28 A 29/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Hejtmánkem ve věci žalobkyně: T.V., XXX státní příslušnost Ukrajina XXX zastoupena advokátkou Mgr. Evou Holou, Ph. D. sídlem Štěpánská 770/2, Praha 2 proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. července 2026, č. j. KRPA-226255-15/ČJ- 2026-000022-ZSV, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, ze dne 9. července 2026, č. j. KRPA-226255-15/ČJ-2026-000022-ZSV, se ruší.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně, Mgr. Evy Holé, Ph. D.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou podanou včas prostřednictvím žalované u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 9. 7. 2026, č. j. KRPA-226255- 15/ČJ-2026-000022-ZSV. Tímto byla žalobkyně zajištěna za účelem správního vyhoštění dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Na základě § 124 odst. 3 téhož zákona byla doba zajištění stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.

II. Žalobní argumentace

2. Žalobkyně namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí. Ta měla spočívat zejména v nezjištění stavu věci způsobem, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, přičemž akcentovala zvláště neproporcionalitu rozhodnutí ve vztahu k zásahu do jejího práva na osobní svobodu. Dále namítala nedostatečnost odůvodnění tohoto rozhodnutí. Rovněž argumentovala, že nebyly naplněny podmínky k vydání napadeného rozhodnutí na základě předmětného ustanovení § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, jelikož žalovaná nezhodnotila možnost realizace vyhoštění žalobkyně na Ukrajinu. Tím zároveň došlo k porušení článků 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Žalobkyně následně uvedla, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, zda v původním rozhodnutí o správním vyhoštění (ze dne 23. 1. 2025, č. j. KRPA-30242- 14/ČJ-2025-00002-UA) byla stanovena lhůta k vycestování, nebo nikoli, a zda v takovém případě došlo ke konstatování překážek jejího vycestování z titulu jejího ukrajinského občanství. Domnívala se, že 30denní lhůta k vycestování byla obsažena teprve v rozhodnutí žalované ze dne 20. 5. 2026 s č. j. 142425-21/ČJ-2026-000022 (pozn. soudu: z obsahu spisu je zřejmá písařská chyba ve třetí číslici tohoto čísla jednacího, kdy se má jednat o následující číslo jednací: KRPA-149425-21/ČJ-2026-000022-101). Způsob doručení a rovněž údaj o skutečném doručení posledně uvedeného rozhodnutí není v napadeném rozhodnutí uveden. Dle žalobkyně k doručení rozhodnutí s č. j. KRPA-149425-21/ČJ-2026-000022 vůbec nedošlo. Žalobkyně o něm neměla povědomí až do okamžiku, kdy o něm byla zpravena policií při zajištění na Karlově náměstí v Praze. S ohledem na tyto důvody nedošlo k řádnému uložené povinnosti k vycestování a nebyla tudíž splněna podmínka stanovená v § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.

4. Žalobkyně dále namítala, že na území České republiky přijela v důsledku ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, a proto získala vízum za účelem strpění. Vycestování žalobkyně není možné. Právě posouzení jeho realizovatelnosti však žalobkyně v napadeném rozhodnutí postrádala. Zdůraznila, že pochází z Dněpropetrovské oblasti, ve které konflikt stále probíhá. Odkazovala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 7. 2023 ve věci C-663/21. Z něj plyne nemožnost vydání rozhodnutí o navrácení dle Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále též „návratová směrnice“), a to z důvodu probíhajícího mezinárodního ozbrojeného konfliktu v její zemi původu. V souvislosti s realizovatelností správního vyhoštění poukazovala také na rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 9. 2025, č. j. 4 A 41/2025-22. Z výše uvedených důvodů měla napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

5. Rovněž délka trvání zajištění (90 dnů) byla dle žalobkyně stanovena nezákonně. Nebylo dostatečně zdůvodněno, proč žalovaná zvolila právě tuto délku doby zajištění. Žalovanou uvedené důvody byly pouze formální. Nebyly tak vzaty v úvahu individuální okolnosti žalobkyniny věci.

6. Žalobkyně proto z výše popsaných důvodů požadovala zrušení napadeného rozhodnutí.

III. Vyjádření žalované

7. Žalovaná uvedla, že dne 5. 5. 2026 pominuly důvody znemožňující žalobkynino vycestování, na základě kterých byl odůvodněn výrok rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 23. 1. 2025 (č. j. KRPA-30242-14/ČJ-2025-00002-UA). Tato skutečnost vyplynula ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 5. 5. 2026 (ev. č. ZS59434). V důsledku toho žalovaná postupovala dle § 101 písm. e) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve spojení s § 120a odst. 6 a § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Vydala tedy nové rozhodnutí, dle nějž byla žalobkyni stanovena lhůta 30 dnů k vycestování.

8. Žalovaná dále poukazovala na část žalobkynina podání (žaloby), kde byl uveden výčet ustanovení, která byla dle žalobkyně porušena. Dle žalované se nejedná o konkrétní žalobní body.

9. Ve vztahu k žalobním námitkám žalovaná uvedla, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí byl skutkový stav věci výstižně shrnut. Rovněž bylo popsáno, na základě kterých listinných důkazů mohlo být rozhodnutí vydáno. Hodnocena byla rovněž realizovatelnost žalobkynina vyhoštění, načež nebyly shledány žádné dlouhodobé překážky bránící jejímu vyhoštění.

10. Ohledně námitky nevědomosti žalobkyně o nové lhůtě k vycestování žalovaná uvedla, že rozhodnutí ze dne 20. 5. 2026 si žalobkyně převzala osobně, což stvrdila svým podpisem. Podepsala také převzetí Seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí z téhož dne.

11. K námitce týkající se délky zajištění 90 dnů žalovaná dodala, že stanovená délka odpovídá předpokládané složitosti přípravy výkonu žalobkynina vyhoštění. Bylo přihlédnuto k době nutné pro zabezpečení přepravních dokladů, jelikož Ředitelství služby cizinecké policie má zákonnou povinnost obstarat letenku či dojednat průvoz. Zajištění policejní eskorty k průvozu přes další státy Evropské unie trvá obvykle několik dnů či týdnů. V podrobnostech odkázala na odůvodnění na str. 8 napadeného rozhodnutí.

12. Žalovaná upozornila, že žalobkynino zajištění bylo ukončeno dne 20. 7. 2026, a to v návaznosti na žalobkyninu žádost o mezinárodní ochranu ve formě azylu. Žalobkyně tak byla zajištěna v zařížení pro zajištění cizinců. Dle rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 17. 7. 2026 (č. j. OAM- 902/BE-BE02-BE02-Z-2026), jež nabylo právní moci dne 20. 7. 2026, byla stanovena délka trvání zajištění do 31. 10. 2026.

13. Žalovaná z výše uvedených důvodů navrhla soudu, aby žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

14. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“), přičemž ve světle rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 11. 2022, ve spojených věcech C – 704/20 a C – 39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, přihlédl i k případným nezákonnostem nad rámec žalobních bodů. O důvodnosti podané žaloby uvážil takto. Žaloba je důvodná.

15. Dle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců platí: „Policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění nebo trestu vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím nebo Švýcarskou konfederací zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nebo nevycestoval z území na základě výzvy soudu k vycestování podle trestního řádu.“

16. Dle § 124 odst. 3 věty první a druhé téhož zákona platí: „Policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi.“

17. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti, které má za podstatné pro rozhodnutí v této věci.

18. Dne 9. 7. 2026 byla žalobkyně kontrolována policejní hlídkou na Karlově náměstí v Praze. Hlídka si žalobkyně povšimla, jelikož tato byla „podivně vyhlížející“. Došlo k jejímu ztotožnění. Lustrací hlídka zjistila, že se jedná o osobu, které byl uložen trest správního vyhoštění, a že lhůta k vycestování uplynula dne 5. 7. 2026. Po konzultaci s cizineckou policií byla žalobkyně v 9:55 hodin omezena na osobní svobodě. Žalobkyně u sebe neměla zbraň. Jelikož se však chovala podivně, byla použita pouta. Poté byla žalobkyně eskortována na policejní stanici. Orientační dechová zkouška prokázala přítomnost alkoholu v dechu s pozitivním výsledkem 1,61 promile.

19. Dále je ve správním spise obsažen „Protokol o podání vysvětlení“ ze dne 9. 7. 2026, č. j. KRPA-226255-12/ČJ-2026-000022-ZSV. Na otázku, zda si je žalobkyně vědoma toho, že se ode dne 5. 7. 2026 (pozn. soudu: mělo být uvedeno 6. 7. 2026) nachází na území neoprávněně, žalobkyně uvedla: „Ano, všeho jsem si vědoma. Měla jsem vycestovat. Je mi to nějak jedno.“ Na otázku, zda žalovaná může pro potřeby daného protokolu a navazujícího řízení vycházet z údajů získaných v rámci řízení o správním vyhoštění s č. j. KRPA-30242-14/ČJ-2025-000022-UA a také KRPA-149425/ČJ-2026-000022-101, žalobkyně odpověděla: „Ano, můžete vycházet z těchto informací, nic se od té doby nezměnilo“. Žalobkyně dále uvedla, že o udělení azylu nežádala. Doručovací adresu na území nemá, je bezdomovkyní. Když byla tázána, zda si plně uvědomuje své protiprávní jednání související s neoprávněným pobytem na území a z něj vyplývajících možných následků, uvedla: „Ano, vím, že jsem tu nelegálně. Měla jsem vycestovat.“ Rovněž sdělila, že zde ani ve své vlasti nemá žádnou nemovitost. Ve vztahu k zajišťování finančních prostředků uvedla, že je bezdomovkyní, občas má brigádu, avšak jí nic nezbývá. Žalobkyně je zdravá, žádné léky neužívá, ani nenavštěvuje lékaře. Nemá sjednáno ani zdravotní pojištění. Žalovaná ji následně poučila ohledně možnosti uložení zvláštního opatření za účelem vycestování z území dle § 123b zákona o pobytu cizinců, a otázala se žalobkyně, na jaké adrese se zdržuje a zda má finanční prostředky. Žalobkyně uvedla: „Jsem chudý bezdomovec, nemám nic a nikoho“. Uvedla, že nemá žádné peníze ani k dalšímu pobytu a vycestování z území. Ohledně svého rodinného stavu uvedla, že je rozvedená. Ve své vlasti má syna, který je již dospělý a soběstačný. S ním není v kontaktu. V České republice ani v jiném členském státě nemá žádné příbuzné. Není zde ani nikdo, ke komu by ji vázala vyživovací povinnost či povinnost péče. Nenachází se zde ani nikdo, vůči němuž by ukončení žalobkynina pobytu ne území představovalo nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života. Na území nesdílí společnou domácnost s občanem Evropské unie, nemá k České republice žádné vazby ani zde nemá žádné závazky. Na otázku, zda na území páchala nějakou trestnou činnost, odpověděla, že zde byla neoprávněně. Žalobkyně nevyužívá návykové látky. Nepamatuje si, kdy byla naposledy ve své vlasti. Nový cestovní doklad si vyhotovit nenechala. Na otázku, zda je jí známa nějaká překážka či důvod, proč by nemohla vycestovat, uvedla: „Nemám žádnou překážku ve vycestování, jenom nemám peníze“. V České republice nemá žalobkyně žádné kulturní ani společenské vazby. Když byla tázána, zda jí hrozí v případě návratu do vlasti mučení, trest smrti, nelidské či ponižující zacházení nebo trest anebo jiné závažné nebezpečí, uvedla: „Nic mi v domovské zemi nehrozí, je to pro mě bezpečná země“. Obdobně odpověděla také na otázku, zda je ve své vlasti nějak ohrožena na životě. Negovala také hrozbu zbavení osobní svobody po návratu do vlasti. Uvedla, že v domovské zemi má zaručeno právo na osobní bezpečnost, na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces. Rovněž je tam možnost, aby její věci byly projednány řádně a nezávisle nestranným soudem. Následně žalobkyně uvedla žalované korespondenční adresu do své vlasti. Soud ověřil, že žalobkyně na závěr protokolu uvedla, že nežádá žádné jeho změny ani doplnění, a že je protokol zaznamenán správně. Toto žalobkyně potvrdila podpisem daného protokolu.

20. Žalobkyně v podané žalobě namítala, že nebyly naplněny podmínky ustanovení § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Uváděla, že žalovaná nezhodnotila možnost realizace jejího vyhoštění do její vlasti, kterou je Ukrajina. Argumentovala tamním ozbrojeným konfliktem, po jehož vypuknutí z vlasti odcestovala.

21. Z odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 23. 1. 2025, č. j. KRPA-30242-14/ČJ-2025- 000022-UA, (str. 2) soud shledal, že na rozdíl od posledního výslechu žalobkyně ze dne 9. 7. 2026, kdy nebyla s žalobkyní otázka války na Ukrajině vůbec řešena a žalobkyně na otázku, zda je její vlast (Ukrajina) pro ni bezpečnou zemí, odpověděla, že ano, tak při výslechu dne 23. 1. 2025 žalobkyně vypověděla, že do České republiky přijela poprvé v květnu roku 2023, a to v důsledku války na Ukrajině. Požívala zde dočasné ochrany, kterou si však neprodloužila, jelikož v září roku 2024 ztratila svůj cestovní pas. Přiznala, že nastalou situaci hned neřešila. Neví však proč. Dodala, že předpokládala, že když se dostaví k vydání nového cestovního dokladu, získá opět oprávnění k pobytu (žalobkyně se dne 23. 1. 2025 dostavila na Odbor cizinecké policie, aby řešila otázku svého pobytu, přitom byl zjištěn její neoprávněný pobyt). Nyní (v době výslechu) však již poznala, že takovýto postup nemůže volit. Přiznala, že si je vědoma toho, že na území pobývá neoprávněně. Dále uvedla: „Jsem v pořádku a nemám žádné zdravotní problémy, které by mi bránily v cestování, a nemohla bych kvůli nim odjet zpět na Ukrajinu. Normálně jsem tam žila, Není mi známa žádná překážka, která by bránila mému odjezdu zpět na Ukrajinu odsud z České republiky kromě válečného konfliktu, který tam u nás teď probíhá. (…) Ne, nehrozí mi žádné nebezpečí, kvůli kterému bych se tam na Ukrajinu nemohla vrátit kromě toho, co se tam teď děje. Ano, na Ukrajině mám zázemí na adrese, kterou jsem Vám řekla, a kam se mohu a vrátím.“

22. Na str. 8 odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 23. 1. 2025 je odkazováno na závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 20. 5. 2022, dle nějž všem občanům Ukrajiny může v době jeho vydání hrozit při jejich návratu do vlasti skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, čímž se jedná o hrozbu porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto dané rozhodnutí žalované obsahovalo výrok konstatující nemožnost žalobkynina vycestování.

23. Z odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 20. 5. 2026, č. j. KRPA-149425-21/ČJ- 2026-000022-101, v němž byla žalobkyni stanovena 30denní lhůta k vycestování, vyplynulo, že se žalobkyně dne 4. 5. 2026 dostavila k žalované na Oddělení pobytových agend, Odbor cizinecké policie, jelikož ztratila potvrzení o ztrátě dokladu z roku 2024, a nemá tak cestovní doklad. V rámci výslechu žalobkyně měla uvést údaje odpovídající informacím sděleným při výslechu dne 23. 1. 2025. Příslušný protokol o podání vysvětlení z 4. 5. 2026 však není obsažen ve správním spise. Následně mělo Ministerstvo vnitra posoudit možnost žalobkynina vycestování. Žalovaná jeho odpověď obdržela následující den (5. 5. 2026). V dané písemnosti s ev. č. ZS59434 se mělo uvádět, že vycestování žalobkyně je možné. Ministerstvo vnitra k odpovědi mělo přiložit také podklady, ze kterých při posouzení vycházelo: „Ukrajina, Informace norského Centra informací o zemích původu (LANDINFO) z 2. května 2025, Zjišťovací mise Ukrajina, Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny Přeshraniční pohyb, Možnost realizace extradice a trestu vyhoštění na území Ukrajiny v kontextu probíhajícího ozbrojeného konfliktu a v důsledku agrese Ruské federace proti Ukrajině“. Rovněž mělo být vycházeno z údajů, které žalobkyně uvedla do protokolu o podání vysvětlení dne 4. 5. 2026. Soud zdůrazňuje, že výše odkazovaná odpověď Ministerstva vnitra (tedy závazné stanovisko ze dne 5. 5. 2026 s ev. č. ZS59434) ani uvedené podklady nejsou zahrnuty ve správním spise žalované. Dále soud konstatuje, že ve výše vyjmenovaných podkladech je hovořeno o zjišťování bzepečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, ačkoli z obsahu spisu (a nyní i žaloby) jasně plyne, že žalobkyně pochází z Dněpropetrovské oblasti, jež se nachází na východě Ukrajiny.

24. Žalobkyně byla k 5. 5. 2026 předvolána, aby doplnila své vysvětlení v návazosti na výše uvedené závazné stanovisko. Avšak této možnosti nevyužila a ani se neomluvila. Proto jí byl dne 6. 5. 2026 ustanoven opatrovník, kterým byla Mezinárodní organizace pro migraci. Ke kontrole žalobkyně došlo dne 20. 5. 2026. Při ní se žalobkyně seznámila s obsahem spisu, přičemž nežádala jeho doplnění. Písemnost s názvem „Seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí“ datovaná k témuž dni a podepsaná žalobkyní je založena ve správním spise.

25. Žalovaná započala dne 4. 5. 2026 správní řízení, ve kterém mělo být vydáno nové rozhodnutí k určení nové lhůty pro vycestování dle § 120a odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí ze dne 20. 5. 2026 nabylo právní moci dne 5. 6. 2026, přičemž 30denní lhůta k vycestování uplynula dne 5. 7. 2026.

26. Z odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 9. 7. 2026, č. j. KRPA-226255-15/ČJ-2026- 000022-ZSV (napadeného rozhodnutí), soud shledal následující. Žalobkyně měla uvést, že obě předchozí rozhodnutí (ze dne 23. 1. 2025 i ze dne 20. 5. 2026) osobně převzala na součásti žalované. Dále žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k naplnění podmínek aplikace § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců uvedla: „Z jednání cizince je patrná liknavá snaha o řešení jeho opatkovaného neoprávněného pobytu na území ČR a jeho nerespektování dodržování platných zákonů na území ČR. (…) cizinec se do opakovaného neoprávněného pobytu dostal vlastní chybou a liknavostí, kdy nevycestoval v době stanovené v rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování ze dne 20. 5. 2026 (…) Smyslem [návratové směrnice] je to, aby se zrealizovalo správní vyhoštění cizince. (…) cizinci již jednou bylo umožněno dobrovolně vycestovat do domovského státu, tuto možnost promarnil tím, že své vycestování neřešil. Tímto cizinec nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, čímž bezpochybně naplnil zákonné ustanovené § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., kdy nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění a nastala tedy důvodná obava, že i nadále nebude respektovat rozhodnutí správních orgánů“.

27. Žalovaná na str. 5 uvedla, že použití mírnějšího donucovacího opatření by nebylo účinné. Ani uložení zvláštních opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců neshledala dostačujícím. Důvodem bylo zejména nebezpečí nerespektování právních předpisů. Z žalobkynina jednání dovodila, že by opakovaně nemusela respektovat dané rozhodnutí a nevycestovala by. Na str. 6 žalovaná dle názoru soudu dostatečně srozumitelně vysvětlila, a to pro každé z jednotlivých zvláštních opatření, proč neshledala jeho aplikaci možnou, přičemž vždy odkázala na konkrétní skutkové okolnosti žalobkynina případu, zejména na pobyt na ulici, nedostatek finančních prostředků, absenci rodinných vazeb na území a nedodržování uložených povinností. Odkázala také na závěry plynoucí z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38. Toto zdůvodnění má soud za přezkoumatelné a dostatečné.

28. Žalobkyně rovněž namítala nedostatečnost odůvodnění délky zajištění stanovené na 90 dnů. K tomuto žalovaná na str. 8 napadeného rozhodnutí uvedla, že délka byla stanovena s ohledem na předpokládanou složitost výkonu samotného vyhoštění, kdy žalobkyně nemá cestovní doklad, a bude tedy zapotřebí ji opatřit náhradní. Bude zapotřebí ověřit její totožnost, dotázat Interpol a zastupitelský úřad. Doba vydání u třetích zemí činí zpravidla 40 až 60 dnů. Přihlédnuto bylo také k době potřebné k obstarání přepravních dokladů (tuto argumentaci žalovaná uváděla i ve svém vyjádření k žalobě), včetně případné policejní eskorty přes další členské státy. Pro tyto účely je dle žalované zapotřebí doba přibližně 30 dnů. Z toho důvodů stanovila délku zajištění na 90 dnů. Výše uvedené zdůvodnění má zdejší soud za srozumitelné. Žalovaná dostatečně podrobně popsala, které kroky bude nutno učinit, a jaký časový rámec pro jejich výkon vyplývá z praxe žalované. Námitka nedostatečného zdůvodnění stanovené lhůty tak dle soudu není důvodná.

29. Soud shledal, že žalovaná v napadeném rozhodnutí dospěla k závěru, že není dána „překážka trvalejší povahy“, pro kterou by žalobkyni nebylo možné vyhostit. Žalovaná na str. 9 odůvodnění odkázala na závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 5. 5. 2026 (ev. č. ZS59434) konstatující možnost vycestování na Ukrajinu. Zároveň dodala, že tento závěr je pro ni závazný a nemůže jej rozporovat. Žalobkyně mohla proti danému závěru brojit pomocí opravných prostředků, kterých však nevyužila. Dodala, že s ohledem na rodinou situaci žalobkyně, kdy její syn žije na Ukrajině, a v České republice žalobkyně žádné rodinné vazby nemá, nevlastní zde (ani na Ukrajině) žádný majetek, a nemá zde nikoho v péči, jejímu vyhoštění nic nezabraňuje. Uvedla také, že možností návratu na Ukrajinu se „obsáhle“ zabývala ve svém rozhodnutí ze dne 20. 5. 2026. Ani sama žalobkyně žádnou překážku vycestování při podání vysvětlení dne 9. 7. 2026 neuvedla, přičemž žalovaná odkázala na příslušný protokol z tohoto podání vysvětlení (viz výše). Proto žalovaná shledala, že rodinné ani soukromé poměry žalobkyně nemohou být jejím rozhodnutím nepřiměřeně zasaženy. Poukázala také na zdravotní stav žalobkyně, kdy je tato zdravá, neléčí se s žádnou nemocí a nebere žádné léky.

30. Žalobkyně také namítala, že napadené rozhodnutí neobsahuje popis toho, jak bylo rozhodnutí z 20. 5. 2026 žalobkyni doručeno, a zda k němu vůbec došlo. Uváděla totiž, že jí nebylo doručeno, a že se o něm dozvěděla až při zajištění policií na Karlově náměstí v Praze. Proto dle jejího názoru nebyla povinnost k vycestování řádně uložena, čímž nebyly naplněny podmínky ustanovení § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Ve vztahu k tomuto žalovaná na str. 4 uvedla mj. následující: „Důvod nevycestování, jakožto nevědomost o povinnosti vycestovat kdy cizince sám uvedl, že nevycestoval, jelikož je to jedno dle slov. Samotné tvrzení cizince, že o rozhodnutí nevěděl, není bez dalších důkazů způsobilé zpochybnit existenci a účinnost rozhodnutí (…) odpovědnost za ověření svého pobytového oprávnění nese primárně sám cizinec (…) Rozhodnutí o správním vyhoštění České republiky bylo oznámeno cizinci veřejným oznámením (…) Nabytí právní moci a vykonatelnost není podmíněno tím, že se adresát s rozhodnutím fakticky seznámil. Jde pouze o cizincovo subjektivní tvrzení, že o zákazu nevěděl.“ Z odůvodnění rozhodnutí ze dne 20. 5. 2026 soud shledal, že žalobkyně byla k 5. 5. 2026 předvolána k doplnění podání svého vysvětlení, a to v návaznosti na žalovanou nově obdržené závazné stanovisko. Žalobkyně se však bez omluvy nedostavila. S obsahem spisu se seznámila teprve dne 20. 5. 2026, kdy byla policií opět kontrolována. V daný den žádné doplnění spisu nepožadovala. Svým podpisem stvrdila „Seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí“ z téhož dne, které je obsaženo ve správním spise. Tato námitka proto není důvodná.

31. Žalobkyně argumentovala rovněž nezjištěním stavu věci žalovanou. Namítala, že žalovaná nehodnotila možnost realizace vyhoštění žalobkyně. Zdůrazňovala, že její vycestování není s ohledem na ozbrojený konflikt na Ukrajině možné. Zmínila také, že pochází z Dnětropetrovské oblasti kde stále konflikt probíhá a neubývá na síle. Odkazovala k tomuto i na webový článek z ČT o ruském útoku na ukrajinskou rafinerii.

32. Žalobkyně se dovolávala pravidla obsaženého v návratové směrnici, které v případě ozbrojeného konfliktu v zemi původu vycestování neumožňuje. K tomuto poukazovala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-663/21, kde se v bodě 53 ve vztahu k výkladu čl. 5 návratové směrnice uvádí, že je nutno jej vykládat tak, že „brání přijetí rozhodnutí o navrácení státního příslušníka třetí země, pokud je prokázáno, že jeho vyhoštění do země, do níž má být navrácen, je na základě zásady nenavracení vyloučeno na dobu neurčitou“.

33. Dále žalobkyně odkazovala na rozsudek páteho senátu zdejšího soudu ve věci 4 A 41/2025. V posledně uvedeném rozsudku zdejší soud v bodech 26 až 27 uvedl toto: „(…) správní orgán je povinen zabývat se v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo, o zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Z toho plyne, že správní orgán rozhodující o zajištění je povinen učinit určitou autonomní úvahu ohledně možné realizace vyhoštění, byť se má jednat o úvahu předběžnou. Není postačující, pokud správní orgán pouze odkáže na rozhodnutí o správním vyhoštění, aniž by tuto otázku alespoň předběžně sám posoudil, zvláště pokud jsou známy překážky. I kdyby o správním vyhoštění rozhodl český správní orgán, nezbavovalo by to žalovaného povinnosti zabývat se při rozhodování o zajištění cizince otázkou realizovatelnosti rozhodnutí o vyhoštění. V daném případě žalovaný pouze odkázal na rozhodnutí vydané maďarskou stranou (které ani neměl k dispozici) a vyslovil domněnku, že otázka možného vycestování žalobce byla nepochybně zhodnocena maďarskými orgány. Žalovaný sám však nijak nezkoumal realizovatelnost správního vyhoštění ve vztahu k ozbrojenému konfliktu na Ukrajině, který je obecně známou skutečností, pro který NSS setrvale judikuje nemožnost vycestování a pro který jsou správní vyhoštění udělená v České republice občanům Ukrajiny v současné době nevykonatelná. Bylo tedy evidentní, že za dané situace na Ukrajině nelze předání žalobce s ohledem na překážky ve vycestování realizovat. Napadené rozhodnutí je v důsledku toho nepřezkoumatelné a nezákonné“. Ačkoli se v dané věci jednalo o situaci, kdy bylo žalovaným odkazováno na maďarské rozhodnutí, má soud výše uvedené závěry konstatující povinnost žalované zabývat se otázkou realizovatelnosti vyhoštění za obecně použitelné, a tedy aplikovatelné i a nyní posuzovaný případ.

34. Ve světle výše uvedeného se tak soud zabýval otázkou, zda bylo v žalobkynině věci možné vycházet z žalovanou odkazovaného (nového) závazného stanoviska Ministerstva vnitra. Ve vztahu k tomuto je zapotřebí vycházet z následujících závěrů formulovaných Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 21. 5. 2026, č. j. 7 Azs 34/2026-30. V jeho bodě 14 se uvádí: „(…) existence důvodů znemožňujících vycestování (jako je nyní válka na Ukrajině), neznamená, že není možné vydat rozhodnutí o správním vyhoštění a za tímto účelem stěžovatele zajistit. Obecně sice platí, že vycestování státních příslušníků Ukrajiny do země původu v době probíhajícího válečného konfliktu mezi vojsky Ukrajiny a Ruské federace není možné (viz závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 20. 5. 2022). Městský soud (bod 32) však zdůraznil, že žalovaný vycházel ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 21. 5. 2025, ev. č. ZS58610, které posuzovalo možnosti vycestování konkrétně stěžovatele. Z něj se podává, že vycestování stěžovatele na Ukrajinu možné je. Výjimku z obecného pravidla o nemožnosti realizovat správní vyhoštění spatřovalo Ministerstvo vnitra v případě stěžovatele právě v tom, že se v minulosti dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Tímto jednáním založil důvody výjimky podle 179 odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Městský soud proto na základě individualizovaného závazného stanoviska a napadeného rozhodnutí uzavřel, že vycestování stěžovatele na Ukrajinu možné je.“ Zdejší soud však shledal, že na rozdíl od výše uvedeného případu se žalobkynina věc skutkově odlišuje. Žalobkyně totiž nebyla odsouzena za zvlášť závažný zločin. Z obsahu spisu tedy soud nezjistil žádné okolnosti, které by (na rozdíl od případu posuzovaného Nejvyšším správním soudem) opravňovaly Ministerstvo vnitra k aplikaci výjimky zakotvené v § 179 odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Soud na tomto místě znovu připomíná, že správní spis neobsahuje předmětné závazné stanovisko vydané v žalobkynině věci, tudíž nelze ani blíže přezkoumat postup hodnocení, které Ministerstvo vnitra provedlo.

35. Soud má tedy za to, že jelikož nebyly shledány žádné skutkové okolnosti svědčící o možnosti odchýlení se od závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 20. 5. 2022, jehož obecnou platnost Nejvyšší soud potvrdil právě v nedávno vydaném (výše citovaném) rozsudku, postupovala žalovaná v rozporu se zákonem. Z toho důvodu soud shledal žalobu důvodnou.

36. Nad rámec výše uvedeného lze odkázat také například na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2026, č. j. 175 A 8/2026-25. V dané věci soud dospěl k závěru, že žalovaná řádně zjistila skutečný stav věci, když si nechala vypracovat závazné stanovisko Ministerstva vnitra, které uvádělo, že je možné vyhostit žalobce pocházejícího z Mukačeva v západní části Ukrajiny. V bodě 16 tohoto rozsudku se uvádí: „Soud nepopírá, že na Ukrajině probíhá ozbrojený konflikt, je však zřejmé, že je potřeba na otázku správního vyhoštění nahlížet komplexněji. Ukrajinští občané mohou být chráněni pomocí dočasné ochrany či víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území, na druhou stranu má stát legitimní zájem na tom, aby na jeho území pobývaly bezúhonné osoby, což odůvodňuje nutnost zkoumat bezpečnostní situaci a dostupnost služeb v konkrétních oblastech na Ukrajině. Je obecně známo, že pozemní boje probíhají na východě Ukrajiny a bojová linie se dlouhodobě nachází ve stejných oblastech. Rozloha Ukrajiny je přitom značná. Žalobcovo poslední bydliště ve městě Mukačevo se nachází více než 1 000 km od Chersonu, kde prochází bojová linie. Kyjev, u kterého probíhaly boje začátkem roku 2022, se nachází více než 750 km od žalobcova bydliště.“ Naopak žalobkyně pochází z východní části Ukrajiny, nikoli ze západní. Na rozpor mezi oblastí původu žalobkyně a podklady použitými Ministerstvem vnitra pro zhodnocení její věci již soud poukázal výše.

37. K námitce týkající se stanovení lhůty k vycestování, kdy žalobykně uváděla, že není zřejmé, zda v rozhodnutí z 23. 1. 2025 byla lhůta stanovena, nebo zda byla konstatována překážka jejího vycestování, soud uvádí, že z obsahu spisu jasně vyplynulo, že v daném rozhodnutí lhůta stanovena nebyla. Žalovaný opakovaně ve vztahu k tomuto rozhodnutí odkazovala na závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 20. 5. 2022 konstatující nebezpeční pro občany Ukrajiny v případě jejich návratu do vlasti. Lhůta k vycestování tak skutečně byla stanovena až novým rozhodnutím žalované ze dne 20. 5. 2026, které vycházelo z nově vyžádaného závazného stanoviska Ministerstva vnitra, které žalvoaná obdržela dne 5. 5. 2026.

38. Soud dodává, že uvedení zákonných ustanovení v bodech v rámci žaloby lze v daném případě považovat za formulaci žalobní námitky, jelikož žalobkyně jednotlivé odkazy vždy doplnila /kromě odkazu na čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod/slovním vysvětlením, z čeho porušení ustanovení dovozuje.

39. Soud také podotýká, že pro výše popsané závěry vycházel ze skutkového a právního stavu, který existoval v době vydání napadeného rozhodnutí žalované. Z toho důvodu nebylo pro rozhodnutí ve věci podstatné, že (jak vyplynulo z vyjádření žalované k žalobě) žalobkynino zajištění založené napadeným rozhodnutím bylo dne 20. 7. 2026 ukončeno. Žalobkyně je tak v době vydání tohoto rozhodnutí zajištěna v zařízení pro zajištění cizinců, a to v souvislosti s podáním žádosti o mezinárodní ochranu ve formě azylu.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

40. Z důvodů výše uvedených soud napadené rozhodnutí výrokem I. zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost, neboť žalovaným posouzená možnost realizace vyhoštění na Ukrajinu nevzala na zřetel konkrétní místo, kam by měla být žalobkyně vyhoštěna, přičemž správní spis neobsahuje žalovaným zmiňované nové stanovisko ministerstva vnitra ohledně možnosti vyhoštění, což by byl důvod podle ust. § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. Zde soud připomíná, že právní úprava nedává možnost vedení dalšího řízení žalovanou, proto se věc nevrací žalované zpět k dalšímu řízení (k tomuto srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012-34, kde je uvedeno následující: „Nejvyšší správní soud však současně nevyslovil, že se žalovanému vrací věc k dalšímu řízení, neboť po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění prvním úkonem v řízení. Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoli zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí. Ukončení řízení tímto způsobem koresponduje s požadavkem na okamžité propuštění cizince poté, co bylo rozhodnutí o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění zrušeno“.)

41. Ve věci soud rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání, neboť účastníci proti takovému postupu neměli ve stanovené lhůtě námitek a jednání k projednání žaloby nebylo nutné, když soud neprováděl další dokazování (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

42. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tento výrok je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že ve věci byla úspěšná žalobkyně, má nárok na tyto náklady řízení. S ohledem na zákonné osvobození žalobkyně od soudního poplatku tvoří náklady řízení odměna advokáta zahrnující dva úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení a sepsání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. a), a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], přičemž za každý z nich náleží částka 4 620 Kč [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a paušální náhrada hotových výdajů v částce 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Za řízení o žalobě tak zástupci žalobkyně náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 10 140 Kč [2 x (4 620 + 450)].

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha dne 6. srpna 2026 JUDr. Ladislav Hejtmánek, v.r. samosoudce