3 A 162/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobkyně: N. T. T., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, bytem L. 2040/30, P. 4, zastoupená obecným zmocněncem Ing. V. T. T., bytem K. 1051/28, P. 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25.11.2014, č. j. MV-53572-3/SO-2013, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 25.11.2014, č. j. MV-53572-3/SO-2013, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

Žalobkyně se u Městského soudu v Praze domáhá svou žalobou zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaný“ nebo „odvolací orgán“) zamítla její odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 25.11.2014, č. j. MV-53572-3/SO-2013. Tímto rozhodnutím byla žalobkyni zamítnuta žádost o povolení k trvalému pobytu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve žalovaný konstatoval skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu, a sice, že dne 14.9.2011 N. T. T. podala žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 87h odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), kterou ministerstvo zamítlo podle § 87k odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců, když neshledalo splnění zákonných podmínek. Žalovaný v rozhodnutí shrnul odvolací námitky spočívající v tvrzení odvolatelky, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců a citoval právní úpravu vztahující se k dané věci. K uplatněným námitkám žalovaný uvedl, že odvolatelka není rodinným příslušníkem občana Evropské unie (dále jen „EU“) ve smyslu § 15a odst. 1 písm. a) až c) zákona o pobytu cizinců, protože jako vdova není manželkou občana EU, není rodičem občana EU mladšího 21 let, není dítětem občana EU mladším 21 let nebo takové dítě manžela občana EU. Žalovaný se zabýval dále otázkou, zda odvolatelka je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, k níž konstatoval, že kdo je nezaopatřenou osobou podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců definuje speciální ustanovení § 15a odst. 2 písm. a) až c) téhož zákona. V něm za nezaopatřenou osobu se považuje občanem EU nebo jeho manželem vyživovaný cizinec, který z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. V daném případě odvolatelka je v důchodu a nepředpokládá se tedy, že by měla být schopna vykonávat soustavnou výdělečnou činnost z důvodu právě vysokého věku, který implikuje zhoršený zdravotní stav vylučující výkon výdělečné činnosti. Žalovaný dospěl k závěru, že odvolatelka nespadá do kategorie nezaopatřených osob podle § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, protože teleologickým výkladem nelze jinak, než dospět k závěru, že toto ustanovení míří na osoby, které nemohou z důvodu nepříznivého zdravotního stavu vykonávat soustavnou výdělečnou činnost a nejsou přitom v důchodovém věku. Odvolatelka není nezaopatřeným přímým příbuzným ve vzestupné linii manžela občana EU. Dále se žalovaný zabýval posouzením otázky, zda odvolatelka je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15 odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců, k čemuž uvedl, že žadatelka nedoložila žádný doklad prokazující, že by ve státě, jehož je občanem nebo ve kterém měla povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, s občanem EU žila ve společné domácnosti. Občanem EU taktéž není vyživována a není odkázána na jeho péči, a to vzhledem k věku vnučky nezl. H. N. V. Žalovaný dále konstatoval, že ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze aplikovat zejména na partnerské vztahy druh a družka, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu o pobytu cizinců a Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES čl. 2 odst. 2, kterou cituje. Žalovaný s ohledem na výše uvedené uzavřel, že odvolatelku neshledal rodinným příslušníkem občana EU. Proti tomuto rozhodnutí směřuje podaná žaloba. Žalobkyně nesouhlasí s napadeným rozhodnutím, které shledává nezákonným a nepřezkoumatelným. Žalobkyně předně tvrdí, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců a nesouhlasí s žalovaným, že nesplňuje podmínky v § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Blíže uvádí, že je jí v současné době 74 let, její zdravotní stav jí neumožňuje realizovat jak výdělečnou činnost, tak soustavnou přípravu na budoucí povolání. Dle žalobkyně uvedené ustanovení je použitelné výhradně na osoby, které nemohou z důvodu nepříznivého zdravotního stavu vykonávat výdělečnou činnost a přitom nejsou v důchodovém věku. Smyslem tohoto ustanovení je, aby bylo umožněno společné soužití osoby, která potřebuje pomoc přímého příbuzného bez ohledu na to, zda tuto pomoc potřebuje jako důchodce nebo osoba invalidní. Teleologický výklad je jen jeden z možných a v tomto případě se jeho aplikace jeví jako tendenční. Je třeba se držet smyslu zákona a obecných zásad lidskosti a humanismu. Druhá námitka směřuje do odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se týká ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně nesouhlasí s žalovaným, že je lze aplikovat výhradně na vztah druh – družka. Odkazuje v tomto směru na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.5.2011 č. j. 10A 124/2010, který blíže rozvádí vztah obdobný vztahu rodinnému a na Směrnici. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu postihnout výhradně vztah druha a družky, pak by tato slova vložil do zákona. Pokud tak neučinil, dal prostor pro větší okruh vztahů. Jelikož právní úprava uvedeného zákona nemá pojem společné domácnosti, je třeba vycházet z ustanovení § 115 a 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a platné judikatury. V tomto směru odkazuje na rozsudek Krajského soudu Brno sp. zn. 17Co 189/78, dle něhož je znakem domácnosti trvalost tohoto společenství za podmínky, že není jen na přechodnou dobu. Za podstatnou shledává skutečnost, zda osoby mají v úmyslu společné soužití realizovat bez časového omezení, nikoli faktickou délku, po kterou soužití již trvá. Dle žalobkyně žalovaný pochybil, pokud dospěl k závěru, že žalobkyně není rodinným příslušníkem občana EU podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V písemném vyjádření k žalobě navrhl žalovaný zamítnutí žaloby. K meritu věci uvedl, že námitky odmítá, odkázal na spisový materiál a na předmětné rozhodnutí. Ztotožňuje se se skutkovými zjištěními i právní kvalifikací předcházející napadenému rozhodnutí v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobkyně nesplnila podmínku danou ustanovením § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tento závěr je v odůvodnění rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodněn, když současně žaloba nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost rozhodnutí zpochybňovala. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). U jednání, které u zdejšího soudu proběhlo dne 16.11.2016, setrval zástupce žalobce na důvodech žaloby, žalovaný se z jednání omluvil s tím, že souhlasí, aby jednání proběhlo bez jeho účasti. Soud proto vycházel z jeho písemného vyjádření založeného ve spisu, v němž navrhl zamítnutí žaloby. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Žalobkyně namítá, že je rodinným příslušníkem občana EU. V první námitce tvrdí, že je tak z důvodu splnění podmínek podle ust. § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců a ve druhé námitce tvrdí, že naplnila podmínky dané ust. § 15a odst. 3 písm. b) uvedeného zákona. Podle § 15a zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění, „(1) Rodinným příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie. (2) Za nezaopatřenou osobu se podle odstavce 1 písm. d) se považuje občanem Evropské unie nebo jeho manželem vyživovaný cizinec, který a) se nejdéle do 26 let věku soustavně připravuje na budoucí povolání, b) se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, anebo c) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. (3) Ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že a) je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud 1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti, 2. je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo 3. se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat bez osobní péče občana Evropské unie, anebo b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.“ Lze konstatovat, že ve správním řízení žalobkyně v podané žádosti o povolení trvalého pobytu uvedla jako důvod podání sloučení rodiny, dále označila jako adresu pobytu L. 2040, P., 14900, připojila m.j. doklad o zajištění ubytování u nájemce O. P. T., rodný list N. V. H, jejíž matkou je O. P., osvědčení o státním občanství České republiky N. V. H., rodný list O. P. T., z něhož vyplývá, že žalobkyně je její matkou a nájemní smlouvu O. P. T. na adresu pobytu L. 2040, P.

4. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně popsal posloupnost rodinných vazeb, tedy že O. P. T. je dcerou žalobkyně a N. V. H. je dcerou O. P. T. a současně vnučkou žalobkyně. Z obsahu správního spisu rovněž vyplývá, že v místě pobytu žalobkyně byla provedena pobytová kontrola se závěrem, že vnitřní uspořádání bytu umožňuje pobyt dvou dospělých osob a dítěte odpovídajícího věku. Správní orgány soužití žalobkyně s dcerou a s vnučkou na jedné adrese v bytě dcery nijak nezpochybňují, uvedeným se žalovaný v rozhodnutí blíže nezabývá. Po posouzení dané věci soud dospěl k závěru, že žalobkyně realizuje na území České republiky svůj soukromý a rodinný život, bydlí na jedné adrese spolu s dcerou, občankou Vietnamu a vnučkou, občankou České republiky (zřejmě od 3.10.2009 jak vyplývá z její žádosti), které jsou schopné se o ni, ženu ve věku 74 let, i eventuálně postarat či vzájemně si pomoci. Správnou je úvaha správních orgánů, že žalobkyně není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a odst. 1 písm. a) až d) zákona o pobytu cizinců, protože jako vdova není manželkou občana EU, není rodičem občana EU mladšího 21 let, není dítětem občana EU mladším 21 let nebo takové dítě manžela občana EU a není ani nezaopatřeným přímým příbuzným občana EU ve vzestupné či sestupné linii, který z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. Oproti výše uvedenému však dospěl zdejší soud k závěru, že úvaha správních orgánů ve vztahu k nenaplnění podmínek daných ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců je nepřezkoumatelná. Soud vychází ze skutečnosti, že v daném případě se jedná o vztah žalobkyně -babičky ve věku přes 74 let a vnučky 11leté v přímé linii, kterou žalobkyně prokázala jak rodným listem své dcery, tak rodným listem své vnučky. Z obsahu správního spisu vyplývá, že v místě pobytu žalobkyně byla provedena jediná pobytová kontrola, při níž bylo zjištěno, že vnitřní uspořádání bytu umožňuje pobyt dvou dospělých osob a dítěte odpovídajícího věku, blíže správní orgán I. stupně pobyt žalobkyně nešetřil. Žalobkyně sama ničím její soužití s dcerou a s vnučkou na jedné adrese v bytě dcery nezpochybňuje ani nedokládá. V čestném prohlášení uvádí žalobkyně toliko, že je babičkou vnučky N. V. H.. Tímto se žalovaný v rozhodnutí nezabývá. Naopak uvádí toliko, že ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze aplikovat zejména na partnerské vztahy druh a družka, což shledává soud zcela nedostatečným, potažmo nepřezkoumatelným. Problematikou obdobných vztahů se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 12. 5. 2016, č.j. 6 Azs 266/2015 – 26. Soud poukázal na skutečnost, že výkladem podmínky „trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému“ se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010 - 63, publikovaném pod č. 2094/2010 Sb. NSS, v němž soud tehdy dovodil, že aplikace uvedeného ustanovení dopadá na úzce vymezené vztahy obdobné vztahům rodinným jako třeba vztah rodiče – děti, prarodiče – děti či vztahy, které se těmto vztahům podobají, existují-li mezi osobami, které mezi sebou mají dlouhodobou úzkou citovou a jinou vazbu. Pokud má být na posuzovaný vztah ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) aplikováno, je tedy třeba prokázat, že vztah mezi nimi je trvalý a že žijí ve společné domácnosti. Pojem "domácnost" obsažený ve Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES (dále jen „Směrnice“) je vykládán pohledem českého práva. V rámci jednoty právního řádu je třeba vykládat pojem společná domácnost v § 15a zákona o pobytu cizinců ve stejném smyslu jaký mu přikládal § 115 občanského zákoníku z roku 1964, neboť zákon o pobytu cizinců tuto otázku neřeší. Byť žalovaný konstatoval provedení jedné pobytové kontroly, v rozhodnutí absentuje jaká zjištění má za prokázána na základě provedené kontroly, rovněž v rozhodnutí absentuje správní úvaha, jaké skutečnosti shledává ve vztahu k vedení společné domácnosti a k trvalosti posuzovaného vztahu za relevantní a jak je hodnotí, resp. zda na základě získaných zjištění dospěl k závěru, že žadatelka má s občanem Evropské unie, tedy vnučkou, trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ní ve společné domácnosti. Soud proto shledal, že závěr správních orgánů o tom, že na straně žalobkyně nejsou dány důvody pro udělení trvalého pobytu, jelikož není rodinným příslušníkem občana EU podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců za předčasně uzavřený, který nemá oporu v provedeném dokazování ve vztahu k širším souvislostem, jak je judikováno v rozsudcích Nejvyššího správního soudu i Městského soudu v Praze, tak z důvodu, že pobytová kontrola nebyla bez pochybností dostatečně provedena tak, aby bylo možno s pravděpodobností blížící se stavu jistoty konstatovat, že žalobkyně skutečně na jí udávané adrese bydlí, když správní orgány při šetření v místě bydliště se spokojily s jedinou kontrolou bez dalších prověřování indicií zda na udané adrese žalobkyně skutečně bydlí s dcerou a vnučkou. Závěr správních orgánů je v odůvodnění rozhodnutí obou stupňů proto ohledně uvedené skutečnosti týkající se odstranění pochybností pobytové prověrky nedostatečným způsobem ve všech souvislostech odůvodněn bez zohlednění judikatury v obdobných věcech, jak je naznačeno výše. Soud shledává vhodným závěrem rovněž poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2015, č. j. 7 Azs 193/2015-28, v němž se soud zabýval problematikou obdobných vztahů i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. č. j. 10 A 124/2010, kde byla řešena otázka vztahu obdobného vztahu rodinnému v relaci prarodiče – vnuci, jak je tomu v daném případě. Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě vyhověl, zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému orgánu k dalšímu rozhodnutí. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V řízení měla plný úspěch žalobkyně, proto soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši 3.000 Kč za zaplacený soudní poplatek, jiné náklady řízení žalobkyně netvrdila, ani soudu neprokázala.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 16. listopadu 2016 JUDr. Ludmila Sandnerová, v.r. předsedkyně senátu za správnost vyhotovení: Hrůzová, DiS.