29 A 5/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Kadaňovou, Ph.D., ve věci žalobce: X. X. bytem X. zastoupený advokátem JUDr. Liborem Petříčkem sídlem Březenská 2466/4, Praha 8 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2026, č.j. MHMP 119163/2026 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce byl rozhodnutím Úřadu městské části Praha 10, odboru občanskoprávního (dále též „prvostupňový orgán“) ze dne 10. 11. 2025, č.j. P10-679535/2025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznán vinným ze spáchání dvou přestupků narušujících občanské soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 3 a 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“). Prvostupňový orgán shledal, že se žalobce dopustil schválnosti tím, že 18. 11. 2023 v odpoledních hodinách na společné chodbě domu na tam specifikované adrese v Praze 10 minimálně jednou shodil za účelem přerušení dodávky elektrické energie jistič od jednoho z bytů (ust. § 7 odst. 1 písm. c) bodu 3 zákona o některých přestupcích), a že dne 9. 1. 2024 kolem 18:20 na téže chodbě znemožňoval nájemkyni uvedeného bytu po několik vteřin svou nohou zavřít dveře od tohoto bytu (§ 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích). Za spáchání obou přestupků byla žalobci udělena pokuta ve výši 6.000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 2.500 Kč. Žalobce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Žalovaný jeho odvolání rozhodnutím ze dne 9. 2. 2026, č.j. MHMP 119163/2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl. Žalobce s tím nesouhlasí a proti napadenému rozhodnutí brojí žalobou.

II. Napadené rozhodnutí

2. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve shrnul průběh přestupkového řízení a zrekapituloval odvolací námitky žalobce, spočívající v rozporech ve svědeckých výpovědích, porušení zásady in dubio pro reo, v absenci zkoumání žalobcovy nepříčetnosti a potřeby ustanovení opatrovníka, jakož i v absenci samostatného posouzení společenské škodlivosti jednotlivých skutků.

3. Následně konstatoval, že v téže věci již dříve zrušil předchozí rozhodnutí prvostupňového orgánu, a uložil mu odstranit rozpory ve svědeckých výpovědích, zjistit skutečný skutkový stav u obou skutků, vyjádřit se k námitce nepříčetnosti a posoudit společenskou škodlivost jednání; v případě uznání viny pak prvostupňovému orgánu uložil zohlednit při ukládání sankce i žalobcovy osobní poměry. Shrnul, že prvostupňový orgán věc znovu projednal při ústním jednání za účasti obou svědkyň; žalobce se nedostavil a byl zastoupen zmocněncem. Žalobce nevyužil možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí.

4. Žalovaný se ztotožnil se závěrem prvostupňového orgánu o žalobcově vině, o uložené sankci i o povinnosti uhradit náklady řízení. Vina žalobce na shození jističe byla podle něj prokázána svědeckými výpověďmi i jeho vlastním vysvětlením učiněným před policejním orgánem, v němž se ke shození jističe doznal; tvrzená obava z úniku plynu, jež měla být motivem pro jeho shození, se neprokázala. Následně konstatoval, že výpověď svědkyně M. Z. ohledně toho, zda žalobce viděla jistič skutečně shodit, byla v dalším řízení řádně. U blokování dveří nohou považoval žalovaný vinu za prokázanou na základě svědeckých výpovědí, zvukového záznamu i bezprostředních písemných zpráv mezi nájemci bytu, přičemž dílčí rozpor ve výpovědích svědkyň neshledal natolik významným, aby zpochybnil jejich celkovou věrohodnost. Uloženou sankci shledal přiměřenou, odkázal na to, že prvostupňový orgán samostatně posoudil společenskou škodlivost obou jednání, která byla motivována snahou donutit nájemce k vystěhování z bytu žalobcovy manželky, s níž se žalobce rozváděl.

5. Následně se žalovaný zabýval odvolacími námitkami, přičemž nepřisvědčil ani jedné z nich. Namítané rozpory ve svědeckých výpovědích nebyly žalobcem konkretizovány a byly již dostatečně vypořádány v prvostupňovém rozhodnutí, přičemž nebrání závěru o vině žalobce, a proto nelze dovodit ani porušení zásady in dubio pro reo. K námitce nezjišťování nepříčetnosti žalovaný odkázal na § 19 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), a uzavřel, že povinnost zkoumat duševní stav vzniká pouze při existenci pochybností, které v dané věci neshledal; samotná psychiatrická hospitalizace bez uvedení diagnózy ani subjektivní tvrzení svědkyně o žalobcově nepříčetnosti takovou pochybnost nezakládají. Ze spisového materiálu současně nevyplývaly ani důvody pro ustanovení opatrovníka dle § 32 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Námitku absence posouzení společenské škodlivosti žalovaný odmítl s odkazem na příslušné pasáže prvostupňového rozhodnutí.

III. Obsah žaloby

6. Žalobce se podanou žalobou, ve znění jejího doplnění, domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, případně i prvostupňového rozhodnutí. Žalobní námitky uplatňuje v podstatě v totožném rozsahu jako námitky odvolací. Poukazuje na vady dokazování a rozpor ve svědeckých výpovědích, z nichž dle jeho názoru nelze učinit spolehlivý závěr o jeho vině. Správním orgánům vytýká, že rozpory neodstranily, skutkový stav nezjistily dostatečně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo rozhodly v jeho neprospěch. Prvostupňový orgán dovodil jeho vinu u prvního skutku výlučně ve snaze vyhovět závaznému právnímu názoru žalovaného, přestože přímý důkaz o jeho vině chybí. Hodnocení výpovědi svědkyně M. Z. žalobce označuje za selektivní, neboť svědkyni prvostupňový orgán ve vztahu k jejímu očitému svědectví nohy mezi dveřmi označil za nevěrohodnou, avšak v ostatním z ní vycházel, aniž vysvětlil kritéria tohoto rozlišování; tím porušil zásadu materiální pravdy.

7. Dále žalobce brojí proti rezignaci správních orgánů zjistit jeho duševní stav ve smyslu § 19 přestupkového zákona, v této souvislosti uvádí, že správní orgány splnily uloženou povinnost jen formálně a nepřípustně na něj přenesly důkazní břemeno stran prokázání jeho nepříčetnosti, ačkoliv indicie o jeho nepříznivém psychickém stavu vyplývaly ze spisu. Závěr prvostupňového orgánu o absenci jeho nepříčetnosti zpochybňuje jako laický a nepřezkoumatelný, neboť jej prvostupňový orgán učinil bez řádné opory ve znaleckém podkladu. Namítá také, že správní orgány nezkoumaly jeho procesní způsobilost a potřebu ustanovení opatrovníka dle § 32 správního řádu, přestože podle něj disponovaly podklady svědčícími o jeho nestabilizovaném psychickém stavu.

8. Žalobce zpochybňuje též posouzení společenské škodlivosti obou skutků. Tvrdí, že nebylo provedeno individuálně, ale paušálně a v souhrnu. Prvostupňový orgán přičítal také jiná jednání nesouvisející s projednávanou věcí. U blokování dveří nohou podle něj subjektivně pociťovaný „strach“ svědkyně nepostačuje k naplnění skutkové podstaty dle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích.

9. Žalobce nesouhlasí ani s úvahami o výši sankce, správní orgány zde nepřípustně vycházely i ze skutečností z jiných řízení, konkrétně z rozsudku o rozvodu obsahujícího údaj o žalobcově facce manželce, z žalobcova chování při telefonickém hovoru s úřední osobou a z obecné charakteristiky žalobce jako osoby s problémy zvládat své jednání. Tyto skutečnosti dle žalobce nelze považovat za přitěžující okolnosti podle § 38 přestupkového zákona; správní orgány porušily zásadu individualizace sankce i presumpci neviny.

IV. Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhuje její zamítnutí a setrvává na závěrech napadeného rozhodnutí. K námitce rozporů ve svědeckých výpovědích uvádí, že tyto rozpory již posuzoval; nevycházel přitom pouze z výpovědí svědkyň, ale i z vlastního vyjádření žalobce, který bezprostředně po skutku připustil, že jistič shodil. Skutečnost, že svědkyně M. Z. samotný úkon neviděla, závěr o vině nevyvrací, neboť z její výpovědi v kombinaci s žalobcovým vyjádřením plyne přítomnost žalobce u pojistkové skříně; žalobcova skutková verze s únikem plynu pak byla vyvrácena. Ve vztahu k druhému skutku žalovaný uvádí, že se rozporem ve výpovědích obou svědkyň zabýval a nepovažoval jej za zásadní. Svědkyně M. Z. opakovaně uvedla, že byla konfliktu přítomna a viděla žalobce strčit nohu mezi dveře, přičemž její přítomnost v bytě potvrdila i svědkyně G. J.; dílčí nejasnost, zda svědkyně M. Z. incident viděla či pouze slyšela, proto závěr o skutkovém ději nezpochybňuje. Odmítnutí svědkyně M. Z. odpovídat při novém projednání na další otázky se navíc týkalo jiného skutku a neznemožnilo objasnění věci.

11. K námitce porušení zásady in dubio pro reo žalovaný uvádí, že pro její aplikaci nebyl dán prostor – po zhodnocení důkazů bylo možno učinit jednoznačný skutkový závěr, který prvostupňový orgán řádně odůvodnil.

12. Dle žalovaného z provedených důkazů nevyplynuly pochybnosti o žalobcově příčetnosti ve smyslu § 19 přestupkového zákona, a tedy nebylo nutné opatřovat znalecký posudek. Lékařské zprávy a další podklady pocházejí až z roku 2025, nelze z nich tedy dovozovat žalobcův duševní stav v době spáchání. Subjektivní hodnocení žalobce jako nepříčetného učiněné svědkyní je pak laickým hodnocením. Za takové situace nebyly splněny ani podmínky pro postup dle § 32 správního řádu k ustanovení opatrovníka.

13. K námitce nedostatečného posouzení společenské škodlivosti žalovaný uvádí, že prvostupňový orgán ji posoudil u každého skutku samostatně a dostatečně; nešlo o hodnocení paušální.

14. Žalovaný je přesvědčen, že prvostupňový orgán respektoval pokyny uložené v prvním (zrušujícím) rozhodnutí žalovaného; zabýval se rozpory ve výpovědích, námitkou nepříčetnosti i společenskou škodlivostí obou skutků. Uložené povinnosti má za splněné v dostatečném rozsahu. Prvostupňový orgán se podrobně zabýval i otázkou četnosti shození jističe a své závěry řádně odůvodnil, přičemž seznal, že žalobce byl u jističe jednou viděn a jedno shození sám doznal, a proto nevznikly důvodné pochybnosti o jeho vině.

15. K námitce selektivního hodnocení výpovědi svědkyně M. Z. žalovaný uvádí, že prvostupňový orgán výpověď podrobně analyzoval a rozlišil její dílčí části na nevěrohodné (popis samotného očitého svědectví blokování dveří žalobcovou nohou) a věrohodné (přítomnost žalobce a komunikace mezi ním a její dcerou, svědkyní G. J.). Věrohodná část podle něj potvrdila podstatné okolnosti skutku.

16. K námitce nepřípustného přihlédnutí ke skutečnostem z jiných řízení žalovaný uvádí, že se nejedná o přitěžující okolnosti ve smyslu přestupkového zákona; tyto skutečnosti byly zmíněny pouze v rámci celkového kontextu žalobcova chování, které může za určitých okolností eskalovat až do formy fyzického násilí, a které může u všech žen vyslechnutých v žalobcových přestupkových věcech vzbuzovat obavu.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

17. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, městský soud neshledal.

18. Soud vycházel z následující právní úpravy.

19. Podle ust. § 7 odst. 1 zákona o některých přestupcích se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že a) jinému ublíží na cti tím, že ho zesměšní nebo ho jiným způsobem hrubě urazí, b) jinému ublíží na zdraví, nebo c) úmyslně naruší občanské soužití tak, že 1. jinému vyhrožuje újmou na zdraví, 2. jiného nepravdivě obviní z přestupku, 3. se vůči jinému dopustí schválnosti, nebo 4. se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání.

20. Podle ust. § 19 přestupkového zákona za přestupek není odpovědný ten, kdo pro duševní poruchu v době jeho spáchání nemohl rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo své jednání ovládat; odpovědnosti se však nezbavuje ten, kdo se do stavu nepříčetnosti přivedl, byť i z nedbalosti, užitím návykové látky; návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.

21. Podle ust. § 69 odst. 2 věta druhá přestupkového zákona v pochybnostech správní orgán rozhodne ve prospěch obviněného.

22. Městský soud k žalobním námitkám nejprve společně uvádí, že tyto se v podstatné míře shodují s námitkami odvolacími. Městský soud je přitom toho názoru, že žalobci se v napadeném rozhodnutí dostalo dostatečné a srozumitelné odpovědi na veškeré jeho výhrady. Vzhledem k tomu, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené a pouze tak žalobci poskytnout „jinou“ či „lepší“ odpověď na jeho námitky, městský soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které považuje za řádné a věcně správné, ztotožňuje se s ním a bere jej za své. K jednotlivým žalobním námitkám soud doplňuje následující.

23. Žalobce předně namítá rozpory ve svědeckých výpovědích svědkyň G. J. a její matky M. Z. Oba správní orgány podle něj pochybily, když i přes tyto neodstraněné rozpory rozhodly o žalobcově vině; tím porušily zásadu materiální pravdy a zásadu in dubio pro reo.

24. Soud této námitce nepřisvědčil, a to z následujících důvodů.

25. Soud ve správním spisu ověřil, že žalobce při podání vysvětlení policejnímu orgánu dne 22. 11. 2023 vypověděl, že jistič jednou shodil. Tvrzený motiv zabránit úniku plynu byl v řízení vyvrácen. Správní orgány zde správně přihlédly jednak k e-mailu předsedkyně SVJ ze dne 22. 11. 2023, v němž předsedkyně SVJ sice žalobci zaslala revizní zprávy z roku 2021 a 2022 a doklady o odstranění závady na těsnění provedené v červenci 2023, učinila tak však až v době následující po vytčeném jednání (shození jističe). Pravdivost žalobcova tvrzení o obavách vycházejících z revizní zprávy tím byla vyvrácena. Správní orgány pak správně shledaly účelovost žalobcova tvrzení na základě výpovědi žalobcovy manželky, která objasnila, že žalobcovo jednání bylo vedeno motivem připravit ji o příjem z nájemného.

26. Rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 31. 3. 2025, č.j. P10-210307/2025 (dále jen „první rozhodnutí o přestupcích“) byl žalobce uznán vinným mimo jiné z přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 3 zákona o některých přestupcích, kterého se měl dne 18. 11. 2023 dopustit dvojnásobným shozením jističe. Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 8. 2025, č.j. MHMP 860657/2025, první rozhodnutí o přestupcích v části týkající se uvedeného přestupku zrušil. Důvodem byl mimo jiné nedostatečně zjištěný skutkový stav. Z výpovědí svědkyň totiž nevyplývalo, že by žalobce při opakovaném shození jističe přímo viděly; na chodbu totiž vždy vyšly až po výpadku elektřiny, nadto výpověď M. Z. byla v tomto ohledu stran žalobcova pohybu na chodbě nepřesvědčivá. S ohledem na žalobcovo doznání proto žalovaný uzavřel, že je žalobcovo jednání je v dalším řízení před prvostupňovým orgánem třeba postavit najisto.

27. Prvostupňový orgán následně výslechy obou svědkyň zopakoval. Souhlasil s žalovaným, že první výpověď M. Z. nebyla přesvědčivá v tom, zda přímo viděla žalobce jistič shodit. Opakovaným výslechem však své tvrzením zpřesnila, když uvedla, že žalobce viděla stát u pojistné skříně s rukou nataženou směrem k ní. Prvostupňový orgán dále konstatoval, že ačkoli byla u svědkyně M. Z. patrná snaha pomoci dceři, svědkyni G. J., žalobce z tvrzeného jednání usvědčit, výpovědi svědků považuje za věrohodnější než tvrzení žalobce. Opřel se přitom o shodná tvrzení dvou svědkyň a manžela G. J. o dvou výpadcích elektřiny v krátkém čase, jakož i tvrzení žalobce, která byla shledána nepravdivá, včetně vyvráceného tvrzení o jeho motivu. Prvostupňový orgán proto považoval to, že by žalobce jistič shodil pouze jednou, za velmi nepravděpodobné.

28. Žalobcova námitka, že prvostupňový orgán žalobce uznal vinným „jen a pouze, aby vyhověl odvolacímu orgánu“, se vztahuje pouze k počtu provedených útoků. Přestože je z odůvodnění prvostupňového orgánu patrné, že skutková verze o dvou shozeních jističe se mu jeví pravděpodobnější, výrok prvostupňového rozhodnutí s ohledem na důkazní situaci upravil na formulaci „minimálně jednou“. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí zohlednil upřesnění výpovědi M. Z. a správně uzavřel, že není důvod její výpověď zpochybňovat.

29. Městský soud tak s ohledem na výše uvedené ve shodě s žalovaným uzavírá, že po celou dobu řízení existovala ve vztahu k alespoň jednomu shození jističe spolehlivě prokázaná skutková verze. Vycházela zejména z doznání žalobce a z vyvrácení jím tvrzeného motivu o úniku plynu. Prvostupňový orgán přitom respektoval právní názor žalovaného a počet útoků upravil na „minimálně jeden“. Soud proto uzavírá, že námitka žalobce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a rozhodnutí v jeho neprospěch není ve vztahu k prvnímu skutku důvodná.

30. Žalobce rozporuje důvěryhodnost svědeckých výpovědí také ve vztahu ke druhému vytčenému skutku – blokování dveří od bytu.

31. Ani tuto námitku soud neshledal důvodnou.

32. Prvostupňový orgán se řádně zabýval svědeckými výpověďmi i jejich rozpory, a své závěry promítl do odůvodnění, na které žalovaný výslovně odkázal. Prvostupňový orgán uvedl, že rozpor v otázce, zda M. Z. viděla žalobcovu nohu mezi dveřmi, nebyl odstraněn ani opakovaným výslechem G. J., jež setrvala na tom, že matka byla ve vedlejší místnosti a nemohla konflikt přímo vidět. Tento rozpor vyhodnotil jako snahu M. Z. podpořit verzi dcery, a proto k této části její výpovědi nepřihlédl. Současně zdůraznil, že se obě svědkyně shodují v podstatném – obě byly v době incidentu v bytě a konflikt se odehrával u jeho dveří, za nimiž stál žalobce. Samotné rozpory pak hodnotil jako znak věrohodnosti, neboť nasvědčují tomu, že svědkyně nebyly na obsahu svých výpovědí předem domluvené.

33. Není ani pravdou, že by prvostupňový orgán porušil zásadu in dubio pro reo. Vinu žalobce správní orgány i ve vztahu k druhému skutku prokázaly nade vši pochybnost, jak bude předestřeno dále (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č.j. 7 As 102/2010-86, a ze dne 19. 5. 2015, č.j. 2 Ads 33/2015-16). Městský soud nepřehlédl, že skutkový stav byl zjištěn toliko z důkazů a výpovědí pouze jedné ze stran konfliktu. Žalobce nepředložil žádnou vlastní skutkovou verzi a nečiní tak ani před soudem; poukazuje pouze na rozpory ve svědeckých výpovědích. Této skutečnosti si byl ostatně vědom i žalovaný, když ve svém prvním rozhodnutí vyslovil s ohledem na vzájemné rozpory v nich pochybnost, zda vůbec ke spáchání druhého skutku žalobcem došlo. Žalobce pak žádnou vlastní skutkovou ani ryze hypotetickou verzi druhého skutku v přestupkovém řízení nepředestřel a neučinil tak ani v řízení před soudem.

34. Absence alternativní verze skutkového děje předestřená žalobcem sice sama o sobě nemůže jít k žalobcově tíži. Prvostupňový orgán však i u druhého skutku vystavěl skutkový závěr o žalobcově vině na dostatečném a vzájemně se podporujícím souboru důkazů, jejichž hodnocení přesvědčivě odůvodnil a na něž žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně odkázal. Za klíčovou prvostupňový orgán označil kombinaci svědeckých výpovědí G. J., které s ohledem na jejich konzistentnost po čas celého řízení považoval za věrohodné, a její písemné a hlasové komunikace prostřednictvím aplikace WhatsApp. V komunikaci se svědkyně bezprostředně po incidentu svěřila manželovi, mimo jiné mu sdělila, že se žalobce snažil dostat do jejich pronajatého bytu a že se jej bála. Výslovně zmínila, že mu „málem zlomila nohu“, a že jej k odstranění nohy ze dveří hlasitě vyzvala. Uvedla také, že by žalobci neotevřela, pokud by se v bytě nacházela sama.

35. Prvostupňový orgán odvodil autenticitu uvedené komunikace, jejíž existenci soud ověřil ve správním spisu, z toho, že ji svědkyně G. J. předložila až na výzvu prvostupňového orgánu, a to kvůli jejímu obsahu, v němž se nacházela mimo jiné urážka směřující na žalobce. Svědkyně se proto obávala, že si zveřejněním této důvěrné a ve vztahu k žalobci dehonestující komunikace uškodí. Prvostupňový orgán pak s ohledem na věrohodnost svědeckých výpovědí G. J. a doložené komunikace svědkyně s manželem považoval žalobcovu vinu za prokázanou. Výpověď matky svědkyně G. J., svědkyně M. Z., pak považoval toliko za doplňující.

36. Městský soud uzavírá, že takovéto hodnocení vystihlo podstatu věci a náležitě rozptýlilo předchozí pochybnosti žalovaného stran zjištěného skutkového stavu. Správní orgány dostály své povinnosti zjistit přesně a úplně stav věci a za tím účelem si opatřit podklady pro vydání rozhodnutí, když se zcela dostatečně v odůvodnění vypořádaly s důvody, které vedly k rozhodnutí o uznání viny žalobce; postupovaly tak v souladu s § 3 správního řádu, když i ve vztahu k druhému skutku zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

37. Žalobce dále brojí proti tomu, že správní orgány nepřihlédly k jeho duševnímu stavu v době spáchání obou přestupků.

38. Ani tuto námitku neshledal soud důvodnou.

39. Městský soud ve spisovém materiálu ověřil, že žalobce svůj psychický stav zmínil prvně s úmyslem omluvit se z ústního jednání nařízeného na 6. 2. 2025. Činil tak opakovaně stručnými e-maily; po doručení předvolání zaslal jen omluvu s přílohou dokládající jeho psychický stav. Neuvedl v nich však žádné skutečnosti nasvědčující narušení rozpoznávacích či volních schopností ve smyslu § 19 správního řádu v době spáchání přestupků. Ze spisu dále plyne, že prvostupňový orgán zjišťoval aktuální stav žalobce ve vztahu k jeho účasti na jednání a vyzval jej k doložení lékařské zprávy a hospitalizace. Omluva ze dne 14. 1. 2025 obsahovala zprávu psychiatričky z téhož dne, informující o jeho nestabilizovaném psychickém stavu; po udělení žalobcova souhlasu však tatáž lékařka o týden později na výzvu prvostupňového orgánu sdělila, že žalobcův psychický stav není natolik špatný, aby mu v účasti na jednání zabránil. Omluvu z jednání žalobce zopakoval také dne 3. 2. 2025, když e-mailem doložil lékařskou zprávu z 30. 1. 2025 a nepodepsaný poukaz na hospitalizaci z téhož dne. Na výzvu následně 5. 2. 2025 zaslal potvrzení o hospitalizaci probíhající od 3. 2. 2025, přičemž odmítl poskytnout souhlas se sdělováním zdravotního stavu. Po předvolání k odročenému jednání na 20. 3. 2025 doložil další potvrzení o hospitalizaci (z 5., 11. a 14. 3. 2025). Jednání žádal odročit o tři měsíce. Současně prvostupňovému orgánu sdělil konkrétní místo svého pobytu v psychiatrické nemocnici a vyslovil přání nebýt rušen; souhlas se sdělováním zdravotního stavu opět neudělil. Psychiatrická nemocnice dne 18. 3. 2025 k výzvě prvostupňového orgánu uvedla, že žalobce je účasti na jednání jistě schopen; z důvodu rizik spočívajícím v jeho účasti bez doprovodu ale navrhla jednání konat v místě hospitalizace, případně navrhla žalobcovu účast na jednání s doprovodem. Z úředního záznamu ze dne 20. 3. 2025 pak vyplývá, že žalobce byl nemocničním personálem v den konání ústního jednání dotázán, zda se chce jednání při vycházce bez doprovodu zúčastnit, toto však odmítl. Z úředního záznamu je současně patrné, že tento zájem žalobce neprojevil ani v mezidobí od 4. 3. 2025, kdy od prvostupňového orgánu obdržel předvolání.

40. Žalovaný pak ve svém prvním rozhodnutí prvostupňovému orgánu vytkl, že se s ohledem informace obsažené v lékařských zprávách a dalších souvisejících podkladech žalobcovou nepříčetností během spáchání obou skutků nezabýval. Tou se měl zabývat i s ohledem na výpověď žalobcovy manželky dokládající možnost projevu náhlé žalobcovy slabosti či paniky a výpověď svědkyně G. J. o žalobcově „nepříčetném chování“. V návaznosti na to prvostupňový orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nic nenasvědčovalo tomu, že by byl žalobce v době spáchání přestupků nepříčetný. Žalobce podle něj psychiatrické diagnózy v řízení uváděl ve snaze vyhnout se ústním jednáním. Na opakované výzvy, aby předložil další podklady prokazující bližší povahu jeho psychického onemocnění a související hospitalizace, pak nereagoval a na věc uvalil informační embargo, čímž mu zabránil se jeho psychickým stavem v době spáchání skutků zabývat. Žalobce v této souvislosti nepředložil ani žádný znalecký posudek. Že žalobce jednal v době spáchání přestupků racionálně a účelově, měl prvostupňový orgán za prokázané mj. z jeho prohlášení a výpovědí jeho manželky.

41. Městský soud konstatuje, že v otázce příčetnosti žalobce souhlasí se správními orgány. Prvostupňový orgán správně uzavřel, že v řízení nebyly žalobcem namítány ani jinak prokázány okolnosti svědčící o žalobcově případné nepříčetnosti v době spáchání obou skutků. Své psychiatrické onemocnění a s ním související hospitalizaci uváděl žalobce až v odvolacím řízení výlučně v souvislosti s přítomností při ústním jednání. Žalobce také nikdy před podáním odvolání netvrdil, že by byl v době spáchání skutků nepříčetný, že by jeho jednání bylo ovlivněno duševní poruchou nebo že by pro duševní poruchu byl např. podán k soudu návrh na omezení jeho svéprávnosti. Prvostupňový orgán správně seznal, že žalobce nepochybně psychickými problémy trpí, tyto mu však v účasti na jednání dle vyjádření lékařů nebránily a z jejich strany nebyl učiněn žádný náznak, že by žalobce trpěl duševní poruchou mající vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, nadto v době spáchání přestupků. Současně vyslovil pochybnost týkající se toho, proč žalobce k namítané nepříčetnosti nedoložil konkrétní lékařské zprávy a odmítl bližší informace stran jeho psychiatrické hospitalizace sdělit. Tyto závěry přitom mají oporu ve správním spisu. Ostatně ani v rámci své odvolací argumentace žalobce žádné bližší indicie nepředestřel. K jeho odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2021, č.j. 1 As 162/2021-33 pak městský soud dodává, že v tam posuzované věci žalobkyně správním orgánům konkrétní vodítko poskytla, když svou účast na přestupku vysvětlovala ztrátou paměti.

42. Městský soud respektuje lékařský závěr o žalobcově aktuálním psychiatrickém onemocnění a s ním související potřebou hospitalizace. Lékařské zprávy a lékařský poukaz pro hospitalizaci, vystavené více než rok po spáchání obou skutků, ale žádnou informaci o žalobcově psychickém stavu v době spáchání skutků neobsahují. Soud opakuje, že pokud žalobce odmítl v průběhu přestupkového řízení doložit informace k jeho psychickému stavu, byť ve výlučné souvislosti s jeho účastí na jednání (viz jeho e-maily z 5. 2. 2025 a 5. 3. 2025), pak se takovým přístupem připravil o možnost správním orgánům poskytnout další vodítka k iniciaci přezkumu jeho příčetnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2021, č.j. 2 As 402/2020-48).

43. Prvostupňový orgán, na jehož závěr žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal, pak uceleným způsobem vysvětlil, proč s ohledem na výše uvedené nepovažoval žalobcovo chování v době páchání přestupků nikoliv za projev nepříčetnosti, ale racionálního a promyšleného jednání s cílem finančně poškodit manželku, s níž byl v rozvodovém řízení. Tento motiv ostatně v žalobě potvrzuje sám žalobce, když uvádí, že spáchané přestupky měly povahu majetkového sporu. Žalovaný tak správně uzavřel, že tu v řízení nebyly dány pochybnosti vedoucí k prověření žalobcovy příčetnosti v době spáchání přestupků. Na této skutečnosti nezmění nic ani subjektivní vyjádření svědkyně G. J., že žalobce působil nepříčetným dojmem.

44. Správní orgány v této souvislosti nepochybily ani v případě, kdy žalobci neustanovily procesního opatrovníka. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně uzavřel, že ze spisového materiálu tato potřeba nevyplynula. S tímto názorem se městský soud ztotožňuje; ve spisu ověřil, že v průběhu řízení tu neexistovaly informace svědčící o tom, že by byl žalobce omezen na svéprávnosti nebo že by o takové věci probíhalo řízení před civilním soudem. Ze správního spisu je zřejmé, že správnímu orgánu nevznikly pochybnosti ani o tom, že žalobce netrpí přechodnou duševní poruchou, která by mu bránila v řízení samostatně jednat. Žalobce ostatně po celou dobu přestupkového řízení se správními orgány sám komunikoval prostřednictvím e-mailů. Z nich je patrné, že byl v této době schopen zcela standardní a konzistentní komunikace. Správní orgány proto správně shledaly, že důvody pro ustanovení opatrovníka ve smyslu § 32 správního řádu nebyly v řízení dány. Ostatně ustanovení opatrovníka, který v řízení přebírá procesní aktivitu za účastníka řízení, by mělo být správními orgány voleno jen v nezbytných a zákonem výslovně stanovených případech, aby nedocházelo k zásahu do ústavního práva účastníka řízení na právní subjektivitu ve smyslu čl. 5 Listiny základních práv a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2012, č.j. 6 Ads 23/2012-28). Městský soud je přitom toho názoru, že taková situace u žalobce v řízení před správními orgány nenastala.

45. Žalobce nesouhlasil také s posouzením společenské škodlivosti obou skutků.

46. Městský soud nesouhlasí s žalobcovým tvrzením, že by správní orgány posoudily společenskou škodlivost paušálně; prvostupňový orgán se jí zabýval u každého skutku samostatně a řádně vysvětlil, proč žalobcova jednání v obou případech považoval za přestupky. Není pravdou, že by v případě prvního skutku prvostupňový orgán opomenul motiv unikajícího plynu; výslovně se jím zabýval, přičemž na základě provedeného dokazování seznal, že tento motiv byl motivem smyšleným. Městský soud nesouhlasí ani s námitkou, že by správní orgány opomenuly majetkové jádro sporu. Naopak, prvostupňový orgán podrobně rozebral, proč jednání žalobce považoval za racionální a promyšlené, činěné s úmyslem nájemce přimět k opuštění bytu a tím finančně poškodit manželku, která tak přijde o příjmy z nájemného. Ve vztahu k druhému skutku konstatoval, že jednání považuje za škodlivé mimo jiné proto, že žalobce, byť na dobu několika vteřin, zasáhl také do nedotknutelnosti obydlí nájemců a od tohoto útoku také sám neupustil.

47. Městský soud dospěl k závěru, že konstatování o žalobcově násilném a hrubém jednání v jiných případech prvostupňový orgán použil toliko pro dokreslení žalobcovy osobnosti, a to výlučně s cílem akcentovat nájemci pociťovaný tlak na vystěhování se z bytu. Ani konstatování o předchozím (v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí blíže neurčeném) přestupku prvostupňový orgán za přitěžující okolnost výslovně neoznačil; dovodil z něj pouze závěr, že žalobce není bezúhonnou osobou. Z konstrukce, kterou prvostupňový orgán užil při stanovení výše sankce, je naopak zřejmé, že pro její celkovou výši byla určující přitěžující okolnost spočívající ve spáchání dvou skutků, které spojoval stejný a ve výsledku úspěšný motiv žalobce – s vidinou finančně manželku poškodit a přimět její nájemce k vystěhování z bytu, kterým tak bylo zasaženo do jejich užívacího práva k bytu a které jim způsobilo dodatečné náklady spojené se stěhováním. Tuto přitěžující okolnost pak městský soud považuje za natolik zásadní, že sama o sobě obstojí.

48. Soud tak uvedených důvodů neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

49. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem II. podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, avšak nevznikly mu žádné náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti. Proto mu soud jejich náhradu nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost (mimořádný opravný prostředek) ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 21. července 2026 JUDr. Hana Kadaňová, Ph.D., v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje X. X.