28 CO 353/2022

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michaela Nipperta a soudkyň JUDr. Ivany Hesové a JUDr. Aleny Bílkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa o zaplacení částka s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne datum rozhodnutí, č. j. 21C 209/2006-678,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši částka, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky částka s příslušenstvím (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení před soudy tří stupňů ve výši částka (výrok II.) a žalobkyni uložil zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náklady řízení ve výši částka (výrok III.).

2. Takto soud rozhodl ve věci, v níž se žalobkyně původně domáhala zaplacení částky částka s příslušenstvím, v průběhu řízení vzala ohledně částky částka s příslušenstvím žalobu zpět a požadovala nadále částku 64 828 613 K, kterou snížila o částka, neboť ta jí byla žalovanou uhrazena před podáním žaloby. Žalobkyně tvrdila, že škoda jí vznikla v souvislosti s devíti nezákonnými rozhodnutími orgánů finanční správy České republiky - Finančního úřadu obec a číslo - správce daně, která byla vydána na základě kontroly daně z příjmu právnických osob a kontroly daně z přidané hodnoty v době od datum do datum. Žalobkyně byla nucena v krátkém časovém úseku odvést na účet správce daně částku částka s příslušenstvím, a proto se jí zhoršily hospodářské výsledky, neboť nemohla dostát svým obchodním závazkům. To vše mělo devastující vliv na její podnikání, potřebovala navýšit úvěrový rámec běžného revolvingového úvěru u právnická osoba, který jí nebyl poskytnut, a to ani právnická osoba, což vedlo k nedostatku jejích likvidních prostředků a následně ztrátě dosavadních obchodních partnerů a nenavázání spolupráce s novými obchodními partnery.

3. V této věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 21C 209/2006-351, který žalobě vyhověl a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 28Co 350/2013-393, tento rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 30Cdo 2007/2014-439, oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 21C 209/2006-537, žalobu zamítl a odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 28Co 124/2018-567, tento rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 30Cdo 1551/2019-600, oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesením Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I ÚS 2825/20, byla ústavní stížnost žalobkyně odmítnuta.

4. Předmětem řízení zůstal nárok o náhradu škody ve formě ušlého zisku ve výši částka s příslušenstvím z titulu rozhodnutí správce daně ze dne datum, číslo kterým žalobkyni byla dodatečně vyměřena daň z příjmu právnických osob, dále jen„ DZP“, za rok 1995 ve výši částka (první rozhodnutí), ve výši částka s příslušenstvím z titulu rozhodnutí správce daně ze dne datum rozhodnutí, č. j. 139954/98/288914/5429, jímž byla žalobkyni dodatečně vyměřena DZP za rok 1996 ve výši částka (druhé rozhodnutí), ve výši částka s příslušenstvím z titulu rozhodnutí správce daně ze dne datum rozhodnutí, č. j. 156631/99/288914/5429, jímž byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty, dále jen„ DPH“, za červen 1995 ve výši částka (čtvrté rozhodnutí), ve výši částka s příslušenstvím z titulu rozhodnutí správce daně ze dne datum rozhodnutí, č. j. 156706/99/288914/5429, jímž byla žalobkyni dodatečně vyměřena DPH za září 1995 ve výši částka (páté rozhodnutí), ve výši částka s příslušenstvím z titulu rozhodnutí správce daně ze dne datum rozhodnutí, č. j. 156767/99/288914/5429, jimž byla žalobkyni dodatečně vyměřena DPH za prosinec 1995 ve výši částka (šesté rozhodnutí), ve výši částka s příslušenstvím z titulu rozhodnutí správce daně ze dne datum rozhodnutí, č. j. 4386/99/288914/5429, jímž byla žalobkyni dodatečně snížena výše nadměrného odpočtu DPH za březen 1997 na částka (sedmé rozhodnutí) a ve výši částka s příslušenstvím z titulu rozhodnutí správce daně ze dne datum rozhodnutí, č. j. 4412/99/288914/5429, jímž byla žalobkyni dodatečně snížena výše nadměrného odpočtu DPH za červen 1997 na částka (osmé rozhodnutí).

5. Žalovaná zpochybnila nárok žalobkyně, neboť nebyly splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. a zároveň vznesla námitku promlčení, kterou žalobkyně označila za rozpornou s dobrými mravy.

6. Soud prvního stupně postupoval podle § 5, § 8 odst. 1, § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona obec národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“.

7. V rámci dokazování byl proveden posudek číslo 2005, který dne datum vypracoval pro žalobkyni znalec příjmení jméno příjmení, dále znalecký posudek číslo který dne datum zpracoval pro soud znalec příjmení jméno příjmení, LL.M., který byl rovněž slyšen při ústním jednání, dále byli slyšeni svědci příjmení jméno příjmení, Ing. jméno příjmení, Mgr. jméno příjmení, Ing. jméno příjmení a jméno příjmení. Zároveň bylo provedeno dokazování listinami a spisy Krajského soudu v Brně sp. zn. 30Ca 483/2000, sp. zn. 30Ca 491/2000, 30Ca 507/2000, 30Ca 529/2000, 30Ca 530/2000, 30Ca 553/2000, 30Ca 554/2000 a 30Ca 555/2000.

8. V předchozích rozhodnutích bylo již vyřešeno, že nárok uplatňovaný na základě čtvrtého rozhodnutí, pátého rozhodnutí a šestého rozhodnutí byl uplatněn včas. Ohledně nároku ze sedmého rozhodnutí a osmého rozhodnutí žalovaná nevznesla námitku promlčení. příjmení zůstalo posouzení promlčení nároku o zaplacení částky částka v případě prvního rozhodnutí a částky částka v případě druhého rozhodnutí.

9. První rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne datum, jež je v zákonné lhůtě napadla odvoláním, o kterém rozhodlo Finanční ředitelství v obec rozhodnutím ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo FŘ/120, kterým byla výše dodatečně vyměřené DZP částka změněna (snížena) na částku částka. Toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne datum a nikoliv dne datum, jak tvrdila. Žalobkyně je napadla správní žalobou u Krajského soudu v Brně, který rozhodnutí Finančního úřadu v obec zrušil rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 30Ca 507/2000-115, rozsudek byl žalobkyni doručen dne datum a nabyl právní moci dne datum Finanční ředitelství v obec vydalo další rozhodnutí dne 24. 3. 2005, č. j. číslo FŘ/120, a dodatečně byla vyměřena (snížena) daň na částku částka namísto částky částka. Dne datum byla žalobkyni vrácena žalovanou částka částka. Podle závazného názoru Nejvyššího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně se o tom, že jí vznikla škoda ve výši částka, dozvěděla doručením rozhodnutí Finančního ředitelství v obec ze dne datum, tedy dne datum. Promlčecí lhůta podle § 32 odst. 1 OdpŠk je tříletá a uplynula dne datum, přičemž žaloba byla u soudu podána dne datum. Podle žalobkyně představovala částka částka z nezákonně dodatečně vyměřené DZP 32,9 %, čemuž v případě nárokovaného ušlého zisku ve výši částka odpovídala částka částka. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že nárok na náhradu škody co do částky částka je promlčen.

10. Ohledně druhého rozhodnutí bylo zjištěno, že žalobkyni bylo doručeno dne datum, která je v zákonné lhůtě napadla odvoláním, o kterém rozhodlo Finanční ředitelství v obec dne datum rozhodnutí, č. j. F číslo 1999 číslo, výše dodatečně vyměřené DZP byla snížena na částku částka a toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne datum. Žalobkyně je napadla správní žalobou u Krajského soudu v Brně, který rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, žalobkyni byl tento rozsudek doručen dne datum a téhož dne nabyl právní moci. Finanční ředitelství v obec následně vydalo rozhodnutí ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo FŘ/120, a byla jím dodatečně změněna (snížena) daň na částka. Dne datum byla žalobkyni žalovanou vrácena částka částka. S odkazem na závazný právní názor Nejvyššího soudu soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se o tom, že jí vznikla škoda ve výši částka, dozvěděla doručením rozhodnutí Finančního ředitelství v obec ze dne datum, tedy dne datum. Promlčecí lhůta podle § 32 odst. 1 OdpŠk uplynula dne datum, přičemž žaloba byla u soudu podána dne datum. Podle žalobkyně představovala částka částka z nezákonně dodatečně vyměřené DZP 87,46 %, čemuž v případě nárokovaného ušlého zisku odpovídala částka částka. I v tomto případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody v této výši je proto promlčen.

11. Z důvodu uplatněné námitky promlčení byla žaloba ohledně částky částka (částka anonymizována dvě slova + částka) s příslušenstvím zamítnuta.

12. Dále se soud prvního stupně zabýval rovněž námitkou žalobkyně, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, neboť žalobkyně netvrdila žádné závažné důvody, pro které nárok na náhradu škody ohledně této částky neuplatnila včas. K předběžnému uplatnění nároku u žalované žalobkyně přistoupila dne datum, tedy po více než dvou letech, co jí uplynula lhůta dle § 32 odst. 1 OdpŠk, a proto žalovaná nemohla promlčení nároku zavinit.

13. Ohledně částky částka s příslušenstvím, která byla tvořena nárokem na částku částka s příslušenstvím v případě prvního rozhodnutí, částkou částka s příslušenstvím v případě druhého rozhodnutí, částkou částka s příslušenstvím v případě čtvrtého rozhodnutí, částkou částka s příslušenstvím v případě pátého rozhodnutí, částkou částka s příslušenstvím v případě šestého rozhodnutí, částkou částka s příslušenstvím v případě sedmého rozhodnutí a částkou částka s příslušenstvím v případě osmého rozhodnutí byla dle názoru soudu prvního stupně žaloba podána včas.

14. Čtvrté, páté a šesté rozhodnutí byla nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, což vyplynulo ze závazného názoru odvolacího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne datum rozhodnutí, č. j. 28Co 124/2018-567. Ohledně prvního, druhého, sedmého a osmého rozhodnutí soud prvního stupně dospěl rovněž k závěru, že se jednalo o nezákonná rozhodnutí podle téhož zákonného ustanovení, neboť byla pro nezákonnost zrušena nebo změněna příslušným orgánem, což vyplynulo příslušných spisů Krajského soudu v Brně, a u všech těchto rozhodnutí tak došlo ke splnění první zákonné podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu.

15. Poté se soud prvního stupně zabýval otázkou příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou ve formě ušlého zisku a předmětnými rozhodnutími. K tomu zjistil, že žalobkyně byla zapsána do obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Brně dne datum. Podle znaleckého posudku číslo rok byla žalobkyně založena jako akciová společnost jediným zakladatelem, a to Masokombinátem část obce s.p., se základním jměním ve výši částka. Předmětem činnosti byl sběr, svoz, zpracování a další odbyt (nákup a prodej) farmaceutických surovin živočišného původu; nákup, zpracování a odbyt přírodních produktů pro farmaceutické, potravinářské a jiné účely; přeprava chladícími a mrazicími dopravními prostředky a zprostředkovatelská činnost předmětu podnikání. Soud prvního stupně se podrobně zabýval vývojem podnikání žalobkyně, a to zejména ve farmaceutickém průmyslu, k tomu vycházel z listinných důkazů týkajících se výkazů jejích zisků a ztrát. Přihlédl k závěrům znaleckého posudku číslo včetně výslechu znalce příjmení jméno příjmení, LL. M., k výpovědi svědků příjmení jméno příjmení, Ing. jméno příjmení, Mgr. jméno příjmení, Ing. jméno příjmení a jméno příjmení. Provedl dokazování korespondencí mezi žalobkyní a právnická osoba, korespondencí s právnická osoba G. SERVIERS GmbH, firmou právnická osoba, právnická osoba, a právnická osoba Přitom vzal v úvahu, že žalobkyně odvíjela svůj požadavek na náhradu tvrzené škody od toho, že byla nucena v krátkém časovém úseku odvést na účet správce daně dodatečný doměrek daně na základě předmětných rozhodnutí, v důsledku čehož se jí zhoršily hospodářské výsledky. K tomu soud prvního stupně zjistil, že v první polovině 90. let 20. století byla žalobkyně prosperující firmou, v rámci podnikání získala dominantní postavení na trhu, kdy od roku rok byla její hlavní činností distribuce léčiv a farmaceutických výrobků a prodej žláz pro farmaceuticky průmysl. Žalobkyně spolupracovala s řadou významných firem tuzemských i zahraničních, v roce rok u ní nastal dynamický rozvoj a zvyšování obratu a zisku. Dále bylo prokázáno, že v letech rok až rok u žalobkyně došlo ke zpomalení rozvoje a poklesu obratu a zisku, přičemž prvotní právně relevantní příčina tohoto jevu spočívala v nepříznivých podmínkách v oblasti zdravotnictví, tj. v prohlubující se platební neschopnosti zdravotnických zařízení, která panovala v České republice v letech rok až rok a postupně se přenášela na lékárny a distribuční firmy. Další relevantní příčinou tohoto jevu, a to zvláště se zřetelem k rozsáhlému obchodování žalobkyně se zahraničím a financování tohoto obchodování v zahraničních měnách, bylo zavedení pohyblivého kurzu české koruny vůči zahraničním měnám v roce 1997 a rovněž zavedení úsporných opatření vládou České republiky v polovině roku rok.

16. Vykázání záporné hodnoty - částka v rozvaze žalobkyně ke dni datum a výkazu zisků a ztrát žalobkyně k témuž dni, jak bylo uvedeno ve znaleckém posudku číslo rok, soud prvního stupně neshledal v příčinné souvislosti s odvodem dodatečně doměřené daně, neboť s platbou dodatečného doměrku daně započala žalobkyně až v roce následujícím, kdy na účet správce daně odvedla dne datum částku částka, dne datum odvedla částku částka a dne datum odvedla částku částka, tedy celkem částka. Podle soudu prvního stupně příčina záporného hospodářského výsledku žalobkyně nespočívala v platbě dodatečného doměrku daně. Nepostačuje totiž pouze obecná úvaha o vlivu rozhodnutí na podnikatelskou činnost poškozeného, ale je třeba skutečného a prokazatelného zásahu do průběhu děje, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. 25Cdo 936/2006 Ani vytvoření opravné položky představující dodatečný doměrek daně takovým zásahem být nemohlo. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že bylo prokázáno, že ke snížení hodnoty ukazatelů rentability oproti předcházejícímu období by u žalobkyně došlo i bez dodatečného doměrku daně a vlivem dodatečného doměrku daně nemohlo být dlouhodobé fungování žalobkyně ohroženo, k čemuž odkázal na znalecký posudek číslo.

17. Na základě shora uvedeného soud prvního stupně učinil závěr, že nelze přičítat k tíži žalované, že se oproti období předcházejícímu roku 1998 zhoršily hospodářské výsledky žalobkyně. Pokud se jednalo o ztrátu obchodních partnerů příjmení spol. s. r. o., právnická osoba, a právnická osoba, kteří s žalobkyní ukončili spolupráci pro její nepříznivé výsledky hospodaření za rok rok, pak za to není odpovědná žalovaná, stejně jako za ukončení spolupráce s obchodním partnerem příjmení jméno, k čemuž sama žalobkyně přikročila po zjištění, že do budoucna nebude schopna financovat nárůst prodeje a udržet současný stav. Podle soudu prvního stupně žalovaná nemůže nést odpovědnost ani za to, že žalobkyně nedostala úvěr od právnická osoba, a od právnická osoba, neboť ze zamítavého postoje bank, kromě argumentace nepříznivými hospodářskými výsledky žalobkyně, nevyplynuly žádné konkrétní požadované úrovně finančních ukazatelů potřebné pro získání úvěru, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že v předcházejícím období disponovala žalobkyně úvěrovými prostředky maximálně kolem částky částka a nově požadovala úvěr ve výši částka. Dále vzal soud prvního stupně v úvahu, že nebylo prokázáno, že by se žalobkyně pokusila získat úvěr u jiných bank, byť v jejím zájmu bylo, aby vyvinula veškeré možné úsilí pro získání jiného financování, aby zachovala partnerství s právnická osoba G. SERVIERS, která pro ni byla hlavním dodavatelem širokého farmaceutického sortimentu. Měsíc před ukončením spolupráce s touto firmou měla žalobkyně k dispozici částka ze střednědobého úvěru a částka z kontokorentního účtu, z čehož zamýšlela financovat obchodování právě s právnická osoba G. SERVIERS a zda tak učiní, bylo věcí její obchodní strategie. Nakonec to neudělala, čímž dopomohla právnická osoba a.s. k navázání okamžité obchodní spolupráce s právnická osoba G. SERVIERS. Podle soudu prvního stupně takové rozhodování žalobkyně nemůže být přičítáno k tíži žalované a za hospodářské výsledky, kterých v letech rok až rok žalobkyně dosáhla, není žalovaná odpovědná. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že i přes zhoršené hospodářské výsledky se žalobkyni dařilo dosahovat po celé období rok až rok kladné výše provozního výsledku hospodaření v hodnotě milionů a vlastního jmění v hodnotě desítek milionů. O devastaci podnikání, a to bez ohledu na příčinu tvrzenou v žalobě, se podle soudu prvního stupně tedy u žalobkyně jednat nemohlo.

18. Soud prvního stupně neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzenou vzniklou škodou a nezákonnými rozhodnutími, a proto ohledně částky částka s příslušenstvím žalobu zamítl.

19. Na závěr soud prvního stupně uvedl, že i kdyby nedošlo k promlčení nároku ohledně částky částka s příslušenstvím, pak by byla žaloba zamítnuta rovněž pro absenci příčinné souvislosti.

20. Ze všech shora uvedených důvodů byla žaloba jako celek zamítnuta.

21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle procesního úspěchu žalované ve sporu a byly jí přiznány náklady za zastoupení před soudem prvního stupně, před soudem odvolacím, i před soudem dovolacím.

22. O nákladech státu soud prvního stupně rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř., neboť stát platil náklady znalečného ve výši částka a má právo proti žalobkyni na náhradu těchto nákladů.

23. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalobkyně, která namítala, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil ohledně promlčení některých dílčích nároků, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když dovodil absenci příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími správce daně a způsobenou škodou ve formě ušlého zisku a zatížil řízení procesní vadou, neboť vycházel při hodnocení skutkového stavu z listiny, která nebyla připuštěna k důkazu. Žalobkyně rekapitulovala průběh dosavadního řízení a souhlasila se soudem prvního stupně ohledně posouzení promlčení v případě rozhodnutí 4, 5, 6, 7 a 8. Pokud se jednalo o rozhodnutí 1 a 2, věc byla podle ní nesprávně právně posouzena. V tomto ohledu poukázala na to, že Nejvyšší soud při určení okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty počítá s okamžikem doručení posledního rozhodnutí, pokud bylo tímto rozhodnutím odvolání žalobkyně vyhověno ve větším rozsahu než v časově předcházejícím rozhodnutí. Nárok byl uplatněn u Ministerstva financí dne datum a promlčecí doba neběžela ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání. Rozhodnutí Finančního úřadu obec a číslo ze dne datum, jímž byla dodatečně vyměřena daň z příjmu právnických osob za rok 1995 ve výši částka bylo na základě odvolání změněno a částka byla snížena na částka, na základě správní žaloby bylo rozhodnutí Finančního ředitelství v obec zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne datum a poté následovalo rozhodnutí Finančního ředitelství v obec ze dne datum, které bylo doručeno dne datum, původnímu odvolání bylo zcela vyhověno a dodatečně doměřená daň byla snížena na částka. Zrušovací rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 1 OdpŠk jí bylo doručeno až dne datum a nárok na náhradu škody byl uplatněn u žalované dne datum. Zároveň v pořadí druhé rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne datum změnilo původní rozhodnutí Finančního úřadu obec ze dne datum ve větším rozsahu, než první rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne datum Počátek běhu promlčecí lhůty je třeba počítat od doručení druhého rozhodnutí Finančního ředitelství, tedy ode dne datum a náhrada škody byla uplatněna dne datum, takže promlčecí doba nezačala ani běžet a nemohlo dojít k promlčení nároku. Pokud se jednalo o rozhodnutí Finančního úřadu obec ze dne datum ohledně DZP osob za rok 1996, bylo tak na základě odvolání žalobkyně rozhodnutím Finančního ředitelství v obec změněno a částka byla dodatečně snížena na částka, na základě správní žaloby bylo rozhodnutí Finančního ředitelství v obec zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně a poté následovalo rozhodnutí Finančního ředitelství v obec ze dne datum, které bylo doručeno dne datum, a původnímu odvolání bylo zcela vyhověno a dodatečně byla doměřená daň snížena na částka Počátek běhu promlčecí lhůty proto bylo třeba počítat od doručení druhého rozhodnutí Finančního ředitelství, tedy od datum, přičemž náhrada škody byla uplatněna u Ministerstva financí dne datum, takže promlčecí doba nepočala ani běžet a nemohlo dojít k promlčení nároku.

24. Žalobkyně dále nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že ohledně dalších nároků nebyla prokázána příčinná souvislost. Namítla, že jí soud prvního stupně vytkl, že zaúčtovala nezákonný doměrek dříve, než skutečně dodatečně doměřenou daň uhradila. K tomu provedla rozbor § 24 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění do datum, a poukázala na to, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil smysl a účel opravné položky v účetnictví. Uvedla dále, že první tři nezákonná rozhodnutí správce daně jí byla doručena dne datum a že vytvoření opravné položky ve výši dodatečně doměřené daně jednoznačně souviselo s doručením nezákonných rozhodnutí správce daně. Podle žalobkyně soud prvního stupně odkázal na nepřípadné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25Cdo 936/2006, které na věc nedopadá. Dodala k tomu, že stěží si lze představit skutečnější a prokazatelnější zásah do průběhu děje, než doručení dodatečných platebních výměrů na souhrnnou částku částka se splatností do 30 dnů, přičemž odvolání nemá odkladný účinek a je jisté, že k úhradě dlužné daně dojde, to buď dobrovolně, anebo prostřednictvím výkonu rozhodnutí. Soud prvního stupně učinil nesprávný závěr o tom, že vykázání záporného hospodářského výsledku není v přímé souvislosti s doručením nezákonných rozhodnutí správce daně. Dále se žalobkyně věnovala úvahám o motivaci správce daně k vydání nezákonných rozhodnutí a polemizovala se závěry soudu prvního stupně ohledně ztráty obchodních partnerů. Vytýkala soudu prvního stupně, že čerpal závěry ze znaleckého posudku číslo rok Ing. jméno příjmení, přičemž v protokole z jednání ze dne datum byl nesprávně označen jako číslo rok a nebyl připuštěn k důkazu. Podle názoru žalobkyně ze závěrů tohoto znaleckého posudku proto soud prvního stupně vůbec nemohl vycházet. Přesto v bodech 18. až 23. napadeného rozsudku soud prvního stupně obsáhle popisoval, co z něj zjistil. I tak byly závěry soudu prvního stupně neúplné, resp. vynechal z citace ty věty, které ukazovaly jako příčinu zpomalení chodu společnosti a poklesu obratu zisku nezákonná rozhodnutí správce daně v části popisující rok rok. Žalobkyně nesouhlasila s hodnocením znaleckého posudku číslo JUDr. Ing. jméno příjmení jméno, jak jej provedl soud prvního stupně, neboť jednotlivá zjištění účelově vytrhl z kontextu. Závěry uvedené v bodu 44. odůvodnění napadeného rozsudku vycházely většinou z dokumentu, který nebyl proveden k důkazu, a to z posudku číslo rok (zřejmě míněno číslo rok). Závěr soudu prvního stupně byl dle žalobkyně v přímém rozporu s provedeným dokazováním. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně týkající se ztráty obchodních partnerů ani poskytnutí, resp. neposkytnutí úvěru právnická osoba, a právnická osoba Tyto závěry byly v rozporu s provedeným dokazováním, zejména se závěry znaleckého posudku číslo jehož závěry žalobkyně podrobně rozebírala, stejně jako výpovědi jednotlivých svědků. Označila dále judikaturu vztahující se k otázce příčinné souvislosti, kterou rozebrala a dospěla k závěru, že závěr soudu prvního stupně neobstojí. Ohledně příčinné souvislosti žalobkyně poukázala na závěr odvolacího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne datum rozhodnutí, č. j. 28Co 350/2013-393, a zdůraznila, že z rozsudku odvolacího soudu, ani z rozsudku Nejvyššího soudu nevyplynulo, že by měla být otázka příčinné souvislosti posouzena odlišně od prvého rozsudku. Odvolacím soudem a Nejvyšším soudem byla dosud řešena pouze otázka posouzení námitky promlčení. K otázce příčinné souvislosti nebyly prováděny další důkazy, a proto žalobkyně legitimně očekávala, že za totožné důkazní situace soud posoudí tutéž právní otázku totožně. V průběhu řízení žalobkyně nebyla soudem upozorněna na změnu právního hodnocení této otázky a nebyla vyzvána k doplnění argumentace, a proto považovala rozhodnutí soudu prvního stupně za překvapivé. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobě vyhověl, anebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

25. Žalovaná se vyjádřila k odvolání a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Akcentovala obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, č. j. 30Cdo 1551/2019-600, zejména bod 5., ve kterém byl shrnut závazný právní názor dovolacího soudu v této věci. Podle toho soud prvního stupně postupoval ve vztahu k otázce promlčení nároků vyplývajících z rozhodnutí číslo. Žalovaná zpochybnila výši požadované škody týkající se jednotlivých napadených rozhodnutí Finančního úřadu obec a číslo, neboť se jednalo o pouhé číselné matematické vyjádření, k němuž žalobkyně došla na základě jakéhosi matematického procentuálního propočtu a nemělo oporu v provedeném dokazování. V řízení nebyla prokázána existence této konkrétní výše škody, která měla podle žalobkyně vzniknout v příčinné souvislosti s konkrétním nezákonným rozhodnutím, ovšem tak vymezil věc Nejvyšší soud. Podle žalované žalobkyně škodu konstruovala tak, že všechna nezákonná rozhodnutí spojila v jedno a vůči němu konstruovala škodu, což bylo v rozporu se závěry Nejvyššího soudu. Uvedla dále, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování ohledně posouzení příčinné souvislosti i existence škody a správně uzavřel, že žalobkyně tyto atributy odpovědnosti za vznik škody neprokázala. Ohledně existence příčinné souvislosti žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. 25Cdo 344/2001, podle žalované však opomněla skutečnost, že podle tohoto rozhodnutí příčinná souvislost nebyla v projednávaném případě prokázána, protože musí jít o příčinu podstatnou. Žalovaná opět poukazovala na personální propojení právnická osoba a.s. a žalobkyně a tvrzení žalobkyně, že zisk, kterého dosáhla právnická osoba a.s. by měla žalobkyně, což nemělo v provedeném dokazování oporu.

26. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející v odvolacím jednání (§ 212, § 212a odst. 1, 5, § 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

27. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda soud prvního stupně řízení nezatížil vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení by nemohla být zjednána náprava, jak má na mysli § 212a odst. 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že tomu tak není.

28. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, správně zjistil skutkový stav a ve vztahu k rozhodnutím označených číslo se odvolací soud s jeho právním hodnocením ztotožnil, a proto lze na odůvodnění napadeného rozsudku v tomto směru odkázat.

29. Ohledně právního hodnocení promlčení nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku ve vztahu k rozhodnutím označeným jako číslo odvolací soud dospěl u otázky promlčení k jinému závěru.

30. Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že v této věci soud prvního stupně rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 21C 209/2006-351, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku částka s příslušenstvím a náklady řízení ve výši částka a České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 28Co 350/2013-393, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalované uložil zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši částka. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 30Cdo 2007/2014-439, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne datum a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne datum zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud za nesprávný považoval závěr odvolacího soudu, že škoda žalobkyni vznikla až na základě komplexu nezákonných rozhodnutí a nikoliv z každého nezákonného rozhodnutí zvlášť, neboť jako za zcela samostatné nároky na náhradu škody je nutno považovat nároky z různých oddělitelných škodných událostí, byť k nim došlo mezi týmiž subjekty, a to i kdyby šlo o opakování téhož porušení právní povinnosti, přičemž je třeba rozhodovat o samostatných dílčích nárocích, pro jejichž vymezení je třeba zjistit časový průběh vzniku a narůstání škody. Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaného pod číslo ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, s nímž se ztotožnil i soud dovolací v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. 25 Cdo 2947/99. Ušlý zisk žalobkyně odvozovala od toho, že musela na základě jednotlivých škodných událostí (nezákonných rozhodnutí) zaplatit nezákonně vyměřené daně a tyto prostředky jí následně chyběly na udržení či rozvoj podnikání. Jestliže žalobkyni chyběla konkrétní částka, kterou nemohla investovat, pak zisk ušlý v důsledku nerealizované investice, je škodou žalobkyně. Každé z nezákonných rozhodnutí je příčinou jen konkrétní části škody, jež se samostatně promlčuje. Pokud se následujícími nezákonnými rozhodnutími škoda zvyšovala, pak promlčecí lhůta běží od okamžiku doručení rušícího či měnícího rozhodnutí, ovšem pouze pro ten nárok na náhradu škody, o něž se celková škoda žalobkyně zvětšila. O vzniku škody se žalobkyně dozvídala postupně s doručením (oznámením) každého z přímo vykonatelných nezákonných rozhodnutí. Promlčecí lhůta běží od okamžiku doručení každého jednotlivého rozhodnutí rušícího či měnícího konkrétní nezákonné rozhodnutí, a to ve vztahu k jím konkrétně způsobené škodě.

31. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 21C 209/2006-537, zamítl žalobu na zaplacení částky částka s příslušenstvím a žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení částka, dále jí uložil zaplatit České republice náklady řízení ve výši částka. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 28Co 124/2018-567, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky částka s příslušenstvím potvrdil, co do částky částka s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 30Cdo 1551/2019-600, dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku o věci samé rozsudku Městského soudu v Praze ze dne datum rozhodnutí, č. j. 28Co 124/2018-567, odmítl ohledně částky částka s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu (ohledně částky částka s příslušenstvím) byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne datum v potvrzujícím výroku o věci samé a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 21C 209/2006-537, v zamítavém výroku I. o věci samé a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ohledně prvního a druhého rozhodnutí v daňových řízeních byla k odvolání dovolatelky původní rozhodnutí, od nichž dovolatelka vznik škody odvozovala, rozhodnutími Finančního ředitelství v obec toliko částečně změněna co do výše dodatečně vyměřené daně z příjmů. Jen v tomto rozsahu změny původního rozhodnutí je možno uvažovat o nezákonnosti rozhodnutí a o stanovení počátku běhu promlčecí lhůty na základě doručení měnících rozhodnutí Finančního ředitelství v obec ze dne datum (ve vztahu k prvnímu rozhodnutí), resp. ze dne datum (ve vztahu k druhému rozhodnutí). Bylo zjištěno, že rozhodnutí odvolacího orgánu byla v obou případech zrušena rozsudky správního soudu; daňová řízení tak nebyla skončena, musela probíhat dále a o odvolání dovolatelky proti původním rozhodnutím, která jí měla způsobit škodu, tak muselo být znovu rozhodováno a bylo potřeba dále zjišťovat, zda nebyla nezákonná rozhodnutí zcela zrušena nebo alespoň změněna ve větším rozsahu, než v předchozím odvolacím řízení, což by znamenalo, že by až na základě doručení těchto nových odvolacích rozhodnutí začala běžet promlčecí lhůta ohledně nároku na náhradu škody odpovídajícího tomuto většímu rozsahu změny původních rozhodnutí. Nejvyšší soud zavázal soud prvního stupně, aby u škody, která měla být způsobena prvním, druhým, sedmým a osmým rozhodnutím, znovu posoudil důvodnost námitky promlčení. Rozsudek Nejvyššího soudu byl napaden ústavní stížností žalobkyně, přičemž usnesením Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 2825/20, byla ústavní stížnost odmítnuta.

32. V poměrech projednávané věci vzal odvolací soud za relevantní následující skutečnosti.

33. U prvního rozhodnutí bylo prokázáno, že žalobkyni bylo doručeno dne datum, která podala odvolání, o němž rozhodlo Finanční ředitelství v obec rozhodnutím ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo FŘ/120, kterým byla výše dodatečně vyměřené DZP částka změněna (snížena) na částku částka. Toto rozhodnutí Finančního ředitelství v obec bylo žalobkyni doručeno dne datum, žalobkyně podala správní žalobu u Krajského soudu v Brně, který rozhodnutí Finančního ředitelství v obec zrušil rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 30a 507/2000-115, který byl žalobkyni doručen dne datum a nabyl právní moci dne datum. Poté Finanční ředitelství v obec rozhodnutím ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo FŘ/120, výši dodatečně vyměřené daně snížilo na částku částka. Dne datum byla žalobkyni vrácena žalovanou částka částka. Následně vydané rozhodnutí Finančního ředitelství v obec bylo žalobkyni doručeno dne datum. Žaloba na náhradu škody byla u soudu podána dne datum.

34. Druhé rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne datum, žalobkyně jej v zákonné lhůtě napadla odvoláním, o kterém rozhodlo Finanční ředitelství v obec rozhodnutím ze dne datum rozhodnutí, č. j. F číslo rok číslo, jímž byla výše dodatečně vyměřené DZP ve výši částka změněna (snížena) na částku částka. Toto rozhodnutí Finančního ředitelství v obec bylo žalobkyni doručeno dne datum, která proti němu podala správní žalobu u Krajského soudu v Brně, jenž rozhodnutí Finančního ředitelství v obec zrušil rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. 30a 483/2000-68, který byl žalobkyni doručen dne datum a téhož dne nabyl právní moci. Poté dne datum Finanční ředitelství v obec rozhodlo pod č. j. 355/05/FŘ-120, tak, že výše dodatečně vyměřené daně byla snížena na částku částka. Žalobkyni byla dne datum vrácena žalovanou částka částka. Druhé rozhodnutí finančního ředitelství bylo doručeno žalobkyni dne datum a žaloba na náhradu škody byla u soudu podána dne datum.

35. Podle § 32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody promlčí za 3 roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

36. K otázce počátku běhu promlčecí lhůty v případě nároku vzniklého po zrušení nezákonného rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30Cdo 1362/2013 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webová adresa), podle kterého je ustanovení § 32 odst. 1 věty druhé OdpŠk třeba vykládat v souvislosti s § 8 OdpŠk, který upravuje podmínku nezákonného rozhodnutí, přičemž § 8 odst. 1 věty první OdpŠk pak stanoví, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.

37. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody ve formě ušlého zisku vztahující se k rozhodnutím označeným jako 1 a 2 promlčen není, neboť tříletá promlčecí doba v prvním případě počala běžet dne datum, protože v pořadí druhé rozhodnutí Finančního ředitelství obec bylo žalobkyni doručeno dne datum a žaloba byla podána u soudu dne datum, tedy v tříleté promlčecí lhůtě. V pořadí druhé rozhodnutí Finančního ředitelství obec bylo žalobkyni doručeno dne datum, promlčecí lhůta počala běžet dne datum a žaloba byla u soudu podána dne datum, tedy v tříleté promlčecí lhůtě, a proto včas.

38. S ohledem na shora uvedený závěr se odvolací soud zabýval otázkou příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou ve formě ušlého zisku a předmětnými rozhodnutími 1, 2, 4, 5 a 6, 7, 8, která považoval, shodně se soudem prvního stupně, za nezákonná ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť byla pro nezákonnost zrušena nebo změněna příslušným orgánem. S ohledem na to bylo třeba se zabývat dalším předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu ve formě ušlého zisku, a sice otázkou příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a předmětnými rozhodnutími. Soud prvního stupně k posouzení této otázky provedl řadu důkazů, z nichž dle názoru odvolacího soudu vyvodil odpovídající skutková zjištění, správně zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po stránce právní a závěry tam uvedené se vztahují rovněž k rozhodnutím číslo.

39. Odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je objektivní odpovědností státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody je jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí, tedy je-li nezákonné rozhodnutí a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta skutečnost, bez níž by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. 25Cdo 344/2001).

40. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku nesprávného výkonu veřejné moci, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. V příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci totiž musí být majetková újma způsobená tím, že takový postup zasáhl do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného finančního záměru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. 25Cdo 818/2005).

41. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25Cdo 3748/2008).

42. Zásadní je posouzení právní otázky, v důsledku jaké skutečnosti žalobkyni vznikla škoda ve formě tvrzeného ušlého zisku. Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Tzn., aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou, a ta případně příčinu další (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. 30Cdo 1729/2013).

43. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně posoudil otázku nedostatku příčinné souvislosti správně, svá zjištění založil na správně provedených důkazech, z nichž zjistil relevantní skutečnosti a odvolací soud se proto se závěry soudu prvního stupně ztotožňuje. Pokud se jedná o odvolací námitky žalobkyně, že otázka příčinné souvislosti již byla vyřešena v prvním rozsudku soudu prvního stupně a v prvním rozsudku odvolacího soudu, a že tedy měla legitimní očekávání, že bude posouzena stejným způsobem i nyní, nemůže být důvodná. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že v těchto rozhodnutích soudy vycházely z předpokladu, že škoda ve formě tvrzeného ušlého zisku vznikla žalobkyni v důsledku komplexu nezákonných rozhodnutí správce daně (tak byla konstruována žaloba), přičemž tento závěr se ukázal být nesprávným, jak vyplynulo ze zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum. Je tedy evidentní, že otázka příčinné souvislosti musela být posuzována znovu, neboť bylo třeba zkoumat jednotlivá nezákonná rozhodnutí a jejich dopad na chod žalobkyně. Odvolací soud považuje za relevantní argumentaci žalované, že žalobkyně stále konstruuje škodu tak, že všechna nezákonná rozhodnutí spojuje v jedno, ač je nutno prokazovat existenci a vznik škody v návaznosti na jednotlivá rozhodnutí a jejich následné změny a úpravy. Před odvolacím soudem právní zástupce žalobkyně uvedl, že Nejvyšší soud tuto úvahu jistě vztahoval pouze k otázce promlčení jednotlivých nároků, ale ne k posouzení otázky příčinné souvislosti, neboť jedno rozhodnutí samo o sobě nemohlo žalobkyni nepochybně takovou škodu způsobit, ale zde bylo vydáno několik rozhodnutí v rychlém sledu za sebou, škodu tedy způsobily ve svém komplexu, a proto ji nelze alokovat. Žalobkyně proto nevymezila konkrétní vznik škody v návaznosti na jednotlivá postupně za sebou jdoucí nezákonná rozhodnutí.

44. K odvolacím námitkám žalobkyně odvolací soud uvádí, že z předloženého spisu vyplynulo, že obsah znaleckého posudku číslo 2005, který vypracoval Ing. jméno příjmení dne datum, byl čten k důkazu při ústním jednání dne datum (viz č. l. 91 spisu). Soud prvního stupně tento důkaz zohlednil rovněž v odůvodnění svého rozsudku ze dne datum rozhodnutí, č. j. 21C 209/2006-351. Jestliže soud prvního stupně při ústním jednání dne datum vyhlásil usnesení, že znalecký posudek„ číslo 2005 se k důkazu nepřipouští“, pak zde jednak nesprávně označil číslo znaleckého posudku a jednalo se o zjevné pochybení procesního charakteru, neboť s tímto znaleckým posudkem bylo ze strany soudů pracováno. Toto pochybení ale nevedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci, případně zrušení napadeného rozsudku.

45. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v případě rozhodnutí číslo šlo o nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Dále souhlasil se závěrem, že žalobkyně neprokázala ani u jednoho z těchto rozhodnutí příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody ve formě ušlého zisku. Prokázáno bylo to, že jednotlivá rozhodnutí daňového úřadu byla jednou z příčin vzniku škody ve formě ušlého zisku, nikoliv však příčinou jedinou, podstatnou a hlavní. Soud prvního stupně k posouzení této otázky měl k dispozici i znalecký posudek číslo včetně výslechu znalce příjmení jméno příjmení, LL.M. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že prvotní právně relevantní příčina toho, že u žalobkyně došlo v letech 1997 1999 ke zpomalení rozvoje a poklesu obratu a zisku, spočívala v nepříznivých podmínkách v oblasti zdravotnictví, kde se prohlubovala platební neschopnost zdravotnických zařízení, která se postupně přenášela na lékárny a distribuční firmy. Mezi obchodními subjekty byla již zavedená praxe, že požadovali předplatbu, anebo využívali důvěryhodného zprostředkovatele, který by byl garantem úspěšné realizace obchodu. V neposlední řadě škodu žalobkyni způsobilo to, že rozsáhle obchodovala se zahraničím a toto obchodování bylo financováno v zahraničních měnách, ovšem v roce 1997 byl zaveden pohyblivý kurz české koruny vůči zahraničním měnám a vláda České republiky zároveň zavedla úsporná opatření, což se rovněž na hospodaření žalobkyně projevilo. Tyto prokázané skutečnosti jednoznačně vedou k závěru, že na hospodářské činnosti žalobkyně se v rozhodném období podílelo mnoho příčin a rozhodování daňového úřadu ve vztahu k žalobkyni bylo jednou z příčin tohoto jevu, nikoliv však hlavní, jedinou a podstatnou.

46. Ze shora uvedených důvodů odvolací podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně, včetně výroků o nákladech řízení, ve kterých nebylo shledáno pochybení, potvrdil.

47. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v této fázi řízení procesně úspěšná a vznikly jí náklady za dva úkony po částka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně, o jehož přípustnosti, za podmínek § 237 o. s. ř., rozhodne dovolací soud.