28 A 18/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Hejtmánkem ve věci žalobce: V.P. bytem XXX zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení vedeném pod sp. zn. OAM- 34932/TP-2025, takto: I. Žalovanému se ukládá povinnost, aby ve lhůtě do 7 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku rozhodl o žádosti žalobce ze dne 11. 12. 2025 o vydání povolení k trvalému pobytu, evidované pod sp. zn. OAM-34932/TP-2025. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 405 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce, Mgr. Petra Václavka.

I. Vymezení věci a žalobní argumentace

1. Žalobou podanou dne 20. 5. 2026 u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, která měla spočívat v nerozhodnutí o jeho žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie dle § 87h odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), a to ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy žádost podal, tedy ode dne 11. 12. 2025. V den podání žádosti byl vyzván, aby odstranil její vady ve lhůtě 30 dnů. K odstranění vad došlo dne 6. 1. 2026, kdy žalobce doložil požadované podklady. Lhůta v délce 60 dnů následně uplynula dne 7. 3. 2026 (pozn. soudu: lhůta skutečně uplynula až dne 9. 3. 2026). Žalobce poté dne 10. 3. 2026 podal návrh na provedení opatření proti nečinnosti ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále též „Komise“). Dne 19. 3. 2026 obdržel druhou výzvu k odstranění vad žádosti, kdy měl vady odstranit ve lhůtě 15 dnů. Následně byla žalobci usnesením žalovaného ze dne 28. 4. 2026, č. j. OAM-34932-17/TP-2025, stanovena lhůta do 7. 5. 2026. Daná povinnost však byla žalobcem splněna již dříve, když 7. 4. 2026 předložil čestné prohlášení své dcery a dne 28. 4. 2026 předložil doklady o zajištění ubytování.

2. Dne 8. 4. 2026 vydala Komise navrhované opatření proti nečinnosti (č. j. MV-43982- 3/SO-2026) a žalovanému přikázala, aby rozhodnutí vydal ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy došlo k odstranění vad žádosti, nebo ode dne marného uplynutí lhůty určené k odstranění těchto vad.

3. Žalobce namítal, že mu toto opatření nemůže zajistit adekvátní ochranu. Jednak mu není známo, od kdy začala běžet stanovená 60denní lhůta, zda od doložení podkladů dne 28. 4. 2026, nebo od marného uplynutí lhůty k odstranění vad žádosti dne 7. 5. 2026. I přesto však Komisí stanovená lhůta představuje více než dvojnásobek lhůty k vydání rozhodnutí, čímž dochází nikoli ke zrychlení, nýbrž k prodloužení řízení. Z toho důvodu se žalobce dovolával závěru formulovaného Nejvyšším správním soudem v bodě 43 rozsudku ze dne 2. 2. 2023, č. j. 2 As 21/2020-34, z nějž plyne právo žalobce tvrdit a prokázat nepřiměřeně dlouhou délku stanovené lhůty. V případě úspěchu je tak žalobci dána možnost, aby se domohl dřívějšího rozhodnutí soudu ve věci samé. Poukazoval rovněž na paralelu s rozsudkem zdejšího soudu ze dne 28. 2. 2023, č. j. 5 A 54/2022-37, zejména zdůrazňoval jeho bod 13.

4. Dodal, že ačkoli mu byla v rámci daného řízení třikrát stanovována lhůta pro odstranění vad jeho žádosti, měl žalovaný postupovat tak, že při vydání výzvy zároveň dané řízení přeruší dle § 45 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“ nebo „s. ř.“) a zabrání tak plynutí lhůty. Rovněž namítal, že opatření Komise postrádalo zdůvodnění volby délky lhůty 60 dnů.

5. Z výše uvedených důvodů žalobce požadoval, aby soud žalovanému uložil povinnost rozhodnout v dané věci, a to ve lhůtě soudem stanovené.

II. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný nesouhlasil se závěrem o nečinnosti žalovaného. Naopak byl toho názoru, že bylo postupováno dle příslušných zákonných norem. Uvedl, že délka řízení byla zapříčiněna pouze tím, že bylo nutné žalobce opakovaně vyzývat k tomu, aby odstranil vady své žádosti. Doklad o ubytování (tedy poslední stěžejní podklad) byl žalovanému doručen až dne 28. 4. 2026.

7. K námitce nepřiměřenosti 60denní lhůty stanovené Komisí uvedl, že její délka je přimeřená obtížnosti i charakteru daného řízení. Bylo totiž zapotřebí se zabývat žalobcem nově předloženými podklady.

8. Od okamžiku, kdy byla Komisí předmětná lhůta stanovena, žalovaný vyvíjel „maximální procesní úsilí“ k tomu, aby o dané věci mohl rozhodnout. Dne 8. 6. 2026 vyzval žalovaný žalobce k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Dne 15. 6. 2026 pak žalobce využil tohoto práva a téhož dne byl s ním o tomto seznámí sepsán protokol, čímž došlo k dokončení shromažďování podkladů a k ukončení dokazování. Žalovaný dodal, že v době vyhotovení vyjádření se „intenzivně pracuje“ na předmětném rozhodnutí.

9. Nečinnost žalovaného je naprosto vyloučena v důsledku toho, že žalobce v rámci seznámení se s podklady dne 15. 6. 2026 uplatnil své právo na písemné vyjádření se k daným podkladům, na což si vyžádal lhůtu 30 dnů. Tato skutečnost je zaznamenána v protokolu o seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. V důsledku toho nemohl žalovaný v době vyhotovení vyjádření vydat rozhodnutí ve věci samé. Daná lhůta žalobci uplynula dne 15. 7. 2026. Žalovaný zdůrazňoval, že po uplynutí této lhůty vydá své rozhodnutí bezodkladně.

10. Z toho důvodu žalovaný navrhl žalobu pro její nedůvodnost zamítnout.

III. Posouzení věci Městským soudem v Praze

11. Městský soud v Praze posoudil podanou žalobu a vycházel při tom dle § 81 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ze skutkového stavu zjištěného ke dni vydání tohoto rozhodnutí. O důvodnosti žaloby uvážil takto. Žaloba je důvodná.

12. Dle § 80 odst. 1 správního řádu platí: „Žalobu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení (…)“. Žalobce podal předmětnou žádost dne 11. 12. 2025. Žaloba byla podána dne 20. 5. 2026. Jednoroční lhůta k podání žaloby tak byla zachována.

13. Dále soud ověřoval, zda byla žaloba podána osobou k tomu oprávněnou, které svědčí žalobní legitimace dle § 79 odst. 1 s. ř. s., kde se uvádí: „Ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.“ Tato otázka byla navíc součástí žalobcovy argumentace, kde poukazoval na splnění dané podmínky v případě nepřiměřenosti lhůty stanovené v opatření proti nečinnosti.

14. Žalobce odkazoval na bod 43 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2023, č. j. 2 As 21/2020-34. V něm je formulován tento závěr: „Je-li přijaté opatření proti nečinnosti spojeno se lhůtou k vydání rozhodnutí, která je přiměřená, nastane bezvýsledné vyčerpání tohoto prostředku ochrany uplynutím takto stanovené lhůty. Žalobce má možnost tvrdit a prokázat, že stanovená lhůta je nepřiměřeně dlouhá, a uspěje-li, může se domoci dřívějšího meritorního projednání své žaloby.“

15. Vydáním výzvy k odstranění vad žádosti téhož dne, kdy byla daná žádost podána, tedy 11. 12. 2025, došlo ke stavení lhůty pro vydání rozhodnutí žalovaným dle § 169i odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Lhůta tak začala běžet až odstraněním nedostatků podání. K tomu došlo dne 6. 1. 2026, když žalobce doložil výzvou požadované potvrzení o zajištění ubytování (ze dne 22. 12. 2025). V § 169t odst. 6 písm. h) bodu 3 zákona o pobytu cizinců se stanoví: „O žádosti ministerstvo rozhodne v případě žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu ve lhůtě do 60 dnů ode dne podání žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 87g nebo 87h“. Tato 60denní lhůta k vydání rozhodnutí tak uplynula dne 9. 3. 2026 (nikoli v sobotu 7. 3. 2026, jak uváděl žalobce). Žalovaný však v této lhůtě žádné meritorní rozhodnutí nevydal. Soud podotýká, že otázka nevydání rozhodnutí není mezi účastníky sporná.

16. Žalobce hned následujícího dne (10. 3. 2026) podal Komisi návrh na provedení opatření proti nečinnosti. Údaj o datu podání tohoto návrhu přímo nevyplývá z obsahu správního spisu, jelikož v něm není samotný návrh založen. Avšak shodné datum uvádí žalobce i žalovaný, tudíž soud považuje tento údaj za nesporný, a proto z něj dále vychází.

17. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012-41, formuloval následující právní větu: „I. Nečinnost je objektivně existující stav, kdy v zákonem předepsaných lhůtách nedošlo k provedení příslušných procesních úkonů. Ne každá nečinnost je však přičitatelná správnímu orgánu. Ustanovení § 71 odst. 5 správního řádu z roku 2004 představuje materiální hledisko posouzení takového stavu; má-li zjištěná nečinnost svůj původ ve způsobu, jakým vystupuje v řízení jeho účastník, nejde o nečinnost správního orgánu a nelze se proti ní dovolávat ochrany. Posouzení, zda nejde o takovou situaci, přísluší i správnímu soudu v rámci posouzení důvodnosti žaloby podané dle § 79 a násl. s. ř. s. II. Přijme-li nadřízený správní orgán opatření proti nečinnosti (§ 80 odst. 4 správního řádu z roku 2004), je tím presumován fakt, že správní orgán byl nečinný, a nejde tedy o případ, na který pamatuje § 71 odst. 5 citovaného zákona. Správní soud již není oprávněn tento závěr přehodnocovat a procesním chováním účastníka řízení (žalobce) se, z pohledu § 71 odst. 5 téhož zákona, může zabývat jen od okamžiku přijetí tohoto opatření proti nečinnosti.“ Rovněž v něm Nejvyšší správní soud dodal, že „[p]ozornost soudu se tak může soustředit pouze na zjištění, zda opatřením přijatým nadřízeným orgánem byla nečinnost odstraněna; součástí hodnocení skutkového stavu pak je i úvaha, zda případná pokračující nečinnost není vyvolána procesním chováním žalobce.“

18. Z výše uvedeného tedy ve vztahu k žalobcově věci plyne, že zdejší soud mohl posuzovat pouze otázku, zda následnou nečinnost žalovaného nezapříčinil (neovlivnil) samotný žalobce. K tomuto postupu srov. například rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2021, č. j. 77 A 38/2021-41 (zejm. body 15 až 16), nebo rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 6. 2025, č. j. 5 A 40/2025-27 (bod 12). Soud tak nemohl přezkoumávat namítanou nečinnost žalovaného v části správního řízení předcházející vydání opatření proti nečinnosti ze dne 8. 4. 2026.

19. Na daném závěru o nečinnosti nic nemění skutečnost, že z obsahu správního spisu plyne, že žalovaný prováděl interní vyhledávací činnost, konkrétně se jednalo o lustraci osoby žalobce (ve dnech 23. 2. 2026 a 24. 2. 2026) a o žádost (ze dne 23. 2. 2026) adresovanou Policii České republiky, Krajskému ředitelství Policie hlavního města Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend, kde bylo požadováno provedení pobytové kontroly na adrese žalobcem uvedené v potvrzení o zajištění ubytování doloženém dne 6. 1. 2026. Žalovaný požadoval prověřit, zda na dané adrese žalobce pobývá společně se svou dcerou. Odpověď na tuto žádost obdržel dne 13. 3. 2026. Sdělen mu byl následující výsledek pobytové kontroly: „Hlídka oddělení pobytových agend provedla dne 26.02.2026 v 14:30 hod. pobytovou kontrolu (…) U vchodu do domu jsou umístěné domovní zvonky, kde žádný ze zvonků není označen jménem žadatele. V chodbě domu jsou umístěné poštovní schránky, kde jedna ze schráněk je označena jménem žadatele. Následně hlídka PČR provedla šetření v domě (…) Na zvonění na zvonek nikdo nereagoval. Vytěžení nájemci žadatele dle fotografií nepoznávají ani neznají. Následná pobytová kontrola dne 27. 2. 2026 v 10.00 hod. a 5. 3. 2026 v 9.00 hod. (…) nikdo nebyl zastižen. Následná pobytová kontrola dne 10. 3. 2026 ve 20.00 hod a 12. 3. 2026 v 19.00 hod., nikdo nebyl zastižen. Při obou kontrolách byli vytěžení nájemníci z domu, nikdo žadatele nezní ani nepoznává.“

20. Aniž by soud posuzoval otázku nečinnosti žalovaného před dnem 8. 4. 2026, považuje za příhodné konstatovat, že z obsahu správního spisu i podání účastníků dále vyplývá, že dne 17. 3. 2026 žalovaný zaslal žalobci v pořadí druhou výzvu k odstranění vad žádosti, ve které jej vyzval k doložení dokladu o zajištění ubytování, a to právě na základě výsledku výše shrnuté pobytové kontroly, a rovněž k doložení dokladu prokazujícího, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie (včetně občana ČR) dle § 15a zákona o pobytu cizinců. K doložení obou podkladů mu stanovil lhůtu 15 dnů. Tato výzva byla žalobci doručena dne 19. 3. 2026. Soud z obsahu žalobcova podání ze dne 7. 4. 2026 (učiněného zavčas v poslední, patnáctý, den stanovené lhůty), kterým reagoval na výše uvedenou, druhou, výzvu k odstranění vad žádosti, zjistil, že žalobce v ní žalovaného požádal, aby mu prodloužil stanovenou 15denní lhůtu o dalších 30 dnů, jelikož se mu nepodařilo doložit část požadovaných podkladů, konkrétně potvrzení o zajištění ubytování. Doloženo bylo tedy pouze prohlášení žalobcovy dcery ze dne 1. 4. 2026. Žalovaný této žádosti vyhověl, když dne 28. 4. 2026 lhůtu prodloužil do 7. 5. 2026 (viz dále).

21. Komise k výše uvedenému žalobcově návrhu na vydání opatření proti nečinnosti ze dne 10. 3. 2026 vydala daný akt dne 8. 4. 2026 (č. j. MV-43982-3/SO- 2026). Žalobce v rámci své žalobní argumentace zdůrazňoval, že Komise v odůvodnění opatření proti nečinnosti neuvedla důvody, které ji vedly ke stanovení lhůty v délce 60 dnů. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 27. 10. 2022, č. j. 1 Azs 171/2022-54, kde v bodě 21 uvedl: „Správní soud musí mít totiž na paměti, že navrhovatel podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti sleduje jediný cíl, a to dobrat se odstranění průtahů ve správním řízení a vydání rozhodnutí ve věci v co nejkratším čase. Již z toho důvodu je povinností soudu hodnotit přiměřenost lhůty, kterou žalovanému stanovil nadřízený správní orgán v opatření proti nečinnosti. Musí vzít přitom v potaz nejen to, že žalovanému již uplynula zákonná lhůta k vydání rozhodnutí, ale zohlednit i dobu, po kterou nadřízenému správnímu orgánu trvalo vyřízení podnětu k přijetí opatření proti nečinnosti. S ohledem na to lze akceptovat, že nadřízený správní orgán uložil v opatření proti nečinnosti lhůtu ve stejné délce, jež je stanovena zákonem k rozhodnutí, jen ve výjimečných případech. Pravidlem by naopak měla být lhůta podstatně kratší.“ V návaznosti na výše uvedené se zdejší soud podrobně zabýval odůvodněním daného opatření proti nečinnosti a shledal, že v něm skutečně absentuje jakékoli vysvětlení toho, proč Komise zvolila lhůtu právě v délce 60 dnů. Komise pouze uvedla, že podatel (žalobce) tvrdí, že do dne vydání opatření nebyl žalovaným vyzván k odstranění dalších vad podání, a že dle podatele je žádost úplná. Vydání opatření se měl podatel domáhat proto, že již uplynula lhůta pro vydání daného rozhodnutí, a žalovaný je tak dle jeho názoru nečinný. Komise následně uvedla pouze jeden odstavec vlastního hodnocení situace, ve kterém konstatovala následující: „Dne 17. 3. 2026 byl žadatel vyzván správním orgánem podle § 169i odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. k odstranění vad podání, přičemž lhůta pro vydání rozhodnutí neběží ode dne, kdy správní orgán učinil tuto výzvu, do dne, kdy byly odstraněny nedostatky podání, nebo, do dne, kdy marně uplynula lhůta, která byla žadateli poskytnuta k odstranění nedostatků podání. O žádosti mělo být rozhodnuto ve lhůtách uvedených v § 169t odst. 6 písm. h) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb. Vzhledem k tomu, že k výzvě k odstranění vad podání došlo až po uplynutí zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, přistoupil nadřízený správní orgán k vydání opatření podle § 80 odst. 4 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb.“

22. K otázce bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany jako podmínce přípustnosti nečinnostní žaloby soud připomíná judikaturní vývoj, ke kterému došlo v návaznosti na nález Ústavního soudu se sp. zn. IV. ÚS 3523/20 (Lidl ČR), který znamenal odklon od předchozího judikaturního postoje zastávaného Nejvyšším správním soudem (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2016, č. j. 5 As 9/2015-59). V bodě 62 daného nálezu se uvádí: „Je totiž třeba vyjít z ústavně konformního výkladu § 79 odst. 1 s. ř. s., podle něhož lze o nečinnostní žalobě rozhodnout věcně i tehdy, když k bezvýslednému vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti před správním orgánem došlo až v průběhu řízení před soudem, a nikoli nutně již před podáním nečinnostní žaloby.“ Žalobce sice žalobu podal dne 20. 5. 2026, tedy ještě před tím, než uplynula Komisí stanovená 60denní lhůta pro vydání rozhodnutí, avšak jak připomněl pátý senát zdejšího soudu v bodě 12 rozsudku ze dne 28. února 2023, č. j. 5 A 54/2022-37, „o bezvýslednosti vyčerpání opatření proti nečinnosti lze hovořit toliko v případě, kdy by lhůta stanovená Komisí byla lhůtou přiměřenou“. Soud však tuto lhůtu dosahující mezní zákonné délky pro rozhodnutí o dané žádosti za přiměřenou nepovažuje, jelikož Komise v odůvodnění opatření proti nečinnosti nijak nekonkretizovala důvody pro volbu této maximální délky. V této rovině tak lze shledat přiléhavým žalobcův odkaz na výše citovaný rozsudek pátého senátu. Nelze se však ztotožnit s námitkou vůči stanovení počátku běhu dané lhůty. Na rozdíl od žalobcovy věci, kdy stanovená lhůta měla započít dnem odstranění nedostatků žádosti nebo marným uplynutím k tomu určené lhůty, v odkazované věci byl počátek lhůty vázán na doručení zprávy o výsledku pobytové kontroly. Toto doručení pátý senát označil za skutečnost, kterou nemá podatel žádosti pod svojí kontrolou, čímž je dáván žalovanému „na milost“ (srov. bod 13 odkazovaného rozsudku). Soud tedy shledal, že určení počátku lhůty je v nyní posuzovaném případě odlišné a nelze tak argumentaci pátého senátu použít. Dle názoru soudu je počátek běhu lhůty v žalobcově věci dobře určitelný, a to i samotným žalobcem. Tento sice v podané žalobě vyjadřoval pochybnosti ohledně toho, zda za začátek lhůty považovat doložení podkladu o zajištění ubytování dne 28. 4. 2026, nebo až uplynutí lhůty k odstranění vad žádosti dne 7. 5. 2026, avšak soud má za to, že z předmětné citace části opatření je zřejmé, že počátek běhu lhůty určuje ta z daných skutečností, která nastane dříve. Jelikož sám žalobce poukazoval na doložení podkladů dne 28. 4. 2026, aplikuje se pro počátek běhu lhůty právě tato skutečnost. Daná 60denní lhůta tak měla být počítána od tohoto okamžiku.

23. Ve vztahu k přiměřenosti Komisí stanovené lhůty považuje soud za příhodné rovněž přihlédnout k míře využití 30denní zákonné lhůty, kterou měla Komise dle § 80 odst. 6 ve spojení s § 71 odst. 3 správního řádu k dispozici při vydávání daného opatření proti nečinnosti. Žalobcův návrh byl podán dne 10. 3. 2026. Komise opatření vydala až dne 8. 4. 2026, tedy v předposlední den lhůty. Tato skutečnost tak rovněž přispěla k závěru o nepřiměřenosti zvolené 60denní lhůty.

24. Pro posouzení důvodnosti žaloby je však rozhodující procesní vývoj v rámci řízení o žalobcově žádosti, ke kterému došlo v období po podání nečinnostní žaloby. Jak zdůrazňoval žalovaný ve svém vyjádření, dne 8. 6. 2026 byl žalobce vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, k čemuž mu byla stanovena lhůta 7 dnů od doručení dané výzvy. Soud ověřil, že ve správním spise je obsažena „Výzva k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí“ ze dne 8. 6. 2026, č. j. OAM-34932-19/TP-2025. Tato výzva byla žalobci doručena ještě téhož den. K seznámení se s podklady došlo dne 15. 6. 2026, proto byla stanovená lhůta zachována. Při daném seznámení byl vyhotoven „Protokol o seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí“ ze dne 15. 6. 2026, č. j. OAM-34932-21/TP- 2025, z nějž vyplynulo, že v daný den se s podklady seznámila zmocněnkyně žalobce, XXX (substitučně zmocněná jeho právním zástupcem k zastoupení žalobce „při všech úkonech spojených s nahlížením, seznámením, převzetím písemného materiálu, pořizováním fotokopií spisového materiálu“ – substituční plná moc je též založena ve správním spise). V protokolu jsou zaznamenány následující otázky: „Chcete se s výše uvedenými podklady pro vydání rozhodnutí seznámit?“. Zmocněnkyně odpověděla: „Ano“. „Chcete se k výše uvedeným podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřit?“ Odpověď: „Ano“. Následně je uvedeno: „Vyjádření účastníka řízení: Vyjádření písemně do 30 dnů.“ Protokol je opatřen podpisem zaměstnankyně žalovaného i žalobcovy zmocněnkyně.

25. Žalovaný ve svém vyjádření poukazoval právě na běh žalobcem vyžádané lhůty k písemnému vyjádření, jež měla uplynout teprve dne 15. 7. 2026 (vyjádření žalovaného je datováno k 3. 7. 2026). Uváděl, že je připraven po jejím uplynutí bezodkladně vydat meritorní rozhodnutí.

26. K žalobcově námitce, že žalovaný měl postupovat dle § 45 odst. 2 správního řádu a současně s vydanými výzvami řízení přerušit, soud uvádí, že z obsahu správního spisu plyne, že žalovaný řízení přerušil při vydání první výzvy k odstranění vad žádosti (11. 12. 2025). Tato lhůta tak plynula až od 6. 1. 2026, přičemž z výpočtu 60denní lhůty pro vydání rozhodnutí žalobcem (i když žalobce určit uplynutí lhůty o dva dny dříve) nutně plyne, že její běh odvíjel právě od doložení podkladů dne 6. 1. 2026. I žalobce tak ve svém výpočtu operoval se stavením dané lhůty. S ohledem na Komisí konstatovanou nečinnost žalovaného pak již v další části řízení nemohlo další přerušení řízení nedodržení zákonné lhůty zhojit. Ačkoli žalovaný dne 28. 4. 2026 žalobci k jeho žádosti prodloužil lhůtu k odstranění vad až do 7. 5. 2026, s ohledem na doložení podkladů žalobcem již v tentýž den (28. 4. 2026) je zapotřebí lhůtu stanovenou Komisí počítat od tohoto dne a lhůta tak již dále není stavěna. Ostatně sám žalovaný ve svém vyjádření označil v daný den doložený podklad za „poslední stěžejní“.

27. Dne 23. 7. 2026 žalobce zaslal zdejšímu soudu repliku, ve které uvedl, že ačkoli již dne 15. 7. 2026 uplynula lhůta stanovená žalovaným k žalobcově písemnému vyjádření, žalovaný je stále nečinný, jelikož předmětné rozhodnutí nebylo vydáno.

28. Dle § 81 odst. 1 s. ř. s. soud o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Ke dni vydání tohoto rozhodnutí je žalovaný stále nečinný, jelikož uplynula nejen lhůta stanovená Komisí v opatření proti nečinnosti, ale také lhůta k vyjádření žalobce, na kterou žalovaný odkazoval. Z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaný předmětné rozhodnutí vydal, a to přesto, že v rámci svého vyjádření hovořil o jeho bezodkladném vydání po uplynutí lhůty k vyjádření žalobce. Z toho důvodu se soud ztotožnil s námitkou žalobce, že žalovaný je nečinný.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

29. Z důvodů výše popsaných zdejší soud shledal, že žalovaný je ke dni vydání tohoto rozhodnutí nečinný. Proto výrokem I. žalovanému uložil povinnost o žádosti o povolení k trvalému pobytu rozhodnout ve lhůtě 7 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku. Tuto lhůtu soud stanovil s přihlédnutím k dosavadní délce správního řízení.

30. Ve věci soud rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání, neboť účastníci proti takovému postupu neměli ve stanovené lhůtě námitek a jednání k projednání žaloby nebylo nutné, když soud neprováděl další dokazování (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.).

31. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tento výrok je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že ve věci byl úspěšný žalobce, má nárok na tyto náklady řízení. Tvoří je zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč za žalobu a odměna advokáta. Ta zahrnuje tři úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, sepsání žaloby a sepsání repliky [§ 11 odst. 1 písm. a), a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], přičemž za každý z nich náleží částka 4 620 Kč [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a paušální náhrada hotových výdajů v částce 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Za řízení o žalobě tak zástupci žalobce náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 15 210 Kč [3 x (4 620 + 450)]. Jelikož je zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tato částka o částku 3 195 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty na celkovou částku 18 405 Kč. Celkové náklady za řízení o žalobě činí 20 405 Kč. Pro úplnost odůvodnění nákladového výroku soud uvádí, že přiznal žalobci jako úkon vypracování repliky, ač takový úkon běžně nepřiznává, neboť v tomto případě replika reaguje na nečinnost žalovaného a byla tak pro posouzení důvodnosti podané žaloby nutná pro rozhodnutí soudu ve věci. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 30. července 2026 JUDr. Ladislav Hejtmánek, v.r. samosoudce