30 Co 152/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a Mgr. Miloše Žitného ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika – Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované jednající Jméno jednajícího sídlem Adresa jednajícího za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Jméno účastníka , narozený dne Datum narození účastníka bytem Adresa účastníka zastoupený obecným zmocněncem Jméno zmocněnce bytem Adresa zmocněnce o zaplacení 59.460 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované a žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. února 2026 č. j. 47 C 62/2025-156

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. ohledně částky 291 Kč a ohledně úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1.472,91 Kč od 26. 2. 2024 do 15. 1. 2025 ruší a řízení se v tomto rozsahu zastavuje; ohledně částky 1.825 Kč s příslušenstvím z této částky se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 1.825 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1.825 Kč od 26. 2. 2024 do zaplacení; ohledně částky 57.306,66 Kč se zbývajícím úrokem z prodlení z této částky se řízení o odvolání žalované zastavuje.

II. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku 47.519 Kč a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta, .

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 37,34 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku 59.422,66 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 26. 2. 2024 do zaplacení (výrok II.), jakož i žalované a vedlejšímu účastníku na její straně uložil povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 45.292 Kč s tím, že plněním jednoho ze zavázaných k plnění zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních zavázaných k plnění (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě ze dne 26. 2. 2024, kterou se žalobkyně – po částečném zastavení řízení ohledně 437 nároků pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení ze dne 25. 7. 2024 č. j. , spisová značka, ), kdy se původně domáhala zaplacení částky 11.507.782,22 Kč a po částečném zastavení zůstalo předmětem řízení toliko 2.240.417,66 Kč, a dále poté, co byly další nároky vyloučeny k samostatnému projednání (viz usnesení ze dne 11. 4. 2025 2024 č. j. , spisová značka, , usnesení ze dne 11. 7. 2025 č.j. , spisová značka, a usnesení ze dne 22. 9. 2025 č. j. , spisová značka, ) – podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 59.460 Kč. Žalobkyně uvedla, že se této částky domáhá jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem , tituly před jménem, . , jméno FO, , bývalého soudního exekutora Exekutorského úřadu , adresa, (dále jen „soudní exekutor“ nebo „vedlejší účastník“), jenž jí jako oprávněné v rozporu s § 46 odst. 4 exekučního řádu v jím vedených exekučních řízeních nevyplácel veškerá vymožená plnění od povinných, konkrétně: 1) , jméno FO, 11.476,85 Kč, 2) , jméno FO, 13.004,72 Kč, 3) , jméno FO, 4.252,61 Kč, 4) , jméno FO, 17.600,40 Kč, 5) , jméno FO, 1.573,09 Kč, 6) , jméno FO, 480 Kč, 7) , jméno FO, 1.825 Kč, 8) , jméno FO, 303,01 Kč, 9) , jméno FO, 8.882 Kč, 10) , jméno FO, 62,32 Kč (tj. celkem 10 nároků). Nárok na náhradu škody žalobkyně před podáním žaloby uplatnila u žalované, a to konkrétně dne 8. 6. 2023.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby jako předčasné, přičemž zdůraznila své postavení coby tzv. posledního dlužníka. V této souvislosti uvedla, že soudní exekutor je trestně stíhán pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, přičemž s ohledem na hodnotu majetku zajištěného v trestním řízení je pravděpodobné, že žalobkyně bude částečně uspokojena; do skončení adhezního řízení tak nelze učinit závěr o vzniku škody, natož v žalobkyní tvrzené výši. V případě povinné , jméno FO, se navíc jednalo o dluh ze směnky, jejíž originál však žalobkyně v rámci předmětného exekučního řízení nepředložila – žalobkyni proto v těchto případech nárok na vyplacení vymoženého plnění nevznikl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2024 sp. zn. 20 Cdo 3739/2023). Dále v případě povinné , jméno FO, žalovaná navíc konstatovala, že proti ní bylo vedeno insolvenční řízení, přičemž k vymožení části pohledávek došlo v jeho průběhu.

4. Vedlejší účastník se připojil k obranné argumentaci žalované. K námitce předčasnosti žaloby a postavení žalované coby tzv. posledního dlužníka navíc zdůraznil, že on sám má vůči žalobkyni milionové pohledávky [odměna za tzv. neúspěšné exekuce dle čl. IV odst. 4 Rámcové smlouvy ze dne 4. 11. 2008 (faktury na částky 1.050.280 Kč, 557.810 Kč a 4.280.630,31 Kč) a dále odměna za předání exekučních věcí v souvislosti se změnou exekutora (faktura na částku 1.915.489,28 Kč)] a že se na žalobkyni obrátil se snahou o smírné řešení věci; tyto skutečnosti však žalobkyně při podání žaloby vůbec nezohlednila. Z těchto důvodů vedlejší účastník ve shodě s žalovanou navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.

5. V reakci na obrannou argumentaci žalované a vedlejšího účastníka žalobkyně předně odmítla, že by žaloba byla podána předčasně, přičemž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 17. 1. 2023 sp. zn. 30 Cdo 3359/2022) zdůraznila, že v projednávaném případě žalovaná nemá postavení tzv. posledního dlužníka. Dále uvedla, že ujednání v Rámcové smlouvě ze dne 4. 11. 2008, podle něhož se mohl soudní exekutor odchýlit od zákonného ustanovení a vyplatit vymožené plnění až po dosažení částky alespoň 3.000 Kč, považuje za neplatné, když v době uzavření této dohody nebylo možné se od zákonného ustanovení odchýlit. Pokud jde o vedlejším účastníkem tvrzené soukromoprávní pohledávky, pak ty jsou podle žalobkyně vykonstruované, a navíc jsou vůči jejím veřejnoprávním pohledávkám (nárokům na výplatu plnění přijatého soudním exekutorem od povinných) nezapočitatelné, a tedy zcela irelevantní. Za nedůvodnou pak žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. 29 ICdo 77/2023 označila i námitku nepředložení originálu směnky v exekučních řízeních povinné , jméno FO, , jakož i námitku týkající se zahájeného insolvenčních řízení u povinné , jméno FO, .

6. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyšel ze zjištění, že v exekučních řízeních původně vedených vedlejším účastníkem týkajících se shora vyjmenovaných deseti povinných vystupuje žalobkyně coby oprávněná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, (žalobkyně je její nástupnickou společností v důsledku fúze ze dne 10. 10. 2017), a vedlejším účastníkem byla v roce 2008 uzavřena Rámcová smlouva o provádění exekucí, v níž si účastníci v čl. V. odst. 2 sjednali, že vymožené finanční prostředky nebudou soudním exekutorem vypláceny dříve, než by činily alespoň 3.000 Kč, pokud by tím současně nebyl uhrazen zbytek vymáhané pohledávky.

7. Ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 2. 2. 2026 nebylo žalobkyni (oprávněné) vyplaceno v exekuční věci povinného , jméno FO, vymožené plnění ve výši 11.476,85 Kč, v exekuční věci povinného , jméno FO, vymožené plnění ve výši 13.004,72 Kč, v exekuční věci povinného , jméno FO, vymožené plnění ve výši 4.252,61 Kč, v exekuční věci povinného , jméno FO, vymožené plnění ve výši 17.600,40Kč, v exekuční věci povinného , jméno FO, vymožené plnění ve výši 1.573,09 Kč, v exekuční věci , jméno FO, vymožené plnění ve výši 480 Kč, v exekuční věci , jméno FO, vymožené plnění ve výši 1.825 Kč, v exekuční věci , jméno FO, vymožené plnění ve výši 303,01 Kč, v exekuční věci , jméno FO, vymožené plnění ve výši 8.882 Kč a v exekuční věci , jméno FO, vymožené plnění ve výši 62,32 Kč. Žalobkyně nárok na náhradu škody u žalované předběžně uplatnila dne 8. 6. 2023.

8. Ve vztahu k nároku na plnění vymožená od povinného , jméno FO, žalobkyně podáním ze dne 21. 10. 2025 vzala žalobu co do částky 37,34 Kč s příslušenstvím částečně zpět. S ohledem na uvedené soud prvního stupně řízení v této části ve smyslu § 96 o. s. ř. zastavil (výrok I.).

9. Po právní stránce soud prvního stupně takto zjištěný skutkový stav posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále také jen „OdpŠk“), zejm. § 3 odst. 1 písm. b/, § 4, § 5 písm. b/ a § 13 OdpŠk, ve spojení s § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „e. ř.“), a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je v nadále uplatněném rozsahu důvodný. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 30 Cdo 2082/2015 a sp. zn. 30 Cdo 3359/2022) konstatoval, že v projednávaném případě je dán odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu, jenž spočívá v tom, že vedlejší účastník v souvislosti s výkonem exekuční činnosti v rozporu s § 46 odst. 4 e. ř. v případech shora vyjmenovaných povinných neprovedl výplatu celé vymožené pohledávky žalobkyni coby oprávněné, a to v rozsahu přesahujícím částku 1.000 Kč. Žalobě pak bylo vyhověno i v případě nevyplaceného plnění nižšího než zmiňovaných 1.000 Kč, neboť v případě povinných , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, došlo již k zastavení exekuce, pročež se v podstatě jedná o konečné vyúčtování a exekutor je povinen vydat veškeré vymožené plnění.

10. V důsledku tohoto postupu jí způsobil škodu ve výši odpovídající částkám, které žalobkyni coby oprávněné nebyly v jednotlivých exekučních řízeních vyplaceny ve lhůtě 30 dnů ode dne jejich vymožení, a to v případě povinného , jméno FO, 11.476,85 Kč, v případě povinného , jméno FO, 13.004,72 Kč, v případě povinného , jméno FO, 4.252,61 Kč, v případě povinného , jméno FO, 17.600,40 Kč, v případě povinného , jméno FO, 1.573,09 Kč, v případě povinného , jméno FO, 480 Kč, v případě povinné , jméno FO, 1.825 Kč, v případě povinné , jméno FO, 303,01 Kč, v případě povinné , jméno FO, 8.882 Kč a v případě povinného , jméno FO, 24,98 Kč, tj. celkem 59.422,66 Kč. Za takto vzniklou škodu přitom ve smyslu OdpŠk odpovídá stát i soudní exekutor vedle sebe, resp. v případě exekucí zahájených po 1. 1. 2013 (kdy nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená zákonem č. 396/2012 Sb.) již pouze stát, který zde tedy nevystupuje v postavení tzv. posledního dlužníka; námitku předčasnosti žaloby proto soud prvního stupně jako důvodnou neshledal.

11. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalované a vedlejšího účastníka, podle níž žalobkyně coby oprávněná neměla v případě povinné , jméno FO, nárok na plnění vymožené soudním exekutorem, neboť se mělo jednat o dluhy ze směnky, která nebyla v exekučním řízení předložena. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že v kompenzačním řízení není oprávněn přezkoumávat exekuční titul, neboť k jeho přezkumu je příslušný výlučně exekuční soud. Do případného zastavení exekuce proto musí vycházet z toho, že exekuce je vedena po právu, a nepřísluší mu přezkoumávat, zda, kdy a kým byla směnka předložena. Nadto soud prvního stupně uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž žalovaná odkazuje (sp. zn. 20 Cdo 3739/2023), není v projednávané věci přiléhavé, neboť řeší převod, nikoli přechod směnky na základě univerzální sukcese, jak tomu bylo v posuzovaném případě (zánik , právnická osoba, fúzí s , právnická osoba, ., která posléze změnila obchodní firmu na , Jméno žalobkyně, .).

12. Konečně soud prvního stupně neshledal důvodnou ani námitku žalované a vedlejšího účastníka, podle níž nemohl soudní exekutor v případě povinné , jméno FO, coby oprávněné v exekuci vymožené plnění vyplatit z důvodu zahájení insolvenčního řízení (§ 46 odst. 7 e. ř.). K tomu uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že v případě této povinné byla veškerá plnění vymožena nejpozději ke dni 29. 11. 2011, tedy dříve, než dne 8. 2. 2012 došlo k zahájení insolvenčního řízení.

13. Ze všech shora uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě ohledně částky 59.422,66 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 26. 2. 2024 do zaplacení vyhověl (výrok II.). O nákladech řízení pak rozhodl s odkazem na § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tak, že částečně úspěšné žalobkyni přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení, a to pouze tu část nákladů, která byla vynaložena výlučně v tomto vyloučeném řízení; povinnost k jejich náhradě přitom uložil žalované a vedlejšímu účastníkovi.

14. Proti tomuto rozsudku podaly včasné odvolání žalobkyně i žalovaná.

15. Žalovaná se odvolala proti vyhovujícímu výroku II., a to v celém jeho rozsahu, kdy akcentovala, že poučení soudu prvního stupně o nepřípustnosti odvolání ve vztahu k jednotlivým nárokům povinných do 10.000 Kč je nesprávné, neboť podle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu je při objektivní kumulaci nároků rozhodující jejich součet. Současně napadla odvoláním také výrok III. o nákladech řízení. Pokud jde o posouzení věci samé, pak žalovaná v rámci odvolání v zásadě zopakovala svou dosavadní argumentaci, zejména že žaloba je podána předčasně, neboť stát stojí v roli posledního dlužníka, přičemž proti vedlejšímu účastníku je vedeno trestní řízení a žalobkyně se má proto primárně domáhat uspokojení v adhezním řízení, pročež do jeho skončení nelze činit jednoznačný závěr o vzniku a přesné výši škody a plnění dle OdpŠk tak není možné. Vedlejší účastník nadto žalobkyni vymožená plnění (byť opožděně a nepravidelně) nadále vyplácí, a i z tohoto důvodu není podle žalované možné tvrzenou škodu vyplatit, neboť vyplacením tvrzené škody by mohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně v případě, že by soudní exekutor vymožené plnění dodatečně vyplatil. V této souvislosti žalovaná rovněž zdůraznila, že vedlejší účastník v řízení před soudem prvního stupně výslovně uváděl, že má vůči žalobkyni milionové pohledávky, avšak s touto obranou se soud prvního stupně žádným způsobem nevypořádal a ani neprovedl listinné důkazy, které k tomu vedlejší účastník předložil. Dále žalovaná ve vztahu k povinné , jméno FO, zopakovala svou obranu založenou na absenci prokázání hmotněprávního nároku žalobkyně na exekuční plnění (nepředložení směnky), z čehož dovozuje, že pokud žalobkyni nesvědčí samotný nárok na plnění, nemohla jí v rozsahu nevyplacených částek vzniknout škoda; současně soudu prvního stupně vytkla, že se nezabýval ani otázkou případného rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy, pokud by takové plnění bylo i přesto žalobkyni přiznáno. Ve vztahu k povinné , jméno FO, pak žalovaná poukázala na již skončené insolvenční řízení, které podle ní brání úspěšnosti nárok žalobkyně na částku 1.825 Kč s příslušenstvím. Žalovaná ve vztahu k povinným , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, dále namítala, že plnění od těchto povinných v celkové výši 1.472,91 Kč byla vymožena až po zahájení daného soudního řízení (tj. od povinného , jméno FO, dne 15. 2. 2024 84,65 Kč, dne 15. 3. 2024 84,63 Kč a dne 15. 4. 2024 84,63 Kč; od povinného , jméno FO, dne 14. 2. 2024 144 Kč, dne 15. 3. 2024 142 Kč, dne 11. 4. 2024 142 Kč, dne 9. 5. 2024 146 Kč a dne 6. 6. 2024 145 Kč; od povinného , jméno FO, dne 15. 2. 2024 250 Kč a dne 15. 3. 2024 250 Kč). Pokud jde o nákladový výrok, pak žalovaná uvedla, že by měla být přezkoumána účelnost a důvodnost nákladů žalobkyně, když zdůraznila, že žalobkyně své nároky rozštěpila do více řízení, takže hrozí, že součet přiznaných nákladů (zejm. za převzetí, žalobu a vyjádření) bude vyšší než kdyby bylo o všech nárocích rozhodnuto jediným rozsudkem; podle žalované proto nelze o části nákladů za „společné“ úkony spravedlivě rozhodnout dříve než po skončení všech souvisejících řízení se zohledněním poměru úspěchu. Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený vyhovující výrok I. změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby rozsudek v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. Žalobkyně odvoláním napadla pouze nákladový výrok III., kdy namítala, že soud prvního stupně pochybil, pokud jí přiznal pouze část nákladů – náklady vynaložené výlučně v nadepsaném řízení, tj. deset nároků – s odůvodněním, že o nákladech společných všem uplatněným nárokům (dalších 155 nároků bylo vyloučeno k samostatnému řízení usnesením ze dne 11. 4. 2025 č. j. , spisová značka, ), tj. převzetí a příprava, žaloba, vyjádření ze dne 7. 4. 2025, bude rozhodnuto v jiném řízení. Žalobkyně v této souvislosti zdůraznila, že napadeným rozsudkem se ve vztahu k projednávaným deseti nárokům řízení končí, a proto mělo být podle § 151 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o celkových nákladech řízení týkajících se těchto deseti nároků, nikoli jen o jejich části s odkazem na následná řízení, v nichž se tyto nároky již nadále neprojednávají a o nichž se již rozhodovat nebude. Současně žalobkyně nesouhlasila s tím, že jí soud prvního stupně z důvodu neúčelnosti nepřiznal náhradu nákladů za další dva úkony právní služby (vyjádření ze dne 29. 10. 2025 a 30. 1. 2026), kdy v této souvislosti akcentovala, že obě tato vyjádření byla účelnými reakcemi na argumentaci a judikaturu uplatněnou žalovaným a vedlejším účastníkem.

17. Žalobkyně se rovněž vyjádřila k odvolání žalované, kdy v zásadě uvedla, že s tímto nesouhlasí a setrvává na své dosavadní argumentaci. Odvolacímu soudu proto navrhla, aby napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku I. jako věcně správný potvrdil a současně aby jí přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

18. Vedlejší účastník se k odvoláním žalobkyně a žalované nevyjádřil.

19. Žalovaná podáním došlým odvolacímu soudu dne 12. 6. 2026, to ve spojené s upřesněním učiněným žalovanou při jednání před odvolacím soudem dne 16. 6. 2026, vzala odvolání proti výroku II. napadeného rozsudku zpět ohledně částky 57.597,66 Kč s příslušenstvím, když výslovně nadále setrvala odvolání proti nároku na zaplacení 2.116 Kč [tj. na nárocích na plnění vymožených na povinném , jméno FO, ve výši 291 Kč (dne 9. 5. 2024 ve výši 146 Kč a dne 6. 6. 2024 ve výši 145 Kč) a dále na nárocích na plnění vymožených na povinné , jméno FO, ve výši 1.825 Kč, jakož i setrvala na nároku na zaplacení úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3.279,91 Kč od 26. 2. 2024 do 15. 1. 2025 a z částky 1.825 Kč od 16. 1. 2025 do zaplacení.

20. Ve vztahu k nároku na plnění vymožená od povinného , jméno FO, žalobkyně v průběhu jednání odvolacího soudu dne 16. 6. 2026 vzala žalobu co do částky 291 Kč zpět (tj. ohledně plnění vymožených na povinném , jméno FO, dne 9. 5. 2024 ve výši 146 Kč a dne 6. 6. 2024 ve výši 145 Kč). Dále vzala zpět žalobu ohledně nároku na zaplacení úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1.472,91 Kč od dne 26. 2. 2024 do dne 15. 1. 2025 (tj. ohledně úroků z prodlení z plnění vymožených na povinném , jméno FO, dne 14. 2. 2024 ve výši 144 Kč, dne 15. 3. 2024 ve výši 142 Kč, dne 11. 4. 2024 ve výši 142 Kč, dne 9. 5. 2024 ve výši 146 Kč a dne 6. 6. 2024 ve výši 145 Kč; ohledně úroků z prodlení z plnění vymožených na povinné , jméno FO, dne 15. 2. 2024 ve výši 84,65 Kč, dne 15. 3. 2024 ve výši 84,63 Kč a dne 15. 4. 2024 ve výši 84,63 Kč; ohledně úroků z prodlení z plnění vymožených na povinném , jméno FO, dne 15. 2. 2024 ve výši 250 Kč a dne 15. 3. 2024 ve výši 250 Kč). Žalovaná se zpětvzetím žaloby a částečným zastavením řízení souhlasila.

21. Na základě uvedeného odvolací soud napadený rozsudek v dané části výroku II. zrušil za současného zastavení řízení, tj. ohledně nároku na zaplacení 291 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1.472,91 Kč od dne 26. 2. 2024 do dne 15. 1. 2025 (§ 222a odst. 1, 2 o. s. ř.), jakož dále rozhodl i o částečném zastavení řízení o odvolání žalované, tj. ohledně částky, Anonymizováno, 57.306,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 56.124,75 Kč od 26. 2. 2024 do 15. 1. 2025 a z částky 57.597,66 Kč od 16. 1. 2025 do zaplacení (§ 207 odst. 2 o. s. ř.).

22. Rozsudek soudu prvního stupně tak byl nadále napaden odvoláním žalobce, to však jen v rozsahu nákladového výroku III., jakož i byl nadále napaden odvoláním žalované, tedy v části výroku II. (tj. jen ohledně nároku na zaplacení částky vymožené na povinné , jméno FO, v celkové výši 1.825 Kč, jakož i na úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 1.825 Kč od dne 26. 2. 2024 do zaplacení) a současně i v rozsahu nákladového výroku III.

23. Odvolací soud z podnětu uvedených odvolání, to v mezích těmito určených, přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.). Po částečném doplnění a zopakování důkazů (§ 213 a § 213a o. s. ř.) shledal odvolání žalované ohledně částky 1.825 Kč s příslušenstvím důvodným.

24. Z listiny označené jako „průběžné rozúčtování k povinné , jméno FO, “ bylo zjištěno, že exekutor od povinné dne 13. 2. 2012 vymohl částku 799 Kč a dále dne 13. 2. 2012 vymohl částku 1.026 Kč. Dále bylo zjištěno, že plnění v celkové výši 1.825 Kč bylo dne 18. 12. 2017 vráceno povinné.

25. Z listin označených jako „vyhláška Městského soudu v , adresa, ze dne 8. 2. 2012 č.j. , spisová značka, a usnesení Městského soudu v , adresa, ze dne 11. 9. 2012 č.j. , spisová značka, “ bylo zjištěno, že dne 8. 2. 2012 bylo zahájeno insolvenční řízení proti , jméno FO, , jakož i že dne 8. 2. 2012 v 17:17 hodin byla zveřejněna vyhláška v insolvenčním rejstříku, přičemž následně byl shledán i úpadek uvedené povinné, když k jeho řešení bylo povoleno oddlužení.

26. Z listin označených jako „detail elektronického exekučního spisu sp. zn. , spisová značka, a sdělení Exekutorského úřadu , adresa, ze dne 1. 9. 2025 č. j. , spisová značka, “ bylo zjištěno, že exekutor , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, jako nástupce , tituly před jménem, . , jméno FO, žalobkyni dne 26. 11. 2025 uhradil celkem 1.817 Kč, když z hlediska daného řízení je rozhodné, že tímto plněním došlo i k uspokojení nároků žalobkyně na zaplacení celkem 291 Kč (tj. ohledně plnění vymožených na povinném , jméno FO, dne 9. 5. 2024 ve výši 146 Kč a dne 6. 6. 2024 ve výši 145 Kč).

27. Po takto doplněném a zopakovaném dokazování odvolací soud především konstatuje, že pokud jde o přípustnost odvolání žalované do výroku II. o věci samé (tj. v rozsahu původně uplatněného odvolání žalované proti výroku ve věci samé, kterým bylo žalované uloženo zaplatit celkem 59.422,66 Kč s příslušenstvím), tak odvolání žalované bylo přípustné v celém jeho rozsahu, tj. včetně nároku ve věci povinného , jméno FO, (4.252,61 Kč), v případě povinného , jméno FO, (1.573,09 Kč), v případě povinného , jméno FO, (480 Kč), v případě povinné , jméno FO, (1.825 Kč), v případě povinné , jméno FO, (303,01 Kč), v případě povinné , jméno FO, (8.882 Kč) a v případě povinného , jméno FO, (24,98 Kč). Poučení soudu prvního stupně ohledně nepřípustnosti odvolání v případě nároků ve věcech jednotlivých povinných nepřevyšujících 10.000 Kč není správné, neboť odporuje znění i smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., podle něhož není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10.000 Kč (tzv. bagatelní hranice). Pro určení hranice bagatelního sporu je přitom podstatná celková výše peněžitého plnění – nikoli výše jednotlivých částek uplatněných žalobou (objektivní kumulace); dělení žalobního nároku na dílčí skutky je v této souvislosti nepřípustné. Ohledně této problematiky odvolací soud odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV ÚS 3153/15 a v něm vyslovený závěr, že „Je zcela věcí žalobce, čeho se svou žalobou domáhá; pokud přitom v jedné žalobě spojí několik i samostatně projednatelných nároků a nalézací soud rozhodne o peněžitém plnění, není v pravomoci odvolacího soudu tuto částku následně členit na dílčí položky, které, každá samostatně, nedosahují hranice bagatelní částky pro odvolací řízení (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Opačný přístup je zásahem do práva na projednání věci nestranným soudem.“ (shodně nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2143/16 či ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3918/16 a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3480/2015; obdobně komentářová literatura, např. ŠEBEK, R. In: SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 29). Soudem prvního stupně v této souvislosti odkazované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. 91 Co 461/2017 není pro projednávaný případ přiléhavé, neboť se týkalo případu tzv. subjektivní kumulace (samostatné nároky více žalobců) – nikoli objektivní kumulace, kdy žalobce v jedné žalobě spojí několik i samostatně projednatelných nároků, tak jako tomu je v projednávaném případě – která je výjimkou z výše uvedeného pravidla (srov. např. JIRSA, J. In: JIRSA, J. a kol. Občanský soudní řád, 3. část. Soudcovský komentář. Wolters Kluwer, systém ASPI, stav k 1. 1. 2023, komentář k § 202).

28. Podle § 4 odst. 2 OdpŠk se činnost notáře a soudního exekutora, případně jeho zástupce, zanikl-li exekutorovi výkon exekutorského úřadu a je-li tímto zástupcem exekutorský kandidát, podle odstavce 1 se považuje za úřední postup.

29. Podle § 5 písm. b/ OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

30. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

31. Podle § 46 odst. 4 e.ř. se peněžitá plnění na vymáhanou povinnost hradí exekutorovi nebo oprávněnému. Nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po uplynutí lhůty podle odstavce 6 zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Vymožené částečné plnění exekutor vyplatí po odpočtu nákladů exekuce oprávněnému, nedohodl-li se s ním na jiné lhůtě či jiné částce, ve stejné lhůtě v případě, kdy toto nevyplacené částečné plnění převyšuje částku 1.000 Kč. Ze zvláštního účtu podle odstavce 5 vyplatí exekutor peněžní prostředky z vymoženého plnění s úrokem, pokud přirostl, za dobu ode dne připsání vymožených peněžních prostředků na zvláštní účet podle odstavce 5 do dne předcházejícího dni jejich odepsání ze zvláštního účtu. Za vymožené plnění se považuje plnění a/ získané prováděním exekuce způsobem podle § 59 odst. 1, b/získané provedením exekuce podle odstavce 6, nebo c/ hrazené na vymáhanou povinnost od doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému do skončení exekuce, nebylo-li získáno podle písmene a/ nebo b/.

32. Podle § 97 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění od 1. 1. 2008 (dále také jen „i.z.“), lze insolvenční řízení zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu.

33. Podle § 109 odst. 1 písm. c/ i. z. se se zahájením insolvenčního řízení mimo jiné spojuje i ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést.

34. Na základě všeho shora uvedeného odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně pochybil, jestliže dospěl k nesprávnému závěru, že v posuzovaném případě (tj. ohledně odvoláním žalované napadenému nároku žalobkyně na zaplacení plnění vymoženého na povinné , jméno FO, ve výši 1.825 Kč) je ve smyslu § 4 odst. 2 OdpŠk dán odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že vedlejší účastník v souvislosti s výkonem exekuční činnosti v rozporu s § 46 odst. 4 exekučního řádu v daném případě neprovedl výplatu vymožené pohledávky žalobkyni jako oprávněné, a to v rozsahu přesahujícím částku 1.000 Kč, resp. dle čl. V odst. 2 Rámcové smlouvy o provádění exekucí částku 3.000 Kč, čímž jí způsobil škodu ve výši odpovídající částce 1.825 Kč.

35. Ve vztahu k povinné , jméno FO, totiž dne 8. 2. 2012 bylo ve smyslu § 97 odst. 1 i. z. zahájeno insolvenční řízení, a tímto okamžikem vedlejší účastník (soudní exekutor) pozbyl oprávnění provést exekuci která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka – , jméno FO, . Pokud k vymožení částky celkem 1.825 Kč na , jméno FO, došlo až dne 13. 2. 2012, nebyla v tomto rozsahu exekuce provedena s ohledem na zahájené insolvenční řízení dle § 109 odst. 1 písm. c/ i. z. po právu. Soudní exekutor proto postupoval správně, když žalobkyni jako oprávněné nevyplatil částku vymoženou od povinné , jméno FO, po zahájení jejího insolvenčního řízení, neboť v té době již nemohl exekuci provádět (tedy vymáhat plnění a vymožená plnění odevzdávat oprávněné). Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník nebyl povinen ani oprávněn uvedené plnění vyplatit žalobkyni, nemohl se dostat do prodlení, pročež žalobkyni nevznikl nárok ani na příslušné úroky z prodlení z uvedené částky.

36. Na tomto základě je zřejmé, že odvolání žalované v rozsahu částky 1.825 Kč s příslušenstvím je důvodné. Odvolací soud proto v tomto rozsahu změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 1.825 Kč s příslušnými úroky z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za období od dne 26. 2. 2024 do zaplacení.

37. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo znovu rozhodnuto o nákladech celého řízení.

38. Ve vztahu k nákladům za řízení před soudem prvního stupně odvolací soud předně shledal, že s ohledem na specifický procesní vývoj projednávané věci je třeba o náhradě nákladů za danou fázi řízení rozhodnout ve dvou časových úsecích (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3375/17). Žaloba byla původně podána na zaplacení částky v celkové výši 11.507.782,22 Kč; následně bylo řízení v rozsahu 9.267.364,56 Kč částečně zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, takže řízení dále pokračovalo jen ohledně částky 2.240.417,66 Kč (srov. usnesení ze dne 25. 7. 2024 č.j. 47 C 39/2024-84); načež byla část uplatněných nároků v celkové výši 2.151.081,59 Kč vyloučena k samostatnému projednání (srov. usnesení ze dne 11. 4. 2025, č.j. 47 C 39/2024- 131), a předmětem nadepsaného řízení tak zůstaly toliko nároky deseti povinných v celkové výši 59.460 Kč. Je proto namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení zvlášť: 1/ za období od podání žaloby do částečného zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku dne 25. 7. 2024, a 2/ za období od částečného zastavení řízení do skončení řízení o deseti nárocích, a to v řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím.

39. V období ad 1/ je dle odvolacího soudu třeba uzavřít, že převážně úspěšnou v něm byla žalovaná, neboť žaloba byla podána na zaplacení částky 11.507.782,22 Kč, přičemž řízení bylo ohledně částky 9.267.364,56 Kč částečně zastaveno v důsledku procesního zavinění žalobkyně, která nezaplatila soudní poplatek (§ 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Žalované nicméně v tomto období podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Žalobkyni naopak za toto období nenáleží náhrada nákladů řízení za úkony učiněné v tomto časovém úseku, tj. převzetí a příprava + žaloba.

40. V období ad 2/ je ve fázi řízení před soudem prvního stupně situace odlišná, neboť ve vztahu k předmětu řízení, o němž bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto a o němž se nadepsané řízení v převážné části vedlo, je dán úspěch žalobkyně ohledně částky 57.597,66 Kč (tj. v rozsahu 97 %) a úspěch žalované ohledně částky 1.862,34 Kč (tj. v rozsahu 3 %). Za tohoto stavu je tak pro toto období ad 2/ třeba uzavřít, že žalobkyně má ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s .ř. právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu celkem 94 %, tj. ve výši 35.810,24 Kč (94 % z 38.096 Kč).

41. Advokát žalobkyně v dané fázi řízení před soudem prvního stupně účelně vykonal čtyři úkony právní služby [částečné zpětvzetí žaloby a účast na jednání soudu prvního stupně dne 22. 10. 2025, 16. 12. 2025 a 2. 2. 2025 (při tomto bylo toliko vyhlášen rozsudek) v délce nepřesahující 2 hodiny dle § 11 odst. 1 písm. d/ g/ a odst. 2 písm. f/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., dále také jen „advokátní tarif“], to při tarifní hodnotě ve výši 59.460 Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), resp. ve výši 37,34 Kč u částečného zpětvzetí, dána odměnou advokáta žalobkyně ve výši 9.050 Kč, tj. 2* 3 500 Kč, 1* (3.500 Kč/2) a 1* 300 Kč za uvedené úkony právní služby (§ 1 odst. 2 věta prvá. § 6 odst. 1 a § 7 bod 1, 5 advokátního tarifu) a náhradou jeho hotových výdajů ve výši 1.800 Kč, tj. 4* 450 Kč za uvedené úkony právní služby (§ 2 odst. 1 a 13 odst. 4 advokátního tarifu). Výše nákladů žalobkyně je dále dána náklady vzniklými advokátu žalobkyně za tři cesty k soudnímu jednání na trase , adresa, – , adresa, ve výši celkem 2.155,50 Kč; tj. 1) k jednání dne 22. 10. 2025 a zpět osobním vozidlem (RZ: , SPZ, ), pročež žalobkyni za ujetých celkem 180 km (tj. 2* 90 km), to při průměrné spotřebě jejího osobního automobilu ve výši 5,6 l/100 km, náleží náhrada (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu) celkem 1.394 Kč (tj. na náhradě za každý 1 km jízdy celkem 1.044 Kč dle § 1 odst. 1 písm. b/ vyhlášky MPSV č. 475/2024 Sb., dále také jen „vyhláška MPSV1“ a na náhradě za spotřebované pohonné hmoty celkem 350 Kč dle § 4 písm. a/ vyhlášky MPSV1); 2) k jednání dne 16. 12. 2025 a zpět vlakem, pročež žalobkyni náleží náhrada (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu) celkem 77 Kč (za cesty do , adresa, a zpět bylo vynaloženo jízdné ve výši 2* 77 Kč, když z vynaložených celkem 154 Kč náleží náhrada ve výši ½, neboť toho dne se advokát žalobkyně účastnil dalšího jednání Obvodního soudu pro , adresa, ve věci sp. zn. , spisová značka, ); 3) k jednání dne, Anonymizováno, 2. 2. 2026 a zpět osobním vozidlem (RZ: , SPZ, ), pročež žalobkyni za ujetých celkem 180 km (tj. 2* 90 km), to při průměrné spotřebě jejího osobního automobilu ve výši 4,8 l/100 km, náleží náhrada (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu) celkem 684,50 Kč (tj. na náhradě za každý 1 km jízdy celkem 1.069 Kč dle § 1 odst. 1 písm. b/ vyhlášky MPSV č. 573/2025 Sb., dále také jen „vyhláška MPSV2“ a na náhradě za spotřebované pohonné hmoty celkem 300 Kč dle § 4 písm. a/ vyhlášky MPSV1, když z těchto celkem 1.369 Kč náleží náhrada ve výši ½, neboť toho dne se advokát žalobkyně účastnil dalšího jednání Obvodního soudu pro , adresa, ve věci sp. zn. , spisová značka, ). Rovněž je třeba zohlednit náhradu za čas promeškaný v souvislosti s uvedenými třemi cestami k soudu v rozsahu celkem 13 započatých půlhodin (tj. 6 započatých půlhodin za 1. z cest, ½ z 8 započatých půlhodin za 2. z cest a ½ z 6 započatých půlhodin za 3. z cest), za což náleží náhrada celkem 1.950 Kč (13* 150 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu). Rovněž je třeba zohlednit náhradu DPH ve výši 21 % (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) z odměn a náhrad ve výši 3.140,50 Kč. Konečně je třeba zohlednit soudní poplatek ve výši 20.000 Kč (10*2.000 Kč), který byl žalobkyní zaplacen za podání žaloby (§ 4 odst. 1 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dále také jen „z. s. p.“). Za řízení před soudem prvního stupně proto žalobkyni náleží náhrada nákladů ve výši celkem 38.096 Kč, pročež žalobkyni náleží náhrada právě ve výši 35.810 Kč (tj. v rozsahu 94 %).

42. Pokud jde o úkony advokáta žalobkyně spočívající v písemných vyjádřeních ze dnů 29. 10. 2025 a 30. 1. 2026, tak v rámci těchto žalobkyně jen opakuje svou již dříve v řízení (v žalobě a v průběhu jednotlivých jednání soudu prvního stupně) uvedenou argumentaci, kterou toliko doplňuje o judikaturu, pročež takové úkony nelze považovat za úkony právní služby spočívající v podání ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu, a tím méně za úkony účelně vynaložené. Neúčelné je pak dle odvolacího soudu i vyjádření žalobkyně ze dne 7. 4. 2025, v němž žalobkyně toliko navrhuje zajištění důkazů od exekutora a dále spojení věcí (tomuto procesnímu návrhu soud prvního stupně nevyhověl) – takové podání není možné podřadit pod podání ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu a nejedná se ani o úkon obdobný, za který by právnímu zástupci náležela odměna (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 2 To 28/2004).

43. Pokud jde o řízení před odvolacím soudem, tak v této fázi je dán úspěch žalobkyně ohledně částky 57.597,66 Kč (tj. v rozsahu 97 %) a úspěch žalované ohledně částky 1.825 Kč (tj. v rozsahu 3 %). Za tohoto stavu je třeba uzavřít, že žalobkyně má ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s .ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu celkem 94 %, tj. ve výši 11.700 Kč.

44. Advokát žalobkyně v dané fázi řízení před odvolacím soudem účelně vykonal dva úkony právní služby [vyjádření k odvolání žalované a účast na jednání odvolacího soudu dne 16. 6. 2026 v délce nepřesahující 2 hodiny dle § 11 odst. 1 písm. d/ g/ advokátního tarifu], to při tarifní hodnotě ve výši 59.422,66 Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), dána odměnou advokáta žalobkyně ve výši 7.000 Kč, tj. 2* 3 500 Kč za uvedené úkony právní služby (§ 1 odst. 2 věta prvá. § 6 odst. 1 a § 7 bod 5 advokátního tarifu) a náhradou jeho hotových výdajů ve výši 900 Kč, tj. 2* 450 Kč za uvedené úkony právní služby (§ 2 odst. 1 a 13 odst. 4 advokátního tarifu). Výše nákladů žalobkyně je dále dána náklady vzniklými advokátu žalobkyně za cestu k soudnímu jednání dne 16. 6. 2026 na trase , adresa, – , adresa, osobním vozidlem (RZ: , SPZ, ), tedy advokátu žalobkyně za ujetých celkem 180 km (tj. 2* 90 km), to při průměrné spotřebě její osobního automobilu ve výši 5,4 l/100 km, náleží náhrada (§ 13 odst. 1 advokátního tarifu) celkem 1.494,50 Kč (tj. na náhradě za každý 1 km jízdy celkem 1.062 Kč dle § 1 odst. 1 písm. b/ vyhláška MPSV2“ a na náhradě za spotřebované pohonné hmoty celkem 432,50 Kč dle § 4 písm. a/ vyhlášky MPSV2). Dále je třeba zohlednit náhradu za čas promeškaný v souvislosti s uvedenou cestou k soudu v rozsahu celkem 6. započatých půlhodin, za což náleží náhrada celkem 900 Kč (9* 150 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu). Rovněž je třeba zohlednit náhradu DPH ve výši 21 % (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) 2.162 Kč. Za řízení před odvolacím soudem proto žalobkyni vznikly náklady v celkové výši 12.456,50 Kč, pročež žalobkyni náleží náhrada právě ve výši 11.709 Kč (tj. v rozsahu 94 %).

45. Pokud jde o úkon podání odvolání proti nákladovému výroku o věci samé, pak za tento úkon nenáleží samostatná odměna a paušální náhrada v situaci, kdy byla žalobkyni přiznána odměna za vyjádření k odvolání žalované ve věci samé, neboť rozhodnutí o nákladech řízení je akcesorickým ve vztahu k rozhodnutí o věci samé. Navíc s ohledem na to, jak bylo o náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně opětovně rozhodnuto, je patrno, že odvolání žalobkyně do nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně by věcně neobstálo, neboť je patrno, že pokud v napadeném rozsudku byla přiznána náhrada ve výši 45.282 Kč, tak nyní bylo za řízení před prvního stupně přiznána jen ve výši 35.810 Kč. Bez významu není ani ta skutečnost, že za žádný z úkonů, na které žalobkyně v odvolání poukazovala, nebyla odměna a náhrada nákladů odvolacím soudem přiznána.

46. Splnění povinnosti k náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši celkem 47.519 Kč (35.810 Kč za první stupeň a 11.709 Kč za druhý stupeň) bylo žalované a vedlejšímu účastníku na její straně uloženo s tím, že tuto jsou povinni splnit společně a nerozdílně (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 996–1001). S ohledem na charakter žalobkyně byla žalované a vedlejšímu účastníku na její straně stanovena lhůta v délce patnácti dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Daná povinnost pak má být žalovanou a vedlejším účastníkem na její straně splněna k rukám advokáta, který v řízení zastupoval žalobkyni (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).