3 Af 48/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a Mgr. Ivety Postulkové v právní věci žalobce: TOBEX PRAHA v. o. s., IČ 645 72 161, se sídlem Nuselská 25, Praha 4, zast. JUDr. Ivanem Hanovským, advokátem se sídlem Kounická 1013/46, Praha 10, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2014, č. j. 18655/14/5000-14503-710158, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti exekučnímu příkazu Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále rovněž „správce daně“) ze dne 6. 12. 2013, č. 543/2013. Tímto exekučním příkazem byla nařízena daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu dlužníka a to peněžnímu ústavu Fio bance a. s. jakožto poddlužníku, k vymožení nedoplatku ve výši 1.286.448,- Kč včetně úroku ke dni 3. 12. 2013 ve výši 67.146,- Kč a nákladů exekuce ve výši 27.070,- Kč, jakož i úroků z prodlení z částky 255.302,- Kč ode dne 4. 12. 2013 do zaplacení. Dle exekučního příkazu žalobce nezaplatil ke dni 3. 12. 2013 správci daně následující platební výměry: 1) platební výměr ze dne 20. 11. 2007, č. j. 357154/07/004516/4805 (nedoplatek DPH za 2. čtvrtletí 2005 ve výši 97.276,00 Kč), 2) platební výměr ze dne 20. 11. 2007, č. j. 357155/07/004516./4805 (nedoplatek DPH za 3. čtvrtletí 2005 ve výši 49.216,00 Kč), 3) platební výměr ze dne 20. 11. 2007, č. j. 357156/07/004516/4805 (nedoplatek DPH za 4. čtvrtletí 2005 ve výši 47.582,00 Kč), 4) platební výměr ze dne 20. 11. 2007, č. j. 357157/07/004516/4805 (nedoplatek DPH za 1. čtvrtletí 2006 ve výši 58.709,00 Kč), 5) platební výměr ze dne 20. 11. 2007, č. j. 357158/07/004516/4805 (nedoplatek DPH za 2. čtvrtletí 2006 ve výši 58.090,00 Kč), 6) platební výměr ze dne 20. 11. 2007, č. j. 357159/07/004516/4805 (nedoplatek DPH za 3. čtvrtletí 2006 ve výši 64.659,00 Kč), 7) platební výměr ze dne 21. 6. 2012, č. j. 378141/12/00451610/4805 (nedoplatek DPH za 4. čtvrtletí 2011 ve výši 144.301,00 Kč), 8) platební výměr ze dne 27. 2. 2013, č. j. 864190/13/2004-24906-104805 (úrok z prodlení ve výši 24.679,00 Kč), 9) platební výměr ze dne 27. 2. 2013, č. j. 864191/13/2004-24906-104805 (úrok z prodlení ve výši 24.962,00 Kč), 10) platební výměr ze dne 27. 2. 2013, č. j. 864192/13/2004-24906-104805 (úrok z prodlení ve výši 25.083,00 Kč), 11) platební výměr ze dne 27. 2. 2013, č. j.864194/13/2004-24906-104805 (úrok z prodlení ve výši 76.847,00 Kč), 12) platební výměr ze dne 27. 2. 2013, č. j. 864195/13/2004-24906-104805 (úrok z prodlení ve výši 66.869,00 Kč), 13) platební výměr ze dne 27. 2. 2013, č. j. 864196/13/2004-24906-104805 (úrok z prodlení ve výši 60.532,00 Kč), 14) platební výměr ze dne 27. 2. 2013, č. j. 864197/13/2004-24906-104805 (úrok z prodlení ve výši 61.247,00 Kč), 15) platební výměr ze dne 27. 2. 2013, č. j. 864198/13/2004-24906-104805 (úrok z prodlení ve výši 53.652,00 Kč), 16) platební výměr ze dne 27. 2. 2013, č. j. 864200/13/2004-24906-104805 (úrok z prodlení ve výši 38.099,00 Kč), 17) platební výměr ze dne 27. 2. 2013, č. j. 864201/13/2004-24906-104805 (úrok z prodlení ve výši 35.081,00 Kč), 18) platební výměr ze dne 27. 2. 2013, č. j. 864203/13/2004-24906-104805 (úrok z prodlení ve výši 51.390,00 Kč), 19) platební výměr ze dne 27. 2. 2013, č. j. 864204/13/2004-24906-104805 (úrok z prodlení ve výši 41.546,00 Kč), 20) platební výměr ze dne 27. 2. 2013, č. j. 864205/13/2004-24906-104805 (úrok z prodlení ve výši 30.100,00 Kč), 21) platební výměr ze dne 27. 2. 2013, č. j. 864206/13/2004-24906-104805 (úrok z prodlení ve výši 32.984,00 Kč), 22) platební výměr ze dne 27. 2. 2013, č. j. 864207/13./2004-24906-104805 (úrok z prodlení ve výši 32.543,00 Kč), 23) platební výměr ze dne 16. 5. 2013, č. j. 3163681/13//2004-24906-104805 (nedoplatek DPH za 3. Q 2012 ve výši 111.001,00 Kč). O odvolání proti vydanému exekučnímu příkazu č. 543/2013 rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 17. 7. 2014, č. j. 18655/14/5000-14503-710158. Žalobce nesouhlasí s napadeným rozhodnutím a poukazuje na odvolání, v němž žádal o zrušení blokace účtů a rovněž požadoval, aby byl osobně seznámen se všemi doklady, na základě nichž byly exekuční příkazy vydány. Již v odvolání žalobce uváděl, že se porušení daňových zákonů nedopustil. Námitky žalobce lze rozdělit do následujících žalobních bodů: V prvním žalobním bodu tvrdí žalobce, že exekuční příkaz je dle žalobce nezákonný, neboť částka nedoplatku uvedená v exekučním příkazu neodpovídá skutečnosti, když položku pod č. 1 zaplatil dne 25. 7. 2005, rovněž položku pod č. 7 zaplatil dne 25. 1. 2012 a položku č. 23 zaplatil dne 23. 10. 2012. Dle exekučního příkazu správce daně dospěl k nedoplatku na daních ve výši 255.302,- Kč, k nedoplatku na úroku z prodlení ve výši 67.146,69 Kč a k částce nedoplatku na příslušenství ve výši 1.031.146,- Kč, tj. celkem 1.353.594,49 Kč. Podle žalobce však dle platebních příkazů měly být nedoplatky na daních ve výši 630.734,- Kč a úroky z prodlení ve výši 722.760,49 Kč, přičemž žalobce trvá na tom, že daň v položkách 1, 7 a 23 uhradil. Dle žalobce neodpovídá ani výše nedoplatků na úrocích. Ve druhém žalobním bodu žalobce uvádí, že on ani jeho zástupce nebyl seznámen se všemi důkazy a v exekučním příkaze absentuje výčet důkazů, na základě kterých správce daně rozhodoval. Žalobce obdržel až dne 11. 7. 2014 od správce daně doklady, z nichž však není zřejmé, kdy dluh vznikl, jaká byla jeho výše a kdy bylo zahájeno správní řízení v dané věci. Z dokladů, které byly předány zástupci žalobce nelze nic zjistit. Žalobci proto nebyl v době podání odvolání zřejmý důvod, pro který byl exekuční příkaz vydán. Žalobce má za to, že bez předložení dokladů, na základě kterých byl exekuční příkaz vydán, je rozhodnutí správce daně nepřezkoumatelné, což je v rozporu s § 88 zákona č. 260/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Ve třetím žalobním bodu nesouhlasí žalobce s posouzením námitky promlčení žalovaným, kdy namítal promlčení ve vztahu k rozhodnutím na daňové penále ze dne 20. 11. 2007, resp. 21. 11. 2007. Ve čtvrtém žalobním bodu namítá žalobce, že správce daně jednal v rozporu s daňovým řádem, když celou věc zveřejnil na úřední desce finančního úřadu veřejnou vyhláškou dne 17. 12. 2007. Žalobce poukazuje na skutečnost, že se tak stalo těsně před vánočními svátky a má za to, se tak stalo proto, aby se o vyhlášce žalobce nedozvěděl. Vyhláška byla vyvěšena pouze 17 dnů, z toho 8 dnů byly dny pracovního volna. Dle žalobce správce daně nevyužil všech možností, které měl, aby kontaktoval žalobce (vč. telefonického spojení). Pokud by správce daně respektoval ust. § 4 písm. i) bod 1, písm. j) a k) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), k vydání exekučního příkazu vůbec nemuselo dojít. Forma doručení veřejnou vyhláškou byla v rozporu s § 49 daňového řádu. Správce daně současně nevyužil možnost náhradního doručení, jak to stanoví občanský soudní řád. V pátém žalobním bodu poukazuje žalobce na skutečnost, že k vydání exekučního příkazu došlo až téměř po pěti letech od zveřejnění vyhlášky. Dle žalobce správce daně vědomě prodlužoval lhůty u správního řízení, aby nedošlo k promlčení lhůty podle § 148 daňového řádu a tím vědomě prodloužil lhůtu splatnosti daně, čímž úroky z prodlení vyrostly do výše 722.760,49 Kč. V šestém žalobním bodu namítá žalobce porušení § 39 a násl. daňového řádu. Žalobce tvrdí, že nebyla platně zahájena daňová kontrola a správní řízení bylo vedeno bez jakéhokoliv kontaktu s žalobcem a bez postupu obvyklého dle daňového řádu. Žalobce poukazuje zejména na ust. § 78 až § 80, § 87 odst. 1, § 88 odst. 1 a 2, § 89 a § 92 odst. 2 daňového řádu. Správce daně nerespektoval zásady daňového řízení a vydáním exekučního příkazu porušil práva žalobce. V sedmém žalobním bodu upozorňuje žalobce na to, že při doručení napadeného rozhodnutí mu nebyla doručena e-mailová zpráva, ač to má v datové schránce řádně nastaveno. V osmém žalobním bodu tvrdí žalobce, že se žalovaný neseznámil s textem jeho odvolání, konkrétně žalobce uvádí, že podle textu napadeného rozhodnutí bylo odvolání podáno dne 6. 12. 2013, avšak žalobce podal odvolání až dne 23. 12. 2013, resp. dne 28. 1. 2014. Dále žalobce poukazuje na str. 7 napadeného rozhodnutí, která se týká platebních výměrů na daňové penále. Dle žalobce text, že daňové penále za rok 2006 a 2007 bylo uhrazeno v plné výši, neodpovídá skutečnosti. Pokud se tak stalo, žalobce namítá, že v tom případě správce daně bez svolení daňového subjektu (žalobce) protiprávně a bez jeho vědomí svévolně započítával daňové penále z částek, ze kterých daňový subjekt řádně a včas platil daň DPH. Na str. 8 napadeného rozhodnutí žalovaný uvádí, že odvolatel nepodal proti platebním výměrům umístěným na exekučním příkaze odvolání, k čemuž žalobce namítá, že ve všech svých podáních požadoval zrušení exekučního příkazu. Stejný argument žalobce opakuje i ve vztahu k textu na str. 9 napadeného rozhodnutí, kde je uvedeno, že se k námitce žalobce nelze podrobněji vyjádřit vzhledem k tomu, že žalobce nespecifikoval konkrétní ustanovení, která dle žalobce byla porušena správcem daně. Žalobce rovněž uvádí, že připojil k odvolání v příloze přehled dovozových faktur, neboť nevěděl, o jaké nedoplatky se jedná a předpokládal, že nějaký subjekt zneužil identifikační údaje žalobce z internetu, nakoupil zboží v zahraničí a nezaplatil DPH. V této souvislosti za nesrozumitelný považuje žalobce text uvedený na str. 9 až 10 napadeného rozhodnutí, kde se podle názoru žalobce vyjadřuje žalovaný k nedoplatkům, které vůbec nejsou v exekučním příkaze uvedeny. V devátém žalobním bodu namítá žalobce, že správce daně žádné nalézací ani jiné správní řízení v souladu s daňovým řádem nezahájil, a proto žalobci nedal ani žádnou šanci dluh uhradit. Žalobce nesouhlasí ani s žalovaným, že postoje a osobní záležitosti jednatele žalobce jsou irelevantní. Jednatel žalobce je bezúhonný člověk, a proto jej hluboce uráží, že dle napadeného rozhodnutí neplatí řádně daně a že jeho jméno a jméno žalobce je správcem daně bezdůvodně poškozováno. Žalovaný v písemném vyjádření k obsahu žaloby navrhl zamítnutí žaloby a k jednotlivým námitkám uvedl následující: - K námitkám, že částka nedoplatku v exekučním příkazu neodpovídá skutečnosti, když položky exekučního příkazu č. 1, 7 a 23 byly již uhrazeny, částka nedoplatku na dani činí dle žalobce 630.834,- Kč, přičemž na exekučním příkaze je uvedena částka 255.302,- Kč; částka nedoplatku na úrocích z prodlení je ve výši 722.760,49 Kč, přičemž na exekučním příkaze je částka 67.146,49 Kč) a že žalobce zřejmě nemá vůbec žádné nedoplatky, jelikož daně platí řádně a včas, žalovaný uvádí, že žalobce skutečně uhradil tvrzené částky na DPH (platba ve výši 224.654,- Kč ze dne 25. 7. 2005 za 2. čtvrtletí 2005, platba ve výši 192.498,- Kč ze dne 25. 1. 2012 za 4. čtvrtletí 2011 a platba ve výši 111.001,- Kč ze dne 23. 10. 2012 za 3. čtvrtletí 2012). Tyto platby však byly v souladu se zákonem použity na starší nedoplatky na daňových povinnostech, které vykazoval v době úhrady plateb osobní daňový účet žalobce. Konkrétně platba ve výši 224.654,- Kč byla použita na nedoplatky za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2004, 2. čtvrtletí 2004 a částečně 3. čtvrtletí 2004, platba ve výši 192.468,- Kč na nedoplatky za zdaňovací období částečně 4. čtvrtletí 2009, 1. čtvrtletí 2010, 2. čtvrtletí 2010, platba ve výši 111.001,- Kč na částečnou úhradu nedoplatku za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2010. Ačkoliv tedy žalobce částky uhradil tak, jak tvrdí, nemohly jimi být uhrazeny běžné daňové povinnosti, a to vzhledem k existenci nedoplatku na daních staršího data (dle ust. § 59 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v tehdy účinném znění /dále jen „ZSDP“/, resp. dle ust. § 152 odst. 1 daňového řádu). Vzhledem k této skutečnosti došlo k opožděné úhradě daňové povinnosti za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2005 a k neuhrazení nedoplatků na daňových povinnostech za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2011 a 3. čtvrtletí 2012. Uvedené vedlo k vyčíslení položek na exekučním příkaze ve správné výši. Celková částka nedoplatku ve výši 1.380.664,49 Kč se skládá z daňové povinnosti ve výši 255.302,- Kč (na exekučním příkaze pod položkou č. 7 a 23), z daňového penále ve výši 375.532,- Kč (na exekučním příkaze pod položkou č. 1 až 6), z úroků z prodlení ve výši 655.614,- Kč (na exekučním příkaze pod položkou č. 8 až 22), z úroků z prodlení k daňovým povinnostem pod položkou č. 7 a 23 ve výši 67.146,49 Kč a z exekučních nákladů ve výši 27.070,- Kč. Žalobce nesprávně v podané žalobě k částce daňových povinností připočítal i položky č. 1 až 6 exekučního příkazu. Žalovaný souhlasí, že z exekučního příkazu není patrno, že se jedná o platební výměry na daňové penále. Tato skutečnost však byla žalovaným uvedena na str. 6 napadeného rozhodnutí a rovněž žalobce seznal tuto skutečnost poté, co si u správce daně převzal kopie těchto platebních výměrů (viz úřední záznam č. j. 4548217/14/2004- 4906-104805 ze dne 11. 7. 2014). Exekuční příkaz rozlišuje mezi úroky z prodlení umístěnými na platebních výměrech, které se vztahují k již uhrazeným daňovým povinnostem (ve výši 655.614,- Kč, položka č. 8 až 22), a úroky z prodlení vztahující se k dosud neuhrazeným daňovým povinnostem umístěným na exekučním příkaze, které jsou zde vyčísleny ke dni 3. 12. 2013 (ve výši 67.146,49 Kč), přičemž je současně na exekučním příkaze uvedeno, že tento se vztahuje i na úrok z prodlení z částky těchto dosud neuhrazených daňových povinností od 4. 12. 2013 do zaplacení (viz str. 1 exekučního příkazu). - K námitce promlčení žalovaný uvádí, že se s vznesenou námitkou promlčení vypořádal na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí, kde jsou uvedeny důvody, pro které žalobcovy nedoplatky nejsou promlčeny, resp. prekludovány. - K námitkám, že žalobce ani jeho advokát nebyl do podání žaloby seznámen se všemi důkazy, když správce daně ignoroval žádost o seznámení se všemi doklady, a v době podání odvolání nevěděl, proč byl exekuční příkaz vydán, pročež je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, žalovaný uvádí, že žalobce měl kdykoliv právo dostavit se ke správci daně a nahlédnout do spisu za podmínek ust. § 66 a § 67 daňového řádu, a to před podáním odvolání i po jeho podání. Žalobce měl rovněž jako odvolatel právo kdykoliv do rozhodnutí odvolacího orgánu své odvolání doplnit a měl tak dostatek času k seznámení se s potřebnými podklady. Není proto dle žalovaného chybou správce daně, že žalobce „neznal vůbec žádné podrobnosti“ a odvolával se proti „něčemu, o čem vůbec nic nevěděl“. Procesní aktivita byla v tomto případě na straně žalobce jako odvolatele. Správce daně nemá právo ani povinnost daňový subjekt vyzývat k tomu, aby se dostavil k nahlédnutí do spisu; to je projevem svobodné vůle každého daňového subjektu. Nadto žalovaný dodává, že všechna rozhodnutí umístěná na exekučním příkaze byla žalobci doručena, vyjma položek č. 7 a 23, u nichž se jedná o platební výměry na daňové povinnosti vyměřené shodně s daňovým přiznáním, které dle ust. § 140 odst. 1 daňového řádu nemusel správce daně žalobci oznamovat, jelikož se vyměřená daň neodchylovala od daně tvrzené žalobcem. V podrobnostech ohledně doručení jednotlivých rozhodnutí odkazuje žalovaný na žalobou napadené rozhodnutí na 7 a 8 str. Dle úředního záznamu č. j. 4548217/14/2004-24906-104805 ze dne 11. 07. 2014 se zástupce žalobce dostavil ke správci daně a požadoval kopie písemností uvedených na exekučním příkaze pod položkou č. 1 až 6, tedy platebních výměrů na daňové penále, včetně obálek a veřejných vyhlášek, které mu byly pořízeny a předány. Z těchto platebních výměrů lze zjistit veškeré potřebné skutečnosti, tedy výši nedoplatku, daň, na které nedoplatek vznikl, za jaké období vznikl. Součástí každého platebního výměru je výpočet daňového penále, z něhož je možné zjistit daňovou povinnost, ze které je penále počítáno, období penalizace, počet dnů prodlení a výši vypočteného penále. Pokud nebylo zástupci nebo žalobci něco zřejmé, mohl se kdykoliv obrátit na správce daně. Žalovaný upozorňuje, že § 88 daňového řádu upravuje postupy při daňové kontrole, a je proto bez významu ve vztahu k projednávané věci, jelikož se nevztahuje na exekuční řízení. Nadto, jak již žalovaný konstatoval výše, všechna rozhodnutí byla žalobci řádně doručena. - K námitce nesprávného vyvěšení na úřední desku v době vánočních svátků žalovaný uvádí, že uvedené tvrzení žalobce se zřejmě týká platebních výměrů na daňové penále obsažených na exekučním příkaze pod položkou č. 1 až 6. V době doručování citovaných platebních výměrů byl relevantní právní úpravou ZSDP, který v té době účinném znění v ust. § 17 stanovil, že správce daně doručuje úřední písemnosti zpravidla poštou, což správce daně učinil. Platební výměry byly odeslány na adresu sídla žalobce dle obchodního rejstříku dvěma zásilkami, přičemž obě se správci daně shodně vrátily s poznámkou od pošty, že zásilka byla vrácena z důvodu, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Následně správce daně postupoval v souladu s ust. § 19 ZSDP, které stanovilo, že není-li správci daně znám pobyt nebo sídlo příjemce, doručí písemnost veřejnou vyhláškou. Správce daně citované písemnosti doručoval veřejnými vyhláškami č. j. 365261/07/004516/4805 ze dne 30. 11. 2007 a č. j. 363969/07/004516/4805 ze dne 30. 11. 2007, které byly vyvěšeny jak na úřední desce správce daně (vyvěšeno shodně dne 17. 12. 2007 a sejmuto shodně dne 2. 1. 2008), tak na úřední desce Úřadu městské části Praha 4 (vyvěšeno shodně dne 17. 12. 2007, sejmuto shodně dne 3. 1. 2008). Dle ust. § 19 odst. 2 ZSDP v případě doručení veřejnou vyhláškou byla vyhláška vyvěšena po dobu 15 dnů způsobem v místě obvyklým oznámení o místě uložení písemnosti s jejím přesným označením. Oznámení o uložení písemnosti bylo vyvěšeno jednak v sídle správce daně, jehož písemnost měla být příjemci doručena, a jednak v místě příjemcova posledního pobytu nebo sídla. Vyvěšení veřejné vyhlášky zajišťovaly na dožádání příslušného správce daně orgány obce, které také potvrdily dobu vyvěšení. Poslední den této lhůty se považoval za den doručení. Žalovaný má za to, že správce daně postupoval v souladu s citovaným ustanovením, když veřejná vyhláška byla vyvěšena na úředních deskách obou požadovaných úřadů po zákonnou dobu. Skutečnost, že k doručování těchto písemností došlo v průběhu vánočních svátků, není chybou správce daně, ale je dáno tím, že se doručované písemnosti správci daně vrátily jako nedoručené. Žalovaný dodává, že ZSDP stanovil požadavek vyvěšení po dobu 15 dnů, je tudíž nerozhodné, kolik dnů z této lhůty bylo pracovních a kolik dnů pracovního volna. Správce daně nebyl povinen zjišťovat, zda žalobce na uvedené adrese skutečně sídlí či nikoliv, když vycházel ze sdělení pošty, která jej v daném místě nenalezla. Je povinností každého daňového subjektu, aby měl řádně označené sídlo a byl tak dosažitelný nejen pro správce daně. - K poukazu žalobce na § 4 zákona o dani z přidané hodnoty, žalovaný uvádí, že ust. § 4 ZDPH v žalobcem citované formě nebylo v době doručování citovaných platebních výměrů na daňové penále účinné. Nadto pro doručování písemností se postupovalo podle ustanovení procesního předpisu, tedy podle ZSDP či podle daňového řádu (dle doby doručování). Správce daně i žalovaný postupovali vždy v souladu s těmito ustanoveními. - K tvrzení prodlužování řízení správcem daně žalovaný uvádí, že vyjma nedoplatků na daňovém penále, které jsou všechny z konce roku 2007, byly na exekuční příkaz umístěny nedoplatky z roku 2012, tedy nedoplatky v době vydání exekučního příkazu staré nejdéle cca dva roky. Nadto kromě dvou daňových povinností pod položkou č. 7 a 23, se jedná ve všech případech o příslušenství daně, tedy daňové penále nebo úrok z prodlení, ke kterému již další příslušenství nepřirůstá. Není pravdivé proto tvrzení žalobce, že vinou pozdního vydání exekučního příkazu došlo k nárůstu úroků z prodlení, když k tomu došlo tím, že žalobce nehradil své daňové povinnosti řádně a včas. Správce daně nebyl povinen před vydáním exekučního příkazu vést nějaké řízení, ve kterém by žalobce vyzval k úhradě nedoplatku či ho seznámil s výší existujícího nedoplatku a možnostmi jeho úhrady. Žalobce byl o všech svých povinnostech obeznámen formou platebních výměrů na daňové penále či úrok z prodlení, které mu byly doručovány a proti kterým se nikdy neodvolal. Není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že mu nedal správce daně šanci zaplatit dluh řádně a včas. Pokud měl žalobce o některém z těchto rozhodnutí pochybnosti, mohl se dostavit ke správci daně a správce daně by jej seznámil s jeho aktuální situací, resp. s důvodem, pro který mu vznikají úroky z prodlení. I v tomto případě byla procesní aktivita na straně žalobce. - K námitce porušení § 39 a násl. daňového řádu a porušení obvyklého postupu podle daňového řádu žalovaný uvádí, že žalobce formuloval své námitky velmi obecně, když namítl pouze porušení několika ustanovení, avšak neuvedl, kdy se měl správce daně porušení dopustit. Žalovaný proto nemůže adekvátně reagovat a jeho vyjádření bude tedy ve stejně obecném duchu. Žalovaný si není vědom porušení ust. § 39 a násl. daňového řádu, když veškeré písemnosti (vztahující se k danému případu) byly od účinnosti daňového řádu žalobci doručovány do jeho datové schránky. Skutečnost, že žalobci nebyl zaslán e-mail oznamující mu doručení žalobou napadeného rozhodnutí, nemůže být přičítána na vrub správce daně, neboť nemá s nastavením datových schránek nic společného; je pouhým uživatelem stejně jako žalobce. - K námitkám vztahujícím se k daňové kontrole žalovaný dále uvádí, že námitky s ní související stejně jako odkazy na ustanovení upravující průběh daňové kontroly jsou bez významu k projednávané věci. Jak již uvedl žalovaný na str. 9 napadeného rozhodnutí, správce daně je vázán exekučním titulem a zásadně se nesmí zabývat jeho správností nebo tím, zda v řízení jeho vydání předcházejícímu nedošlo k vadám, jež mohly mít vliv na jeho správnost. - K námitce, že se žalovaný neseznámil s textem odvolání žalobce, žalovaný uvádí, že žalovaný na str. 2 napadeného rozhodnutí nesprávně uvedl, že podání, jímž bylo zahájeno odvolací řízení, bylo podáno dne 6. 12. 2013. Jedná se však o zřejmý omyl v psaní, jelikož v celém textu rozhodnutí již žalovaný správně uvedl, že prvotní podání odvolatele bylo doručeno dne 23. 12. 2013. Tento nedostatek nemá vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Na str. 4 napadeného rozhodnutí žalovaný stručně popsal skutečnosti zjištěné ze správního spisu, kde mimo jiné uvedl, že odvolání bylo společně s výzvou dle ust. § 111 odst. 4 daňového řádu zasláno poddlužníkovi, tedy peněžnímu ústavu, k vyjádření, který ve své odpovědi uvedl, že nemá k celé záležitosti žádné připomínky. Žalobce tedy nesprávně argumentuje tím, že žalovaný nečetl jeho odvolání, když žalovaný výslovně uvedl, že tyto připomínky nemá peněžní ústav nikoliv žalobce. Ani námitka vztahující se k textu na str. 7 napadeného rozhodnutí není důvodná; žalovaný v předposledním odstavci uvádí, že daňové povinnosti, z nichž bylo daňové penále vypočteno, byly uhrazeny v roce 2006 a 2007. Daňové penále se vztahovalo ke zdaňovacím obdobím roku 2005 a 2006 a zcela logicky uhrazeno nebylo, když jej správce daně umístil na exekuční příkaz. I text žalobou napadeného rozhodnutí uvedený na str. 8 (druhý odstavec) žalobce vyložil nesprávně, když žalovaný tvrzení o nepodání odvolání vztahuje k platebním výměrům na úrok z prodlení umístěných na exekučním příkaze a nikoliv k samotnému exekučnímu příkazu. Na str. 9 (čtvrtý odstavec) žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že se k dané námitce (že odvoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno bez předexekučního řízení, bez dokazování a možnosti vyjádřit se k celé věci) nelze podrobněji vyjádřit, jelikož žalobcův odkaz na díl 2 a 3 daňového řádu není dostatečně konkrétní. Žalovaný si je vědom, že v celém řízení šlo žalobci o zrušení exekučního příkazu, avšak v této konkrétní části rozhodnutí se žalovaný vyjadřoval ke shora citované námitce žalobce a vztahoval k ní i své vyjádření. Pokud jde o text žalobou napadeného rozhodnutí uvedený na str. 9 až 10, žalovaný se zde sice vyjadřuje k daňovým povinnostem, které nejsou umístěny na exekučním příkaze, reaguje však tím na žalobcovu námitku, který z přehledu dovozových faktur za rok 2012 vyvodil, že jeho celková daňová povinnost na dani z přidané hodnoty za rok 2012 byla ve výši 127.719,- Kč. Žalovaný s tímto tvrzením nesouhlasil, a tak žalobci do žalobou napadeného rozhodnutí vypsal všechna žalobcem podaná daňová přiznání na dani z přidané hodnoty za rok 2012, která byla vyměřena shodně s daňovými přiznáními podanými žalobcem, jejichž součet činil 535.184,- Kč. Žalovaný opravil data vydání platebních výměrů na daňové penále uvedené pod položkou č. 1 až 6 exekučního příkazu proto, že tato data byla v exekučním příkaze uvedena nesprávně, což lze ověřit i z kopií citovaných platebních výměrů, které dne 11. 07. 2014 převzal u správce daně zástupce žalobce (na každém z nich je uveden text „v Praze dne 21. 11. 2007“). - K námitce ohledně použití ZSDP žalovaný uvádí, že ZSDP přestal platit účinností daňového řádu, tedy k 1. 1. 2011, ZSDP nemá s exekučním řízením, ohledně něhož je vedena žaloba, nic společného, jelikož exekuční řízení bylo zahájeno již za účinnosti daňového řádu. - K námitce, že správce daně žádné nalézací ani jiné správní řízení v souladu s daňovým řádem nezahájil, a proto žalobci nedal ani žádnou šanci dluh uhradit, žalovaný uvádí, že vydáním exekučního příkazu bylo zahájeno dílčí daňové řízení při placení daní dle ust. § 134 odst. 3 písm. b) bod 3 daňového řádu, tedy řízení exekuční. - K námitce ohledně osobních postojů jednatele žalovaný uvádí, že tyto postoje nemůže reflektovat, jelikož jsou bez významu k exekučnímu řízení. Žalovaný může při posuzování odvolání vzít v úvahu pouze porušení zákonných ustanovení, a shledá-li jejich porušení, zrušit exekuční příkaz. K tomuto pochybení však dle žalovaného nedošlo ani u správce daně ani u žalovaného. Na závěr žalovaný uvádí, že ač žalobce požaduje zrušení obou exekučních příkazů, které byly k vymožení nedoplatku vydány, žalobou napadené rozhodnutí i vyjádření se týká pouze jednoho z nich, jelikož daňová exekuce nařízená exekučním příkazem č. j. 5957498/13/2004-25200-108974 ze dne 6. 12. 2013 byla zastavena ještě před podáním odvolání. V přípisech ze dne 3. 10. 2016, 26. 10. 2016, 28. 11. 2016 a 12. 12. 2016 žalobce setrval na svých žalobních tvrzeních, vyjádřil úvahu, že se v daném případě jedná o vyměření pokuty v roce 2004 za neexistující dluh na clu a nikoli o nedoplatek na DPH, upozornil soud, že podává další žaloby a navrhl předvolat jako svědky pracovníky Finančního úřadu Praha 4. Soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce (výzva k vyjádření ohledně možnosti rozhodnout ve věci bez jednání byla zástupci žalobce doručena dne 13. 10. 2014) ani žalovaný (výzva k vyjádření ohledně možnosti rozhodnout ve věci bez jednání byla žalovanému doručena dne 23. 10. 2014) ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřili nesouhlas s tím, aby soud rozhodl bez jednání (§ 51 s.ř.s.). Žalobce přípisem ze dne 26. 10. 2016 navrhl výslech šesti jmenovitě označených pracovníků správce daně (mezi nimi i M. D., kterou již uvedl na listu č. 7 žaloby s tím, aby vysvětlila postup při vydání exekučního příkazu). Soud z tohoto důvodu nepřistoupil k nařízení jednání a to pro nadbytečnost, neboť úvahy pracovníků správce daně, které je vedly ke zvolenému postupu v daném řízení, jsou pro rozhodnutí ve věci irelevantní a listiny obsažené ve správním spise jsou dostatečným podkladem pro přezkoumání napadeného rozhodnutí. Soud učinil tento závěr v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 7 As 93/2014-48, z něhož vyplývá, že pokud navrhne účastník v řízení o žalobě provedení důkazů před správním soudem dle § 71 odst. 1 písm. e) s.ř.s., nelze takový návrh považovat za nesouhlas s rozhodnutím bez jednání ve smyslu § 51 s.ř.s. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud v Praze posoudil věc takto: Předně soud uvádí, že ze správního spisu ověřil, že ve věci byla rovněž nařízena exekuce exekučním příkazem č. 542/2013 (č. j. 5957498/13/2004-25200-108974 ze dne 6. 12. 2013), přikázáním pohledávky z účtu dlužníka a to peněžnímu ústavu - Komerční bance a. s. Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2013, č. j. 6069858/13/2004-25200-108974, však Finanční úřad pro hlavní město Prahu daňovou exekuci zahájenou tímto příkazem před podáním odvolání zcela zastavil, neboť exekuovaný účet byl bankou ukončen. Posuzovaný případ se tedy týká pouze exekuce nařízené exekučním příkazem č. 543/2013. Soud připomíná, že daňová exekuce je postup, který se řídí daňovým řádem a kterým si správce daně vynucuje splnění daňové povinnosti v případě, že ji daňový subjekt nesplnil dobrovolně. Soud proto při posuzování věci vycházel především z následujících ustanovení daňového řádu. Podle § 176 odst. 1 písm. a) daňového řádu je exekučním titulem výkaz nedoplatků sestavený z údajů evidence daní. Podle § 178 odst. 1 daňového řádu se daňová exekuce nařizuje vydáním exekučního příkazu, čímž je zahájeno exekuční řízení. Výrok exekučního příkazu obsahuje způsob provedení daňové exekuce, výši nedoplatku, pro který je exekuce nařizována, výši exekučních nákladů a odkaz na exekuční titul (§ 178 odst. 2 daňového řádu). Kromě toho výrok musí obsahovat obecné náležitosti podle § 102 odst. 1 daňového řádu. Pokud se exekvovaná částka zvyšuje o úrok z prodlení, ve výroku exekučního příkazu se nařídí i exekuce úroku a uvede se způsob jeho výpočtu (§ 178 odst. 3 daňového řádu). Daňovou exekuci lze provést přikázáním pohledávky z účtu poskytovatele platebních služeb (§ 178 odst. 5 daňového řádu). Podle § 190 odst. 1 platí, že daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb se provede odepsáním peněžních prostředků dlužníka z jeho účtu, vedeného v jakékoliv měně, do výše částky uvedené v exekučním příkazu a jejich vyplacením správci daně. Exekuční příkaz se doručí poskytovateli platebních služeb dříve než dlužníkovi. V prvním žalobním bodu namítá žalobce, že exekuční příkaz je nezákonný, neboť částka nedoplatku uvedená v exekučním příkazu neodpovídá skutečnosti. Soud z přehledu obratových vět ze dne 20. 2. 2014, který je součástí správního spisu, ověřil, že žalobce skutečně tvrzené částky na DPH zaplatil (platba ve výši 224.654,- Kč ze dne 25. 7. 2005, platba ve výši 192.498,- Kč ze dne 25. 1. 2012 a platba ve výši 111.001,- Kč ze dne 23. 10. 2012), tyto platby však byly použity na starší nedoplatky na daňovém účtu žalobce (viz přehled párování předpisů a plateb ze dne 20. 3. 2014 obsažený ve správním spisu). Použitím uvedených plateb na úhradu starších nedoplatků postupoval správce daně v souladu s tehdy účinným § 59 odst. 5 ZSDP, který stanovil pořadí použití úhrady daně. Soud dále ověřil, že číselné údaje uvedené ve výroku exekučního příkazu souhlasí s údaji ve výkazu nedoplatků.  Částku daňové povinnosti ve výši 255.302,- Kč tvoří součet DPH pod položkou 7 (144.301,- Kč) a pod položkou 23 (111.001,- Kč).  Částku daňového penále ve výši 375.532,- Kč tvoří součet částek uvedených ve výkaze pod položkami 1 až 6 (97.276,- Kč + 49.216,- Kč + 47.582,- Kč + 58.709,- Kč + 58.090,- Kč + 64.659,- Kč).  Částku úroků z prodlení ve výši 655.614,- Kč tvoří součet částek uvedených ve výkaze pod položkami 8 až 22.  Částku úroků z prodlení k daňovým povinnostem položky č. 7 a č. 23 ve výši 67.146,49 Kč tvoří součet úroků z prodlení 50.057,36 a 17.089,13 Kč.  Exekuční náklady jsou v exekučním příkaze (na str. 4) vyčísleny na částku 27.070,- Kč. Tyto skutečnosti vyvrací žalobcovo tvrzení o nedoplatku na daních ve výši 630.734,- Kč a úrocích z prodlení ve výši 722.760,49 Kč i obecné tvrzení žalobce, že neodpovídá ani výše nedoplatků na úrocích. Tvrzení žalobce, že částky uvedené v položkách 1, 7 a 23 uhradil, není mezi účastníky sporné. K námitkám obsaženým ve druhém žalobním bodu, kdy žalobce spatřuje nezákonnost exekučního příkazu ve skutečnosti, že neobsahuje výčet důkazů, na základě nichž správce daně rozhodoval, soud konstatuje, že ve smyslu § 178 odst. 1 až 3 daňového řádu musí výrok exekučního příkazu obsahovat způsob provedení daňové exekuce, výši nedoplatku, pro který je exekuce nařizována, výši exekučních nákladů a odkaz na exekuční titul (§ 178 odst. 2 daňového řádu); kromě toho výrok musí obsahovat obecné náležitosti podle § 102 odst. 1 daňového řádu. Soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě v přezkoumávaném exekučním příkazu žádná z náležitostí nechybí. Konkrétně dotčený exekuční příkaz č. 543/2013 nařizuje daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu podle § 178 odst. 1 a odst. 5 písm. b) a § 190 odst. 1 daňového řádu. Soud ověřil, že exekuční příkaz obsahuje zákonem stanovené náležitosti ve smyslu § 178 odst. 2, tedy konkrétně způsob exekuce (přikázáním pohledávky z účtu poskytovatele platebních služeb), výši nedoplatku (1.286.448,- Kč + úroky z prodlení ke dni 3. 12. 2013 ve výši 67.146,49 Kč), výši exekučních nákladů (27.070,- Kč) i odkaz na exekuční titul (výkaz nedoplatků sestavený ke dni 3. 12. 2013). Dále exekuční příkaz obsahuje odkaz na úroky z prodlení z částky 255.302,- Kč a způsob výpočtu (úroky od 4. 12. 2013 do zaplacení dle roční výše repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí). Soud proto konstatuje, že výrok exekučního příkazu obsahuje veškeré náležitosti podle § 178 odst. 2 a 3 daňového řádu. Exekuční příkaz tudíž byl vydán v souladu se zákonem. Námitka žalobce, že nezákonnost exekučního příkazu zakládá absence výčtu důkazů, na základě kterých správce daně rozhodoval, je proto nedůvodná. Lze dodat, že exekuční řízení není ani pokračováním nalézacího řízení, ani duplicitním nalézacím řízením, v tomto smyslu se nelze úspěšně dovolávat absence výčtu důkazů, na základě nichž správce daně rozhodoval v předcházejícím nalézacím řízení, na základě nichž byl vydán exekuční titul. Nelze tedy přisvědčit žalobci, že by z důvodu neuvedení důkazů byl exekuční příkaz nepřezkoumatelný. Žalobcem odkazovaný § 88 daňového řádu, podle něhož správce daně musí sepsat hodnocení důkazů zjištěných v průběhu daňové kontroly, se vůbec nevztahuje k přezkoumávanému exekučnímu řízení (vztahuje se provedení daňové kontroly), již proto nemohlo dojít k jeho porušení správními orgány. Tvrdí-li žalobce, že nebyl seznámen se všemi doklady a že nevěděl, z jakých důvodů bylo exekuční řízení zahájeno, soud odkazuje na § 66 a 67 daňového řádu, podle něhož má daňový subjekt právo u správce daně nahlédnout do částí spisu, které se týkají jeho práv a povinností. V tomto ohledu je třeba souhlasit s žalovaným, že procesní aktivita byla na straně žalobce, který si mohl kdykoli zjistit informace, které mu nebyly jasné a to právě např. nahlédnutím do spisu. Ze správního spisu vyplývá, že všechna rozhodnutí uvedená na exekučním příkaze byla žalobci doručena, kromě položek č. 7 a 23, neboť u nich, jak je doloženo ve správním spise, se výše daňové povinnosti shodovala s daňovým přiznáním žalobce, a žalovaný tak v souladu s § 140 odst. 1 daňového řádu neměl povinnost výsledek vyměření oznamovat platebním výměrem. Byť žalobce tvrdí, že až dne 11. 7. 2014 obdržel od správce daně doklady, z nichž nemohl zjistit, kdy dluh vznikl, jaká byla jeho výše a kdy bylo zahájeno správní řízení v dané věci, soud se s tímto tvrzením neztotožňuje. Z úředního záznamu ze dne 11. 7. 2014, č. j. 4548217/14/2004-24906-104805 vyplývá, že tohoto dne se zástupce žalobce dostavil ke správci daně a na základě jeho žádosti mu byly vyhotoveny a předány kopie písemností uvedených na exekučním příkaze pod položkou č. 1 až 6 (tj. platebních výměrů na daňové penále), včetně obálek a oznámení o doručení písemností veřejnou vyhláškou. Jde tedy o listiny, které byly podkladem pro vydání exekučního příkazu a z nichž lze zjistit výši nedoplatku, daň, na které nedoplatek vznikl i údaj, za jaké období nedoplatek vznikl; na další straně každého platebního výměru je výpočet daňového penále, z něhož je možné zjistit daňovou povinnost, ze které je penále počítáno, období penalizace, počet dnů prodlení a výši vypočteného penále. K námitce nesprávného posouzení otázky promlčení ve třetím žalobním bodu, soud odkazuje na § 264 odst. 5 daňového řádu, podle něhož platí: „Běh a délka lhůty pro promlčení práva vybrat a vymáhat daňový nedoplatek, která započala podle dosavadních právních předpisů a neskončila do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona posuzuje podle ustanovení tohoto zákona, která upravují lhůtu pro placení daně; okamžik počátku běhu této lhůty určený podle dosavadních právních předpisů zůstává zachován. Účinky právních skutečností, které mají vliv na běh této lhůty a které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Právní skutečnosti nově zakládající stavění běhu lhůty pro placení daně podle tohoto zákona, které započaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, staví běh lhůty až ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Lhůtu pro placení daně stanoví ust. § 160 daňového řádu, konkrétně v § 160 odst. 1 se uvádí, že „Nedoplatek nelze vybrat a vymáhat po uplynutí lhůty pro placení daně, která činí 6 let. Lhůta pro placení daně začne běžet dnem splatnosti daně. Jde-li o nedoplatek z částky daně, k jejíž úhradě byla stanovena náhradní lhůta splatnosti, začne lhůta pro placení běžet náhradním dnem splatnosti daně.“ Podle § 70 odst. 1 tehdy účinného ZSDP bylo stanoveno, že „Právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným.“ Jelikož platební výměry byly vydány za účinnosti ZSDP, konkrétně dne 21. 11. 2007 a byly žalobci doručeny dne 2. 1. 2008, předepsané částky penále byly splatné v náhradní lhůtě 15 dnů ode dne doručení platebních výměrů, tj. dne 18. 1. 2008, uplatní se zde (v souladu s § 264 odst. 5 aktuálního daňového řádu) šestiletá promlčecí lhůta dle § 70 odst. 1 ZSDP, jejíž běh začal dne 1. 1. 2009. V daném případě byl dotčený exekuční příkaz vydán 6. 12. 2013, tedy v rámci šestileté lhůty, která do data jeho vydání neuplynula. Správně žalovaný v napadeném rozhodnutí dále poukazuje na ust. § 160 odst. 2 a 3 daňového řádu a objasňuje v návaznosti na tato zákonná ustanovení důvody, pro které lhůta pro placení daně neskončí dříve než k 9. 12. 2019 (viz str. 5 odstavec na 7 napadeného rozhodnutí). Námitka nesprávného posouzení otázky promlčení proto nemůže být důvodná. Dále se soud zabýval námitkami ve čtvrtém a pátém žalobním bodu, kdy žalobce namítá, že správce daně jednal v rozporu s daňovým řádem, když celou věc zveřejnil na úřední desce finančního úřadu veřejnou vyhláškou dne 17. 12. 2007, tedy v období vánočních svátků, kdy navíc z doby vyvěšení osm dnů připadalo na dny pracovního volna; správce daně vůbec nevyužil všech možností, aby žalobce kontaktoval. Dle žalobce doručení veřejnou vyhláškou bylo v rozporu s § 49 daňového řádu, neboť správce daně nevyužil možnost náhradního doručení podle občanského soudního řádu. K námitkám tohoto obsahu soud poukazuje na § 19 odst. 1 tehdy účinného ZSDP, dle něhož „Není-li správci daně znám pobyt nebo sídlo příjemce, doručí písemnost veřejnou vyhláškou, pokud není ustanoven zástupce podle § 10 odst.

2. Stejně se postupuje i v případě, že se adresát písemnosti na místě svého pobytu, sídla nebo adrese pro doručování, které ohlásil správci daně, nezdržuje.“. Podle § 19 odst. 2 tohoto ustanovení „Doručení veřejnou vyhláškou se provede tak, že se vyvěsí po dobu patnácti dnů způsobem v místě obvyklým oznámení o místě uložení písemnosti s jejím přesným označením. Oznámení o uložení písemnosti se vyvěsí jednak v sídle správce daně, jehož písemnost má být příjemci doručena, a jednak v místě příjemcova posledního pobytu nebo sídla. Vyvěšení veřejné vyhlášky zajišťují na dožádání příslušného správce daně orgány obce, které také potvrdí dobu vyvěšení. Poslední den této lhůty se považuje za den doručení.“ Platební výměr je rozhodnutím, které je pro příjemce právně účinné jen, bylo-li mu řádným způsobem doručeno. Doručování v tehdy účinném znění ZSDP bylo upraveno v § 17 a následujících. Platební výměr je písemností, kterou bylo nutno doručit do vlastních rukou adresáta. Tímto adresátem byla v daném případě právnická osoba, které správce daně doručoval prostřednictvím pošty platební výměry na daňové penále ze dne 21. 11. 2007 (viz položky č. 1 – 6 exekučního příkazu) do místa sídla, které odpovídalo sídlu zapsanému v rozhodné době v obchodním rejstříku (Nuselská 25, Praha 4 - Nusle). Jelikož poštou bylo sděleno ve všech případech (u všech platebních výměrů), že adresát je na uvedené adrese neznámý, musel správce daně postupovat podle § 19 ZSDP, a proto přistoupil k vyvěšení výzvy na úřední desce, resp. k doručení písemností veřejnou vyhláškou. Soud ve správním spisu ověřil, že veřejné vyhlášky byly vyvěšeny 17. 12. 2007 a to jak u správce daně, tak u příslušného orgánu obce, tj. Úřadu městské části Prahy 4. V souladu s § 19 odst. 2 ZSDP tak byl patnáctý den po vyvěšení dnem doručení. Soud je nucen konstatovat, že v daném případě došlo k platnému doručení dle ZSDP. Skutečnost, že oznámení o uložení písemnosti bylo vyvěšeno těsně před vánočními svátky a že v rámci patnáctidenní lhůty bylo osm dní pracovního volna, nemá žádný vliv na zákonnost a platnost doručení. Správce daně k tomuto způsobu doručování musel přistoupit poté, co se platební výměry původně zaslané na adresu sídla žalobce vrátily jako nedoručitelné. Není chybou správce daně, že si žalobce na adrese, na které má podle obchodního rejstříku sídlo, nepřebírá poštu. Daňový subjekt si musel být vědom skutečnosti, že adresa sídla v obchodním rejstříku slouží mimo jiné i správním orgánům pro úřední kontakt. Bylo tedy nepochybně v zájmu daňového subjektu, aby tuto funkci jeho adresa sídla mohla plnit a nebylo proto povinností správce daně kontaktovat žalobce o tom, že má u správce daně uložené platební výměry, jiným způsobem, jak žalobce naznačuje. Žalobce odkazuje na § 4 písm. i) bod 1 a písm. j) a k) zákona o DPH, které jako sídlo osoby povinné k dani uvádějí místo jejího vedení, kterým se rozumí místo, kde jsou přijímána zásadní rozhodnutí týkající se řízení osoby povinné k dani, popřípadě místo, kde se schází její vedení. Z uvedeného žalobce zřejmě dovozuje, že platební výměry mu měly být poslány na adresu X, kterou uvedl na přiznání k DPH. K tomu je soud nucen konstatovat, že v rozhodné době (prosinec 2007) zákon o DPH dané ustanovení vůbec neobsahoval, a proto jím správce daně nebyl vázán ani se jím nemohl řídit. Úspěšnou nemohla být ani námitka, že forma doručení veřejnou vyhláškou byla v rozporu s § 49 daňového řádu. Jak již bylo výše uvedeno platební výměry na daňové penále ze dne 21. 11. 2007, byly doručovány nikoli dle ustanovení daňového řádu (účinného od 1. 1. 2011), nýbrž dle ZSDP v tehdy účinném znění, k čemuž se již soud vyjádřil na str. 13 rozsudku. Poukaz žalobce, že správce daně nevyužil ani možnost náhradního doručení podle občanského soudního řádu, není na místě. I když v § 73 odst. 7 věty prvé ZSDP v tehdy účinném znění se uvádí, že „Pro výkon daňové exekuce se použije přiměřeně občanského soudního řádu.“, je třeba uvést, že občanský soudní řád v daném případě by bylo možno užít subsidiárně, pokud by ZSDP neobsahoval komplexní úpravu doručování. Soud v tomto směru poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který se otázkou doručování v rámci daňového řízení zabýval ve svých rozhodnutích, např. v rozsudcích ze dne 14. 3. 2007 č. j. 8 Afs 25/2006 - 67 a ze dne 16. 11. 2009, č. j. 8 Afs 47/2009 - 53, popř. ze dne 2. 7. 2008, 3 As 29/2008 – 60. Co se týče námitky k tvrzenému prodlužování řízení správcem daně, soud nesouhlasí s tím, že by správce daně nedal žalobci možnost uhradit daňový dluh řádně a včas. Jak vyplývá ze správního spisu, všechna rozhodnutí byla žalobci řádně doručena. Pokud měl o těchto rozhodnutích žalobce pochybnosti, mohl (v souladu s § 66 a 67 daňového řádu) nahlédnout do spisu a ověřit si jednotlivé položky. Soud nesouhlasí ani s tím, že správce daně zbytečně otálel s vydáním exekučního příkazu. Nejstarší položkou jsou nedoplatky na daňovém penále z konce roku 2007, většina položek se však týká nedoplatků z roku 2012; v době vydání exekučního příkazu šlo o nedoplatky, které nejsou starší než dva roky. Dále z exekučního příkazu plyne, že většina položek (kromě daňových povinností pod položkou 7 a 23) se týká příslušenství daně, k němuž další příslušenství nepřirůstá. Z těchto položek tedy žalobci nemohou vznikat další úroky z prodlení, které by navýšilo pozdní vydání exekučního příkazu. V šestém a sedmém žalobním bodu žalobce namítá porušení § 39 a násl. daňového řádu, nerespektování zásad daňového řízení a rovněž upozorňuje na to, že při doručení napadeného rozhodnutí nebyla žalobci doručena e-mailová zpráva, ač to má v datové schránce nastaveno. Soud předně uvádí, že žalobce nespecifikuje, v čem konkrétně mělo být ust. § 39 daňového řádu porušeno. Podle tohoto ustanovení se v daňovém řízení doručuje při ústním jednání či elektronicky, a pokud nelze písemnost doručit těmito způsoby, zašle správce daně písemnost poštou, úřední osobou pověřenou doručováním nebo jiným orgánem, o němž to stanoví zákon. Ze správního spisu nevyplývá, že by správce daně při kontaktu s žalobcem toto ustanovení jakkoli porušil. Všechny písemnosti, které byly žalobci doručovány po nabytí účinnosti daňového řádu, byly doručovány elektronicky. Námitka, že žalobci nepřišel e-mail oznamující doručení nové písemnosti (napadeného rozhodnutí) v datové schránce, je na tomto místě irelevantní, neboť správce daně nemůže nikterak ovlivnit technické parametry datové schránky žalobce. Žalovaný tuto skutečnost nemohl ovlivnit a žalobce nijak doručení napadeného rozhodnutí nezpochybňuje. Namítaná skutečnost nadto nemohla žalobce nijak zkrátit na jeho právech, čehož je výrazem, že žalobce včas podal předmětnou žalobu. K tvrzení žalobce o nerespektování zásad daňového řízení v obecné rovině je třeba uvést, že vzhledem k zásadě dispozitivnosti soudního řízení správního není možné, aby žalobce předmět soudního přezkumu vymezil jen nekonkrétními odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Musí se jednat o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu či listinách zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Soud je povinen vypořádat jednotlivé žalobní body, aby nezatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, není ale povinen na základě vágních odkazů žalobní body či podpůrné argumenty dohledávat ve spisech či v zaslaných dokumentech. Opačný postup by porušoval popsanou dispoziční zásadu a zasahoval by do rovného postavení účastníků řízení (§ 36 odst. 1 s. ř. s.). Jinými slovy, není na soudu, aby v odkazovaných podáních vyhledával skutečnosti, které jsou způsobilé být součástí žaloby. Podle žalobce dále nebyla platně zahájena daňová kontrola a správní řízení bylo vedeno bez jakéhokoliv kontaktu s žalobcem. K tomu soud uvádí, že daňová kontrola není nutnou podmínkou pro to, aby mohl být následně vydán exekuční příkaz. Žalobce namítá porušení § 78 daňového řádu, dle něhož správce daně může vyhledávat důkazní prostředky i bez součinnosti daňového subjektu, dále namítá porušení § 79 daňového řádu, z něhož vyplývá, že správce daně v rámci vyhledávací činnosti opatřuje nezbytná vysvětlení k prověření skutečností rozhodných pro naplnění cíle správy daní, pokud tyto skutečnosti nelze prověřit jiným úředním postupem. I v tomto případě platí, že součinnost daňového subjektu není nezbytné. Rovněž žalobce namítá porušení ust. § 80 daňového řádu, který dává správci možnost, a nikoli povinnost provést místní šetření, je-li to nezbytné pro zjištění stavu věci. Namítaná ust. § 88 – 89 daňového řádu se týkají daňové kontroly. Soud tedy v míře obecnosti korespondující žalobcovu odkazu na porušení výše uvedených ustanovení daňového řádu uvádí, že žalobce zcela opomíjí, že předmětem přezkumu napadeného rozhodnutí byl exekuční příkaz, jehož vydáním bylo zahájeno exekuční řízení, které není ani pokračováním nalézacího řízení, ani duplicitním nalézacím řízením. Jakékoli námitky, jež jsou svým charakterem námitkami uplatnitelnými v nalézacím řízení, jsou neslučitelné se skutečnostmi rozhodnými pro nařízení exekuce (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2009, č. j. 9 Afs 28/2009-124). Stejně tak je irelevantní i odkaz na § 92 odst. 2 daňového řádu, podle něhož správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není přitom vázán jen návrhy daňových subjektů. V daném případě však správce daně již nestanovoval výši daně; ta byla zjišťována a stanovena v řízeních předchozích. V rámci exekučního řízení je správce daně vázán exekučním titulem, kterým je v daném případě výkaz nedoplatků. Správci daně v této fázi již nepřísluší zkoumat, zda v předchozích řízeních byla výše daně stanovena správně. V osmém žalobním bodu uvádí žalobce námitky, pro které se domnívá, že žalovaný se zřejmě neseznámil s textem odvolání. Soud k těmto námitkám ze správního spisu zjistil, že odvolání žalobce bylo datováno dne 21. 12. 2013 a podáno dne 23. 12. 2013, ač v napadeném rozhodnutí žalovaný uvádí odlišné datum (6. 12. 2013). Tuto skutečnost soud shledává za zřejmý omyl v psaní, který však nemohl mít vliv na zákonnost a správnost napadeného rozhodnutí a nesvědčí o tom, že by se žalovaný obsahu odvolání v napadeném rozhodnutí dostatečně nevěnoval. Žalobce nesouhlasí s tím, jak se žalovaný vypořádal s jeho námitkou, že výše nedoplatku neodpovídá skutečnosti, když jeho roční obrat je cca 3 mil. Kč/rok, z čehož žalobce usuzuje, že nedoplatky nemohly dosáhnout takové výše, jaká je uvedena v exekučním příkaze. Soud je toho názoru, že zdůvodnění žalovaného na str. 7 až 8 napadeného rozhodnutí je dostatečné a srozumitelné a že nesvědčí o tom, že by se žalovaný neseznámil s textem odvolání. Žalovaný podrobně vysvětluje, jaká peněžní částka a v jaké výši byla použita na úhradu konkrétního daňového dluhu a dále uvádí, z čeho se celá exekvovaná částka skládá, tj. z jakých částek se skládá daňová povinnost, penále a úroky z prodlení (viz str. 10 tohoto rozsudku). Žalobce dále nesouhlasí s odůvodněním uvedeným na str. 8 napadeného rozhodnutí, podle kterého odvolatel nepodal proti platebním výměrům umístěným na exekučním příkaze odvolání. Žalobce namítá, že ve všech svých podáních požadoval zrušení exekučního příkazu. K takto formulované námitce, soud uvádí, že žalobce směšuje odvolání proti platebním příkazům, které nepodal, s odvoláním proti exekučnímu příkazu. V napadeném rozhodnutí žalovaný správně uvádí, že samotné řízení nalézací, jehož výsledkem je vydání platebního výměru, je nutné oddělovat od řízení exekučního. Soud připomíná, že v rámci řízení o opravném prostředku proti exekučnímu příkazu je možné přezkoumávat zákonnost pouze ve vztahu k exekučnímu řízení. Nemůže tedy uspět odvolací důvod, který se vztahuje k rozhodnutí vydanému v rámci řízení nalézacího. Tato námitka žalobce proto neobstojí. Obdobně nedůvodná je i námitka vztahující se k odůvodnění na str. 9 napadeného rozhodnutí, kde žalobce nesouhlasí s žalovaným, že se k námitce žalobce nelze podrobněji vyjádřit vzhledem k tomu, že žalobce nespecifikoval konkrétní ustanovení, která dle žalobce byla porušena správcem daně. Lze dodat, že žalobce namítal, že exekuční příkaz byl vydán bez předexekučního řízení, bez dokazování a bez možnosti se k celé vyjádřit. Žalovaný v třetím odstavci na str. 9 rozhodnutí mj. uvedl, že žádné „předexekuční řízení“ neexistuje a poukázal na skutečnost, že exekuční řízení je zahájeno vydáním exekučního příkazu, s uvedeným se soud zcela ztotožňuje a v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje. Pokud jde o text na str. 9 – 10 napadeného rozhodnutí, který žalobce považuje za nesrozumitelný, v něm se žalovaný vyjadřuje k odvolací námitce žalobce ohledně 126 dovozových faktur. Žalovaný se v něm skutečně vyjadřuje ke skutečnostem, které nejsou zaznamenány v exekučním příkazu, ale pouze pro to, aby reagoval na argument žalobce a vysvětlil, jaká byla celková daňová povinnost žalobce v roce 2012. Soud tento odstavec nepovažuje za nesrozumitelný, naopak žalovaný systematicky zdůvodňuje výši daňové povinnosti. V závěrečném devátém žalobním bodu žalobce namítá, že správce daně nezahájil žádné nalézací ani jiné správní řízení, čímž žalobci nedal žádnou šanci dluh uhradit. Soud je nucen konstatovat, že v přezkoumávaném případě nemohlo být žádné nalézací řízení zahájeno. Všechna nalézací řízení vyústila ve vydání platebních výměrů, která byla žalobci platně doručena. Vydání exekučního příkazu předcházelo exekuční řízení podle § 134 odst. 3 písm. b) bod 3 daňového řádu. Žalobci nikdo neupíral možnost uhradit daňové nedoplatky před zahájením exekučního řízení. V této fázi neměl správce daně povinnost a ani možnost žádné jiné doplňkové řízení zahajovat. Tato námitka žalobce je tedy zcela nedůvodná. Stejně tak soud shledal nedůvodnou i námitku žalobce ohledně osobních postojů jednatele. Tyto postoje, jak správně uvádí žalovaný v napadeném rozhodnutí, nemohou mít na exekuční řízení žádný vliv. Správce daně v něm pouze zkoumá, jaké daňové povinnosti daňový subjekt musí uhradit, přičemž nemůže zohlednit jaké je chování či reputace osob jednajících za daňový subjekt, jehož se vedené řízení týká. Ze shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 24. ledna 2017 JUDr. Ludmila Sandnerová, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová