29 A 21/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Kadaňovou, Ph.D., ve věci žalobce: X. X., narozený X., státní příslušnost Ukrajina bytem X. zastoupený advokátem JUDr. Petrem Janem Bakešem sídlem U Olší 280, Velký Bourek proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobce pro nepřijatelnost dne 7. 5. 2026 takto:

Výrok

I. Zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 7. 5. 2026 jako nepřijatelné byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 7. 5. 2026 jako nepřijatelné.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12.900 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Petra Jana Bakeše, advokáta.

IV. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 2.000 Kč ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Petra Jana Bakeše.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce je občanem Ukrajiny. Dne 7. 5. 2026 požádal v České republice o dočasnou ochranu podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). Žádost žalovaný dne 7. 5. 2026 označil jako nepřijatelnou, a to z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina, když žalobce nepovažoval za cizince uvedeného v § 3 Lex Ukrajina. Žalobce se podanou žalobou domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Nezákonnost zásahu spatřuje ve vrácení jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 7. 5. 2026, evidované pod č.j. OAM- 392847/DO-2026 (dále jen „žádost“), jako nepřijatelné. Žalobce zároveň žádá, aby soud přikázal žalovanému obnovit stav před vrácením jeho nepřijaté žádosti.

II. Stanoviska účastníků řízení

2. Žalobce považuje postup spočívající ve vrácení jeho žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné za nezákonný zásah. Má za to, že mu proti tomuto zásahu na základě rozsudků Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 1. 4. 2025, č.j. 5 Azs 273/2023-27, a ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024-42, přísluší soudní ochrana. Výklad § 3 Lex Ukrajina, kdy žalovaný bez individuálního posouzení dovodil, že žalobce před 24. 2. 2022 nepobýval na Ukrajině, považuje za formalistický, v přímém rozporu s Prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/3821 (dále jen „prováděcí rozhodnutí“) a popírající závěry judikatury obsažené mj. v rozsudcích Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2024, č.j. 15 A 137/2023-46 a ze dne 28. 5. 2025, č.j. 8 A 25/2025-28. Dle žalobce samotné formální pobytové oprávnění v České republice za účelem podnikání jeho materiální pobyt na Ukrajině nevylučuje.

3. Žalobce uvedl, na Ukrajině prokazatelně před 24. 2. 2022 soustředil své životní zakotvení a materiální centrum svého soukromého a rodinného života. Na Ukrajině totiž stabilně žila jeho manželka a dvě děti, žalobce tam vlastnil nemovitost, disponoval tam rodinným a majetkovým zázemím. Žalobcův pobyt v České republice měl pouze dočasný, ekonomicky účelový charakter, jehož smyslem bylo generovat příjmy pro udržení domácnosti na Ukrajině; to má žalobce za prokázané z toho, že v průběhu let 2025 a 2026 finančně plně zajišťoval potřeby své rodiny; žalobce mj. prostřednictvím finanční platformy pravidelně poukazoval finanční prostředky k rukám své dcery trvale žijící a studující na Ukrajině. Skutečnost, že žalobce v České republice pobýval na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (jako OSVČ), tedy sama o sobě nepředstavuje přesun těžiště do jeho života do České republiky. Že se s rodinou v pozdější době přestal fakticky stýkat podle něj nic nemění na tom, že v rozhodné době před invazí bylo jeho reálné domovské zázemí na Ukrajině.

4. Žalovaný podle jeho názoru zcela rezignoval na svou povinnost zjistit skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci. Pokud měl žalovaný jakékoliv pochybnosti o 1 Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana. tom, kde se nacházelo materiální centrum žalobcova života a jaká byla povaha jeho přítomnosti v České republice, nemohl věc vyřešit arbitrárním zaškrtnutím kolonky na formuláři žádosti. Poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2026, č.j. 11 A 150/2025-45, dle něhož platí, že při rozumném zpochybnění závěru o splnění podmínek dle § 3 Lex Ukrajina musí žalovaný spornou otázku vyřešit standardním dokazováním ve správním řízení, nikoli nepodloženým odmítnutím žádosti.

5. Ze zásahu podle žalobce dále není patrné, kterou konkrétní podmínku § 3 žalovaný považuje za nesplněnou, jak vyhodnotil údaje o manželce, žalobcových dětech a jeho pobytu na Ukrajině, zda zpochybňuje samotné centrum žalobcova života na Ukrajině, nebo jinou podmínku, ani z jakých skutkových podkladů vlastně vycházel. Takovým postupem podle něj došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

6. V reakci na žalobní tvrzení žalovaný uvedl, že žalobce je sice státním občanem Ukrajiny, k 24. 2. 2022 na jejím území nicméně nepobýval. Z otisků hraničních razítek o vstupech a výstupech v jeho ukrajinském cestovním pasu vyplývá, že žalobce vstoupil na území schengenského prostoru přes maďarský hraniční přechod dne 3. 3. 2019. Území členských států žalobce opustil dne 30. 3. 2019 skrze jiný maďarský přechod na ukrajinsko-maďarské hranici. Současně je žalovanému z úřední činnosti známo, že žalobce byl od 13. 5. 2019 držitelem povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání v České republice, a to prokazatelně i v době vypuknutí válečného konfliktu na Ukrajině. V současnosti žalobce na území České republiky pobývá na základě fikce pobytu. Z toho má žalovaný za prokázané, že se žalobce v době vypuknutí konfliktu nacházel na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání, a tedy nespadá do kategorie osob dle prováděcího rozhodnutí.

7. Nesouhlasí s žalobcovou argumentací týkající se dočasnosti a ekonomického účelu jeho pobytu v České republice. Odkazuje přitom na usnesení městského soudu ze dne 24. 6. 2026 č.j. 29 A 21/2026-19 kterým byl v tomto řízení zamítnut žalobcův návrh na vydání předběžného opatření; v něm městský soud konstatoval, že žalobce dostatečně neosvědčil celkovou finanční situaci své rodiny a důvody, které by mu při označení jeho žádosti za nepřijatelnou bránily rodinu dále finančně podporovat.

8. Dále upozornil na to, že žalobce před podáním žádosti pobýval na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, jehož platnost si opakovaně prodlužoval. Dočasná ochrana je ale na rozdíl od jiných pobytových oprávnění koncipována jako institut krizový a nemá sloužit k ekonomickému zajištění žalobcových rodinných příslušníků. Pro účely dočasné ochrany dle prováděcího rozhodnutí a směrnice Rady (ES) č. 2001/55/ES2 (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) je za vysídlenou osobu považována pouze osoba, která opustila Ukrajinu v příčinné souvislosti s ozbrojeným konfliktem či jinou relevantní situací v zemi původu a současně se do ní nemůže bezpečně a trvale vrátit. Samotná nemožnost návratu nepostačuje; rozhodující je, že právě situace v zemi byla důvodem jejího odchodu. Žalovaný proto dovodil, že na dočasnou ochranu zpravidla nemají nárok ukrajinští státní příslušníci, kteří se již před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny, například z pracovních, studijních, rodinných či jiných důvodů, což je i případ žalobce, který Ukrajinu opustil již dříve a z jiných důvodů než v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu. 2 Směrnice Rady (ES) č. 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími.

9. Žalovaný argumentoval také sdělením Komise č. 2022/C 126 I/01 „Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana“ (dále jen „operační pokyny“), který byl v rozsudku NSS sp. zn. 1 Azs 174/2024 označen za „soft law“. Žalovaný konkrétně cituje z pasáže, podle které na dočasnou ochranu (nebo na odpovídající ochranu podle vnitrostátního práva) v zásadě nemají nárok státní příslušníci Ukrajiny, kteří byli z Ukrajiny vysídleni před 24. 2. 2022 nebo se před tímto datem mimo Ukrajinu nacházeli např. z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, kvůli zdravotním prohlídkám nebo z jiných důvodů. Současně polemizoval také s aplikovatelností závěru obsažených v rozsudku NSS ze dne 7. 3. 2025, č.j. 5 Azs 72/2024-21, který podmiňuje aplikaci § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina dlouhodobostí pobytu mimo Ukrajinu. Žalovaný má za to, že uvedený závěr byl formulován ve skutkově odlišném případě. Dle něj je zřejmé, že do okruhu osob dle prováděcího rozhodnutí náleží pouze ti cizinci, kteří se před 24. 2. 2022 fyzicky nacházeli na Ukrajině. V opačném případě by Ukrajinu nemohli opustit v důsledku vpádu vojsk Ruské federace na ukrajinské území, tedy v důsledku události podle čl. 5 směrnice o dočasné ochraně, mající za následek hromadný příliv osob.

10. Závěrem polemizoval s žalobcovým argumentem vyplývajícím z rozsudků Městského soudu v Praze sp. zn. 15 A 137/2023 a sp. zn. 8 A 25/2025, že pojem „pobývat na Ukrajině“ je třeba vykládat materiálně, nikoli formalisticky. Žalovaný citoval z rozsudku NSS ze dne 6. 3. 2026, č.j. 5 Azs 258/2025-14, z něhož dovodil, že žalobce není vysídlenou osobou, neboť se po vypuknutí ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny již nevrátil. Současně zdůraznil, že řízení o žádosti je ovládáno zásadou dispoziční, tedy povinnost tvrzení a povinnost důkazní spočívá v rukou žalobce. Je to tedy on, kdo má věrohodným způsobem prokázat svůj tvrzený pobyt na Ukrajině, případně aspoň návrat na ukrajinské území. Tuto úvahu žalovaný zároveň považuje za souladnou s operačními pokyny.

11. Žalobce v reakci na to rozvinul svou žalobní argumentaci. Odkázal přitom na rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2026, č.j. 7 Azs 5/2026-18 a z něj vyplývající závěr, že samotný pobyt v cizině ani existence cizozemského pobytového oprávnění k závěru o vyloučení z osobní působnosti dočasné ochrany nepostačuje; je třeba individuálně objasnit, zda šlo o reálné a trvalé přesídlení mimo Ukrajinu, nebo o pobyt jiné povahy, což žalovaný neučinil a svůj závěr opřel o formální existenci předtím platného pobytového oprávnění a o skutečnost, že se žalobce po vypuknutí ozbrojeného konfliktu na Ukrajinu nevrátil. Doplnil, že mu žalovaný měl alespoň sdělit, z jakých skutkových zjištění dovodil žalobcovo skutečné a trvalé opuštění Ukrajiny a přesun jeho životních vazeb do České republiky ještě před invazí. Žalobce si tak za současné situace musí domýšlet důvody označení jeho žádosti za nepřijatelnou, přestože žalobcovy veškeré kroky směřovaly k zahájení a vedení řízení o žádosti. A to poté, co bylo předchozí řízení o prodloužení žalobcovy zaměstnanecké karty zastaveno právě z důvodu pochybení a nedostatku žalobcovy spolupráce.

12. K odkazu žalovaného na operační pokyny uvedl, že ty byly NSS označeny za pouhé interpretační vodítko – nejsou tak právně závazné. Samy o sobě tak nemohou zužovat osobní působnost prováděcího rozhodnutí, ani nahrazovat individuální posouzení konkrétních okolností případu. I když operační pokyny obecně vylučují z okruhu oprávněných osob ty, které se nacházely mimo Ukrajinu již před 24. 2. 2022 z pracovních, studijních či obdobných důvodů, jejich závěry je třeba poměřovat skutkovými okolnostmi dané věci a závaznou právní úpravou.

13. Závěrem žalobce nesouhlasil s tím, že by nutností finančně podporovat vlastní rodinu podmiňoval zisk dočasné ochrany. Zvolená argumentace sledovala jiný účel; prokázat, že žalobce měl před 24. 2. 2022 skutečné rodinné, majetkové a osobní vazby na Ukrajinu a že jeho pobyt v České republice byl pouze pracovní, nikoli trvalé a integrační povahy. Samotné usnesení o zamítnutí žalobcova návrhu na vydání předběžného opatření pak nic o zákonnosti zásahu nevypovídá a nelze jím ani předjímat výsledek ve věci samé, jak ostatně plyne i z usnesení NSS ze dne 28. 1. 2004, č.j. 1 Ans 2/2003-35. Tento závěr platí tím spíše pro pouhé dílčí skutkové hodnocení provedené v odůvodnění takového usnesení, jak na ně žalovaný odkazuje.

III. Posouzení věci Městským soudem v Praze Přípustnost žaloby

14. Městský soud v Praze posoudil, zda je zásah žalovaného nezákonný, a vycházel přitom ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“).

15. Soud také konstatuje, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě, je tedy včasná. Žaloba je zároveň přípustná (srov. rozsudek sp. zn. 1 Azs 174/2024).

16. Soud o žalobě rozhodoval bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci řízení s tímto postupem nevyslovili nesouhlas. Žalobce k důkazům navrhl provést správní spis. Doplněním žaloby ze dne 16. 6. 2026 navrhl provést také tiskopis žádosti, úřední osvědčení X. obecní rady ze dne 19. 5. 2026, č.j. 2/231, 2/232 a 2/233, včetně jejich doslovných překladů do českého jazyka, aktuální zprávy ze světových sdělovacích prostředků z jara 2026, výpis transakcí o pravidelném zasílání financí žalobcově dceři na Ukrajinu prostřednictvím peněžní platformy za roky 2025 a 2026 a kopii studentského průkazu dcery o úhradě školného na Ukrajině. Soud k tomu poznamenává, že tiskopis žádosti je součástí správního spisu; platí přitom, že obsahem správního spisu se nedokazuje, soud z něj toliko vychází. Soud proto předmětným tiskopisem neprováděl dokazovaní. Ostatní navržené důkazy soud nepovažoval za potřebné provést k důkazům z důvodu nadbytečnosti.

17. Soudu je známo, že ve věcech, o nichž vede řízení o ochraně před nezákonným zásahem, žalovaný zpravidla nevede spis ve smyslu § 17 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), z něhož by soud mohl zjistit průběh správního řízení a ověřit zákonnost postupu žalovaného (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2023, č.j. 10 As 326/2022-88). V nyní posuzované věci je však situace odlišná. Žalovaný soudu poskytl spis vedený pod sp. zn. OAM-392847/DO-2026. Obsahem tohoto spisu je žádost o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 7. 5. 2026 včetně fotokopie žalobcova ukrajinského cestovního pasu platného od X. X. 2019 do X. X. 2029, lustrace žalobce v cizineckém informačním systému, souhlas s přítomností další osoby, konkrétně žalobcova advokáta ze dne 7. 5. 2026 a žalobcem jemu udělená plná moc.

18. Současně soud uvádí, že podle konstantní judikatury NSS není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (viz například nález ÚS ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). O to spíše za situace, kdy žalovaný vystupuje v téže procesní pozici ve stovkách dalších obdobných případů, v nichž uplatňuje v zásadě totožnou argumentaci.

19. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud žalobci poskytnout tehdy, je-li v jeho případě kumulativně splněno celkem pět podmínek. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a zásah byl zaměřen přímo proti žalobci nebo v jeho důsledku bylo proti žalobci přímo zasaženo (5. podmínka). Pokud není byť jen jedna z uvedených pěti podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. např. rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č.j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).

20. V tomto řízení jsou splněny první, druhá, čtvrtá a pátá podmínka. Žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka), když mu byla žádost vrácena jako nepřijatelná. Vrácení žádosti nepředcházelo žádné správní řízení, žádost nebyla žalovaným věcně posouzena – nejedná se tedy o rozhodnutí, ale o faktický úkon – zásah (4. podmínka), který byl navíc nepochybně zaměřen přímo proti žalobci (5. podmínka). Důvodnost žaloby 21. Soudu tak zbývá posoudit, zda byla splněna třetí podmínka – tedy zda žalovaný při vrácení žádosti jako nepřijatelné postupoval v souladu s právními předpisy, či naopak nezákonně.

22. Žaloba je důvodná.

23. Podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v § 3. V § 3 Lex Ukrajina jsou vymezeny osoby, na které dopadá právní úprava dočasné ochrany. Žalovaný uděluje podle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina dočasnou ochranu jen těm cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí.

24. Podle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina platí, že Ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky nepřijatelnou žádost cizinci vrátí a sdělí mu důvod nepřijatelnosti; soudní přezkum je vyloučen. Správní soudy v minulosti konstatovaly, že je aplikace soudní výluky pro nesoulad s unijním právem vyloučena.

25. Označení konkrétního důvodu, které se v praktické rovině ze strany žalovaného děje označením políčka u na žádosti předtištěného důvodu, je pro posouzení zákonnosti zásadní. Žadatel se tak totiž tímto způsobem dozvídá, z jakého důvodu nebylo jeho žádosti vyhověno. Je přitom povinností žalovaného sdělit cizinci (žadateli) důvod, pro který označil jeho žádost jako nepřijatelnou (k tomu srov. již uvedený § 5 odst. 2 Lex Ukrajina).

26. Prováděcí rozhodnutí, které aktivovalo stav hromadného přílivu osob, upravuje okruh osob, na které se toto rozhodnutí vztahuje, ve svém čl. 2 odst.

1. Osobami, které byly vysídleny z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala, je třeba dle tohoto článku rozumět: a) ukrajinské státní příslušníky pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022, b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníky třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a c) rodinné příslušníky osob uvedených v písmenech a) a b).

27. Podle čl. 2 písm. c) bodu 1 směrnice 2001/55/ES směrnice o dočasné ochraně se „vysídlenými osobami“ rozumějí státní příslušníci třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti, které musely opustit zemi či oblast původu nebo byly evakuovány, zejména na výzvu mezinárodních organizací, a nemohou se s ohledem na stávající situaci v zemi vrátit za bezpečných a trvalých podmínek, a na které by se případně mohl vztahovat článek 1 oddíl A Ženevské úmluvy nebo jiné mezinárodní či vnitrostátní akty poskytujících mezinárodní ochranu, zejména osoby, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů nebo endemického násilí.

28. Ukrajinský státní příslušník tak může získat postavení osoby oprávněné podle § 3 Lex Ukrajina, jestliže kumulativně splní podmínku 1) pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a podmínku 2) vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil.

29. Žalobcovu žádost vyznačil žalovaný jako nepřijatelnou proto, že žalobce podle něj nespadá do žádné z kategorií osob, jíž se dočasná ochrana uděluje. Soud přitom pro úplnost připomíná, že Lex Ukrajina, resp. další české právní předpisy, převážně používají nepřesné zkratky jako „poskytnutí“ nebo „udělení“ dočasné ochrany; jako by tento status udělovaly až samotné členské státy. Již zmíněné operační pokyny však vychází z toho, že členské státy status dočasné ochrany žadatelům, kteří pro udělení dočasné ochrany splní výše uvedené podmínky, pouze deklaratorně potvrzují. A to tak, že žadatelům „následně“ přiznávají jednotlivá práva spojená s dočasnou ochranou, typicky právě právo pobytu (rozsudky NSS ze dne 1. 4. 2025, č.j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS a sp. zn. 7 Azs 5/2026). Soud však pro zjednodušení bude tato spojení rovněž užívat.

30. Soud ze správního spisu zjistil, že ke dni podání žádosti žalovaný provedl lustraci žalobce v cizineckém informačním systému. Současně disponoval ukrajinským pasem žalobce platným od X. X. 2019 do X. X. 2029, z jehož kopie je patrné udělené dlouhodobé vízum na období od 12. 1. 2026 do 11. 5. 2026 na území České republiky a také dvě přechodová razítka. Z nich je zřejmé, že žalobce do schengenského prostoru vstoupil přes maďarský hraniční přechod dne 3. 3. 2019 a opustil jej dne 30. 3. 2019 přes jiný přechod na ukrajinsko-maďarské hranici. Tuto skutečnost ostatně výslovně potvrdil i sám žalovaný. Žalobce pak v tiskopisu žádosti uvedl, že k 24. 2. 2022 pobýval na území České republiky. Jako místo pobytu svého pobytu označil obec X. na Ukrajině, uvedl také jména a data narození manželky a svých dvou dětí s tím, že ty aktuálně pobývají na Ukrajině. Z lustrace v cizineckém informačním systému k datu podání žádosti je pak první informace týkající se ubytování žalobce na území České republiky uvedena k 2. 12. 2023.

31. Žalovaný argumentuje tím, že žalobce nelze považovat za osobu dle § 3 Lex Ukrajina, protože k rozhodnému datu 24. 2. 2022 žalobce na území Ukrajiny nepobýval. Současně uvedl, že k rozhodnému datu byl žalobce v České republice držitelem povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, kterému mu bylo uděleno od 13. 5. 2019. Z toho dovodil, že se k rozhodnému datu žalobce nacházel na území České republiky, kde vykonával zaměstnání, a na Ukrajinu se po vypuknutí ozbrojeného konfliktu již nevrátil.

32. K tomu soud uvádí, že samotná existence a udělení víza v členském státě EU automaticky neznamená, že by žadatel o dočasnou ochranu nebyl osobou dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí, resp. že mu není možné dočasnou ochranu dle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina udělit. Jsou to správní orgány, které jsou povinny zkoumat individuální skutkové okolnosti žadatele a prokázat, že žadatel skutečně vízum (jiného) členského státu aktivně využíval (srov. rozsudek NSS sp. zn. 5 Azs 72/2024).

33. NSS současně uzavřel, že z čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně ani z jiných ustanovení unijního práva neplyne, že by byl nárok na dočasnou ochranu vyloučen tím, že žadatel na území schengenského prostoru nevstoupil přímo ze země zasažené válkou, nebo že by o tento nárok mohla přijít osoba, která následně vycestuje do třetího státu na základě platného oprávnění k dlouhodobému pobytu, a která by se pak na území členských států vrátila (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 8. 2025, č.j. 22 Azs 57/2025-32).

34. Pro přiznání postavení oprávněné osoby podle § 3 Lex Ukrajina musí být současně splněno, že žadatel před 24. 2. 2022 pobýval na Ukrajině a po tomto datu byl z Ukrajiny vysídlen v důsledku ruské invaze.

35. Pod pojmem „pobývání na Ukrajině“ rozumí judikatura skutečný dlouhodobý a stálý pobyt spojený s bydlištěm a centrem životních zájmů žadatele, tedy že žadatel na Ukrajině skutečně dlouhodobě pobývá, má tam těžiště svých zájmů, žije tam a podobně (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023, č.j. 11 A 111/2023-62; ze dne 17. 8. 2023, č.j. 18 A 54/2023-32 a sp. zn. 15 A 137/2023, dále rozsudky NSS sp. zn. 5 Azs 72/2024, ze dne 20. 5. 2025, č.j. 4 Azs 225/2024-20 a sp. zn. 7 Azs 5/2026). Jinými slovy, není podstatné, jestli se žadatel ke dni 24. 2. 2022 fyzicky nacházel na území Ukrajiny, ale zda lze na jeho pobyt na Ukrajině hledět jako na stálejší a dlouhodobější. Příkladmo lze jako ukazatel naplnění tohoto kritéria uvést bydliště žadatele na Ukrajině, úmysl žít tam, mít tam těžiště svých zájmů (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2026, č.j. 2 Azs 70/2026-18).

36. Soud zdůrazňuje, že žádost o dočasnou ochranu může žalovaný vrátit z důvodu její nepřijatelnosti jen v případě, že prokáže splnění zákonných podmínek pro takový postup. V tomto směru má podle § 3 správního řádu povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ztížený přístup žalovaného ke zjištění rozhodných okolností nemůže jít k žalobcově tíži. Žádost tak nelze posuzovat formalisticky, bez zohlednění souvisejících skutečností. Neposkytne-li přitom požadované informace vízový informační systém, je žalovaný povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti jiným způsobem, který zákon předpokládá (srov. § 50 a 51 správního řádu). Vzniknou-li ohledně skutkového stavu jakékoliv pochybnosti, je to žalovaný, který musí prokázat, že žalobce na území Ukrajiny skutečně nepobýval a že byl naopak usazený jinde. K odstranění těchto pochybností pak slouží správní řízení (k tomu srov. rozsudek NSS sp. zn. 2 Azs 70/2026).

37. Soud má za to, že v projednávané věci k dostatečnému objasnění skutkového stavu nedošlo. Žalovaný měl při posuzování žádosti k dispozici informaci od žalobce, že se k 24. 2. 2022 nacházel na území České republiky. Současně disponoval ukrajinským pasem žalobce, z něhož prokazatelně vyplývá opuštění schengenského prostoru k 30. 3. 2019 a následné udělení dlouhodobého víza až od 12. 1. 2026. První informace o ubytování žalobce na území České republiky zjištěná lustrací je přitom už z 2. 12. 2023.

38. Že žalobce schengenský prostor opustil dne 30. 3. 2019 žalovaný ostatně v tomto řízení výslovně potvrdil. Současně v soudním řízení poukazuje na skutečnost, že byl žalobce v minulosti od 13. 5. 2019 držitelem povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání v České republice. Tato skutečnost přitom ze správního spisu nevyplývá, žalovanému je dle jeho vyjádření v tomto řízení známa z úřední činnosti. Z ní také dovodil, že žalobce Ukrajinu opustil před 24. 2. 2022, a to z jiných důvodů než v důsledku invaze ruských vojsk. Žalobce konkrétně vyhodnotil, že se žalobce nacházel v České republice, kde měl na základě uděleného povolení vykonávat zaměstnání. Současně bez dalšího dovodil, že se žalobce na Ukrajinu po vypuknutí ozbrojeného konfliktu již nevrátil.

39. Z výše uvedeného je tak patrné, že k okamžiku posuzování žalobcovy žádosti tu existovaly rozpory, resp. nevyjasněné okolnosti týkající se jednak fyzického výskytu žalobce k 24. 2. 2022, ale také povahy žalobcova pobývání na Ukrajině. Žalovaný tak pochybil, pokud tyto rozpory neodstranil a neobjasnil, kde žalobce k 24. 2. 2022 skutečně pobýval. Právě k objasnění těchto skutečností slouží správní řízení. V něm se měl žalovaný zabývat tím, kde se nacházelo těžiště žalobcových zájmů (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2026, č.j. 37 A 11/2026-16).

40. Soud nepřehlédl, že k uvedenému žalobce přináší konkrétní tvrzení a důkazy až v řízení soudním. To však není pro posouzení věci rozhodné. Důvodnost žaloby spočívá v absenci dostatečného objasnění skutkového stavu, na který žalovaný při označení žalobcovy žádosti jako nepřijatelné rezignoval. Skutkový stav zachycený žalovaným v předložených podkladech nelze považovat za nesporný, neboť vzbuzuje pochybnosti jednak o samotném fyzickém výskytu žalobce, ale též o místě jeho skutečného pobytu k 24. 2. 2022. Soud připomíná, že žalobcova tvrzení lze vyvrátit pouze dalším dokazováním v rámci meritorního posouzení žádosti. Není přitom úkolem soudu provádět toto dokazování namísto žalovaného, který žádost odmítl bez věcného posouzení. Jednalo by se o zásadní doplnění dokazování ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., u nějž lze obdobně vyjít také v řízení o zásahové žalobě, jelikož by soud fakticky musel posoudit všechny aspekty rozhodné otázky jako první, a nahradil by tak činnost správního orgánu. Úkolem soudu je pouze vyhodnotit, zda byly splněny podmínky pro odmítnutí žádosti. Za dané situace tak není v jeho kompetenci definitivně uzavřít, zda žalobci dočasná ochrana náleží, tedy zda spadá pod personální rozsah prováděcího rozhodnutí (srov. tamtéž, včetně tam zmíněných rozsudků městského soudu ze dne 4. 2. 2026 č.j. 11 A 174/2025 a ze dne 26. 3. 2026 č.j. 48 A 5/2026-25).

41. K argumentaci žalovaného týkající se operačních pokynů soud pro úplnost odkazuje na body 18 až 21 nedávného rozsudku NSS sp. zn. 2 Azs 70/2026, v nichž se Nejvyšší správní soud k jejich právní síle a aplikovatelnosti vyčerpávajícím způsobem vyjádřil, přičemž žalovaný byl účastníkem předmětného řízení, tudíž je mu stanovisko NSS známo. Městský soud se s tam formulovaným stanoviskem ztotožňuje.

IV. Závěr a náklady řízení

42. Soud tak uzavírá, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost byl nezákonný (výrok I.). Zároveň soud žalovanému přikázal, aby obnovil stav před vrácením této žádosti (výrok II.). Žalovaný tedy o žádosti povede správní řízení. V něm se bude zabývat tím, v jaké zemi žalobce k rozhodnému datu (24. 2. 2022) dlouhodobě pobýval a kde bylo těžiště žalobcových životních zájmů. Až poté, co ve smyslu § 3 správního řádu zjistí skutkový stav nevzbuzující důvodnou pochybnost, rozhodne, zda jsou splněny zákonné podmínky pro to, aby bylo možné žalobci pobytové oprávnění vyplývající z dočasné ochrany udělit, či nikoliv. Soud připomíná, že na podkladě správního spisu, jež má v tomto řízení k dispozici, nemůže s konečnou platností uzavřít, zda má na toto pobytové oprávnění žalobce nárok. Pro úplnost také dodává, že se nezabýval jinými možnými důvody nepřijatelnosti, neboť na žádné jiné důvody žalovaný nepoukázal.

43. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci samé úspěšný, má proto právo na náhradu nákladů řízení. Náklady sestávají z odměny za zastupování advokátem, který ve věci učinil tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a podání návrhu na vydání předběžného opatření), přičemž za převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby mu za každý z těchto úkonů náleží částka 4.620 Kč a za podání návrhu na vydání předběžného opatření pak částka 2.310 Kč [§ 9 odst. 5, § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. b) a d), odst. 2 písm. a) odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů]. Dále zástupci žalobce přísluší náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč za každý úkon. Zástupci žalobce tedy celkem na náhradě nákladů řízení náleží 12.900 Kč. Soud žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení za repliku ze dne 16. 6. 2026 a za další vyjádření ze dne 15. 7. 2026, neboť soud tato podání od žalobce nežádal, a zároveň v nich žalobce nesdělil skutečnosti, které by nemohly být sděleny již při podání samotné žaloby. Nejde tak o účelné uplatňování práva.

44. Výrokem IV. soud podle § 10 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích žalobci vrátil zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč, neboť žalobce soudní poplatek uhradil přesto, že je od jeho úhrady osvobozen dle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost (mimořádný opravný prostředek) ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 30. července 2026 JUDr. Hana Kadaňová, Ph.D., v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje X. X.