnutí uvedl, že se země potýká s následky dlouhodobého konfliktu v oblasti infrastruktury, ekonomické situace země či poskytovaných služeb, nicméně dle žalovaného se jednalo o stav, který postihuje všechny obyvatele země, a dále konstatoval, že ze zjištění v průběhu řízení vyplynulo, že by se nemělo jednat o stav, který by odůvodňoval prodloužení doplňkové ochrany. Ze správního spisu ovšem takováto konkrétní zjištění nevyplývají, soudu tedy není zřejmé, na základě jakých konkrétních informací či údajů žalovaný k tomuto názoru dospěl a z jakých podkladů přitom vycházel.

33. Žalovaný proto měl důkladněji vyhodnotit význam přetrvávajících dílčích konfliktů, působení ozbrojených skupin, bezpečnostních incidentů a dalších důsledků dlouhodobého ozbrojeného konfliktu pro celkovou bezpečnostní situaci v zemi a ve vztahu k žalobci. Taktéž měl žalovaný řádně posoudit a náležitě odůvodnit, zda individuální okolnosti žalobce, zejména jeho věk, ekonomická situace a absence obydlí, ve spojení s dopady masivního vnitřního vysídlení, návratu osob ze zahraničí, zničené infrastruktury, nezakládaly splnění podmínek pro existenci vážné újmy tak, jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2021, č. j. 1 Azs 202/2021-33, bod 40: „Nejvyšší správní soud připomíná, že podmínkou pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu není skutečnost, že v zemi původu žadatele probíhá tzv. totální konflikt. Nebezpečí vážné újmy ve smyslu citovaného ustanovení totiž může zakládat i méně závažný ozbrojený konflikt, pokud je žadatel schopen prokázat dostatečnou míru individualizace, a to například tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy, (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země, či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009 č. j. 5 Azs 28/2008-68, č. 1840/2009 Sb. NSS)“.

34. Soud zohlednil, že žalobce při pohovoru uvedl, že je v Sýrii bezpečno, může se do ní bezpečně vrátit, a že v průběhu správního řízení o jeho žádosti o prodloužení doplňkové ochrany neuvedl žádné nové skutečnosti. Jde o vyjádření k individuálním okolnostem, k nimž žalovaný přihlédl, takové vyjádření však nemůže bez dalšího nahradit povinnost žalovaného zjistit, zda žalobci nadále nehrozí vážná újma, jak stanoví § 53a odst. 4 zákona o azylu. Důkazní břemeno totiž při prodloužení doplňkové ochrany nese výlučně žalovaný, jak Nejvyšší správní soud objasnil ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2026, č. j. 5 Azs 64/2025-30, bod 29: „[k] tomu je nezbytné dodat, že pokud i v řízení o udělení mezinárodní ochrany, kde je důkazní břemeno sdíleno mezi žalovaným a žadatelem o mezinárodní ochranu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS), platí, že žalovaný je povinen si v každém případě zajistit relevantní, resp. adresné a zároveň důvěryhodné, objektivní a aktuální informace o zemi původu [srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008-81, publ. pod č. 1825/2009 Sb. NSS; čl. 4 odst. 3 písm. a) kvalifikační směrnice, čl. 10 odst. 3 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice) a § 23c písm. c) zákona o azylu], tím spíše ho tato povinnost stíhá v řízení o prodloužení doplňkové ochrany, kde nese důkazní břemeno výlučně.“ 35. Soud shrnuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí jednak neposoudil pro rozhodnutí podstatou skutečnost, a to zdali v žalobcově zemi původu došlo změnou politického režimu k natolik významné změně, která by byla pro žalobce tzv. konečná, tj. zdali by žalobce nebyl i v případě nově zjištěné situace vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy v zemi původu; čímž soud musel přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rovněž tak má soud za to, že závěr žalovaného o zániku původních důvodů doplňkové ochrany nemá dostatečnou oporu ve zjištěném skutkovém stavu, jak vysvětleno shora v bodě 32 rozsudku; tudíž napadené rozhodnutí bylo nutno rovněž zrušit proto, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí nemá oporu ve správním spise dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

36. Soud se rovněž zabýval žalobním bodem týkajícím se širšího regionálního konfliktu a událostí, které započaly dne 28. 2. 2026, a to podle postupu stanoveného čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. Jelikož k nim došlo až po vydání napadeného rozhodnutí, správní spis pochopitelně neobsahuje podklady, jimiž by se žalovaný k tomuto konfliktu a jeho případným dopadům vyjádřil. Soud považuje za obecně známou skutečnost z médií, že USA a Izrael podnikly vojenské akce vůči Íránu a že tento konflikt může ovlivňovat bezpečnostní poměry v zemích Blízkého východu, jakož i hospodářskou situaci v dalších státech.

37. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě význam tohoto konfliktu bagatelizoval, aniž by svůj postoj opřel o relevantní a aktuální podklady. Jeho závěry proto nemají dostatečnou oporu ve zjištěném skutkovém stavu a jsou věcně nepřesvědčivé. Soud sice při přezkumu zohlednil nově nastalé okolnosti, avšak vzhledem k tomu, že by v tomto případě musel kompletně nahrazovat činnost žalovaného vlastním zjišťováním a hodnocením, a současně by neumožnil žalovanému provést své vlastní posouzení uvedených skutečností, shledal za účelné, aby se těmto nově nastalým skutečnostem věnoval žalovaný v navazujícím správním řízení.

38. Soud v této souvislosti opakuje, že žalovaný si neopatřil dostatečné podklady pro závěr, že se poměry v Sýrii změnily natolik významně a trvale, že žalobci již nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Toto posouzení je navíc v kontextu Informace OAMP 2025 věcně nesprávné a nemá oporu ve spise, a z toho důvodu i nové skutečnosti, společně s těmi chybně zjištěnými, posoudí v navazujícím správním řízení žalovaný, nikoliv soud.

VI. Závěr a náklady řízení

39. Soud z výše uvedených důvodů zrušil žalobou napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., a proto vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

40. Na tomto místě soud opakuje a připomíná, že dle zákonného ustanovení § 53a odst. 4 zákona o azylu pak vyplývá presumpce trvání důvodů, pro něž byla doplňková ochrana původně udělena, dokud není prokázán opak. Důkazní břemeno proto v této otázce nese žalovaný. Hodlá-li žádost o prodloužení doplňkové ochrany zamítnout, musí na základě dostatečných, aktuálních a spolehlivých podkladů prokázat, že se poměry v zemi původu změnily natolik významně a trvale, že žalobci již nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy z původně posuzovaných důvodů. Současně je povinen vypořádat se i s případnými jinými důvody, které by mohly poskytnutí doplňkové ochrany nadále odůvodňovat (srov. rozsudek NSS č. j. 6 Azs 15/2013-35).

41. V dalším řízení žalovaný opatří a vyhodnotí aktuální, adresné a vícezdrojové informace o bezpečnostních poměrech v Sýrii se zaměřením na oblast, do níž by se žalobce vracel. Porovná je s důvody, pro něž byla žalobci doplňková ochrana v roce 2017 udělena. Nebudou-li opatřené podklady dostatečně přesvědčivě dokládat, že původní riziko zaniklo v důsledku významné a trvalé změny poměrů, žalovaný doplňkovou ochranu prodlouží podle právní úpravy použitelné v novém řízení.

42. Žalovaný dále vyhodnotí bezpečnostní a humanitární situaci existující v době nového rozhodování v souvislosti s případnými dopady regionálního vývoje na území Sýrie. Vyjdou-li najevo nové skutečnosti, které by mohly odůvodňovat poskytnutí doplňkové ochrany z jiného důvodu, než který byl dosud posuzován, je žalovaný povinen se s nimi řádně a argumentačně vypořádat. Nemůže žádost o prodloužení doplňkové ochrany zamítnout, aniž by posoudil také možnost jejího prodloužení z tohoto nového důvodu, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2022, č. j. 5 Azs 227/2020-52, bod 19: „[j]e tedy třeba, aby se žalovaný vzhledem k této zcela nové bezpečnostní situaci v zemi původu znovu zabýval tím, zda trvají důvody, pro které byla stěžovateli udělena doplňková ochrana. Nejvyšší správní soud v této souvislosti rovněž připomíná, že pokud během posuzování žádosti o prodloužení doplňkové ochrany vyjdou najevo skutečnosti, které by mohly odůvodňovat udělení doplňkové ochrany z jiného důvodu, než pro který byla tato ochrana původně přiznána, pak správní orgán nemůže žádost o prodloužení doplňkové ochrany zamítnout bez toho, že by se argumentačně vypořádal také s možností prodloužení doplňkové ochrany z onoho jiného (nového) důvodu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2020, č. j. 6 Azs 258/2019 – 31, a ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013 – 35). Nejvyšší správní soud uzavírá, že je na žalovaném, aby znovu posoudil žádost stěžovatele ve světle aktuální situace na Ukrajině a z ní vyplývajících důsledků a rovněž i z hlediska veškerých dosud nastalých rozhodných skutečností, které by mohly odůvodňovat prodloužení doplňkové ochrany“.

43. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl ve věci úspěšný, avšak v řízení náhradu účelně vynaložených nákladů nepožadoval, nebyl zastoupen, a soud ani ze spisu nezjistil existenci takových nákladů. Proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení

Proti rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokud svým významem kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 29. července 2026 Mgr. Gabriela Bašná v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem provedla S. K.