29 Co 97/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Vejnara a soudkyň JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph. D. a JUDr. Lucie Bičákové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o 304 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 12. 2025, č. j. 17 C 294/2024-90 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. ledna 2026, č. j. 17 C 294/2024 97

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 24 175,80 Kč k rukám advokátky Jméno advokátky do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud I. stupně rozsudkem označeným v záhlaví zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 304 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně jdoucím z částky 192 000 Kč od 20. 7. 2024 do zaplacení, z částky 16 000 Kč od 26. 7. 2024 do zaplacení, z částky 16 000 Kč od 26. 8. 2024 do zaplacení, z částky 16 000 Kč od 26. 9. 2024 do zaplacení, z částky 16 000 Kč od 26. 10. 2024 do zaplacení, z částky 16 000 Kč od 26. 11. 2024 do zaplacení, z částky 16 000 Kč od 26. 12. 2024 do zaplacení a ve výši 12% ročně z částky 16 000 Kč od 26. 1. 2025 do zaplacení (výrok I). Žalobkyni uložil uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 101 494,80 Kč k rukám jeho právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Žalobkyni dále uložil doplňujícím usnesením uhradit doplatek soudního poplatku ve výši 4 000 Kč z rozšíření žaloby na účet Obvodního soudu pro adresa číslo č. účtu pod variabilním symbolem var. symbol do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok III).

2. Nárok žalobkyně uplatnila jako náhradu za nadužívání spoluvlastnického podílu k jednotce č. číslo (dále také jen „byt“) nacházející se v budově č.p. číslo, stojící na pozemcích p. č. číslo, číslo a číslo, zapsané na LV číslo v k. ú. adresa. Manželství účastníků bylo rozvedeno dne datum, právní moc rozsudku o rozvodu nastala dne datum. Žalobkyně tvrdila, že z důvodu domácího násilí, konfliktů se žalovaným a obav z dalšího fyzického napadání žalovaným byla nucena byt dne 10. 6. 2023 opustit a zajistit pro sebe a nezletilé děti jiné bydlení. Nezletilí synové účastníků, jméno FO, narozený v roce rok, a jméno FO, narozený v roce rok, byli následně v srpnu 2023 svěřeni do střídavé péče rodičů. Žalovaný užíval byt, sklepní kóji a parkovací stání ve stejné budově pro sebe, užíval rovněž vybavení bytu, jehož část náležela do výlučného vlastnictví žalobkyně. Žalobkyni vznikaly ve spojení s bytem náklady, jako spoluvlastník hradila splátky hypotečního úvěru, příspěvky do fondu oprav a další platby. Účastníci byt prodali v lednu 2025 za kupní cenu 9 950 000 Kč. I po prodeji bydlel v bytě dále žalovaný, s novými vlastníky si sjednal měsíční nájemné ve výši 28 000 Kč. Dle žalobkyně obvyklé nájemné v příslušném místě a čase činilo 32 000 Kč, žalobou se proto domáhá poloviny této částky, tj. 16 000 Kč měsíčně za období od 1. 7. 2023 do 1. 1. 2025, celkem 304 000 Kč.

3. Žalovaný tvrdil, že se žalobkyně v červnu 2023 odstěhovala v bytu z vlastní vůle. Dohodli se na platbách souvisejících s bytem tak, že splátky hypotéky a poplatky spojené s vlastnictvím bytu budou nadále hradit každý z jedné poloviny a žalovaný bude hradit veškeré ostatní náklady spojené s užíváním bytu. Nájemné v pronajatém bytě hradila žalobkyně až do rozvodu manželství z prostředků ve společném jmění manželů, aniž by se na tom dohodla se žalovaným. V březnu 2024 si koupila vlastní byt a odstěhovala se tam. Žalovaný žalobkyni nikdy nebránil, aby se do bytu vrátila. V bytě navštěvovala děti, měla tam své věci, v garáži parkovali společné vozidlo. Popřel, že by se vůči žalobkyni dopustil domácího násilí. Mezi účastníky došlo k jediné potyčce v srpnu 2023, již po odstěhování žalobkyně z bytu.

4. Soud I. stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba je nedůvodná. Neshledal, že konflikt mezi účastníky lze zařadit pod pojem domácího násilí ve smyslu § 3021 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.), ve znění účinném od 1. 7. 2025. Uvedená právní úprava sice v předmětné době nebyla účinná, ale uvedené ustanovení shrnuje dosavadní judikatorní závěry, proto jej soud I. stupně vztáhl na projednávanou věc s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a důvodovou zprávu k zákonu č. 78/2025 Sb. Podle soudu I. stupně účastníci neměli nerovné postavení, ani další podmínky domácího násilí nebyly v projednávané věci naplněny. Žalobkyně zdůrazňovala, že se jednalo zejména o psychické násilí, soud je však za prokázané neměl. Žalobkyně se cítila ze strany žalovaného kontrolovaná a omezovaná, popisované události však spíše odpovídaly obvyklým průvodním jevům rozpadajícího se manželství. Komunikace mezi účastníky, provedená k důkazu, byla vyostřená, ze strany žalovaného více konfliktní, nevybočovala však výrazně z komunikace partnerů, kteří se rozcházejí. Žalobkyně neopustila byt na základě bezprostřední hrozby domácího násilí. Po odchodu žalobkyně z bytu byli účastníci v kontaktu, navštěvovali se, strávili společnou dovolenou a Vánoce, což se soudu I. stupně jevilo jako protiklad tvrzeného domácího násilí. Soud proto neshledal objektivní překážku, která žalobkyni bránila v užívání předmětného bytu. Tím, že v bytě a sklepní kóji měla své věci, jej částečně užívala. Svého práva užívat jej v rozsahu spoluvlastnického podílu se nijak aktivně nedomáhala. Žalovaný jí v užívání nebránil, naopak ji vyzýval, aby se do bytu vrátila. Proto soud I. stupně nárok žalobkyně posoudil jako neoprávněný. Důsledkem zamítnutí žaloby bylo rozhodnutí o povinnosti nahradit úspěšnému žalovanému náklady řízení.

5. Žalobkyně podala proti rozsudku a doplňujícímu usnesení včasné odvolání. Tvrdí v něm, že soud dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, zatížil řízení procesními vadami v podobě neprovedení navržených důkazů (výslech svědků k domácímu násilí); rozhodnutí je nesprávné i po právní stránce, neboť soud I. stupně chybně aplikoval judikaturu. Vytýká soudu I. stupně nesprávné hodnocení domácího násilí. Soud bagatelizoval fyzické útoky (facky, napadení) i psychické násilí (kontrolu, nátlak, pronásledování), kterým žalobkyně čelila. Nesprávně vyložil, že šlo o projevy „lásky“ nebo „zoufalství“ žalovaného. Soud nepochopil povahu domácího násilí, které nemusí mít extrémní následky. Ignoroval, že domácí násilí bylo již dříve konstatováno v rozvodovém řízení, kdy žalovaný připustil některé útoky. Žalovaný opakovaně vykazoval kontrolní a agresivní chování. Byl uznán vinným z přestupku, který spočíval ve zmocnění se mobilního telefonu žalobkyně.

6. Žalobkyně nadále tvrdí, že byt neopustila dobrovolně, ale z důvodu obavy o bezpečí své i dětí, po opakovaných konfliktech a násilí. Soud I. stupně nesprávně dovodil, že její odchod z bytu byl bezdůvodný. Žalovaný byt užíval sám a odmítal jej opustit, platit jí náhradu a řešit vypořádání spoluvlastnictví. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc k novému projednání, nebo aby jej změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

7. Žalovaný podal k odvolání žalobkyně písemné stanovisko. Odmítl názor, že v řízení měli být vyslechnuti další svědkové, neboť ani jeden z nich nebyl očitým svědkem konfliktu účastníků. Nesouhlasil s interpretací žalobkyně, že v rozvodovém řízení bylo prokázáno domácí násilí. Z rozsudku o rozvodu plyne, že manželství bylo rozvedeno pro hluboký a trvalý rozvrat, žalobkyně v manželství nechtěla setrvat. Žalobkyně argumentovala odbornými názory na domácí násilí, ale na konkrétní odbornou literaturu neodkázala. Neshody a konflikty účastníků nedosahovaly takové intenzity, soustavnosti a závažnosti, aby mohly být kvalifikovány jako domácí násilí. Přestupek žalovaného ze srpna 2023 spočíval v tom, že se žalovaný v afektu zmocnil mobilního telefonu žalobkyně.

8. Naopak jednání žalobkyně bylo systematické, neboť odchod z rodinné domácnosti plánovala a připravovala se na něj, zajistila si luxusní pronájem. Odklonila finanční prostředky, aby je nemusela vypořádat v rámci společného jmění manželů. Rozhodně není pravdou, že by ji žalovaný vyloučil z užívání bytu. Měla totiž klíče od bytu, mohla tam chodit i v jeho nepřítomnosti. Závěrem navrhl rozsudek soudu I. stupně potvrdit jako věcně správný.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je neopodstatněné.

10. Odvolací soud hodnotí rozsah dokazování provedeného soudem I. stupně jako dostatečný pro rozhodnutí o žalobním nároku. Skutková zjištění, k nimž nalézací soud dospěl, odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Za situace, kdy byl postaven spolehlivý skutkový základ, rozhodl soud I. stupně v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, že dokazování navrženými důkazy nebude doplňovat.

11. Skutková situace zasahuje velmi citlivou rodinnou a partnerskou situaci. Stěžejní bylo posouzení, zda žalobkyně opustila byt, v němž se žalovaným do června 2023 vedli rodinnou domácnost, z důvodu, který lze označit jako zvláštního zřetele hodný, resp. že k tomu byla nucena z důvodů na straně žalovaného. Odvolací soud nezpochybňuje tvrzení žalobkyně, že se pro odstěhování rozhodla proto, aby zabránila pokračování neuspokojivého soužití provázeného konflikty mezi účastníky řízení, tehdejšími manžely, a aby tato situace neškodila nezletilým dětem účastníků. Pokud však žalobkyně uvedla, že jí šlo o zdraví a bezpečí nejen její, ale i nezletilých dětí, nekoresponduje toto tvrzení s tím, že zpočátku odešla do pronajatého bytu sama a teprve později tam s ní pobývaly i děti. Znamená to, že zájmy dětí ve společném bytě se žalovaným bezprostředně nic neohrožovalo. V tomto bodě žalobkyně soudu předestírá skutečnost značně zveličenou.

12. Nebezpečí subjektivního zkreslení skutečnosti se žalobkyně nevyhnula ani v dalších podrobnostech své výpovědi. Pokud tvrdila, že soužití se žalovaným pro ni bylo nesnesitelné a že se v bytě se žalovaným cítila ohrožená, je s podivem, že se žalovaným a dětmi jela po svém odstěhování na společnou dovolenou, navštěvovali se, strávili společně dva dny o Vánocích, dohodli se na platbách spojených s předmětným bytem. Ze skutečnosti, že žalovaný se nejprve odmítl z bytu odstěhovat a nesouhlasil s jeho prodejem, ale že následně žalobkyni vyhověl a byt společně prodali, i z dalších nesporných podrobností, které o jejich vztahu vyšly najevo, plyne, že žalobkyně nebyla ve vztahu se žalobcem v nerovném (slabším) postavení. Žalobkyní popsaná událost, kdy žalovaný přijel za žalobkyní a dětmi do adresa, ačkoli na tom nebyli dohodnuti (a po krátké době, vyzván žalobkyní, zase odjel), rozhodně nepředstavuje jednání jednoznačně negativně hodnotitelné, jak je podává žalobkyně. Další konkrétně popsané konflikty mezi účastníky, jak byly prokázány, se jeví být spíše ojedinělé povahy a ani podle odvolacího soudu nedosahují intenzity odpovídající domácímu násilí. Tomu ostatně nasvědčuje i to, že žalobkyně, ač znalá práva, proti jednání žalovaného neiniciovala žádné ochranné opatření. Stejně tak se nikterak nedomáhala svého práva odpovídající část bytu užívat. Pokud sama uvedla, že předpokládala, že k prodeji bytu dojde dříve než za rok a půl, nabízí se vysvětlení, že po kratší dobu tolerovala, že žalovaný užívá celý byt sám, a teprve zpětně od něj žádá náhradu za nadužívání jeho spoluvlastnického podílu. Po dobu trvání manželství však bylo právem žalovaného rodinnou domácnost v bytě vést a povinností žalobkyně na její náklady přispívat.

13. Nárok žalobkyně však není po právu ani po rozvodu manželství, neboť bylo mezi účastníky nesporné, že žalobkyně disponovala klíči od bytu a do doby společného užívání motorového vozidla také přístupem k parkovacímu stání. Současně lze shodně se soudem I. stupně uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že jí žalovaný v užívání bytu a jeho součástí bránil. Ani žalobkyní tvrzené konflikty po celou dobu, za kterou svůj nárok uplatnila, zjevně nepokračovaly.

14. Co se týče právního posouzení, odvolací soud vzal v úvahu ustanovení § 691 odst. 2 o. z., podle nějž platí, že žije-li s jedním z manželů společné dítě manželů, vůči kterému mají oba vyživovací povinnost, popřípadě nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich, a druhý manžel opustí rodinnou domácnost, aniž k tomu má důvod zvláštního zřetele hodný, a odmítá se vrátit, je tento manžel povinen přispívat i na náklady rodinné domácnosti. Důvod opuštění rodinné domácnosti, popřípadě důvod odmítání návratu, posoudí soud podle zásad slušnosti a dobrých mravů. Náklady na bydlení mezi náklady rodinné domácnosti patří, v době opuštění společného bytu žalobkyní v předmětném bytě bydlely se žalovaným také nezletilé děti účastníků a v podobě střídavé péče v tomto společném bytě děti bydlely i nadále. Jakkoli je otázka užívání věci ve spoluvlastnictví otázkou jinou, lze také v projednávané věci přihlédnout k okolnostem a podle zásad slušnosti zvážit žalobou uplatněný nárok. Především jde o prokázání důvodu zvláštního zřetele hodného pro opuštění rodinné domácnosti.

15. Podle § 751 o. z. s názvem Zvláštní ustanovení proti domácímu násilí, platí (a platilo i v ou době rozhodné pro projednávanou věc): (1) Stane-li se další společné bydlení manželů v domě nebo bytě, v němž se nachází rodinná domácnost manželů, pro jednoho z nich nesnesitelné z důvodu domácího násilí vůči manželovi nebo jinému, kdo v rodinné domácnosti manželů žije, může soud na návrh dotčeného manžela omezit, popřípadě i vyloučit na určenou dobu právo druhého manžela v domě nebo bytě bydlet. (2) Stejně jako v odstavci 1 lze postupovat v případě, že se jedná o manžele rozvedené, jakož i v případě, kdy manželé nebo rozvedení manželé bydlí společně jinde než v rodinné domácnosti. Z komentáře tituly před jménem jméno FO k citovanému ustanovení lze převzít vysvětlení pojmu domácího násilí: Domácí násilí se vymezuje jako násilí, násilné chování, k němuž dochází mezi blízkými osobami, popř. i jinými osobami, které žijí ve společné rodinné domácnosti. Musí vykazovat znak dlouhodobosti a musí působit zásadní ohrožení života člověka, jeho tělesné a duševní integrity, jeho cti a důstojnosti, jeho lidské osobnosti. Charakteristická je závislost jedné blízké osoby na druhé, jakož i utajení před veřejností: násilí zpravidla nemá svědky. Násilné chování může spočívat v různých aktech, činech. Lze podle toho rozlišit násilí fyzické, psychické, ale také sexuální. Násilí může mít účinky sociální, psychologické, ekonomické atd. Komentované ustanovení výslovně uvádí jen fyzické a psychické násilí. Zjevně je třeba považovat tyto dva druhy násilí za základní a jednotlivé další podoby a účinky jiného násilí podřadit pod některý z těchto dvou druhů, popř. i pod oba zároveň. Skutečnost, že zákon výslovně uvádí jen „fyzické a psychické násilí“, rozhodně neznamená, že ostatní druhy násilí a jejich následky by neměly být postiženy obdobně. Neexistuje jednotný názor na to, co domácím násilím ještě je a už domácím násilím není. Do druhé skupiny chování patří např. jednorázová násilná akce silnějšího proti slabšímu, akce a reakce u dvou spolužijících osob se střídají, násilí je vyvoláno zvláštní situací.

16. Soud I. stupně správně poukázal na právní úpravu, která se na žalobkyní označené období přímo nevztahuje, nicméně představuje aktuální pohled soudní rozhodovací praxe na otázku rozlišení domácího násilí. S účinností od 1. 7. 2025, po novelizaci zákonem č. 78/2025 Sb. obsahuje občanský zákoník v ustanovení § 3021 o. z. tuto definici: Domácím násilím se rozumí násilné jednání vůči oběti v jakékoli formě, při kterém zpravidla dochází ke zneužívání moci nebo nerovného postavení a kterým bylo nebo mělo být neoprávněně zasaženo do její tělesné integrity, b) bylo nebo mělo být neoprávněně opakovaně nebo vážně zasaženo do její duševní integrity, svobody nebo důstojnosti, zejména v intimní oblasti, do její vážnosti, cti nebo soukromí nebo c) byla vážně ohrožena nebo narušena její schopnost uspokojovat své základní potřeby nebo základní potřeby členů společné domácnosti. Obětí domácího násilí může být a) osoba, která s osobou dopouštějící se domácího násilí žije nebo žila ve společné domácnosti, nebo osoba, jejíž domácnost osoba dopouštějící se domácího násilí opakovaně a dlouhodobě navštěvuje, b) osoba blízká nebo ten, kdo jí dříve byl, nebo rodič společného dítěte nebo ten, kdo s osobou dopouštějící se domácího násilí vykonává rodičovskou odpovědnost.

17. Ani v tomto pojetí, přizpůsobenému aktuálnímu odbornému poznání a počítajícímu zejména se skrytou povahou tohoto druhu protiprávního jednání, v projednávané věci nebylo možno shledat prokázané domácí násilí a posoudit důvody žalobkyně pro opuštění společného bytu jako zvláštního zřetele hodné. Z rozhodovací činnosti se odvolacímu soudu popsaná situace jeví jako nikoli vzácná, ale spíše typická v případech, kdy ten z manželů, který se rozhodl pro rozvod manželství, ze společné rodinné domácnosti odchází. Jistěže jej k tomu obvykle vedou vážné důvody, dokonce naléhavý zájem na oddělení manželů. Nicméně nejde o důvod zvláštního zřetele hodný spojený s tím, že se druhý manžel dopustil zavrženíhodného chování, pro které bylo nezbytné domácnost opustit s tím, že takový zvláštní důvod bude mít pro tohoto druhého manžela nepříznivé finanční důsledky. Nebezpečí neodhalení domácího násilí pro jeho skrytou povahu totiž provází nebezpečí, že z domácího násilí bude obviněn nevinný. V tomto řízení se tvrzené domácí násilí posuzuje s časovým odstupem, ale především pro účely sporu majetkoprávní povahy. Tomuto účelu také odpovídá rozsah dokazování, který nalézací soud k dané otázce zvolil. Odvolací soud po provedeném jednání skutkovým a právním závěrům soudu I. stupně přisvědčil.

18. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, proto má právo na náhradu nákladů. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 304 000 Kč sestávající z částky 9 540 Kč za každý ze dvou úkonů (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 11. 6. 2026) právní služby uvedených v § 11 odst. 1 písm. g, k) tarifu včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 tarifu, a daň z přidané hodnoty ve výši 21% z částky 19 980 Kč ve výši 4 195,80 Kč. Celkem náhrada činí 24 175,80 Kč.

20. Dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu I. stupně.