29 A 29/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Kadaňovou, Ph.D. v právní věci žalobce: X. X. X., státní příslušnost Kubánská republika t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců X. sídlem X. zastoupen Mgr. Václavem Klepšem, advokátem sídlem náměstí Svobody 50, Sušice proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2026, č.j. KRPA-232928-11/ČJ-2026- 000022-ZSV takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou došlou Městskému soudu v Praze dne 31. 7. 2026 domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále „žalovaný“), jímž byla podle ust. § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), stanovena doba zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění v délce 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Obsah žaloby 2. Žalobce v podané žalobě popsal, že v České republice disponoval od roku 2011 do roku 2018 doplňkovou ochranou, následně byl dva roky ve výkonu trestu za držení 10 g marihuany. Žalobci pak bylo uloženo správní vyhoštění, po němž znovu požádal o mezinárodní ochranu, a to dne 6. 10. 2025. Řízení o žádosti bylo zastaveno v dubnu letošního roku, proti čemuž se žalobce brání žalobou u Městského soudu v Praze, řízení dosud nebylo skončeno; usnesením ze dne 22. 6. 2026 nebyl žalobě přiznán odkladný účinek. Nepřiznání odkladného účinku soud založil na skutečnosti, že na Kubu je vyloučena letecká doprava, tudíž z hlediska faktického je vyloučena tvrzená újma nuceného vycestování do země původu. Žalobce s ohledem na to setrval v České republice. Z důvodu nepřiznání odkladného účinku žalobě byl nucen dostavit se na Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky („OAMP“), pro vylepení výjezdního příkazu. Po jeho uplynutí neměl jinou možnost, jak řešit svou pobytovou situaci, než že se dostavil k žalovanému správnímu orgánu.

3. Žalobce v podané žalobě namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť jeho odůvodnění je nekonzistentní, zjevně je nedbale upraveno přepisem jiného předchozího rozhodnutí, neboť obsahuje pozůstatky textu z jiných případů, opakuje se, naproti tomu neposuzuje adekvátně dosavadní žalobcovo chování a pobytovou historii. Žalovaný sice na určité aspekty žalobcovy pobytové minulosti odkázal, nicméně selektivně vybral jen některé, zatímco jiné naopak selektivně ignoroval.

4. Žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl konzistentní úvahu, zda a proč není možné situaci řešit mírnějšími prostředky, zejména použitím některých alternativních opatření popsaných v § 123b zákona o pobytu cizinců. Jako automatický důvod použil žalobcovu trestní minulost, minulé vyhoštění a údajně účelovou žádost o mezinárodní ochranu, a nezohlednil skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce, jako faktickou nemožnost vycestování, předložení potvrzení kubánských úřadů o několikaměsíčním zprocesování žádosti o cestovní doklad, patnáct let trvající dobu pobytu žalobce na území České republiky (z toho devět let v rámci udělené a prodlužované mezinárodní ochrany), obstojnou znalost češtiny, dobrovolné dostavení se k správnímu orgánu, ochotu vypovídat, nabídku spolupráce a ochotu podrobit se omezujícím opatřením, kdy žalobce vypověděl, že je připraven dostavovat se na pracoviště policie v předem stanovený čas, a že bude k zastižení na konkrétní adrese.

5. Žalovaný navíc v rozhodnutí uvedl i skutečnosti, které nejsou pravdivé, například argumentoval nelegální prací, ačkoli ta nebyla v řízení prokázána.

6. Žalovaný pochybil i v úvaze, že jestliže cizinec nesplnil včas povinnost vycestovat, zvláštní opatření již nemohou plnit svůj smysl a účel. Tím ovšem popřel zákonnou úpravu. Zvláštní opatření totiž nelze uložit cizinci, který se na území nachází oprávněně, nebo cizinci, který již vycestoval. Vztahují se právě na cizince, který se v České republice nachází neoprávněně a s nímž je vedeno řízení o správním vyhoštění.

7. Žalobce zdůraznil, že vycestování na Kubu je kvůli tamní humanitární krizi nemožné. Již od února letošního roku je v zemi nedostatek paliva, vláda proto neumožňuje komerčním leteckým společnostem na Kubě tankovat, řada z nich proto zrušila či omezila lety do země. Žalobce tuto skutečnost dokládá odkazy na texty v médiích, jakož i emailem z ambasády České republiky v Havaně, který obdržel právní zástupce v souvislosti s jiným případem. Žalobce zopakoval, že žalovanému předložil informace o tom, že vyřízení cestovního dokladu na Kubě je složité a trvá několik měsíců, dále uvedl, že je ochoten hlásit se v předem stanovený čas na pracovišti žalovaného, uvedl svou adresu a vyjádřil ochotu být přítomen v určitý čas na pobytové kontrole (tuto skutečnost neuvedl žalovaný do protokolu). Žalobce dále dobrovolně přiznal svou trestní minulost. Vypovídal pravdivě a vyjádřil ochotu ke spolupráci. Současně žalobce nemohl fakticky vycestovat, což v usnesení o nepřiznání odkladného účinku žalobě ve věci žádosti o mezinárodní ochranu uvedl i Městský soud v Praze. Žalobce neví, jak jinak měl situaci řešit, když vycestovat z České republiky nemohl a žádost o mezinárodní ochranu byla, a stále je, přezkoumávána soudem. Zvolil tedy jediný možný způsob, tj. šel první den neoprávněného pobytu na pracoviště žalovaného. Žalobce s orgány veřejné moci po celou dobu svého pobytu v České republice spolupracuje, je kontaktní a neskrývá se. Nenaplňuje tudíž ani podmínky zajištění stanovené v čl. 15 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (dále též „návratová směrnice“).

8. Žalobce namítl, že stanovisko ministerstva vnitra (OAMP) k vycestování je ze září 2024, na Kubě se ale od té doby situace změnila. V důsledku amerických úderů ve Venezuele se Kuba ocitla bez přístupu k nerostnému bohatství, na ostrově vypadává elektřina, kolabuje doprava, přestal fungovat turismus, nechodí pošta a obecně selhává řada dalších aspektů fungujícího státu. V zemi dochází k protestům, na které navazuje vládní represe. Nic z toho stanovisko v roce 2024 nemuselo zohlednit. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Žalovaný zrekapituloval svá skutková zjištění a uvedl, z jakých důvodů má za to, že podmínky ust. § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců jsou naplněny. K jednotlivým žalobním námitkám zejména uvedl, že argument nedostupnosti leteckého spojení s Kubou není relevantní, neboť letecká přeprava je dostupná, pouze s omezením přímého leteckého spojení, argument dobrovolné spolupráce rovněž není případný, jelikož žalobce od 1. 7. 2026 do 14. 7. 2026 nečinil žádné kroky směřující k vycestování. K námitce nepřistoupení k možnosti jiných mírnějších opatření žalovaný zopakoval své stanovisko formulované v napadeném rozhodnutí. Obsah správního spisu 10. Na základě obsahu správního spisu bylo soudem zjištěno, že žalobce se dne 15. 7. 2026 dostavil k žalovanému z důvodu vyřešení svého pobytu, předložil formulář pro připojení víza, kde měl evidováno trvalé bydliště na adrese X., a přechodné bydliště na adrese X., dále předložil výjezdní příkaz s dobou platnosti do dne 14. 7. 2026.

11. Ve správním spisu je založeno rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2025 o správním vyhoštění žalobce dle ust. §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 a bodu 4 zákona o pobytu cizinců, se zákazem vstupu na území Evropské unie a smluvních států, a to na dobu čtyř let. V rozhodnutí je odkázáno na závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, č.j. ZS57624 ze dne 3. 9. 2024. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 9. 2025, kdy bylo Ředitelstvím služby cizinecké policie pravomocně zamítnuto žalobcovo odvolání.

12. Z obsahu správního spisu dále vyplývá, že žalobce dne 6. 10. 2025 požádal o udělení mezinárodní ochrany, řízení bylo zastaveno a žádost byla zamítnuta s datem nabytí právní moci dne 11. 5. 2026. Následně žalobce podal dne 23. 5. 2026 žalobu k Městskému soudu v Praze, usnesením ze dne 22. 6. 2026 č.j. 16 Az 5/2026-34 nebyl žalobě přiznán odkladný účinek.

13. Součástí spisu je záznam v evidenci nežádoucích osob (ENO) od 10. 9. 2025 do 31. 12. 2999 a záznam v evidenci IS NVR (informační systém – návraty) od 11. 9. 2025 do 10. 10. 2025.

14. Dále jsou součástí spisu dokumenty osvědčující, že žalobce nemá záznam v Centrálním biometrickém informačním systému (C-BIS) a není evidován v systému PATROS (informace k hledaným a pohřešovaným osobám vyhlášených Policií ČR).

15. Žalobce při podání vysvětlení vypověděl, že nepotřebuje služby tlumočníka, si je vědom svého protiprávního pobytu, dosud nevycestoval, jelikož na Kubě protestoval proti systému a hrozí mu tam vězení. Je svobodný, bezdětný, zdržuje se na adrese X., a to již pět let. V České republice ani na Kubě nevlastní žádnou nemovitost ani majetek, pracoval po brigádách, momentálně nepracuje, jeho zdravotní stav je dobrý. Nemá finanční prostředky na vycestování ani na nic jiného, v České republice ani jinde v Evropské unii nemá rodinné ani jiné vazby, bydlí sám. Na uvedené adrese je kontaktní, pokud bude muset chodit na policii, bude to respektovat, na kauci nemá finanční prostředky. Na Kubě byl naposledy v roce 2011, vrátit se nemůže, protože mu tam hrozí mučení a vězení.

16. Žalobce byl dne 15. 7. 2026 v 11:55 hod. zajištěn dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“).

17. Napadeným rozhodnutím ze dne 15. 7. 2026 bylo podle ust. § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců rozhodnuto o zajištění žalobce jakožto cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění nebo trestu vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím nebo Švýcarskou konfederací (dále jen „Evropská unie a smluvní státy“) zákaz vstupu platný pro území Evropské unie a smluvních států a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, z důvodu, že žalobce nevycestoval v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nebo nevycestoval z území na základě výzvy soudu k vycestování podle trestního řádu. Blíže se soud obsahem napadeného rozhodnutí bude zabývat v souvislosti s vypořádáním žalobních námitek. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 16. 7. 2026. Hodnocení věci Městským soudem v Praze 18. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl ve lhůtě dle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, a to bez jednání dle téhož ustanovení, jelikož účastníci řízení projednání věci při ústním jednání nepožadovali. Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani za účelem dokazování, neboť ve věci lze rozhodnout pouze na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit, nebo jim jsou známy. V této souvislosti soud konstatuje, že má za plně osvědčené tvrzení žalobce o tom, že možnost leteckého cestování na Kubu je značně omezená kvůli výpadkům v dodávkách paliva, že v zemi selhávají základní služby jako dodávky energií, veřejná doprava, poštovní služby, jakož i o tom, že administrace žádosti o cestovní doklad potrvá několik měsíců. Soud zde vycházel podkladů přiložených žalobcem k podané žalobě, a to z odkazů na texty v médiích, z e-mailu ze dne 9. 7. 2026 z velvyslanectví České republiky v Havaně adresovaného zástupci žalobce a z odpovědi Kubánského velvyslanectví ohledně informací k vyřízení žádosti o obnovu cestovního pasu.

19. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobcem uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“), a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). V souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, C-704/20 a C-39/21, soud z úřední povinnosti přezkoumal i podmínky zákonnosti zajištění žalobcem nenamítané. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

20. Podle ust. § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

21. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

22. Podle § 179 odst. 1, 2 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí. Za skutečné nebezpečí se podle tohoto zákona považuje navrácení v rozporu s článkem 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

23. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou musí soud uvážit i bez výslovné námitky vznesené žalobcem.

24. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí může dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívat v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů, neboť důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelných (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006, č.j. 31Ca 39/2005-70, č. 1282/2007 Sb. NSS).

25. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č.j. 8 Afs 267/2017-38 nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud, podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se (toliko) dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat.

26. V projednávaném případě odůvodnění rozhodnutí tyto vady vytknout nelze, když žalovaný se situací žalobce zabýval dostatečně podrobně a v rozhodnutí vysvětlil, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, uvedl také, podle kterých právních norem rozhodl a jakými úvahami se přitom řídil. Z důvodů, k nimž se soud vyjádří níže, neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným ani z důvodu tvrzeného žalobcem, že žalovaný neposoudil okolnosti svědčící ve prospěch mírnějších prostředků a řádně neobjasnil, zda a proč není možné situaci řešit použitím některých alternativních opatření popsaných v § 123b zákona o pobytu cizinců, jakož ani z namítaného důvodu, že se žalovaný nezabýval námitkou žalobcova právního zástupce o nedostupnosti leteckého spojení na Kubu a o humanitární krizi na Kubě. Ani zjevné nesprávnosti, o nichž je z kontextu zcela zřejmé, že jsou způsobeny administrativním pochybením při vyhotovení rozhodnutí (zřejmě využitím konceptu z jiného případu), nemají vliv na přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť napadené rozhodnutí je i přes drobné nepřesnosti plně srozumitelné. Žalobce ostatně ani nenamítá, že by kvůli drobným chybám či překlepům, na které poukazuje, nerozuměl smyslu napadeného rozhodnutí. Městský soud zde zohlednil specifičnost rozhodování o zajištění a vnímá, že již jen vzhledem k tomu, že správní orgán je povinen vyhotovit rozhodnutí o zajištění v co nejkratším termínu, není namístě klást na odůvodnění rozhodnutí vydávaná v těchto věcech z hlediska míry jejich preciznosti přehnané nároky (srovnej: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2020 č.j. 5 Azs 105/2020-41). Soud dále konstatuje, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí náležitě vypořádal s argumenty vznesenými žalobcem v průběhu řízení, závěry žalovaného vycházejí z obsahu spisu a jsou logicky a přesvědčivě vysvětleny. Rozhodnutí tedy přezkoumatelné je.

27. Následně se soud zabýval zákonností napadeného rozhodnutí.

28. Soud konstatuje, že žalovaný se řádně vypořádal s vyhodnocením postavení žalobce. Žalovaný na stranách 2 a násl. napadeného rozhodnutí podrobně rozepsal pobytovou historii žalobce. Mj. zde v souladu s obsahem správního spisu uvedl, že vůči žalobci bylo dne 24. 3. 2025 vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění se zákazem vstupu na území Evropské unie a smluvních států, a to na čtyři roky, dle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 a bod 4 zákona o pobytu cizinců, pod č.j. KRPA-255049-29/ČJ-2024-000022-SV, proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal, odvolání bylo zamítnuto Ředitelstvím služby cizinecké policie pod č.j. CPR-13899-10/ČJ-2025-930310-V223. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 9. 2025 a od téhož dne je žalobce veden v evidenci nežádoucích osob.

29. Žalovaný srozumitelným způsobem shrnul i řízení o žádostech žalobce o udělení mezinárodní ochrany. K tomuto konkrétně konstatoval, že žalobce o mezinárodní ochranu požádal celkem dvakrát. Žalovaný správně zjistil, že žalobce tak poprvé učinil v roce 2011, přičemž toto řízení bylo skončeno dne 24. 1. 2025 rozhodnutím č.j. OAM-340/LE-LE05- LE18-2011 udělením doplňkové ochrany, následně bylo dne 13. 9. 2018 rozhodnuto o neprodloužení doplňkové ochrany pod č.j. OAM-340/LE-LE05-P05-PD3-2011. Soud může na základě své úřední činnosti doplnit, že uvedené rozhodnutí bylo neúspěšně napadeno žalobou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Az 59/2018. Podruhé žalobce žádal dne 6. 10. 2025, řízení bylo zastaveno rozhodnutím ze dne 14. 4. 2026, č. j. OAM-1130/ZA-ZA11- P09, z důvodu nepřípustnosti opakované žádosti, rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 5. 2026. Proti rozhodnutí o zastavení řízení podal žalobce dne 23. 5. 2026 žalobu ke zdejšímu soudu, kdy rozhodnutím pod sp. zn. 16 Az 5/2026 nebyl žalobě přiznán odkladný účinek. Následně byl žalobci vylepen výjezdní průkaz s platností od 1. 7.2026 do dne 14. 7. 2026, avšak žalobce v uvedené době nevycestoval.

30. Žalovaný tak řádně zaznamenal veškeré relevantní skutečnosti ohledně pobytové historie žalobce.

31. Žalovaný též v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil, na jakém základě se domnívá, že bude vyhoštění možné realizovat. Soud nejprve konstatuje, že žalovaný se uvedenou otázkou zabýval zejména na str. 8 a 9 napadeného rozhodnutí, kde detailně a individualizovaně popsal své zjištění a vyložil své úvahy ohledně možnosti vycestování žalobce na Kubu. Soud na závěry tam uvedené odkazuje.

32. Soud při posouzení možnosti realizace vyhoštění vycházel z následující právní úpravy a judikatury.

33. Podmínka tzv. reálného předpokladu dosažení účelu zajištění není výslovně zakotvena v zákoně o pobytu cizinců, vyplývá však z čl. 15 odst. 4 návratové směrnice. Tímto ustanovením směrnice podtrhuje význam zákazu svévolného zbavení či omezení svobody [viz čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie, či čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod]. Aby byl zásah do osobní svobody cizince přípustný, musí mimo jiné sledovat vymezený účel. Správní orgán je proto při rozhodování o zajištění cizince povinen předběžně posoudit, zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně možné. Pokud je odpověď záporná, nelze o zajištění cizince rozhodnout (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS). Z toho též vyplývá, že správní orgán musí v rozhodnutí o zajištění přihlédnout ke skutečnostem, které vyšly najevo v průběhu činnosti směřující k vyhoštění cizince či po rozhodnutí o vyhoštění, a které by mohly zakládat důvodnou obavu, že účelu zajištění nebude možné dosáhnout.

34. Předně je třeba zopakovat, že žalovaný vycházel ze závazného stanoviska ze dne 3. 9. 2024, v němž byla posuzována možnost vycestování žalobce do Kubánské republiky jako země jeho státní příslušnosti, a ze kterého plyne, že vyhoštění žalobce na Kubu možné v dané době bylo. Závazné stanovisko, které je vydáváno podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, hraje zásadní roli při posouzení, zda je vycestování žalobce možné (srovnej: usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, č.j. 7 As 79/2010-150.) Dále je součástí správního spisu rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 24. 3. 2025, dle kterého bude v souladu se závazným stanoviskem správní vyhoštění žalobce realizováno. Zde se správní orgán zaobíral důvody k nevycestování žalobce jakožto i k otázce hrozícího vězení při návratu na Kubu. Tyto podklady tedy primárně hodnotily otázku možnosti vycestování, a poskytly k tomu zcela jasné stanovisko. Napadené rozhodnutí pak z těchto podkladů a z tohoto závěru vycházelo, když se zabývalo kroky potřebnými k realizaci správního vyhoštění do Kubánské republiky. Žalovaný pak vycházel z toho, že žalobce neuvedl žádné nové relevantní skutečnosti.

35. Soud dále shledal, že napadené rozhodnutí splňuje judikaturní požadavky uvedené v bodu 33 výše ohledně odůvodnění realizovatelnosti správního vyhoštění, když žalovaný poukázal v prvé řadě na to, že činění kroků nezbytných k realizaci správního vyhoštění je podmíněno vydáním pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění, vzal rovněž v úvahu závazné stanovisko ministerstva vnitra. Soud takové zjištění považuje za dostačující. Není přitom ani nezbytné, aby žalovaný zcela detailně uváděl jednotlivé konkrétní argumenty, ze kterých svůj závěr týkající se reálnosti vyhoštění dovozuje, postačuje, že se jedná o závěr kvalifikovaný. Žalovaný tedy dovodil, že v případě žalobce existuje reálný předpoklad realizace výkonu správního vyhoštění, soud v tomto postupu žalovaného neshledal pochybení a jeho zdůvodnění považuje za dostatečné, překročení mezí správního uvážení neshledal.

36. Je pravdou, že žalovaný se výslovně nevyjádřil k sdělení právního zástupce žalobce v závěru podaného vysvětlení, dle nějž momentálně na Kubu nelétá žádný letecký spoj, Kuba je na tom ekonomicky špatně, jedná se o stát v rozkladu, v důsledku nedostatku pohonných hmot dochází k humanitární krizi. K tomu soud uvádí, že takto obecně formulované sdělení nelze považovat za individualizovanou námitku překážky vycestování, neboť z něj není patrné, jaký konkrétní dopad mají sdělené skutečnosti na osobu žalobce. Neurčité tvrzení, že na Kubu „nelétá žádný letecký spoj“, nevypovídá ničeho o skutečných možnostech letecké dopravy na Kubu, neboť nevylučuje přestupní lety, přičemž je obecně známou skutečností, že lety s přestupem v Evropě či v USA jsou na Kubu, byť v omezeném režimu, realizovány, a toto vyplývá též z podkladů přeložených žalobcem. Neurčitá námitka humanitární krize pak zcela opomíjí individuální dopady na žalobce, neboť z ní není seznatelné, že by situace na Kubě přivodila závažné nebezpeční právě žalobci. Námitka absence leteckého spoje a humanitární krize tak není námitkou způsobilou zvrátit napadené rozhodnutí, soud proto napadené rozhodnutí neshledal vadné pouze z důvodu, že na ni výslovně nereagovalo, a pouze souhrnně uvážilo, že nebyly shledány žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, že výkon vyhoštění nebude moci být ve stanovené době zajištění realizován.

37. K uvážení, zda je reálný předpoklad vycestování cizince, je třeba doplnit, že smyslem rozhodnutí o zajištění není konečné posouzení otázky, zda je v aktuálním okamžiku realizace vyhoštění nade vši pochybnost možná. Správní orgán je povinen předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda rozhodnutí o vyhoštění bude alespoň potenciálně realizovatelné, jsou-li mu překážky vycestování v době rozhodování o zajištění cizince známy nebo vyšly-li najevo. V řízení o zajištění cizince proto není nutné postavit najisto, že vyhoštění cizince bude skutečně realizováno, postačí závěr o jeho možnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2016, č.j. 4 Azs 18/2016-43, či rozsudek ze dne 31. 10. 2016, č.j. 8 Azs 46/2016-24). Žalovaný přitom tyto požadavky v napadeném rozhodnutí naplnil.

38. Soud doplňuje, že ani v soudním řízení nebylo zjištěno, že by aktuální situace bránila žalobci vycestovat na Kubu. Soud tuto skutečnost ověřil na základě informací známých z úřední činnosti, posuzoval též veřejně dostupné upozornění ministerstva zahraničních věcí ze dne 16. 6. 2026, aktualizované ke dni 3. 8. 2026, s názvem „Kuba: varování před cestami“, dostupné na https://mzv.gov.cz/jnp/cz/cestujeme/aktualni_doporuceni_a_varovani/kuba_celostatni_v ypadek_elektrickeho.html, v němž ministerstvo zahraničních věcí varuje před cestami na Kubu, a to vzhledem ke kritické situaci v zásobování energiemi, jejímž důsledkem jsou mj. nedostatek pohonných hmot, dlouhodobé výpadky elektřiny, velmi omezené zásobování a služby vč. oblasti zdravotnictví a dopravy, jakož i vzhledem k narůstající kriminalitě a nepokojům, a v němž také upozorňuje na značně ztížený pohyb po zemi z důvodu nedostatku benzinu, a na značně ztížený možný odlet z ostrova s ohledem na nepředvídatelné rušení již tak omezeného počtu mezinárodních spojů, poukazuje i na nárůst kriminality a vzrůstající protivládní nepokoje. Z těchto skutečností nevyplývá, že by lety na Kubu nebyly (vůbec) realizovány a žalobce by tak neměl faktickou možnost, jak vycestovat, ani že by žalobcova individuální situace svědčila o jakékoli jiné překážce vycestování, jak bude rozvedeno níže v odůvodnění tohoto rozsudku.

39. Pokud jde o opačný názor Městského soudu v Praze v usnesení ze dne 22. 6. 2026 č.j. 16 Az 5/2026-34 o nepřiznání odkladného účinku žalobě ve věci mezinárodní ochrany, soud uvádí následující. Odkazované usnesení, které je soudu známo z úřední činnosti, hodnotí žalobcem předestřené argumenty humanitární krizí a vyloučením letecké dopravy na Kubu. Jelikož při rozhodování o odkladném účinku žalobě není z povahy věci prostor pro provádění rozsáhlého dokazování, soud posuzuje zejména to, zda žalobce, který návrh na přiznání odkladného účinku žalobě vznesl, dostál své povinnosti tvrdit a osvědčit vznik újmy na jeho straně. Pokud tedy žalobce (navrhovatel) návrh na přiznání odkladného účinku žalobě přesvědčivě odůvodní a sdělí soudu konkrétní rozhodné skutečnosti, pak z nich soud zpravidla vychází. A obdobně, předloží-li žalobce naopak tvrzení nevěrohodné či vnitřně rozporné, ani tehdy soud neprovádí dokazování, aby pochybnosti o pravdivosti tvrzení odstranil a tvrzené skutečnosti postavil najisto. Soud je zde nucen postupovat s urychlením a při vydání usnesení obvykle dosud nemá k dispozici správní spis, a proto nemůže ověřit existenci újmy hrozící žalobci jinak než právě na základě jeho tvrzení a případně z předložených důkazů. Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Az 5/2026 soud ohledně humanitární krize a vyloučení letecké dopravy na Kubu dokazování neprováděl, hodnotil pouze tvrzení žalobce, kterého stíhala povinnost tvrzení ohledně hrozící újmy. Touto optikou se soud v usnesení zabýval argumentací, že letecká doprava na Kubu je z důvodu humanitární krize vyloučena. Soud učinil závěr, dle nějž je-li žalobcem výslovně tvrzena nemožnost letecké dopravy na Kubu, vylučuje to současně tvrzenou hrozbu újmy způsobenou právě vycestováním na Kubu. Takový závěr, dle něž žalobce přesvědčivě netvrdil hrozící újmu, je pro posouzení zřejmosti hrozící újmy ve věci rozhodování o odkladném účinku žaloby zcela případný. Nejde ovšem o závěr relevantní v řízení o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, jakož i v návazném soudním přezkumném řízení, kde je posuzováno, zda je objektivně dána skutečná překážka vycestování. Žalovaný proto nepochybil, když uvedený závěr soudu v odlišné právní otázce nepovažoval za rozhodující. Ani soud z uvedeného závěru v nyní posuzovaném případě nevychází, nadto soud poznamenává, že právními závěry krajských správních soudů v jiných rozhodnutích ostatně ani není vázán.

40. Soud dále k důvodům uváděným žalobcem na podporu tvrzení, že jeho vycestování na Kubu není možné, konstatuje, že je nelze podřadit pod pojem skutečné nebezpečí vážné újmy dle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce v průběhu správního řízení pouze obecně tvrdil, že na Kubu nelétá žádný letecký spoj, jde o stát v rozkladu a v humanitární krizi, v žalobě pak upřesnil, že na Kubu nelze vycestovat kvůli tamní humanitární krizi, kdy komerční lety do země jsou od února letošního roku kvůli nedostatku paliva zrušeny či omezeny, dále že v důsledku amerických úderů ve Venezuele se Kuba ocitla bez přístupu k nerostnému bohatství, na ostrově vypadává elektřina, kolabuje doprava, přestal fungovat turismus, nechodí pošta a obecně selhává řada dalších aspektů fungujícího státu, v zemi dochází k protestům, na které navazuje vládní represe.

41. Pokud jde o faktickou nemožnost cestovat na Kubu, ta z žalobcem předložených dokladů nevyplývá. Hovoří se v nich o rušení letů některými leteckými společnostmi (z důvodu nedostatku paliva a nízké poptávky), nikoli o uzavírce hranic. Nadto, základní zákony většiny států zaručují občanům svobodný vstup na vlastní území, soudu není známo, že by kubánské úřady návrat občanů do vlasti formálně zakazovaly či jim bránily ve vstupu na území. Vycestování na Kubu tak soud nepovažuje za vyloučené.

42. Pokud jde o humanitární krizi, soud opakuje, že žalobce nijak nespecifikoval, zda a jaké vážné ohrožení by právě jemu v případě návratu do vlasti hrozilo. Soud uvádí, že takové riziko musí být dle konstantní judikatury konkrétní a individualizované, nestačí uvádět skutečnosti o obecné nepříznivé situaci v zemi. Riziko musí být dále závažného charakteru, jako například hrozící zásah do práva na život, hrozba mučení či nelidského nebo ponižujícího zacházení, otroctví či nucených prací, či hrozba zásahu do osobní svobody a bezpečnosti nebo práva na spravedlivý proces atp. Posuzují se pak nejen obecné poměry v zemi, ale též osobní okolnosti cizince, zejména jeho činnost, vztah k tamním orgánům, předchozí pronásledování, zdravotní stav a nejrůznější konkrétní podklady o hrozbě (srovnej: rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2016 č.j. 5 Azs 226/2015-59). Nic takového, co by nasvědčovalo hrozbě vážného individuálního ohrožení života, tělesné integrity či jiného závažného zásahu do žalobcovy sféry, ovšem žalobce v řízení před žalovaným, ani v řízení před správním soudem, netvrdil. Soud tedy shledal jeho tvrzení nedostatečnými pro uvážení, že by se mohlo jednat o situaci podřaditelnou pod ust. § 179 zákona o pobytu cizinců.

43. Soud nepřehlédl ani tvrzení žalobce při podání vysvětlení o hrozbě vězení a mučení po návratu na Kubu. Nad rámec žalobních námitek soud konstatuje, že vzneseným argumentem se správní orgán zabýval v rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 24. 3. 2025, důvodnost tvrzení neshledal. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí správně vycházel z toho, že žalobce neuvedl žádné nové relevantní skutečnosti.

44. Soud tak uzavírá, že závěr žalovaného, že v případě žalobce neexistují překážky vycestování, je správný.

45. Soud dále posuzoval postup žalovaného při úvaze o použití zvláštních opatření.

46. K tomu soud nejprve obecně uvádí, že zajištění představuje prostředek ultima ratio, který bezprostředně zasahuje do osobní svobody dotyčného cizince. Z tohoto důvodu je k zajištění přistupováno pouze tehdy, není-li možné cizinci uložit některé ze zvláštních opatření uvedených v zákoně o pobytu cizinců. Zmíněná opatření představují alternativní řešení s cílem minimalizace omezování osobní svobody v případě zajištění cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č.j. 1 As 132/2011-51). Užití těchto mírnějších opatření předpokládá, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při jejich realizaci, a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat případnému výkonu vyhoštění. Možnost aplikace zvláštního opatření nutně také závisí na důvodu zajištění. Základním pravidlem je, že uložení zvláštního opatření nesmí ohrozit výkon vycestování; toto ohrožení bude typově různé v typově odlišných případech důvodů zajištění (srovnej: usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č.j. 5 Azs 20/2016-38, kterým argumentuje i žalobce).

47. Soud dále obecně připomíná, že posouzení, zda správní orgán přistoupí závěru o garanci respektování rozhodnutí správních orgánů, nezahrnuje pouze subjektivní postoj žalobce, zda by byl schopen a ochoten se danému rozhodnutí podrobit, ale předpokládá objektivní hodnocení celkové situace správním orgánem, na kterém leží odpovědnost rozhodnout. Vedle toho, že správní orgán musí uvedenou úvahu učinit, musí ji také promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí (srov. například rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2012, č.j. 1 As 11/2012-74).

48. Soud v posuzované věci považuje závěry žalovaného za odpovídající a jeho odůvodnění za dostačující. Žalovaný s ohledem na veškeré zjištěné okolnosti dostál své povinnosti zhodnotit otázku, zda žalobce skýtá či neskýtá záruku respektování rozhodnutí správních orgánů. Žalovaný se možností uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců podrobně zabýval (zejména na str. 5 až 7 napadeného rozhodnutí), a to včetně jednotlivých alternativ dle písm. a) až d) předmětného ust. § 123b, při jejich hodnocení vyšel z konkrétních skutečností týkajících se situace žalobce, které zjistil ve správním řízení a v průběhu pohovoru (podání vysvětlení). Přitom nevycházel pouze z žalobcovy trestní minulosti, minulého vyhoštění a údajně účelové žádosti o mezinárodní ochranu; nelze souhlasit s tím, že by žalovaný při nevyužití zvláštních opatření odkázal pouze na tyto tři okolnosti.

49. K neuložení zvláštních opatření dle § 123b žalovaný přistoupil zejména z důvodu nebezpečí nerespektování právních předpisů České republiky ze strany žalobce. Žalovaný usoudil, že v případě žalobce již nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, neboť z jeho jednání je patrné, že by v případě uložené povinnosti v rozhodnutí o správním vyhoštění nemusel opětovně respektovat a nevycestoval by. Žalobce svým jednáním dal jednoznačně najevo, že platné právní předpisy a uložené povinnosti nehodlá dodržovat. Z žalobcova jednání není patrné, že legálně z území vycestuje a že bude dodržovat platné právní předpisy a uložené povinnosti správním orgánem. Pokud včas nesplnil povinnost dobrovolně vycestovat, zvláštní opatření již nemohou plnit svůj smysl a účel, kterým je záruka budoucího vycestování žalobce v souladu s rozhodnutím o správním vyhoštění. Žalobce, jak je patrno ze spisového materiálu, nerespektoval správní vyhoštění, udělený výjezdní příkaz (v minulosti nerespektoval ani trestní řád České republiky a byl pravomocně odsouzen s trestem odnětí svobody) a z území nevycestoval, a i nadále pobýval v České republice, proto již nebylo možné přistoupit k uložení zvláštních opatření dle ustanovení § 123b zákona o pobytu cizinců. Rovněž z jeho předešlého jednání je zřejmé, že opatření daná správním orgánem dodržovat zřejmě nebude. Žalovaný vyslovil názor, že by žalobce neplnil i případně uloženou povinnost se osobně v určený den hlásit na policii, jelikož si je vědom toho, že je již osobou nežádoucí.

50. Městský soud v Praze nesouhlasí s námitkou žalobce, který v souvislosti s hodnocením alternativ zajištění akcentuje, že není možné klást mu k tíži nerespektování správního vyhoštění, neboť bez tohoto jednání by nemohla vůbec přicházet v úvahu skutková podstata podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobce totiž pomíjí, že žalovaný hodnotil skutečnost, že žalobce již dříve nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění (rozhodnutí ze dne 24. 3. 2025, s nabytím právní moci dne 10. 9. 2025), žalobce nevycestoval do dne 14. 7. 2026. Za této situace nelze rozumně předpokládat, že by žalobce nyní dobrovolně rozhodnutí o správním vyhoštění respektoval.

51. K jednotlivým alternativám soud uvádí následující.

52. Žalovaný nepochybil, pokud nepřistoupil k opatření spočívajícímu v uložení povinnosti žalobci oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly. Ničeho nelze namítat ani vůči postupu žalovaného, pokud nepřistoupil k opatření v podobě uložení povinnosti žalobci, aby se osobně hlásil policii v době policií stanovené, ani k opatření v podobě povinnosti zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

53. Žalovaný správně uvážil nemožnost využití těchto tří alternativ, když po zhodnocení všech skutečností usoudil, že žalobce neskýtá žádnou záruku, že bude dodržovat povinnost zdržovat se na dané adrese za účelem provedení kontroly, osobně se hlásit policii v době policií stanovené či zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

54. Pokud jde o povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, žalovaný přihlédl zejména k tomu, že žalobce nemá v České republice žádný majetek, žádné vazby. Soud konstatuje, že je zřejmé, že žalobce k této adrese nic neváže, nemusí se na ní zdržovat, a toto zvláštní opatření by se tedy minulo účinkem.

55. Pokud jde o povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, žalovaný shledal, že žalobce nedává záruku, že bude podmínky opatření dodržovat, což je podloženo skutečností, že nectí zákony České republiky, z jeho jednání po celou dobu vedeného řízení je zřejmé, že jeho dobrovolné vycestování z území České republiky nelze očekávat. Jelikož nebyl schopen svojí situaci v době oprávněného pobytu řešit, a tak neskýtá ani záruku, že bude dodržovat mu uložené povinnosti. Soud s tímto hodnocením souhlasí.

56. Pokud jde o povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly, žalovaný uložení tohoto zvláštního opatření považuje za neúčelné, neboť žalobce nemá bydliště trvalé povahy, bydlí na dočasné adrese, jeho pobyt není hlášen a uveden v Cizineckém informačním systému. Také tomuto hodnocení soud přisvědčuje.

57. Soud doplňuje, že nabídka těchto zvláštních opatření byla žalobcem učiněna velmi obecně, proto bylo odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto smyslu provedeno v míře obecnosti odpovídající žalobcovu tvrzení.

58. Přistoupení k opatření spočívajícím v složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním („finanční záruka“) žalobcem, či jinou osobou za žalobce, pak nebylo možné z důvodu, že žalobce dle vlastních slov nedisponuje žádnou finanční hotovostí, ani nemá nikoho, kdo by za něj finanční záruku mohl složit. Žádná částka tak nebyla správnímu orgánu nabídnuta; otázka finanční záruky ostatně ani nebyla předmětem žalobních námitek.

59. Žalovaný za daných okolností nepochybil, když k uložení zvláštního opatření nepřistoupil. Ve spojení s ostatními okolnostmi lze závěr žalovaného, že použití těchto alternativ by nebylo dostačující, akceptovat jako zcela správný. Soud sdílí závěr žalovaného, že s ohledem na uvedené skutečnosti nebyly dány záruky, že by uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců bylo účelné, naopak existovalo riziko, že by žalobce zvláštní opatření nesplnil. Soud zde akcentuje, že z dosavadního jednání žalobce, jakož i z jeho výpovědi při podaném vysvětlení, je zjevný úmysl Českou republiku dobrovolně neopustit. Za této situace by uložení zvláštních opatření nepřineslo zamýšlený efekt.

60. Soud tak s ohledem na vše uvedené konstatuje, že žalovaný správně uvážil, že v případě žalobce není dána jakákoli okolnost, která by svědčila pro možnost uložení mírnějších opatření, žalobce neuvedl žádné konkrétní přesvědčivé argumenty, pro které žalovaný měl k takovým alternativním opatřením přistoupit.

61. Po takovém celkovém posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí se soud ještě adresně vyjádří k jednotlivým žalobním námitkám, byť si je vědom, že ohledně určitých otázek bude opakovat již jednou vyřčené.

62. Soud předně znovu uvádí, že nelze přisvědčit námitce o pominutí tvrzení o faktické nemožnosti vycestování na Kubu. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí odkázal na závazné stanovisko ministerstva vnitra ze dne 3. 9. 2024, poukázal na to, že je pro žalovaného závazné a nepřísluší mu jej rozporovat. Pokud by s tím žalobce nesouhlasil, mohl využít opravných prostředků, což neučinil. Žalovaný také možnosti návratu žalobce do domovského státu obsáhle řešil ve svém rozhodnutí o stanovení lhůty k vycestování ze dne 24. 3. 2025, kde se zabýval rovněž tvrzenou překážkou vycestování v podobě hrozícího vězení na Kubě, a tuto hrozbu neshledal. Žalovaný se zabýval i okolnostmi jako absence rodiny a sociálních vazeb na území České republiky, absencí majetku v České republice i v zemi původu, nezapojování do veřejného dění. Žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly, že výkon vyhoštění nebude moci být ve stanovené době zajištění realizován, žalovaný nezjistil.

63. Soud se neztotožnil ani s žalobní námitkou o nezohlednění aktuální situace na Kubě. Je pravdou, že žalovaný vycházel primárně ze závazného stanoviska ministerstva vnitra ze dne 3. 9. 2024, které s ohledem na datum vydání nemůže obsáhnout současnou situaci na Kubě. Stále se však jedná o stanovisko, které reflektuje konkrétní okolnosti případu žalobce, týká se přímo jeho, k situaci na Kubě uvádí, že vycestování možné je. Žalovaný proto nepochybil, pokud z něj vycházel. Ani z aktuálních skutečností tvrzených žalobcem ohledně ekonomické a humanitární situace na Kubě ovšem nelze dospět k přesvědčení, že žalobci by na Kubě aktuálně hrozilo skutečné nebezpečí. Rozhodující pro posouzení hrozby je vždy individuální dopad na osobu žalobce, a ten nebyl v posuzovaném případě žalobcem tvrzen; a ani soudem zjištěn. Obecně nepříznivá ekonomická situace (výpadky energií, služeb atp.), jakkoli je závažná až směřující k humanitární krizi, sama o sobě nepředstavuje bez dalšího vážnou újmu ve smyslu ust. § 179 zákona o pobytu cizinců, přičemž žalobce netvrdil ani neprokázal, že po návratu na Kubu lze předpokládat intenzivní hrozbu skutečného nebezpečí přímo vůči němu. Žalobce netvrdil žádnou okolnost, která by nasvědčovala, že je zde hrozba s intenzitou nelidského či ponižujícího zacházení či jiného obdobného významného nebezpečí, s konkrétním dopadem na žalobce. Soud opakuje, že ani ze správního spisu taková individualizovaná újma směřující přímo vůči žalobci nevyplývá. Žalobní námitka, že žalovaný vycházel ze zastaralého závazného stanoviska k vycestování z roku 2024, které nemuselo zohlednit aktuální situaci na Kubě, je dle názoru soudu zcela obecná. Soudu z ní není zřejmé, které údaje o zemi původu a v jakém směru nejsou aktuální a z jakých konkrétních důvodů by nemělo být správní vyhoštění žalobce aktuálně možné. Soud proto k této námitce nepřihlédl.

64. Soud uzavírá, že ke dni rozhodování o zajištění bylo žalovaným osvědčeno, že cestovat na Kubu lze, proto je vycestování žalobce reálně možné. Nebylo zjištěno, že by ekonomická a humanitární situace na Kubě bránila právě žalobci ve vycestování. Nadto soud poukazuje na to, že z výpovědi žalobce při podání vysvětlení vyplývá, že dobrovolně do země původu vycestovat nezamýšlí. Proto soud považuje za spekulativní námitku žalobce požadující vysvětlení, jak měl vycestovat, jestliže ve skutečnosti vycestovat nemínil. Námitka tedy není důvodná.

65. Důvodná pak není ani námitka, dle níž žalovaný nepřihlédl k potvrzení kubánských úřadů o několikaměsíčním zprocesování žádosti o cestovní doklad. K tomu lze v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu uvést, že chybějící cestovní doklad není sám o sobě důvodem znemožňujícím vycestování, ani je-li jeho obstarání složité a časově náročné; tato okolnost pouze prodlužuje úkony nutné k realizaci vyhoštění. V řízení o zajištění postačuje, že vyhoštění zůstává alespoň potenciálně možné. (Srovnej: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020 č.j. 10 Azs 29/2020-28). V této souvislosti soud nad rámec žalobních námitek poznamenává, že s ohledem na řádné odůvodnění konkrétních kroků, které je nutné provést během stanovené doby zajištění, včetně uvedení jejich časové náročnosti, soud neshledal dobu zajištění žalobce stanovenou na 90 dní nepřiměřenou.

66. Soud nevyslyšel ani žalobní námitku nezohlednění patnáct let trvající doby pobytu žalobce na území České republiky (z toho devět let v rámci udělené a prodlužované mezinárodní ochrany) a obstojnou znalost češtiny. Tyto namítané skutečnosti samy o sobě neodůvodňují upuštění od zajištění. K délce pobytu v ČR nelze přihlédnout též proto, že významnou část z uváděné doby se žalobce na území nacházel nelegálně či byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce tak ve vznesené námitce nenabídl žádnou okolnost, jež by vyvrátila důvodnou obavu, že nevycestuje z České republiky a tím bude mařit uložené správní vyhoštění.

67. Soud následně posuzoval žalobní argumentaci o dobrovolném dostavení se k žalovanému, ochotě vypovídat, spolupráci, neskrývání se, ochotě podrobit se omezujícím opatřením.

68. Nelze souhlasit se žalobcem, že mělo být upřednostněno, že se sám dostavil k žalovanému za účelem řešení nelegálního pobytu. Uvedenou okolnost v posuzovaném případě převáží ostatní zjištěné skutečnosti, pro něž nemohla být v jeho případě použita jednotlivá zvláštní opatření. Žalovaným bylo spolehlivě zjištěno a přesvědčivě zdůvodněno, že alternativní opatření by nebyla účelná, jak je uvedeno výše.

69. Ani další namítané okolnosti nedávají záruky, že by uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců bylo efektivní, naopak s ohledem na dosavadní přístup žalobce existovalo riziko, že by žalobce zvláštní opatření nesplnil, resp. že by nevycestoval.

70. Soud zdůrazňuje, že žalobce byl povinen vycestovat a za tím účelem činit potřebné kroky, takové žalobce nijak neosvědčil. Žalobce měl činit reálné kroky směřující k vycestování, a nikoli se dostavit na policii „řešit svoji pobytovou situaci“, kde současně uvedl, že vycestovat do země původu nemůže. S čímž souvisí žalobou namítaná nezohledněná spolupráce žalobce s žalovaným. Jediná skutečná spolupráce je vycestování ze země, resp. provádění kroků k tomu směřujících. Takovou spolupráci nezajistí pobyt v dosavadním bydlišti nebo dostavování se na policii. K tomu soud uvádí, že opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je nutné vykládat ve smyslu vytvoření předpokladů pro vycestování, tedy že jsou časově omezená v přímé souvislosti s úkony potřebnými k vycestování, jinak by byl popřen jejich smysl. Účelem opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců není zajištění pobytu cizince na území ČR, ale zajištění jeho vycestování. Cizinec může sebevíce poskytovat součinnost v rámci zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ale pokud nehodlá vycestovat, je jeho pobyt na určené adrese či pravidelné ohlašování se policii (případně též složení finanční záruky) bez faktického účinku, protože takové úkony nevedou k vycestování. Regulace pobytu cizinců musí být funkční nejen při vstupu, ale také i po vstupu cizince na území ČR. Námitka spolupráce žalobce se správními orgány tedy není relevantní, soud jí nemohl přisvědčit.

71. Soud nevyhověl ani námitce, že žalovaný v rozhodnutí uvedl i nepravdivé skutečnosti, například učinil nepodložený závěr o účelnosti podané žádosti o mezinárodní ochranu, nebo argumentoval nelegální prací, ačkoli ta nebyla v řízení prokázána. K tomu soud uvádí, že na těchto okolnostech žalovaný svůj závěr o důvodnosti zajištění nepostavil, proto námitka nemůže být způsobilá zvrátit napadené rozhodnutí. Soud doplňuje, že hodnocení účelovosti opakovaně podané žádosti o mezinárodní ochranu žalovaný učinil pouze za účelem rozhodnutí o nezbytnosti zajištění žalobce, nijak tím nepředjímal, jak bude rozhodnuto o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, která je předmětem samostatného správního řízení a kde dochází k samotnému vyhodnocení oprávněnosti podané žádosti.

72. Jiné vady napadeného rozhodnutí namítány nebyly, soud pak neshledal v postupu žalovaného ani v jeho rozhodnutí žádné jiné nedostatky, kterými by se musel zabývat z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. výrokem č. I. zamítl.

73. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem č. II. a č. III. podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů nepřísluší. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, avšak nevznikly mu žádné náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti. Proto mu soud jejich náhradu nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s., a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 12. srpna 2026 JUDr. Hana Kadaňová, Ph.D., v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje X. X.