30 Co 34/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a Mgr. Miloše Žitného ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované. v likvidaci, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 563.761 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. září 2025 č. j. 21 C 113/2023-153

I. Řízení o odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku se zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. ohledně částky 278.686 Kč s příslušenstvím se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 278.686 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 6. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak se ohledně částky 6.389 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 6. 2023 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na náhradu nákladů státu 3.900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu po adresa.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na soudním poplatku 18.191 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro adresa.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 164.303 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci 278.686 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 278.686 Kč od 23. 6. 2023 do zaplacení a částku 14.550 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 285.075 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 285.075 Kč od 23. 6. 2023 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalované pak uložil zaplatit na účet České republiky – Obvodního soudu pro adresa soudní poplatek ve výši 3.358 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a současně uložil žalované zaplatit na účet České republiky – Obvodního soudu pro adresa náklady státu ve výši 3.900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 563.761 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v souvislosti s pracovním úrazem, který žalobce utrpěl dne 8. 7. 2020, a dále se žalobce domáhal po žalované zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 14.550 Kč.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí, neboť žalobce byl seznámen s předpisy vztahujícími se k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (dále jen „BOZP“) a zavázal se k jejich dodržování. Žalobce byl proškoleným vazačem, byl seznámen s pravidly manipulace se zavěšovanými břemeny. Žalobce si byl vědom nesprávné manipulace s břemenem, tedy toho, že řetěz, který břemeno držel, nebyl napnutý a mohlo dojít k přetočení břemene a jeho pádu. Žalobci byla známa technická norma ČSN ISO 12480-1 z června 1999, ze které žalobci vyplývala jím porušená povinnost v podobě zákazu zavěšovat se, stavět se na břemeno nebo břemeno přidržovat rukou pro udržení jeho rovnováhy.

4. Na základě provedeného dokazování, které detailně popsal v napadeném rozsudku, dospěl nalézací soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 13. 3. 2018 zaměstnán na hlavní pracovní poměr u společnosti právnická osoba na dobu neurčitou na pracovní pozici dělník výroby. Dále byl žalobce na základě dohody o provedení práce ze dne 7. 7. 2020 zaměstnán u žalované na pracovní pozici pomocný montážník pro výstavbu rodinných domů dle potřeby zaměstnavatele v rozsahu maximálně 300 hodin ročně. Práce měla být vykonávána od 7. 7. 2020 do 31. 7. 2020 v místě Česká republika. Náplň práce byla stanovena pokyny zaměstnavatele, vnitřními předpisy, v souladu s pracovní pozicí a předpisy BOZP. Součástí dohody o provedení práce bylo prohlášení, že zaměstnavatel seznámil zaměstnance s právními a ostatními předpisy vztahujícími se k vykonávané práci k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Dne 8. 7. 2020 utrpěl žalobce pracovní úraz při výkonu práce na stavbě rodinného domu v adresa pro zaměstnavatele právnická osoba. (dřívější obchodní firma žalované), byl zavalen dřevěnou deskou (panelem), zpod desky se za pomoci třetí osoby vyprostil, pro bolesti zůstal ležet a byl převezen do Fakultní nemocnice v adresa. Dne 9. 7. 2020 podstoupil operaci páteře. Hospitalizován byl ode dne 8. 7. 2020 do dne 13. 7. 2020. V dočasné pracovní neschopnosti byl žalobce v souvislosti s pracovním úrazem od 8. 7. 2020 do 28. 2. 2021. V období před úrazem neměl ve zdravotní dokumentaci žádný záznam o pohybovém deficitu. Dne 23. 9. 2021 podal žalobce u orgán vysvětlení ohledně pracovního úrazu, který utrpěl při výkonu práce pro žalovanou dne 8. 7. 2020, zejména uvedl, že pracuje mimo jiné jako vazač, od svého zaměstnavatele právnická osoba byl v tomto směru řádně proškolen. Uvedl, že k úrazu došlo při vykládce štítového panelu atypického tvaru, se kterým se dosud nesetkal. Hlavním vazačem na stavbě byl pan jméno FO, který s ním vykládku prováděl. Štítový panel byl uvázán horním a spodním řetězem, horní řetěz nebyl napnutý, přičemž jej nenapadlo, že by se panel mohl díky povolenému hornímu řetězu převalit na jakoukoliv stranu. K zavalení štítem a zranění žalobce dle jeho slov došlo z důvodu, že horní řetěz nebyl napnutý. K možnému zavinění žalobce u orgán vypověděl, že se jednalo o souhru okolností, kterou zavinili s panem jméno FO společně. V období od 10. 1. 2022 do 14. 1. 2022 byl žalobce hospitalizován ve Fakultní nemocnici v adresa, dne 11. 1. 2023 podstoupil operaci – extrakce instrumentace. V souvislosti s operací a následným léčením byl žalobce v dočasné pracovní neschopnosti od 10. 1. 2022 do 6. 3. 2022 a posléze byl v souvislosti s rehabilitací v právnická osoba v dočasné pracovní neschopnosti od 27. 4. 2022 do 25. 5. 2022. V kalendářním čtvrtletí od 1. 4. 2020 do 30. 6. 2020 činila hrubá mzda žalobce u zaměstnavatele právnická osoba celkem částku 83.057 Kč, průměrný hodinový výdělek činil 159,73 Kč. Žalobce byl v pracovní neschopnosti od 8. 7. 2020 do 28. 2. 2021, přičemž na náhradě mzdy mu byla zaměstnavatelem právnická osoba vyplacena částka 6.882 Kč a na nemocenských dávkách mu byla vyplacena za období od 22. 7. 2020 do 28. 2. 2021 částka 134.210 Kč. V kalendářním čtvrtletí od 1. 10. 2021 do 31. 12. 2021 činila hrubá mzda žalobce u zaměstnavatele právnická osoba celkem částku 95.778 Kč, průměrný hodinový výdělek činil 181,40 Kč. Žalobce byl v pracovní neschopnosti od 10. 1. 2022 do 6. 3. 2022 a na náhradě mzdy mu byla zaměstnavatelem právnická osoba vyplacena částka 7.624 Kč a na nemocenských dávkách za období od 24. 1. 2022 do 6. 3. 2022 mu byla vyplacena částka 24.042 Kč. V kalendářním čtvrtletí od 1. 1. 2022 do 31. 3. 2022 činila hrubá mzda žalobce u zaměstnavatele právnická osoba celkem částku 37.688 Kč a průměrný hodinový výdělek činil 196,29 Kč. Žalobce byl v pracovní neschopnosti od 27. 4. 2022 do 25. 5. 2022 a na náhradě mzdy mu byla zaměstnavatelem právnická osoba vyplacena částka 8.480 Kč a na nemocenských dávkách mu byla za období od 11. 5. 2022 do 25. 5. 2022 vyplacena částka 8.190 Kč. Bolestné bylo znalcem tituly před jménem jméno FO dle Metodiky Nejvyššího soudu určeno ve výši 176.294 Kč a podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. ve výši 81.875 Kč, a to s ohledem na prodělané operace páteře po prodělaném pracovním úrazu. Náhrada za ztížení společenského uplatnění byla znalcem tituly před jménem jméno FO dle Metodiky Nejvyššího soudu určena ve výši 272.471 Kč a podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. ve výši 75.000 Kč. Zdravotní stav žalobce byl ustálen ke dni 25. 5. 2022. Cena za zpracování znaleckého posudku ke stanovení výše bolestného a ztížení společenského uplatnění činila 14.550 Kč. Žalobce dne 2. 6. 2023 vyzval žalovanou k uhrazení částky 563.761 Kč s příslušenstvím a nákladů za vyhotovení znaleckých posudků ve výši 14.550 Kč, výzva byla žalované doručena dne 12. 6. 2023.

5. Po právní stránce prvostupňový soud zjištěný skutkový stav posoudil tak, že žalobu shledal důvodnou co do částky 278.686 Kč s příslušenstvím představující náhradu újmy na zdraví z pracovního úrazu, a co do částky 14.550 Kč představují náhradu za vypracované znalecké posudky dokládající výši způsobené újmy. Ve vztahu k uplatněným nárokům soud prvního stupně odkázal na § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a na relevantní ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), konkrétně na ustanovení § 269 odst. 1, § 270, § 271a a násl. zákoníku práce.

6. Prvostupňový soud předně konstatoval, že odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech je odpovědností objektivní. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci jsou: existence pracovního úrazu, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně. V řízení bylo podle nalézacího soudu prokázáno, že žalobce jakožto zaměstnanec žalované na základě dohody o provedení práce ze dne 7. 7. 2020, v době, kdy u žalované vykonával práci na pozici pomocný montážník pro výstavbu rodinných domů, utrpěl dne 8. 7. 2020 úraz, když při vykládce panelu na stavbě rodinného domu v adresa byl tímto panelem zavalen. Obvodní soud úraz kvalifikoval jako pracovní úraz ve smyslu ustanovení § 271k zákoníku práce, za který žalovaná jako zaměstnavatel odpovídá podle § 269 odst. 1 zákoníku práce, neboť se jednalo o porušení zdraví žalobce, ke kterému došlo při práci, vykládce panelu na stavbě rodinného domu v adresa, tedy při práci, kterou vykonával pro žalovanou. V souvislosti s utrpěným úrazem žalobci vznikla škoda spočívající ve ztrátě na výdělku a nemajetková újma spočívající v bolestném a ztížení společenského uplatnění. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele (žalované) měl soud prvního stupně za splněné.

7. Žalovaná se v řízení bránila tím, že žalobce byl s ohledem na svou profesi poučen, jak manipulovat s břemeny při vykládce, přičemž postup manipulace s břemeny porušil, neboť manipuloval s břemenem, které nebylo řádně zavěšeno, přestože věděl, že je zakázáno zavěšovat se na břemeno, stavět se na něj nebo jej přidržovat rukou pro držení rovnováhy, zdržovat se pod zavěšeným břemenem či v jeho blízkosti, a proto je dán liberační důvod zaměstnavatele z odpovědnostního vztahu podle § 270 zákoníku práce. Jelikož žalovaná v řízení namítla, že s ohledem na lehkovážné chování žalovaného s přihlédnutím k jeho znalostem a kvalifikaci vazače jsou zde dány liberační důvody podle § 270 odst. 2 a 3 zákoníku práce, zabýval se prvostupňový soud nejprve otázkou možné liberace žalované.

8. Nalézací soud zde vyšel ze zjištění, že žalobce nebyl žalovanou řádně seznámen s předpisy BOZP v souvislosti s vykonávanou prací, neboť fakticky nebyl žalovanou proškolen, ale pouze mu byly dány k podpisu listiny potvrzují seznámení s předpisy BOZP, což k řádnému proškolení zaměstnance nepostačuje. Prvostupňový soud proto vyloučil liberační důvody podle § 270 odst. 1 zákoníku práce. V řízení však bylo zjištěno, že žalobce byl s předpisy BOZP řádně seznámen od svého hlavního zaměstnavatele právnická osoba, pro kterého konal obdobné práce a jako vazač byl u tohoto zaměstnavatele řádně a pravidelně školen o BOZP, to ostatně uvedl i sám žalobce. Pokud tak žalobce manipuloval s břemenem, které nebylo řádně ukotveno, neboť horní řetěz nebyl napnutý, tak si musel být a byl vědom, že si může zakázanou manipulací s břemenem způsobit újmu na zdraví. Žalobce věděl, že horní řetěz není napnutý, že je s břemenem manipulováno zakázaným způsobem, čemuž odpovídá žalobcovo podané vysvětlení u orgán dne 23. 9. 2021.

9. Jednání žalobce lze podle obvodního soudu označit za nebezpečné riskování, neboť žalobce si byl vědom zakázané manipulace, ničeho k danému postupu nenamítal, jeho chování tak bylo jednou z příčin vzniklé škody. Žalobce věděl o chybném úvazu panelu a zakázané manipulaci, proti tomu ničeho nenamítal. Dalším pochybením a příčinou pracovního úrazu bylo jednání žalované, respektive stavbyvedoucího, jenž rozhodl o manipulaci s břemenem.

10. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že jsou dány liberační důvody k částečnému zproštění žalované jakožto zaměstnavatele z odpovědnosti za škodu a újmu vzniklou žalobci v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Proto v souladu s ustanovením § 270 odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákoníku práce shledal důvod pro částečné zproštění zaměstnavatele povinnosti nahradit škodu a nemajetkovou újmu, a to v rozsahu 50 %, nikoli až v rozsahu 2/3, jak připouští zákon, neboť žalobce nebyl hlavním vazačem, který rozhodoval o tom, jakým způsobem bude s břemenem manipulováno, ale jako pomocný dělník a proškolený vazač mohl a měl na zakázanou manipulaci upozornit a nebezpečné manipulaci s břemenem zabránit, což neučinil. Jednání žalobce tak bylo jednou z příčin vzniku újmy žalobce.

11. Soud prvního stupně následně detailně kvantifikoval ztrátu na výdělku za období dočasné pracovní neschopnosti žalobce vzniklé v souvislosti s pracovním úrazem, kdy ztráta na výdělku činila celkem 108.607 Kč (bod 35 rozsudku), náhrada za bolest obnášela 176.294 Kč (bod 38 rozsudku) a náhrada za ztížení společenského uplatnění činila 272.471 Kč (bod 39 rozsudku), celkový rozsah náhrady škody a újmy vzniklé pracovním úrazem obnášel 557.372 Kč. S ohledem na shora uvedené liberační důvody náleží žalobci 50 % z této částky, tj. částka 278.686 Kč; v tomto rozsahu bylo žalobě jako důvodné vyhověno, stejně tak ohledně škody vzniklé žalobci v souvislosti se zpracováním znaleckých posudků ve výši 14.550 Kč. Ohledně zbývající požadované částky 285.075 Kč pak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek a náklady státu.

12. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, které po jeho částečném zpětvzetí proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku směřoval proti zamítavému výroku II. rozsudku. Žalobce soudu vytýkal nesprávné právní posouzení věci, když rozhodl o spoluodpovědnosti žalobce za vzniklý škodlivý následek v rozsahu 50 %. Takové právní posouzení spoluodpovědnosti neodpovídá zjištěným skutečnostem a je ve vztahu k žalobci jako zaměstnanci nepřiměřeně přísné. Soud prvního stupně nedostatečně zohlednil skutečnost, že žalobce nebyl žalovanou vůbec proškolen a současně, že se nacházel v její přímé podřízenosti a musel plnit pokyny nadřízeného zaměstnance žalované. Z provedeného dokazování také dle žalobce vyplynulo, že prováděná činnost u žalované, při které došlo k pracovnímu úrazu, byla celkově prováděna nestandardně a nebezpečně. Představa, že by bylo možné, aby k výhradám žalobce žalovaná změnila způsob provádění stavebních prací a montáže daného stavebního celku je podle žalobce iluzorní. Soud prvního stupně proto nerozhodl správně, když odpovědnost rozložil mezi žalobce a žalovanou rovným dílem. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že žalobě bude vyhověno i v tomto rozsahu a žalobci bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Žalovaná u jednání odvolacího soudu považovala napadený rozsudek za věcně správný a navrhla jeho potvrzení.

14. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal zpět odvolání proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku, odvolací soud proto postupoval podle § 207 odst. 2 věta prvá o. s. ř. a v tomto rozsahu řízení o odvolání žalobce zastavil.

15. Následně odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání v mezích jím vytčených napadený rozsudek stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo postupem dle § 212 a § 212a o. s. ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

16. Odvolací soud předně uvádí, že rozsudek soudu prvního stupně byl logicky a přehledně strukturován, byl pečlivě odůvodněn a mohl být proto dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Odvolací soud se však neztotožnil s právním posouzení věci, jak bylo učiněno soudem prvního stupně ve vztahu k zproštění se zaměstnavatele povinnosti k náhradě ve smyslu § 270 zákoníku práce.

17. Podle § 269 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

18. Podle § 270 odst. 1 zákoníku práce se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy.

19. Podle § 270 odst. 2 zákoníku práce se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

20. Podle § 270 odst. 3 zákoníku práce zprostí-li se zaměstnavatel povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, je povinen určit část, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v odstavci 2 písm. b) je však povinen zaměstnavatel uhradit alespoň jednu třetinu škody nebo nemajetkové újmy.

21. Podle § 349 odst. 1 zákoníku práce právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, střelivem, municí, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými směsmi a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví.

22. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem jsou – jak vyplývá z ustanovení § 269 odst. odst. 1 zákoníku práce – poškození zdraví nebo smrt zaměstnance (srov. § 271k odst. 1 zákoníku práce) - pracovní úraz, ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění, a nevyžaduje se ani porušení právní povinnosti z jeho strany (srov. § 269 odst. 4 zákoníku práce).

23. Ustanovení § 270 zákoníku práce však umožňuje, aby se zaměstnavatel své odpovědnosti za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zcela nebo zčásti zprostil. Důvodem, pro který se zaměstnavatel může za splnění v zákoně podrobněji stanovených předpokladů zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení bezpečnostních předpisů, nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody přesto byly jednou z příčin škody; třetím důvodem, avšak jen pro částečnou liberaci zaměstnavatele, je (neporušil-li zaměstnanec bezpečnostní předpisy nebo pokyny) tzv. lehkomyslnost (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024 sp. zn. 21 Cdo 1276/2023).

24. Z toho, za jakých podmínek se zaměstnavatel může zcela nebo zčásti své odpovědnosti zprostit, je zřejmé, že prvotním předpokladem je zjištění, zda zaměstnanec (ne)porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Pro takové zjištění musí být nejprve objasněno, zda vůbec a které právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se k práci, kterou úrazem postižený zaměstnanec vykonával, vztahovaly (vztahují). Úvaze o tom, zda se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za pracovní úraz také podle ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, tak musí předcházet zjištění, že zaměstnanci nelze vytýkat porušení právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3787/2018).

25. V posuzované věci dospěl soud prvního stupně k zásadnímu zjištění, že žalobce nebyl žalovanou řádně seznámen s předpisy BOZP v souvislosti s vykonávanou prací, neboť fakticky nebyl žalovanou proškolen, ale pouze mu byla dána k podpisu listina potvrzují seznámení s předpisy BOZP, což k řádnému proškolení zaměstnance nepostačuje. Zároveň soud prvního stupně zjistil, že žalobci lze vytýkat porušení předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, konkrétně porušení technické normy č. ČSN ISO 12480-1 z června 1999 zakotvující tzv. zakázané manipulace při vázání a zavěšování břemen. Tato skutková zjištění učiněná nalézacím soudem považuje odvolací soud za správná, ostatně žádné odvolací námitky ohledně nich uplatněny nebyly.

26. K jednotlivým liberačním důvodům uvádí odvolací soud ve shodě s komentářovou literaturou (Valentová, Klára a kol., Zákoník práce. 2. vydání /1. aktualizace/. Praha: C. H. Beck, 2024, dostupné na beck-online.cz.) následující:

27. Prvním liberačním důvodem, pro nějž se zaměstnavatel může zcela či zčásti zprostit povinnosti nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, je prokázání skutečností, že zaměstnanec a) zaviněně porušil předpisy, b) jednalo se o právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění BOZP, c) zaměstnanec s těmito předpisy byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány zaměstnavatelem. Pokud budou všechny uvedené podmínky současně splněny a zaměstnavatelem prokázány, může se zaměstnavatel zprostit své povinnosti nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku pracovního úrazu zcela, pokud zároveň takové jednání zaměstnance bylo jedinou příčinou vzniku této škody nebo nemajetkové újmy, nebo zčásti, pokud bylo jednou z několika příčin této škody nebo nemajetkové újmy. Tento první liberační důvod ve smyslu § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce však v posuzované věci nepřichází v úvahu, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobce nebyl seznámen s předpisy k zajištění BOZP, jak správně uzavřel soud prvního stupně.

28. Druhým liberačním důvodem, pro který se zaměstnavatel může zcela (jde-li o jedinou příčinu vzniku škody nebo nemajetkové újmy) či zčásti (jde-li o jednu z několika příčin vzniku škody nebo nemajetkové újmy) zprostit své povinnosti nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, je opilost zaměstnance, respektive požití (zneužití) jiných návykových látek zaměstnancem. O takovou situaci se však v souzené věci nejedná a druhý liberační důvod je evidentně vyloučen.

29. Třetím liberačním důvodem, pro který se zaměstnavatel může zprostit své povinnosti nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, tentokrát však pouze zčásti, a to do výše 2/3 vzniklé škody, je lehkomyslnost zaměstnancova jednání. Tento důvod částečného zbavení se odpovědnosti zaměstnavatele přichází v úvahu jen tehdy, pokud zaměstnanec současně neporušil právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění BOZP (viz stanovisko sp. zn. Cpj 11/80, obdobně rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 24. 10. 1989 sp. zn., 6 Co 1107/89, následně publikovaný pod Rc 19/1991). Pokud dojde k porušení bezpečnostních předpisů nebo pokynů ze strany zaměstnance, posoudí se otázka zproštění odpovědnosti zaměstnavatele podle § 270 odst. 1 písm. a) nebo odst. 2 písm. a) zákoníku práce. Soud prvního stupně dostatečně nedocenil, že v posuzované věci žalobce porušil předpisy k zajištění BOZP (konkrétně technickou normu č. ČSN ISO 12480-1 z června 1999 zakotvující tzv. zakázané manipulace při vázání a zavěšování břemen), proto se tento třetí liberační důvod spočívající v tzv. lehkomyslnosti neuplatní.

30. Odvolací soud tedy shrnuje, že v poměrech posuzované věci nebyly splněny podmínky ve smyslu § 270 zákoníku práce pro zproštění se žalované k náhradě újmy vzniklé žalobci v důsledku pracovního úrazu a soud prvního stupně proto nepostupoval správně, pokud výši náhrady újmy redukoval o 50 %, tj. o částku 278.686 Kč.

31. Z uvedených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil ohledně částky 278.686 Kč tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 278.686 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od Anonymizováno 23. 6. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak jej ohledně částky 6.389 Kč s příslušenstvím podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

32. Žalovaná, která v řízení neměla úspěch, je podle § 148 odst. 1 o. s. ř. povinna nahradit náklady řízení státu tvořené znalečným vyplaceným znalci tituly před jménem jméno FO ve výši 3.900 Kč.

33. O povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek podle výsledku řízení v celkové výši 18.191 Kč (11.156 Kč za žalobu a 7.035 Kč za odvolání) bylo rozhodnuto v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

34. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku odvolací soud dále podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že právo na jejich náhradu přiznal podle § 142 odst. 3 o. s. ř. žalobci, který měl neúspěch jen v nepatrné části. Za tarifní hodnotu sporu lze považovat částku 14.550 Kč podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a 2 x 50.000 Kč (bolestné, ZSU) podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024; resp. výši peněžitého plnění, nejvýše však částku 500.000 Kč podle § 9a odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném po 1. 1. 2025.

35. Náklady žalobce činí celkem 164.303 Kč a sestávají z: a) odměny advokáta ve výši 115.400 Kč, a to za 6 úkonů po 5.700 Kč podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (tarifní hodnota 114.550 Kč; úkony převzetí zastoupení, sepis žaloby, vyjádření z 28. 5. 2024, účast na jednání 31. 5. 2024, vyjádření z 14. 6. 2024, účast na jednání 1. 10. 2024); za 6 úkonů po 10.380 Kč podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (tarifní hodnota 514.550 Kč; úkony porada s klientem dne 30. 1. 2025, účast na jednání dne 4. 2. 2025, vyjádření z 18. 2. 2025, účast na jednání dne 20. 5. 2025, vyjádření z 19. 6. 2025, účast na jednání 12. 9. 2025); a za 2 úkony po 9.460 Kč podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (tarifní hodnota 285.075 Kč; úkony sepis odvolání, účast na jednání odvolacího soudu 10. 3. 2026), b) paušální náhrady hotových výdajů ve výši 5.400 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 6 úkonů učiněných do 31. 12. 2024 po 300 Kč (dle znění advokátního tarifu účinného do tohoto data) a za 8 úkonů po 450 Kč učiněných od 1. 1. 2025 (dle znění advokátního tarifu účinného od tohoto data), c) náhrady cestovného ve výši 10.188 Kč, d) náhrady za promeškaný čas ve výši 4.800 Kč podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, e) náhrady za 21 % DPH z částky 135.788 Kč ve výši 28.515 Kč. O povinnosti žalované zaplatit celkovou náhradu nákladů před soudy obou stupňů ve výši 164.303 Kč k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., třídenní pariční lhůta byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

36. Odvoláním nedotčený vyhovující výrok I. rozsudku nabyl samostatně právní moci podle § 206 odst. 2 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).