29 A 13/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Kadaňovou, Ph.D., ve věci žalobce: X. X., narozený X., státní příslušnost Ukrajina bytem X. zastoupený advokátem Mgr. Pavolem Kehlem sídlem Panská 895/6, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 za účasti: X. X., narozená X., státní příslušnost Ukrajina bytem X. v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2026, č.j. OAM-12092-10/ZR- 2025 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2026, č.j. OAM-12092-10/ZR-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.210 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Pavola Kehla, advokáta.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou došlou Městskému soudu v Praze dne 19. 4. 2026 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2026, č.j. OAM-12092-10/ZR-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný rozhodl, že žalobci se odnímá oprávnění k pobytu na území za účelem dočasné ochrany podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), s odkazem na § 10 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 9 odst. 1 písm. c) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dočasné ochraně“), neboť představuje ohrožení bezpečnosti státu. Žalovaný vycházel zejména ze skutečnosti, že žalobce byl v Litevské republice odsouzen pro trestný čin převaděčství, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 60 dnů a zákaz vstupu do Litevské republiky na dobu tří let. Po výkonu trestu se žalobce vrátil do České republiky ke své rodině, kde dle svých tvrzení řádně pracuje a svého jednání lituje. Odnětí dočasné ochrany by pro něj představovalo osobní tragédii, současně během správního řízení poukazoval na svou rodinnou situaci a nemožnost bezpečného návratu do země původu. Napadené rozhodnutí 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že ze své úřední činnosti, konkrétně postupem podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/18611 (dále jen „nařízení 2018/1861“), kdy žalovaného litevský správní orgán informoval o existenci důvodu vložit záznam o žalobci do Schengenského informačního systému (dále jen „SIS“), zjistil, že byl žalobce odsouzen Okresním soudem v Šiauliai pro trestný čin převaděčství podle trestního zákoníku Litevské republiky, a to k trestu odnětí svobody po dobu šedesáti dnů, a byl mu také zakázán vstup do Litevské republiky po dobu tří let. Současně sdělil, že mu litevská strana poskytla rozhodnutí, v němž je litevský rozsudek v trestní věci žalobce uveden; z toho žalovaný dovodil, že tu existuje důvod pro vložení záznamu po účastníku řízení do SIS. Současně si žalovaný opatřil informace o obsahu čl. 292 trestního zákoníku Litevské republiky, části 1, obsahující trestný čin „nedovolená přeprava osob přes státní hranici“.

3. Následně žalovaný posuzoval, zda lze žalobcovo jednání, kterým se dopustil v Litvě uvedeného trestného činu, považovat za ohrožení bezpečnosti státu. Žalovaný poukázal na to, že § 9 odst. 1 písm. c) zákona o dočasné ochraně je transpozicí čl. 28 odst. 1 písm. b) směrnice Rady (ES) č. 2001/55/ES2 (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), přičemž ta nevymezuje pojem „bezpečnost hostitelského členského státu“; žalovaný tak dovodil, že evropský zákonodárce ponechal na jednotlivých členských státech, jaká jednání či důvody budou za ohrožení bezpečnosti státu samy považovat.

4. Žalovaný má za to, že při vymezení pojmu lze vycházet z čl. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ústavní zákon o bezpečnosti ČR“). Dle něj se „ohrožením bezpečnosti České republiky“ rozumí ohrožení „svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí 2 Směrnice Rady (ES) č. 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot je základní povinností státu.“ K tomu žalovaný doplnil, že ohrožení nemusí být bezprostředně invazivní, jako je např. hrozba terorismu, ale může jít i o ohrožení na první pohled méně nápadné, ovšem ve svých důsledcích též ohrožující základní hodnoty vyčtené v čl. 1 odkazovaného zákona.

5. Dále provedl komparaci trestného činu, který žalobce spáchal v Litvě (trestný čin převaděčství či pašování lidí dle čl. 292 trestního zákoníku Litevské republiky), s jeho obdobou v českém právním řádu, konkrétně s přečinem organizování a umožnění nedovoleného překročení hranice dle § 340 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), přičemž dospěl k tomu, že v obou případech je chráněným objektem zájem obou zemí na kontrole osob překračujících jejich státní hranice, tento zájem vyplývá z jejich povinnosti dostát mezinárodním závazkům regulovat nelegální migraci a bojovat proti mezinárodnímu zločinu v podobě nelegálního převaděčství; žalovaný připomněl, že jak Česko, tak Litva jsou součástí schengenského prostoru.

6. Dále žalovaný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 6 Tdo 151/2015, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k objektům trestných činů podle § 340 a § 341 trestního zákoníku. Ve vztahu k § 340 odst. 1 trestního zákoníku tento soud uvedl, že „je jím chráněn zájem státu na nedotknutelnosti a suverenitě státního území projevující se v jeho oprávnění prostřednictvím k tomu určených složek kontrolovat osoby vstupující na jeho území a takto překračující státní hranici (kontrola oprávněnosti jejich vstupu na území státu, resp. přechodu hranic oběma směry).“ Z uvedeného žalovaný dovodil závažnost žalobcova protiprávního jednání.

7. Žalovaný také argumentoval existencí Rámcového rozhodnutí Rady č. 2002/946/SVV ze dne 28. 11. 2002 o posílení trestního rámce s cílem zabránit napomáhání k nepovolenému vstupu, tranzitu a pobytu a Směrnici Rady č. 2002/90/ES ze dne 28. 11. 2002, kterou se definuje napomáhání k nepovolenému vstupu, přechodu a pobytu. Oba zmíněné právní nástroje v boji proti nelegální migraci dle něj poukazují na všeobecný zájem na potírání nelegální migrace a převaděčství, které jsou spojeny s mezinárodním zločinem. Spojení s mezinárodním zločinem však není jediným nebezpečím. Dle žalovaného se tímto způsobem na území České republiky, resp. členských států EU, dostávají cizinci s neznámým původem, minulostí a úmysly, často zločinci a jiné nebezpečné osoby. Konstatoval, že nicméně nelegální migrace je především migrací nevyžádanou a nevítanou, neboť zvyšuje ve společnosti napětí, které může vyústit ve společenské nepokoje či radikalismus, a to jak na straně většinové společnosti, tak v menšinách imigrantů. Hrozbu tedy mohou představovat konkrétní migranti, stejně jako jejich skupiny. Tato dílčí hrozba může mít podobu terorismu, organizovaného zločinu, ale i šíření infekční nákazy, kulturních zvyklostí neslučitelných s naším právním pořádkem nebo snížené ochoty k integraci. Svou roli v podobě migrační hrozby může sehrát objem migračních toků a bezpečnost může ohrozit také masová neřízená imigrace. Zejména v současné situaci (ozbrojený konflikt na Ukrajině, bezpečnostní situace na Blízkém východě) nelze podle žalovaného otázku migrace chápat odděleně od vývoje mezinárodní situace v nejbližším sousedství i zemích původu, každý převaděč svým jednáním podkopává bezpečnost České republiky a nahlodává její suverenitu. Zdůraznil, že je to Česká republika jako suverénní stát, kdo určuje, který cizinec na její území vstoupí a bude moct na něm pobývat.

8. Žalovaný tak dovodil, že žalobcovo jednání již jednou ohrozilo bezpečnost nejen Litevské republiky, ale zprostředkovaně i České republiky a dalších států schengenského prostoru. Následně tedy žalovaný zkoumal, zda je u žalobce důvodné podezření, že i nadále představuje pro bezpečnost České republiky hrozbu. Za tímto účelem zjišťoval motivaci, která žalobce ke spáchání trestného činu vedla.

9. Žalovaný nejprve shrnul procesní historii správního řízení; mj. uvedl, že žalobce k výzvě žalovaného uvedl, že byl požádán kamarády, aby za úplatu převezl pasažéry, o kterých neměl další informace. O porušení zákona nevěděl, měl za to, že v Evropské unii je volný pohyb osob a že se tak žádného trestného jednání nedopouští. Dále uvedl, že se do Česka vrátil k rodičům a sestře, řádně zde pracuje ve společnosti Hamatec s.r.o. s příjmem 37.000 Kč, přivydělává si také jako kurýr Bolt Food a žije ukázněně. Sdělil také, že zrušení pobytu by bylo jeho osobní tragédií, neboť se nemá kam vrátit. Po návratu do rodné země by se cítil ohrožen na životě a zdraví. Svého protiprávního jednání velmi lituje.

10. K tomu žalovaný uvedl, že žalobce byl odsouzen soudem jiného členského státu a není tak na něm, aby posuzoval okolnosti spáchání skutku, není to ani v jeho silách, dále poukázal na to, že žalobcova nevědomost o trestnosti jeho jednání zůstala v rovině pouhého tvrzení. Dále uvedl, že žalobce ničím nedoložil ani tvrzené zaměstnání a příjem 37.000 Kč, nebylo ani prokázáno, jak si opatřuje prostředky na živobytí. Následně uvedl, že s ohledem na spáchání trestného činu za úplatu nemůže žalovaný vyloučit, že by toho žalobce nebyl v budoucnu znovu schopen. Žalovaný konstatoval, že s ohledem na uvedené žalobce stále představuje hrozbu bezpečnosti státu, když spáchal trestný čin převaděčství, čímž ohrozil nejen bezpečnost Litvy, ale také zprostředkovaně České republiky. Uvedené žalovaný shledal v přímém rozporu s veřejným zájmem, kterým se rozumí zájem většinové společnosti, v daném případě zájem na tom, aby byly dodržovány zákony České republiky; přičemž ve veřejném zájmu není, aby na území České republiky pobýval cizinec, který zákony České republiky nerespektuje.

11. Dále žalovaný s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) poukázal na to, že ač bylo správní řízení zahájeno z moci úřední a je ovládáno zásadou vyšetřovací, neznamená to současně, že by žalobce měl zůstat v jeho průběhu pasivní (rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2019, č.j. 1 Azs 367/2018-34). Žalovaný měl za to, že zjistil všechno, co mohl a bylo na žalobci, aby mu případně sdělil jiné důvody; žalobce se sice vyjádřil, nedoložil však dokumenty prokazující jeho nevinu. K argumentaci rodinnými vazbami žalovaný uvedl, že v rodinných vazbách figuruje pouze žalobcova matka, přičemž žalobce je plnoletý a s matkou se tak na její dočasnou ochranu sloučit nemůže.

12. Závěrem poukázal na to, že § 9 zákona o dočasné ochraně i čl. 28 směrnice o dočasné ochraně zakotvují vylučovací důvody, pro které nelze dočasnou ochranu vůbec udělit, tento institut je znám také z mezinárodní ochrany jako tzv. „extenzivní klauzule“. Obě ustanovení ale oproti čl. 1F Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 vylučovací důvody stanoví poměrně odlišně a hlavně extenzivněji. Žalovaný ale měl za to, že žalobci nic nebrání požádat o udělení mezinárodní nebo doplňkové ochrany. Připomněl, že při naplnění důvodů uvedených v § 9 zákona o dočasné ochraně nebo čl. 28 směrnice o dočasné ochraně třeba dočasnou ochranu odejmout bez ohledu na mezinárodní závazky či dopady do soukromého a rodinného života cizince. Napadeným rozhodnutím se žalobci „pouze“ odnímá oprávnění k pobytu na území, nestanoví se mu lhůta ani povinnost z území vycestovat a nezakazuje se mu ani další pobyt na území. Případné mezinárodní závazky (tedy např. zákaz navracení, tzv. „non-refoulement“) by bylo na místě posoudit až v jiném řízení (např. v řízení o správním vyhoštění), v němž se takové povinnosti cizinci stanovují. Žaloba 13. Žalobce v žalobě namítá nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu nesprávného výkladu § 9 odst. 1 písm. c) zákona o dočasné ochraně. Namítá také nedostatečné zjištění skutkového stavu, absenci individualizovaného posouzení, porušení zásady proporcionality a nerespektování žalobcova soukromého a rodinného života a jeho rodiny, včetně nejlepšího zájmu jeho psychicky nemocné nezletilé sestry.

14. Předně namítá, že žalovaný nezákonně a nepřiměřeně extenzivně vyložil pojem „ohrožení bezpečnosti státu“ a rezignoval na individualizované posouzení jeho osobního jednání ve smyslu čl. 28 odst. 1 písm. b) směrnice o dočasné ochraně. Připomněl, čl. 28 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně požaduje, aby byly důvody pro vyloučení z dočasné ochrany posuzovány na základě osobního jednání vylučované osoby a aby se rozhodnutí řídilo zásadou přiměřenosti. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný jeho aktuální „nebezpečnost“ ve smyslu § 9 odst. 1 písm. c) zákona o dočasné ochraně vystavěl převážně na obecných a abstraktních úvahách o nelegální migraci, schengenském prostoru, organizovaném zločinu, kulturních zvyklostech či infekčních nákazách. Ty však neprokazují, že by žalobce představoval ohrožení bezpečnosti České republiky. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2023, č.j. 10 Azs 12/2023-67, dle něhož je (byť při hodnocení jiného typu pobytového oprávnění) třeba cizincovu kriminální činnost pod ohrožení bezpečnosti státu podřadit jen při skutečně vysokém stupni její nebezpečnosti, a také na rozsudek NSS ze dne 9. 2. 20217, č.j. 1 Azs 216/2016-41, z něhož žalobce vyvozuje, že nebezpečí pro bezpečnost státu nepředstavuje ani opakovaná trestná činnost, nedosahuje-li kvalifikované intenzity. Žalobce se dopustil nerozumného a zkratovitého jednání a nepovažuje se za „kriminálníka“.

15. Žalovaný se tedy nevyrovnal s tím, zda žalobcova trestná činnost spáchaná v zahraničí skutečně dosahuje takové intenzity, aby zakládala ohrožení bezpečnosti státu České republiky. Nezjišťoval, zda šlo o ojedinělý exces, zda žalobce jednal v rámci organizované zločinecké struktury, zda představuje aktuální a konkrétní riziko, ani zda po návratu do České republiky vedl řádný život, pracoval a plnil si své povinnosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne pravý opak; žalovaný zaměnil individuální posouzení konkrétní osoby za obecnou tezi, že „každý převaděč“ podkopává bezpečnost státu. Žalobce doplnil, že do České republiky přijel ještě jako nezletilý a ihned po dovršení zletilosti si zde našel zaměstnání. Snažil se tak v rámci svých možností postarat o sebe i svou rodinu.

16. Druhou námitkou žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatečné zjištění skutkového stavu; dle něj žalovaný porušil § 3, § 50 odst. 3 a 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalovaný nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když sice formálně vyzval žalobce k součinnosti, posléze však jeho vyjádření bagatelizoval a neověřil tvrzené skutečnosti; zejména že se po návratu do České republiky vrátil ke své rodině, že zde pracuje, že lituje svého jednání, že ztráta pobytového oprávnění by na něj měla zásadní dopady, že se nemá kam bezpečně vrátit a že jeho matka a další rodinní příslušníci, zejména jeho nezletilá sestra, pobývají v České republice v režimu dočasné ochrany. Žalovaný namísto doplnění dokazování konstatoval, že se jedná o nepodložená tvrzení. Takový postup považuje žalobce v řízení zahájeném z moci úřední za nepřijatelný, zvlášť u rozhodnutí s mimořádně intenzivními dopady do jeho pobytového statusu a rodinného života.

17. Napadené rozhodnutí žalobce považuje také za vnitřně rozporné. Žalovaný na jedné straně připustil své pochybení, když při zahájení řízení nesprávně uvedl trest odnětí svobody v délce tří let, význam této zásadní chyby pro žalobcovu procesní obranu už ale nijak nehodnotí; takový postup oslabuje přesvědčivost i zákonnost následného hodnocení podkladů.

18. Žalobce třetí námitkou brojí proti rezignaci žalovaného na posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce; v této souvislosti žalobce napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a nepřezkoumatelné ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že je povinen použít § 9 odst. 1 zákona o dočasné ochraně bez ohledu na případné dopady odnětí dočasné ochrany do soukromého a rodinného života účastníka řízení a další mezinárodní závazky ČR. Takový názor je dle žalobce nesprávný, zásah do soukromého a rodinného života nemůže být a priori vyloučen ze správního uvážení a soudního přezkumu. Poukázal přitom na vázanost České republiky čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte, dále na nutnost respektování čl. 7, 24 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie při aplikaci směrnice o dočasné ochraně. V této souvislosti upozorňuje na přímou aplikovatelnost čl. 8 Úmluvy, kdy NSS mj. v rozsudku ze dne 4. 5. 2021, č.j. 8 Azs 87/2020-86, uložil správním orgánům zabývat se otázkou nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, pokud je v daném řízení taková otázka otevřena. Z rozsudku NSS ze dne 25. 5. 2016, č.j. 1 Azs 81/2016-33, pak dle žalobce vyplývá povinnost zohlednit při posuzování dopadů rozhodnutí také dopad rozhodnutí na cizincovy rodinné příslušníky.

19. Žalovaný v rozporu s uvedeným nehodnotil intenzitu žalobcových rodinných vazeb, nezjišťoval závislost jednotlivých členů rodiny, nezohlednil postavení jeho matky a zejména pak nezletilé psychicky nemocné sestry, které obě v České republice pobývají po útěku před válkou. Právě ve vztahu k sestře bylo třeba klást důraz na nejlepší zájem dítěte dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

20. Čtvrtou námitkou žalobce poukazuje na skutečnost, že i kdyby soud žalobcovu trestnou činnost ve smyslu čl. 9 odst. 1 zjevnou nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Žalovaný přehlédl, že žalobcova rodinná situace není běžná, jeho matka a psychicky nemocná nezletilá sestra v České republice pobývají na základě dočasné ochrany, neboť sem uprchly před válkou na Ukrajině. Zásah do žalobcova pobytového postavení se tedy bezprostředně promítá i do postavení jeho nejbližší rodiny. Žalobce poukazuje na to, že zájem dítěte musí být ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte při jakékoli činností týkající se dětí předním hlediskem, dle čl. 9 Úmluvy o právech dítěte pak musí státy v širším smyslu chránit stabilitu rodinného prostředí dítěte a jeho skutečných pečujících vazeb, dále namítá zákonnou ochranu rodiny a dětí podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Žalovaný žádnou z těchto okolností nevážil a jeho závěr, že k dopadům do rodinného života se nepřihlíží, činí napadené rozhodnutí nepřiměřeným a rozporným s mezinárodními závazky České republiky.

21. Dle páté námitky má žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné dle § 68 odst. 3 správního řádu také proto, že napadeném rozhodnutí žalovaný vyloučil posouzení mezinárodních závazků, např. zásady non-refoulement, s odkazem na to, že uvedené bude případně posuzováno až v jiném řízení. Dle žalobce tento závěr ve světle čl. 3 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně neobstojí, neboť dle něj členské státy při poskytování dočasné ochrany musí náležitě dodržovat lidská práva, základní svobody a závazky související se zásadou nenavracení.

22. Žalobce šestou námitkou namítá nedostatečné vypořádání jeho procesní obrany a porušení práva na účinnou soudní obranou. Žalovaný se s ní v napadeném rozhodnutí nevypořádal způsobem vyžadovaným § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaný odmítl žalobcova tvrzení jako nepodložená, aniž by provedl dokazování v rozsahu odpovídajícím řízení vedenému z moci úřední. Žalovaný se současně adekvátně nezabýval specifiky řízení o odnětí dočasné ochrany založeného na implementaci směrnice o dočasné ochraně, při respektu jejího čl. 28 odst. 2 a s přihlédnutím k požadavku proporcionality a základních práv dotčené osoby; tím žalovaný porušil čl. 36 Listiny, č. 13 Úmluvy a čl. 47 Listiny základních práv EU. Vyjádření žalovaného 23. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout.

24. K námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu uvedl, že v průběhu správního řízení postupoval v souladu s právními normami, kterými je pro daný případ vázán, přičemž při vydání napadeného rozhodnutí vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci a z aktuálních informací odpovídajícím nezbytným předpokladům pro jeho vydání. Žalovaný v rámci své úřední činnosti zjistil, že žalobce byl Okresním soudem v Šiauliai odsouzen k trestu odnětí svobody šedesáti dnů pro trestný čin převaděčství. Současně byl žalobci uložen tříletý zákaz vstupu do Litvy. Dále si žalovaný opatřil informaci z litevského trestního zákoníku; konkrétně čl. 292 obsahující skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl žalobce v Litvě odsouzen. Žalovaný má tak za to, že skutkový stav zjistil dostatečně.

25. K námitce nepřiměřeně extenzivního výkladu čl. 9 odst. 1 písm. c) zákona o dočasné ochraně žalovaný uvedl, že uvedené ustanovení je výsledkem transpozice čl. 28 odst. 1 písm. b) směrnice o dočasné ochraně; dle tohoto článku platí, že členské státy mohou vyloučit osobu z poskytnutí dočasné ochrany, pokud existuje důvodné podezření, že by tato osoba mohla ohrozit bezpečnost hostitelského členského státu nebo že vzhledem ke skutečnosti, že byla na základě pravomocného rozsudku odsouzena za mimořádně závažný trestný čin, představuje nebezpečí pro společnost hostitelského členského státu. Směrnice o dočasné ochraně ale nijak pojem „bezpečnost hostitelského členského státu“ nevymezuje. Z uvedeného žalovaný dovodil, že výklad zmíněného pojmu je ponechán na jednotlivých členských státech.

26. Dále žalovaný porovnal žalobcem spáchaný trestný čin v Litvě s obdobou v českém právním řádu; konkrétně porovnal čl. 292 litevského trestního zákoníku s přečinem organizování a umožnění nedovoleného překročení hranice podle § 340 trestního zákoníku. Současně vyzdvihl, že chráněným objektem je v případě obou zemí zájem na kontrole osob překračujících státní hranici. Tento zájem přitom vyplývá z potřeby dostát mezinárodním závazkům regulovat nelegální migraci a bojovat proti mezinárodnímu zločinu v podobě nelegálního převaděčství. Žalovaný současně připomněl, že Litva i Česko jsou zeměmi schengenského prostoru; z toho důvodu žalobcova trestná činnost spáchaná v Litvě ohrožuje i bezpečnost České republiky. K naplnění důvodu v § 9 odst. 1 písm. c) zákona o dočasné ochraně přitom postačí existence důvodného podezření, že dotyčný je schopen nebo vystavuje bezpečnost České republiky v ohrožení.

27. Žalovaný se ohradil také proti tomu, že by v řízení vedeném z moci úřední rezignoval na zásadu materiální pravdy; je přesvědčen, že zjistil všechny informace, které ze své iniciativy mohl. V této souvislosti citoval z bodů 22 a 23 rozsudku NSS sp. zn. 1 Azs 367/2018, z nichž se podává, že v řízení o zrušení platnosti pobytového oprávnění je obecná povinnost správních orgánů opatřovat podklady pro rozhodnutí a postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, současně doplňována povinností účastníků řízení poskytnout potřebnou součinnost, případně označit důkazy na podporu jejich tvrzení. Žalovaný vyzval žalobce k poskytnutí součinnosti a k uvedení důvodů vedoucím ke spáchání trestného činu, rovněž ho vyrozuměl o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim.

28. K namítané nepřiměřenosti žalovaný uvedl, že byl z jeho strany zásah řádně vypořádán a přijaté řešení tak odpovídalo okolnostem žalobcova případu. Zákon o dočasné ochraně nepodmiňuje aplikaci § 9 odst. 1 písm. c) zákona o dočasné ochrany posouzením přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Žalovaný musí dbát pouze na to, aby napadené rozhodnutí bylo souladné s mezinárodními závazky České republiky, tedy i s čl. 8 Úmluvy. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) z Úmluvy nedovodila právo cizinců na vstup a pobyt na území smluvního státu. Smluvní stát je tak oprávněn kontrolovat vstup cizinců na své území a jejich pobyt v něm. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudky ESLP ze dne 28. 5. 1985, Abdulaziz, Cabales a Balkandali v. Spojené království, stížnosti č. 9214/80, 9473/81 a 9474/81, bod 67, nebo ze dne 21. 10. 1997, Boujlifa v. France, stížnost č. 25404/94, bod 42). Žalovaný současně připustil, že vnitrostátní orgány sice nemají povinnost umožnit cizinci usadit se v jejich zemi, z judikatury ESLP ale vyplývá, že některá vyhoštění usazených migrantů a cizinců neoprávněně pobývajících na území smluvních států mohou za určitých okolností do jejich práva na respektování soukromého a rodinného života zasahovat a být tak neslučitelná s právy těchto osob dle čl. 8 Úmluvy. Žalovaný ale žalobce za osobu usazenou v České republice nepovažuje, neboť ten je doposud držitelem dočasné ochrany, tedy předem omezeného pobytového oprávnění, které je odvislé od situace v zemi žalobcova původu. Navíc povinnost státu nezasahovat do soukromého a rodinného života osob nacházejících se v jeho jurisdikci dle čl. 8 Úmluvy není absolutní.

29. K žalobcem tvrzeným rodinným vazbám žalovaný uvedl, že v cizineckém informačním systému je jako jediná vazební osoba uvedena jeho matka, která má v České republice do 31. 3. 2027 udělenu dočasnou ochranu. Žalobce nicméně narušil bezpečnost státu tím, že na území schengenského prostoru úmyslně přivezl osoby, o nichž nikdo nic neví, nebyly prověřeny a představují tak pro bezpečnost státu nebezpečí, což žalovaný v napadeném rozhodnutí popsal. Z důvodu zajištění bezpečnosti státu a veřejného pořádku proto správní orgány mohou zasáhnout do žalobcova soukromého a rodinného života. Žalovaný tedy posuzoval, zda existuje důvodné podezření, že žalobce bezpečnost státu ohrožuje, přičemž shledal, že veřejný zájem na zabránění ohrožení bezpečnosti státu je tak významný, že přesahuje žalobcův zájem setrvat na území České republiky.

30. Žalovaný má tedy za to, že z žalobcova chování vyplývá důvodná obava o bezpečnost státu, přičemž je přesvědčen, že napadené rozhodnutí představuje přiměřený zásah do žalobcových práv a bylo vydáno v souladu s veřejným zájmem. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení 31. Osoba zúčastněná na řízení (žalobcova matka) se k věci samé nevyjádřila. Jednání před Městským soudem v Praze 32. Městský soud v Praze věc veřejně projednal dne 22. 7. 2026. Žalovaný svoji účast na jednání omluvil a nedostavil se, žalobce ani osoba zúčastněná na řízení nevyužili možnosti zúčastnit se jednání. Soud tak jednal pouze v přítomnosti zástupce žalobce, který při jednání setrval na svém stanovisku.

33. Městský soud v Praze nepovažoval za potřebné provést při jednání dokazování, účastníci řízení ostatně ani žádné důkazní návrhy neučinili. Posouzení věci Městským soudem v Praze 34. Žaloba byla podána včas ve smyslu § 17 zákona o dočasné ochraně, osobou k tomu oprávněnou podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “ s. ř. s.“) a je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného § 75 odst. 1 s. ř. s.), a to v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.).

35. Městský soud konstatuje, že skutkově obdobnými případy, týkajícími se případů žalobců, kterým byla odňata dočasná ochrana v důsledku spáchání trestného činu převaděčství v jiném členském státu Evropské unie, se správní soudy již zabývaly, konkrétně například Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 8. 4. 2025, č.j. 33 Az 23/2024-41 (odsouzení pro trestný čin převaděčství s uložením trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců a k trestu vyhoštění Maďarska na dobu devíti let), Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 7. 10. 2025, č.j. 16 A 35/2025-26 (odsouzení pro trestný čin převaděčství s uložením podmíněného trestu v délce jednoho roku a osmi měsíců s dobou odkladu na pět let a trest vyhoštění z Maďarska na dobu tří let a čtyř měsíců), Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 12. 11. 2025, č.j. 28 A 7/2025-52 (odsouzení pro trestný čin převaděčství k trestu odnětí svobody v délce osmi měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu v délce dvou let a trest vyhoštění z Polska a států Schengenu po dobu pěti let), nebo Krajský soud v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2026, č.j. 178 Az 5/2025-39 (odsouzení pro trestný čin převaděčství k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku a devíti měsíců, k peněžitému trestu 1.500 EUR a trestu vyhoštění ze Slovinska na dobu pěti let).

36. Soud si je vědom skutečnosti, že žádný z uvedených rozsudků nebyl napaden kasační stížností. Judikatura NSS se tak výkladem pojmu „ohrožení bezpečnosti státu“ ve vztahu k posuzované problematice doposud nezabývala. Městský sodu v Praze konstatuje, že se plně ztotožňuje se závěry vyslovenými v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 28 A 7/2025 (k tomu v podrobnostech níže) a nenalezl žádný důvod se od nich ani v dané věci odchýlit, proto na uvedený rozsudek tímto odkazuje, s tím, že při posouzení nyní projednávané věci ze závěrů uvedených v odkazovaném rozsudku do značné míry vychází.

37. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl městský soud k závěru, že žaloba je důvodná.

38. Soud nejprve přistoupil k vypořádání námitek nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce v nich namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečného zjištění skutkového stavu (druhá žalobní námitka), z důvodu neposouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce (třetí žalobní námitka) a také proto, že žalovaný výslovně ve správním řízení vyloučil posouzení mezinárodních závazků, např. zásady non-refoulement (pátá žalobní námitka). Městský soud ovšem námitkám nepřisvědčil. Napadené rozhodnutí kritéria přezkoumatelnosti splňuje a netrpí žádnými vadami, které by měly vliv na jejich přezkoumatelnost dle § 76 odst. 1 s. ř. s. a které by měly vést k jeho zrušení.

39. K námitce nepřezkoumatelnosti z důvodu nedostatečného zjištění skutkového stavu městský soud uvádí, že povinnost správního orgánu zjistit skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu) je doplněna povinností účastníků řízení poskytnout potřebnou součinnost (§ 50 odst. 2 správního řádu) a označit důkazy k podpoře svých tvrzení (§ 52 správního řádu). Přestože tedy v posuzované věci šlo o řízení zahájené z moci úřední, bylo primárně na žalobci, aby okolnosti svého rodinného a soukromého života žalovanému osvětlil. Tento závěr odpovídá ustálené judikatuře NSS (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2025, č.j. 5 Azs 169/2025-39, bod 18, a v něm citovanou dřívější judikaturu). Z obsahu správního spisu a napadeného rozhodnutí vyplývá, že byl žalobce vyzván k poskytnutí součinnosti; žalobce byl současně výzvou poučen o své povinnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení (§ 52 správního řádu). Že ze strany žalobce nebyla jeho (stručná) tvrzení ničím doložena, nemůže jít ve světle výše uvedeného žalovanému k tíži; s žalobcovou pasivitou po čas správního řízení (i ve vztahu k jeho zcela obecnému tvrzení o rodinném a pracovním zázemí) se žalovaný v napadeném rozhodnutí, s odkazem na relevantní judikaturu NSS, náležitě vypořádal.

40. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti z důvodu nedostatečného posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. V tomto směru lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2024, č.j. 41 Az 32/2023-35, v němž krajský soud dospěl k závěru, že v řízení o odnětí dočasné ochrany žalovaný nemusí zkoumat dopad svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Městský soud má shodně s krajským soudem za to, že samotná dočasná ochrana slouží pouze k poskytnutí okamžité a dočasné ochrany cizincům ve výjimečné situaci jejich hromadného přílivu pouze do doby, než se budou moci vrátit na území svého domovského státu. Pokud si cizinci během této krátké doby vytvoří na území hostitelského státu rodinné či soukromé vazby, nemohou spoléhat na to, že jim stát na základě těchto vazeb umožní jejich další pobyt. I z judikatury ESLP plyne, že pokud cizinec svůj rodinný život začal budovat v situaci, v níž byl jeho pobytový status nejistý, pak je to zásadní okolnost pro posouzení, zda došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromý a rodinný život. To platí tím spíše, pokud ani sám žalobce v řízení v tomto ohledu nic konkrétního netvrdil. Z těchto důvodů tedy ani tato námitka nepřezkoumatelnosti neobstála.

41. Soud nepřisvědčil ani tomu, že by žalovaný zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností z důvodu rezignace na své mezinárodní závazky, mj. zákazu nenavracení, kdy žalobce výslovně odkázal na znění čl. 3 odst. 2 směrnice o dočasné ochraně. Soud neshledal, že by uvedené vyloučení naplňovalo žalobcem tvrzené důvody nepřezkoumatelnosti dle § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaný se totiž otázkou dopadu mezinárodních závazků, např. zásady non-refoulement, výslovně zabýval, byť uzavřel, že její posouzení náleží až do jiného typu řízení, typicky řízení návratového. Z rozhodnutí je tak zřejmé, jaký právní názor žalovaný zaujal a z jakého důvodu nepovažoval za nutné tuto otázku řešit již v řízení o odnětí dočasné ochrany. Za této situace nelze hovořit o nedostatku důvodů rozhodnutí, nanejvýš o možné nesprávnosti přijatého právního názoru. Taková vada by proto mohla založit případnou nezákonnost napadeného rozhodnutí, nikoli však jeho nepřezkoumatelnost; tu však žalobce v této souvislosti nenamítá, a tak se jí soud nemůže ani zabývat.

42. Soud vycházel při následném posouzení věci z následující právní úpravy.

43. Podle § 5 odst. 7 zákona o dočasné ochraně Ve věci neudělení nebo odnětí dočasné ochrany se použije zákon o dočasné ochraně cizinců.

44. Podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona o dočasné ochraně Oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany se odejme, jestliže byl zjištěn důvod, pro který nelze udělit oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany podle § 9 odst. 1.

45. Podle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o dočasné ochraně Oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany nelze udělit, jestliže existuje důvodné podezření, že žadatel o poskytnutí dočasné ochrany představuje ohrožení bezpečnosti státu.

46. Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci.

47. Žalobci bylo v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na Ukrajině dne 5. 3. 2022 uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu uvedeného v § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Od 21. 3. 2022, tedy ode dne účinnosti Lex Ukrajina, je žalobce podle § 8 odst. 1 Lex Ukrajina považován za cizince s udělenou dočasnou ochranou, na jejímž základě v Česku pobývá. Dále ze spisu vyplývá, že Státní pohraniční stráž Litevské republiky (dále jen „pohraniční stráž“) informovala dne 6. 10. 2025 Migrační oddělení pod Ministerstvem vnitřních věcí Litevské republiky (dále jen „migrační oddělení“) o tom, že žalobce byl trestním rozkazem Okresního soudu v Šiauliai ze dne 27. 5. 2025 (rozsudkem pak pravomocně k 17. 6. 2025) odsouzen pro spáchání trestného činu týkajícího se převaděčství k šedesátidennímu trestu odnětí svobody; žalobce se konkrétně dopustil trestného činu dle čl. 292 trestního zákoníku Litevské republiky („nedovolená přeprava osob přes státní hranici“). Žalobce od blíže neurčené doby, nejpozději do 4. 5. 2025, společně s dalšími sedmi osobami s pomocí vozidla nelegálně přepravoval přes území Litvy osoby ze Somálska, přičemž tito byli zadrženi pohraniční stráží. Dne 7. 11. 2025 byl žalobci rozhodnutím migračního oddělení udělen zákaz vstupu do Litvy na dobu tří let. Migrační oddělení při posuzování sociálních a ekonomických vazeb zjistilo, že žalobce se na území Litvy nacházel bez pobytového oprávnění, neměl v Litvě rodinné vazby ani zaměstnání a že má české národní vízum typu D pro více vstupů platné od 1. 4. 2025 do 31. 3. 2026.

48. Městský soud pro úplnost uvádí, že jednání žalobce bylo v napadeném rozhodnutí žalovaným specifikováno, přičemž bylo vycházeno z rozhodnutí litevského soudu v žalobcově trestní věci. Ačkoli rozhodnutí trestního soudu nejsou součástí správního spisu, je jeho součástí nicméně rozhodnutí migračního oddělení ze dne 7. 11. 2025, které obsahuje podstatné a relevantní informace.

49. Migrační oddělení shledalo, že trestný čin spáchaný žalobcem je ve smyslu čl. 11 odst. 4 trestního zákoníku Litevské republiky závažným trestným činem a že žalobce představuje v Litvě hrozbu pro veřejný pořádek nebo společnost, který nemá v Litvě žádné ekonomické a sociální vazby. Po posouzení těchto kritérií tak udělilo žalobci zákaz vstupu na dobu tří let a s ohledem na žalobcovo české vízum zahájilo s Českou republikou konzultaci k záměru vložit tuto informaci o žalobci podle čl. 24 odst. 1 nařízení 2018/1861 do SIS.

50. Žalovaný dne 28. 11. 2025 zahájil správní řízení ve věci odnětí oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany.

51. Žalobce byl dle § 50 odst. 1, 2 správního řádu vyzván k poskytnutí součinnosti a k označení důkazů pro svá tvrzení. Žalobce měl konkrétně písemně uvést důvody, které ho ke spáchání trestného činu vedly, a také důvody, pro které by jej žalovaný neměl považovat za nebezpečí pro bezpečnost České republiky; dále měl žalovanému sdělit, jakým způsobem si opatřuje prostředky na živobytí. Byl též vyzván k doložení jejich výše, zdrojů a pravidelnosti svých případných příjmů, jakož i k písemnému popisu toho, jaký konkrétní dopad by na něj případné odnětí dočasné ochrany mělo. K tomu žalobce uvedl, že k trestné činnosti došlo na základě žádosti jeho kamarádů, aby za úplatu převezl blíže neznámé pasažéry. Žalobce nevěděl, že přitom porušuje zákon, domníval se, že v Evropské unii je volný pohyb osob a že se tak žádného trestného jednání nedopouští. Po svém propuštění se žalobce vrátil do Česka ke své sestře a rodičům, řádně zde pracuje a žije ukázněně. Pracuje ve společnosti Harimatec s.r.o. s příjmem 37.000 Kč a přivydělává si jako kurýr Bolt Food; tyto příjmy žalobce nedoložil.

52. Klíčovou spornou otázkou je, zda byla u žalobce naplněna podmínka v podobě existence důvodného podezření, že žalobce představuje ohrožení bezpečnosti státu.

53. Pojem „ohrožení bezpečnosti státu“ je neurčitým právním pojmem, jehož obsah nebyl směrnicí o dočasné ochraně definován. Žalovaný při jeho vymezení vycházel zejména z vymezení v ústavním zákoně o bezpečnosti ČR, a dospěl k závěru, že chráněným objektem trestného činu, kterého se žalobce dopustil, byl zájem Litvy, a zprostředkovaně i České republiky, na kontrole osob, které hranice překračují. S tímto výkladem se však městský soud neztotožňuje.

54. Soud nejprve obecně připomíná, že výklad neurčitých právních pojmů umožňuje příslušným, často specializovaným správním orgánům prostor k tomu, aby zhodnotily, zda konkrétní situace pod neurčitý pojem spadá či nikoliv. Nejedná se však o správní uvážení. Závěry správního orgánu o těchto otázkách přezkoumává soud v rámci námitek uplatněných v žalobě v plném rozsahu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 4. 2014, č.j. 8 As 37/2011-154).

55. Výkladem pojmu „ohrožení bezpečnosti státu“ se detailně zabýval Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku č.j. 28 A 7/2025-52 v bodech 40 až 51. Městský soud se s tam učiněným výkladem ztotožňuje a v odůvodnění svého rozsudku ho přejímá, neboť jinak by pouze jinými slovy formuloval totéž.

56. Žalovaný předně při výkladu použil odkaz na čl. 1 ústavního zákona o bezpečnosti ČR. To však dle názoru soudu bez dalšího k řádnému výkladu neurčitého právního pojmu nepostačuje; čl. 1 totiž nedefinuje pojem „bezpečnost státu“, ale deklaruje, které hodnoty musí stát chránit jako svou základní povinnost (rozsah čl. 1 je pak užší než rozsah čl. 2 tohoto zákona). Z ústavního zákona o bezpečnosti ČR tak lze v obecné rovině dovodit, které všechny hodnoty a za jakých podmínek je třeba chránit v rámci tzv. mimořádných stavů. To bez dalšího neznamená, že obsah pojmu bezpečnosti státu je shodný v ústavním zákoně o bezpečnosti ČR a v zákoně o dočasné ochraně. Současně ale odkaz svůj smysl má, protože kromě pro souzenou věc nepodstatných mimořádných stavů ústavní zákon o bezpečnosti ČR obecně definuje některé ze základních funkcí státu, které jsou obvykle vymezeny pouze právní naukou. V tom ohledu má tedy normativní význam pro výklad (nejen) podústavního práva, tj. i zákona o dočasné ochraně (srov. RYCHETSKÝ, P. a kol. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str. 1143).

57. Pojem „ohrožení bezpečnosti státu“, jehož naplnění představuje nyní klíčovou spornou otázku, má svůj základ v unijním právu. Výklad pojmu pomocí žalovaného proto sám o sobě neobstojí (shodně rozsudek NSS sp. zn. 1 Azs 216/2016, bod 20). Český zákonodárce užívá pojem „bezpečnost státu“ na několika místech v rámci zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) i v rámci zákona o pobytu cizinců [např. § 15a odst. 1 písm. d) a § 17 odst. 1 písm. i) zákona o azylu či v § 87e odst. 1 písm. f), nebo § 87k odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců] a tento pojem musí být vykládán v souladu se směrnicemi, které jsou těmito jednotlivými zákony implementovány. Pojem „ohrožení bezpečnosti státu“ je třeba vykládat analogicky s jeho výkladem v zákoně o azylu i o pobytu cizinců, a to i přes skutečnost, že základ tohoto pojmu vychází k odlišných směrnic.

58. K výkladu pojmu „ohrožení bezpečnosti státu“ v zákoně o pobytu cizinců a v zákoně o azylu městský soud uvádí následující. Podle čl. 27 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES3 (dále jen „pobytová směrnice“), s výhradou této kapitoly smějí členské státy omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Tyto důvody nesmějí být uplatňovány k hospodářským účelům.

59. Pobytová směrnice i zákon o pobytu cizinců v uvedených ustanoveních pracují s důvodem „veřejný pořádek“. Ve spojitosti s dalším důvodem hovoří směrnice o „veřejné bezpečnosti“, zákon o pobytu cizinců hovoří o „bezpečnosti státu“. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již dospěl k závěru, že pojem „národní bezpečnost“ obsažený v belgickém pobytovém zákoně (který rovněž provádí pobytovou směrnici) odpovídá pojmu „veřejná bezpečnost“ dle čl. 27 odst. 1 pobyté směrnice (rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 22. 6. 2021, Ordre des barreaux francophones et germanophone a další, C-718/19, EU:C:2021:505, bod 59). Proto pojem „bezpečnost státu“ obsažený v českém zákoně o pobytu cizinců odpovídá pojmu „veřejná bezpečnost“ ve smyslu pobytové směrnice. Při jeho výkladu je tedy třeba vyjít z judikatury SDEU.

60. Termín „veřejná bezpečnost“ podle čl. 27 odst. 1 pobytové směrnice „zahrnuje vnitřní i vnější bezpečnost členského státu a může být dotčena zásahem do funkčnosti základních institucí a veřejných služeb, jakož i přežití obyvatelstva, stejně jako nebezpečím vážného narušení vnějších vztahů nebo mírového soužití národů anebo zásahem do vojenských zájmů“. Pod pojem „veřejná bezpečnost“ „spadá boj proti kriminalitě spojené s nedovoleným organizovaným obchodem s omamnými látkami“ či „proti terorismu“ (komplexně rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 13. 9. 2016, CS, C-304/14, EU:C:2016:674, bod 39, s citací starší judikatury).

61. Pro účely odůvodnění výjimky z práva pobytu občanů Unie či jejich rodinných příslušníků je nutno pojmy „veřejný pořádek“ a „veřejná bezpečnost“ vykládat restriktivně (tamtéž, bod 37, s citací početné starší judikatury).

62. Stejně jako v případě zákona o dočasné ochraně a směrnice o dočasné ochraně není ani pojem „nebezpečí pro bezpečnost státu“ vyskytující se v zákoně o azylu přímo definován a jeho výklad je v něm transponovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU4 (dále jen „kvalifikační směrnice“) ponechán především na členských státech. Judikatura prozatím tento pojem ve vztahu k § 17 odst. 1 písm. i) nebo j) zákona o azylu nevymezila; 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHSText s významem pro EHP. 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (přepracované znění). obdobně jako v případě interpretace pojmu „zvlášť závažný zločin“ je možné analogicky uplatnit postup při výkladu totožného pojmu („nebezpečí pro bezpečnost státu“) užitého v § 15a odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Odůvodnění kvalifikační směrnice v bodu 36 uvádí, že „pojmy bezpečnosti státu a veřejného pořádku se vztahují rovněž na případy, kdy státní příslušník třetí země patří ke spolčení podporujícímu mezinárodní terorismus nebo podporuje takové spolčení“. Podle komentáře k čl. 33 Ženevské úmluvy lze obecně říci, že pojem „národní bezpečnost“ se uplatní v případě jednání závažné povahy, která přímo nebo nepřímo ohrožují ústavu (vládu), územní celistvost, nezávislost nebo vnější mír státu. Špionáž, sabotáž vojenských zařízení a teroristické činnosti patří mezi činy, které jsou obvykle označovány jako hrozby pro národní bezpečnost [UNHCR, Commentary of the Refugee Convention 1951 (Articles 2-11, 13-37), říjen 1997].

63. Lze tedy dovodit, že ohrožení bezpečnosti státu bude zpravidla zahrnovat také nebezpečí pro veřejný pořádek. Z povahy věci ovšem plyne, že naopak tomu být nemůže. Je proto možné konstatovat, že ohrožení národní bezpečnosti nelze slučovat s narušením veřejného pořádku.

64. NSS v bodě 19 rozsudku sp. zn. 1 Azs 216/2016 při výkladu pojmu „bezpečnost státu“ (byť v odkazovaném rozhodnutí ve vztahu k zákonu o azylu) dospěl k závěru, že dané nebezpečí musí směřovat buď přímo proti České republice (hlava IX trestního zákoníku), nebo proti jiným chráněným zájmům v takovém rozsahu, z důvodů nebo způsobem, že může představovat ohrožení bezpečnosti České republiky. Zhodnotil, že např. trestná činnost (byť opakovaná) spočívající v přečinech proti majetku nepředstavuje nebezpečí pro bezpečnost státu. Na toto pojetí „bezpečnosti státu“ NSS navázal i později, když zdůraznil, že zvlášť závažný zločin spadající do kategorie obecné kriminality sám o sobě nepředstavuje nebezpečí pro bezpečnost státu (rozsudek ze dne 23. 4. 2020, č.j. 5 Azs 189/2015-127).

65. V daném případě by tak důvodem odepření dočasné ochrany mohl být za podmínky trvajícího nebezpečí pro společnost zvlášť závažný zločin ve smyslu § 9 odst. 2 písm. a) zákona o dočasné ochraně.

66. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20, bodě 39, uvedl, že „podle SDEU při uplatňování směrnice a zkoumání existence skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že jednotlivec byl v minulosti odsouzen pro spáchaný trestný čin, ale je dále třeba vzít v úvahu další aspekty, a to zejména zákonem stanovený a uložený trest, míru zapojení do trestné činnosti, rozsah škody a tendenci jednotlivce k opakování trestné činnosti (viz bod 50 rozsudku SDEU ze dne 23. 11. 2010 ve věci C-145/09 Land Baden-Württemberg proti Panagiotis Tsakouridis).“ 67. Jak již bylo uvedeno výše, § 9 odst. 1 písm. c) zákona o dočasné ochraně je transpozicí čl. 28 odst. 1 písm. b) směrnice o dočasné ochraně. Tento článek směrnice stanoví důvody pro vyloučení osob z dočasné ochrany. Jde ovšem o transpozici nepřesnou. Z dikce článku („Členské státy mohou …“) je zřejmé, že tento článek je ustanovením opčním, tedy otázka jeho transpozice byla ponechána na vůli členských států. Český zákonodárce se rozhodl tento článek provést v jiném než doslovném znění. Uvedený článek stanoví, že členské státy mohou vyloučit osobu z poskytnutí dočasné ochrany, pokud existuje důvodné podezření, že by tato osoba mohla ohrozit bezpečnost hostitelského členského státu nebo že vzhledem ke skutečnosti, že byla na základě pravomocného rozsudku odsouzena za mimořádně závažný trestný čin, představuje nebezpečí pro společnost hostitelského členského státu. Současně mají podle směrnice o dočasné ochraně správní orgány zohlednit skutečnost, že z unijního práva plyne požadavek na zohlednění přiměřenosti. Stát musí prokázat, že chování osoby bylo natolik závažné, že dotyčnou osobu vyloučí z dočasné ochrany.

68. Zákon o dočasné ochraně pracuje v § 9 odst. 1 písm. c) se slovním spojením „oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany nelze udělit, jestliže existuje důvodné podezření, že žadatel o poskytnutí dočasné ochrany představuje ohrožení bezpečnosti státu; podle druhého odstavce písm. a) oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany může být odepřeno, jestliže žadatel o poskytnutí dočasné ochrany byl pravomocně odsouzen za spáchání zvlášť závažného zločinu a za předpokladu, že tato skutečnost nadále představuje nebezpečí pro společnost.“ Z dikce zákona lze dovodit, že odepření oprávnění k pobytu v důsledku ohrožení bezpečnosti státu je postup obligatorní; v případech žadatelů – osob, které byly pravomocně odsouzeny za spáchání zvlášť závažného zločinu a za podmínky, že i nadále představují nebezpečí pro společnost, je případné odepření na zvážení správního orgánu jako postup fakultativní.

69. Městský soud tedy uzavírá, že pojem „ohrožení bezpečnosti státu“ je nutné vykládat v souladu s judikaturou, na kterou žalobce případně odkázal. Ohrožení bezpečnosti státu má zahrnovat jeho vnitřní i vnější bezpečnost. Bezpečnost státu pak může být dotčena zásahem do funkčnosti základních institucí a veřejných služeb, jakož i přežití obyvatelstva, stejně jako nebezpečím vážného narušení vnějších vztahů nebo mírového soužití národů anebo zásahem do vojenských zájmů. Cizincovu kriminální činnost lze pod ohrožení bezpečnosti státu zařadit až při skutečně vysokém stupni její nebezpečnosti, typicky jde-li o vysoce nebezpečnou organizovanou kriminalitu [např. terorismus, nedovolený organizovaný obchod s omamnými látkami s mezinárodním aspektem apod.; srov. též rozsudek NSS sp. zn. 10 Azs 12/2023, bod 24)].

70. Mezi účastníky je nesporné, že žalobce byl v Litvě pravomocně odsouzen za trestný čin převaděčství. Dle popisu skutku uvedeného v rozhodnutí migračního oddělení by bylo možné dle českého práva posoudit jeho jednání jako přečin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice dle § 340 odst. 1 trestního zákoníku, za což by mohl být potrestán trestem odnětí svobody až na dvě léta. Objektem trestného činu dle trestního zákoníku je zájem na zabránění pomoci či organizování nelegálního překračování státní hranice třetími osobami. Tento objekt zapadá do širšího zájmu na potlačování činnosti nelegálních převaděčů a tzv. pašeráků lidí a v ještě širším pojetí do zájmu na ochraně či kontrole státních hranic.

71. Pokud zákonodárce umožnil správnímu orgánu uvážit o neudělení či odebrání dočasné ochrany v případech pravomocného odsouzení za zvlášť závažný zločin za podmínky stávající hrozby pro společnost, z obligatorního postupu směřujícího proti cizincům představujícím ohrožení bezpečnosti státu pak lze usuzovat, že zákonodárce vyhradil tento důvod extrémním případům.

72. Důvodnost podezření, že žalobce představuje ohrožení bezpečnosti státu, správní orgán dovodil z výše uvedeného jediného jednání a na něj navazujícího pravomocného odsouzení. Aby se však mohlo jednat o ohrožení bezpečnosti státu, muselo by uvedené jednání být intenzivní a extenzivní (např. množstvím dílčích útoků, systematičnosti v rámci organizované skupiny, geografického rozsahu, pohnutky). Tendence opakovat trestnou činnost pak dle žalovaného vychází z úvah o neprokázaném tvrzení o opatřování finančních prostředků a z žalobcova tvrzení, že byl ke spáchání trestné činnosti motivován vidinou výdělku; žalovaný z uvedeného dovodil, že není možné vyloučit, že žalobce trestnou činnost proto znovu nezopakuje.

73. Žalovaný důvodnost podezření o tom, že žalobce stále představuje hrozbu pro bezpečnost státu, odůvodnil tím, že se žalobce v Litvě dopustil trestného činu převaděčství, kterým zprostředkovaně ohrozil také bezpečnost České republiky. Žalovaný tím tedy měl za to, že žalobce nerespektoval ani právní předpisy České republiky a jeho pobývání na základě udělené dočasné ochrany na území České republiky není ve veřejném zájmu.

74. Nutno uzavřít, že žalovaný vyložil pojem „ohrožení bezpečnosti státu“ podle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o dočasné ochraně nesprávně (příliš široce), a to v rozporu s ustálenou judikaturou NSS a SDEU. Ohrožení bezpečnosti státu nelze stejně jako v případě zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců chápat jako jakékoli „ohrožení života, zdraví a (značných) majetkových hodnot v případě násilné či hospodářské trestné činnosti“. Jak již soud uvedl, cizincovu kriminální činnost by bylo možné pod ohrožení bezpečnosti státu zařadit až při skutečně vysokém stupni její nebezpečnosti. To však v tomto řízení prokázáno nebylo.

75. Je pravdou, že zákonodárce v případě zákona o pobytu cizinců přijal konstrukci umožňující správnímu orgánu odebrat či neudělit pobytové oprávnění i v případech, kdy existuje důvodné podezření, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek; zákon o dočasné ochraně však tento konstrukt nepřejal.

76. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí muselo být ze shora uvedeného důvodu zrušeno, staly se další námitky za dané situace bezpředmětnými. Bylo by totiž nadbytečné a v danou chvíli i předčasné zabývat se žalobními námitkami týkajícími se nepřiměřenosti rozhodnutí, nejlepšího zájmu dítěte, kterým je žalobcova nezletilá sestra, či námitkou nedostatečného vypořádání procesní obrany a porušení žalobcova práva na účinnou soudní ochranu. Proto soud nepřistoupil k vypořádání zbývajících žalobních námitek. Závěr a náklady řízení 77. Z uvedených důvodů městský soud napadené rozhodnutí výrokem č. I. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.). V něm je žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.) o nepřípustnosti extenzivního výkladu pojmu důvodného podezření, že žadatel o poskytnutí dočasné ochrany představuje pohrožení bezpečnosti státu ve smyslu § 9 odst. 1 písm. c) zákona o dočasné ochraně.

78. Výrok č. II. o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Jelikož měl žalobce ve věci plný úspěch, náleží mu náhrada nákladů řízení. Tyto náklady představují náklady na odměnu a náhradu hotových výdajů advokáta, neboť od poplatkové povinnosti byl žalobce ze zákona osvobozen. Odměna náleží celkem za tři úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], za návrh ve věci samé (žaloba) ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a za účast na jednání před soudem dne 22. 7. 2026 ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Za každý ze tří úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu náleží zástupci žalobce mimosmluvní odměna ve výši 4.620 Kč. Náklady právního zastoupení žalobce tak činí celkově 13.860 Kč, k čemuž je nutné připočítat tři paušální částky za jednotlivé úkony ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce žalobce není plátcem DPH; výše odměny za zastupování se proto dále nezvyšuje o částku této daně. Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, tak činí 15.210 Kč. Ty je žalovaný povinen ve stanovené lhůtě nahradit k rukám zástupce žalobce.

79. O náhradě nákladů řízení osobě zúčastněné soud rozhodl dle o ust. § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou, v ostatních případech má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V posuzované věci podmínky citovaného ustanovení nebyly naplněny. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 22. července 2026 JUDr. Hana Kadaňová, Ph.D., v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje X. X.