25 Co 170/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň JUDr. Ivety Veselé a Mgr. Zdeňky Winklerové ve věci žalobkyně: xxx xxx, a. s. , IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem xxx proti žalovanému: M. D. D. S. , narozený xxx naposledy bytem xxx, Praha t.č. neznámého pobytu zastoupený opatrovníkem xxx o 28 244,80 Kč s příslušenstvím , k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. března 2026, č. j. 15 C 291/2025-95, takto:

I. Odvolání žalobkyně do vyhovujícího výroku o věci samé (I.) se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé (II.) ohledně úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 275,34 Kč od 3. 9. 2025 do zaplacení potvrzuje; ohledně částky 10 275,34 Kč se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 275,34 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 5 815,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám xxx xxx xxx advokáta. Odůvodnění 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 8 394,03 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 3. 9. 2025 do zaplacení (I.), žalobu co do částky 19 850,77 s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z této částky od 3. 9. 2025 do zaplacení a co do úroku ve výši 11,98 % ročně z částky 19 724,66 Kč od 3. 9. 2025 do zaplacení zamítl (II.) a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III.).

2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 28 244,80 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí splátkového úvěru, kterou s žalovaným uzavřela na celkovou částku ve výši 30 000 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu určitou, žalovaný se jej zavázal splatit nejpozději do jednoho roku ode dne uzavření smlouvy, a to 12měsíčními splátkami ve výši 2 666 Kč, byla též sjednána úroková sazba ve výši 11,98 % ročně. Žalovaný však uhradil pouze splátky v období od 2. 7. 2024 do 2. 10. 2024, dne 2. 11. 2024 pak uhradil pouze 666,63 Kč, celkem tedy uhradil částku 11 330,63 Kč, následně již žádné splátky nehradil. Ke dni 2. 9. 2025 celkový dluh žalovaného představoval 28 244,80 Kč, z toho jistina částku 19 724,66 Kč, úroky z úvěru částku 3 232,90 Kč, zákonné úroky z prodlení částku 1 641,98 Kč, žalobkyně pak požaduje i sjednanou smluvní pokutu ve výši 4 700,55 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, neboť soudu prvního stupně se nepodařilo zjistit jeho aktuální pobyt. Byl mu proto ustanoven usnesením ze dne 21. 1. 2026, č. j. 15 C 291/2025-68, opatrovník.

4. Opatrovník žalovaného v rámci procesního stanoviska s žalobou nesouhlasil a rozhodnutí ponechal na úvaze soudu s tím, aby bylo posouzeno, zda žalobkyně splnila požadavky dle zákona o spotřebitelském úvěru, zejména se zabývala úvěruschopností žalovaného.

5. Po provedeném řízení a dokazování soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o poskytnutí splátkového úvěru, v rámci, níž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky v celkové výši 30 000 Kč bez sledování účelu jejich čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit veškeré příslušenství úvěru. Byla sjednána úroková sazba úvěru platná po celou dobu trvání smlouvy ve výši 11,98 % ročně, RPSN ve výši 12,69 % ročně. Celková částka představovala 31 981,62 Kč, výše úvěru 30 000 Kč, výše měsíční splátky 2 666 Kč, počet splátek 12, přičemž účastníci dohodli, že předmětný úvěr bude splacen nejpozději do jednoho roku ode dne uzavření smlouvy s tím, že pokud dojde k prodlení s plněním peněžitého dluhu, byla sjednána smluvní pokuta z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž bude žalovaný v prodlení. Žalobkyně úvěr poskytla žalovanému v plné výši, tj. 30 000 Kč, žalovaný na uvedený účet zaplatil částku ve výši 2 666 Kč v měsíci červenci, srpnu, září a říjnu 2024, v měsíci listopadu zaplatil pouze částku 663,63 Kč, celkem zaplatil 11 330,63 Kč. Bylo prokázáno, že v minulosti žalovanému byly odmítnuty dvě žádosti o splátkový úvěr, úvěrový rámec byl vždy 30 000 Kč, kdy první žádost byla podána dne 11. 9. 2023, druhá pak dne 24. 2. 2024. Stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně v průběhu řízení nepředložila dostatečné důkazy ke svým tvrzením o řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného dle § 86 odst. 1 zákona č. 57/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Nevyplynulo totiž, že by žalobkyně, která s žalovaným smlouvu o úvěru uzavřela, jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti a měla tedy postavení věřitele, dostatečně ověřila, zda žalovaný, jakožto fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, tedy byla v postavení spotřebitele, je schopna úvěr řádně splácet. Poukázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, jakož i judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne povinnost soudů zabývat se otázkou platnosti smlouvy o poskytnutí splátkového úvěru žalobkyně jako věřitele ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr. Žalobkyně totiž měla za povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele (žalovanému) a tento mu poskytnout jen tehdy, pokud po řádném posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr skutečně splácet. Z důvodu absence prokázání uvedené skutečnosti (posouzení úvěruschopnosti žalovaného) posléze soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná smlouva o poskytnutí splátkového úvěru mezi účastníky uzavřená dne xxx je absolutně neplatná. Uzavřel dále, že pro takový případ je žalovaný povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Vyšel dále z toho, že žalobkyně poskytla žalovanému plnění ve výši 30 000 Kč bez právního důvodu, a to na podkladě neplatné smlouvy, je proto zjevné, že žalovaný se na její úkor bezdůvodně obohatil. Toto bezdůvodné obohacení je proto povinen žalobkyni vrátit. Následně dospěl k závěru, že žalovaný na nesplacené jistině úvěru žalobkyni dluží částku 8 394,03 Kč, a je proto povinen žalobkyni vrátit.

6. S ohledem na to, že žalovaný se s danou částkou dostal do prodlení, soud prvního stupně žalobkyni přiznal i nárok na zaplacení úroku z prodlení z této částky (8 394,03 Kč), a to dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve spojení s vládním nařízením č. 351/2013 Sb.

7. Ve zbytku žalobního požadavku žalobu jako nedůvodnou, včetně požadovaného příslušenství, zamítl.

8. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

9. Žalobkyně proti rozsudku podala blanketní odvolání, které posléze odůvodnila tak, že rozhodnutí soud prvního stupně stran zamítavého výroku o věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud prvního stupně totiž nesprávně vyčíslil dlužnou částku v rozsahu přiznaného bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně. Zopakovala, že účastníci uzavřeli dne xxx smlouvu o poskytnutí splátkového úvěru, na základě, něhož žalobkyně žalovanému poskytla úvěr v celkové výši 30 000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal, na jeho straně byla dána povinnost úvěr splatit nejpozději do jednoho roku, tj. do xxx, uhradil však pouze částku 11 330,63 Kč. Za situace, kdy předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná, přijetím částky 30 000 Kč poskytnuté žalobkyní žalovanému však tomuto na úkor žalobkyně vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 30 000 Kč. Žalobkyně od žalovaného přijala plnění v celkové výši 11 330,63 Kč, je proto zjevné, že celková výše bezdůvodného obohacení žalovaného představuje částku ve výši 18 669,37 Kč. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení celkové částky, neboť soud prvního stupně jí přiznal pouze 8 394,03 Kč. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, popřípadě, aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaný se prostřednictvím opatrovníka k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), v mezích podaného odvolání, a poté dospěl k závěru, že odvolání je dílem opodstatněné.

12. Protože odvolání žalobkyně však směřovalo též do vyhovujícího výroku o věci samé, v tomto ohledu odvolací soud odvolání žalobkyně dle § 218 b) o. s. ř. odmítl.

13. Odvolací soud předně konstatuje, že předmětné řízení je řízení s cizím prvkem, který je dán tím, že žalovaný je státním příslušníkem xxx republiky. Aniž se touto okolností soud prvního stupně blíže zabýval, mlčky dovodil mezinárodní příslušnost českých soudů, jež je dána dle čl. 17 bod 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“), neboť z obsahu spisu plyne, že předmětná smlouva mezi účastníky řízení byla uzavřena se spotřebitelem. Bydliště žalovaného bylo v České republice, žalobkyně svoji živnost provozuje v České republice, místně příslušným je proto soud dle bydliště žalovaného, tj. Obvodní soud pro Prahu 7. Rozhodným právem je pak v souladu s čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 (dále jen „Řím I“) české právo.

14. Odvolací soud předesílá, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a věc posléze správně posoudil i po stránce právní. I odvolací soud se proto ztotožňuje s tím, že v dané věci, jde-li o smlouvu o poskytnutí splátkového úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným dne 2. 6. 2024, se jedná o smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť v řízení žalobkyně neprokázala, že by řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Zcela správně soud prvního stupně poukázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (srovnej, například rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18), jakož i na judikaturu Ústavního soudu, a proto nezbývá než předmětnou smlouvou o poskytnutí splátkového úvěru považovat za absolutně neplatnou. Správně rovněž soud prvního stupně uzavřel, že z tohoto důvodu je žalovaný jako spotřebitel povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na to, že žalovaný se v průběhu řízení před soudem prvního stupně, ale ani před soudem odvolacím tohoto neúčastnil, ve věci se nijak nevyjádřil, nebylo lze zjistit jeho případné možnosti a schopnosti jako spotřebitele poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit, postačí mu proto běžná pariční třídenní lhůta. Soud prvního stupně však pochybil, pokud posléze dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně obohatil toliko ohledně částky 8 394,03 Kč.

15. V dané věci je totiž zjevné a bylo prokázáno, že žalobkyně na podkladě neplatné smlouvy o poskytnutí splátkového úvěru žalovanému poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč, žalovaný však žalobkyni na splátkách tohoto úvěru poskytl celkem pouze částku 11 330,63 Kč. Protože pak na podkladě absolutně neplatné smlouvy o úvěru žalobkyni nevznikla žádná smluvní práva, a proto jí nesvědčí nárok na úhradu jakéhokoliv smluvního úroku, včetně zákonného úroku z prodlení z jistiny, je zjevné, že žalovaný se na úkor žalobkyně obohatil ohledně celkové částky ve výši 18 669,37 Kč (30 000 Kč - 11 330,63 Kč). Jestliže tedy soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení pouze ve výši 8 394,03 Kč, pochybil, neboť žalovaný se celkem obohatil o částku ve výši 18 669,37 Kč a důvodný je proto nárok žalobkyně na další částku ve výši 10 275,34 Kč.

16. Pokud pak žalobkyně požaduje z částky 10 275,34 Kč, ohledně níž zamítavý výrok o věci samé odvoláním napadla, z této částky též příslušenství, tj. úrok z prodlení, odvolací soud konstatuje, že v dané věci není možno uvažovat o prodlení žalovaného jako dlužníka před uplynutím soudem stanovené lhůty k plnění, a tedy není možno žalobkyni úrok z prodlení přiznat. Důvodová zpráva k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru totiž uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na podkladě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy, související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je sice povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „xxx“ proto míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele. V obecné rovině pak z uvedeného plyne, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru, v daném případě žalobkyni, vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. Komentářová literatura pak uvádí, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele, a tedy soukromoprávní sankcí je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a též to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud jde o spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Soud tak jistotu uloží spotřebiteli vrátit ve splátkách, popřípadě v konkrétní lhůtě. V případě, že následně dojde ke změnám možnosti spotřebitele jistinu splácet, může soud na jeho návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím soudu nebo dohodou stran (srovnej Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová L, Flídr J., Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Jinak řečeno, nárok na zákonné úroky z prodlení proto poskytovateli spotřebitelského úvěru (žalobkyni) ve smyslu § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka (žalovaného) s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. V dané věci je zjevné, že s ohledem na to, jak již shora konstatováno, žalovaný se řízení před soudem prvního stupně neúčastnil a ve věci se nijak nevyjádřil, soud prvního stupně ohledně něho jako spotřebitele proto neměl možnost zkoumat jeho možnosti a schopnosti spotřebitelský úvěr vrátit. Z tohoto důvodu, aniž uvedené v rámci napadeného rozsudku soud prvního stupně vyjádřil, žalovanému stanovil lhůtu pro splacení bezdůvodného obohacení tři dny od právní moci rozsudku. V rámci vyhovujícího výroku o věci samé (I.) však současně nesprávně žalovanému též uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 394,03 Kč, ač, jak shora uvedeno, se žalovaný doposud s jistinou do prodlení dostat nemohl. Žalovaný však opravný prostředek (odvolání) proti tomuto vyhovujícímu nepodal, tento proto samostatně nabyl právní moci a zůstal stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu, neboť odvolání žalobkyně do tohoto výroku bylo nutno odmítnout.

18. Odvolací soud proto zamítavý výrok o věci samé ohledně požadovaného úroku z prodlení z částky 10 275,34 Kč dle § 219o. s. ř. potvrdil a ohledně částky 10 275,34 Kč jej postupem dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil.

19. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. V rámci řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyně úspěšná ohledně 66 % předmětu řízení (18 669,37 Kč), žalovaný pak ohledně 34 % předmětu řízení (9 575,43 Kč). Poměrem úspěchu a neúspěchu obou účastníků je proto zjevné, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 32 % (66 % - 34 %). Náklady řízení žalobkyně představují před soudem prvního stupně zaplacený soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 1 130 Kč, 3 úkony právní služby advokáta po 400 Kč (§ 14b písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), 3 režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném do dne 31. 12. 2025) a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 441 Kč, tedy celkem 100 % náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 3 671 Kč, 32 % nákladů řízení ve výši 1 174,72 Kč. Jedná-li se pak o náklady řízení žalobkyně v rámci odvolacího řízení, je zjevné, že ohledně jistiny ve věci samé byla plně úspěšná, má proto právo na náhradu nákladů právního zastoupení, představující 2 úkony právní služby advokáta po 1 540 Kč (§ 7 bod 5 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu), 2 režijní paušály po 450 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2026), soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 Kč a 21 % DPH ve výši 835,80 Kč, tj. celkem odvolací náklady ve výši 5 815,80 Kč. Celkové náklady řízen žalobkyně před soudy obou stupňů tak představují částku 6 990,52 Kč (1 174,72 Kč + 5 815,80 Kč). Poučení Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání za podmínek stanovených § 237 o. s. ř. Dovolání se podává do dvou měsíců ode doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 7. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné. Praha 27. srpna 2026 JUDr. Blanka Kapitánová , v. r. předsedkyně senátu