27 A 29/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kozákovou ve věci žalobce: Q. H. H., nar. X státní příslušnost: Vietnamská socialistická republika t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorát cizinecké policie na ML Praha-Ruzyně sídlem Aviatická 1050/16, Praha 6 - Ruzyně o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2026, č. j. CPR-21566-45/ČJ-2026-930504 takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 7. 2026, č. j. CPR-21566-45/ČJ-2026-930504 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajistil žalobce za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění žalobce byla stanovena na 30 dnů ode dne doručení napadeného rozhodnutí žalobci.

II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného

2. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro svou vnitřní rozpornost odůvodnění rizika maření vyhoštění a pro stanovení doby zajištění. Žalovaný totiž dle žalobce na jednu stranu vyhodnotil tvrzení žalobce o jeho návratu do vlasti po propuštění z výkonu trestu jako nepravděpodobná a nevěrohodná, zároveň však při rozhodnutí o správním vyhoštění vzal v potaz tvrzení žalobce, že na této cestě využil služeb převaděče a cestoval nelegálně, což má poukazovat na nerespektování právních předpisů upravujících pobyt a pohyb cizinců. Žalovaný dále stanovil dobu zajištění žalobce na 30 dnů, ačkoliv v odůvodnění uvedl, že kroky, které je třeba podniknout za účelem realizace správního vyhoštění, trvají obvykle 60-90 dnů. Žalovaný tak při stanovení doby zajištění postupoval zcela svévolně.

3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nejprve popsal, z jakých skutečností při vydání napadeného rozhodnutí vycházel. Dále uvedl, že tvrzení účastníka o návratu do jeho vlasti a následnému opětovnému vstupu na území členských států považuje za nepravděpodobné a účelové ve snaze se vyhnout realizaci správního vyhoštění, když již dříve nerespektoval jemu uložený trest vyhoštění. Zajištění v délce trvání 30 dnů bylo stanoveno v zákonném rozmezí, přičemž délka jeho trvání může být prodloužena.

IV. Posouzení žaloby

4. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez jednání dle ustanovení § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, jelikož účastníci řízení v zákonné pětidenní lhůtě po podání žaloby nenavrhli projednání věci při ústním jednání a soud nepovažuje nařízení ústního jednání za nezbytné.

5. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného a shledal, že žaloba není důvodná.

6. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců platí, že policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění nebo je zde riziko útěku; ustanovení § 129 odst. 4 se použije obdobně.

7. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

8. Podle § 124 odst. 3 věta první zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

9. Podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. V případě cizince mladšího 18 let nebo rodiny s nezletilými dětmi nesmí doba zajištění překročit 90 dnů.

10. Zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je zásahem do jeho osobní svobody, a proto může být provedeno pouze v souladu se zákony, Ústavou a Listinou a v neposlední řadě s Úmluvou, jíž je Česká republika vázána.

11. Ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti podstatné pro řízení před městským soudem.

12. Dne 8. 6. 2026 žalovaný přijal žádost o zajištění transferu žalobce na území České republiky z území Francouzské republiky, když podle nařízení EU č. 604/2013 je k posuzování žádosti osoby o udělení mezinárodní ochrany příslušná Česká republika a je povinna ji vzít zpět na své území. Žalobce přitom již několikrát v minulosti (poprvé v roce 2012, dále v letech 2017 a 2020) podal na území České republiky žádost o udělení mezinárodní ochrany, přičemž mezinárodní ochrana nebyla žalobci na území České republiky nikdy udělena, když jeho žádost o její udělení byla buď zamítnuta nebo shledána nepřípustnou. Dne 16. 6. 2026 byl žalobce transferován do České republiky, nedisponoval však žádným cestovním dokladem, pouze dokumentem Laissez-passer vydaným ve Francii pro účely transferu do České republiky.

13. Dne 18. 6. 2026 byl se žalobcem sepsán za přítomnosti tlumočníka protokol o podání vysvětlení. Žalobce dle tohoto protokolu ve svém vysvětlení uvedl, že poté, co v byl Česku v r. 2020 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, zaplatil převaděči za dopravení do Vietnamu, platný cestovní doklad si neopatřil. Převaděč vedl žalobce do Vietnamu přes Polsko, Rusko a následně přes Čínu, po cestě přespával v boudách po lesích. Mobilní telefon mu byl odebrán převaděčem a byl mu vrácen až ve Vietnamu. Ve Vietnamu pobýval u svých příbuzných, žádné doklady, např. fotografie či účtenky, které by jeho pobyt ve Vietnamu prokazovaly, nemá. V r. 2025 vycestoval z Vietnamské socialistické republiky do Albánie letadlem na doklad, který mu poskytl převaděč, přičemž měl zato, že doklad je platný. Na letišti v Albánii žalobce vyzvedl převaděč, který ho následně autem zavezl do Francie. Ve Francii požádal o azyl, žádné další kroky k legalizaci svého pobytu na území členských států Evropské unie nečinil, protože si myslel, že to pro legalizaci jeho pobytu stačí. Ve Francii byl zadržen policií. Žalobce řekl, že není schopen činit žádné ze zvláštních opatření za účelem vycestování cizince dle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce rovněž nemá v České republice žádný majetek, rodinu ani jiné vazby. Dne 7. 7. 2026 žalovaný vydal oznámení o zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění žalobce, přičemž toto oznámení bylo žalobci doručeno ještě tentýž den. Dne 7. 7. 2026 žalovaný rovněž vydal rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce v délce 2 let a zároveň vydal napadené rozhodnutí.

14. Žalobou napadeným rozhodnutím byl žalobce zajištěn na dobu stanovenou na 30 dnů podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, přičemž došlo k naplnění předpokladů stanovených v tomto zákonném ustanovení citovaném výše. Žalobce je starší 15 let, bylo mu doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění a je evidován v informačním systému smluvních států. Uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince nepostačuje, když žalobce nemá dostatek finančních prostředků na složení finanční záruky, zároveň není schopen hlásit policii místo svého pobytu, zdržovat se tam, hlásit jeho změny, hlásit se policii v době jí stanovené, zdržovat se na místě uvedeném policií a být na tomto místě ve stanovené přítomen za účelem provedení pobytové kontroly. Žalobce ostatně ani neuložení zvláštního opatření za účelem vycestování nenapadá.

15. Žalobce však považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, když žalovaný dostatečně nevysvětlil, z jakého důvodu považuje některá tvrzení žalobce za nevěrohodná a k některým naopak přihlédl k tíži žalobce.

16. K tomu městský soud uvádí následující. Žalovaný nepostavil napadené rozhodnutí na tom, že na jedné straně žalobci nevěří, že vůbec vycestoval z území členských států, a současně na tom, že žalovaný vycestoval z území členských států za pomoci převaděče. Žalovaný dospěl k závěru, že existuje reálné riziko maření nebo ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění ze strany žalobce, přičemž tento závěr odůvodnil následujícími úvahami. Žalovaný předně považuje tvrzení o návratu do vlasti přes území Polské republiky, Ruské federace a Čínské lidové republiky za vysoce nepravděpodobné a nevěrohodné (dle vyjádření žalovaného k žalobě až účelové), a to vzhledem k tomu, že pohyb přes hranice uvedených států je bez platného cestovního dokladu za běžných okolností prakticky nemožný. Žalovanému se tedy jevilo, že žalobce nikdy do vlasti neodcestoval a nadále na území členských států Evropské unie pobýval, když žalobce nepředložil jediný důkaz, který by jeho pětiletý pobyt ve Vietnamu objektivně potvrzoval. Žalovaný však tuto možnost zcela nevyloučil, vzal tedy při rozhodování o správním zajištění v potaz také tvrzení žalobce, že k návratu do vlasti a následně k dalšímu přicestování na území členských států a přesunu mezi nimi zvolil nelegální způsob cestování, k čemuž se ve své výpovědi sám přiznal. Žalovaný proto následně v odůvodnění uvedl, že žalobce „nezvolil legální způsob návratu do země původu ani legalizaci svého pobytu, ale pokračoval v nelegálním způsobu migrace a opětovně vstoupil na území členských států Evropské unie bez příslušných oprávnění.“ K tomu přitom mohlo dojít z důvodu toho, že se žalobce do země původu nikdy nenavrátil, nebo z toho důvodu, že pokud se žalobce do země svého původu skutečně navrátil, učinil tak nelegální cestou. Žalobce navíc následně buď nelegálně prostřednictvím převaděče bez platného cestovního dokladu vstoupil na území členských států Evropské unie, nebo stále nelegálně bez platného cestovního dokladu pobýval na území členských států Evropské unie (pokud je nikdy neopustil), čímž opětovně porušil, případně stále porušoval pravidla o pobytu cizinců, jak uvádí žalovaný. Z napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá následující: ať už žalobce porušil právní řád České republiky jakýmkoliv z uvedených způsobů, jednal protiprávně. Způsob protiprávního jednání pak dle odůvodnění napadeného rozhodnutí hovoří o dlouhodobém a vědomém nerespektování podmínek vstupu, pobytu a pohybu cizinců na území členských států Evropské unie, pročež hrozí riziko maření či ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění nebo je zde riziko útěku. Výše uvedené pasáže napadeného rozhodnutí tedy vzhledem k právě uvedenému nepovažuje městský soud za vnitřně logicky rozporné, a proto ani nepřezkoumatelné.

17. Městský soud pak nedává žalobci za pravdu ani v jeho námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro rozpor v době stanovené k zajištění žalobce a v době, která je dle odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného třeba k realizaci správního vyhoštění. Žalovaný stanovil dobu zajištění žalobce na 30 dnů. Žalovaný zároveň v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v této době je nutné zajistit žalobci nový cestovní doklad, k čemuž je třeba ověření totožnosti žalobce a další součinnost zastupitelského úřadu země, jejíž je žalobce občanem, přičemž toto obvykle trvá 60-90 dnů. Ačkoliv žalovaný stanovil dobu zajištění tak, že zařízení veškerých náležitostí, kterých je pro realizaci správního vyhoštění dle napadeného rozhodnutí třeba, nebude dle jeho odhadu možné stihnout, stanovil zároveň dobu, která méně zasahuje do osobní svobody žalobce. Odůvodnění výroku o délce zajištění cizince je nutné odůvodnit za tím účelem, aby bylo možné přezkoumat, zda správní orgán nezneužil správního uvážení a nepřekročil jeho meze a zda není svévolné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011-79). V posuzovaném případě nelze hovořit o zneužití správního uvážení či překročení jeho mezí žalovaným, když délka zajištění byla stanovena kratší, než je délka potřebná k provedení správního vyhoštění, přičemž právě uvedené lze v napadeném rozhodnutí přezkoumat. Žalovaný tak při stanovení doby zajištění nepochybil, napadené rozhodnutí se tímto nestalo nepřezkoumatelným.

18. Přestože žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že doba zajištění 30 dnů je dostatečná s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které dále odhadl na 60-90 dnů, mohl dobu zajištění později prodloužit, a to v závislosti na skutečné době trvání dalších úkonů, kterých je třeba pro realizaci správního vyhoštění. Žalovaný sice tuto možnost v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně neuvedl, vyplývá však přímo ze zákona. Vinu žalovaného tedy nelze spatřovat v tom, že stanovil dobu zajištění, pro žalobce výhodnější a méně zasahující do jeho osobní svobody. Žalovaný jednal přiměřeně, když dobu zajištění stanovil kratší, než byla odhadovaná doba vyřízení administrativních náležitostí, s možností následně dobu zajištění prodloužit právě podle reálné časové potřeby pro vyřízení administrativních náležitostí správního vyhoštění. Městský soud proto ani odůvodnění žalovaného co do doby zajištění žalobce neshledal vnitřně rozporné.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

19. Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

20. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha, dne 6. srpna 2026 Mgr. Kateřina Kozáková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem provedla S. K.