3 A 47/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové, soudce Mgr. Daniela Burdy a soudkyně JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobce “Český národní komitét ICOMOS“ z.s., IČO: 22735941 sídlem Oravská 1892/13, 110 00 Praha 10 zastoupený advokátem JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., sídlem Kubelíkova 1548/27, 130 00 Praha 3 proti žalovanému Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 00 Praha 10 za účasti osob zúčastněných na řízení 1. Správa železnic, s.o., IČO: 70994234 sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1 2. Nebourat, z.s., IČO: 19274408 sídlem Fráni Šrámka 2632/32, 150 00 Praha 5 zastoupený advokátem JUDr. Jaromírem Kyzourem sídlem Lublaňská 398/18, 120 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2026, č. j. MZP/2025/290/1218, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se žalobou podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s“) u Městského soudu v Praze („městský soud“) domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím ministr životního prostředí zamítl rozklad žalobce a dalších osob proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2025, č. j. MZP/2025/210/906 („prvostupňové rozhodnutí“,) s tím, že se zejména ztotožnil s podrobným vypořádáním věci v tomto rozhodnutí.

2. Prvostupňovým rozhodnutím žalovaný na základě oznámení záměru osoby zúčastněné na řízení č. 1 (dále také jen „oznamovatel“) ve zjišťovacím řízení vedeném podle § 7 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí („zákon EIA“) konstatoval podle § 7 odst. 6 uvedeného zákona, že záměr „Rekonstrukce železničních mostů pod Vyšehradem“ nemůže mít významný vliv na životní prostředí a nebude posuzován podle zákona EIA.

II. Argumentace žalobce, obrana žalovaného a vyjádření osoby zúčastněné na řízení

3. Žalobce proti napadenému rozhodnutí namítal zaprvé jeho rozpor s § 5 odst. 1 zákona EIA. Oznámení totiž neposkytovalo odborný podklad pro vydání rozhodnutí, konkrétně neobsahovalo posouzení a vyhodnocení neprovedení záměru, tedy zachování stávajících železničních mostů pod Vyšehradem (tzv. „nulová varianta“). Posouzení a vyhodnocení tzv. nulové varianty přitom nelze zaměňovat s povinností předložit a vyhodnotit různé varianty záměru ve smyslu § 4 a § 6 zákona EIA. Podle žalobce je přitom neprovedení záměru realistickým řešením situace, neboť stávající most je opravitelný. V této souvislosti žalobce odkázal na studii zachování (opravy) mostu zpracované COWI/Waltgalmarini, Marek Kopeč, Petr Tej. Žalovaný potom (s ohledem na absenci potřebných podkladů) nemohl záměr z tohoto hlediska (vyhodnocení tzv. nulové varianty) posoudit.

4. S právě uvedenou námitkou úzce souvisí rovněž druhá žalobní námitka, kterou žalobce argumentuje, že od záměru lze očekávat závažné negativní vlivy z hlediska ochrany kulturního dědictví. Záměr nového mostu prošel posouzením vlivu na kulturní dědictví (tzv. Heritage Impact Assessment), který potvrdil jeho negativní vliv na hodnoty světového kulturního dědictví historického centra Prahy. Zachování stávajícího mostu, resp. jeho opravu potom doporučila i poradní komise Centra světového dědictví UNESCO a ICOMOS k památce světového dědictví – Historické centrum Prahy. Bylo proto třeba porovnat provedení i neprovedení záměru na pražskou památkovou rezervaci. Materiály předložené oznamovatelem ve zjišťovacím řízení neposkytují věrný obraz skutečného dopadu záměru na kulturní dědictví. Žalobce dále zdůraznil, že předmětný soubor železničních mostů byl již v roce 2004 prohlášen za kulturní památku, nadto se nachází v ochranném pásmu národní kulturní památky Vyšehrad. Žalobce spatřuje v uvedeném rozpor s § 1 odst. 3, § 2 a § 2 odst. 1 zákona EIA.

5. Zatřetí žalobce namítal, že záměr představuje výrazný zásah do krajinného rázu údolí řeky Vltavy v oblasti výskytu nejcennějších památek na našem území (Pražský hrad a Vyšehrad). Záměr má zcela zásadní dopad na vizuální scénu krajinného prostoru s významnými památkami. V doloženém hodnocení není konkretizováno, jaký vliv bude mít záměr na památky UNESCO (nejsou rozepsány jednotlivé památkové objekty), které by záměrem byly vizuálně zasaženy. Záměr představuje výraznou změnu a snížení krajinného rázu pražské památkové rezervace a historické Výtoně, výraznou změnu představují i nově umístěné lávky, které vybočují z původní nivelety mostu. Doložit bylo třeba srovnávací vizualizace provedení i neprovedení záměru, srovnávací zákresy do panoramat atd.

6. Začtvrté žalobce rovněž v úzké vazbě na první žalobní námitku namítal, že záměr bude mít významný vliv na životní prostředí i z hlediska ochrany přírody a zejména biodiverzity. Západní část záměru je totiž zasazena do renaturovaného prostoru tzv. městské divočiny. Dopad na biodiverzitu bude v případě neprovedení záměru rozdílný, totiž významně nižší.

7. Zapáté žalobce – opět v úzké vazbě s první žalobní námitkou – namítal, že záměr bude mít významný negativní vliv z hlediska ochrany ovzduší, resp. že zanechá významnou uhlíkovou stopu. V oznámení vůbec nebylo zhodnoceno, že výstavba nového mostu vygeneruje významně větší uhlíkovou stopu, než pokud by byl pouze rekonstruován stávající most. Ekologická stopa celé stavby včetně množství nutně odvezeného a přivezeného materiálu by byla až 3x vyšší (oproti rekonstrukci stávajícího mostu). Stavba nového mostu si pak vyžádá delší uzavírku železničního provozu; to povede k většímu automobilovému provozu a produkci emisí. Záměr potom nebyl hodnocen z hlediska klimatického plánu hl. m. Prahy, a to včetně cílů vytyčených v oblasti cirkulární ekonomiky.

8. Zašesté žalobce namítal, že záměr bude mít významný negativní dopad z hlediska nakládání s odpady, resp. cirkulární ekonomiky. Oprava stávajícího mostu by totiž vygenerovala výrazně méně odpadu než stavba nového. Ve vztahu k cirkulární ekonomice by se dle Ministerstva pro místní rozvoj měl zadavatel stavebních prací zaměřit na znovupoužití vybouraných stavebních výrobků, resp. recyklaci produkovaných stavebních odpadů. Závěr žalovaného na str. 22 a 23, že zjišťovací řízení neslouží k prověření, zda je záměr v souladu s cirkulární ekonomikou, je nesprávný.

9. V replice žalobce dále opětovně zdůraznil, že žalovaný porušil pravidlo vyplývající z § 5 odst. 1 zákona EIA, neboť neposuzoval a nevyhodnotil tzv. nulovou variantu (tedy variantu neprovedení záměru).

10. Žalovaný se s podanou žalobou neztotožnil a navrhl, aby ji soud zamítl. Ve vztahu k první žalobní námitce uvedl, že žalobce vychází z nesprávné premisy, že byl oznamovatel povinen předložit variantní řešení záměru. Povinnost předkládat záměr ve variantách je v § 6 zákona o EIA stanovena pouze pro záměry dle § 4 odst. 1 písm. a) téhož zákona, a nikoliv podle jeho § 4 odst. 1 písm. b). Samotné oznámení záměru potom nebylo nedostatečné. Oznamovatel splnil povinnost podle bodu B.I.5 přílohy č. 3 zákona EIA (srov. zejména strany 9 až 11 oznámení). Žalovaný byl povinen posuzovat záměr výlučně v podobě, v jaké byl předložen oznamovatelem. Předmětem posuzování nejsou alternativy záměru, jako např. oprava stávajícího mostu.

11. Ke druhé žalobní námitce uvedl, že vliv záměru na památkové hodnoty byl řádně identifikován a vyhodnocen. Hodnocení vychází z toho, že ačkoliv je zásah do stávající konstrukce hodnocen jako významný (z hlediska fyzické podstaty objektu), tak ale nedochází ke změně celkového vizuálního působení stavby v krajinném obraze (nový most zachovává základní prostorové a tvarové uspořádání). Obdobně je tomu v případě námitky týkající se proměny krajinného rázu. Ochrana kulturních památek je pak primárně svěřena orgánům státní památkové péče.

12. Dále žalovaný zdůraznil, že proces EIA (včetně zjišťovacího řízení) neslouží k nahrazování úvah o optimálním urbanistickém, architektonickém či památkovém řešení záměru. Jeho účelem je výlučně posouzení, zda konkrétní přeložený záměr může mít významné vlivy na životní prostředí.

13. Osoba zúčastněná na řízení č. 1 (oznamovatel) se s žalobou neztotožnila a navrhla její zamítnutí; odkázala přitom zejména na své vyjádření k podaným rozkladům. Dále potom uvedla, že studie zachování (opravy) mostu zpracovaná COWI/Waltgalmarini, Marek Kopeč, Petr Tej nemá jasně určeného autora ani osobu odpovědnou za informace v ní uvedené. Podle oznamovatele je obsah této studie zavádějící a bez vyjasnění autorství nemůže být vzata jako podklad pro rozhodování. Jednalo se zejména o nástroj mediální propagace.

14. Osoba zúčastněná na řízení č. 2 se k žalobě nevyjádřila.

III. Posouzení žaloby

15. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobci vymezených námitek, vycházel přitom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl městský soud bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení ani osoby zúčastněné na řízení nijak nereagovali na výzvu podle § 51 s. ř. s., soud má tedy za to, že s takovým postupem souhlasí.

16. Žaloba není důvodná.

17. Městský soud se nejprve zabýval stěžejní žalobní námitkou, která prostupovala i zbývajícími žalobními body, a sice námitkou nezákonnosti napadeného rozhodnutí pro rozpor s § 5 odst. 1 zákona EIA. Podle žalobce z uvedeného ustanovení pro správní orgány (a pro oznamovatele) vyplývala povinnost ve zjišťovacím řízení vyhodnotit tzv. nulovou variantu (tedy dopady neprovedení záměru).

18. Podle § 2 zákona EIA, posuzují se vlivy na obyvatelstvo a veřejné zdraví a vlivy na životní prostředí, zahrnující vlivy na živočichy a rostliny, ekosystémy, biologickou rozmanitost, půdu, vodu, ovzduší, klima a krajinu, přírodní zdroje, hmotný majetek a kulturní dědictví, vymezené zvláštními právními předpisy a na jejich vzájemné působení a souvislosti. Vlivy na biologickou rozmanitost se posuzují se zvláštním zřetelem na evropsky významné druhy, ptáky a evropská stanoviště.

19. Podle § 3 písm. l) téhož zákona se pro účely tohoto zákona rozumí posouzením vlivů záměru na životní prostředí proces, který sestává z vypracování a projednání dokumentace, zpracování posudku, vydání stanoviska a jeho zahrnutí do příslušného rozhodnutí vydaného v navazujícím řízení.

20. Podle § 5 odst. 1 téhož zákona, posuzování zahrnuje zjištění, popis, posouzení a vyhodnocení předpokládaných přímých a nepřímých významných vlivů provedení i neprovedení záměru na životní prostředí.

21. Podle § 7 odst. 2 téhož zákona, u záměrů a změn záměrů uvedených v § 4 odst. 1 písm. b) až h) je cílem zjišťovacího řízení zjištění, zda záměr nebo jeho změna může mít významný vliv na životní prostředí, případně zda záměr může samostatně nebo ve spojení s jinými mít významný vliv na předmět ochrany nebo celistvost evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti, a tedy podléhá posouzení vlivů záměru na životní prostředí podle tohoto zákona. Podléhá-li záměr posouzení vlivů záměru na životní prostředí podle tohoto zákona, je předmětem zjišťovacího řízení také upřesnění podle odstavce 1.

22. Městský soud se s touto námitkou neztotožnil. Dospěl totiž k závěru, že povinnost dle § 5 odst. 1 zákona EIA na zjišťovací řízení nedopadá. Uvedené ustanovení § 5 podle svého názvu upravuje „způsob posuzování vlivů záměrů na životní prostředí“. V odst. 1 tohoto ustanovení se pak hovoří o „posuzování“, čímž se (s ohledem na název ustanovení) nutně myslí posuzování vlivu na životní prostředí. Tím se ale v souladu s § 3 písm. l) zákona EIA rozumí až vlastní proces EIA, nikoliv předchozí procesní postupy upravené zákonem EIA, tedy zejména zjišťovací řízení. Z § 3 písm. l) zákona EIA totiž vyplývá, že součástí procesu posuzování vlivu na životní prostředí je vypracování a projednání dokumentace, zpracování posudku a vydání stanoviska. Těmto procesním postupům ale zjišťovací řízení předchází (není jejich součástí); ke zpracování dokumentace dochází v souladu s § 8 odst. 1 zákona EIA teprve až poté, co je ve zjišťovacím řízení vydán závěr podle § 7 odst. 5 zákona EIA. V tomto řízení jedná-li se o zjišťovací řízení podle § 7 odst. 2 zákona EIA, tedy týkající se záměrů podle § 4 odst. 1 písm. b) až h) má být totiž teprve zjištěno, zda vliv záměru na životní prostředí vůbec je dostatečně významný, aby k samotnému posouzení vlivu na životní prostředí ve smyslu § 3 písm. l) zákona EIA bylo potřeba přistoupit. V takové fázi je logické, že není třeba předkládat posouzení vlivu tzv. nulové varianty, jinými slovy není třeba analyzovat to, jaké dopady by měla skutečnost, že by k realizaci žádného záměru nedošlo. Žalovaný přiléhavě uvedl, že s tzv. nulovou variantou jak oznamovatel v oznámení, tak následně žalovaný pracovali; tato nulová varianta byla nutně výchozím bodem úvah o tom, jak významnou změnu (resp. zásah do stávající podoby životního prostředí) záměr představuje. Nebylo ale třeba detailně analyzovat, jaké dopady by z hlediska budoucího vývoje (vlivů) mělo, pokud by žádný záměr realizován nebyl (jinými slovy, pokud by předmětný most přes Vltavu zůstal v současném stavu bez dalšího zásahu).

23. Pro uvedený závěr potom svědčí i obsah zákonných kritérií, podle nichž se zjišťovací řízení provádí. Ta jsou upravena v příloze č. 2 zákona EIA (viz § 7 odst. 3 tohoto zákona). Hodnocení vlivů tzv. nulové varianty mezi kritéria upravená v příloze č. 2 nespadá. Konečně popis, posouzení a zhodnocení tzv. nulové varianty není zahrnut ani mezi náležitostmi oznámení, jímž oznamovatel zahajuje zjišťovací řízení; tyto náležitosti jsou upraveny v příloze č. 3 k zákonu EIA.

24. Lze tedy uzavřít, že na oznámení ve smyslu § 6 zákona EIA, resp. na způsob jeho hodnocení ve zjišťovacím řízení dle § 7 téhož zákona, nedopadá povinnost dle § 5 odst. 1 téhož zákona popsat, posoudit a vyhodnotit přímé i nepřímé vlivy neprovedení záměru na životní prostředí. Jinými slovy ve zjišťovacím řízení nebylo třeba posuzovat jaké vlivy na životní prostředí by měla tzv. nulová varianta. Ke shodnému závěru přitom dospěl i Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 16. 4. 2026, č. j. 22 A 59/2025-47, bod 14.

25. Soud dodává, že žalobce má nesprávnou představu o tom, co se rozumí tzv. nulovou variantou, tedy stavem, kdy záměr nebude proveden (srov. § 5 odst. 1 zákona EIA). Takovou variantou je třeba rozumět situaci, kdy bude zachován stávající stav bez dalších zásahů. Žalobce v tomto kontextu opakovaně v žalobě upozorňoval, že záměr (tedy novostavba mostu za současné demontáže mostu stávajícího) měl být porovnán s variantou opravy stávajícího mostu. Oprava stávajícího mostu nicméně nepředstavuje tzv. nulovou variantu, ale naopak jiný (samostatný) záměr. Tzv. nulovou variantou by bylo třeba rozumět situaci, kdy by stávající most byl ponechán bez jakéhokoliv stavebně-relevantního zásahu (tedy rovněž bez opravy). Jak bylo přiléhavě konstatováno v napadeném i prvostupňovém rozhodnutí, oznamovatel nebyl povinen předložit ke svému záměru varianty, neboť se nejedná o záměr podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona EIA (srov. § 6 odst. 1 téhož zákona), nemohl být tedy ani povinen v oznámení navržený záměr porovnávat s alternativou v podobě opravy stávajícího mostu. Vzhledem k tomu, že taková varianta nebyla a současně nemusela být žalovanému předložena k posouzení, tak ji ani žalovaný nemohl, resp. nemusel posuzovat, tedy nemusel porovnávat míru zásahu do životního prostředí při realizaci záměru a při realizaci jeho alternativy v podobě pouhé opravy stávajícího mostu. Ve výsledku tak lze doplnit, že i pokud by oznamovatel byl povinen zhodnotit vlivy tzv. nulové varianty ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o EIA, tak by taková povinnost nemohla vést k tomu, čeho se dovolává žalobce, tedy ke zhodnocení varianty v podobě opravy současného mostu (resp. jejího porovnání se záměrem).

26. Uvedený závěr potom platí ve vztahu ke všem dílčím složkám posouzení vlivů na životní prostředí, jejichž významné zasažení žalobce namítal v rámci ostatních žalobních bodů. Uvedený závěr je proto třeba vztáhnout i k ostatním, níže vypořádaným žalobním námitkám.

27. Dále se městský soud zabýval druhou žalobní námitkou, kterou žalobce upozorňoval, že záměr bude mít významný vliv z hlediska ochrany památkových hodnot (povede k demontáži památkově chráněného mostu) a pohledově ovlivní pražskou památkovou rezervaci.

28. Ani s touto námitkou se městský soud nemohl ztotožnit. Otázce ochrany kulturních hodnot žalovaný zejména v prvostupňovém rozhodnutí věnoval nemalý prostor, stejně tak vlivy záměru v tomto ohledu oznamovatel analyzoval na str. 209 až 212. V této části se oznamovatel věnoval zejména vlivu na samotnou kulturní památku „soubor železničních mostů na trati Praha hl. n. – Praha Smíchov“. Otázku vlivu na širší okolí, zejména na pražskou památkovou rezervaci potom oznamovatel podrobně rozvinul v části oznámení týkající se vlivu na krajinný ráz (k tomu dále vypořádání třetí žalobní námitky).

29. Žalovaný ve shodě s oznamovatelem konstatoval, že záměr bude mít silný vliv na uvedenou kulturní památku. Současně ale vysvětlil, že se jedná jen o singulární vliv na jeden dílčí aspekt komplexně chápaného životního prostředí; k tomu srov. širokou definici životního prostředí dle § 2 zákona EIA, která vychází z definice životního prostředí v čl. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/92/EU ze dne 13. 12. 2011, o posuzování vlivu některých veřejných a soukromých projektů na životní prostředí („směrnice EIA“). Tento dílčí vliv – v kontextu toho, že vlivy na ostatní složky životního prostředí jsou v zásadě nevýznamné – nepředstavuje dostatečný důvod k tomu, aby bylo třeba záměr podrobit posuzování z hlediska vlivů na životní prostředí. Současně žalovaný zdůraznil, že oznamovatel hodlá ocelovou mostní konstrukci zachovat a přesunout ni jiné místo (ta tak nebude nenávratně zničena).

30. S takovým hodnocením se městský soud ztotožňuje. V daném případě je třeba uvážit, že se skutečně jedná o dílčí (singulární) vliv na jednu z celé řady hodnot, které se podle zákona EIA chrání. Je také třeba přihlédnout k tomu, že oznamovatel představil opatření v podobě přesunutí ocelové konstrukce mostu (a tedy fakticky zachování podstatné části kulturní památky, byť v jiné lokalitě výše proti proudu Vltavy). Právě navržený postup tedy představuje určitou kompenzaci (označovanou jako kompenzační opatření), která umenšuje negativní vliv záměru na danou složku životního prostředí (kulturní dědictví); významnost výsledného vlivu záměru na životní prostředí je tak třeba hodnotit právě ve spojení s navrženým kompenzačním opatřením (k tomu např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 7 As 198/2023-44, bod 14, a ze dne 14. 9. 2023, č. j. 4 As 254/2022-44, bod 33). Městský soud se tedy shoduje s žalovaným, že rovněž s ohledem na navržené opatření nelze uvedený singulární vliv záměru na životní prostředí považovat za natolik významný, aby odůvodňoval provedení procesu EIA ve smyslu § 3 písm. l) zákona EIA.

31. S žalovaným lze rovněž souhlasit, že specifikum dané věci (vliv záměru na památkové hodnoty stávajícího mostu) spočívá v tom, že předmětný most je jakožto konkrétní nemovitá věc (nikoliv např. širší, resp. neurčitě vymezený fenomén) samostatným předmětem ochrany podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, neboť je kulturní památkou. Jeho ochrana jakožto součásti kulturního dědictví je tedy specificky zajištěna orgány státní památkové péče postupy podle zákona č. 20/1987 Sb. Pokud by totiž mělo dojít k realizaci záměru (včetně navrženého kompenzačního opatření), bude k jeho povolení stavebním úřadem třeba souhlasné závazné stanovisko orgánu státní památkové péče (srov. § 11 odst. 2 a § 14 zákona č. 20/1987 Sb.); v tomto postupu lze přitom spatřovat významnou záruku ochrany památkových hodnot, kterou (v komplexu s dalšími, zejména přírodními, složkami životního prostředí) sleduje právě i zákon EIA. Ačkoliv tedy postupy podle zákona EIA představují autonomní nástroj ochrany dílčích veřejných zájmů vymezených v § 2 zákona EIA, tak je nelze chápat izolovaně (bez vazby na jiné veřejnoprávní prostředky ochrany veřejného zájmu). Vliv záměru na kulturní dědictví byl v oznámení dostatečně důkladně popsán a analyzován, oznamovatel rovněž navrhl kompenzační opatření, které by vedlo k zachování podstatné části kulturně-historické hodnoty předmětné kulturní památky (byť v jiné lokalitě), čímž navrhl významně snížit negativní vliv záměru na ní. Z toho důvodu se provedení administrativně náročného procesu posuzování vlivu na životní prostředí soudu – ve shodě s žalovaným – jeví jako neúčelné. Otázka, zda je záměr v takové podobě z hlediska ochrany kulturního dědictví přípustný, by beztak mohla být v procesu EIA jen stěží autoritativně vyřešena (konečně ani v samotném procesu EIA by oznamovatel neměl povinnost předložit variantní řešení záměru, tedy variantu spočívající v opravě stávajícího mostu). Byť výstupem procesu EIA je podle § 9a závazné stanovisko, tak jej provádí správní orgán v tomto případě Ministerstvo životního prostředí v souladu s § 21 písm. c) zákona EIA, který nemá v oblasti památkové ochrany odbornost, především ale nemá kompetenci záměr posuzovat prizmatem zákona č. 20/1987 Sb. V daném případě se přitom žalobce dovolává zejména ochrany památkové hodnoty jednoho konkrétního objektu (nikoliv širších vztahů či fenoménů v dotčeném území – při zohlednění nedůvodnosti ostatních žalobních námitek); k takovému účelu ale proces EIA není způsobilým nástrojem.

32. Městský soud musí opakovaně zdůraznit, že předmětem posuzování záměru ve zjišťovacím řízení nebylo jeho porovnání s variantou opravy stávajícího mostu. Pokud se tedy žalobce dovolává studie (zpracované COWI/Waltgalmatrini, Marek Kopeč, Petr Tej pro Nadační fond pro záchranu Vyšehradského železničního mostu), podle níž by taková oprava byla technicky proveditelná (a současně vhodnější a citlivější z hlediska ochrany památkových hodnot, což se nicméně rozumí z povahy věci), potom se jedná o argumentaci, která neměla ve zjišťovacím řízení žádnou relevanci a nemůže ji mít ani nyní při soudním přezkumu rozhodnutí, které je výsledkem takového řízení. Ze stejného důvodu nemohly být pro účely zjišťovacího řízení vedeného k předmětnému záměru relevantní ani závěry poradní komise UNESCO a ICOMOS, jichž se žalobce dovolává.

33. Městský soud se dále zabýval třetí žalobní námitkou týkající se narušení krajinného rázu údolí Vltavy s negativním vlivem na oblast pražské památkové rezervace (uvedená námitka přitom s ohledem k tomu, že se rovněž dotýká ochrany památkových hodnot úzce souvisí s předchozí žalobní námitkou).

34. Podle § 12 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., zákona o ochraně přírody a krajiny, krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině.

35. Rovněž s touto námitkou, žalobcem formulovanou již v řízení před správními orgány, se žalovaný přesvědčivě vypořádal. Předně, oznamovatel věnoval v oznámení této problematice poměrně velkou péči; samotné oznámení se jí podrobně věnuje na str. 179 až 209, toto zhodnocení potom vychází odborného posouzení vlivu stavby na krajinný ráz, které je přílohou č. 3 oznámení (vypracováno v lednu 2025 zpracovatelem EXprojekt s.r.o.). V tomto posouzení, které vychází z definice prvků krajinného rázu dle § 12 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, je detailně a na základě strukturované metodologie hodnocen vliv záměru na krajinný ráz. Žalobce přitom v žalobě prezentuje zejména vlastní, subjektivní přesvědčení o tom, jak významný vliv by realizace předmětného záměru na krajinný ráz (zejména na pražskou památkovou rezervaci) měla, nepředkládá tedy dostatečně důkladnou polemiku s podrobně rozpracovaným hodnocením zpracovaným oznamovatelem.

36. Jak konstatoval žalovaný, tak podle oznámení (resp. uvedené studie) byl ve vztahu ke krajinnému rázu toliko jako středně silný vyhodnocen vliv na oblast pražské památkové rezervace. Žalovaný tak dospěl k závěru, že záměr nemá potenciál mít významný vliv na krajinný ráz, byť by na něj pochopitelně určitý vliv měl. Žalovaný potom zdůraznil, že navržený mostní objekt svojí formou odpovídá stávajícímu mostu, a tedy nedojde ke změně projevu stavby v krajinném obraze. Rovněž ministr životního prostředí v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že navrhovaná mostní konstrukce architektonicky i objemově navazuje na stávající podobu mostu, přičemž zachovává charakteristický vzhled tří oblouků, čímž je zajištěno, že záměr svými rozměry, hmotovým řešením či situováním nenaruší vizuální vnímání okolních historických památek.

37. S takovým hodnocením, které má podklad v oznámení, resp. v podkladové studii z ledna 2025, se městský soud ztotožnil. Jak konstatoval již žalovaný a ministr životního prostředí, záměr (nový železniční most přes Vltavu v oblasti Výtoně) by měl dle oznámení nahradit stávající železniční most. V tomto ohledu se nejedná o nový prvek v krajinném rázu. Podstatné potom je, že záměr se svou architekturou (zejména tři ocelové oblouky hnědé barvy) a hmotovým řešením snaží do značné míry přiblížit stávajícímu mostu; to konečně vyplývá i z vizualizací, které jsou obsaženy v oznámení. Je tedy zřejmé, že byť záměr (který není totožný se stávajícím mostem) určitým způsobem pozmění vizuální podobu místa (a rovněž pohled směrem k pražské památkové rezervaci), nejedná se o významný zásah do krajinného rázu, resp. jeho proměnu.

38. Pokud potom žalobce namítá, že oznamovatel neposoudil v oznámení vliv záměru na významné kulturní památky, se jedná o tvrzení nepravdivé. Oznamovatel hodnotil v oznámení zejména vliv záměru na památkové dominanty, které se nachází při různých pohledech na horizontu. Konkrétně ve vztahu k národním kulturním památkám Vyšehrad a Pražský hrad. Na str. 208 tak uvedl: „Jak dokládají vizualizace záměru, kulturní dominanty ani další kulturní památky v okolí záměru nebudou jeho realizací negativně ovlivněny. Navrhovaný most přes řeku Vltavu zůstává ve stejné poloze a jeho subtilní konstrukce tří síťových oblouků odpovídá současnému vnímání prostoru železničního mostu a jeho okolí. Navrhovaný most nebude důvodem k narušení či pozměnění vizuálního vnímání kulturních dominant. V širších pohledech bude most součástí krajinného obrazu, tak jako je současný ocelový most. V dálkových pohledech pak bude most již výrazně méně individuálně rozpoznatelný.“ Dále na str. 207 hodnotil i celkový estetický zásah do podoby území jako slabě negativní, neboť bude odstraněn stávající most, který je součástí obrazu krajiny v dané lokalitě již přes 100 let. Podobným způsobem oznamovatel hodnotil na str. 206 a 207 oznámení vliv záměru a na kulturní historické charakteristiky území. Oznamovatel přitom zdůraznil, že silný vliv má záměr především na samotnou kulturní památku (stávající most); na ostatní prvky krajiny – s ohledem k tomu, že se záměr snaží svým vzhledem respektovat stávající situaci (most) – potom takto silný vliv nemá. Oznamovatel posouzení vlivu na krajinný ráz vtělil i do přehledové tabulky č. 72 a 73. Takové hodnocení považuje městský soud za koherentní a přesvědčivé. Žalobce proti němu nestaví odbornou oponenturu, ale zejména své vlastní estetické hodnocení záměru. Městský soud přitom zdůrazňuje, že z hlediska procesu EIA jsou relevantní pouze významné vlivy na krajinný ráz, resp. kulturní dědictví. V tomto ohledu se městský soud nemohl ztotožnit s tvrzením žalobce, že by měl záměr zcela zásadní dopad na vizuální scénu krajinného prostoru. Oznamovatel totiž přesvědčivě doložil, že záměr v široké míře respektuje současnou podobu lokality, a tudíž nebude představovat její významnou proměnu. Jak již soud uvedl výše, tak otázka, zda je záměr přijatelný z hlediska památkové ochrany dle zákona č. 20/1987 Sb., bude předmětem jeho případného posouzení v navazujících postupech vedených orgány státní památkové péče.

39. Pokud jde o žalobcem namítanou absenci srovnávacích vizualizací panoramat, městský soud doplňuje, že se nejedná o náležitost oznámení dle přílohy 3 k zákonu EIA. Nadto oznámení obsahuje jak fotografie současného stavu (z mnoha úhlů pohledu), tak současně vizualizace záměru, rovněž z různých pohledových úhlů.

40. Městský soud neshledal důvodnou ani čtvrtou žalobní námitkou týkající se vlivu záměru na ochranu přírody a zejména biodiverzity. Žalobce se touto námitkou opětovně domáhal zejména porovnání záměru s variantou opravy mostu. Takové porovnání ale zákon EIA po oznamovateli ani žalovaném nepožaduje (k tomu viz vypořádání první žalobní námitky). Oznamovatel se potom vlivem záměru na faunu a flóru v oznámení věnoval na str. 7 a 8 a dále zejména na str. 23 prvostupňového rozhodnutí. Odkázal přitom zejména na studii, kterou nechal oznamovatel zpracovat pro účely zjišťovacího řízení a která je přílohou č. 2 oznámení (Hodnocení vlivu závažného zásahu na zájmy ochrany přírody a krajiny dle § 67 zákona č. 114/1992 Sb. z ledna 2025). Z této studie s ohledem na lokaci záměru (a existenci stávajícího mostu) nevyplynulo, že by měl významný vliv na lokální faunu a flóru, resp. na biodiverzitu. Žalobce přitom k tomuto odůvodněnému závěru podpořeného zpracovanou studií nepředložil žádné relevantní oponentní stanovisko. Taková žalobní námitka (prostý nesouhlas) ale není způsobilá zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí.

41. Dále se městský soud zabýval pátou žalobní námitkou týkající se negativního dopadu záměru na ovzduší a zejména klima z hlediska uhlíkové stopy, kterou záměr ve fázi výstavby zanechá.

42. Ani této žalobní námitce soud nemohl přisvědčit. Předně je třeba zopakovat, že povinností žalovaného (ani oznamovatele) nebylo porovnávat uhlíkovou stopu, jakou by zanechal záměr a uhlíkovou stopu, kterou by zanechala jeho varianta v podobě opravy stávajícího mostu. Městský soud již výše vysvětlil, že ve zjišťovacím řízení oznamovatel neměl povinnost předložit záměr se zpracovanými variantami, rovněž žalovaný proto neměl povinnost takovou variantu vyhodnocovat, resp. jednotlivé varianty porovnávat z toho hlediska, která z nich méně zasahuje do životního prostředí. Skutečnost, že by varianta v podobě opravy mostu zanechala menší uhlíkovou stopu je nabíledni již jen z povahy věci, to nicméně není poznatek, který by byl ve zjišťovacím řízení a potažmo v návazném procesu EIA relevantní. Relevantní by z pohledu vedeného zjišťovacího řízení byla toliko otázka, jestli vliv záměru na klima (oproti situaci, kdy by záměr nebyl realizován) by byl tak významný, že by to odůvodnilo nutnost provedení procesu EIA.

43. Tak tomu ale v nyní posuzované věci nebylo. Oznamovatel nechal pro účely zjišťovacího řízení vypracovat posudek Vyhodnocení vlivů na klima, který je přílohou č. 5 oznámení. V něm je analyzována jak kompatibilita záměru s klimatickými cíli, tak naopak vlivy změny klimatu na samotný záměr. Z hlediska vlivu záměru na klima se zdůrazňuje, že se jedná o stavbu elektrifikované železniční trati, kterážto technologie přispívá ke snížení objemu produkovaných skleníkových plynů. Problematika vlivu záměru na klima je pak podrobně rozpracována rovněž na stranách 123 až 129 oznámení. Žalovaný se pak v prvostupňovém rozhodnutí k otázce vlivu záměru na klima a ovzduší vyjádřil relativně stručně, na str. 6 a 10 prvostupňového rozhodnutí uvedl, že negativní vliv záměru na ovzduší potažmo klima bude s ohledem k tomu, že jeho předmětem je elektrifikovaná železniční trať, jen krátkodobý, a to ve fázi výstavby (zejména navýšení dopravy v souvislosti s dovozem materiálu), realizovaný záměr ale bude adaptovaný na změnu klimatu a v souladu s opatřeními ke snížení emisí.

44. S takovým hodnocením se městský soud ztotožňuje, považuje jej za logicky zdůvodněné a mající oporu v parametrech záměru. Lze doplnit, že uhlíková stopa zanechaná záměrem ve fázi výstavby, by zcela zřejmě nedosáhla stupně významného vlivu na životní prostředí. Jedná se o standardní a ve výsledku nijak rozsáhlou dopravní stavbu, u jejíž výstavby nelze – už jen z povahy záměru – předpokládat významnější vliv na klima. Městský soud má za to, že za takové situace (kdy se nízký vliv výstavby záměru na klima jeví jako zřejmý) nebylo nutné po oznamovateli požadovat, aby předložil detailní výpočty vlivu výstavby záměru z hlediska zanechané uhlíkové stopy. Takový požadavek by byl pouze formální a ve výsledku neúčelně zatěžující jak oznamovatele, tak správní orgány. Nadto je třeba doplnit, že záměr počítá s nemalým poměrem recyklace původního stavebního materiálu včetně využití stávající mostní konstrukce v rámci realizace záměru (k tomu se oznámení i prvostupňové rozhodnutí podrobněji věnuje při vyhodnocení vlivu záměru z hlediska odpadového hospodářství – k tomu viz vypořádání šesté žalobní námitky). Pokud tedy žalobce namítá výraznou uhlíkovou stopu s ohledem na množství stavebního materiálu, tak rovněž pomíjí tento deklarovaný aspekt záměru. Žalovaný přiléhavě na str. 22 a 23 prvostupňového rozhodnutí konstatoval (v kontextu odpadového hospodářství, kteréžto závěry lze ale vztáhnout i na problematiku uhlíkové stopy), že při standardu, jaký žalobce na záměr uplatňuje, by v zásadě nebylo možné povolit jakýkoliv záměr spočívající ve výstavbě.

45. Povinností oznamovatele ani žalovaného potom nebylo vyhodnocovat soulad záměru s Klimatickým plánem hl. m. Prahy, neboť se nejedná o právní předpis, ani o jiný závazný právní akt. Žalobce ani konkrétně neuvedl, z jakých důvodů považuje záměr za rozporný s tímto dokumentem.

46. Konečně se městský soud zabýval šestou žalobní námitkou týkající se vlivu záměru z hlediska nakládání s odpady, resp. cirkulární ekonomiky.

47. Tuto žalobní námitku shledal rovněž nedůvodnou. V zásadě k ní platí táž argumentace jako ve vztahu k námitce vlivu na klima. Žalovaný přesvědčivě zhodnotil, že záměr v tomto ohledu sice bude mít určitý negativní vliv, ten ale nelze hodnotit jako významný. Žalovaný vzal zejména do úvahy, že záměr počítá s recyklací stavebního materiálu ze stávajícího mostu a rovněž využití jeho stávající mostní konstrukce. Dále přiléhavě uvedl, že nebylo povinností oznamovatele vyhodnocovat vliv záměru z hlediska cirkulární ekonomiky.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

48. Vzhledem k tomu, že městský soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

49. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s odst. 7 s. ř. s. Ve věci úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti. Proto mu soud jejich náhradu nepřiznal. O nákladech osob zúčastněných na řízení rozhodl městský soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s. Soud osobám zúčastněným na řízení neuložil žádnou povinnost, současně oznamovateli (osoba zúčastněná na řízení č. 1) neplynulo z napadeného rozhodnutí žádné právo.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 28. července 2026 JUDr. Ludmila Sandnerová v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje M. H.