3 A 29/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jana Ryby v právní věci žalobce: T. D. V., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty podané žalobcem dne 21. 10. 2015 na Zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji, takto:

Výrok

I. Žalovanému se ukládá povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty podané dne 21. 10. 2015 na Zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji, a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů 10 228 Kč, a to do rukou jeho zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.

Odůvodnění

I. Předmět sporu Žalobce je státní příslušník Vietnamské socialistické republiky. Usiluje o podání žádosti o zaměstnaneckou kartu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „cizinecký zákon“). Žalobci se nepodařilo zaregistrovat pro podání žádosti na webu Velvyslanectví České republiky v Hanoji (https://visapoint.eu/; dále jen „systém Visapoint“), a proto se ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014-48, rozhodl podat svoji žádost o zaměstnaneckou kartu osobně bez registrace v uvedeném systému. Žalobce se dostavil se svým právním zástupcem a dalšími žadateli k podání žádosti na zastupitelském úřadu dne 21. 10. 2015 ve 14:00, tedy v době úředních hodin pro další konzulární agendy. Když otevřela žalobci Mgr. O. Ch., vedoucí konzulárního oddělení, s dalším pracovníkem, žalobce jí sdělil, že si přeje podat žádost o zaměstnaneckou kartu bez registrace v systému Visapoint. Žalobci bylo sděleno, že není možné podat žádost bez registrace, nebylo mu umožněno vstoupit do prostoru zastupitelského úřadu a osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Žalobce a další žadatelé následně osobně podali skrz okénko recepce stížnost na uvedené jednání, přičemž spolu se stížností podali i svoji žádost o zaměstnaneckou kartu. Ze strany pracovnice recepce byla žádost o zaměstnaneckou kartu přijata pouze společně se stížností, ačkoli se žadatelé pokoušeli dosáhnout toho, aby zastupitelský úřad přijal jejich osobní podání samotných žádostí o zaměstnaneckou kartu. Po převzetí stížnosti a žádosti vrátila pracovnice žalobci jeho cestovní doklad. II. Žaloba a vyjádření žalovaného Žalobou doručenou soudu dne 17. 2. 2016 napadl žalobce nečinnost žalovaného. Žalobce s ohledem na tvrzený skutkový stav uvádí, že dne 21. 10. 2015 řádně podal v souladu se zákonem svoji žádost o zaměstnaneckou kartu a řízení o této žádosti bylo zahájeno. O vůli žalobce dosáhnout osobního podání žádosti a zahájení řízení není pochyb, a to s ohledem na § 37 odst. 1 a 6 a § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Žalovaný v řízení neprovedl žádný úkon, přičemž mu marně uplynula lhůta 60 dnů k vydání rozhodnutí o žádosti. Žalobce proto podal návrh na provedení opatření proti nečinnosti ke Komisi pro rozhodování ve věcech cizinců. Tomuto návrhu komise usnesením ze dne 26. 1. 2016, č. j. MV-6672-2/SO-2015, nevyhověla. Žalobce proto navrhuje, aby soud nařídil žalovanému vydat do 30 dnů od právní moci rozsudku rozhodnutí ve věci žádosti o zaměstnaneckou kartu žalobce podané dne 21. 10. 2015. Žalobce rovněž požaduje, aby mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Ve vyjádření ze dne 7. 4. 2016 žalovaný sděluje, že na základě provedených šetření zjistil, že k osobě žalobce není vedeno žádné správní řízení, které by se týkalo jakékoli jeho žádosti o povolení pobytu na území České republiky. Žalovaný odkazuje na § 170 odst. 2 cizineckého zákona, tedy že zastupitelský úřad může předem stanovit povinnost sjednat si termín podání žádosti. Jelikož tato povinnost byla stanovena, žalovaný považuje za správné, že splnění této povinnosti vyžadoval. Pokud by obecně stanovenou povinnost nevymáhal, porušil by zásadu dle § 7 odst. 1 správního řádu. Žalovaný je rovněž toho názoru, že dne 21. 10. 2015 nedošlo vůbec k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, protože dle § 169 odst. 16 cizineckého zákona ve spojení s § 37 odst. 1 věty první správního řádu je cizinec povinen učinit podání – podat žádost o povolení dlouhodobého pobytu – osobně. Takovému úkonu pak musí nutně odpovídat převzetí podávané žádosti správním orgánem. Osobní podání tedy spočívá na jedné straně v jejím předání cizincem a na druhé straně v úkonu správního orgánu, kterým je její přijetí. Podání žádosti nelze považovat za osobní, protože na straně správního orgánu nejednala žádná oprávněná úřední osoba; k tomu žalovaný odkazuje na § 15 odst. 2 správního řádu. Žalovaný dále považuje za bezpředmětnou argumentaci rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014-48. V dané věci byla totiž splněna zákonem stanovená povinnost osobně podat žádost o pobytové oprávnění, protože zákonný zástupce žadatelky skutečně osobně jednal se správním orgánem, byť pro daný typ žádosti neměl registrován termín podání žádosti. Jelikož v nyní posuzovaném případě nebyla žádost podána osobně, je na ni nutné pohlížet jako na nepodanou. Žalovaný také doplňuje, že není správním orgánem příslušným pro přijetí žádosti, která má být cizincem podána zastupitelskému úřadu. Odpovědnost za přijetí žádosti a její následné postoupení Ministerstvu vnitra nese zastupitelský úřad. Případná pochybení úřadu je tak nutné řešit s ním nebo nadřízeným Ministerstvem zahraničních věcí. Faktickým doručením žádosti nelze přenášet odpovědnost na žalovaného za její přijetí. Pokud zastupitelský úřad žádost nepřijal a nepostoupil ji žalovanému k rozhodnutí, nemohl o ní žalovaný vést řízení. Žalovaný je příslušným k přijetí žádosti, je-li podána v tuzemsku za podmínek v § 42g odst. 5 cizineckého zákona, přičemž je nutné ji podat dle § 169 odst. 4 téhož zákona osobně. Žalovaný závěrem prohlašuje, že žádost podaná na zastupitelském úřadu v Hanoji se nedostala žádným způsobem do jeho dispozice, pročež nemůže být odpovědný za žalovanou nečinnost. Žalovaný proto navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl. III. Posouzení žaloby Soud přezkoumal tvrzenou nečinnost žalovaného a vycházel přitom ze zjištěného skutkového stavu, který tu byl v době ke dni tohoto rozhodnutí (§ 81 odst. 1 zákona s. ř. s.). Žaloba je důvodná. Ze správních spisů zjistil zdejší soud tyto podstatné skutečnosti: Stížností ze dne 21. 10. 2015, s razítkem přijetí ze dne 21. 10. 2015, podal žalobce stížnost dle § 175 správního řádu u Zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji. Stěžoval si na to, že nebyl vpuštěn do prostor úřadu a nebylo mu umožněno podat žádost o zaměstnaneckou kartu. Ke stížnosti přitom přiložil i žádost o zaměstnaneckou kartu s náležitostmi, jak ji hodlal podat a jak mu byla vrácena. Součástí stížnosti je vyplněná žádost o zaměstnaneckou kartu žalobce datovaná ke dni 14. 8. 2015. Přípisem ze dne 18. 12. 2015, č. j. 1698/2015-HANOI-VI, vrátila vedoucí konzulárního oddělení zástupci žalobce originály příloh, které byly přiloženy ke stížnosti. Vedoucí uvedla, že dne 21. 10. 2015 byla v odpoledních hodinách podána na recepci Velvyslanectví České republiky v Hanoji stížnost společně s žádostí o zaměstnaneckou kartu. Vzhledem k tomu, že žadatel se dostavil na konzulární oddělení velvyslanectví v úředních hodinách, které nejsou vyhrazeny pro podání žádostí tohoto druhu, nemohl být žalobce do prostor čekárny konzulárního úseku vpuštěn. Vedoucí dále doplnila, že žádost nebylo možné přijmout, protože nebyla řádně podána v úředních hodinách vyhrazených pro taková podání. Usnesením ze dne 26. 1. 2016, č. j. MV-6672-2/SO-2015, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců nevyhověla návrhu žalobce na provedení opatření proti nečinnosti ve věci žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty k výkonu povolání na území České republiky. Komise uvedla, že ji dne 7. 1. 2016 byla doručena žádost o přijetí opatření proti nečinnosti v řízení, které mělo být zahájeno na základě žádosti ze dne 21. 10. 2015. Komise na základě provedeného šetření zjistila, že s žalobcem nebylo vedeno žádné řízení o pobytu. Opatření proti nečinnosti tak bylo nepředmětné. Předně se zdejší soud zabýval otázkou pasivní legitimace Ministerstva vnitra. Přitom vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 1 Azs 281/2015-34. Z tohoto rozsudku vyplývá, že je-li řízení o povolení pobytu podle § 169 odst. 13 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, založeno na součinnosti správních orgánů tak, že žádost je podávána u zastupitelského úřadu České republiky, ale příslušným správním orgánem k projednání a rozhodnutí o takové žádosti je Ministerstvo vnitra, je za řádný průběh tohoto řízení bez průtahů procesně „odpovědné“ Ministerstvo vnitra. Ochrany subjektivního práva na vyřízení žádosti bez průtahů se proto může žadatel domáhat (po bezvýsledném vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti podle správního řádu) žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 a násl. s. ř. s.), přičemž pasivně legitimovaným v řízení o takové žalobě je Ministerstvo vnitra. Lze shrnout, že žalobce správně označil pasivně legitimovaný správní orgán a že postoj Ministerstva vnitra ohledně své pasivní (ne)legitimace není důvodný. Při právním posouzení věci pak soud opětovně vyšel z judikatury Nejvyššího správního rozsudku soudu, tentokráte z jeho rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014-48. Při posouzení sporné otázky, zda bylo povinností žalovaného o žádosti žalobce rozhodnout, je třeba vyjít z § 44 odst. 1 správního řádu, podle něhož je řízení o žádosti zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Ve správních řízeních lze pro formu podání žádosti využít všech způsobů uvedených v § 37 odst. 4 správního řádu, tj. písemně, ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem, případně dalšími způsoby, je-li potvrzeno, popřípadě doplněno, některým z uvedených způsobů ve lhůtě pěti dnů. Pro zahájení řízení o vydání zaměstnanecké karty, což je ve smyslu § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců jeden z typů povolení k dlouhodobému pobytu však platí několik výjimek. Předně podle § 42 g odst. 5 věta první zákona o pobytu cizinců, žádost o vydání zaměstnanecké karty se podává na zastupitelském úřadu. Další omezení vyplývá z § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném v době podání žádosti, podle něhož žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad však může v odůvodněných případech od této povinnosti upustit. V projednávané věci ze spisového materiálu vyplývá, že dne 21. 10. 2015 žalobce na zastupitelském úřadu podal na předepsaném tiskopise žádost o udělení zaměstnanecké karty, a to jako přílohu své stížnosti na postup pracovníků zastupitelského úřadu z téhož dne. Žalobce tedy splnil výše uvedené zákonné povinnosti, neboť žádost podal osobně na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je státním příslušníkem. Je však třeba posoudit, zda řízení bylo zahájeno i za situace, kdy žalobce nebyl k podání žádosti řádně registrován v systému Visapoint a nepodal ji v úředních hodinách k tomu stanovených. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 282/2014-48 (všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na: www.nssoud.cz), následovně: „Je nerozhodné, že účastnice řízení podala žádost formálně jako přílohu jiné žádosti. Naopak podstatné je, že byla v souladu s § 70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podána na úředním tiskopise a dostala se do dispozice příslušného zastupitelského úřadu. […] Jiné podmínky, které by vylučovaly zahájení řízení, ze správního řádu a ani ze zákona o pobytu cizinců nevyplývají. Pokud jde o stěžovatelem namítanou nezbytnou registraci v systému Visapoint, tato není podle Nejvyššího správního soudu podmínkou pro zahájení příslušného správního řízení. Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační. Registrace v tomto systému tudíž není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení.“ Uvedené závěry zcela dopadají i na nyní projednávanou věc, a lze tedy uzavřít, že podáním žádosti o zaměstnaneckou kartu dne 21. 10. 2015 k zahájení řízení došlo, ačkoli žalobce nebyl k podání žádosti registrován v systému Visapoint. Úkon zastupitelského úřadu, kterým byla žádost žalobci zaslána zpět, nebyl způsobilý již jednou zahájené řízení ukončit ani vyvolat jiné procesní následky. Pokud jde o argumentaci žalovaného týkající se podávání žádosti dle § 44 odst. 1 správního řádu, soud konstatuje, že ve smyslu tohoto ustanovení je správní řízení zahájeno podáním žádosti, kterou nemá správní orgán, jako orgán veřejné moci vázaný zákonem, možnost právně ani fakticky odmítnout. Správní orgán může s žádostí nakládat pouze způsoby, které stanovují právní předpisy (§ 2 správního řádu). Pokud žalovaný odkazuje na § 15 odst. 2 správního řádu, soud podotýká, že dané ustanovení se vztahuje na úkony správního orgánu prostřednictvím oprávněné úřední osoby v rámci řízení. K podání žádosti dle § 44 odst. 1 správního řádu ale není potřeba součinnost oprávněné úřední osoby ve formě akceptace žádosti; takovou podmínku správní řád totiž nestanoví. Pokud v této souvislosti žalovaný zmiňuje případné pochybení při kontrole totožnosti žalobce, jde takové pochybení zcela k tíži zastupitelského úřadu, respektive žalovaného. Lze shrnout, že je postaveno najisto, že řízení o vydání zaměstnanecké karty bylo podáním žalobce ze dne 21. 10. 2015 zahájeno, přičemž za řádný průběh řízení a vydání rozhodnutí nese od té doby odpovědnost žalovaný. Podle § 169 odst. 1 písm. h) cizineckého zákona se rozhodnutí o žádosti o vydání zaměstnanecké karty vydá ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti. Tato lhůta uplynula již dne 21. 12. 2015, avšak žalovaný rozhodnutí doposud nevydal – je tedy nezákonně nečinný. Žalobce se pokusil domoci nápravy prostřednictvím žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu, avšak jeho žádosti nebylo vyhověno. IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení Z výše uvedeného plyne, že žaloba je důvodná. Proto soud podle § 81 odst. 2 s. ř. s. uložil žalovanému vydat rozhodnutí ve věci samé, a to ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku, tedy lhůtě, kterou pro tento typ rozhodnutí stanoví § 169 odst. 1 písm. h) cizineckého zákona. Soud při stanovení lhůty vycházel z toho, že od zahájení řízení nebyl žalovaným proveden žádný procesní úkon, a je tedy třeba před vydáním rozhodnutí ve věci samé provést v zásadě celé správní řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tu představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč za žalobu a náklady na zastoupení advokátem za celkem 2 úkony právní služby po 3 100 Kč [příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 7 bod 5 ve vazbě na § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a dále režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna za zastoupení se zvyšuje o 21 % z 6 800 Kč, tedy o 1 428 Kč. Celkem tak náhrada nákladů řízení činí 10 228 Kč (2 000 + 6 800 + 1 428). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 5. října 2016 JUDr. Ludmila Sandnerová, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Hrůzová, DiS.