3 A 86/2012

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jana Ryby v právní věci žalobce: JUDr. J. H., zastoupen JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 7, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra školství z 23. 5. 2012, č. j. MSMT-15228/2012-37, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět sporu Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí ministra školství, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti usnesení ze dne 10. 1. 2012, č. j. MSMT-1620/2012-30, jímž žalovaný odložil odvolání žalobce proti rozhodnutí rektorky Západočeské univerzity v Plzni (dále jen „ZČU) ze dne 12. 5. 2011, č. j. R 585-10. Tímto rozhodnutím rektorky byl zrušen vysokoškolský diplom ze dne 23. 8. 2015, č. ZČU 016858, včetně dodatku k diplomu, kterým bylo osvědčeno žalobci řádné ukončení magisterského studijního programu a získání akademického titulu „magistr“. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného Obsáhle formulované žalobní námitky lze shrnout tak, že žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že rozhodování o splnění podmínek pro získání diplomu spadá do samosprávy vysoké školy, nesouhlasí, že ve věci zrušení vysokoškolského diplomu se jedná o jednoinstanční řízení, ani se závěrem, že do věci zrušení vysokoškolského diplomu nemohou vstupovat orgány státní správy. Žalobce má za to, že jím podané odvolání proti rozhodnutí rektorky ZČU mělo být ministerstvem meritorně projednáno, a proto rozkladu proti usnesení o odložení odvolání mělo být vyhověno. Pokud by řízení přece jen bylo jednostupňové, mělo být odvolání zamítnuto pro nepřípustnost. Žalobce navrhuje zrušení rozhodnutí obou stupňů (tj. rozhodnutí o rozkladu i usnesení o odložení odvolání). Ve vyjádření k obsahu žaloby žalovaný uvádí, že ministerstvo není pasivně legitimováno, ale pasivní legitimace náleží ministrovi. Žalovaný dále trvá na tom, že řízení o zrušení vysokoškolského diplomu je řízením jednostupňovým vedeným v rámci samosprávy veřejné vysoké školy (§ 6 odst. 1, § 24 a § 57 odst. 4 a 7 zákona o vysokých školách) a proti rozhodnutí ve věci se nelze odvolat. Analogicky žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 As 66/2010-119. Z uvedeného plyne, že k rozhodnutí o odvolání rektorky ZČU o zrušení vysokoškolského diplomu není příslušný žádný správní orgán, a proto odvolání bylo odloženo, což bylo důvodně žalobou napadeným rozhodnutím potvrzeno. K námitce, že v případě jednoinstančního řízení mělo být odvolání zamítnuto jako nepřípustné a nikoli odloženo, žalovaný konstatuje, že včasnost a přípustnost odvolání ve smyslu § 92 správního řádu lze posuzovat jen tam, kde odvolání obecně přichází vůbec v úvahu. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. III. Posouzení žaloby Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dne 12. 10. 2016 proběhlo jednání; žalovaný setrval na svých dosavadních návrzích a argumentech. Žalovaný požaduje paušální náhradu nákladů řízení dle o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem 5 400 Kč. Žalobce se jednání nezúčastnil a v reakci na předvolání požádal o přerušení řízení. Soud při jednání návrh žalobce na přerušení řízení zamítl. Žaloba není důvodná. Pokud jde o návrh žalobce na přerušení řízení, je třeba shrnout, že v minulosti řízení na žádost žalobce již jednou přerušil, a to usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 3A 86/2012-170, a to z důvodu, že rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 30A 33/2011-194, Krajský soud v Plzni rozhodnutí rektorky ZČU zrušil a proti rozsudku byla podána kasační stížnost (věc vedena u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 As 154/2015), přičemž výsledek řízení u Nejvyššího správního soudu může ovlivnit věc projednávanou u zdejšího soudu. Poté, co Nejvyšší správní soud rozhodl, zdejší soud usnesením ze dne 19. 9. 2016, č. j. 3A 86/2012-175, vyslovil, že se v řízení pokračuje. Toto usnesení je odůvodněno tím, že Nejvyšší správní soud dne 22. 6. 2016 vydal rozsudek č. j. 1 As 154/2015-50, kterým rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V reakci na předvolání k jednání ze dne 19. 9. 2016 žalobce podáním ze dne 10. 1. 2016 požádal o další přerušení řízení s tím, že po kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu pokračuje řízení u Krajského soudu v Plzni a je žádoucí vyčkat konečného rozhodnutí. Tento návrh zdejší soud při jednání zamítl, neboť dospěl k závěru (jak ostatně vyplyne i z níže uvedeného), že v nyní posuzované věci již není třeba vyčkávat na konečné rozhodnutí v paralelní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30A 33/2011, neboť obsah rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2016, č. j. 1 As 154/2015-50, poskytuje dostatečné řešení relevantních otázek pro to, aby v nyní posuzované věci mohlo být bez dalšího přerušování řízení rozhodnuto. Dále je třeba zdůraznit, že předmětem posouzení je toliko otázka, zda řízení o zrušení vysokoškolského diplomu je jednoinstanční, tedy zda napadené rozhodnutí je založeno na správné úvaze, že odvolání proti rozhodnutí o zrušení vysokoškolského diplomu nelze věcně projednat. Předmětem posouzení tak nemohou být žádné jiné otázky, zejména otázky týkající se zákonnosti rozhodnutí rektorky o zrušení vysokoškolského diplomu žalobce (ať již jde o otázku zákonnosti postupu zvoleného rektorkou nebo otázku podjatosti Mgr. Korbela při zrušování žalobcova diplomu apod.). Soud se také musí zabývat pasivní legitimací, neboť žalovaný má za to, že pasivně legitimován je v posuzované věci ministr. K tomu zdejší soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2007, č. j. 8 Afs 75/2007-115), že v řízení o rozkladu je ministr nebo vedoucí ústředního správního orgánu pouze funkční složkou správního orgánu, které ale nenáleží účastenství. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, „[…] správní orgán rozhodující o rozkladu i správní orgán prvního stupně, jehož rozhodnutí je v rozkladovém řízení přezkoumáváno, představují stejný správní orgán, vymezený zákonným rámcem jeho věcné příslušnosti. Rozdílné je pouze to, komu z hlediska vnitřního organizačního uspořádání správního orgánu zákon zakládá funkční příslušnost rozhodovat o rozkladu“. Žalovaný se tedy v otázce pasivní legitimace mýlí. K vlastní žalobě zdejší soud konstatuje, že má za to, že žalovaný správně vyhodnotil, že věc zrušování vysokoškolských diplomů vydávaných veřejnou vysokou školou spadá ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) zákona o vysokých školách do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy. Žalovaný správně uvážil, že rozhodování ve věcech ukončování studia a s tím provázané otázky vysokoškolských diplomů je součástí uskutečňování studijních programů veřejných vysokých škol ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení. Zdejší soud konstatuje, že v usnesení o odložení věci i v rozhodnutí o rozkladu se žalovaný touto otázkou velmi podrobně zabýval. Vzhledem k tomu, že by postrádalo hlubšího smyslu, aby tytéž – již jednou zevrubně a pregnantně vyjádřené – argumenty soud opakoval, postačuje odkázat na detailní právní výklad žalovaného obsažený v rozhodnutí obou stupňů. Judikatura správních soudů, na kterou žalovaný správně upozorňuje, se již zabývala situací, zda připadá v úvahu ve věcech samosprávné působnosti vysokých škol instanční vstup ministerstva školství (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011, čj. 7 As 66/2010-119). Dovodila, že rozhoduje-li rektor ve věcech samosprávné působnosti vysokých škol jako první instance, jedná se nejen o instanci první, ale také o instanci jedinou. Jinými slovy, do samosprávné působnosti vysokých škol nepřipadá v úvahu ingerence ze strany orgánů státní správy, včetně ministerstva školství. Úvaha žalovaného, že odvolání žalobce proti zrušení vysokoškolského diplomu nelze věcně projednat, je tedy správná a zcela odpovídá správními soudy zastávanému právnímu názoru. Správnost závěru o jednoinstančnosti předmětného řízení implicitně potvrzuje též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 154/2015-50, vydaný v paralelní „soudní“ linii věci zrušení žalobcova diplomu. To plyne jednak z toho, že Nejvyšší správní soud žalobu současně se zrušením rozsudku Krajského soudu v Plzni sám neodmítl, což by v případě, že by přicházel proti rozhodnutí rektorky ZČU řádný opravný prostředek, měl učinit (§ 110 odst. 1 věta první ve vazbě na § 68 písm. a) a § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.), a jednak z toho, že krajskému soudu věc vrátil k dalšímu řízení a uložil mu pokyny směřující k věcnému hodnocení některých skutkových okolností, což by – pokud by případné odmítnutí pro nevyčerpání opravných prostředků hodlal ponechat na Krajském soudu v Plzni – nedávalo vůbec žádný smysl. Pokud jde o námitku, že odvolání žalobce nemělo být odloženo, ale mělo být zamítnuto jako nepřípustné, pokládá soud tuto otázku za ryze akademickou. Je totiž evidentní, že ať už by žalovaný postupoval tak, jak postupoval, anebo by ve shodě s žalobcem odvolání zamítl pro nepřípustnost, nikdy by na věcné posouzení odvolání nedošlo; žalovaný by v obou případech posuzoval jen otázku jednoinstačnosti řízení o zrušení vysokoškolského diplomu. Z uvedeného je patrno, že i kdyby se žalovaný dopustil vady řízení a měl správně odvolání zamítnout pro nepřípustnost, ve výsledku by nemohlo dojít k žádnému zkrácení práv žalobce, tudíž by se nemohlo jednat o vadu řízení mající vliv na zákonnost rozhodnutí. Nadto postup zvolený žalovaným je žalobci ku prospěchu, neboť mu přidává navíc jednu instanci (řízení o rozkladu). Pro úplnost soud konstatuje, že se ztotožňuje s žalovaným v tom, že tam, kde odvolání obecně nepřichází vůbec v úvahu je na místě uzavřít, že není žádný správní orgán příslušný k projednání takového podání a že je třeba věc odložit dle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu. Oproti tomu zamítnutí odvolání pro nepřípustnost dle § 92 odst. 1 správního řádu má místo tam, kde obecně odvolání v úvahu přichází, ale vyskytnou se okolnosti, které v konkrétním případě založí nepřípustnost odvolání (např. odvolání je podáno neoprávněnou osobou). IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovaný se sice domáhal přiznání paušální náhrady nákladů řízení, avšak podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015-79) soud ve správním soudnictví nemůže přiznat procesně nezastoupenému navrhovateli (potažmo žalobci) náhradu nákladů řízení stanovenou paušální částkou; použití § 151 odst. 3 o. s. ř. (v novelizovaném znění účinném od 1. 7. 2015) na řízení podle soudního řádu správního je vyloučeno; stejně tak nejsou na toto řízení přenositelné důvody nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, č. 275/2014 Sb. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 12. října 2016 JUDr. Ludmila Sandnerová, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Hrůzová, DiS.