3 Ad 3/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Jana Ryby v právní věci žalobce: V. H. zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 963/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 3. 2. 2015, č. j. MV-98547-31/VS-2010, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí ministra vnitra 3. 2. 2015, č. j. MV-98547-31/VS-2010, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 8 228 Kč.

Odůvodnění

I. Předmět sporu Žalobce se včas podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí ministra vnitra, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti usnesení Ministerstva vnitra ze dne 17. 10. 2014, č. j. OSZ-72984-15/M-Ni-2014. Tímto usnesením bylo řízení o vydání nového rozhodnutí ve věci poskytnutí jednorázového příspěvku podle § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. zastaveno. Ministerstvo vnitra neshledalo důvod k provedení nového řízení, neboť žadateli nebyl přiznán nárok na odškodnění podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb. nebo nárok na odškodnění podle jiných právních předpisů. V napadeném rozhodnutí ministr vnitra uvádí, že se ztotožnil s rozhodnutím prvního stupně ze dne 17. 10. 2014, na jehož základě bylo řízení o vydání nového rozhodnutí ve věci poskytnutí jednorázového příspěvku zastaveno, neboť žádost účastníka řízení neodůvodňuje zahájení nového řízení. Ke stěžení námitce, že žadateli náleží jednorázový příspěvek podle § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. (v původním znění), ministr konstatoval, že v novém řízení se postupuje podle právní úpravy platné a účinné v době nového řízení, nikoli podle právní úpravy platné a účinné v době řízení původního (Josef Vedral, Správní řád, Komentář, II. vydání 2012, str. 893). Po novele nařízení vlády č. 135/2009 Sb. nařízením vlády č. 51/2013 Sb. je třeba vycházet z nově doplněného ustanovení § 1 odst.

2. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného Žalobce v podané žalobě nejprve shrnuje předchozí vývoj věci. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 22. 9. 2010, č. j. OSZ-72984-1/V-Že-2010, ve znění rozhodnutí ministra vnitra ze dne 15. 2. 2011, č. j. MV-98547-4/VS-2010, bylo rozhodnuto, že se zamítá žalobcova žádost o jednorázovou částku podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. (před novelou). Důvodem bylo to, že podle názoru Ministerstva vnitra bývalým příslušníkům PTP jednorázová částka nenáleží. Poté judikatura potvrdila, že příslušníci PTP nárok na náhradu podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. (v původním znění) mají. Poté vydala vláda nařízení č. 51/2013 Sb., jímž bylo novelizováno nařízení vlády č. 135/2009 Sb. Novela nabyla účinnosti dne 6. 3. 2013. Žalobce proto podal žádost podle novelizovaného nařízení. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 31. 5. 2013, č. j. OSZ- 72984-5/M-Mř-2013, ve znění rozhodnutí ministra ze dne 18. 10. 2013, č. j. MV-98547- 9/VS-2010, bylo rozhodnuto, že se zamítá žalobcova žádost o jednorázovou částku podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb. Důvodem bylo to, že žalobce sloužil u PTP od 1. 12. 1951 do 21. 6. 1952, tedy méně než rok, a proto nemohl předložit doklad o odškodnění podle nařízení vlády č. 102/2002 Sb. či zákona č. 357/2005 Sb. Doklad o odškodnění podle zákona č. 87/1991 Sb. správní orgán neuznal. Proti rozhodnutí ministra vnitra žalobce podal žalobu, která byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu Praha ze dne 28. 2. 2014 č. j. 10Ad 26/2013-23-26. V odůvodnění se však mj. uvádí: „Pokud by se proti prvnímu zamítavému rozhodnutí žalovaného bránil [žalobce] žalobou podanou u správního soudu ..., této jeho žalobě by bylo s vysokou pravděpodobností vyhověno, jak dokládají následně vedené spory s podobnými skutkovými základy.“ Jinými slovy, soud dospěl k závěru, že podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb. (před novelou) byl žalobcův nárok oprávněný, neboť podle původního znění byl doklad o odškodnění podle zákona č. 87/1991 Sb. akceptovatelný. Po tomto shrnutí se žalobce následně dostává k vlastním důvodům nyní podané žaloby. S ohledem na právě citovaný právní názor Městského soudu v Praze požádal žalobce dne 23. 7. 2014 ministra o vydání nového rozhodnutí v řízení, které původně skončilo rozhodnutím ministra ze dne 15. 2. 2011, č. j. MV-98547-4/VS-2010. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 17. 10. 2014, č. j. OSZ-72984-15/M-Ni-2014, bylo rozhodnuto, že se řízení zastavuje, protože „přiznaný příplatek k důchodu podle § 24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. není odškodněním ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 135/2009 Sb.“ Proti tomu podal žalobce rozklad, který byl zamítnut rozhodnutím ministra ze dne 3. 2. 2015, č. j. MV-98547-31/VS-2010. V odůvodnění se praví, že v novém řízení se postupuje podle právní úpravy platné a účinné v době nového řízení, nikoli podle právní úpravy platné a účinné v době řízení původního. Jinak řečeno, nárok byl odmítnut, protože žalobce nedoložil rozhodnutí o odškodnění podle nařízení vlády č. 102/2002 Sb. ani podle zákona č. 357/2005 Sb. Rozhodnutí podle zákona č. 87/1991 Sb. sice doložil a podle původního znění nařízení vlády č. 135/2009 Sb. by stačilo, ale dne 22. 9. 2010, resp. 15. 2. 2011, byla žádost zamítnuta; skutečnost, že to bylo nesprávné, žalovaný neřeší, pouze zdůrazňuje, že nyní rozhodnutí podle zákona č. 87/1991 Sb. není žalobci nic platné, protože se podle novely č. 51/2013 Sb. od příslušníků PTP vyžaduje odškodnění podle nařízení vlády č. 102/2002 Sb. nebo podle zákona č. 357/2005 Sb. Žalobce má za to, že názor žalovaného odporuje četné judikatuře Ústavního soudu, kterou v žalobě cituje (nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000; ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03; ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 290/05; ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03; ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05; ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 2366/07). Žalobce navrhuje, aby soud zrušil napadené rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k obsahu žaloby se omezuje toliko na popsání průběhu správního řízení. Žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl. III. Posouzení žaloby Soud o věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť pro to byly splněny podmínky stanovené v § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Předně je třeba uvést, že uvedenou problematikou se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 11. 2016, č. j. 3 As 261/2015-38. Zdejší soud nemá důvod se od právních závěrů vyslovených Nejvyšším správním soudem odchylovat. Z výčtu důvodů, pro něž je možno zahájit nové řízení a vydat nové rozhodnutí (§ 101 správního řádu), nabývá v souvislosti s projednávaným případem na významu obzvláště ustanovení § 101 písm. b) správního řádu. V posuzované věci se stricto sensu o vydání skutečného nového rozhodnutí ve věci ani nejedná. Původní pravomocné rozhodnutí o zamítnutí žádosti totiž netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 48 odst. 2 správního řádu, neboť nepřiznává žadateli žádná práva ani neukládá žádné povinnosti. Takovéto rozhodnutí tedy nenabývá tzv. materiální právní moci. Negativní původní rozhodnutí proto správnímu orgánu v provedení nového řízení a vydání nového, tentokráte pozitivního rozhodnutí ve věci, nijak nebrání a není k tomu třeba ani změny podmínek skutkových či právních. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobce podal žádost o jednorázový příspěvek dne 16. 9. 2010, jeho žádost byla zamítnuta rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 22. 9. 2010, č. j. OSZ-72984-1/V-Že-2010, ve znění rozhodnutí ministra vnitra ze dne 15. 2. 2011, č. j. MV-98547-4/VS-2010, jež nabylo právní moci dne 25. 2. 2011. Nárok nebyl přiznán s odkazem na právní úpravu okruhu oprávněných osob obsaženou v § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. v původním znění. Výchozí podmínka pro aplikaci ustanovení § 101 písm. b) správního řádu byla tedy splněna. Návrh na vydání nového rozhodnutí podal žalobce dne 25. 7. 2014, tedy v době, kdy nárok na jednorázový příspěvek upravovalo nařízení vlády č. 135/2009 Sb. ve znění novelizovaném nařízením vlády č. 51/2013 Sb., které nabylo účinnosti dne 5. 3. 2013 (další novela – nařízení vlády č. 205/2014 Sb., již samotný nárok žalobce nijak neovlivňuje). Lze tak konstatovat, že od vydání původního rozhodnutí ve věci, jímž byla žádost o poskytnutí jednorázového příspěvku zamítnuta, došlo ke změně právní úpravy, tedy ke změně podmínek, za nichž bylo toto rozhodnutí vydáno. Z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu se dále podává, že původní znění § 1 nařízení zahrnovalo do okruhu oprávněných osob explicitně jen ty, kteří byli již odškodněni podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci a ohledně dalších bylo výkladově nejasné, co se rozumí nezákonným zbavením osobní svobody podle jiných právních předpisů, řada oprávněných si z tohoto důvodu o přiznání dávky ve stanovené lhůtě do 31. 12. 2011 vůbec nepožádala. Nařízením vlády č. 51/2013 Sb. byla tato nejasnost novým zněním § 1 odst. 2 odstraněna, okruh oprávněných osob nově vymezen, a pro ty, kdo si o dávku doposud nepožádali, byla pro její uplatnění stanovena dodatečná lhůta do 31. 12. 2013. Z tohoto ustanovení však dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze dovodit, že by si ti, kteří již v minulosti o dávku požádali a jimž dávka nebyla přiznána, museli o dávku žádat znovu s tím důsledkem, že by právní účinky podání jejich první žádosti spočívající v zachování nároku pominuly. Se zamítnutím žádosti takové účinky samy o sobě spojené být nemohou, takže pokud by měl zákonodárce v úmyslu je popřít, musel by požadavek podání nové žádosti promítnout do textu nařízení vlády č. 51/2013 Sb., nebo do jeho přechodných ustanovení, např. článku II. Nic takového však tohoto nařízení neobsahuje. Znovu je zde nutno připomenout skutečnost, že předmětem řízení i přes změnu podmínek nároku je stále tatáž dávka a že nové řízení je vedeno a nové rozhodnutí ve věci vydáváno stále na základě původní žádosti. Původní rozhodnutí o nepřiznání jednorázového příspěvku nebránilo žalovanému vydat nové rozhodnutí v téže žalobcově věci. Podstatou nového rozhodnutí je, že jím bude vyhověno dříve pravomocně zamítnuté žádosti. Správní řád však již nestanoví, zda se tak má stát za stejných či změněných výchozích podmínek a zda má jít o změnu skutkovou či právní. Změněná (či spíše doplněná) právní úprava – novela nařízení vlády č. 135/2009 Sb., účinná od 6. 3. 2013, ani další účinná od 26. 9. 2014, v daném případě výslovně nevyloučila možnost nového posouzení předchozí pravomocně zamítnuté žádosti, proto mohla být při splnění předpokladů zakotvených v § 101 písm. b) správního řádu důvodem pro zahájení nového řízení a vydání nového rozhodnutí v téže věci; původně zamítnuté žádosti žalobce mohl a měl žalovaný novým rozhodnutím vyhovět. Správní řád výslovně s vydáním nového rozhodnutí za předpokladů uvedených v § 101 písm. b) počítá a tyto byly splněny (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 8 As 65/2016-43). Za rozhodující soud považuje, že původní žádost žalobce (podaná 16. 9. 2010) byla důvodná a mělo jí být vyhověno. Žalovaný nicméně tuto žádost zamítl s odůvodněním, že dobu zařazení u PTP, po kterou byla konána vojenská služba podle branného zákona, nelze považovat za dobu nezákonného zbavení osobní svobody. Tento názor ve světle následně vydaných rozsudků zdejšího soudu neobstojí (např. rozsudky sp. zn. 10Ad 23/2011, sp. zn. 3Ad 3/2012). Proto zahájení nového řízení a vydání nového rozhodnutí ve věci samé bylo opodstatněné a jeho zastavení řízení, které ministr vnitra stvrdil napadeným rozhodnutím, je nezákonné pro rozpor se zákonem z důvodu nesprávného právního posouzení nároku žalobce. IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení Soud uzavírá, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tu představuje odměna za zastupování advokátem za dva úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby) a dvě paušální náhrady po 300 Kč [ § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění]. Zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto s ohledem na § 57 odst. 2 s. ř. s. se náhrada nákladů za zastoupení zvyšuje o částku odpovídající této dani (21 %). Žalobci tak bude na náhradě nákladů zaplacena žalovaným částka 8 228 Kč. Součástí nákladů není soudní poplatek, který žalobce nezaplatil a k jeho zaplacení ho ani soud nevyzýval s ohledem na zákonné osvobození dle § 11 odst. 2 písm. k) zákona č. 549/1991 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 As 77/2014-23). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 13. prosince 2016 JUDr. Ludmila Sandnerová, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Hrůzová, DiS.