30 Co 359/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Miloše Žitného a Mgr. Zdeňka Váni v právní věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 21.970,92 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. července 2025 č. j. 39 C 54/2024-65

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba o zaplacení 21.970,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky od 24. 5. 2024 do zaplacení zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 13.261 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta B.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že je dán základ nároku žalobce (výrok I.) a dále vyslovil, že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v období od dubna 2021 do července 2022 nerovným odměňováním ze strany žalované. Žalobce tvrdil, že pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 20. 12. 2000 jako řidič v rámci místo adresa, přičemž základní tarifní hrubá měsíční mzda mu byla určena mzdovým výměrem ze dne 17. 3. 2021 ve výši částka. Srovnatelní zaměstnanci žalované jméno FO a jméno FO, na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni, avšak s místem výkonu v místo adresa, přitom pobírali základní tarifní mzdu vyšší – zaměstnanec jméno FO částka Kč a zaměstnanec jméno FO částka. Podle žalobce tento rozdílný přístup k zaměstnancům v rámci odměňování není v souladu se zákoníkem práce a v něm vyjádřenou zásadou rovného zacházení a rovného odměňování. Proto uplatnil nárok na náhradu škody, kterou vyčíslil jako rozdíl mezi základní tarifní hrubou měsíční mzdou, jíž dosáhl, a mzdou srovnatelného zaměstnance v adresa, a to za každý jednotlivý měsíc po zohlednění skutečně odpracované doby, přičemž tento rozdíl následně snížil o 26 %, odpovídajících dani z příjmů fyzických osob a odvodům na zdravotní a sociální pojištění – celkem tak za žalované období požadoval částku 29.970,92 Kč s příslušenstvím.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Na svou obranu argumentovala tím, že práce žalobce se od práce zaměstnanců jméno FO a jméno FO výrazně lišila, a to zejména z hlediska pracovních podmínek, náročnosti a složitosti práce, jakož i míry stresové zátěže. Práce ve místo adresa, kde pracovali označení zaměstnanci, zahrnovala časté noční směny v rozsahu celonočního provozu, složitější logistiku, větší počet výměnišť a vyšší míru odpovědnosti při manipulaci s různými druhy zásilek. Naproti tomu ve místo adresa, kde pracoval žalobce, byla nakládka a vykládka centralizována a pracovní režim byl pravidelnější. V případě adresa zdůraznila také vyšší dopravní zátěž a nehodovost. U zaměstnance jméno FO akcentovala navíc jeho výrazně delší praxi a s ní související zkušenosti, zatímco u zaměstnance jméno FO poukázala na vyšší intenzitu práce a pracovní výkonnost. Podle žalované s ohledem na uvedené rozdíly nelze označené zaměstnance považovat za srovnatelné se žalobcem, neboť rozdílnost práce – byť jen v jediném z uvedených kritérií – vylučuje srovnatelnost zaměstnanců, a tím i existenci nároku na náhradu škody podle § 265 odst. 2 zákoníku práce.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku předně popsal jednotlivá skutková zjištění, která čerpal z provedených listinných důkazů (blíže srov. body 13. – 47. napadeného rozsudku), a následně svůj skutkový závěr. Podle něj byl žalobce u žalované zaměstnán od 2. l. 2001 do 31. 8. 2022; v rozhodném období pracoval jako řidič na pracovišti místo adresa v režimu směn zahrnujícím i noční, víkendové a sváteční směny; výše jeho základní tarifní mzdy činila od 1. 4. 2021 částku částka; služební jízdy provozoval zejména v rámci adresa, ale i na pravidelných linkách mimo adresa (např. adresa – adresa, adresa, adresa, adresa, adresa). Zaměstnanci jméno FO (u žalované zaměstnán od roku 1983) a jméno FO (u žalované zaměstnán od roku 2012) byli v rozhodném období rovněž zařazeni do typové pozice řidič, avšak na pracovišti místo adresa; výše jejich základní tarifní mzdy činila od 1. 4. 2021 částku částka, resp. částka; oba pracovali ve směnném provozu s častými nočními směnami, včetně směn zasahujících celou noční dobu či začínajících v časných ranních hodinách, a jejich pracovní vytížení zahrnovalo i odpolední směny končící po 21:30; jejich jízdní činnost převážně probíhala v rámci areálu adresa s následnými jízdami do dalších lokalit s převahou adresa. Pokud jde o sběrné přepravní uzly („místo“), ve kterých v rozhodném období pracovali žalobce a označení zaměstnanci, pak práce v místo adresa vyžadovala, aby řidič v rámci areálu zastavoval na více výměništích (adresa, adresa, adresa, adresa), samostatně plánoval a prováděl nakládku i vykládku podle jízdního řádu a pořadí zastávek, odpovídal za správné uložení a předávání zásilek dle přepravních dokladů a dodržoval stanovené postupy a bezpečnostní pravidla; v místo adresa s jediným výměništěm byly na řidiče kladeny obdobné povinnosti při vjezdu a výjezdu, nakládce a vykládce, manipulaci s bezpečnostními boxy, vedení dokumentace, dodržování bezpečnostních přestávek a připravenosti ke kontrolám ze strany dispečera či ostrahy. Dále měl soud prvního stupně za zjištěné, že v roce 2020 došlo v adresa k celkem 16.905 nehodám, zatímco v adresa Anonymizováno k 2.349 nehodám.

5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce („zákoník práce“). Konstatoval, že žalobce vykonával ve smyslu § 110 zákoníku práce stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty jako srovnávaní zaměstnanci jméno FO a jméno FO, avšak pobíral nižší mzdu, a protože žalovaná v řízení neprokázala objektivní důvody rozdílného odměňování, je dán základ nároku žalobce na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného odměňování ve smyslu § 265 odst. 2 zákoníku práce.

6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce i označení zaměstnanci v rozhodném období vykonávali práci srovnatelné povahy ve smyslu § 110 zákoníku práce, když všichni vykonávali přepravní činnost pro žalovanou zahrnující řízení nákladních vozidel, nakládku a vykládku zásilek, manipulaci s bezpečnostními boxy, dodržování jízdních řádů a provozních předpisů, odpovědnost za svěřené zásilky; všichni jezdili jak v městském, tak i mimoměstském prostředí, a to v režimu směn zahrnujících noční provoz, víkendy a svátky; všichni také museli dodržovat přísně stanovený režim nakládky a vykládky zásilek, pohybovali se v areálu podle přesně určených pravidel, zajišťovali bezpečnost zásilek a vozidel a respektovali časové harmonogramy jízdních řádů.

7. Pokud jde o žalovanou namítané rozdíly v provozním prostředí a počtu obsluhovaných výměnišť v rámci místo adresa a místo adresa, pak soud prvního stupně uvedl, že tyto rozdíly nemění podstatu činností, které řidiči vykonávají – v obou uzlech byla povinnost řidiče přistavit vozidlo na konkrétní rampu, provést třídění a rozmístění zásilek na ložné ploše, převzít a předat zásilky dle přepravních dokladů a zajistit uzamčení ložného prostoru – a z hlediska organizační složitosti tak nelze dovodit, že by práce řidiče v jednom uzlu byla natolik odlišná, aby vybočila z rámce práce stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce. Stejně tak podle prvostupňového soudu z dokazování nevyplynulo, že by delší praxe jednoho z řidičů vedla k odlišnému charakteru práce, vyšší složitosti či odpovědnosti, ani že by se promítla do výkonu činností vyžadujících zvláštní odborné znalosti. Naopak, z povahy práce řidiče podle soudu prvního stupně vyplývá, že po dosažení určité úrovně zkušeností se nároky na výkon práce již zásadně nemění, přičemž s přibývajícím věkem mohou naopak klesat některé kognitivní schopnosti potřebné pro bezpečné řízení motorového vozidla.

8. Pokud jde o pracovní výkonnost a intenzitu práce, pak podle prvostupňového soudu žalovaná v řízení neprokázala objektivní rozdíly ve výkonnosti, které by odůvodňovaly odlišnou základní tarifní mzdu žalobce a srovnávaných zaměstnanců. Z knihy jízd podle soudu prvního stupně naopak vyplývá, že všichni tři řidiči vykonávali srovnatelný objem činností, zahrnující jak městské, tak mimoměstské trasy, a to v režimu směn zahrnujících noční provoz, víkendy a svátky.

9. Ze všech shora uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na náhradu škody podle § 265 odst. 2 zákoníku práce je co do základu dán, přičemž z důvodu účelnosti rozhodl v souladu § 152 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) pouze o základu žalobou uplatněného nároku s tím, že v dalším řízení se bude zabývat již jen výší nároku a následně rozhodne i v konečném rozhodnutí o nákladech řízení.

10. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém namítala, že soud prvního stupně nedostatečně zohlednil rozdíly mezi prací žalobce a srovnávanými zaměstnanci, tedy objektivní kritéria podle § 110 zákoníku práce. Zopakovala, že v projednávaném případě spatřuje rozdíly v kritériu délky praxe a nabytých zkušeností (v případě zaměstnance jméno FO), v kritériu složitosti a náročnosti práce (v případě obou označených zaměstnanců) a v kritériu intenzity a pracovní výkonnosti (v případě zaměstnance jméno FO). Uzavřela proto, že po zhodnocení všech relevantních skutečností nelze dospět k jinému závěru, než že žalobce a srovnávaní zaměstnanci nevykonávali stejnou práci ani práci stejné hodnoty ve všech parametrech podle § 110 zákoníku práce. Zásada rovného odměňování tudíž nemohla být porušena a žalobci tak nemohla být způsobena škoda.

11. Pokud jde o kritérium délky praxe, pak žalovaná v odvolání důrazně odmítla závěr soudu prvního stupně, že po určité době se nároky práce nemění a samotná délka praxe nemůže odůvodnit vyšší mzdu. Podle žalované dlouholetá praxe zpravidla vede k vyšší profesní úrovni, efektivnějšímu výkonu práce, hlubší znalosti interních předpisů a rovněž k vyšší míře loajality zaměstnance. Zohledňování odpracované doby při stanovení základní mzdy je přitom běžnou praxí, a to i ve veřejném sektoru, kde jsou mzdová zařazení nastavena tabulkově právě podle délky praxe. Žalovaná uzavřela, že v posuzovaném případě tak výrazný náskok zaměstnance jméno FO ve zkušenostech (o 18 let) představuje objektivní odlišnost, která vylučuje závěr, že by žalobce a uvedený zaměstnanec vykonávali stejnou práci.

12. Pokud jde o kritérium intenzity a rozsahu práce, pak žalovaná v odvolání namítala, že soud prvního stupně nezohlednil markantní rozdíl v počtu realizovaných jízd, kterých zaměstnanec jméno FO v rozhodném období absolvoval podstatně více než žalobce (o cca 1.300), což představuje jeho výrazně vyšší pracovní zatížení. Každá jízda přitom zahrnuje nejen samotnou přepravu, ale i související nakládku, vykládku a administrativní úkony, takže vyšší počet jízd představuje i vyšší fyzickou a organizační náročnost práce. Nadto žalobce vykonával převážně delší linkové přepravy na adresa s menším počtem zastávek, zatímco zaměstnanec jméno FO denně obsluhoval adresa městský provoz, kde realizoval podstatně více kratších jízd s častými zastaveními, což jeho pracovní zátěž dále zvyšovalo. Podle žalované takto výrazná disproporce brání závěru, že žalobce a zaměstnanec jméno FO dosahovali srovnatelné pracovní výkonnosti.

13. Konečně žalovaná v odvolání odmítla závěr soudu prvního stupně, že práce žalobce byla typově stejná jako práce označených zaměstnanců, když organizační požadavky na řidiče byly v obou místo obdobné a rozdíly v počtu výměnišť nemění podstatu práce. Podle žalované je tento závěr nesprávný, neboť skutečnost, že podstata pracovní činnosti je formálně shodná, neznamená, že náročnost jejího výkonu je ve všech prostředích stejná; v případě pracovišť místo adresa a místo adresa se podle ní jedná o podmínky výrazně rozdílné. V tomto směru zopakovala, že práce řidičů v adresa je organizačně i provozně podstatně náročnější než práce v adresa, neboť adresa uzel představuje největší a logisticky nejkomplexnější pracoviště, kde řidiči musí obsluhovat pět výměnných uzlů v různých částech rozsáhlého areálu, musí si sami plánovat posloupnost zastávek, zajišťovat nakládku a vykládku na několika oddělených pracovištích a zároveň průběžně reagovat na operativní změny v logistice, což vyžaduje vyšší úroveň organizace práce, orientace a samostatnosti. Naproti tomu v adresa probíhá veškerá manipulace se zásilkami centralizovaně na jednom místě. Současně adresa řidiči vykonávali denně podstatně více jízd v hustém a náročném velkoměstském provozu, který klade zvýšené nároky na soustředění, rozhodování i zvládání dopravních komplikací. Oproti tomu žalobce působil převážně v rámci adresa, vykonával delší linkové přepravy s menším počtem zastávek a do velkoměstského prostředí se dostával jen výjimečně. Podle žalované tyto rozdíly v organizační náročnosti, provozních podmínkách i dopravní zátěži představují významné odlišnosti ve výkonu práce, které soud prvního stupně při hodnocení kritérií podle § 110 zákoníku práce nesprávně opomněl.

14. Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, popřípadě aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Žalobce se k podanému odvolání písemně nevyjádřil. Na jednání odvolacího soudu pak uvedl, že s napadeným rozsudkem souhlasí, neboť soud prvního stupně zjistil řádně skutkový stav a vyvodil z něj i správné právní závěry, které navíc korespondují s rozhodnutími odvolacího senátu číslo Městského soudu v adresa (např. sp. zn. spisová značka či sp. zn. spisová značka). Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

16. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo postupem dle § 212 a § 212a o. s. ř., pročež dospěl k závěru, že odvolání žalované je zcela důvodné.

17. Soud prvního stupně v zásadě správně zjistil skutkový stav poté, co provedl všechny pro rozhodnutí relevantní důkazy a tyto zhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. Odvolací soud nicméně nad rámec skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně z jím provedených listinných důkazů (viz výše) – z knih jízd žalobce a zaměstnanců jméno FO a jméno FO – aniž bylo třeba je na odvolacím jednání zopakovat (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 25 Cdo 4433/2014, či ze dne 25. 3. 2025 sp. zn. 22 Cdo 3413/2023), zjistil ještě následující: v rozhodném období žalobce vykonal celkem 2.182 jízd, z toho 32 jízd ve velkoměstě (adresa) a 511 jízd v rámci krajského města (adresa), ve zbytku se jednalo o jízdy mezi adresa a menšími obcemi v atrakčním obvodu místo adresa (adresa, adresa apod.), dálkových jízd nad 100 km pak vykonal 95, denně měl cca 5 zastávek spojených s nakládkou a vykládkou, přestože pravidelně pracoval v režimu směn začínajících v odpoledních nebo večerních hodinách a končících v noci nebo brzy ráno, nevykonal žádnou celonoční směnu (22:45 – 7:50); zaměstnanec jméno FO v rozhodném období, kdy však celý duben 2021 a duben 2022 nepracoval, vykonal celkem 655 jízd, z toho 509 výlučně v intravilánu adresa, dálkových jízd nad 100 km pak vykonal 28, denně měl cca 10 – 12 zastávek spojených s nakládkou a vykládkou, běžně pak vykonával celonoční směny (22:45 – 7:50); zaměstnanec jméno FO v rozhodném období vykonal celkem 3.055 jízd, z toho 1.538 výlučně v intravilánu adresa, dálkovou jízdu nad 100 km nevykonal žádnou, denně měl cca 10 – 20 zastávek spojených s nakládkou a vykládkou, pravidelně pak vykonával celonoční směny (22:45 – 7:50).

18. Odvolací soud se však nemůže ztotožnit s právním hodnocením učiněným soudem prvního stupně, a to zejména s jeho závěrem, že žalobce vykonával stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce jako srovnávaní zaměstnanci jméno FO a jméno FO. Odvolací soud má na rozdíl od prvostupňového soudu za to, že skutkový stav – tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a částečně doplněn – vylučuje závěr, že by v případě žalobce a zaměstnanců jméno FO a jméno FO šlo o stejnou práci či práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce. Z tohoto závěru pak nutně plyne, že není‑li naplněna hypotéza § 110 odst. 1 zákoníku práce, nemůže být opodstatněným ani žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody založený na tvrzeném porušení této normy.

19. Podle § 16 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

20. Podle § 109 odst. 1 zákoníku práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Podle odstavce 4 téhož ustanovení mzda a plat se poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků.

21. Podle § 110 odst. 1 zákoníku práce za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Podle odstavce 2 téhož ustanovení stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Podle odstavce 3 téhož ustanovení složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Podle odstavce 4 téhož ustanovení pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality (odst. 5).

22. Judikatura Nejvyššího soudu k citovaným ustanovením mj. vysvětlila, že je věcí dispoziční volnosti postiženého zaměstnance, se kterým zaměstnancem (či se kterým z více zaměstnanců) pobírajícím vyšší mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty se bude „poměřovat“ a jakou výši náhrady škody po zaměstnavateli v těchto mezích uplatní. Uplatnění nároku zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného zacházení nijak nebrání, pokud by další zaměstnanci téhož zaměstnavatele za práci stejnou či stejné hodnoty pobírali mzdy ještě nižší než žalující zaměstnanec (k obojímu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Pokud nicméně v řízení vyjde najevo, že tvrzeně postižený zaměstnanec se „poměřuje“ s někým, kdo není zaměstnancem vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty, vede to bez dalšího k zamítnutí žaloby (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, či ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 436/2016, a obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 672/22).

23. Prací stejnou či stejné hodnoty je práce shodující se (srovnatelná) z hlediska všech komparačních kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, jinak o stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3628/2018, či jeho rozsudek ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 627/2021). Naproti tomu z hlediska zásady rovného odměňování nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec vykonává práci (k tomu srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. spisová značka, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020 sp. zn. 21 Cdo 3955/2018).

24. Žalobce v řízení jako zaměstnanec žalované uplatnil, že byl postižen nerovným zacházením v oblasti odměňování, avšak netvrdil, že by se tak stalo z důvodu diskriminace ve smyslu nerovného zacházení v návaznosti na některý ze zakázaných diskriminačních důvodů ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminačního zákona, resp. § 133a o. s. ř. Za této situaci bylo v řízení na žalobci, aby označil zaměstnance vykonávající stejnou práci či práci stejné hodnoty, kteří by za ni pobírali vyšší mzdu. Žalobce v intencích tohoto principu postupoval a jako srovnatelné označil zaměstnance jméno FO a jméno FO. Odvolací soud však, na rozdíl od soudu prvního stupně, musí konstatovat, že s ohledem na veškeré v řízení zjištěné skutečnosti práce žalobce a práce srovnávaných zaměstnanců jméno FO a jméno FO – byť všichni tři vykonávali práci „řidiče“, měli shodný cíl práce a vykonávali shodné dílčí činnosti (řízení nákladních vozidel, nakládka/vykládka zásilek, manipulace s bezpečnostními boxy, dodržování jízdních řádů apod.) – ve skutečnosti nejsou stejnou prací ani prací stejné hodnoty, a to vzhledem k rozdílnosti hned několika srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 436/2016, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že byť jednotlivé dílčí činnosti ošetřování skotu probíhají vždy stejně, nelze práci ošetřovatele v teletníku považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako práci ošetřovatele býků, a to s ohledem na zjištěnou rozdílnou rizikovost pracovního prostředí). Pro závěr, že se nejedná o stejnou práci ani práci stejné hodnoty, přitom – jak již bylo výše uvedeno – postačuje, pokud se práce neshodují (nejsou srovnatelné) byť jen v jednom srovnávacím kritériu.

25. Odvolací soud na základě v řízení zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobce a označení zaměstnanci nevykonávali práci ve stejných ani srovnatelných podmínkách, kdy v tomto ohledu – na rozdíl od soudu prvního stupně – považuje za významné, že oba označení zaměstnanci pracovali v místo adresa, který je podstatně větší a organizačně komplexnější než místo adresa. Obsahuje totiž celkem pět výměnišť v různých částech rozsáhlého areálu, která musí řidiči obsluhovat, a přitom si musí sami plánovat pořadí nakládek a vykládek podle pro jednotlivá výměniště platných jízdních řádů a pořadí zastávek tak, aby vše probíhalo plynule. Řidiči proto musí znát i druhy zásilek a režimy manipulace. Toto vše zcela jednoznačně vyžaduje vyšší úroveň organizace práce, orientace a samostatnosti než v případě pracoviště žalobce, kde probíhá veškerá manipulace se zásilkami centralizovaně na jednom místě (jeden areál s jednou rampou). Dále nelze přehlédnout, že označení zaměstnanci v rozhodném období převážnou část jízd – zpravidla kratších a s více zastávkami – vykonali v intravilánu adresa, kde je složitější dopravní zatížení, větší hustota provozu a hrozí zde podstatně vyšší riziko dopravních nehod než v adresa a jeho okolí. Toto vše se reálně promítá do výkonu práce řidiče – nejedná se o tzv. „externality“ – a zvyšuje i jeho psychickou a fyzickou zátěž. Naproti tomu žalobce, který sice jezdil i v městském prostředí, jak akcentoval soud prvního stupně, vykonal v rozhodném období většinu jízd – zpravidla delších a s menším počtem zastávek – na trase mezi adresa a menšími obcemi v atrakčním obvodu místo adresa (adresa, adresa apod.). Rozdílné pak bylo i rozložení pracovní doby, kdy žalobce v rozhodném období nevykonal žádnou celonoční směnu, zatímco označení zaměstnanci celonoční směny vykonávali zcela pravidelně.

26. V případě zaměstnance jméno FO navíc podle odvolacího soudu nelze přehlédnout ani jeho výrazně delší praxi u žalované, která činí přibližně 40 let, tedy téměř o dvě desetiletí více než praxe žalobce. Délka praxe je přitom jedním ze zákonem předpokládaných srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce a obecně vychází z premisy, že délka praxe jde ruku v ruce se zkušeností, která umožňuje zaměstnanci vykonávat jeho pracovní povinnosti kvalitněji. Současně nelze pominout, že s délkou praxe je zpravidla spojena i dlouhodobě prokázaná loajalita a spolehlivost zaměstnance, což se rovněž běžně promítá do kvality odváděné práce. Lze sice souhlasit s názorem, že po určité době praxe zaměstnanec zpravidla již nenabývá zásadně nové zkušenosti, neboť klíčové profesní dovednosti již získal, nicméně nelze přehlédnout, že v daném případě stojí proti sobě žalobce s dvacetiletou praxí a zaměstnanec jméno FO s téměř čtyřicetiletou praxí, přičemž s ohledem na takto zásadní rozdíl v délce praxe lze zcela logicky předpokládat, že se tento rozdíl – byť již v menší míře – projevil i ve výsledné kvalitě, stabilitě a spolehlivosti výkonu práce.

27. Konečně v případě zaměstnance jméno FO odvolací soud shledal i zásadní rozdíl v jeho pracovní výkonnosti, neboť v rozhodném období vykonal celkem 3.055 jízd, zatímco žalobce pouze 2.182 jízd, a současně měl zaměstnanec jméno FO denně několikanásobně více zastávek spojených s nakládkou a vykládkou než žalobce, přičemž jejich organizaci a pořadí si musel i sám důkladně naplánovat (viz výše), což je nutně spojeno i s vyšší fyzickou i organizační náročností.

28. Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud uzavírá, že práce označených zaměstnanců jméno FO a jméno FO nebyla s prací žalobce srovnatelná, a to vzhledem k rozdílnosti hned několika srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobce a označení zaměstnanci měly sjednaný shodný druh práce, stejnou typovou pozici a tarifní stupeň, neboť tím ještě není řečeno, že jejich práce je stejná, resp. má stejnou hodnotu, podle uvedených zákonných kritérií. V řízení zjištěný skutkový stav byl tedy odlišný od verze žalobce, přičemž při nesplnění hypotézy normy § 110 odst. 1 zákoníku práce nemohl být žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody založený na tvrzeném porušení této normy shledán opodstatněným.

29. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že mu jsou z úřední činnosti známa také opačná rozhodnutí senátu číslo Městského soudu v adresa ve skutkově obdobných věcech (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. spisová značka, spisová značka, spisová značka a další). S právními závěry tam uvedenými se však odvolací soud neztotožňuje (viz argumentace shora) a naopak poukazuje na pravomocná rozhodnutí ve věcech sp. zn. spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka či spisová značka, v nichž byl opakovaně vysloven právní závěr zastávaný odvolacím soudem.

30. Z důvodů shora podrobně uvedených odvolací soud postupem podle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. mezitímní rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl.

31. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku odvolací soud dále podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že právo na jejich náhradu přiznal plně úspěšné žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

32. Žalovaná před soudem prvního stupně nebyla zastoupena advokátem, náleží jí proto za 5 úkonů právní pomoci (podání ze dne 9. 10. 2024, 31. 3. 2025 a 6. 5. 2025 a dále účast na jednání soudu dne 7. 4. 2025 a 17. 7. 2025) na odměně účastníka nezastoupeného advokátem 5krát po 300 Kč, tj. 1.500 Kč v souladu s § 137 a § 151 o. s. ř. a vládním nařízením č. 254/2015 Sb. V řízení odvolacím již žalovaná byla zastoupena advokátem, a proto jí dále náleží odměna advokáta ve výši 7.920 Kč za 4 úkony právní služby po 1.980 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025, (převzetí a příprava, nahlížení do spisu dne 8. 1. 2025, odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 20. 1. 2026), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 1.800 Kč za 4 úkony po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a z náhrady za 21 % DPH z částky 9.720 Kč ve výši 2.041 Kč. Celkem tak náklady žalované v řízení před soudy obou stupňů činí celkem 13.261 Kč. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

33. Při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu došlo ke zjevné nesprávnosti spočívající v chybě v počtech, když jako výše náhrady nákladů řízení žalované byla ve výroku II. nesprávně uvedena částka 9.420 Kč. Nechť je proto písemné vyhotovení tohoto rozsudku současně považováno za opravné usnesení ve smyslu § 164 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).