3 A 30/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové, soudce Mgr. Daniela Burdy a soudkyně Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobců a) Bytové družstvo Oravská č. l892, l893 a l894, IČO: 25682211 sídlem Oravská 1892/13, 110 00 Praha 10 b) MaxProperty, s.r.o., IČO: 04975910 sídlem Traťová 574/1, 619 00 Brno zastoupená advokátkou Mgr. Lucií Knoll, sídlem Helceletova 235/9, 602 00 Brno proti žalovanému Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1 za účasti osob zúčastněných na řízení 1. ASPIRA Žermanická s.r.o., IČO: 09304720 sídlem Pod viaduktem 647/51, 155 00 Praha 5 zastoupená advokátem JUDr. Ing. Pavlem Jíchou sídlem Korunní 810/104, 101 00 Praha 10 2. Společenství vlastníků jednotek domů Štěchovická čp. 1905, 1906, 1907, Praha 10 – Strašnice, IČO: 28205324 sídlem Štěchovická 1907, 100 00 Praha 10 zastoupená advokátem JUDr. Milanem Milerem sídlem Na Příkopě 859/22, 110 00 Praha 1 o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2026, č. j. MHMP 102149/2026, takto:

Výrok

I. Žaloby se zamítají.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

III. Každý z žalobců je povinen zaplatit osobě zúčastněné na řízení č. 1, ASPIRA Žermanická s.r.o., na náhradě nákladů řízení částku 18 325,45 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.

IV. Osoba zúčastněná na řízení č. 2, Společenství vlastníků jednotek domů Štěchovická čp. 1905,1906,1907, Praha 10 – Strašnice, nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobci se samostatně podanými žalobami podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), které soud spojil usnesením ze dne 21. 4. 2026 ke společnému projednání, u Městského soudu v Praze („městský soud“) domáhali zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobců proti rozhodnutí Úřadu městské časti Praha 15 („stavební úřad“; před postoupením věci z důvodu vyloučení z rozhodování činil v řízení úkony jakožto stavební úřad Úřad městské části Praha 10) ze dne 23. 4. 2025, č. j. ÚMČ P15 107169/2025 („prvostupňové rozhodnutí“).

2. Uvedeným rozhodnutím stavební úřad schválil stavební záměr na stavbu s názvem „BD Žermanická“ v k. ú. Strašnice, ulice Žermanická a Slapská, Praha 10 na pozemcích par. č. 2838/54, 2845/1, 2845/7, 2845/17, 4523, 4525, která sestává zejména ze stavby bytového domu o 7 nadzemních a 3 podzemních podlažích zahrnující celkem 57 bytových jednotek, komerční prostory v 1. NP a 27 garážových stání (dále také jen „stavební záměr“). Současně stavební úřad stanovil podmínky pro umístění a provedení stavby. II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení a jednání ve věci II.A. Žaloba žalobce a)

3. Žalobce a) ve své žalobě proti napadenému rozhodnutí namítal zaprvé porušení základních zásad činnosti správních orgánů dle § 2 až § 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a další procesní pochybení správních orgánů. Podle žalobce a) tak byla porušena zásada materiální pravdy tím, že správní orgány nezajistily znalecké posouzení klíčových vlivů stavby (jako je oslunění, stínění, dopravní zatížení). Porušena byla rovněž zásada nestrannosti a rovného zacházení (§ 7 správního řádu), neboť stavební úřad opakovaně po 3 roky vyzýval osobu zúčastněnou na řízení č. 1 (dále také jen „stavebník“) k doplnění žádosti, s ostatními účastníky řízení (včetně žalobce) ale komunikoval pouze veřejnou vyhláškou. Porušena byla rovněž zásada rychlosti a hospodárnosti řízení; správní řízení bylo v daném případě vedeno déle než 3 roky. Vedle toho žalobce a) namítal, že mu stavební úřad nedal možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí před vydáním prvostupňového rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu; prvostupňové rozhodnutí tak bylo pro žalobce a) překvapivým aktem. V této souvislosti žalobce a) opakovaně upozorňoval na nevhodnost doručování veřejnou vyhláškou; takový postup byl v rozporu s § 4 odst. 3 správního řádu. Dále namítal, že stavební úřad neprovedl místní šetření ani nenařídil ústní jednání, a to navzdory povaze a rozsahu námitek proti stavebnímu záměru, přičemž neprovedení těchto procesních úkonů ve svém rozhodnutí ani přezkoumatelně neodůvodnil.

4. Zadruhé žalobce a) namítal, že se správní orgány nevypořádaly se všemi jeho námitkami proti projektové dokumentaci. Žalovaný a před ním stavební úřad podle něj nezohlednili změnu právních předpisů (v mezidobí od podání žádosti stavebníkem do vydání rozhodnutí) stran nároků na projektovou dokumentaci. Žalovaný nedostatečně odůvodnil, proč námitky žalobce a) proti projektové dokumentaci posoudil jako nedůvodné. Žalobce a) tedy setrval na obsahu svých námitek k projektové dokumentaci ze dne 31. 7. 2024, které byly následující: 1) absence náležitých statických výpočtů, resp. statického posudku, v němž by byla zhodnocena nestabilita podloží, ta byla v minulosti zjištěna hydrogeologickým a stavebně technickým průzkumem z roku 1994 (společně s vysokou hladinou spodních vod, která se nachází nad základy stavebního záměru); v důsledku stavebního záměru hrozí poruchy okolních staveb; 2) navrhovaná technologie pažení ohrožuje stabilitu sousedních objektů a komunikací; 3) nesprávnost projektové dokumentace, resp. její výkresové části. Žalobce a) dále upozornil na to, jak je v nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (pražské stavební předpisy), jeho příloze č. 3, upravena problematika kapacity parkování; při výpočtu dopravy v klidu se vychází z hrubé podlažní plochy účelu užívání celého záměru, a nikoliv pouze z hrubé podlažní plochy bytů. Zohlednění této skutečnosti žalobce a) v projektové dokumentaci postrádal tato dílčí námitka je vypořádána v rámci žalobní námitky vztahující se k nedostatečné kapacitě parkování.

5. Dále žalobce namítal nedostatečné odůvodnění (vypořádání) k jeho odvolacím námitkám. Žalovaný je z velké části označil za neurčité a nekonkrétní (aniž by se jimi konkrétně zabýval), což podle žalobce a) vede k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. V některých případech žalovaný argumentoval, že žalobce a) neuvedl konkrétní rozpor prvostupňového rozhodnutí s právními předpisy. To ale nebyla jeho povinnost; žalobce a) nebyl povinen své námitky právně kvalifikovat, to bylo úlohou žalovaného. Pokud měl žalovaný odvolací námitky žalobce za příliš nekonkrétní, tak mu měl za tím účelem poskytnout patřičné poučení dle § 37 odst. 3 správního řádu.

6. Zatřetí žalobce a) namítal vady a neaktuálnost závazných stanovisek, které byly podkladem pro prvostupňové, resp. napadené rozhodnutí. Žalobce bez větší konkretizace uvedl, že závazná stanoviska nejsou zpracována dostatečně, úplně, zákonně a přezkoumatelně; v rozporu s § 149 správního řádu nejsou náležitě odůvodněna. Většina závazných stanovisek byla zpracována v roce 2021, v době vydání prvostupňového rozhodnutí ale již nebyla platná, neboť stavebník doplňoval projektovou dokumentaci a dále došlo ke změně právních předpisů. V této souvislosti žalobce a) příkladmo odkázal na neplatnost podkladového rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10, odboru dopravy, ze dne 10. 1. 2022, č. j. P10- 505631/2021/02, přičemž poukázal přímo na text tohoto rozhodnutí, z něhož vyplývá omezení jeho platnosti. K závaznému stanovisku generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR ze dne 23. 10. 2025 uvedl, že trvá na své námitce nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti koordinovaného závazného stanoviska Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 15. 6. 2011, č. j. HSAA-5867-3/2021. Z tohoto závazného stanoviska totiž není zřejmé, z jaké projektové dokumentace dotčený orgán při jeho zpracování vycházel. Žalovaný si přitom nesprávně nevyžádal nové závazné stanovisko i přesto, že projektová dokumentace byla stavebníkem opakovaně doplňována, nadto se změnila právní úprava. V této souvislosti žalobce a) rovněž poukázal na odůvodnění závazného stanoviska, ze kterého vyplývá nutnost zpracovat nové závazné stanovisko v případě dodatečné aktualizace projektové dokumentace. Jako neaktuální označil žalobce a) i závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 23. 7. 2021. V okolí místa, kde má být stavební záměr umístěn, se s ohledem na rozvoj lokality a nárůst dopravy od dubna roku 2021, kdy bylo provedeno měření hluku, které se stalo podkladem pro následně zpracovanou akustickou studii, významně změnily poměry. Z toho důvodu je neaktuální rovněž závazné stanovisko, které z uvedené akustické studie vychází. Vedle toho je neaktuální rovněž z důvodu, že nezohledňuje změnu právní úpravy; zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, byl v mezidobí novelizován celkem sedmkrát, novelizováno bylo rovněž nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně veřejného zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací.

7. Začtvrté žalobce a) vznesl některé věcné námitky proti povolenému stavebnímu záměru (v této části není zohledněna námitka proti nepřiměřenému hlukovému zatížení, která je uvedena výše mezi námitkami proti závazným stanoviskům). Konkrétně namítal, že stavební záměr svou hmotou, orientací a architektonickým řešením nerespektuje urbanistickou a architektonickou kompozici stávající zástavby. Odůvodnění žalovaného, že architektonická koncepce z 20. let 20. století není hodnotná (a původní řešení lze považovat za archaické) je nepřezkoumatelné; žalovaný nemá kapacitu (ani pravomoc) k určení architektonické hodnoty daného souboru staveb. Umístěn je v místě, ve kterém se v současnosti nachází objekt občanské vybavenosti (dříve pobočka pošty, později drobná smíšená prodejna a restaurace), na okraji jednotně řešeného a kompozičně uzavřeného území šachovnicově navržené bytové zástavby. Stávající zástavba je tvořena domy s bodovými okny a lodžiemi, stavební záměr počítá s balkóny. Stávající zástavba potom kopíruje přirozenou svažitost terénu, stavební záměr se ale přidržuje výšky nejvyššího stavebního objektu v okolí, v ulici Štěchovická č. p. 1905-1907, který byl ale zvýšen dvoupatrovou nástavbou. Stavební záměr by tedy představoval optickou bariéru uzavírající průhled ulicí Oravská. Podle žalobce a) je tedy stavební záměr v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu a na využívání území.

8. V této souvislosti žalobce a) také namítal narušení pohody bydlení, resp. kvality prostředí. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 8 As 27/2012- 11, uvedl, že mezi podstatné činitele z hlediska posuzování kvality prostředí se řadí zejména snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, úbytek oblohové složky, zhoršení a omezení výhledu či narušení soukromí. Podle žalobce a) budou jím vlastněné objekty (bytové domy) významně zasaženy pohledovými imisemi, hlukem, absencí parkovacích míst, zhoršením dopravní situace, zhoršením světelných poměrů a zásahem do zeleně. Negativní vliv na oslunění se týká zejména bytů v domě č. p. 1894/17; níže položené byty v tomto domě přitom již negativně ovlivnila realizace přístavby na domě č. p. 1905-1907 v ulici Štěchovická. Realizací stavebního záměru rovněž dojde k úbytku již tak nedostatečné zeleně v lokalitě. Tato zeleň má jednotné stáří a doplňuje tak charakter území. Zeleň přitom pomáhá eliminovat negativní důsledky vysokých letních teplot a slouží také jako hluková clona.

9. Dále žalobce a) namítal nedostatečnou dopravní kapacitu ulice Oravská, křižovatky ulic Žermanická, Slapská a Štěchovická a křižovatky ulic Solidarity a Štěchovická (v této oblasti je již v současnosti realizován velkokapacitní hotel a rovněž ateliéry). Ulice Oravská je jednosměrná s podélným parkováním po obou stranách, v dopravní špičce je velmi frekventovaná (používají ji jako objížďku i nerezidentní řidiči), parkování je zde ve všední dny i o víkendu kapacitně vyčerpáno. V důsledku stavebního záměru by přitom došlo k navýšení počtu parkujících vozidel a přečerpání stávajících kapacit ulice Oravská. V řízení před správními orgány přitom nebyla zpracována aktuální dopravní studie posouzení kapacity nejbližších křižovatek a komunikace, jejíž zpracování bylo doporučeno ve stanovisku Úřadu městské části Praha 10 ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. P10-232124/2021. Žalobce a) potom považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí stran námitky nedostatečných kapacit dopravní obslužnosti za nepřezkoumatelné. Žalovaný pouze spekulativně konstatoval, že stavba s 57 byty nemusí nutně znamenat navýšení dopravy nad přípustnou míru a že budoucí trendy v dopravě budou vycházet z alternativní dopravy a využití městské hromadné dopravy. Skutečnost, že právní předpisy nestanovují normy na parkovací místa na veřejných komunikacích neznamená, že by jejich vytížení (dostupnost)neměly brát správní orgány v potaz.

10. Žalobce a) v souvislosti svých věcných námitek proti stavebnímu záměru, resp. proti napadenému rozhodnutí zdůraznil, že při posuzování vlivu stavby na okolí, je třeba přihlédnout k celkovému vlivu aktuálních stavebních aktivit v dané lokalitě. Ta je podle žalobce a) „zaplavována“ stavebními developerskými projekty, např. projektem bytového domu (včetně podzemní stavby pro parkování) v ulici Slapská na pozemku parc. č. 2845/14, 2855/8 a 4525 v k. ú. Strašnice. II.B. Žaloba žalobkyně b)

11. Žaloba podaná žalobkyní b) se svou strukturou a uplatněnými žalobními námitkami do značné míry shoduje s žalobou žalobce a), byť je v určité míře podrobnější. Městský soud proto rekapituluje zejména odchylky v námitkách žalobkyně b), ve zbytku odkazuje na rekapitulaci žalobních námitek žalobce a) shora.

12. Ve vztahu k okruhu námitek týkajících se procesních pochybení žalovaného (výše označen jako námitka č. 1) žalobkyně b) dále uvedla, že stavební úřad rozhodl o jiném předmětu řízení, který neodpovídá svým rozsahem žádosti stavebníka. V řízení o žádosti přitom nelze bez aktivity žadatele rozsah žádosti svévolně měnit. Žalobkyně v této souvislosti uvedla, že údaje obsažené v žádosti stavebníka, které se týkají pozemků, na kterých se stavba umísťuje, neodpovídají obsahu oznámení o zahájení společného řízení, které stavební úřad doručoval ostatním účastníkům řízení.

13. Ve vztahu k námitce nedostatečnosti vypořádání námitek k projektové dokumentaci (výše označena jako námitka č. 2) žalobkyně b) zdůraznila, že projektová dokumentace není v souladu se zákonem č. 186/2006 Sb., stavební zákon, vyhláškou č. 499/2006 Sb., vyhláškou č. 146/2008 Sb., vyhláškou č. 398/2009 Sb., vyhláškou č. 503/2006 Sb., a vyhláškou č. 268/2009 Sb.; grafická část potom není úplná a nekoresponduje s textovou částí. Není zajištěn soulad projektové dokumentace s normami ČSN ke dni vydání rozhodnutí. Změny v právních předpisech a technických normách činí neaktuálními rovněž vyjádření správců sítí. Žalobkyně b) tak upozornila na změny v ČSN EN 12464-1, na základě níž jsou prováděny výpočty a návrh osvětlení v projektové dokumentaci, nebo ČSN EN 12831-1, na základě níž jsou prováděny výpočty vytápění v projektové dokumentaci.

14. Ve vztahu k okruhu námitek neaktuálnosti závazných stanovisek (výše označen jako námitka č. 3) žalobkyně b) zdůraznila, že závazná stanoviska neobsahují náležité odůvodnění (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 As 21/2009-150 a na rozsudek téhož soudu ze dne 25. 1. 2024, č. j. 9 As 126/2022-45). Dále namítala, že z důvodu plynutí času bylo neplatné závazné stanovisko žalovaného, odboru bezpečnosti, ze dne 16. 9. 2021, č. j. MHMP 1460655/2021, a osvědčení o vzniku fiktivního závazného stanoviska vydané žalovaným, odborem památkové péče, ze dne 15. 6. 2021, č. j. MHMP 867260/2021. Dále žalobce namítal, neplatnost některých stanovisek a vyjádření, jejichž platnost byla stanovena v trvání jednoho či dvou roků od data vydání. Jednalo se např. o vyjádření ICT Support ze dne 21. 2. 2022, vyjádření Trustia Czech Republic, a.s. ze dne 30. 10. 2021, vyjádření Dopravního podniku hl. m. Prahy, a.s., ze dne 24. 5. 2021 a stanovisko Policie ČR ze dne 25. 10. 2021. Žalobkyně b) dále namítala nepřezkoumatelnost koordinovaného závazného stanoviska Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 15. 6. 2021, neboť v něm není dostatečně vymezeno, z jakých podkladů (projektové dokumentace) vychází.

15. Žalobkyně b) dále namítala, že se žalovaný vůbec nevypořádal s jejími námitkami směřujícími proti rozhodnutí městské části Praha 10, odboru stavebního, ze dne 22. 12. 2021, č. j. P10-538637/2021, o povolení k nakládání s povrchovými vodami a dále se závazným stanoviskem téhož orgánu z téhož dne, č. j. 538470/2021 ke stavbě retenční nádrže. Žalovaný se rovněž nijak nevypořádal s námitkou žalobkyně b), že stanovisko žalovaného, odboru bezpečnosti, ze dne 17. 8. 2021, č. j. MHMP 1460655/2021, neobsahuje základní požadavky na rozhodnutí a jeho odůvodnění, není označena projektová dokumentace, na jehož základě bylo vydáno.

16. Ve vztahu k okruhu věcných námitek proti stavebnímu záměru (výše označen jako námitka č. 4) žalobkyně b) uvedla, že stavební záměr bude zasahovat do jejího práva vyrábět elektřinu prostřednictvím fotovoltaické elektrárny provozované na střeše jí vlastněné nemovitosti Stavební záměr by totiž střechu této budovy částečně zastínil, čímž by byl snížen výkon řádně povolené fotovoltaické elektrárny. Touto námitkou se žalovaný v napadeném rozhodnutí zabýval nedostatečně 17. Ve svém dalším podání žalobkyně b) rozvinula argumentaci stran své žalobní námitky týkající se narušení hydrologických poměrů v lokalitě a narušení statiky jí vlastněné nemovitosti. Žalobkyně a) cituje ze sdělení odborné osoby, kterou je RNDr. Mgr. Ivan Poul, Ph.D., který uvádí, že statické výpočty zajištění stavební jámy jsou v daném případě založeny na mechanických vlastnostech zemin převzatých z již 16 let zrušené normy ČSN 73 10001, která byla určena pro návrh plošného zakládání staveb, a nikoliv pro návrh a posuzování konstrukcí zajištění stavebních jam. Takový postup je v přímém rozporu s požadavky ČSN EN 1997-1 a ČSN EN 1997-2, které vyžadují stanovení návrhových parametrů na základě geotechnického průzkumu. Stran technických norem, které jsou na úseku stavebního práva závazné, žalobkyně b) odkazuje na prováděcí vyhlášku č. 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu. Dále žalobkyně b) upozornila na skutečnost, že v současné budově, kterou má stavební záměr nahradit, byla až do roku 2021 či 2022 provozována restaurace. Současně uvedla, že v budově spravované osobou zúčastněnou na řízení č. 2 se již vyskytly problémy se statikou v důsledku nestability podloží. II.C Vyjádření žalovaného 18. Žalovaný se s podanými žalobami neztotožnil a navrhl jejich zamítnutí. Zcela přitom odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že žalobní námitky se shodují s námitkami odvolacími, s nimiž se žalovaný vypořádal v napadeném rozhodnutí. II.D Vyjádření osoby zúčastněné na řízení č. 1 (stavebníka)

19. Stavebník se s žalobami neztotožnil a navrhl jejich zamítnutí. Souhrnně upozornil na skutečnost, že žalobní námitky jsou formulovány značně obecně, žalobci nepředložili žádné odborně podložené skutečnosti, které by mohly zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí. Stavební záměr je zcela v souladu s územním plánem a jeho realizace je ve veřejném zájmu (na bytové výstavbě). Stavební záměr nadto má nahradit stavbu, která chátrá.

20. Konkrétně k prvnímu okruhu žalobních námitek uvedl, že doručováním veřejnou vyhláškou nebyla porušena práva žalobců; ti měli možnost se řízení aktivně účastnit, což také činili. Žádost stavebník podal ještě před účinností zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon („nový stavební zákon“), stavební záměr měl být tedy správně posouzen podle původních právních předpisů. Z judikatury správních soudů přitom vyplývá, skutečnost, že byl podklad pro rozhodnutí pořízen za účinnosti původní právní úpravy nezakládá jeho nepoužitelnost později, pokud nedošlo ke změně, která by měla konkrétní dopad na posuzovaný záměr. Zásada materiální pravdy nezakládá povinnost aktualizovat projektovou dokumentaci a závazná stanoviska po každé změně právní úpravy. Projektová dokumentace a další podklady byly v průběhu řízení doplňovány na základě výzvy stavebního úřadu. Provedení místního šetření a nařízení ústního projednání není podle zákona obligatorní, stavební úřad proto nepochybil, pokud takto nepostupoval.

21. Ke třetímu okruhu žalobních námitek stavebník uvedl, že právní úprava obecně nestanovuje (neomezuje) dobu platnosti závazných stanovisek. Rozhodující je tedy jejich věcná aktuálnost. Správní orgány přitom dospěly k závěru, že nedošlo k takovým změnám záměru ani poměrů v území, které by vyžadovaly, aby si správní orgán vyžádal nová závazná stanoviska. Žalobce neuvádí žádné konkrétní tvrzení, v čem měla být projektová dokumentace změněna tak, aby bylo nutné vyžádat konkrétní nová závazná stanoviska.

22. Ke čtvrtému okruhu žalobních námitek uvedl stran stability podloží, že v předmětné lokalitě jsou geologické poměry takové, že již v hloubce 1,5m je identifikováno skalní podloží o pevnosti tříd R5 až R6, které je dostatečně únosné pro daný typ stavby. Z této skutečnosti projektová dokumentace vychází a s ohledem k tomu navrhuje odpovídající způsob založení stavby včetně zajištění stavební jámy. V daném případě se nejedná o území se svahovými pohyby ani jinými projevy geologické nestability, ale o rovinaté území se stabilním horninovým prostředím. K otázce parkovacích míst uvedl, že jejich počet odpovídá závazným regulativům. Vliv na parkování na veřejných komunikacích potom nelze předpokládat veliký, byl přitom ve správním řízení zvážen. Většina bytových jednotek, které mají ve stavebním záměru vzniknout, budou mít malé dispozice (1+kk, resp. 2+kk) a malou podlahovou plochu, a budou tedy určeny pro malé domácnosti. Vedle toho je daná lokalita velmi dobře dostupná městskou hromadnou dopravou; tato skutečnost významně snižuje potřebu využívání individuální automobilové dopravy.

23. K otázce potenciálního překročení hlukových limitů stavebník uvedl, že z akustického posouzení vyplývá, že provoz záměru nepovede k překročení hygienických limitů ani k významnému zhoršení stávajících poměrů. Žalobci přitom netvrdí ani nedokládají, že by došlo ke konkrétní změně poměrů v území takového rozsahu, která by mohla mít vliv na výsledky posouzení. Obecné tvrzení o „nárůstu dopravy“ bez jeho konkrétního vyčíslení nebo odborného podložení nemůže zpochybnit závěry odborné studie. Stavební úřad nadto do prvostupňového rozhodnutí převzal podmínky dle závazného stanoviska, podle nichž je stavebník povinen před uvedením stavby do užívání doložit protokol o měření hluku z provozu stavby. Pokud jde o zásah do zeleně, tak stavebníkovi byly v prvostupňovém rozhodnutí stanoveny konkrétní podmínky realizace záměru, jejichž cílem je snaha minimalizovat zásahy do zeleně. Stavební záměr přitom nezasahuje do souvislých přírodních ploch, ale doplňuje současnou strukturu zástavby. Pokud jde o kumulaci vlivů, tak žalobci předkládají jen obecné úvahy, správní orgány se přitom touto problematikou vypořádaly ve svých rozhodnutích. Ve vztahu k nedostatečné občanské vybavenosti v širším okolí stavebník uvedl, že tato otázka není předmětem posuzování souladu konkrétního stavebního záměru se zákonem. Otázka kapacity školských zařízení je řešena na úrovni územního plánování a spadá do samostatné působnosti obce. Stavebník nadto dobrovolně uzavřel s městskou částí Praha 10 smlouvu o spolupráci, v jejímž rámci se zavázal poskytnout finanční příspěvek ve výši 2 811 795 Kč na zlepšení životních podmínek obyvatel. II.E. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení č. 2 24. Osoba zúčastněná na řízení č. 2 se s podanými žalobami ztotožnila a navrhla, aby jim soud vyhověl, tedy zrušil napadené rozhodnutí. Nad rámec obsahu žalobních námitek, které proti napadenému rozhodnutí vznesli žalobci, uvedla k třetímu okruhu žalobních námitek, zejména k otázce stability podloží následující: Nestabilita podloží se projevuje již v současnosti v domě spravovaném právě osobou zúčastněnou na řízení č.

2. Vlastníci bytových jednotek dlouhodobě pozorovali vychylování výtahů (odklon výtahových šachet od svislice). Odborným měřením provedeným v roce 2019 pak byl odklon výtahových šachet potvrzen, a to v důsledku pohybujícího se podloží. Na bytovém domu jsou patrné deformace vyvolané pohyby podloží již za stávajícího stavu. Dále osoba zúčastněná na řízení č. 2 upozornila na chybu projektové dokumentace spočívající v tom, že statické výpočty zajištění stavební jámy jsou založeny na mechanických vlastnostech zemin převzatých z ČSN 73 1001, která byla zrušena již v roce 2010. Nadto byla určena pro návrh plošného zakládání staveb, nikoliv pro návrh a posuzování zajištění stavebních jam. Takový postup je v rozporu s metodikou ČSN EN 1997-1 a ČSN EN 1997-2 (Eurokód 7), která vyžaduje stanovení návrhových parametrů na základě geotechnického průzkumu, laboratorních a terénních zkoušek a odborného geotechnického posouzení.

25. Ke čtvrté žalobní námitce uvedla, že stavební záměr skutečně narušuje charakter daného území, a to i z hlediska své výšky. Sedm nadzemních podlaží má v dané lokalitě pouze dům spravovaný právě osobou zúčastněnou na řízení č.

2. Jedná se ale o výjimku v dané lokalitě, a to v důsledku nástavby provedené v roce 2006. V dané lokalitě se zhorší oslunění okolních nemovitostí. Studie oslunění byla přitom doplněna až v odvolacím řízení, účastníci řízení tedy neměly možnost se k tomuto podkladu vyjádřit v řízení před stavebním úřadem. K problematice dopravní situace v dané lokalitě (zejména stran otázky parkování) uvedla, že stavební záměr (27 parkovacích stání pro 57 bytových jednotek) evidentně nedokáže vstřebat potřebu parkování, která vznikne realizací stavebního záměru. II.F. Jednání ve věci 26. Při jednání ve věci účastníci řízení a rovněž osoby zúčastněné na řízení setrvaly na svých procesních stanoviscích i uplatněné argumentaci. Z původně navržených důkazů toliko žalobkyně b) setrvala na návrhu na provedení důkazu jí doloženými fotografiemi. Městský soud nicméně tyto důkazní návrhy zamítl pro nadbytečnost. Jednalo se zejména o fotografie dokládající vyčerpání kapacit parkování v dané lokalitě a dále skutečnost, že ještě v roce 2021 či 2022 v současném objektu, který má stavební záměr nahradit, fungovala restaurace. Uvedené důkazy ale neměly pro posouzení důvodnosti žaloby relevanci (k tomu viz vypořádání příslušných žalobních námitek).

III. Posouzení žaloby

27. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobci vymezených námitek, vycházel přitom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného.

28. Žaloby nejsou důvodné. III.A. Námitky směřující proti porušení procesních pravidel (první okruh žalobních námitek)

29. Městský soud předně nepřisvědčil dílčí žalobní námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu (porušení zásady materiální pravdy podle § 3 správního řádu) z důvodu, že žalovaný, resp. stavební úřad nezadaly zpracování znaleckých posudků k vlivům stavby na klíčové parametry jako je oslunění či dopravní zatížení. Povinnost zadat zpracování znaleckého posudku k těmto otázkám totiž z právních předpisů nevyplývá; bylo tak na úvaze správních orgánů, jaké podklady budou považovat za dostatečné ve vztahu k posouzení předpokladů k povolení stavebního záměru vyplývajících z právních předpisů (viz zásada volného hodnocení důkazů dle § 50 odst. 4 správního řádu). Otázkou, zda toto posouzení bylo zákonné se městský soud zabýval dále v rámci vypořádání konkrétních žalobních námitek, nelze nicméně říci, že skutečnost, že správní orgány nezadaly k naznačeným otázkám zpracování znaleckých posudků, je sama o sobě porušením zásady materiální pravdy dle § 3 správního řádu.

30. Nedůvodná byla rovněž dílčí žalobní námitka porušení zásady nestrannosti správních orgánů zakotvené v § 7 odst. 1 správního řádu. Žalobci zejména zpochybňovali, že s nimi stavební úřad po dlouhou dobu od zahájení řízení nekomunikoval a naopak poskytoval dlouhé lhůty stavebníkovi k doplnění jeho žádosti. Takový postup stavebního úřadu nicméně byl v souladu se zákonem, resp. nevedl ke zkrácení procesních práv žalobců. Společné řízení, jehož výsledkem bylo povolení předmětného stavebního záměru, bylo řízením o žádosti; v návrhovém typu řízení je nejprve nutné, aby byly odstraněny nedostatky návrhu na zahájení řízení (zde žádosti ve smyslu § 44 odst. 1 správního řádu), o němž následně bude řízení vedeno. Je tedy logické, že stavební úřad postupoval tak, že nejprve vedl stavebníka k odstranění vad jeho žádosti (předloženého úplného stavebního záměru způsobilého projednání) a až následně umožnil ostatním účastníkům řízení hájit ve vztahu k předloženému stavebnímu záměru jejich práva (tak je tomu konečně i v občanském řízení sporném – nejprve je třeba v dostatečné míře vymezit předmět řízení a teprve potom má smysl umožnit účastníkům odlišným od navrhovatele hájit svá práva). Zásada rovného přístupu k účastníkům řízení neznamená, že správní orgán musí každému z nich věnovat stejný časový prostor a jednat s nimi stejně intenzivně – naopak, jeho povinností je s každým z nich (s ohledem na povahu jeho účastenství v řízení a konkrétní okolnosti případu) jednat způsobem, aby mu v plné míře umožnil hájení (realizaci) jeho práv v řízení.

31. Společné řízení o povolení záměru je nadto správním řízením nesporným; nejedná se tedy o spor dvou stran o právo, ve kterém je postavení účastníků řízení (sporných stran) do značné míry shodné a ve kterém je rozhodující (správní) orgán hraje roli „nezávislého třetího“ (jakéhosi rozhodčího). Tento typ řízení je veden o právech a povinnostech tzv. esenciálního účastníka řízení (typově účastníka dle § 27 odst. 1 správního řádu; jímž je zde primárně stavebník), které vyvěrají z práva veřejného (předmětem nynějšího řízení bylo oprávnění stavebníka realizovat stavební záměr). Primární je tedy procesní vztah mezi žadatelem (popř. jinými účastníky dle § 27 odst. 1 správního řádu) a správním orgánem (tedy tím, kdo žádá o vydání povolení a tím, kdo posuzuje splnění podmínek pro jeho vydání). Naopak o právech a povinnostech vlastníků sousedních nemovitostí se ve společném řízení nerozhoduje (rozhodnutím o právech stavebníka ale mohou být ve svých právech přímo dotčeni), je jim ale umožněno hájit v řízení svá práva; v teorii se hovoří o tzv. vedlejších účastnících – k tomu srov. obecně § 27 odst. 2 správního řádu a v kontextu zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu („starý stavební zákon“), § 94k písm. e) ve spojení s § 94m odst.

2. Tyto dva typy účastenství jsou rozdílné, proto z povahy věci bude správní orgán volit ke každému z nich přístup adekvátní jejich procesnímu postavení. Z žalobci uváděných skutečností nevyplývá, že by stavební úřad, potažmo žalovaný z těchto mezí vykročil, tedy že by i při zohlednění různého typu účastenství některého účastníka (stavebníka) k újmě ostatních (žalobců) zvýhodnil. Žalobcům byl v řízení jako celku (k tomu viz dále) dán dostatečný prostor k hájení jejich práv, který konečně plně využili. Skutečnost, že stavební úřad pomohl stavebníkovi odstranit vady jeho žádosti (tím že jej na ně upozornil a poskytl mu dostatečný časový prostor pro jejich odstranění), bez dalšího nevypovídá o tom, že porušil zásadu nestrannosti; konečně takový postup je v souladu se zákonem (viz § 45 odst. 2 správního řádu).

32. O porušení zásady nestrannosti nevypovídá ani skutečnost, že stavební úřad doručoval žalobcům veřejnou vyhláškou, zatímco stavebníkovi doručoval adresně. Tento postup byl v souladu se zákonem, vyplývá z § 94m odst. 2 starého stavebního zákona (k tomu srov. např. žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2023, č. j. 4 As 119/2021-24) ve spojení s § 144 správního řádu. Otázka, jak dlouho trvala fáze od zahájení řízení (podání žádosti) do zaslání oznámení o zahájení společného územního a stavebního řízení ostatním účastníkům řízení, nehraje v tomto ohledu žádnou roli – jejich postavení v řízení tato skutečnost sama o sobě nijak neproměnila (tím, že jim bylo uvedené oznámení doručeno veřejnou vyhláškou až s určitým časovým zpožděním, nebyli nijak znevýhodněni oproti hypotetické situaci, kdy by jim stejným způsobem bylo uvedené oznámení doručeno ihned po podání žádosti). Konečně je třeba zdůraznit, že oba žalobci se společného řízení aktivně účastnili a hájili v něm svá práva; skutečnost, že jim bylo v řízení v I. stupni (před stavebním úřadem) doručováno veřejnou vyhláškou, tedy do jejich práv nijak nezasáhla.

33. Podle § 36 odst. 3 věta první správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.

34. S další dílčí žalobní námitkou, a sice že stavební úřad nedal žalobcům před vydáním prvostupňového rozhodnutí v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu možnost seznámit se s podklady shromážděnými pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, se městský soud ztotožnil. Ze správního spisu vyplývá, že stavební úřad tento krok neučinil, čímž omezil žalobce v jejich procesních právech. Uvedená vada řízení před stavebním úřadem nicméně byla zhojena v řízení odvolacím, které tvoří s řízením v I. stupni jeden celek (k tomu srov. srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2010, č. j. 2 As 83/2009-239). V odvolacím řízení žalobci měli možnost se s podklady pro vydání rozhodnutí (správním spisem) seznámit (zejména prostřednictvím nahlížení do spisu) a reagovat na ně – měli k tomu dostatečný časový prostor. Zejména ale žalovaný před vydáním napadeného rozhodnutí přípisem ze dne 25. 11. 2025 účastníky řízení – po doplnění podkladů pro rozhodnutí v odvolacím řízení – vyzval podle § 36 odst. 3 správního řádu k seznámení se s podklady rozhodnutí (tato písemnost byla žalobcům jakožto odvolatelům – jak vyplývá ze správního spisu – doručena prostřednictvím datové schránky). Uvedená procesní vada tedy byla v odvolacím řízení zhojena (k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 As 24/2013-28, byť ten se týkal opomenutého účastníka řízení). Vedle toho městský soud zdůrazňuje, že porušení procesního práva dle § 36 odst. 3 správního řádu může být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí správním soudem pouze v případě, že žalobce konkretizuje „podklady, jež neměl k dispozici, a jakým způsobem takové pochybení správního orgánu mohlo ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí. Jinak řečeno, žalobce musí popsat, co by se změnilo v případě, kdyby k takové procesní vadě nedošlo.“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 28/2011-78, bod 19). V nynějším řízení žalobci tyto skutečnosti nijak nekonkretizovali, jejich námitka by tedy beztak nebyla způsobilá vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.

35. Podle § 94m odst. 3 věta první starého stavebního zákona, od ohledání na místě, popřípadě i od ústního jednání, může stavební úřad upustit, jsou-li mu dobře známy poměry staveniště a žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení stavebního záměru a stanovení podmínek k jeho provádění.

36. Městský soud dále nepřisvědčil ani dílčí žalobní námitce, která se týkala skutečnosti, že stavební úřad ve věci neprovedl ohledání na místě a nenařídil ústní jednání. Stavební úřad konstatoval, že jsou mu podmínky v území dostatečně známy a žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení záměru, z toho důvodu upustil od ohledání na místě i ústního projednání (viz str. 7 prvostupňového rozhodnutí), tento závěr potom aproboval i žalovaný (viz str. 9 napadeného rozhodnutí). Městský soud k tomu doplňuje, že provedení ohledání na místě a nařízení ústního jednání není v souladu s § 94m odst. 3 věta první starého stavebního zákona ve společném územním a stavebním řízení obligatorní, účastníci řízení tedy nemají na takový procesní postup právní nárok (k tomu srov. body 127 a 130 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2024, č. j. 30 a 81/2023-77, kterýžto názor byl aprobován rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2025, č. j. 8 As 40/2024- 70, body 65 a 66; Nejvyšší správní soud přitom zdůraznil, že povinností stavebního úřadu není ani blíže odůvodňovat to, proč jsou mu poměry v místě známy). Konečně je třeba zdůraznit, že žalobci neuvedli, jakým způsobem skutečnost, že stavební úřad neprovedl ohledání na místě a nenařídil ústní projednání, zasáhlo do jejich veřejných subjektivních práv, resp. jakým způsobem negativně ovlivnilo výsledek řízení (napadené rozhodnutí).

37. Nedůvodná je rovněž dílčí námitka žalobkyně b), že stavební úřad rozhodl o jiném předmětu řízení, než který stavebník vymezil svou žádosti o společné uzemní a stavební povolení. Stavební úřad a následně žalovaný rozhodl o povolení záměru s názvem „BD Žermanická“, tak jak o něj stavebník požádal (resp. v podobě v jaké svou žádost v průběhu řízení opravil, resp. upravil). V průběhu řízení nebylo mezi účastníky ani stavením úřadem nejasné, o jaké věci je řízení vedeno. Vypovídá o tom i skutečnost, že žalobkyně b) proti předmětnému záměru uplatnila celou řadu komplexních námitek. Z uplatněné žalobní námitky potom není zřejmé v čem přesně žalobkyně b) spatřuje nedostatečnost (resp. rozpornost) oznámení o zahájení společného řízení ze dne 8. 7. 2024 s tím, jak předmět řízení vymezil stavebník ve své žádosti. III.B. Nedostatečné vypořádání odvolacích námitek zejména k projektové dokumentaci (druhý okruh žalobních námitek)

38. Městský soud předně musel odmítnout dílčí námitku, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s odvolacími námitkami směřující proti projektové dokumentaci, pokud je označil za nekonkrétní, povšechné. Žalovaný sice byl povinen přezkoumat zákonnost prvostupňového rozhodnutí v plném rozsahu (viz § 89 odst. 2 správního řádu), to nicméně neznamená, že měl povinnost podrobně odůvodnit (popsat) přezkum jeho zákonnosti nad rámec uplatněných odvolacích námitek (k problematice neaktuálnosti projektové dokumentace, změny ISN norem a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí viz vypořádání obdobných námitek stran závazných stanovisek níže v bodech 41 až 43). Žalovaný nadto velkou většinu odvolacích námitek, a to i zcela dílčích upozornění na údajné nedostatky projektové dokumentace, konkrétně vypořádal (zejména na str. 24 až 27 napadeného rozhodnutí). Žalobci potom ve značné míře tyto dílčí, mnohdy zcela marginální námitky proti projektové dokumentaci (včetně její výkresové části) převzali i do svých žalob v případě žaloby žalobce a) jsou uvedeny na str. 19 a 20 žaloby, v případě žalobkyně b) na str. 26 a 27 žaloby. Tyto dílčí žalobní námitky ale nekonstruovali jako polemiku s tím, jak se s jejich obdobnými námitkami vznesenými v odvoláních vypořádal v napadeném rozhodnutí žalovaný, nebylo tedy třeba, aby se s nimi městský soud konkrétně zabýval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu 10. 12. 2025, č. j. 2 Afs 56/2025-39, bod 9, nebo ze dne ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130). Městský soud neshledal důvod se od vypořádání těchto dílčích námitek žalovaným v napadeném rozhodnutí odchýlit. Vedle toho je třeba upozornit, že žalobci nijak neosvětlili, jakým způsobem údajné dílčí (a mnohdy zcela marginální) nedostatky projektové dokumentace zasahují do jejich práv (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2013, č. j. 7 As 31/2013-45).

39. Žalobci pak zejména namítali ohrožení stability podloží v dané lokalitě. S touto námitkou se již dostatečně vypořádal žalovaný zejména na str. 14 a dále 22 a 23 napadeného rozhodnutí. Ve věci byla předložena odborně zpracovaná projektová dokumentace, její součástí je rovněž inženýrskogeologická a hydrogeologická rešerše zpracovaná RNDr. Davidem Štorekem v lednu 2021. Z těchto podkladů vyplývá, že v lokalitě (okolním stavbám včetně staveb ve vlastnictví žalobců) nehrozí žádné nebezpečí v souvislosti s realizací předmětného stavebního záměru. Tento odborný podklad, který vycházel z předchozích geologických průzkumů lokality žádné nebezpečí neidentifikoval. Žalovaný dále přesvědčivě vysvětlil, že se jedná o rovinatou lokalitu, na které se již zástavba nachází; předmětný záměr se potom nachází v dostatečné vzdálenosti od ostatních objektů na to, aby je (např. případný pohyb podloží v souvislosti s hloubením stavební jámy) mohl ovlivnit.

40. Žalobci přitom proti těmto odborně podloženým závěrům staví zejména svůj vlastní subjektivní dojem, resp. obavy. Tyto obavy ale nemohou být dostatečné k tomu zpochybnit závěry napadeného rozhodnutí. Relevantní v tomto ohledu nejsou ani snímky prasklin, které ve vztahu k jí spravované budově předložila v řízení osoba zúčastněná na řízení č. 2, konečně původ těchto prasklin a jejich příčina nebyl v řízení nijak prokázán. Žalobkyně b) potom dále odkázala na údajné odborné sdělení RNDr. Mgr. Ivana Poula, Ph.D. Toto sdělení ale soudu nedoložila (pouze reprodukovala jeho údajný obsah ve vlastním podání). Obsahem tohoto vyjádření je zejména upozornění, že rešerše zpracovaná RNDr. Štorkem vychází z již neplatných ČSN norem. Městský soud nicméně tuto dílčí námitku posoudil jako opožděnou, neboť byla uplatněna více než dva měsíce po vydání napadeného rozhodnutí (viz § 306 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon). I kdyby tak neučinil, tak z žalobní námitky není zřejmé, jaký vliv by uvedený nedostatek měl mít na správnost závěrů rešerše, resp. na správnost závěrů správních orgánů, že stavební záměr neohrozí stabilitu podloží způsobem, který by hrozil způsobit újmu na okolní zástavbě. Konečně bylo na žalobkyni, aby tyto věcné námitky (proti odborným podkladům) uplatnila již v řízení před správními orgány, kde k tomu měla dostatečný prostor. III.C. Neaktuálnost podkladových aktů (třetí okruh žalobních námitek)

41. Žalobci především namítali neaktuálnost, popř. nepřezkoumatelnost závazných stanovisek, které byly podkladem pro rozhodnutí správních orgánů, popř. též neaktuálnost jiných podkladů. Žalobci uvádí, že se změnil samotný stavební záměr (většina závazných stanovisek byla vydána v roce 2021, přičemž projektová dokumentace po jejich vydání naznala dalších změn); dále se změnila v některých případech právní úprava, jiné věcné okolnosti apod. Žalovaný přitom v napadeném rozhodnutí s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 16. 12. 2015, č. j. 6 As 49/2015-41, nebo ze dne 24. 10. 2019, č. j. 1 As 208/2018-30) vysvětlil, že nikoliv každá změna projektové dokumentace vyžaduje vydání nového závazného stanoviska dotčeného orgánu, přičemž je to správní orgán, který řízení vede, kdo je v takových případech oprávněn vyhodnotit nutnost zpracování nového závazného stanoviska (viz str. 7 a 16 napadeného rozhodnutí). Žalovaný dále zdůraznil, že projektová dokumentace přiložená k žádosti byla projektantem po vydání závazných stanovisek aktualizována právě tak, aby vyhověla těmto závazným stanoviskům (str. 16 napadeného rozhodnutí). Z napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že žalovaný nepovažoval závazná stanoviska, která se stala podkladem pro prvostupňové, resp. napadené rozhodnutí za neaktuální ani nepřezkoumatelná (shodně k tomu stavební úřad na str. 21 prvostupňového rozhodnutí).

42. Městský soud předně konstatuje, že uvedené žalobní námitky nepředstavují dostatečnou oponenturu napadenému rozhodnutí. Žalobci v podstatě plošně, jen s odkazem na blíže nespecifikované úpravy projektové dokumentace, dovozují neaktuálnost závazných stanovisek, stejně tak činili ve svých odvoláních proti prvostupňovému rozhodnutí. Soud nicméně nemůže za žalobce domýšlet, v čem konkrétně mají být jednotlivá závazná stanoviska neaktuální či nepřezkoumatelná, resp. nemůže sám za žalobce dotvářet jejich žalobní námitky a následně detailně (na základě zcela nekonkrétní výtky) přezkoumávat jednotlivé parametry projektové dokumentace a porovnávat je s obsahem jednotlivých závazných stanovisek. Tím by soud vykročil z mezí soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů dle § 75 odst. 2 s. ř. s. (postupoval by v rozporu se zásadou dispoziční, kdy je to právě žalobce, kdo svými žalobními námitkami vymezuje rozsah a rovněž podrobnost soudního přezkumu). Stavební úřad potom sice měl povinnost zkoumat, zda stavební záměr vyhoví právním předpisům v plném rozsahu (tedy bylo jeho povinností zabývat se i aktuálností v řízení doložených závazných stanovisek), stejně tak žalovaný měl povinnost přezkoumat zákonnost prvostupňového rozhodnutí (včetně aktuálnosti závazných stanovisek) v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu v plném rozsahu (v odvolacím řízení se uplatní tzv. revizní princip). To nicméně neznamená, že by správní orgány byly veškeré tyto své úvahy povinny vtělit do odůvodnění prvostupňového, resp. napadeného odůvodnění – tedy podrobně, na základě porovnání jednotlivých parametrů stavebního záměru vysvětlit, proč považují závazná stanoviska nadále za aktuální. V takovém případě by správní rozhodnutí musela být nepřiměřeně dlouhá; takový požadavek by zcela jistě vedl k paralýze rozhodování stavebních úřadů. Vypořádat se v odůvodnění s takovou otázkou tak správní orgány byly povinny zejména ve vazbě na konkrétní námitky vznesené účastníky řízení. Jestliže účastníci řízení (odvolatelé) v podstatě žádné konkrétní námitky v tomto ohledu nevznesli, potom tomu zcela po právu odpovídá i míra podrobnosti odůvodnění prvostupňového a napadeného rozhodnutí. Jen z tohoto důvodu nemohou být tato rozhodnutí nepřezkoumatelná.

43. Totéž platí i ve vztahu k námitkám neaktuálnosti závazných stanovisek z důvodu změny právní úpravy. Žalobci sice upozornili na změnu některých konkrétních právních předpisů, současně ale nevymezili, jak se tyto změny podle nich vztahují k předmětnému stavebnímu záměru, resp. jak konkrétně se vztahují k obsahu závazných stanovisek (nevysvětlili z jakého důvodu tato závazná stanoviska vlivem změny právní úpravy již neobstojí). Taková žalobní námitka tedy není dostatečně konkrétní a soud se jí proto nemohl podrobně zabývat.

44. Městský soud k posouzení platnosti závazných stanovisek, která se stala závazným podkladem prvostupňového, resp. napadeného rozhodnutí konstatuje, že jejich časová platnost není – mimo případnou změnu okolností (např. úpravy stavebního záměru, relevantní proměnu právní úpravy – k tomu viz výše) zákonem obecně omezena (srov. § 149 správního řádu). Konkrétní časové omezení platnosti závazného stanoviska nicméně může vyplývat buď ze zvláštního zákona, nebo z výroku samotného závazného stanoviska (tedy v důsledku toho, že jeho platnost autonomně omezí dotčený orgán); k tomu shodně rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 10. 2024, č. j. 10 A 56/2024-49, bod 22. Žalobci konkrétně upozornili na údajnou neplatnost z důvodu omezené doby platnosti u závazného stanoviska žalovaného, odboru bezpečnosti ze dne 16. 9. 2021, č. j. MHMP 1460655/2021, a osvědčení o vzniku fiktivního závazného stanoviska žalovaného, odboru památkové péče, ze dne 15. 6. 2021, č. j. MHMP 867260/2021. Městský soud nicméně z obsahu správního spisu ověřil, že platnost uvedených závazných stanovisek (resp. fiktivního závazného stanoviska) nebyla konkrétně časově omezena (ani zvláštním zákonem, ani ve výroku těchto závazných stanovisek). Stejně je tomu tak i u naprosté většiny ostatních závazných stanovisek, resp. jiných podkladových rozhodnutí. Je tomu tak i v případě rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1, odboru dopravy ze dne 10. 1. 2022, č. j. P10-505631/2021/02. Žalobci sice mají pravdu v tom, že platnost tohoto podkladového rozhodnutí byla omezena, na dobu dvou let od nabytí jeho právní moci (v případě, že v té době nebude vydáno územní rozhodnutí). Platnost tohoto povolení byla nicméně prodloužena rozhodnutím téhož správního orgánu ze dne 27. 6. 2024, č. j. P10-251263/2024/01. Tuto skutečnost uvedl již žalovaný v reakci na obdobnou odvolací námitku na str 27 napadeného rozhodnutí; žalobci jí nicméně nijak nereflektují.

45. Výjimku představuje pouze rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10, odboru stavebního, ze dne 22. 12. 2021, č. j. P10-538637/2021, kterým bylo stavebníkovi povoleno nakládání s povrchovými vodami ve vztahu k vodnímu dílu – stavbě retenční nádrže, která měla být realizována v rámci předmětného stavebního záměru. V tomto rozhodnutí byl stavebník upozorněn, že pozbývá platnosti v případě, že do 3 let od jeho právní moci nenabude právní moci rozhodnutí o povolení záměru (toto časové omezení je potom zakotveno v § 9 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách). V řízení přitom nebylo doloženo, že by platnost tohoto rozhodnutí byla následně prodloužena. Z časové posloupnosti je přitom zřejmé, že uvedené rozhodnutí (které mělo nabýt právní moci dne 12. 1. 2022, viz str. 47 prvostupňového rozhodnutí) pozbylo platnosti ještě před tím, než vůbec bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí (23. 4. 2025). Tato skutečnost nicméně nemá ve vztahu k přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí na podkladě projednávaných žalob relevanci. Je tomu tak proto, že otázka, zda stavebník bude moci realizovat stavbu vodního díla – retenční nádrže (jakožto součásti stavebního záměru) evidentně nebude nijak zasahovat do práv ani jednoho z žalobců (je třeba zdůraznit, že se má podle uvedeného již neplatného rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 jednat o retenční nádrž na odvod srážkových vod ze střechy o objemu 11 m3 s následným řízeným odtokem do veřejné jednotné kanalizace). Vedle toho ale především platnost povolení k nakládání s povrchovými vodami není podmínkou pro vydání rozhodnutí o povolení stavebního záměru (jehož součástí je příslušné vodní dílo), ale pouze podmínkou vykonatelnosti takového rozhodnutí (v příslušné části, ve které se týká vodního díla) – k tomu § 9 odst. 9 zákona o vodách (srov. přiměřeně závěry rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2025, č. j. 51 A 82/2024-88, bod 40).

46. Z dalších dílčích námitek vůči závazným stanoviskům městský soud nemohl přisvědčit námitce, že z koordinovaného závazného stanoviska Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 15. 6. 2021, č. j. HSAA-5867-3/2021, nevyplývá, z jakých podkladů tento dotčený orgán při jeho vydání vycházel. Naopak v tomto závazném stanovisku je na str. 2 jednoznačně vyjádřeno, z jakých podkladů dotčený orgán vycházel, a sice zejména z dokumentace pro společné územní a stavební řízení – z průvodní a souhrnné zprávy. Žalobci zde přitom zřejmě zaměňují právě uvedené koordinované závazné stanovisko se závazným stanoviskem žalovaného, odboru bezpečnosti ze dne 16. 9. 2021, č. j. MHMP 1460655/2021, na úseku ochrany obyvatelstva, ve vztahu ke kterému rovněž v odvolání namítali uvedenou skutečnost. Právě na podkladě jejich odvolání předložil žalovaný postupem podle § 149 odst. 7 správního řádu věc Ministerstvu vnitra – generálnímu ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky. To vydalo revizní závazné stanovisko ze dne 23. 10. 2025, č. j. MV-160056-2/PO-OKR-2025, ve kterém již jsou podklady, ze kterých nadřízený orgán dotčeného orgánu vycházel, uvedeny. Tímto revizním závazným stanoviskem potom bylo závazné stanovisko žalovaného potvrzeno (výrok je formulován tak, že se vydává souhlasné závazné stanovisko). Žalobci proti takovému závěru přitom stavějí jen spekulativní tvrzení o tom, že dotčený orgán nemusel vycházet z projektové dokumentace, na základě níž byl následně stavební záměr povolen; taková žalobní námitka ale není způsobilá zpochybnit odůvodněný závěr správních orgánů. Městský soud potom zdůrazňuje, že i pokud by uvedená závazná stanoviska trpěla vadami, které žalobci namítají, tak by tato skutečnost nemohla být důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí. Uvedené závazné stanovisko bylo vydáno na úseku civilní ochrany podle zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému. Problematika civilní ochrany (podle odůvodnění zpochybněného závazného stanoviska se toto stanovisko týká např. využitelnosti stavby jakožto místa improvizovaného ukrytí) se přímo nevztahuje k právům žalobců, těch se dotýká jen okrajově. Žalobci přitom nijak neuvádějí, jak by mohli být případným pochybením při posouzení souladu stavebního záměru s pravidly stran civilní ochrany dotčeni ve svých právech. Ve výsledku tedy už jen proto nemohla být tato dílčí žalobní námitka důvodná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2013, č. j. 7 As 31/2013-45).

47. Obdobný závěr, o absenci dotčení práv žalobců, lze potom vztáhnout i na tvrzenou neaktuálnost některých dalších podkladů, zejména vyjádření některých subjektů (viz jejich rekapitulace v bodě 14 shora). Žalobce b), který tuto dílčí námitku vznesl, nijak neosvětlil, jakým způsobem by do jeho práv mohlo zasáhnout to, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno na podkladě neaktuálních vyjádření některých jiných subjektů (např. správců sítí). Taková námitka by mohla být relevantní pouze v případě, že by ji vznesl původce takového vyjádření. Žalobci nemohou v nynějším soudním řízení vystupovat jako strážci práv a zájmů třetích osob (zejména správců různých sítí).

48. Pokud jde o neaktuálnost závazného stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 23. 7. 2021, č. j. HSHMP 37341/2021, tu žalobci dovozují zejména z důvodu neaktuálnosti akustické studie, která pro ni byla podkladem. Podle žalobců došlo v mezidobí k rozvoji lokality a nárůstu dopravy. Jedná se nicméně jen o nekonkrétní tvrzení, které žalobci nijak nedoložili. Žalobci tedy nepředložili dostatečně podložené oponentní stanovisko (např. vlastní akustickou studii); jen takto obecně formulovaná a nepodložená výtka není způsobilá zpochybnit aktuálnost uvedeného závazného stanoviska. Nadto lze upozornit, že hlavním zdrojem hluku ze silniční dopravy v dané lokalitě je podle akustické studie doprava na frekventované ulici V Olšinách (jedná se o komunikaci 1. třídy již nyní s hustým provozem), která přiléhá k dané lokalitě; naopak vliv silničního provozu v okolních ulicích je významně slabší (viz zejména str. 6 akustické studie ze dne 22. 4. 2021, zpráva č. 164-SHR-21). Jestliže byl provoz v ulici V Olšinách již při pořízení akustické studie značný, tak nelze předpokládat, že by na situaci v dané lokalitě významně ovlivnil předmětný stavební záměr (byť v kumulaci s dalšími stavební mi projekty v okolí). III.D. Věcné námitky proti stavebnímu záměru (čtvrtý okruh žalobních námitek)

49. Žalobci dále uplatnili proti napadenému rozhodnutí řadu věcných námitek. Předně namítali narušení rázu dané lokality, ztrátu občanské vybavenosti (současná stavba bývalé pošty, později restaurace) a nepřiměřenou výšku stavebního záměru (7 NP) vymykající se poměrům v lokalitě.

50. Městský soud ani jedné z těchto dílčích žalobních námitek nemohl přisvědčit. Předně žalobci neuvedli, že by parametry stavebního záměru (a rovněž jeho umístění) byly v přímém rozporu s pravidly stanovenými právními předpisy (zejména pražské stavební předpisy) a v územním plánu; nenamítali tedy rozpor stavebního záměru s konkrétním regulativem pro umístění takového stavebního záměru v daném území. Žalobci tak spíše subjektivně namítají, že se stavební záměr do dané lokality nehodí. Takové subjektivní hodnocení ale nemůže být na překážku povolení stavebního záměru. Stavební úřad na str. 10 a 11 prvostupňového rozhodnutí vcelku důkladně reagoval na shodnou námitku vznesenou již v průběhu správního řízení, odkázal na Územně analytické podklady hl. m. Prahy s tím, že stavební záměr odpovídá v nich vymezenému charakteru zástavby lokality „Sídliště Strašnice“. Dále zdůraznil, že stavební záměr navazuje na stávající zástavbu a je umístěn v místě bývalé pošty (nedojde tedy k rozšíření zastavěné plochy v území). Stavební úřad dospěl rovněž k závěru, že stavební záměr svým půdorysem odpovídá okolní zástavbě, dále vycházel také stran charakteru území ze souhlasného závazného stanoviska ve věci územního plánování. Žalobci na toto konkrétní zhodnocení nereagovali žádnou důkladnou oponenturou; nadále – a to jak v odvoláních, tak nyní v žalobách – prezentovali zejména své subjektivní a nijak odborně podložené stanovisko. Žalovaný přitom na tyto námitky rovněž reagoval zejména na str. 10 napadeného rozhodnutí. Městský soud nemá důvod se od tohoto podloženého hodnocení odchýlit. Stavební záměr se svými celkovými dispozicemi jeví kompatibilní se stávající zástavbou, nelze tedy říci, že by již na první pohled bylo zřejmé, že hodnocení správních orgánů je nepřiměřené a zjevně nekorespondující se stavem v dané lokalitě. Žalobci uváděná specifická kompoziční hodnota dané lokality není památkově chráněna, územní plán potom v dané lokalitě počítá (resp. umožňuje) s další bytovou výstavbou takovýchto parametrů (obdobných jako má již stávající zástavba).

51. Pokud jde o výšku stavebního záměru, tak ta rovněž nevybočuje z charakteru dané lokality. K této otázce se konečně rovněž podrobně vyjádřil již stavební úřad na str. 11 prvostupňového rozhodnutí. Argumentoval, že svou celkovou výškou stavební záměr nepřekračuje parametry dané lokality; budova o 7 NP se potom v bezprostřední blízkosti již nachází (jedná se o protilehlou stavbu ve správě osoby zúčastněné na řízení č. 2). Na obdobné námitky potom reagoval žalovaný zejména na str. 6 napadeného rozhodnutí s tím, že je třeba vycházet z maximální zjištěné regulované výšky a podle ní určit výškovou hladinu v dané lokalitě dle § 25 pražských stavebních předpisů; určena byla výšková hladina VI (16 – 26m), které stavební záměr vyhověl. Odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí je v tomto ohledu důkladné a koherentní, žalobci přitom nepřicházejí než s oponenturou postavenou na skutečnosti, že většina bytových domů v blízkosti stavebního záměru má 5 NP. Takováto argumentace ale není způsobilá zpochybnit důkladně vyargumentované posouzení správních orgánů, nadto pomíjí skutečnost, že bytový dům ve správě osoby zúčastněné na řízení č. 2 má rovněž 7 NP.

52. Nezpůsobilá zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí je rovněž dílčí námitka stran nutnosti zachovat občanskou vybavenost v lokalitě. Správní orgány dospěly k závěru, že stavební záměr je v souladu jak s územním plánem (ten nepředepisuje pro předmětné území nutnost zachování jeho využití jakožto občanské vybavenosti) tak pražskými stavebními předpisy. Skutečnost, do které doby v dosavadním objektu fungovala restaurace, které se dovolávala žalobkyně b) je pro posouzení zákonnosti stavebního záměru zcela bez relevance. Nadto stavební záměr počítá s prostory občanské vybavenosti v 1. NP. Žalovaný pak přiléhavě konstatoval na str. 12 napadeného rozhodnutí, že zajištění kapacit ostatní občanské vybavenosti (např. dostatečné kapacity ve školách) je úkolem samosprávy (tedy hl. m. Prahy, popř. jednotlivých městských části) v samostatné působnosti. Není bez dalšího zákonným kritériem pro povolování staveb, které je uskutečňováno v přenesené působnosti.

53. Další dílčí námitka se týkala snížení pohody bydlení (kvality prostředí) v důsledku snížení oslunění, narušení soukromí, úbytku zeleně apod. Ani tu městský soud neshledal důvodnou. Stavební úřad přiléhavě odkázal na tezi, která je dlouhodobě správními soudy zastávána, a sice že „při posuzování této námitky je třeba vyjít ze základního předpokladu, že normy o obecných technických požadavcích na výstavbu svým obsahem odrážejí požadavky na pohodu bydlení, osvětlení i oslunění. Jsou-li tyto normy dodrženy a je prokázán soulad s veřejným zájmem (spočívající především v jejich aplikaci), nelze úspěšně namítat, že pohoda bydlení, osvětlení a oslunění nemovitostí, potenciálně předmětnou stavbou dotčených, jsou nedostatečné“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2007, č. j. 9 As 5/2007-76). Tento závěr přitom není zcela kategorický; zejména při kumulativním působení dílčích negativních vlivů (které samy o sobě ještě vyhoví požadavkům na výstavbu, tedy parametrům stanoveným právními předpisy) lze dospět k závěru o nepřiměřeném zásahu určitého stavebního záměru na pohodu bydlení. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu např. v rozsudku ze dne 21. 3. 2025, č. j. 4 As 405/2023-43 konstatoval, že „subjektivní pocit žalobce, že předmětná stavba naruší jeho pohodu bydlení, není dostačující, pokud správní a dotčené orgány dovodily soulad předmětné stavby s relevantními předpisy a normami regulujícími jednotlivé parametry a limity stanovené pro dané území. Stěžovatelka přitom netvrdila natolik výjimečné důvody, pro které by i při zachování stanovených limitů měly převládnout podstatné negativní vlivy na životní podmínky v dané lokalitě, které by ve svém souhrnu měly vést k nepřípustnosti předmětné stavby.“ 54. V nynějším řízení, jak konstatoval i žalovaný na str. 14 napadeného rozhodnutí, bylo na podkladě studie „Denní osvětlení – vliv na sousední objekty Oravská 1892/13, 1893/15 a 1894/17“ zpracované Ing. Tomášem Maixnerem v červenci 2022, která je součástí projektové dokumentace, zjištěno, že denní osvětlení všech stávajících objektů (resp. jednotlivých bytů v těchto objektech), a to včetně domu č. p. 1894/7, vyhoví požadavkům vyplývajícím z právních předpisů. Žalobce a) přitom proti tomuto závěru staví pouze svůj subjektivní názor o nedostatečnosti proslunění, se závěry uvedené studie nijak konkrétně nepolemizuje (např. nepředložil vlastní odborné posouzení, které by zpochybnilo správnost závěrů studie, která je součástí projektové dokumentace). Je pochopitelné, že pro některé části bytového domu vlastněného žalobcem a) dojde ke snížení proslunění, k úbytku oblohové složky a omezení výhledu, nejedná se ale – a žalobce a) ani nic takového netvrdí – o excesivní (výjimečný) negativní vliv stavebního záměru, ale spíše o negativní vliv standardně spojený se zahuštěním zástavby, které nijak výrazně nenarušuje charakter dané lokality. Stejně tak nehrozí žalobci a) v důsledku stavebního záměru (který počítá s balkony k jednotlivým bytům) excesivní pohledové imise (ztráta soukromí). S touto dílčí námitkou se přesvědčivě vypořádal žalovaný na str. 13 napadeného rozhodnutí. Upozornil zejména na značné rozestupy obou objektů, skutečnost, že i bytový dům ve vlastnictví žalobce a) je opatřen lodžiemi, a dále rozporoval, že by pobyt na balkoně byl soustavný žalobce a) se přitom dovolával judikatury správních soudů týkajících se pobytových teras, ty nicméně nelze s balkonem, či lodžií srovnávat. Městský soud k tomu doplňuje, že stavební záměr nevybočuje z charakteru stávající zástavby ani co se týče omezení soukromí; již nyní se v dané lokalitě nachází vícero bytových domů, jejichž obyvatelé na sebe – zjednodušeně řečeno – mají výhled a v určité míře vzájemně zasahují do svého soukromí. Stavební záměr nebude představovat prvek, který by tuto situaci jakkoliv významně (k horšímu) proměnil. Rovněž významnější úbytek zeleně nelze předpokládat vzhledem k tomu, že stavební záměr má být realizován na již zastavěné ploše.

55. Fakticky v rovině snížení pohody bydlení je i podrobnější dílčí námitka týkající se nedostatku míst k parkování v dané lokalitě; tato námitka se rovněž týká zejména žalobce a), žalobkyně b) sama uvedla, že disponuje u jí vlastněného objektu vlastními parkovacími místy. Předně je třeba říci, že stavební záměr splňuje nároky na něj v tomto ohledu kladené právními předpisy; jak konstatuje žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 28, stavební záměr i podle upřesnění výpočtů (ty byly doloženy v odvolacím řízení s ohledem na obsah odvolacích námitek) vyhoví požadavkům dle § 32 pražských stavebních předpisů (nedůvodná je tedy i dílčí žalobní námitka v tomto směru – viz bod 4 shora). Žádné ustanovení právních předpisů potom nestanoví ve vztahu k povolovaným stavebním záměrům požadavek na dostatečnou kapacitu parkovacích míst na přiléhajících pozemních komunikacích. Lze přitom předpokládat, že stavební záměr sice v určité míře zvýší tlak na stávající kapacity parkování na pozemních komunikacích v jeho blízkém okolí, tento tlak ale nebude nikterak excesivní. Lze předpokládat, že nemalou část vzniklé potřeby parkování uspokojí vlastní parkovací kapacity stavebního záměru (na 57 bytů bude k dispozici 31 parkovacích stání). Bytový dům žalobce a) přitom vlastními parkovacími kapacitami evidentně nedisponuje (ve výsledku jím generovaný tlak na veřejné parkovací kapacity na pozemních komunikacích je tak významnější, než tomu bude u stavebního záměru); tato skutečnost je sice historicky podmíněná, na druhou stranu nelze její negativní důsledky přenášet pouze na vlastníky sousedních nemovitostí (zde stavebníka). Jak uvedl žalovaný na str. 11 napadeného rozhodnutí, tak obyvatelům bytového domu ve vlastnictví žalobce a) nesvědčí jakési přednostní právo na užívání parkovacích stání na veřejných pozemních komunikacích; vytížení kapacit parkování na veřejných komunikacích nelze klást k tíži stavebníkovi (vlastníku nemovitosti, která je podle územního plánu určena k bytové výstavbě).

56. V této souvislosti lze dále odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2026, č. j. 3 As 95/2025-159, ve kterém uvedený soud konstatoval následující (bod 49 rozsudku): „Splňuje-li záměr požadavek na minimální počet (vázaných a návštěvnických) parkovacích stání (viz § 32 odst. 2, 3 a přílohu č. 2 pražských stavebních předpisů), nelze po stavebníku požadovat navýšení parkovací kapacity. Stěžovatel se domáhá výhodnějšího stavu v zájmu sousedů s poukazem na požadavek, aby provoz stavby neobtěžoval okolí nad přípustnou míru a neohrožoval bezpečnost a plynulost provozu. Pomíjí však, že právě tento požadavek se promítá do nastavení limitů v obecně závazném nařízení (viz odůvodnění k § 32 pražských stavebních předpisů). Stěžovatel přitom považuje stanovený minimální počet parkovacích míst za nedostatečný pouze na základě svého přesvědčení, bez opory v jakýchkoliv věcných argumentech či konfrontace stanoveného ukazatele. Současně také odhlíží od podstaty požadavku, na nějž poukazuje. Tím není dosažení stavu ideálního, kdy bude počet parkovacích míst řešit veškeré negativní dopady spojené s parkováním v dané lokalitě, nýbrž toliko dosažení přiměřenosti.“ Ve vztahu k historicky podmíněnému nedostatku parkovacích kapacit v konkrétní lokalitě pak lze připomenout rovněž závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2025, č. j. 5 As 76/2024-48 (bod 22): „Stěžovatelům již bylo rovněž nesčetněkrát zdůrazněno, že jejich potíže s parkováním plynou z toho, že bytové domy, v nichž bydlí (resp. jež spravují), byly postaveny již v 60. letech 20. století, a proto nedisponují dostatečnými (či spíše téměř žádnými) vlastními parkovacími místy. Tento stav ovšem nezpůsobil stavebník – jeho stavební záměr dokonce nad rámec jeho povinností počítá s více parkovacími místy pro potřeby jeho stavby, než požaduje příslušná technická norma, a rovněž nad rámec jeho povinností i s mírným zlepšením možností parkování všech ostatních. Lapidárně řečeno, nedostatečné parkování kolem domů ve vlastnictví či správě stěžovatelů je jejich problémem, nikoliv problémem stavebníka. Bylo by samozřejmě nepřípustným zásahem do stavebníkova vlastnického práva, pokud by byl za daných okolností jeho záměr jakkoli omezován za to, že bytové domy v okolí jeho stavebního záměru nedisponují adekvátním počtem parkovacích míst.“ 57. K dalším dílčím výtkám týkajícím se parkování městský soud doplňuje, že nebylo povinností stavebníka (popř. správních orgánů) zpracovat aktuální dopravní studii; tato povinnost z právních předpisů nevyplývá, stanovisko Úřadu městské části Praha 10 ze dne 25. 5. 2021 potom mělo pouze doporučující, nikoliv závazný charakter. Posouzení kumulativního vlivu s dalšími stavbami povolenými či realizovanými v dané lokalitě pak rovněž nebylo nutné; platí k němu již výše řečené. Žalobci konečně nijak nedoložili zásadní stavební aktivity v dané lokalitě, které by kumulativně (a skokově) danou lokalitu (z hlediska dopravního provozu, resp. parkování) zatížily.

58. Konečně městský soud nemohl přisvědčit ani dílčí žalobní námitce žalobkyně b) týkající se negativního vlivu stavebního záměru na jí provozovanou fotovoltaickou elektrárnu na střeše jí vlastněné budovy. Žalovaný se s touto námitkou přesvědčivě vypořádal na str. 17 až 20 napadeného rozhodnutí. Stěžejní je zejména skutečnost, že z právních předpisů nevyplývají pro povolované stavební záměry požadavky vztahující se na osvětlení energetických zařízení (fotovoltaické elektrárny). Daná lokalita je určena k bytové zástavbě. Žalobkyně b) legitimně – za tehdejších poměrů v území – využila plochu střechy jí vlastněné stavby k vybudování fotovoltaické elektrárny; je ale zřejmé, že se ve vztahu k účelu této stavby jedná o aktivitu doplňkovou, resp. okrajovou. Žalobkyně b) nemůže z toho důvodu (okrajové využití jí vlastněné stavby, pro které ani příslušná plocha není dle územního plánu určena) blokovat využití ostatních ploch v dané lokalitě v souladu s územním plánem. Žalobkyně b) si musela být vědoma možnosti dalšího rozvoje dané lokality a s touto okolností musela počítat při budování fotovoltaické elektrárny na střeše jí vlastněné stavby. Městský soud se v tomto ohledu podrobně nezabýval doloženými výpočty, neboť je v kontextu právě řečeného nepovažoval za referenční k posouzení žalobní námitky.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

59. Vzhledem k tomu, že městský soud neshledal žádnou z žalobních námitek ani jednoho z žalobců důvodnou, obě žaloby podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

60. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s odst. 7 s. ř. s. Ve věci úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti. Proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.

61. O nákladech osob zúčastněných na řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že osoba zúčastněná na řízení č. 1 (stavebník) bránila v řízení své právo, které jí vyplývalo z napadeného rozhodnutí, náleží jí proti neúspěšným žalobcům právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady představuje odměna a náhrada hotových výdajů advokáta. Podle § 35 odst. 2 s. ř. s. se pro určení výše odměny užije vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. V daném případě soud přistoupil ke spojení řízení o jednotlivých žalobách; vycházel přitom z toho, že na úkony činěné před spojením věci se hledí jako na úkony činěné již v řízení spojeném (rozsudek NSS ze dne 21. 7. 2010, č. j. 1 Afs 96/2009-87, a rozsudek rozšířeného senátu ze dne 5. 9. 2023, č. j. 2 Afs 363/2019, body 52 a 57). Odměna tedy náleží celkem za 3 úkony právní služby v plné výši dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu) po 8 140 Kč a dále za 1 úkon právní služby v poloviční výši dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu (vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě) za 4 070 Kč; tarifní hodnotu soud v souladu s § 12 odst. 3 a § 9 odst. 5 advokátního tarifu určil na částku 176 000 Kč. Náhrada hotových výdajů sestává z paušální částky 1 800 Kč (4 x 450 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Náhrada nákladů se v souladu s § 57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení stavebníka částku 36 650,90 Kč; soud zavázal každého z žalobců k zaplacení poloviny této částky. Osobě zúčastněné na řízení č. 2 soud neuložil žádnou povinnost, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 21. července 2026 JUDr. Ludmila Sandnerová předsedkyně senátu