28 Co 254/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudkyň JUDr. Ivany Hesové a JUDr. Aleny Bílkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A 2. Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o určení dědického práva k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. března 2025, č. j. 6C 350/2023-89, I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 300 Kč, k rukám advokátky , Jméno advokátky A, .III. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 150 Kč, k rukám advokátky , Jméno advokátky B, .

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky , jméno FO, , narozené dne , datum, , rodné číslo , RČ, , naposledy bytem , adresa, , která zemřela dne , datum, , ze závěti sepsané dne 17. 6. 2020 (výrok I.). Dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit náklady řízení prvnímu žalovanému ve výši 25 700 Kč (výrok II.) a druhé žalované ve výši 15 950 Kč (výrok III.).

2. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, je projednávána pozůstalost po , jméno FO, , zemřelé dne , datum, , v rámci kterého byly předloženy dvě listiny, a to holografní závěť sepsaná dne 17. 6. 2020, podle které měli být závětními dědici po zůstavitelce pan , jméno FO, , paní , jméno FO, , žalobkyně a pan , jméno FO, , a allografní závěť sepsaná dne 24. 10. 2020 za účasti dvou svědků, podle níž měl být závětním dědicem po zůstavitelce pan , jméno FO, , přičemž usnesením ze dne 23. 8. 2023, č. j. , spisová značka, , jí bylo uloženo, aby podala proti žalovaným žalobu na určení, že je dědičkou zůstavitelky ze závěti. Žalobkyně namítala, že listina sepsaná dne 24. 10. 2020 není platnou závětí zakládající dědické právo v ní uvedené osoby, a to z důvodu nedostatku obsahových náležitostí listiny, neboť tato závěť neobsahuje výslovné prohlášení zůstavitelky, že listina obsahuje její vůli, dále pro nedostatek formálních náležitostí listiny - neschopnost číst a psát, když podle žalobkyně byla zůstavitelka ke dni 24. 10. 2020 v takovém zdravotním stavu, že nebyla schopna číst, ani psát a byla zcela odkázána na jiné osoby. Dále namítala nedostatek formálních náležitostí listiny týkajících se svědků závěti. Podle žalobkyně jedním ze svědků pořízení listiny sepsané dne 24. 10. 2020 byla paní , jméno FO, , která je manželkou synovce zůstavitelky , tituly před jménem, , jméno FO, (syn starší sestry zůstavitelky), která je v příbuzenském vztahu k panu , jméno FO, , resp. k panu , jméno FO, , přičemž újmu způsobenou některému z nich by nepochybně pociťovala jako újmu vlastní. Dále žalobkyně namítala neschopnost zůstavitelky posoudit následky svého jednání, neboť zůstavitelka byla v době sepsání listiny ze dne 24. 10. 2020 pod dlouhodobým vlivem opiátu , název, a antidepresiva , název, , jejichž kombinace navozuje změnu duševního stavu až halucinace, a proto nebyla pro momentální duševní poruchu, resp. momentální duševní nedostatečnost, schopna posoudit následky svého jednání. Dodala pak, že i kdyby listina sepsaná dne , datum, byla platně pořízenou závětí, nemůže tato listina vyloučit použití závěti sepsané zůstavitelkou dne 17. 6. 2020 ve vztahu k ní, a to z toho důvodu, že závětí sepsanou dne 17. 6. 2020 jí zůstavitelka odkázala „polovinu našeho bytu“, čímž byla nepochybně míněna bytová jednotka číslo , číslo, , nacházející se v domě čp. , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, v obci , adresa, , část obce a k. ú. , adresa, , která ke dni pořízení závěti byla ve společném jmění manželů zůstavitelky a , jméno FO, , přičemž listinou sepsanou dne 24. 10. 2020 odkázala zůstavitelka panu , jméno FO, „veškerý svůj movitý a nemovitý majetek nacházející se v jejím výlučném vlastnictví“, avšak do výlučného vlastnictví zůstavitelky nemohla náležet bytová jednotka, neboť ta náležela do společného jmění manželů zůstavitelky a , jméno FO, . Dědění veškerého majetku ve výlučném vlastnictví zůstavitelky panem , jméno FO, podle závěti sepsané dne 24. 10. 2020 v případě platnosti této závětní listiny by tedy nemohlo vyloučit dědění poloviny předmětné bytové jednotky žalobkyní podle závěti sepsané dne 17. 6. 2020.

3. První žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že závěť sepsaná zůstavitelkou dne 24. 10. 2020 obsahuje výslovné prohlášení vyjádřené ve druhé větě odspodu doslovně „prohlašuji, že se jedná o mou poslední vůli“ a že zůstavitelka nebyla vzhledem ke svému stavu schopna souvisle napsat delší text, ale byla zcela při vědomí, schopna se seznámit s obsahem tohoto právního jednání prostřednictvím osoby, kterou si zvolila, jak je zaprotokolováno ve spisu vedeném notářkou , tituly před jménem, , jméno FO, , přičemž znění závěti bylo žalovaným čteno nahlas a její obsah s ní byl komunikován a zůstavitelka listinu vlastnoručně podepsala, když po celou dobu byla při vědomí, sice fyzicky velmi zesláblá, ale mentálně plně schopná vnímat situaci, vyjádřit svou vůli a listinu podepsat. Dle prvního žalovaného uspokojivý mentální stav zůstavitelky také potvrzuje i , tituly před jménem, , jméno FO, , , funkce, z , místo, , právnická osoba, , který byl k zůstavitelce povolán dne , datum, v dopoledních hodinách, aby mohla v souladu se svou vírou přijmout svátost smíření. Ohledně namítané nezpůsobilosti svědkyně , jméno FO, uvedl, že tato svědkyně není vůči zůstavitelce, ani vůči jemu osobou blízkou, není příbuznou v řadě přímé, sourozencem, manželem nebo partnerem, ani jinou osobou v rodinném poměru, je druhou manželkou synovce zůstavitelky, se kterou zůstavitelka i žalovaní udržovali korektní a zdvořilostní vztah, přičemž v žádném případě se nelze domnívat, že by jejich újmu pociťovala jako újmu vlastní a nemá žádný zájem na výsledku dědického řízení. Uvedl dále, že zůstavitelka byla dne 24. 10. 2020 zcela při smyslech a mohla komunikovat, do péče hospicu byla předána až dne 26. 10. 2020, a až toho dne jí byla zvýšena medikace, přičemž svědecky i dokumentačně doloženo, že si byla velmi dobře vědoma toho, co činí, a činila to s úmyslem uvést své záležitosti do pořádku. Dle jeho názoru pak závěť sepsaná dne 17. 6. 2020 je neplatnou, neboť není psaná vlastnoručně zůstavitelkou, není zůstavitelkou ani vlastnoručně podepsána a způsob vyjadřování neodpovídá tomu, jak se vyjadřovala zůstavitelka.

4. Druhá žalovaná také navrhla zamítnutí žaloby z důvodu, že zůstavitelku znala od roku 1968, kdy ji jako osmiletou začala učit hrát na klavír, a tam se zrodil jejich blízký vztah, přičemž je spojovalo pevné přátelství po celý život, a to i s jejím manželem. Vyjádřila dále názor, že listina ze dne 24. 10. 2020 obsahuje jasné prohlášení, že se jedná o poslední vůli zůstavitelky, závěť byla podepsána před dvěma současně přítomnými svědky a naplnila tak požadavky platné závěti. Uvedla též, že svědkyně , jméno FO, není v příbuzenském poměru s prvním žalovaným a nebyla v příbuzenském poměru ani s manželem zůstavitelky.

5. Soud prvního stupně s odkazem na § 22 odst. 1, § 563 odst. 1, § 1494 odst. 1 a 2, § 1497, § 1532, § 1533, § 1534, § 1539 odst. 1 a 2, § 1540 odst. 1, § 1576, § 1575 odst. 1 a 2 o. z., jakož i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21Cdo 1706/2018, a ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 24Cdo 2763/2022, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 24Cdo 2513/2022, na základě skutečností zjištěných v rámci z jednotlivých provedených důkazů podrobně popsaných v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k následujícím závěrům.

6. Allografní závěť ze dne 24. 10. 2020 je platným právním jednáním s tím, že z jejího textu jednoznačně plyne, že se jedná o poslední vůli zůstavitelky, přičemž není rozhodné, zda je tato listina takto nazvána, nebo je toto prohlášení součástí jejího textu, jako je tomu v projednávané věci.

7. Námitka žalobkyně, že závěť ze dne 24. 10. 2020 nesplňuje požadavky stanovené v § 563 o. z. neobstojí, neboť v řízení bylo prokázáno oběma svědkyněmi závěti , jméno FO, a , jméno FO, , že závěť byla zůstavitelce prvním žalovaným, jejím synem, přečtena, a že zůstavitelka předmětnou závěť vlastnoručně před svědkyněmi podepsala.

8. Svědkyně závěti , jméno FO, není v příbuzenském poměru k dědici - manželu zůstavitelky, je manželkou synovce zůstavitelky. V řízení bylo prokázáno její výpovědí, i společnými fotografiemi se zůstavitelkou a jejím manželem, které předložila k důkazu žalobkyně, že byla s nimi v přátelských vztazích, vídali se při návštěvách svědkyně v České republice a byli v telefonickém, nebo zprostředkovaně (prostřednictvím manžela svědkyně) telefonickém kontaktu, resp. v kontaktu přes , aplikace, , a to především se zůstavitelkou, avšak z žádných provedených důkazů nevyplývá, že by tento přátelský kontakt byl takové intenzity, aby naplňoval předpoklady osoby blízké ve smyslu § 22 odst. 1 o. z. Svědkyně ani žádným způsobem neparticipuje na majetku zůstavitelky nebo jejího manžela, neměla zájem získat, byť ani část dědictví, po zůstavitelce. , jméno FO, proto splnila všechny zákonné předpoklady pro svědka závěti, tudíž § 1540 odst. 1 o. z. nebyl naplněn.

9. Tvrzení žalobkyně, že zůstavitelka nebyla schopna posoudit následky svého jednání, protože v době sepsání závěti byla pod vlivem silných opiátů a antidepresiv, jejichž kombinace navozuje změnu duševního stavu, nebylo ani přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v řízení prokázáno. Slyšené svědkyně (, jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, ) vypověděly, že minimálně do 24. 10. 2020 včetně, kdy byla sepsána závěť, zůstavitelka běžně komunikovala a neprojevovala žádné známky zmatenosti. Dobrou psychickou kondici zůstavitelky v den sepsání závěti potvrdil i slyšený svědek , tituly před jménem, , jméno FO, , od kterého zůstavitelka téhož dne, před podpisem závěti, přijala svátost smíření (totéž bylo zjištěno i z jeho čestného prohlášení), a v neposlední řadě potvrdily dobrou psychickou kondici zůstavitelky i svědkyně závěti , jméno FO, a , jméno FO, . Skutečnost, že opiáty byly zůstavitelce nasazeny až nejdříve od 26. 10. 2020, kdy byla přijata do hospicové domácí péče, byla prokázána výpovědí svědkyně , jméno FO, , a nepřímo pak potvrzením , právnická osoba, , které potvrdilo, že po celou dobu péče, až do předání hospicové péči dne 26. 10. 2020, byla zůstavitelka plně orientována místem, časem i osobou, během péče se zdravotnickým personálem komunikovala, spolupracovala při zdravotních úkonech, byla edukována o péči a aplikaci inzulinu a všemu porozuměla. I svědek , tituly před jménem, , jméno FO, vypověděl, že opiáty byly zůstavitelce nasazeny až po přijetí do hospicové péče. Bylo tak prokázáno, že zůstavitelka v době podpisu závěti ze dne 24. 10. 2020 byla plně schopna posoudit obsah, význam a právní důsledky závěti.

10. Bylo prokázáno, že zůstavitelka před podpisem závěti jednoznačně, a to slovním výrazem „jo, jo, jo, takhle dobrý“ a utvrzujícím kývnutím hlavy, dala způsobem nevzbuzujícím pochybnosti najevo oběma přítomným svědkyním, že jí podepisovaná listina obsahuje její poslední vůli. Takto učiněný projev i v režimu § 1534 o. z. obstojí. Byť slovní projev „jo, jo, jo, takhle dobrý“ zmínila pouze jedna ze svědkyň závěti, , jméno FO, , a to nikoli při výslechu před soudem, ale při výslechu v rámci pozůstalostního řízení, není důvod pochybovat o pravdivosti jejího tvrzení, neboť bere v úvahu, že před notářem byla slyšena asi tři měsíce po podpisu závěti, a její vzpomínky tak byly detailnější, než po čtyřech letech, kdy vypovídala jako svědkyně v tomto řízení. Není ani pochyb o nestrannosti svědkyně, která na výsledku sporu nemá žádný osobní zájem, což platí i pro ostatní slyšené svědky.

11. Námitka žalobkyně, že i kdyby závěť ze dne 24. 10. 2020 byla platným právním jednáním, nemůže vyloučit použití závěti ze dne 17. 6. 2020 ve vztahu k její osobě, neboť touto závětí jí zůstavitelka odkázala „polovinu našeho bytu“, kterým byla nepochybně míněna bytová jednotka v SJM zůstavitelky a jejího manžela, zatímco v závěti ze dne 24. 10. 2020 odkázala , jméno FO, veškerý svůj movitý a nemovitý majetek nacházející se v jejím vlastnictví, přičemž dědění veškerého majetku ve výlučném vlastnictví zůstavitelky , jméno FO, , resp. jeho nástupcem , jméno FO, , podle závěti ze dne 24. 10. 2020 by tudíž nemohlo vyloučit její dědění poloviny bytové jednotky podle závěti ze dne 17. 6. 2020, nebyla důvodná, neboť je nezbytné postupovat v souladu s § 1494 odst. 2 o. z. a posuzovat a zohledňovat skutečnou vůli zůstavitelky obsaženou v závěti. Svědkyně , jméno FO, vypověděla, že jí zůstavitelka před čtením závěti dávala najevo, že napravuje špatnou věc, a že řekla svědkyni „, jméno FO, , všechno je na , jméno FO, “. Svědkyně , jméno FO, vypověděla, že jí dne 24. 10. 2020, kdy navštívila zůstavitelku v jejím bytě, zůstavitelka zmínila, že má radost, že udělala tu věc, kterou potřebovala. Svědek , tituly před jménem, , jméno FO, vypověděl, že mu zůstavitelka dne 24. 10. 2020 řekla při telefonickém rozhovoru, že něco přehodnotila a že si uvědomila, že musí dát některé věci do pořádku. I z obsahu závěti, kde je uvedeno „tento dokument nahrazuje veškerá má předchozí poslední pořízení“ je zřejmé, že zůstavitelka chtěla svému manželovi závětí zůstavit veškerý majetek, tedy i ten náležející do SJM, jehož součástí je i předmětný byt. Pokud by tomu tak nebylo, neměla by zůstavitelka důvod sepisovat tuto závěť. Přitom po formální stránce koncipoval text závěti první žalovaný, syn zůstavitelky, který použil upravený vzor závěti z internetu, a proto formulaci „majetek v mém výlučném vlastnictví“ bylo lze hodnotit, vzhledem ke všem okolnostem, jako formulační nepřesnost a laickou neznalost, nikoli jako záměr zůstavitelky vypořádat závětí jen její výlučný majetek. Závěť ze dne 17. 6. 2020 proto nemůže ve smyslu § 1576 o. z. obstát vedle závěti ze dne 24. 10. 2020, která zahrnuje pořízení s veškerým majetkem zůstavitelky, tedy i s majetkem náležejícím do SJM.

12. Bylo nadbytečné zabývat se posuzováním platnosti závěti ze dne 17. 6. 2020, a to s ohledem na skutečnost, že závěť ze dne 24. 10. 2020 je platným právním jednáním a že závěť ze dne 17. 6. 2020 vedle ní neobstojí, proto byla pozdější závětí odklizena.

13. Žalobkyně tedy není dědičkou zůstavitelky ze závěti, a proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

14. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že oběma zcela úspěšným žalovaným vznikly náklady řízení za jejich právní zastoupení.

15. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém především namítala, že soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním (o výslovném prohlášení zůstavitelky o její poslední vůli, ohledně vztahu svědkyně , jméno FO, k dědicům, ohledně psychického stavu zůstavitelky při pořízení závěti ze dne 24. 10. 2020 a doby užívání opiátů) a že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (výklad výslovného prohlášení zůstavitelky o její poslední vůli, způsobilost paní , jméno FO, být svědkem závěti, předmět dědění dle listiny ze dne 24. 10. 2020). Žalobkyně totiž nesouhlasila se všemi závěry soudu prvního stupně, neboť provedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že zůstavitelka při podpisu závěti výslovně neprohlásila, že by šlo o její poslední vůli (případně o „závěť“, „poslední pořízení“ apod.). Dle žalobkyně žádná ze svědkyň v pozůstalostním řízení ani v řízení před soudem prvního stupně nevypověděla, že by zůstavitelka výslovné prohlášení o poslední vůli učinila. V daném případě není možné dospět k závěru, že zůstavitelka při podpisu listiny ze dne 24. 10. 2020 nepochybně vyjadřovala svou poslední vůli; žádný ze svědků nevypověděl o tom, že by se zůstavitelka zmiňovala o závěti, o poslední vůli nebo jinak o pořízení pro případ smrti zůstavitelky. Podle jejího názoru prohlášení „všechno na , jméno FO, “ mohlo vyjadřovat vůli převést na pana , jméno FO, nějaký majetek, případně převést na něj všechen majetek ještě za života zůstavitelky, neboť zůstavitelka si jako právní laik a s ohledem na její tehdejší stav nemusela být vědoma toho, že k takové dispozici s majetkem by bylo potřeba úředně ověřit její podpis nebo sepsat o dispozici notářský zápis. K tomu poukázala na to, že neprokázání výslovného prohlášení zůstavitelky o „poslední vůli“ bylo konstatováno žalobkyní jako zásadní formální nedostatek závěti v závěru jednání u soudu prvního stupně konaného dne 12. 2. 2025 a že soud prvního stupě s touto námitkou žalobkyně vyslovil souhlas, přičemž po skončení jednání konaného dne 12. 2. 2025 nebyl již proveden žádný důkaz, na základě kterého by soud mohl dospět k opačnému závěru. Dále namítla, že , jméno FO, je manželkou synovce zůstavitelky, , tituly před jménem, , jméno FO, (syn starší sestry zůstavitelky), a je tedy, resp. v době sepisu listiny, byla v příbuzenském vztahu k panu , jméno FO, , který měl podle listiny dědit, a stejně tak je v příbuzenském vztahu také k jeho synovi, panu , jméno FO, , jehož brzké dědické nástupnictví bylo možné vzhledem k pokročilému věku pana , jméno FO, očekávat, přičemž bylo prokázáno, že byla v úzkém přátelském vztahu jak k panu , jméno FO, , tak zejména k prvnímu žalovanému a jeho manželce. Lze tedy dovodit tak úzký vztah, že újmu způsobenou panu , jméno FO, , resp. prvnímu žalovanému (újmu spočívající v tom, že by podle závěti sepsané dne 17. 6. 2020 dědila žalobkyně namísto pana , jméno FO, , resp. prvního žalovaného jako jeho dědice) by paní , jméno FO, nepochybně pociťovala jako újmu vlastní. Namítla rovněž, že provedené důkazy výslovně neprokázaly, že by zůstavitelka ke dni sepisu listiny 24. 10. 2020 nebyla schopna posoudit následky svého jednání. V této souvislosti žalobkyně trvala na tom, že dle jejích vědomostí o medikaci zůstavitelky a o jejím fyzickém i duševním stavu na sklonku jejího života nemohla zůstavitelka veškeré podstatné okolnosti související s podpisem listiny dne 24. 10. 2020 vnímat a nemohla následky svého jednání posoudit. Poukázala pak na to, že výpovědi svědků se až vzácně shodovaly na tom, v jaké dobré psychické kondici zůstavitelka dne 24. 10. 2020 byla a že svědci až nápadně ve svých výpovědích používali shodné formulace. Dle jejího názoru blízký vztah svědků k prvnímu žalovanému nepochybně ovlivnil objektivitu svědků při jejich výpovědích. Podle žalobkyně závěr soudu prvního stupně, že opiáty byly zůstavitelce nasazeny až po přijetí do hospicové péče, tj. ode dne 26. 10. 2020, odporuje doloženému rozpisu medikace zůstavitelky pro období její domácí péče ještě před sepisem listiny ze dne 24. 10. 2020, z něhož je patrné, že přede dnem 24. 10. 2020 byla zůstavitelka dlouhodobě pod vlivem opiátu , název, a antidepresiva , název, , jejichž kombinace navozuje změnu duševního stavu až halucinace. Zdůraznila dále, že listinou sepsanou dne 24. 10. 2020 odkázala zůstavitelka panu , jméno FO, „veškerý svůj movitý a nemovitý majetek nacházející se v jejím výlučném vlastnictví“ s tím, že „výlučné vlastnictví“ je institut upravený občanským zákoníkem v části upravující manželské majetkové právo tak, že zahrnuje to, co náleží výlučně některému z manželů a nespadá do společného jmění manželů, a do výlučného vlastnictví zůstavitelky nemohla náležet bytová jednotka („náš byt“ ve smyslu závěti sepsané dne 17. 6. 2020), neboť ta náležela do společného jmění manželů zůstavitelky a pana , jméno FO, . Dědění veškerého majetku ve výlučném vlastnictví zůstavitelky panem , jméno FO, (resp. prvním žalovaným) dle závěti sepsané dne 24. 10. 2020 (v případě platnosti této závětní listiny), by tedy nemohlo vyloučit její dědění poloviny bytové jednotky na základě závěti sepsané dne 17. 6. 2020. Trvala tedy na tom, že ve smyslu § 1494 odst. 2 o. z. je nepochybné, že výraz „výlučné vlastnictví“ má význam znamenající „majetek nespadající do společného jmění“ a že v tomto smyslu měl být tedy v souladu se zákonem vykládán, přičemž v řízení nebylo žalovanými tvrzeno, ani nijak prokazováno, že by zůstavitelka předmětný výraz obvykle užívala v jiném smyslu. Současně vyjádřila přesvědčení, že byla-li zůstavitelka vůbec schopna vnímat okolnosti podpisu listiny ze dne 24. 10. 2020, potom výraz „výlučné vlastnictví“ zvolila záměrně proto, aby tím nebylo dotčeno dědění poloviny bytu (spadajícího do společného jmění manželů) žalobkyní dle závěti ze dne 17. 6. 2020 a byla-li zůstavitelka vůbec schopna vnímat okolnosti podpisu listiny ze dne 24. 10. 2020, potom ji musela podepisovat pod nátlakem členů své rodiny, zejména prvního žalovaného, a touto formulací textu listiny se mohla takového tlaku zbavit, aniž by přitom vyloučila dědění žalobkyně dle závěti ze dne 17. 6. 2020. K tomu dodala, že pokud text závětní listiny vytvářel první žalovaný, potom v režimu soukromého práva je nezbytné ctít zásadu „vigilantibus iura“ (právo přeje bdělým nebo každý nechť si sám střeží svá práva), tudíž první žalovaný musí případně nést negativní následky toho, že text závětní listiny nesprávně formuloval a následky tohoto jeho jednání nemohou být zhojovány rozhodnutím soudu, které odporuje zákonu. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že určí, že žalobkyně je dědičkou zůstavitelky , jméno FO, ze závěti sepsané dne 17. 6. 2020, příp. aby napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. První žalovaný navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného s odůvodněním, že žalobkyně svá tvrzení neprokázala a neunesla důkazní břemeno; navrhla jediného svědka, který si ji však vůbec nepamatoval a nepotvrdil její tvrzení; navrhla důkazy, kterých se lstivě a v rozporu s dobrými mravy zmocnila (lékařské zprávy, zneužité fotografie ze sociálních sítí, do kterých se nabourala); nenavrhla žádný hodnověrný důkaz, kterým by alespoň zčásti prokázala svá tvrzení, pouze opakovaně zpochybňovala důkazy předložené žalovanými, včetně jeho dehonestace i svědků, kteří jsou naopak více než důvěryhodní (, funkce, , lékař, zdravotní sestra apod.). Zdůraznil pak, že závěť ze dne 24. 10. 2020 byla jasně a zřetelně přečtena, což potvrdily obě svědkyně, a že nebylo pochyb, že se jednalo o poslední vůli zůstavitelky. Podle jeho názoru z duševního stavu zůstavitelky, z okolností (přítomnost , funkce, , vysvětlení svého počínání svědkyni , jméno FO, , svěření se s úmyslem „něco napravit”) a kdy zůstavitelka dala několika způsoby jasně najevo, že s přečteným textem souhlasí, jakož i z její doplňující poznámky o svém manželovi, že se o ni tak hezky staral, bylo lze nepochybně dovodit, že se jednalo o pořízení pro případ smrti zůstavitelky. Na podporu své argumentace dále odkázal na závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 21Cdo 2985/1999 a sp. zn. 21Cdo 2346/2011, jakož i na rozhodnutí Krajského soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, s tím, že bylo zcela nepochybné, že zůstavitelka svým „, jméno FO, , všechno jde na , jméno FO, “, tím, že zůstavitelka si závěť četla a říkala „jojojo, takhle dobrý“ že navíc chtěla, aby v závěti hlavně bylo uvedené, že se o ni pan , jméno FO, pěkně staral“, což potvrdili svědci, jasně projevila svou vůli. K osobě , jméno FO, uvedl, že byla ve vzdáleném příbuzenském vztahu k , jméno FO, , dokonce dvakrát nepřímém, přičemž jak , jméno FO, , tak , jméno FO, , neměli detailní informace o např. vzájemné finanční situaci a ani v nejmenším nemohli pociťovat újmu druhého jako újmu vlastní, nenaplňovali tudíž definici osoby blízké, přičemž , jméno FO, nebyla nijakým způsobem zahrnuta do dědictví, ani neměla s , jméno FO, jakkoli materiálně motivovaný vztah. Poukázal pak na to, že dle většiny svědeckých výpovědí byly hlavním důvodem úmrtí , jméno FO, a jeho zhoršeného stavu bezcitné jednání žalobkyně, ukazující na její jediný zájem, a to majetek zůstavitelky, a že očekávání úmrtí , jméno FO, pouze podtrhlo její neetické jednání. Vytkl též žalobkyni, že vycházela ze soukromých fotek , sociální síť, profilu zůstavitelky, kterého se neoprávněně zmocnila, včetně jejího osobního e-mailu s tím, že navíc žalobkyně tyto nemorálním a zavrženíhodným způsobem zneužité fotografie předložila soudu až po koncentraci řízení, po poučení soudu dle §118a o. s. ř. a svém prohlášení, že nenavrhuje žádné další důkazy. K námitkám žalobkyně ohledně osob svědků uvedl, že jeden svědek je příbuzný (p. , jméno FO, ), jeden svědek manželka příbuzného (, jméno FO, ), dva svědci ve vztahu spíše přátelském, ale bez pravidelného kontaktu (, jméno FO, , , jméno FO, ) a tři svědci zcela mimo okruh přátel a rodiny (, jméno FO, , , jméno FO, , sousedka), přičemž žalobkyně navrhla pouze jednoho svědka (, jméno FO, ), která si ji vůbec nepamatovala. K tomu poukázal na skutečnost, že žalobkyně nenavrhla žádné svědectví či jiný důkaz, který by prokazoval její tvrzení, proto jí nezbylo než zpochybňování důkazů žalovaných. Dále dodal, že pokud svědci označili žalobkyni jako zištnou osobu, vedlo je k tomu patrně chování a projev žalobkyně, což následně rozvedl, a to především s poukazem na skutečnosti, že jí byl zcela lhostejný osud , jméno FO, , že zůstavitelka v rámci rodiny nikdy a jakkoli neprojevila vůli cokoli žalobkyni odkazovat a naopak zdůrazňovala, jak je žalobkyně movitá a že se žalobkyně netajila s tím, že má zkušenosti s podobnými případy, kdy na ni senioři přepíší majetek kvůli následné péči o domácí zvíře. Odkázal pak na výpověď svědkyně , jméno FO, , dle které se jí zůstavitelka svěřila, že ji žalobkyně výslovně požádala, aby jí odkázala svůj byt i s vysvětlením důvodu. Namítl také, že žalobkyně svými prohlášeními jej dehonestovala a že se snažila navodit dojem špatných vztahů mezi ním a jeho matkou, jakož i jeho manželkou. Akcentoval dále, že zůstavitelka byla zcela orientovaná a uvědomovala si plně následky svého chování a že navíc celou událost sama iniciovala s tím, že naopak žalobkyně nepředložila žádný důkaz o tom, že by zůstavitelka nebyla schopná pořídit pro případ smrti. K namítaným shodným výpovědím svědků uvedl, že se svědci (mj. tři zdravotní sestry, jeden lékař, jeden , funkce, , jedna psycholožka, jedna adiktoložka) neustále pohybovali či pohybují ve zdravotně-sociální oblasti, tudíž je pro ně termín „dobrá orientace zůstavitelky místem, časem a osobou“ zcela běžný a obvyklý, používaný v jejich praxi a v rámci lékařských zpráv a posudků, navíc dotazy soudu prvního stupně byly takto formulovány pro všechny svědky shodně. Namítl také, že žalobkyní tvrzené podávání opiátů s antidepresivy nebylo prokázáno s tím, že ve zdravotní dokumentaci byly zmíněny v případě potřeby, což ale neznamená, že zůstavitelka byla pod jejich vlivem. V této souvislosti namítl, že pokud žalobkyně hovořila o ovlivnění zůstavitelky medikací, byla na místě je aplikovat spíše v případě první závěti (ve prospěch žalobkyně), kdy v den, kdy je tato závěť datována, nejen, že zůstavitelka sama prohlásila, že si musí „něco dát”, ale byla hlavně v extrémním emočním vypětí, kdy se dozvěděla konečnou prognózu a žalobkyně jí navíc účelově přivezla její oblíbenou fenku. K tomu zdůraznil, že se žalobkyně neoprávněně zmocnila zdravotní dokumentace, která byla dostupná v bytě manželů , jméno FO, , a se kterou nebyla žalobkyně oprávněna manipulovat. Ohledně žalobkyní zpochybňované skutečné vůle zůstavitelky uvedl, že výlučné vlastnictví nemovitosti bylo v tomto případě irelevantní, protože zůstavitelka žádnou nemovitost ve výlučném vlastnictví nevlastnila, neměla by tedy důvod pořizovat tuto závěť a že zůstavitelka několika dalšími projevy (vysvětlení svého počínání paní , jméno FO, „, jméno FO, , všechno půjde na , jméno FO, ”, iniciativní doplnění odůvodnění, že se o ni manžel „tak hezky staral” i několikeré svěřování se, že musela „něco napravit”) projevila svůj záměr o pořízení pro případ úmrtí a jakkoli nenaznačila, že by se mělo jednat např. jen o část majetku, přičemž po šedesáti letech společného manželství zůstavitelky a , jméno FO, by to ani nedávalo smysl.

17. Druhá žalovaná se plně ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a současně se zcela připojila k argumentaci prvního žalovaného ohledně odvolání žalobkyně s tím, že ona sama nebyla u pořízení závěti zůstavitelky.

18. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 odst. 1 písm. b), § 212a odst. 1 a 5 a § 214 odst. 1 o. s. ř.

19. Odvolací soud neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.

20. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl řádné dokazování, na základě kterého byl dostatečně zjištěn skutkový stav ohledně žalobou uplatněného nároku, a na jehož podkladě bylo možné ve věci samé rozhodnout. Závěry soudu prvního stupně, se kterými odvolací soud zcela souhlasil, na sebe logicky navazovaly a plně odpovídaly prokázaným skutečnostem, zejména pak svědeckým výpovědím, které také soud prvního stupně správně hodnotil. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně své rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnil, přičemž se také řádně vypořádal s námitkami žalobkyně, lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, jež bylo v podstatných bodech uvedeno shora.

21. Odvolací soud plně souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně není dědičkou zůstavitelky ze závěti ze dne 17. 6. 2020, neboť ve smyslu § 1576 o. z. byla pozdější závětí „odklizena“, a to allografní závětí ze dne 24. 10. 2020, která je platným právním jednáním, z jejíhož textu jednoznačně plyne, že se jedná o poslední vůli zůstavitelky, když výpověďmi svědkyněmi závěti , jméno FO, a , jméno FO, bylo prokázáno, že závěť byla zůstavitelce prvním žalovaným (jejím synem), přečtena, přičemž ji zůstavitelka vlastnoručně před svědkyněmi podepsala. Odvolací soud rovněž souhlasil s hodnocením soudu prvního stupně týkající se osoby , jméno FO, , které vyústilo v závěr, že splnila všechny zákonné předpoklady pro svědka závěti.

22. Soud prvního stupně také dospěl ke správnému závěru, že zůstavitelka v době podpisu závěti ze dne 24. 10. 2020 byla plně schopna posoudit obsah, význam a právní důsledky závěti, a to s ohledem na výpovědi svědkyň , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a svědka , tituly před jménem, , jméno FO, , podle kterých minimálně do 24. 10. 2020 včetně, kdy byla sepsána závěť, zůstavitelka běžně komunikovala a neprojevovala žádné známky zmatenosti, resp. že byla v dobré psychické kondici v den sepsání závěti. K žalobkyni namítaným shodným výrazům ve výpovědích svědků vzal odvolací soud v úvahu jejich povolání, a proto věrohodnost jejich výpovědí nebyla snížena tím, že používali obdobné či shodné pojmy ohledně zdravotního stavu zůstavitelky v rozhodném období, na což také ostatně poukázal první žalovaný, resp. oba žalovaní.

23. V této souvislosti byl s ohledem na provedené důkazy též správný závěr soudu prvního stupně, že opiáty byly zůstavitelce nasazeny až nejdříve od 26. 10. 2020, kdy byla přijata do hospicové domácí péče. V tomto ohledu lze poukázat na obsah „rozpisu medikace pro domácí léčbu“, na který ve svém odvolání odkazovala žalobkyně, který není datovaný a ve kterém byla mimo medikace uvedena poznámka „SOS v injekcích pouze při obtížích“, ze kterého tedy nelze mít za prokázané, že zůstavitelka byla dlouhodobě pod vlivem opiátů, resp. odvolací soud přisvědčil námitce prvního žalovaného, že sice ve zdravotní dokumentaci zůstavitelky byly opiáty zmíněny v případě potřeby, což neznamená, že by byla zůstavitelka pod jejich vlivem při podpisu závěti ze dne 24. 10. 2020.

24. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně řádně vypořádal se samotným projevem vůle zůstavitelky při sepisování závěti, pokud vzal v poměrech projednávané věci za relevantní, že zůstavitelka před podpisem závěti jednoznačně slovním výrazem „jo, jo, jo, takhle dobrý“ a utvrzujícím kývnutím hlavy dala způsobem nevzbuzujícím pochybnosti najevo oběma přítomným svědkyním, že jí podepisovaná listina obsahuje její poslední vůli. Soud prvního stupně při zkoumání skutečné vůli zůstavitelky také správně přihlédl k obsahu závěti, ve kterém je uvedeno, že „tento dokument nahrazuje veškerá má předchozí poslední pořízení“, z čehož lze dovodit, že zůstavitelka chtěla svému manželovi závětí zůstavit veškerý majetek, tedy i ten náležející do SJM, jehož součástí je i byt. Odvolací soud souhlasil s úvahou soudu prvního stupně, že pokud by zůstavitelka nechtěla svému manželovi závětí zůstavit veškerý majetek, pak by neměla dne 24. 10. 2020 důvod sepisovat novou závěť. Stejně jako soud prvního stupně odvolací soud posoudil prvním žalovaným v závěti ze dne 24. 10. 2020 zvolenou formulaci „majetek v mém výlučném vlastnictví“ jako formulační nepřesnost a laickou neznalost, nikoli jako záměr zůstavitelky vypořádat závětí jen její výlučný majetek.

25. K námitkám žalobkyně lze ještě podotknout, že podstatný a závazný je konečný závěr soudu ve věci samé, učiněný na základě pečlivého zhodnocení jednotlivých důkazů a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, jak to v tomto případě soud prvního stupně učinil.

26. Vzhledem k tomu, že veškeré odvolací námitky žalobkyně nebyly shledány důvodnými, odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroků o náhradě nákladů řízení, ve kterých nebylo shledáno pochybení.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V daném případě měli oba žalovaní v odvolacím řízení plný úspěch, přičemž jim vznikly náklady řízení za jejich právní zastoupení.

28. Náklady prvního žalovaného sestávaly z odměny advokátky, a to za dva úkony ve výši 3 700 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právního tarifu (advokátní tarif), dále jen „AT“, a to za písemné vyjádření k odvolání a za účast na jednání odvolacího soudu dne 22. 10. 2025 [11 odst. 1 písm. k) a g) AT], tedy celkem 7 400 Kč. Právní zástupkyni prvního žalovaného dále náležely dva režijní paušály ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, celkem 900 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení prvního žalovaného tak činily 8 300 Kč.

29. Náklady druhé žalované sestávaly z odměny advokátky, a to za jeden úkon ve výši 3 700 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5. AT, a to za účast na jednání odvolacího soudu dne 22. 10. 2025 [11 odst. 1 písm. g) AT]. Právní zástupkyni druhé žalované dále náležel jeden režijní paušál ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT. Celkové náklady odvolacího řízení druhé žalované tak činily 4 150 Kč.