3 A 160/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: M. J., státní příslušnost Demokratická republika Kongo, bytem P. Z. 2238/4, P. 2, zastoupen JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou, se sídlem Štěpánská 633/49, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.11.2014, č. j. MV-154055-5/SO-2013, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Soud stanovuje odměnu ustanovené zástupkyni JUDr. Anně Doležalové, MBA, ve výši 10 200 Kč, která bude vyplacena z účtu zdejšího soudu do 1 měsíce od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se u Městského soudu v Praze domáhá svou žalobou zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaný“ nebo „odvolací orgán“) zamítla jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 18.10.2013, č. j. OAM-4043-12/TP-2013. Tímto rozhodnutím byla žalobci zamítnuta žádost o povolení k trvalému pobytu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve žalovaný konstatoval skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu, a sice že dne 4. 3. 2012 J. M. podal žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 67 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že řízení o udělení mezinárodní ochrany v případě žalobce probíhalo ode dne 3.4.2007 do dne 9.1.2013, tj. více jak 4 roky. V době podání žádosti žalobce pobýval na území republiky na základě výjezdního příkazu. Ministerstvo žádost žadatele zamítlo podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců z důvodu nesplnění zákonných podmínek. Následně se žalovaný vypořádal s odvolací námitkou, že v případě odvolatele (nyní žalobce) jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele podle § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, k níž uvedl, že v daném případě důvody hodné zvláštního zřetele zde nejsou, tedy nejsou zde důvody výjimečné a naléhavě vyžadující vydání povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Naopak odvolateli byl úřady Demokratické republiky Kongo vystaven nový cestovní doklad č. OB579876 platný do 23.12.2018, který si převzal dne 24.12.2013, což nesvědčí o tom, že by obavy odvolatele ze státních orgánů jeho vlasti byly opodstatněné. Úřady České republiky nesdělují orgánům cizích států jména osob, které na jejím území žádaly o udělení mezinárodní ochrany, proto neshledává za pravděpodobné, že by jim tato skutečnost byla známa. Dále žalovaný konstatoval, že v případě odvolatele nebyly shledány důvody pro udělení mezinárodní ochrany, a proto jeho obavy z návratu do jeho vlasti shledal jako neopodstatněné. Žalovaný uvážil, že nelze hovořit o pracovní integraci žadatele na území republiky, když žadatel uvádí, že na území republiky žádné zaměstnání nemá, ačkoli po uplynutí 12 měsíců od podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany mohl již na území republiky pracovat. Žalovaný doplnil, že za účelem zaměstnání na území České republiky, lze požádat o vydání povolení k dlouhodobému pobytu a skutečnost, že žadatel není schopen v současnosti splnit podmínky pro jeho vydání, tedy nutnost vycestovat do země původu a nedostatek finančních prostředků, neshledává relevantním důvodem pro vydání povolení k trvalému pobytu z důvodů hodných zvláštního zřetele. K tvrzení žadatele, že ve své vlasti nemá žádné soukromé vazby, pak žalovaný konstatoval, že ve formuláři podané žádosti uvedl, že je ženatý, jeho manželkou je paní S. M. M., která žije v Demokratické republice Kongo, stejně jako jeho dvě děti. Žádné rodinné vazby na území republiky žadatel ve své žádosti ani v podaném odvolání neuvedl. Proti tomuto rozhodnutí směřuje podaná žaloba. Žalobce namítá, že správní orgán porušil ust. § 2 odst. 1, 2, 3 a 4, § 3, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a ust. § 67 zákona o pobytu cizinců, které však nijak konkrétně nerozvádí. Dále žalobce uvádí, že v jeho případě jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele a to s ohledem na celkovou osobní situaci. Konkrétně uvádí, že v České republice pobývá bez opuštění republiky sedmým rokem, je zde plně integrován a zde se odehrává jeho soukromý i rodinný život. V zemi původu nemá žádné pracovní ani sociální vazby, učí se český jazyk, má zde mnoho přátel. Důvody hodné zvláštního zřetele spočívají u něho v dlouhodobém pobytu na území republiky bez vycestování, ve vazbách na území ČR, v absenci pracovních i soukromých vazeb v zemi původu, v celkové situaci v zemi původu a v obavě z návratu do země původu. Na podporu uvedeného odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí. Žalobce dále uvádí, že pro vydání dlouhodobého víza by musel podat žádost prostřednictvím zastupitelského úřadu ČR v domácím státě a předložit prostředky k pobytu. Nemá zde však stálé zaměstnání, což souvisí s tím, že pobýval v České republice v postavení žadatele o mezinárodní ochranu. I když povolení k zaměstnání mu může být vydáno, je to prakticky nemožné se legálně zaměstnat. V domácím státě nemá žádné pracovní vazby, nebyl tam více než 7 let, není objektivně ani subjektivně schopen dostát zákonným podmínkám pro udělení dlouhodobého víza, což shledává za okolnosti, které odůvodňují udělení trvalého pobytu podle § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Závěrem žalobce uvádí, že pokud mu trvalý pobyt nebude udělen, bude mu tím narušeno právo na respektování soukromého života. Má obavu vycestovat, aby jeho dlouholetý pobyt mimo území nebyl shledán neoprávněným, popř. z uvěznění. Má za to, že postupem správního orgánu byl opomenut účel zákonného ustanovení, kterým je umožnit osobám dlouhodobě pobývajícím v republice z důvodu řízení o udělení mezinárodní ochrany, aby mohly následně požádat o povolení k trvalému pobytu v případě existence dalších důvodů hodných zvláštního zřetele. V písemném vyjádření k žalobě navrhl žalovaný zamítnutí žaloby a k meritu věci uvedl, že námitky odmítá, odkazuje na spisový materiál a na předmětné rozhodnutí. Má za to, že napadené rozhodnutí splňuje všechny požadavky, které správní řád v § 68 odst. 3 stanoví pro odůvodnění rozhodnutí. Přezkoumatelným způsobem odůvodnil, jak se vypořádal s námitkami žalobce uvedenými v odvolání a z jakých důvodů je považoval za mylné či nerozhodné, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a výkladu právních předpisů. Žádost žalobce tak byla posouzena správně a v souladu se zákonem. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). U jednání, které u zdejšího soudu proběhlo dne 16.11.2016, setrval zástupce žalobce na důvodech žaloby, žalovaný se z jednání omluvil s tím, že souhlasí, aby jednání proběhlo bez jeho účasti. Soud proto vycházel z jeho písemného vyjádření založeného ve spise, v němž navrhl zamítnutí žaloby. Žalobce soudu navrhoval nové důkazy ohledně zaměstnání a zázemí. Soud tyto důkazy neprovedl, neboť se jednalo o listiny vztahující se ke skutečnostem vzniklým až po vydání napadeného rozhodnutí. Soud tyto důkazní prostředky nemohl zohlednit při posouzení skutkového stavu, neboť podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání správního rozhodnutí tj. do dne 27. 11. 2014. Městský soud v Praze posoudil věc takto: V žalobě namítá žalobce jednak porušení ust. § 2 odst. 1, 2, 3 a 4, § 3, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 správního řádu a ust. § 67 zákona o pobytu cizinců, které však nijak konkrétně nerozvádí a jednak nesouhlasí se správními orgány, že u něho nejsou naplněny podmínky povolení k trvalému pobytu z důvodů hodných zvláštního zřetele. Předně soud musí konstatovat, že vzhledem k zásadě dispozitivnosti soudního řízení správního není možné, aby žalobce předmět soudního přezkumu vymezil jen nekonkrétními odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz. Musí se jednat o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu či listinách zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Soud je povinen vypořádat jednotlivé žalobní body, aby nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, není ale povinen na základě vágních odkazů žalobní body či podpůrné argumenty dohledávat ve spisech či v zaslaných dokumentech. Opačný postup by porušoval popsanou dispoziční zásadu a zasahoval by do rovného postavení účastníků řízení (§ 36 odst. 1 s. ř. s.). Jinými slovy, není na soudu, aby v odkazovaných podáních vyhledával skutečnosti, které jsou způsobilé být součástí žaloby. Soud tedy v míře obecnosti korespondující žalobcovu odkazu na porušení ust. § 2 odst. 1, 2, 3 a 4, § 3, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 správního řádu a ust. § 67 zákona o pobytu cizinců, odkazuje na str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí a na základě správního spisu dále uvádí, že v daném případě námitky žalobce, že správní orgán nepostupoval v souladu se zákony České republiky, se zásadou přiměřenosti, že nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, že nevedl správní řízení tak, aby posílil důvěru ve správnost jeho rozhodování, že napadené rozhodnutí není přesvědčivé a nesplňuje zákonné náležitosti, nemohl shledat důvodnými, neboť v daném případě tvrzenou nezákonnost nezjistil. Soud ověřil z obsahu spisového materiálu, že poté, co žalobce podal dne 4.3.2013 žádost o povolení k trvalému pobytu, k níž přiložil mimo jiné osvědčení o absolvování kurzu základů obsluhy osobního počítače a kurzu českého jazyka v první úrovni, správní orgán usnesením řízení přerušil, protože vyzval žalobce k doplnění jeho žádosti, resp. k odstranění jejích nedostatků. Po příslušném doplnění dne 4.4.2013 správní orgán pokračoval v řízení a žalobce seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí. Dne 18.10.2013 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, kterým předmětnou žádost zamítl, a která jím byla pečlivě odůvodněna, včetně citace zákonných ustanovení týkajících se podmínek povolení k trvalému pobytu. Zde správní orgán konstatuje, které podmínky žalobcem splněny nebyly, ty podrobně jednotlivě specifikuje a v závěru rozhodnutí uvádí poučení o opravném prostředku. Žalobcem bylo rozhodnutí převzato osobně dne 5.11.2013 prostřednictvím poštovního úřadu. Proti rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž bylo žalovaným dne 27.11.2014 rozhodnuto tak, jak je podáno výše. Z uvedeného sledu jednotlivých úkonů a zcela obvyklého postupu správních orgánů nelze úspěšně namítat, že by správní orgány nepostupovaly v souladu se zákony České republiky a byla tím porušena procesní ustanovení správního řádu. Naopak správními orgány byly respektovány zásady dobrého výkonu státní správy ve smyslu § 2 až § 8 správního řádu a byl vytvořen žalobci v každém stadiu řízení prostor, aby mohl uplatnit svá práva a oprávněné zájmy ve smyslu § 4 odst. 4 správního řádu. Stěžejní námitka žaloby spočívá v tvrzení žalobce, že správní orgány v jeho případě nesprávně posoudily otázku, zda na straně žalobce jsou pro vyhovění žádosti o povolení k trvalému pobytu dány důvody hodné zvláštního zřetele. Lze konstatovat, že zákon o pobytu cizinců výslovně nespecifikuje, o jaké důvody by se mělo jednat, nýbrž ponechává posouzení jejich případné existence na uvážení správního orgánu v každém jednotlivém případě. Vždy se musí ale jednat o případy pouze výjimečné a natolik závažné, které naléhavě vyžadují řešení pobytové situace dotyčného cizince. Existenci těchto důvodů musí výlučně tvrdit žadatel, jak bylo Nejvyšším správním soudem judikováno v rozsudku ze dne 16.11.2011 č. j. 5 As 103/2011- 59. Podle § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se povolení k trvalému pobytu po 4 letech nepřetržitého pobytu na území vydá na žádost cizinci, který na území pobývá v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany za podmínky, že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti, pokud tato stížnost byla podána v zákonné lhůtě. Do doby pobytu podle věty první se započítává doba pobytu na území na dlouhodobé vízum, na povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu a doba pobytu po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti. Nepřetržitost pobytu na území je zachována, pokud cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany nejpozději do 7 dnů po skončení přechodného pobytu na dlouhodobé vízum nebo na povolení k dlouhodobému anebo trvalému pobytu; to neplatí, pokud platnost těchto pobytových oprávnění byla zrušena. Podle odst. 4 tohoto ustanovení žádost je při splnění podmínek v odstavci 1 oprávněn podat i cizinec, který o vydání tohoto povolení žádá z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele. Podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže v řízení nejsou splněny podmínky podle § 67 nebo § 68. Ze smyslu a účelu této právní úpravy je zřejmé, že cizinec, který žádá o povolení k trvalému pobytu je povinen sám v žádosti dostatečným způsobem ozřejmit, v čem spatřuje na své straně důvody zvláštního zřetele hodné a k prokázání svých tvrzení doložit o uvedených důvodech doklady, které tvrzení podporují. V daném případě bylo zjištěno, že v případě žalobce nebyly shledány důvody pro udělení mezinárodní ochrany, jeho obavy z návratu do vlasti nebyly shledány za opodstatněné a žalobcem doložené. Od příslušných úřadů Demokratické republiky Kongo převzal žalobce v rozhodnutí konkretizovaného dne nově mu jimi vystavený cestovní doklad platný do téměř konce roku 2018, což nesvědčí o skutečnosti, že by jeho obavy ze státních orgánů jeho vlasti byly jakkoli opodstatněné, když s příslušným orgánem svého státu přišel do kontaktu a nebyl jím sankcionován či postižen. Nadto žalobce ani ničeho k takovému tvrzení nedoložil. Výjimečnost důvodů pro přiznání trvalého pobytu cizince podle zákona o pobytu cizinců je třeba interpretovat tak, že důvod hodný zvláštního zřetele nemůže spočívat v okolnostech, s nimiž zákon počítá v jiných ustanoveních. Uvedené shledává soud za významné zejména s ohledem na skutečnost, že důvody žalobcem uplatněné jako výjimečné ke zdůvodnění návrhu na povolení trvalého pobytu neobstály ani jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany žalobce. Městský soud v Praze poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2011, č. j. 4 As 23/2011 - 88, v němž soud uvádí, že zákon nespecifikuje, o jaké důvody se jedná, ponechává posouzení jejich případné existence na správní úvaze příslušného správního orgánu na základě doložení relevantních skutečností. Žalobce de facto opakuje stejné důvody ve správním i v soudním řízení. Existenci jiných důvodů žalobce neuvádí. I když tvrdí, že na území České republiky pobývá sedm let a tak došlo k jeho plné integraci do české společnosti, pak tvrzenou integraci ničím hodnověrným neprokázal. Pokud tvrdí, že veškerý soukromý a rodinný život vede pouze na území České republiky s tím, že ve své zemi původu nemá žádné pracovní či sociální vazby, pak zcela opomíjí uvést svou manželku a dvě děti, tedy rodinu, která je stále v zemi původu a kterou i uvedl do své žádosti. Ke svému pracovnímu zařazení v České republice nedoložil, že by na území republiky ani příležitostně pracoval, byť po uplynutí 12 měsíců od podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany již mohl na území republiky pracovat. Soud v tomto směru odkazuje na napadené rozhodnutí, které se uvedeným podrobně zabývá. Žádný relevantní důvod pro vydání povolení k trvalému pobytu z důvodů hodných zvláštního zřetele tak žalobce ani správnímu orgánu ani soudu nenabídl. Proto obecné hypotetické teze ničím nepodložené nemohl ani správní orgán vzít v potaz, když nejsou podpořeny žádnými dalšími konkrétními skutečnostmi. U tohoto typu řízení přitom důkazní břemeno leží výlučně na žalobci a je v zájmu žalobce, aby jím tvrzené konkrétní skutečnosti doložil. Vzhledem k uvedenému lze konstatovat, že správní orgány důvody žalobce ve vztahu k pojmu důvody hodné zvláštního zřetele hodnotily zcela správně. Uvážení správních orgánů nemohlo vybočit ze zákonných mantinelů, které nastavil samotný žalobce, neboť odůvodněním týkajícím se jeho argumentů se oba správní orgány v dostatečné míře zabývaly. V řízení postupovaly správní orgány v souladu s ustanoveními správního řádu, prováděly dokazování v souladu s ustanoveními správního řádu a vycházely přitom ze všech důkazů označených žalobcem, skutkový stav a právní hodnocení jsou v rozhodnutích správních orgánů srozumitelně a logicky uvedeny. Závěr správních orgánů, že na straně žalobce nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro povolení trvalého pobytu podle § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, má oporu v provedeném dokazování. Žalobce pak v žalobě neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by zjištění a z nich vycházející právní úvahy správních orgánů zpochybňovaly. Pro úplnost soud uvádí, že důvodná nemůže být ani námitka vztahující se k zásahu práva na soukromý život ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, neboť jak bylo shora ve všech rozhodnutích odůvodněno, žalobci nic nebrání v tom, aby svůj soukromý a rodinný život realizoval ve své vlasti a se svojí rodinou. Případnému nedobrovolnému odchodu z území České republiky by muselo předcházet správní vyhoštění na základě zvláštního řízení, ve kterém je zkoumán dopad takového rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života cizince. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Soud stanovil ustanovené zástupkyni žalobce odměnu za právní zastoupení za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 sb., advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, jednání s žalobcem dne 11.11.2016 a účast na jednání), se sazbou za jeden úkon ve výši 3 100 Kč a paušální částkou ve výši 300 Kč, tedy celkem 10 200 Kč, která bude vyplacena z účtu zdejšího soudu do 1 měsíce od právní moci rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 16. listopadu 2016 JUDr. Ludmila Sandnerová, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Hrůzová, DiS.