3 A 17/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a Mgr. Ivety Postulkové v právní věci žalobce: S. V., bytem K. 9/53, P. 10, zast. Mgr. Miroslavem Kalousem, bytem Opletalova 4, Praha 1, obecným zmocněncem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 7. 1. 2015, č. j. MV-1271544-4/SO-2012, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaný“ nebo „odvolací orgán“) blíže označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále jen „prvostupňový orgán“ nebo „ministerstvo“) ze dne 24. 9. 2012, č. j. OAM-47408- 6/DP-2012 (dále také jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím ministerstvo zastavilo řízení ve věci žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem podnikání podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve odvolací orgán konstatoval, že ze spisového materiálu a evidence cizinců vyplývá, že S. V. pobýval na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání s dobou platnosti od 9. 8. 2010 do 8. 8. 2012. Dne 1. 8. 2012 podal žádost o prodloužení doby platnosti povolení, k níž připojil žádost o prominutí zmeškání lhůty s odůvodněním, že v roce 2010 měl on a jeho manželka autonehodu, oba byli dlouhodobě hospitalizováni v nemocnici, následkem hospitalizace jim vznikl velký dluh a on je nucen pracovat 12 hodin denně. Prvostupňový orgán řízení zastavil, vyšel přitom ze skutečnosti, že podle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců byl posledním zákonným dnem k podání žádosti den 26. 7. 2012. Důvody uvedené žadatelem prvostupňový orgán neshledal jako důvody na vůli nezávislé ve smyslu § 47 odst. 1 věty druhé uvedeného zákona. Po přezkoumání spisového materiálu dospěl odvolací orgán k závěru, že podmínky pro zastavení řízení byly splněny. V daném případě nebyla dodržena lhůta podle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a žadateli zaniklo oprávnění podat žádost o prodloužení platnosti povolení. Prvostupňový orgán postupoval podle odvolacího orgánu v souladu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) tak, aby byl zjištěn úplný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Odvolací orgán se ztotožnil i se závěrem, že důvody uvedené pro pozdní podání nebránily tomu, aby žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu mohla být podána poštou či prostřednictvím zmocněného zástupce. Jelikož se ve správním řízení řešila pouze procesní otázka, správní orgány žádost neposuzovaly meritorně. Nemohly tedy ani posuzovat přiměřenost napadeného usnesení ve vztahu k dopadům do soukromého a rodinného života. Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Předně žalobce namítá porušení § 2 odst. 3 správního řádu, podle něhož správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob. Rovněž namítá porušení § 3 správního řádu, podle něhož postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dále žalobce uvádí, že dne 1. 8. 2012 podal osobně žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR a současně k ní připojil žádost o prominutí zmeškání lhůty s doklady potvrzujícími překážku opožděně podané žádosti. Žalobce měl prokazatelně zdravotní problémy, které mu bránily v podání žádosti v zákonné lhůtě. Žalobcem uvedené důvody jsou na jeho vůli nezávislé, proto se domnívá, že jeho žádost je třeba považovat za podanou v zákonem stanovené náhradní lhůtě 3 dnů bezprostředně po pominutí akutních problémů. Žalobce tedy nesouhlasí s tím, že žádost byla podána v době, kdy k tomu nebyl oprávněn. Závěrem žalobce upozorňuje, že žalovaným ani prvostupňovým orgánem nebyly vůbec hodnoceny důsledky napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života, ačkoliv jsou značné a zjevně nepřiměřené důvodům vydání rozhodnutí. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a k obsahu žaloby uvedl, že skutkový stav a průběh správního řízení od podání žádosti do vydání pravomocného rozhodnutí je dostatečně popsán v žalobou napadeném rozhodnutí. K žalobním námitkám uvedl žalovaný, že se skutečnostmi uvedenými v žalobě již zabýval v rámci odvolacího řízení. Rozhodnutí prvostupňového i odvolacího orgánu vykazuje všechny náležitosti podle § 68 správního řádu. V odůvodnění rozhodnutí je podrobně popsáno z jakých podkladů správní orgány vycházely a k jakým závěrům dospěly. U jednání, které se konalo ve věci dne 18. ledna 2016 zástupce žalobce setrval na všech důvodech uvedených v žalobě. Žalovaný zaslal před jednáním omluvu se sdělením, že souhlasí, aby soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Soud proto postupoval dle ustanovení § 49 odst. 3 s. ř. s. Soud provedl důkaz lékařskou zprávou ze dne 7. 11. 2010, z níž zjistil, že žalobce byl hospitalizován v Ústřední vojenské nemocnici, dále byl proveden důkaz propouštěcí zprávou ze dne 29.12.2010 týkající se N. V. a zprávou o ambulantním vyšetření ze dne 8. 2. 2011 týkající se N. V. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud v Praze posoudil věc takto: Podle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je žádost o povolení k dlouhodobému pobytu cizinec povinen podat nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. V případě, že podání žádosti ve lhůtě podle předchozí věty zabrání důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů po zániku těchto důvodů; vízum se do doby zániku tohoto oprávnění považuje za platné. Ze správního spisu soud ověřil, že žalobce měl na území ČR povolení k dlouhodobému pobytu s platnosti od 9. 8. 2010 do 8. 8. 2012. Z výše uvedené právní úpravy vyplývá, že pokud měl žalobce v úmyslu prodloužit si pobytové povolení, měl povinnost podat žádost o prodloužení platnosti povolení nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti povolení. V daném případě tímto posledním dnem byl den 26. 7. 2012. Žalobce však podal osobně žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu až dne 1. 8. 2012, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Žalobce vědom si této skutečnosti požádal o prominutí zmeškání úkonu, přičemž za důvod, který způsobil zmeškání úkonu uvedl, že v roce 2010 měl autonehodu, byl dlouhodobě hospitalizován, vznikl mu velký dluh po hospitalizaci, a je proto nucen pracovat dvanáct hodin denně. K tomu, aby mohly být zdravotní problémy (zde v důsledku autonehody v roce 2010), popř. zadluženost či značné pracovní vytížení žalobce akceptovány jako důvod, který bránil včasnému podání žádosti, musí být současně splněno několik podmínek. Cizinec především musí tvrdit, že v době, kdy mu plynula lhůta pro podání žádosti, trpěl zdravotními problémy, popř. v této době měl jiné důvody na jeho vůli nezávislé, a v souladu s § 52 správního řádu musí současně označit důkazy na podporu tohoto tvrzení. V souzené věci je z obsahu správního spisu patrno, že žalobce podal žádost o prodloužení doby povolení k dlouhodobému pobytu dne 1. 8. 2012. Zákonná lhůta pro podání žádosti uplynula dne 26. 7. 2012. Žádost tak byla podána až po jejím marném uplynutí. K žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu byla přiložena dohoda o uznání dluhu a jeho úhradě uzavřená dne 15. 12. 2010 s Ústřední vojenskou nemocnicí, z níž vyplývá, že žalobce se zavázal zaplatit nemocnici částku ve výši 293.029,- Kč. K odvolání žalobce k tvrzeným důvodům dále připojil potvrzení Ústřední vojenské nemocnice ze dne 4. 10. 2012, z něhož vyplývá, že dlužný zůstatek činí 208.029,- Kč. Za dané procesní situace žalovaný správně usoudil, že v průběhu správního řízení nebylo prokázáno, že by žalobci ve včasném podání žádosti bránil nějaký důvod nezávislý na jeho vůli. Nebyly totiž doloženy žádné doklady, jenž by potvrzovaly existenci překážek na straně žalobce, které by mu bránily podat žádost o povolení k prodloužení platnosti přechodného pobytu žalobce včas. Předložené doklady toliko potvrzují, že žalobci vznikl u Ústřední vojenské nemocnice dluh, který splácí a to v souvislosti s autonehodou v roce 2010. Není doloženo, že by tato skutečnost v r. 2010 bránila žalobci v podání žádosti v zákonem stanovené lhůtě, kterou soud shledává dostatečně dlouhou. V žalobě je poukazováno na zdravotní problémy po operaci; ovšem tento poukaz se pohybuje pouze v rovině tvrzení. Soud souhlasí s žalobcem potud, že nastalý zdravotní stav žalobce i jeho manželky byl pro něho těžkou životní zkušeností, avšak žalobce nejenže nedoložil žádný doklad, který by jeho nastalé problémy prokazoval, ale především ani neprokázal, že by tyto skutečnosti byly takové intenzity, že by mu bránily včas podat předmětnou žádost o prodloužení doby povolení jeho pobytu. Žalobcem uváděné důvody (autonehoda v roce 2010, dluh vůči nemocnici, neustálý stres, nutnost pracovat 12 hodin denně) sice v obecné rovině vysvětlují, proč žalobce zákonnou lhůtu promeškal, avšak nelze je podřadit pod zákonný důvod, pro který žalobce nemohl objektivně žádost podat včas. I když soud provedl důkaz lékařskou zprávou ze dne 7. 11. 2010, z níž zjistil, že žalobce byl hospitalizován v Ústřední vojenské nemocnici s povrchním poraněním vlasové části hlavy po autonehodě, kdy byl jako spolujezdec na zadním sedadle nepřipoután, zobrazené orgány DB a MP bez známek traumatu, dále důkaz propouštěcí zprávou ze dne 29.12.2010 a zprávou o ambulantním vyšetření ze dne 8. 2. 2011, které se obě týkají se N. V., nemohl soud na základě těchto důkazů než konstatovat, že ani jimi nebyla prokázána existence překážek na straně žalobce, které by mu bránily podat žádost o povolení k prodloužení platnosti přechodného pobytu žalobce včas. Je tomu tak proto, že lékařská zpráva ze dne 7. 11. 2010 popisuje zdravotní stav žalobce k datu 7. 11. 2010 a nesvědčí ani o závažném trvalém zdravotním poškození žalobce. Propouštěcí zpráva ze dne 29.12.2010 a zpráva o ambulantním vyšetření ze dne 8. 2. 2011 se ani žalobcova zdravotního stavu netýkají, nýbrž vypovídají o zdravotním stavu paní N. V.. I v případě, že žalobce trpí potížemi v důsledku autonehody, která se odehrála dva roky před rozhodným obdobím, nelze z toho dovodit, že by nebyl schopen (třeba zprostředkovaně) požádat o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu v zákonné lhůtě (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 6 As 62/2013-32). Za tohoto stavu, kdy žalobce nedoložil, že jím uváděné důvody mu objektivně zabránily podat žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu včas, soud shledal, že žádost byla podána v době, kdy již žalobce nebyl k jejímu podání oprávněn, což naplňuje důvod pro zastavení řízení. Je třeba dodat, že spisový materiál byl shromážděn v dostatečné míře, věc byla posouzena v souladu s právní úpravou na věc dopadající, a proto lichou je i obecná námitka žalobce, že došlo k porušení § 2 odst. 3 a § 3 správního řádu. Lze rovněž konstatovat, že v daném případě neměly správní orgány povinnost zkoumat dopady zastavení řízení na soukromý a rodinný život žalobce. Otázka, zda byl žalobce v době podání žádosti oprávněn žádost podat, je otázkou procesní. Správní orgány se proto vůbec nemohly zabývat věcnou stránkou případu. Ze shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 18. ledna 2017 JUDr. Ludmila Sandnerová, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Hrůzová, DiS.