3 A 10/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové, soudce Mgr. Daniela Burdy a soudkyně Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobkyně AEROMOTORY, s. r. o., IČO: 063 89 163, sídlem Zámostní 1155/27, 710 00 Ostrava proti žalovanému Ministerstvo dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2025, č. j. MD-17871/2023-220/20, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalobkyně se žalobou podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), podanou u Městského soudu v Praze („městský soud“) domáhala zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu pro civilní letectví („Úřad“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 8. 2025, č. j. 6312-25-401 („prvostupňové rozhodnutí“).

2. Uvedeným rozhodnutím správní orgán I. stupně zrušil podle čl.

145. B.355 písm. b) přílohy II nařízení Komise (EU) č. 1321/2014 ze dne 26. 11. 2014 o zachování letové způsobilosti letadel a leteckých výrobků, letadlových částí a zařízení a schvalování organizací a personálu zapojených do těchto úkolů (dále jen „nařízení Komise“) platnost oprávnění žalobkyně k údržbě letadlových celků č. CZ.145.0106, a to z důvodu vysoké míry závažnosti nálezů úrovně 1 naplnění čl.

145. B.350 písm. b) bod 3 přílohy II nařízení Komise. Tyto nálezy spočívaly 1) ve vystavení EASA FORM 1 č. 4/2024 (k motoru Lycoming O-320-E3D), předání jeho kopie zákazníkovi, a tedy uvolnění motoru do provozu v rozporu s postupy stanovenými ve výkladu organizace žalobkyně tím měla porušit čl.

145. A.50 přílohy II nařízení Komise a dále 2) v neuvedení výkladu organizace údržby (označovaný jako „MOE“) ve smyslu čl.

145. A.70 přílohy II nařízení Komise do souladu s požadavky nové právní úpravy (tedy s prováděcím nařízením Komise (EU) č. 2021/1963 ze dne 8. 11. 2021, kterým se mění nařízení (EU) č. 1321/2014, pokud jde o systémy řízení bezpečnosti v organizacích údržby, a opravuje uvedené nařízení do 2. 12. 2024 (porušení čl. 4 odst. 7 nařízení Komise).

3. Pokud jde o první důvod, tak žalobkyně měla dne 16. 2. 2024 vystavit osvědčení EASA FORM 1 k motoru a toto osvědčení následně zaslat zákazníkovi jako důkaz o tom, že zakázka byla splněna. Tím formálně došlo k uvolnění letadlového celku (motoru) do provozu. V řízení nicméně vyšlo najevo, že žalobkyně generální opravu předmětného motoru zjevně neprovedla, neboť nedoložila žádné záznamy o provedení údržby (ačkoliv je povinna je uchovávat alespoň po dobu 3 let), současně z podnětu zákazníka žalobkyně bylo zjištěno, že mu byl motor vrácen v rozebraném stavu bez provedených předepsaných prací. Ve vztahu k druhému důvodu spočívalo pochybení žalobkyně v tom, že v přechodné době stanovené čl. 4 odst. 7 nařízení Komise (tedy do 2. 12. 2024) neupravila (i přes opakované pokusy) výklad organizace údržby, tak aby bylo v souladu s nařízením, a neučinila tak úspěšně ani později. Úřad přitom v průběhu auditu č. 1/23 dne 29. 11. 2023 vystavil nález č. 14 spočívající v tom, že žalobkyně nemá zaveden systém řízení bezpečnosti (označovaný jako „SMS“) (viz čl.

145. A.200 přílohy II nařízení Komise; jeho součástí je i tzv. bezpečnostní politika); stalo se tak více než rok před koncem lhůty stanovené v čl. 4 odst. 7 nařízení Komise. Žalobkyně sice dne 12. 11. 2024 doručila Úřadu žádost o schválení změny výkladu organizace údržby, tato změna ale nebyla dostatečná. Úřad proto žalobkyni dne 25. 11. 2024 vyzval, aby odstranila nedostatky spočívající v tom, že výklad neodpovídá strukturou čl.

145. A.70 písm. a) přílohy II nařízení Komise, zcela v něm chybí vyžadované postupy dle čl.

145. A.155, 145.A.200 a 145.A.202 přílohy II nařízení Komise; žalobkyně rovněž v rozporu s čl.

145. A.30 písm. ca) téhož předpisu nejmenovala osobu odpovědnou za řízení vývoje. Žalobkyně následně výklad organizace údržby několikrát doplňovala (ještě v roce 2024 a pak v roce 2025; jí předložené podklady ale vždy obsahovaly zásadní nedostatky. Na ty byla žalobkyně vždy upozorněna.

4. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je dále podpůrně zmíněn ještě třetí důvod zrušení oprávnění k opravě leteckých motorů, a sice neobsazení pozice vedoucího sledování shody; organizaci žalobkyně totiž nejpozději dne 31. 12. 2024 opustil p. B., který tuto funkci zastával. Uvedený stav je v rozporu s čl.

145. A.30 písm. c) přílohy II nařízení Komise. Uvedený nález byl nicméně veden v rámci jiného řízení; není ani zmíněn ve výroku prvostupňového rozhodnutí.

5. Úřad dospěl k závěru, že uvedené nálezy jsou v souhrnu velmi závažné (byť izolovaně by je bylo možné posuzovat mírněji). Z toho důvodu Úřad přistoupil k nejzávažnějšímu zásahu do postavení žalobkyně, a sice jí zrušil platnost jejího oprávnění. Organizace žalobkyně totiž již delší dobu vykazuje zásadní nesoulad s požadavky nařízení Komise, podle Úřadu tak není schopna zaručit provádění údržby leteckých motorů v rozsahu vydaného oprávnění, což by potenciálně mohlo vést k nezvratným následkům.

6. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ztotožnil s důvody, na nichž je prvostupňové rozhodnutí založeno.

II. Argumentace žalobce, obrana žalovaného a jednání ve věci

7. Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí namítá zaprvé, že žalovaný nesprávně a bez dostatečných skutkových zjištění dovodil existenci a předání originálu EASA Form 1. Podle žalobkyně byl zákazníkovi zaslán pouze pracovní návrh dokumentu (podobně jako např. notář zasílá klientovi nejprve návrh notářského zápisu k odsouhlasení), zatímco motor byl ve skutečnosti předán v rozebraném stavu a nebyl způsobilý k provozu. Žalovaný potom neprovedl k uvedené skutečnosti žalobkyní navržené důkazy, konkrétně svědeckou výpověď mechanika (přímého svědka stavu motoru při předání), čestné prohlášení pana R. Z. a e-mailovou komunikaci ze dne 26. 2. 2024 vysvětlující, že EASA Form 1 nebyl vydán a zaslaná verze byla „draft“.

8. Zadruhé žalobkyně rozporovala závěry žalovaného, že jí byl poskytnut dostatečný čas pro zavedení systému řízení bezpečnosti (SMS) a pro provedená úprav MOE. Správní orgán I. stupně žalobkyni v předchozích auditech stanovil termín nápravy do 2. 12. 2024, žalobkyně přitom tuto povinnost splnila tím, že předložila dokumentaci k implementaci SMS. Žalovaný však bez vysvětlení, jaké nedostatky předložená dokumentace má, nadále tvrdil, že žalobkyně svou povinnost nesplnila. Postup správního orgánu I. stupně byl přitom charakterizován změnami, nejednotnou komunikací a průběžným doplňováním požadavků nad rámec původního auditu. Od 2. 12. 2024 do 3. 11. 2025 proběhlo několik úkonů, včetně žádosti o změnu výkladu organizace (12. 11. 2024), na kterou správní orgán I. stupně reagoval sdělením o dalších nedostatcích až dne 25. 11. 2025, tedy téměř rok po podání žádosti. Nebyla to tedy žalobkyně, které by bylo možné přičítat k tíži průtahy v řízení. Žalovaný podle žalobkyně dále vycházel z nesprávné interpretace čl. 4 odst. 7 prováděcího nařízení; podle ní se uvedené ustanovení vztahuje k neuzavření nálezů, nikoliv na fázi implementace SMS jako takové. Podle žalobkyně dává čl. 4 odst. 7 nařízení Komise organizacím možnost, nikoliv bezpodmínečnou povinnost ve stanovené lhůtě implementovat SMS.

9. Zatřetí žalobkyně namítala nesprávné posouzení obsazení funkce vedoucího sledování shody. V této souvislosti žalobkyně upozornila, že v průběhu roku 2025 opakovaně s Úřadem tuto záležitost projednávala, přičemž Úřad nebyl po dlouhou dobu schopen poskytnout jednoznačné stanovisko, zda bude akceptovat interní řešení, nebo bude trvat na interním auditorovi. Tento nejednotný postup ÚCL dokládá mimo jiné i fakt, že ÚCL sám vedl jednání o změně výkladu organizace (č. j. 6869-24-401), kde měl být schválen nový způsob zajištění funkce. Z průtahů řízení způsobených nečinností a nejednoznačnými pokyny ÚCL však nelze dovozovat pasivitu žalobkyně. Žalobkyně přitom činila konkrétní kroky k obsazení funkce, konkrétně jednala se dvěma kandidáty na interní pozici, resp. připravovala podklady pro externí smluvní variantu.

10. Začtvrté žalobkyně namítala, že uložená sankce, tedy odebrání příslušné licence, je nepřiměřená. Žalovaný tvrdí, že vytýkané nedostatky „mají zásadně závažný charakter“ a že žalobce „neodstranil ve stanovené lhůtě zjištěné nedostatky“, avšak toto tvrzení je v rozporu s obsahem spisu. Žalobkyně v průběhu celého řízení činila konkrétní kroky k nápravě jednotlivých položek vytčených při auditu, což dokládají jak emailová komunikace, tak přiložené dokumenty a podání adresovaná Úřadu. Žalovaný dále v řízení neprokázal, že by žalobkyně ohrozila bezpečnost leteckého provozu, že by provedla údržbu v rozporu s Part- 145 nebo že by vydala jakýkoliv závadný certifikát či uvedla do provozu nezpůsobilý motor. Úřad přitom mohl využít některý z mírnějších prostředků, které příslušné právní předpisy umožňují, např. omezení oprávnění, pozastavení oprávnění či uložení nápravného opatření.

11. Žalovaný se s podanou žalobou neztotožnil a navrhl její zamítnutí. K první žalobní námitce uvedl, že argumentace tím, že žalobkyně zaslala zákazníkovi pouhý návrh EASA FORM 1 je nepatřičná. U tohoto dokladu je právní úpravou striktně stanoveno, jaké má mít náležitosti, a to včetně podpisu oprávněné úřední osoby a otisku úředního razítka. Jinak řečeno, subjekt, v jehož prospěch má být EASA FORM 1 vystaven, do jeho obsahu nemůže nijak zasahovat, tudíž není nutné mu jej předkládat k náhledu. V projednávaném případě měl doklad veškeré požadované náležitosti, tudíž o tom, že se jedná o originál nemá žalovaný pochybnosti. Pokud jde o e-mail ze dne 26. 2. 2024, k tomu žalovaný pouze uvádí, že z předložené spisové dokumentace nevyplývá, že by byl zaslán spolu s EASA FORM 1 jako jakési vysvětlení, jak má vlastník předmětného motoru na zaslaný EASA FORM 1 nahlížet. Ve vztahu k neprovedení žalobkyní v odvolacím řízení navržených důkazů žalovaný odkázal na zásadu koncentrace řízení zakotvenou v § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Žalovaný nadto důkazní návrhy posoudil jako účelové a s tím, proč je neprovedl se řádné vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

12. K druhé žalobní námitce žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ke třetí žalobní námitce uvedl, že součástí spisové dokumentace nejsou žádné podklady, které by se vztahovaly k tvrzením žalobkyně, že vyvíjela aktivitu k obsazení funkce vedoucího sledování shody. Ve vztahu ke čtvrté žalobní námitce žalovaný zdůraznil, že zrušení platnosti povolení není trestní sankcí. K možností mírnějšího opatření potom uvedl, že žalobkyně má oprávnění pouze k údržbě a opravám leteckých motorů, tudíž není co omezovat, pozastavení oprávnění do odstranění zjištěných nedostatků také nemá opodstatnění, a to vzhledem k poskytnuté lhůtě, v jejímž rámci měla žalobkyně zjištěné nedostatky odstranit, k čemuž však z její strany nedošlo.

13. Při jednání ve věci strany setrvaly na svých stanoviscích.

14. Městský soud nepřihlédl k podání někdejšího zástupce žalobkyně zaslanému soudu krátce před nařízeným jednáním dne 8. 6. 2026, neboť jej učinila osoba, která nebyla v řízení oprávněná za žalobkyni jednat. Žalobkyně (její zástupce) při jednání nicméně vznesla argumenty, které se věcně překrývaly s obsahem tohoto podání, týkaly se zejména širších souvislostí „sporu“ mezi žalobkyní a Úřadem (vývoj předchozích řízení a postupů Úřadu vůči žalobkyni), konkrétně pociťované zaujatosti Úřadu (a jmenovitě p. M.) vůči žalobkyni. Dle náhledu soudu se nejednalo o jasně formulované žalobní námitky, i pokud by je tak ale posoudil, potom by se jimi nemohl zabývat pro jejich opožděnost. V souladu s § 71 odst. 2 s. ř. s. lze žalobu rozšířit o dosud neuplatněné žalobní body (námitky) pouze ve lhůtě pro podání žaloby. Ta v souladu s § 72 odst. 1 s. ř. s. činí dva měsíce ode dne oznámení napadeného rozhodnutí, ke dni konání jednání ve věci (9. 6. 2026) přitom tato lhůta již uplynula.

III. Posouzení žaloby

15. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobkyní vymezených námitek, vycházel přitom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného.

16. Žaloba není důvodná.

17. Nejprve se městský soud zabýval první žalobní námitkou vztahující se k neoprávněnému vydání osvědčení EASA FORM 1.

18. Podle čl.

145. A.50 písm. a) přílohy II nařízení Komise, osvědčení o uvolnění do provozu vydává odpovídajícím způsobem oprávněný osvědčující personál jménem organizace poté, co tento osvědčující personál ověřil, že veškerou objednanou údržbu organizace řádně provedla v souladu s postupy stanovenými v článku 145.A.70 při zohlednění dostupnosti a užití údajů pro údržbu stanovených v článku 145.A.45 a že neexistuje žádný známý nesoulad, jenž ohrožuje bezpečnost letu.

19. Městský soud se s touto žalobní námitkou nemohl ztotožnit. Z důkazů shromážděných v řízení před správními orgány jednoznačně vyplývá, že žalobce vystavil osvědčení EASA FORM 1 k předmětnému letadlovému celku (k motoru Lycoming O-320-E3D) a toto osvědčení zaslal svému zákazníkovi, a to aniž by dokončil jeho údržbu. Součástí správního spisu je kopie tohoto osvědčení vystaveného dne 16. 2. 2024. Nejedná se přitom pouze o koncept tohoto osvědčení, jak uvádí žalobykně, ale zcela zřejmě o jeho finální podobu, jak v prvostupňovém rozhodnutí konstatoval Úřad (a následně toto jeho hodnocení aproboval žalovaný). Uvedené osvědčení má totiž vyplněny všechny náležitosti, je v něm uvedeno datum jeho vystavení, dále obsahuje pořadové číslo, podpis oprávněné osoby a razítko žalobkyně. Tvrzení žalobkyně, že se jednalo pouze o pracovní verzi (koncept) zaslaný jejímu zákazníkovi, se proto jeví jako účelové. Pokud by se mělo skutečně jednat o koncept, potom by osvědčení nemohlo být opatřeno všemi náležitostmi (zejména razítkem žalobkyně a podpisem oprávněné osoby), tak aby na něj mohlo být nahlíženo jako na finální dokument.

20. Žalobkyně přitom nijak nesporovala zjištění, že oprava předmětného letadlového celku nebyla v době vystavení EASA FORM 1 (dne 16. 2. 2026) ani později (zejména ke dni 26. 2. 2026, kdy jej žalovaná zaslala v e-mailové zprávě svému zákazníkovi) dokončena. Žalobkyně naopak potvrdila zjištění správních orgánů, že letadlový celek (motor) byl následně předán zákazníkovi v rozmontovaném stavu, tedy aniž by jeho oprava byla dokončena. Uvedené zjištění přitom kontrastuje s obsahem vydaného osvědčení EASA FORM 1, z něhož naopak vyplývá, že oprava měla být kompletně provedena a že letadlový celek je způsobilý provozu (je uvolněn k provozu). Je tedy zřejmé, že žalobkyně vydala uvedené osvědčení v hrubém rozporu s právními předpisy, neboť fakticky uvolnila do provozu letadlový celek (motor), jehož oprava nebyla provedena a který byl nadto v rozmontovaném stavu, jinými slovy osvědčila provozuschopnost letadlového celku, který se v takovém stavu zcela zřejmě nenacházel, čímž (aniž by měla kontrolu nad dalším osudem letadlového celku) mohla potenciálně ohrozit bezpečnost letového provozu.

21. Ze shromážděných důkazů, zejména z e-mailové korespondence mezi žalobkyní a jejím zákazníkem, přitom vyplývá, že žalobkyně zaslala scan vydaného osvědčení EASA FORM 1 v e-mailové zprávě ze dne 26. 2. 2024 (v čase 8:47). V textu tohoto e-mailu přitom není nijak zmíněno, že by se mělo jednat pouze o koncept k prodiskutování, resp. k získání představy o tom, jak by mělo vypadat osvědčení, které bude vydáno až později.

22. Žalobkyně teprve v odvolacím řízení navrhla jako důkaz e-mailovou zprávu, kterou měla zaslat svému zákazníkovi dne 26. 2. 2026 (v čase 9:21), v níž měla zdůraznit, že zaslané osvědčení je pouze konceptem, který nemůže být použit a platná verze bude poskytnuta s ostatními doklady a s opraveným motorem. Současně žalobkyně navrhla jako důkaz svědeckou výpověď svého zaměstnance R. Z., tento důkazní návrh podpořila jeho prohlášením ze dne 8. 9. 2025, ze kterého vyplývá, že žalobkyně měla vrátit předmětný letadlový celek (motor) zákazníkovi bez provedení opravy s tím, že osvědčení EASA Form 1 měl vystavit až ten, kdo skutečně provede jeho opravu. Žalovaný přitom posoudil tyto důkazní návrhy jako nadbytečné; podle žalovaného byl v řízení před Úřadem zjištěn skutkový stav v míře, že o něm nejsou důvodné pochybnosti (srov. § 3 správního řádu), současně posoudil tyto důkazní návrhy jako účelové. Městský soud se s tímto hodnocením ztotožnil; uvedené důkazy se jeví jako nadbytečné především proto, že nijak nezpochybňují zjištění, že žalobkyně zaslala dne 26. 2. 2024 svému zákazníkovi osvědčení EASA FORM 1 vystavené dne 16. 2. 2024 v podobě, jaká byla zjištěna v předcházejícím dokazování (konečně žalobkyně sama při jednání soudu potvrdila, že se dopustila pochybení, pokud údajný „koncept“ osvědčení opatřila i podpisem a razítkem). Skutečnost, zda žalobkyně v textu e-mailové zprávy doprovodila tento dokument výhradou, že se jedná pouze o koncept, který zákazník nesmí použít, nemá pro posouzení věci relevanci, neboť nic nemění na tom, že ze samotného dokumentu není nijak patrné, že by se mělo jednat o koncept, a nikoliv o samotné osvědčení; žalobkyně tak nemohla mít kontrolu – i přes údajné upozornění, že se jedná o koncept – nad tím, jak zákazník bude s takovým dokumentem dále nakládat. Uvedené zjištění by nebyla způsobilá zpochybnit ani navržená svědecká výpověď.

23. Městský soud potom ve shodě s žalovaným nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že by se porušení čl.

145. A.50 písm. a) přílohy II nařízení Komise dopustila teprve až tím, že by originál osvědčení EASA FORM 1 předala zákazníkovi. Žalovaný a před ním rovněž Úřad přiléhavě uvedli, že podstatné je, že žalobkyně uvedené osvědčení vůbec vystavila, kterážto skutečnost byla v řízení jednoznačně prokázána zjištěním, že žalobkyně zaslala zákazníkovi scan (či kopii) osvědčení (pokud existovala kopie, potom nutně musel existovat i originál, což konečně ani žalobkyně v řízení nerozporovala). Už jen tím, že žalobkyně osvědčení vystavila za situace, kdy si byla vědoma, že pro to nejsou a ani nebudou splněny podmínky (žalobkyně v době vystavení osvědčení již musela vědět, že nebude schopna dokončit opravu motoru a že jej zákazníkovi bude muset vrátit v rozmontovaném stavu) se dopustila porušení výše citovaného ustanovení nařízení Komise. Okolnost, zda nakonec mezi žalobkyní a jejím zákazníkem došlo k předání originálu osvědčení EASA FORM 1 na tomto závěru nemůže nic změnit; tato okolnost byla závislá na dohodě mezi těmito dvěma subjekty. Z jednání žalobkyně přitom vyplývá, že k takovému kroku byla připravena – směřovala k němu (uvedené osvědčení vystavila, zákazníkovi zaslala její kopii).

24. Dále se městský soud zabýval druhou žalobní námitkou, podle níž žalobkyni nebyl dán dostatečný časový prostor pro zavedení systému řízení bezpečnosti (SMS) a pro provedení úprav MOE.

25. Podle čl. 4 odst. 7 nařízení Komise ve znění prováděcího nařízení Komise (EU) č. 2021/1963, odchylně od čl.

145. B.350 písm. d) bodů 1 a 2 přílohy II (část 145) může organizace údržby, která je držitelem platného osvědčení o oprávnění vydaného v souladu s přílohou II (část 145), do dne 2. prosince 2024 napravit jakékoliv nálezy nesouladu týkající se požadavků přílohy II zavedených nařízením Komise (EU) 2021/1963. Pokud po dni 2. prosince 2024 organizace tyto nálezy neuzavře, bude osvědčení o oprávnění zcela nebo zčásti zrušeno, omezeno nebo pozastaveno.

26. Městský soud předně nemohl přisvědčit námitce, že z čl. 4 odst. 7 nařízení Komise nevyplývá bezpodmínečná povinnost splnit veškeré nové požadavky vyplývající z přílohy II tohoto nařízení po novelizaci provedené prováděcím nařízením Komise (EU) č. 2021/1963 do 2. 12. 2024. Naopak z tohoto ustanovení tato povinnost jednoznačně vyplývá; organizace údržby byly podle něj povinny do tohoto data napravit jakékoliv nálezy nesouladu právě s (novými) požadavky přílohy II nařízení Komise. Současně toto ustanovení stanoví sankci za nedodržení této implementační lhůty, a sice zrušení, omezení nebo pozastavení oprávnění organizace. Mezi (nové) požadavky dle přílohy II nařízení Komise přitom patří jak řádně sestavený MOE (čl.

145. A.70 přílohy II nařízení Komise), tak rovněž řádně vytvořený, zavedený a spravovaný systém řízení (tzv. SMS) dle čl.

145. A.200 přílohy II nařízení Komise. Argumentace žalobkyně, že fáze implementace SMS nemusela být dokončena do dne 2. 12. 2024, tedy rovněž neodpovídá právní úpravě. Výše citovaný čl. 4 odst. 7 nařízení Komise předpokládá, že v implementační lhůtě (do 2. 12. 2024) musely být odstraněny veškeré nálezy nesouladu s novými požadavky – z čl.

145. A.200 přílohy II nařízení Komise přitom vyplývá povinnost nejen formálního sestavení („vytvoření“), ale rovněž řádné implementace („zavedení“ a „spravování“) SMS. Z prvostupňového rozhodnutí nicméně vyplývá, že zjištěný nesoulad nespočíval až ve fázi implementace (zavádění) SMS, ale již ve fázi jeho řádného sestavení.

27. Městský soud dále nemohl přisvědčit ani tvrzení žalobkyně, že se postup Úřadu vyznačoval zmatečností, nedostatečnou komunikací apod. Postup Úřadu v tomto ohledu je relativně podrobně popsán v prvostupňovém rozhodnutí, jednak v sekci 1) Shrnutí průběhu řízení a dále v sekci 2) Právní kvalifikace a důvody vydání rozhodnutí – b) Individuální vyhodnocení předmětu řízení. Vyplývá z něj, že Úřad žalobkyni zhruba s ročním předstihem před uplynutím implementační lhůty (do 2. 12. 2024) v průběhu auditu č. 1/23, na který navazoval nález č. 14, seznámil s tím, jaké požadavky novelizované právní úpravy musí v implementační lhůtě splnit – odstranění nedostatků zjištěných nálezem tak stanovil právě k 2. 12. 2024. Následně Úřad žalobkyni na povinnost odstranit nedostatky zjištěné uvedeným nálezem znovu upozornil dopisem ze dne 2. 11. 2024. Následně žalobkyně požádala dne 12. 11. 2024 o změnu MOE. Není přitom pravdivé tvrzení žalobkyně, že by Úřad na toto podání reagoval až více než po roce (dne 25. 11. 2025), pokud by tomu tak bylo, tak by se tak stalo až po vydání prvostupňového i napadeného rozhodnutí. Úřad naopak na tuto žádost reagoval nedlouho poté (ještě před uplynutím implementační lhůty) dne 25. 11. 2024; ve své výzvě přitom žalobkyni vysvětlil, jaké nedostatky nadále spatřuje v jejím návrhu, a proč tedy není možné nález nedostatků uzavřít. Následně je v prvostupňovém rozhodnutí popsáno, že žalobkyně se ještě v roce 2024 a zejména pak v roce 2025 opakovaně pokusila odstranit nedostatky zjištěné původním nálezem, to se jí ale přes opakované poučení ze strany Úřadu nedařilo (k uzavření nálezu tedy nemohlo dojít). Naposledy se žalobkyně pokusila o nápravu podáním ze dne 4. 7. 2025 (o nedostatcích tohoto návrhu byla pak vyrozuměna sdělením ze dne 30. 7. 2025).

28. Žalobkyně přitom v žalobě jen nekonkrétně uvádí, že postup Úřadu nebyl transparentní a že prvostupňové rozhodnutí není přezkoumatelné z důvodu, že v něm nejsou rozepsány konkrétní nedostatky, kterými jednotlivé návrhy žalobkyně (kterými chtěla docílit uzavření nálezu) trpěly. Takovou žalobní námitku ale městský soud posoudil jako obecně formulovanou, resp. nekonkrétní. Z výše uvedené rekapitulace (resp. z podrobnější rekapitulace v prvostupňovém rozhodnutí) vyplývá, že Úřad s žalobkyní komunikoval a snažil se ji vést k odstranění nedostatků, které by vedlo k uzavření nálezu. Žalobkyně ale i přes opakovaná poučení nebyla schopna uvést MOE, resp. SMS do souladu s nařízením Komise. Nebylo přitom třeba, aby v prvostupňovém rozhodnutí bylo detailně popsáno, jakými nedostatky trpěly jednotlivé návrhy žalobkyně, naopak postačilo, že o těchto nedostatcích byla žalobkyně vyrozuměna v průběhu řízení, a tedy o nich měla vědomost. Pokud žalobkyně nesouhlasila s konkrétním posouzením ze strany Úřadu (nesouhlasila s tím, jak Úřad posoudil jí postupně předkládané návrhy na úpravu MOE a zavedení SMS, resp. návrhy vedoucí k uzavření nálezu), potom mohla tento svůj nesouhlas konkrétně formulovat jak v odvolání, tak následně alespoň v žalobě. Tak se ale nestalo, námitky žalobkyně zůstaly v obecné rovině; soud tedy neměl možnost správnost postupu Úřadu (to, jak vyhodnotil jednotlivé návrhy žalobkyně, které měly vést k uzavření nálezu) blíže přezkoumávat.

29. Třetí námitkou se městský soud nezabýval. Tato námitka totiž směřovala proti třetímu (podpůrnému) důvodu pro vydání prvostupňového rozhodnutí (zrušení platnosti oprávnění žalobkyně k údržbě letadlových celků). Uvedený důvod ale není uveden ve výroku tohoto rozhodnutí a rovněž v jeho odůvodnění je zdůrazněno, že je tento důvod uváděn pouze okrajově jako skutečnost, „která toliko poukazuje na prohlubující se nedostatky u organizace žalobkyně“. Ve výsledku tedy prvostupňové ani napadené rozhodnutí nejsou na tomto důvodu založeny (ten je uveden v zásadě jen pro dokreslení situace, resp. mimochodem), z toho důvodu postrádá rovněž smysl, aby se soud námitkou, kterou proti němu žalobkyně formulovala, zabýval. I pokud by totiž soud této žalobní námitce přisvědčil, tak by to nemohlo mít vliv na posouzení důvodnosti žaloby.

30. Dále se městský soud zabýval čtvrtou žalobní námitkou, kterou žalobkyně zpochybnila přiměřenost napadeného rozhodnutí. Podle žalobkyně měly správní orgány zvolit některé z mírnějších opatření, než je zrušení platnosti jejího oprávnění k údržbě letadlových celků, tedy toto oprávnění omezit nebo pozastavit.

31. Podle čl.

145. B.350 písm. d) bod 1 přílohy II nařízení Komise, je-li nález zjištěn během dozoru nebo jinak, příslušný úřad tento nález, aniž jsou dotčena další opatření požadovaná nařízením (EU) 2018/1139 a jeho akty v přenesené pravomoci a prováděcími akty, písemně sdělí organizaci a požaduje nápravná opatření s cílem vyřešit zjištěný nesoulad. Pokud se nález úrovně 1 přímo týká letadla, příslušný úřad informuje příslušný úřad členského státu, ve kterém je letadlo zapsáno v rejstříku. 1) V případě jakýchkoli nálezů úrovně 1 přijme příslušný úřad okamžitá a vhodná opatření vedoucí k zákazu či omezení činnosti dotyčné organizace a v případě potřeby přijme opatření, kterým zruší platnost osvědčení nebo jeho platnost úplně nebo částečně omezí či pozastaví v závislosti na míře závažnosti nálezu úrovně 1, dokud organizace úspěšně neprovede nápravná opatření.

32. Podle čl.

145. B.355 písm. b) přílohy II nařízení Komise, příslušný úřad pozastaví, zruší nebo omezí platnost osvědčení, je-li to vyžadováno podle článku 145.B.350.

33. Městský soud se ani s touto žalobní námitkou neztotožnil. Úřad v prvostupňovém rozhodnutí zdůraznil, že ke zrušení oprávnění žalobkyně k údržbě letadlových celků přistoupil z důvodu souhrnu vytýkaných nedostatků (přičemž v případě, že by u žalobkyně shledal jen některý z těchto nedostatků, tak by zřejmě přistoupil k mírnějšímu opatření). Současně zdůraznil, že neschopnost žalobkyně po dlouhou dobu uvést svou činnost do souladu s požadavky nařízení Komise je důvodem k tomu, že přistoupil k nejpřísnějšímu možnému opatření (v podrobnostech viz závěr odůvodnění prvostupňového rozhodnutí).

34. S takovým hodnocením se městský soud ztotožnil. Předně je třeba uvést, že souhrn nálezů, o něž se opírá napadené rozhodnutí, tedy 1) skutečnost, že žalobkyně neoprávněně vystavila EASA FORM 1 (čímž neoprávněně uvolnila do provozu letadlový celek, který nebyl opraven a jehož opravu žalobkyně zřejmě ani nehodlala uskutečnit), a 2) že nebyla dlouhodobě schopna uvést MOE a SMS do souladu s příslušnými ustanoveními přílohy II nařízení Komise, skutečně vypovídá o dlouhodobých závažných nedostatcích v její činnosti, jak konstatoval Úřad v prvostupňovém rozhodnutí. Skutečnost, že žalobkyně činila kroky k odstranění zjištěných nedostatků, sama o sobě není rozhodná. Podstatné je zejména to, zda tato aktivita žalobkyně skutečně vedla k účinnému odstranění nedostatků tak, aby nálezy mohly být uzavřeny. Tak tomu ale nebylo; z prvostupňového rozhodnutí jednoznačně plyne, že žalobkyni se i přes opakovaná poučení ze strany Úřadu nepodařilo uvést MOE, resp. SMS do souladu s nařízením Komise; žalobkyně nebyla schopna tuto svou povinnost splnit v implementační lhůtě (do 2. 12. 2024) a ani později (až do vydání prvostupňového rozhodnutí). Tato skutečnost – i podle městského soudu – vypovídá o dlouhodobé neschopnosti žalobkyně uvést svou činnost do souladu s právními předpisy.

35. V kumulaci s předchozím závažným porušením povinností (neoprávněné vystavení osvědčení EASA Form 1), byť od doby, kdy k němu došlo, až do vydání prvostupňového rozhodnutí uplynula delší doba (zhruba 20 měsíců), představuje toto zjištění dostatečnou oporu pro závěr, že žalobkyně není dlouhodobě schopna garantovat výkon své činnosti v souladu s právními předpisy. Vzhledem k citlivosti daného odvětví ve vztahu mimo jiné k ochraně života a zdraví třetích osob (o níž vypovídá rovněž podrobnost jeho právní regulace) je potom oprávněná obava, že by činností žalobkyně mohla být ohrožena bezpečnost letového provozu (resp. že by mohlo dojít k závažným incidentům). Z tohoto důvodu se přijaté opatření (zrušení oprávnění žalobkyně) soudu jeví jako přiměřené.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

36. Vzhledem k tomu, že městský soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

37. O nákladech řízení městský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Jelikož žalobkyně neměla ve věci úspěch, nepřiznal jí soud náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, potom nevznikly náklady převyšující náklady běžné úřední činnosti. Ani jemu tudíž městský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 9. června 2026 JUDr. Ludmila Sandnerová v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. S.